Bude osmdesát procent lidí zbytečných?
MOSTY 18/2000
Jan Keller
Bude osmdesat procent lidi zbytecnych?
Uvod:
Citi nadnarodne spolecnosti skutecnou odpovednost za prostredi, ve kterem se
pohybuji? Nezacina se Zem trochu podobat Prekrasnemu novemu svetu Aldouse
Huxleyho, ve kterem meli jakous-takous moznost rozhodovat se jen alfy a
gamicky s vygumovanym mozkem mohli jen vegetovat na okraji spolecnosti
vyvolenych?
Cloveka by jeho clovecina mela zavazovat k tomu, aby chranil ty, kteri
jsou slabsi, rika sociolog a ekolog Jan Keller, se kterym jsme rozmlouvali o
rizikach globalizace.
MOSTY: Mluvil jste o tom, ze se uz delsi cas pripravuje multilateralni
smlouva o investicich (MAI). Proc se vam tato smlova zda nebezpecna?
KELLER: Tato smlouva se puvodne projednavala bez jakekoliv publicity a
jednani mela byt uzavrena jiz nekdy v roce 1996 a ucastnili se jich ministri
obchodu a zastupci velkych firem. V principu by tato multilateralni dohoda o
investicich znamenala, ze klasicka politicka moc vazana na staty,
parlamenty a vlady by mela mensi vliv nez velke obchodni spolecnosti,
financni a ekonomicke spicky. Nejdulezitejsi nejdiskutovanejsi polozka je
polozka mimoobchodni bariery obchodovani - smlouva MAI chce v podstate
prosadit absolutni liberalizaci toku financi a zbozi. V praxi by to pak
znamenalo, ze by napriklad mohly byt oznaceny za barieru obchodovani
socialni pozadavky odboraru, ekologicke pozadavky obcanskych sdruzeni, ale i
statni zakony o ochrane zivotniho prostredi. A jako neco, co znemoznuje
volny tok zbozi, financi a investic by mohly byt penalizovany. MAI by tedy
radikalne omezila suverenitu jednotlivych statu a bohate staty jako
napriklad Spojene staty americke nechtely, aby se urcita omezeni vztahovala
i na ne. Na jednanich v Seattlu se zase vzbourily hlavne rozvojove zeme,
protoze Americane chteli kodifikovat urcite pozadavky na pracovni silu po
celem svete, cimz by se znemoznila treba detska prace. S tim pochopitelne
rozvojove zeme nesouhlasily, protoze takove zakony by snizily jejich
konkurenceschopnost. Smlouva MAI bude pravdepodobne take soucasti jednani
financnich a ekonomickych spicek, ktere budou v Praze od 17. do 25. zari
rokovat o dalsi liberalizaci mezinarodniho obchodu.
MOSTY: Postkomunisticke zeme se velmi snazi prilakat zahranicni kapital. Vy
tvrdite, ze nektere z techto investic mohou vest ke zvysovani socialniho
napeti…
KELLER: Neznam presna cisla, ale z informaci, ktere se mi dostaly do ruky,
mam podezreni, ze treba v Ceske republice velka cast zahranicnich investic
smeruje do budovani velkych obchodnich siti, to znamena supermarketu a
hypermarketu. Americti sociologove vypracovali jiz v osmdesatych letech
studie o socialnich dusledcich budovani velkych obchodnich retezcu . Ukazalo
se, ze na dve nove zrizena mista ve velkych obchodnich retezcich zanikaji
tri mista v mistni siti drobnych obchodu. Takove investice tedy nevytvareji
vetsi pocet pracovnich prilezitosti, jak se casto tvrdi, a navic jsou jimi
nove vytvorena mista neplnohodnotna, protoze supermarkety zamestnavaji v
regionech hlavne nekvalifikovane pracovniky. Tato situace je sociologicky
velice nebezpecna, protoze se predpokladalo, ze prave v oblasti drobneho a
stredniho podnikani se v Cechach bude vytvaret samostatna stredni vrstva,
ktera je tradicni oporou demokraticke spolecnosti. V soucasne dobe se tricet
tisic lidi v Ceske republice zivi provozovanim malych obchodu. Existuji
vypocty, podle kterych uz za tri roky fungovani site supermarketu dve
tretiny z techto obchodniku zkrachuji, protoze neobsatoji v konkurenci s
vekymi obchodnimi retezci. A nejsou likvidovani jenom majitele drobnych
obchodu, ale i drobni dodavatele - napriklad soukromi rolnici. Britske
studie ze sedmdesatych let popisuji situaci, za ktere skrachovaly najednou
desetitisice drobnych soukromych farem, protoze je postihla neuroda a
velkoobchodni retezce odmitly akceptovat zvysene ceny zemedelskych produktu,
ale radeji privezli totez zbozi z Australie za nizsi cenu. Evropsti
obchodnici take nejsou schopni uspokojovat pozadavky, ktere na ne klade
konkurence obchodnich gigantu. V Parizi treba vlastni osmdesat procent
drobnych obchodu s potravinami Arabove, protoze Francouzi nejsou schopni
pracovat tim zpusobem, ze stoji v ksefte dvacet hodin denne. Videl jsem
rozhovor s jednim arabskym obchodnike, ktery ve svem obchudku obedval ve
stoje nejakou cocku a rikal: Ve stoje jim uz osmnact let, protoze kdybych
si sedl na obed do vedlejsi mistnosti, tak bych prisel o pet zakazniku, a
tato ztrata muze znamenat muj konec.
Za techto podminek muze stredni vrstva, ktera je klasickym nositelem
obcanskych a demokratickych hodnot, prezivat jenom v tech skulinach, ve
kterych se velkym firmam nevyplati podnikat.
MOSTY: Velke firmy presunuji vyrobu do chudych zemi v Azii, Africe I
vychodni Evrope. Bohate zeme se predse brani prilevu cizincu tvrzenim, ze
musi chranit domaci trh prace…
KELLER: Jiste. Amerika pred casem uzavrela svou jizni hranici, aby zamezila
Mexicanum v pristupu na americky trh prace. Pak ale velke firmy stejne
praci vyvezly do zemi tretiho sveta. Teoreticky by se dalo rici - nevadi, ze
prace odchazi ze zemi bohatych do zemi cudych, Amerika je i tak bohata.
Jenomze obycejni obyvatele zemi tretiho sveta ze ziskanych pracovnich
prilezitosti nezbohatnou, chudy clovek treba v Indii dela za tricetinu platu
Nemce, Francouze nebo Kanadana. Z teto situace tezi jenom mistni oligarchie,
ktera drzi mzdy na tak nizke urovni, aby byly pro velke firmy zajimave.
Ztratu pracovnich prilezitosti na domacim trhu pak resi v Americe I Britanii
tim zpusobem, ze poskytuji mistnim delnikum docasne smlouvy na omezenou
pracovni dobu. To je velky rozdil mezi zapadni Evropou na jedne strane, kde
je pomerne velka nezamestnanost - deset az patnactiprocentni, a Britanii a
Amerikou na strane druhe. Zdanlive nizkou nezamestnanost v Americe a
Britanii zabezpecuji prave tyto dilci pracovni uvazky - lide sice formalne
vypadnou z kategorie nezamestnanych, vydelaji si vsak jenom zivotni
minimum. Jeden britsky sociolog dal dohromady ty dilci pracovni uvazky,
ktere jsou rozprostrene mezi populaci, a zjistil, ze kdyby se zkoncentrovaly
do normalni osmihodinove pracovni doby, bylo by petadvacet procent lidi bez
prace. Nedavno jsem byl ve Francii a tam mi popsali stejnou situaci: je
sice pravda, ze za rok 1999 nezamestnanost ve Francii poklesla o jedno a pul
procenta, ale prakticky vsechny nove vytvorene pracovni prilezitosti jsou
neplnohodnotne - zamestnavaji lidi jenom na castecny uvazek a za nizkou
mzdu.
MOSTY: Neznici takto firmy svou strategii samy sebe?
KELLER: Pokusim se to vysvetlit na prikladu s hypermarkety. Strategie
hypermarketu je vsude popsana naprosto stejne: na zacatku nasadi o neco
nizsi ceny, nez maji drobni obchodnici - ve vzdalenosti patnacti - dvaceti
kilometru tato strategie zruinuje veskerou konkurenci a pak nasadi ceny o
neco vys, nez byly ceny puvodni. Financni ztraty v prvni fazi dotuji jine
hypermarkety site. Kupni sila v regionu jde sice postupne dolu, ale ja
predpokladam, ze management hypermarketu ma spocteno, ze ze na pokryti
vydaju s vystavbou a rozbehnutim site v regionu a vydelani optimalni sumy
jim staci, aby tato cast site fungovala treba pet let a kdyz jsou zisky
prilis male, odstehuji se zase na jine uzemi. A v pripade vyrobnich podniku
spolupusobi I jine faktory: v dnesni dobe, kdy se vyrobky casteji inovuji,
je levnejsi po peti az sedmi letech postavit novou vyrobni linku misto toho,
aby se prebudovavala stara.
MOSTY: Nemyslite si, ze politici jako Haider profituji ze strachu lidi ze
ztraty socialnich jistot, a ze tato nejistota je zpusobena i uvedenym
chovanim velkych firem?
KELLER: Haider je podle me vylozena reakce na globalizaci. V sociologii
existuje termin STATUSOVA PANIKA. Kdyz Hitler usiloval o moc, sliboval
drobnym obchodnikum, ze zrusi velke obchodni domy, ktere je likvidovaly.
Stredni vrstvy - drobni obchodnici, rolnici, nizsi a stredni patra uredniku
- si hodne zakladaji na svem statusovem postaveni a na tom, ze jsou vyse,
nez klasicti delnici. A statusova panika ve dvacatych a tricatych letech
zachvatila tyto stredni vrstvy, protoze zacaly financne upadat pod uroven
kvalifikovanych delniku. Volili tedy Hitlera, ktery jim rikal, ze jsou
nadlidi a sliboval jim zaslouzene postaveni. Za toho Haidera muze mozna i
to, ze dnes se citi statusove ohrozeny cele narody. Tyto narody pak maji
problemy se svou vlastni identitou, protoze lide si pak rikaji: jsme tak
neschopni, ze nam muze kdokoliv vzit nasi praci? Globalizace je zalozena na
myslenkach liberalizmu a libaralizmus je nadherne uceni, ktere vubec
nerozumi antropologickym konstabtam - tomu, co je v cloveku. Liberalizmus
predpoklada, ze kdyz clovek dostane svobodu, bude pracovat sam na sobe a
rozvijet se. Ale jsou skupiny lidi, kteri sve svobody vyuziji k
autodestrukci nebo k tyranizovani jinych.
MOSTY: Rikal jste, ze globalizace je jen prepolovani marxizmu, ze je to zase
jen dalsi utopie. Jaka je tedy vase vize budoucnosti?
KELLER: Dnes je v ceskem politickem spektru volne misto jen pro jedinou
stranu a to je strana tvrde nacionalisticka. Liberalni stredove strany -
ktere jsou mi sympaticke - ukazaly, ze tam pro ne neni misto. Ve volbach
vzdycky skoncily spatne. Ja porad verim v to, ze Cesi by tou svou
svejkovskou povahou smerovani k tvrdemu nacionalizmu zesmesnili a
zablokovali, ale neni nahoda, ze se ultrapravice dava dohromady a snazi se
prosadit do parlamentu. Bojim se, ze globalizace muze vest k rozvoji
nacionalizmu a rasizmu. Muze se totiz stat, ze dosavadni pojistky pred
riziky a krizemi budou odblokovany a zadne nove zabrany nevzniknou a
nacionalizmus je vlastne jen prehnane usili o nalezeni a vybudovani sve
vlastni silne identity I na ukor druhych a casto mu podlehaji ti, jejichz
identita je opravdu nebo domnele ohrozena. A otevreni hranic a volny pohyb
pracovnich sil znamena, ze ti nejvykonnejsi lide odejdou alespon na
prechodnou dobu na zapad , a ti, kteri delaji rutinni prace budou
nahraditelni pracovni silou z mene rozvinutych zemi. Presto by bylo velice
nestastne, kdybychom se globalizaci branili tim, ze budeme nenavidet lidi,
kteri jsou jeste chudsi nez my, za to, ze nam prisli vzit nasi praci.
Problem je v tom, ze cim jsou lide chudsi, tim mene premysleji a jejich
strach se zvetsuje. Skinheadi jsou lide, kteri maji v sobe velky strach -
vetsinou jsou to ti, kteri maji nejnizsi kvalifikaci, jsou nahraditelni a
citi, ze nic neznamenaji profesne, spolecensky ani rodinne - jsou tou casti
ohrozene populace, ktera na to ohrozeni reaguje agresivne. Bylo by zajimave
zjistit procento nezamestnanosti mezi skiheady. Skinheadi se svou statusovou
deprivaci pokouseji resit tim, ze z bodu nula preskoci do role ochrancu
tech, kteri by je v statusove soutezi zamackli do zeme. Liberal, to je
silna osobnost, kter se i uprostred hurikanu globalizace citi jako doma.
Tak se dokaze orientovat silny jedinec, ale cele socialni vrstvy ne. A tady
je velice vhodny teren pro rozvoj nacionalizmu, rasizmu a podobnych
ideologii. Strach ze ztraty identity, socialnich jistot, rozvoj
nacionalizmu a rasizmu - to je nezamysleny ucinek neceho, co bylo mysleno
velice uslechtile. Cela sociologie je postavena ze zkoumani nezamyslenych
ucinku puvodne velice uslechtilych myslenek. Idea demokracie je stavena na
tom, ze obcan ma moznost nabidnout na trhu prace svou pracovni silu, sve
penize anebo svoje napady a nepocita s tim, ze cele kategorie lidi budou
vyrazeny. V Britanii jsou rodiny, ktere jsou jiz treti generaci
nezamestnane. Myslet si, ze z takoveho cloveka bude aktivni obcan, je
absurdni.
MOSTY: Kdyz tedy globalizace rozbiji fungovani obcanske spolecnosti, jake
formy existence vytvori?
KELLER: Zbigniew Brzezinski uz pred nekolika lety predpokladal, ze az
osmdesat procent lidi bude z hlediska prace zbytecnych. Dvacet procent lidi
bude produkovat veskerou potrebnou praci a tech zbylych osmdesat procent
bude treba lacine uzivit, osatit a zaplatit. A tady je videt, jak
globalizace nici kreny kapitalizmu. Kapitalizmus byl totiz puvodne postaven
na protestantske etice, a ta videla cloveka jako nekoho, kdo vykonava svoje
povolani - povolani od Boha - k tomu, aby se celozivotne osvedcoval v urcite
cinnosti. Globalizace zbavuje povolani tohoto smyslu a rika, ze kazdy
clovek ma byt flexibilni - kdyz vystuduje medicinu, muze se nejaky cas zivit
jako lekar, pak prodavat Herbalife, pak vest agendu ve zdravotni pojistovne,
ze se ma neustale rekvalifikovat, aby byl vzdycky pripraven zaujmout tu
volnou skulinku na trhu prace. To naprosto nici pojeti prace a etos, ktery
stal u zrodu demokraticke spolecnosti. Stari podnikatele se omezovali, aby
mohli investovat do budoucnosti sve firmy.. Dnes vsude vyzyvaji cloveka k
tomu, aby, aby se zadluzil a koupil si vsechno, co chce. To je trend, ktery
odpovida socializmu v jeho nejpokleslejsi fazi a s kapitalizmem nema vubec
nic spolecneho. Heslo svobodne konkurence bylo vymysleno pro podniky, kdy
trh byl slozen z podnikatelu, kteri pracovali s nekolika lidmi a se svou
rodinou. Jak ale muze dnes drobny podnikatel jako rovny s rovnym obstat v
konkurenci s firmou, ktera ma vice financi a vice vlivu nez stredne velky
stat?
MOSTY: Muze neco eliminovat tyto dusleky globalizace?
KELLER: Jsem skeptik a myslim si, ze dokud je globalizace pri sile, tak se
ji v rozmachu zabranit neda. Je nadeje, ze se globalizace zlomi svou vlastni
vahou. Je to do urcite miry zacarovany kruh. Lide si koupi zbozi o dve
koruny levnejsi v hypermarketu ale - a to se jim ve zhorsujici se financni
situaci neda dost dobre zazlivat - nedomysli, ze tim, ze takhle pomohou
zruinovat maleho obchodnika, budou se muset zvysit dane, aby mohl stat
vyplacet podporu tomu cloveku, ktery se i jejich pricinenim stal
nezamestnanym. Takze penize, ktere usetrili pri nakupu, jim stat vytahne z
druhe kapsy. Globalizace je z velke casti zalozena na financnich tocich,
ale z dvaceti dolaru, ktere behem vteriny zmeni majitele, neni devatenact
dolaru pokryto zadnou praci, zadnou sluzbou - je to spekulativni kapital. A
je otazka, a ani ekonomove v tom nemaji jasno, jak dlouho muze takova
obrovska pritez spekulativniho kapitalu fungovat vedle toho, ktery je
podlozen realnou praci.
(Za rozhovor dekuje Monika Galikova, Mosty)
Monsanto v Indii: Místo vděku protesty
Jan Keller
Velké nadnárodní firmy mají jediný cíl - maximalizaci zisku bez ohledu na oblast, ve které ho dosahují. Z hlediska propagace firmy však takový cíl nezní příliš vznešeně. Proto se firemní odborníci z oblasti public reations snaží obrázek firmy pro veřejnost přikrášlit. Nikdy nejdou kšefty tak dobře, jako když se věří, že za nimi stojí ty nejvyšší hodnoty.
Firma Monsanto ve svých propagačních materiálech často hovoří o hladovění lidí v rozvojových zemích, jež může být ukončeno údajně jedině s její pomocí, či přesněji s pomocí průmyslových biotechnologií, které vyvíjí. Naše biotechnologie uživí svět, tvrdí se v pestrých reklamních šotech firmy.
Geneticky modifikované sazenice mají pomoci vyřešit problém bídy zemí třetího světa pro celé příští tisíciletí. V propagačních materiálech firmy jsou její oponenti líčeni jako nepřátelé chudých a hladovějících. Podle reklamních a propagačních firemních agentů nemají dobře živení ekologové ze Západu žádné právo upírat chudým farmářům v zemích rozvojových přístup k nejnovějším technologiím výroby potravin.
V samotných chudých zemích však není firma Monsanto vítána zdaleka tak vřele, jak by odpovídalo jejím reklamám. Příkladem může být Indie, kde velká část venkovského obyvatelstva stále hospodaří tradičním způsobem. Koncem listopadu minulého roku přerostly protesty místních farmářů proti firmě v indickém státě Karnataka v první přímou akci, v jejímž průběhu byly vytrhány a demonstrativně spáleny plodiny rostoucí na pokusném poli Monsanta. Demonstranté přitom vyslovili své požadavky, mezi jiným požadavek okamžitě ukončit pokusy s geneticky upravovanými plodinami a požadavek vyhostit firmu Monsanto z Indie. V příštích měsících demonstrovali stejným způsobem na pokusných polích firmy ještě několikrát.
Monsanto působí v Indii již od roku 1949 a je zde hlavním dodavatelem chemikálií pro zemědělství. V poslední době si nárokuje již dobrou třicítku patentů na geneticky pozměněné plodiny včetně rýže, rajčat a brambor, které byly uměle upraveny tak, aby byly rezistentní vůči herbicidům firmy Monsanto. V současné době se podnikají pokusy s modifikovanou bavlnou, která by měla být odolnější vůči některým chorobám.
Své testy provádí firma přímo na polích některých místních rolníků, kterým slibuje, že dosáhnou vyšší úrody, než je obvyklé. Přitom jim neprozradila, že pro ni budou pěstovat rostliny geneticky pozměněné, navíc bez souhlasu indické vlády. Ne všechny pokusy se vždy zdaří, a tak řada rolníků dosáhla pod odborným vedením firmy úrody nižší a v kvalitě často zcela neprodejné. Toto ilegální testování navíc probíhalo bez příslušných kontrol. Chyběla i opatření, která by zamezila šíření nových pokusných plodin na pole nic netušících sousedů.
Monsanto přitom spoléhalo na to, že místní rolníci jsou příliš nevzdělaní a málo informovaní než aby mohli její praktiky odhalit a zpochybnit. Právě tato korporativní arogance byla poslední jiskrou, která vedla místní obyvatelstvo k podpalování úrody na pokusných polích firmy na různých místech Indie. Incidenty vedly posléze místní úřady k zákazu dalšího působení firmy ve státě Adhrapradéš.
Dne 9.srpna 1998 vznikla organizace požadující, aby Monsanto opustilo celou Indii. Datum vzniku organizace není náhodné. Jedná se o výročí dne, kdy Gándhí pronesl svou slavnou výzvu k Britům, aby opustili Indii. Nyní je stejná výzva adresována sídlu firmy v americkém Illinois. Během prvních čtyř měsíců kampaně přinesli pošťáci řediteli firmy deset tisíc pohlednic z Indie, vyjadřujících stejné přání.
Rostoucí odpor vůči firmě Monsanto má své hlubší kořeny. Chce zabránit tomu, aby se drobní farmáři po celém světě jednou nestali celým svým živobytím všichni stejně závislí na jedné či několika globálních korporacích. Vznikla by tím monopolní situace, která by se již ani vzdáleně neřídila tržními zásadami. Drobní farmáři by ztratili poslední zdání své samostatnosti.
Právě nedávno rozhodla indická vláda o povolení masového dovozu amerických sojových bobů, což dále povzbudilo zdejší nedůvěru ke geneticky upraveným potravinám. Protože u importovaných plodin chybí jakékoliv značení, nelze vyloučit, že byly geneticky pozměněny.
Autor článku Paul Kingsnorth soudí, že příště by snad firma Monsanto měla změnit svoji obchodní taktiku. Dříve než začne oznamovat lidem v rozvojových zemích, že je přichází spasit od hrozby nouze a hladu, mohla by se jich zeptat, zda právě o tohoto spasitele opravdu stojí. Konkrétně v případu Indie by si tím ušetřila nemalé náklady a zřejmě i stejně nemalé rozčarování.
podle časopisu The Ecologist 1/1999
------------------------------------------------------------------------
(omluvte, prosím, chyby - článek je vystaven v podobě, v jaké byl ještě před provedením jazykových korektur)
Firma Monsanto
Jan Keller
Kdo všechno dnes zachraňuje přírodu?
Firma Monsanto sama sebe zásadně prezentuje jako korporaci, jejímž posláním
je pomáhat řešit tíživé problémy lidstva nezištnou podporou vědy a
environmentálně zodpovědným jednáním. Co je to za nevšední firmu a odkud
přichází? Je skutečně tak čistá a průzračně zelená, za jakou ji vydává její
oddělení pro public relations? Právě firmě Monsanto je věnována převážná
část předposledního letošního čísla dvouměsíčníku The Ecologist.
Firma pro výrobu chemikálií Monsanto byla založena v roce 1901. Zpočátku
vyráběla umělé sladidlo sacharin. Ve dvacátých letech se stala předním
výrobcem kyseliny sírové ve Spojených státech. Ve čtyřicátých letech se
přeorientovala na výrobu umělých hmot a syntetických vláken. V roce 1947 se
zapsala do dějin USA výbuchem v jednom ze svých továrních provozů, při
kterém zahynulo více než 500 zaměstnanců. Krátce na to přešla na výrobu
polystyrénových obalů, které na seznamu ekologicky škodlivých látek,
pořízeném americkou agenturou na ochranu životního prostředí, dlouhodobě
figurují na jednom z předních míst.
Již před druhou světovou válkou vyráběla firma rovněž polychlorované
bifenyly (PCB), které byly po jistou dobu vysoce ceněny pro svou nehořlavost
a vysokou chemickou stabilitu. Poté, co vědecký výzkum v 60. a 70. letech
definitivně prokázal karcinogennost PCB a krajně nepříznivý vliv této látky
na imunitní systém, byla v roce 1976 výroba PCB v USA zakázána. Do té doby
patřila firma Monsanto k jejím hlavním světovým producentům. Děti žijící v
okolí East St.Louis (Illinois), kde firma Monsanto PCB vyráběla, patřily v
té době shodou okolností k nejnemocnějším v celých Spojených státech. V
oblasti byla nejvyšší míra poškození plodu, předčasných porodů, třetí
nejvyšší míra dětské úmrtnosti a rovněž jedna z nejvyšších úrovní
astmatického onemocnění.
Město Times Beach ve státě Missouri, další z měst, ve kterém filantropická
firma Monsanto rozjela svou výrobu, bylo natolik kontaminováno dioxiny, že
americká vláda v roce 1982, po mnoha letech váhání, nařídila jeho evakuaci.
Výroba řady škodlivých chemikálií fimou Monsanto nebyla dlouho zastavována
mimo jiné proto, že na jejich vojenském využití měla zájem armáda.
Společnost Monsanto byla jedním z hlavních dodavatelů známé toxické látky
Agent Orange, která byla v době války ve Vietnamu zneužita k likvidaci
obrovských ploch tamního deštného pralesa. V polovině 80.let musela firma
zaplatit velké odškodné americkým válečným veteránům, jejichž zdraví tato
zbraň vážně poškodila. Nezávisle na tom byly dále jedovatým Agent Orange
likvidovány brazilské pralesy kvůli výstavbě silniční infrastruktury.
V osmdesátých letech se firma snažila po dlouhé roky pomocí falšovaných
údajů zbavit odpovědnosti za poškozené zdraví železničních zaměstnanců
zasažených dioxinem v důsledku vykolejení vlaku s nebezpečným nákladem. K
nehodě došlo v západní Virginii. V průběhu soudního šetření se mimo jiné
zjistilo, že řada produktů firmy, které byly nabízeny hospodyňkám přímo do
domácností, byla vědomě kontaminována dioxinem. Deník Toronto Globe and Mail
po vynesení rozsudku napsal: „Způsob, jakým vystupovalo vedení firmy
Monsanto v průběhu líčení, mnoho vypovídá o kultuře firmy, která dává vyšší
prioritu svému profitu, než bezpečnosti svých výrobků a zdraví svých
zaměstnanců".
Dodnes pochází nezanedbatelná část příjmů této firmy z výroby a prodeje
herbicidů. Přesné číslo je obtížné zjistit, neboť Monsanto své
nejproblémovější provozy poslední dobou registruje jako nezávislé firmy pod
jinými jmény. Dlouhá řada případů, kdy došlo k poškození částí přírody či
lidského zdraví, zajišťuje i v devadesátých letech firmě Monsanto stabilně
jedno z předních míst v hitparádě největších znečišťovatelů na americkém
kontinentu.
V poslední době vsadila firma Monsanto na genetické inženýrství. Její zájem
sahá od růstových hormonů přes geneticky upravovanou sóju a kukuřici až po
bavlnu učiněnou odolnější vůči hmyzu. Po ovládnutí velké části amerického
trhu se setbou začíná Monsanto pronikat do dalších zemí, Brazílií a Kanadou
počínaje. Rutinní součástí této expanze je vylepšování vlastního image.
Namísto málo důvěryhodné podoby chemického koncernu si nasazuje masku
osvíceného živitele planety. Slibuje, že se zasadí o to, aby na Zemi
proběhla druhá zelená revoluce, jež tentokrát již zaručeně nasytí všechny
strádající a hladovějící. Namísto chemikálií má nastoupit informace. Je
zvláštní slyšet podobná ujišťování právě od firmy, která stále z velké části
žije z produkce herbicidů.
Společnost Monsanto mění svou rétoriku ještě dynamičtěji než svou produkci.
Vyrábí sice například stále stejný herbicid Roundup, neinzeruje však svůj
výrobek již jako herbicid, nýbrž jako „produkt, určený k minimalizaci půdní
eroze". Chemické složení přitom zůstává stejné. Geneticky upravované plodiny
nejsou v rétorice firmy pochopitelně manipulovány za účelem vyššího zisku,
ale výhradně jen kvůli vyřešení tíživého problému populační exploze.
Biotechnologie neslouží k přeměně všeho živého v dobře prodejné patentované
zboží, ale vždy jen k nezištné pomoci komukoliv, kdo se ocitne v nouzi.
Firma Monsanto se tak ve vší skromnosti prezentuje před veřejností jako
dovršení božího díla kreace jinými, účinnějšími prostředky. Namyšlená
ignorance zpravidla předchází pád. Zdá se tedy, že vše je nachystáno pro to,
abychom si mohli prožít ve větším měřítku podobnou deziluzi, jakou svět
prožil v důsledku zelené revoluce šedesátých a sedmdesátých let. Tehdy
vlivem přílivu chemikálií dočasně vzrostly zemědělské výnosy, byla za to
však zaplacena velmi vysoká cena. Farmáři se stali závislými na chemických
koncernech, chudší z nich přestali být konkurenceshopnými a přišli o svoji
půdu. Zvýšilo se tempo půdní eroze, poklesla hladina spodních vod, došlo k
rozbití rurálních komunit, které existovaly po tisíce let.
Druhá zelená revoluce, kterou nám slibuje Monsanto a další společnosti
flirtující s genetickým inženýrstvím, může všechny tyto negativní jevy
umocnit. Podezřelá směs manipulace, dohledu, kontroly a zisku může přinést
stěží něco dobrého přírodě, komunitám, které v ní hospodaří, a lidskému
zdraví. Demokracie by přece měla znamenat, že máme výběr a můžeme si zvolit,
jaké technologie budeme používat. Praktiky firmy Monsanto nám příliš výběru
nedopřávají. Zdá se, že k moci se dere jen další z institucí, které si
myslí, že vědí vše o našem dobru mnohem lépe než my sami.
Podle The Ecologist 5/1998
přeložil a zkrátil Jan Keller
------------------------------------------------------------------------
(omluvte, prosím, chyby - článek je vystaven v podobě, v jaké byl ještě před
provedením jazykových korektur)
http://www.ecn.cz/duha/generace/1998/12keller.htm
Další články autora viz www.darius.cz/jankeller
Mysli globálně - jez lokálně!
Jan Keller
Ve čtvrtém letošním čísle časopisu The Ecologist rozebírá Helena
Norberg-Hodge absurdní situaci, k níž nás dovedla globalizace při
obchodování s potravinami. Zároveň ukazuje, jak právě v této oblasti může
dojít k renesanci soběstačnějších a autonomnějších komunit.
Proces globalizace prodlužuje vzdálenosti mezi výrobou a spotřebou, ale také
mezi těmi, kdo výrobu financují a kdo ji realizují, či mezi místy, kde se
produkuje, kde se konzumuje a kde jsou konečně odkládány zbylé odpady.
Bojovat proti globalizaci tedy znamená tyto vzdálenosti zkracovat. Dosáhne
se tím celé řady pozitivních efektů: snížení nákladů na dopravu, ale také
snížení emisí skleníkových plynů, zlepšení kvality vzduchu, úbytku objemu
nezbytných obalů, a tedy i odpadů.
Co je neméně důležité, pěstování potravin se může stát ohniskem opětné
lokalizace našeho života a renesance komunit s jejich místními vzorci
výroby. Prozatím žijeme ve světě, v němž se může v britských obchodech
koupit laciněji máslo z Nového Zélandu než od místních britských farmářů. Ve
španělských obchodech se prodává máslo z Dánska, aby se v dánských mohlo
prodávat máslo francouzské. Jídlo, které jíme, toho zpravidla nacestuje
během své krátké existence mnohem více než mnozí z nás za celých život. Ve
Spojených státech cestuje každé kilo potravin v průměru 1.200 mil než od
pěstitele doputuje na kuchyňský stůl.
Po celém světě napomáhají cestování potravin na dlouhých trasách nejrůznější
formy skrytých dotací. Právě převážení potravin se z velké míry podílí na
přetěžování silnic a dálnic kamiony a na neustávajících tlacích stavět stále
nové a nové komunikace. Obrovské dotace do výstavby dálnic jsou jen jedním z
příkladů toho, jak netržně jsou cizí a vzdálení výrobci potravin
zvýhodňováni oproti výrobcům místním.
Peníze daňových poplatníků dotují též výzkumy v oblasti biotechnologií,
včetně těch, které zkoumají, jak potraviny co nejlépe uzpůsobit tak, aby se
při stále delších transportech a skladování nekazily. Jiné dotované výzkumy
studují netušené možnosti genetického inženýrství, které by při
agroprůmyslové aplikaci vedly masy drobných a středních rolníků po celém
světě k nutnosti zanechat v krajně nerovné konkurenci svého tradičního
hospodaření.
V oblasti zemědělství podporuje globalizace skrze pěstování monokultur
zcelování pozemků, vznik obřích lánů a likvidaci diverzity v krajině, tedy
prakticky totéž, co se odehrálo před půl stoletím za použití policejního
násilí v zemích bez svobodného trhu. Globalizovaný trh dokáže totéž provést
standardním ekonomickým způsobem. Domácnosti si tuto neblahou proměnu platí
v daních, které se mění v dotace stavebním a dopravním firmám, laboratořím a
výzkumným střediskům, zčásti také veřejnoprávním médiím, jež proces
globalizace a unifikace nejrůznějšími způsoby oslavují.
Domácnosti si platí také všechny zbytečné obaly, stejně tak jako jejich
následnou likvidaci. Platí si i pesticidy, kterým financují cestu až do
zásobáren podzemních vod. Následně doplácejí na čištění takto znehodnocených
pitných zdrojů. Platí za znehodnocování svých domů, jejichž cena klesá
úměrně s tím, jak se k nim přibližují prašné a hlučné silnice. Platí si
spoustu dalších věcí, které si vůbec neobjednaly, které jsou jim však s
podezřelou ochotou „vždy výhodně" dodávány.
Helena Norberg-Hodge využívá své důvěrné znalosti Ladakhu, aby zde
dokumentovala, co se děje v obchodě s potravinami v zemích třetího světa. Do
Ladakhu, jenž byl až do nedávné doby zcela potravinově soběstačný, dnes
dovážejí náklaďáky potraviny až z druhé strany Himalájí. Přitom jsou tyto
potraviny v místních bazarech lacinější než jídlo vypěstované přímo v místě.
Podobně například v Mongolsku, které dokázalo být v produkci mléka
soběstačné po tisíce let, dnes v obchodech narazíme především na mléko z
Německa. Místní ekonomika upadá a místní chovatelé dobytka krachují. Všude
po světě se tak rozpadají venkovské komunity a obyvatelstvo odchází do
chudinských předměstí velkých měst. Odhaduje se, že především v důsledku
této migrace bude žít v roce 2015 již plných 90% světové populace ve
městech. Velká část z nich právě v bědných chudinských čtvrtích
rozrůstajících se nekontrolovatelně kolem metropolí. Je zde zaseto na vyšší
kriminalitu a násilí, na šíření AIDS, na další nárůst užívání drog, na růst
bezdomovectví. Sklízet se to vše bude až po roce 2000. Žádný z těchto
sociálních nákladů nevyčteme z přehledů oficiálních statistik o růstu objemu
hrubého domácího produktu v důsledku vítězného tažení globalizace.
Neoliberální ekonomové tvrdí, že všichni vydělají na tom, bude-li se v
Thajsku pěstovat maniok na krmení pro evropské smějící se krávy a v Číně
zase vyrábět plastikové sáčky na jejich mléko. Teorie komparativních výhod k
tomu vybízí. O skrytých způsobech vládních dotací, které tento tok surovin a
zboží finančně podporují, se příliš nemluví. Mohlo by to totiž vést k
falzifikaci této posvátné teorie. (Poznámka J. K.: Nelze zde nepřipomenout
konstatování Hermana Dalyho: Poté, co se specializují, nemají už národy
volnost neobchodovat, stávají se na obchodování závislými. Pak je třeba
zařídit vše tak, aby náklady na mezinárodní transport nemohly anulovat zisk
z obchodování. I za cenu dotací a vojenské kontroly přístupu k ropě.)
Místní farmáři v jednotlivých zemích zatím protestují proti svému
znevýhodnění pouze nárazově a případ od případu. Bude třeba, aby do své
argumentace zahrnuli právě poukaz na proud skrytých dotací, který činí zboží
dovážené z velkých dálek v obchodech lacinější, než jsou místní produkty.
Pokud tento důležitý argument nezohlední, budou vždy napadáni za to, že
chtějí z peněženek zákazníků vytáhnout více, než kolik zákazník zaplatí za
potraviny velkým firmám. Je tedy třeba ukazovat, jakými jinými cestami si
velké firmy v podmínkách globalizace dokáží peněženky svých klientů otevřít.
(Poznámka J. K.: Zde není od věci připomenout slova Jamese Goldsmitha: Ti,
kdo věří ve svobodný globální obchod, tvrdí, že konzumenti vydělávají na
koupi lacinějšího zboží vyráběného v zemích s lacinější pracovní silou. Ale
konzumenti jsou zároveň výdělečně činí a jsou také plátci daní. V těchto
rolích je import laciného zboží poškozuje. Skutečnou cenou za zdánlivě
lacinější zboží je to, že řada lidí ztratí zaměstnání, jiní dostanou za svou
práci zaplaceno méně, a přitom musejí platit vyšší daně, aby pokryli vyšší
náklady na zabezpečení nezaměstnaných. Nemluvě o nákladech na zvýšenou
nestabilitu ve velkých městech při rostoucí sociální nejistotě. Tak jsou
výhody laciného importovaného zboží převáženy ekonomickými a sociálními
náklady, které tento dovoz s sebou nese.)
Pokud by tok skrytých dotací byl učiněn transparentním a byl obrácen k
místním pěstitelům, měli bychom kvalitní potraviny přímo z domova,
konstatuje autorka stati. Nemusely by pak být o nic dražší než potraviny
dovážené. Předpokládalo by to ovšem donutit vlády k tomu, aby přehodnotily
již uzavřené obchodní smlouvy, které vycházejí velkoryse vstříc právě zájmům
nadnárodních firem a finančních trhů. Jedině tak lze opět obnovit rovnováhu
mezi globalizovanou ekononikou založenou na dálkovém obchodu a možnostmi
lokalit směňujících na místních trzích.
Tento krok by byl nutnou podmínkou, sám o sobě by však místním komunitám
život nevdechl. Zde je třeba velkého množství iniciativ přímo zezdola, tedy
z míst, kde nejlépe znají své domácí podmínky a možnosti. Právě pěstování
potravin může k takové renesanci komunitního života hned zpočátku vydatně
přispět.
V Británii vznikl první takový místní trh farmářů v okolí Bath. Soustředili
se zde producenti z okruhu třiceti až čtyřiceti mil, kteří na trhu nabízejí
pouze své produkty. Všechny plodiny, které pocházejí z dovozu, jsou z tohoto
trhu vyloučeny. Jinou formou relokalizace trhu s potravinami, která se po
celém světě rychle ujímá, je vytváření společenstev spotřebitelů a místních
farmářů.
Jinou obměnou téhož principu jsou tzv. „box-schemes", které se rozvíjejí
zatím především v Británni. Snaží se eliminovat co nejvíce zprostředkujících
článků v obchodování s potravinami. Princip je jednouchý, farmáři dodávají v
bedýnkách své produkty přímo zájemcům v okolí. Vydělávají na tom obě strany.
Farmáři dostanou za svou úrodu zaplaceno více, než kolik by jim dali na
rampě supermarketu. Spotřebitelé mají ovoce a zeleninu čerstvější, než kdyby
vše prošlo obchodem. Navíc mají větší kontrolu nad tím, odkud pocházejí
potraviny, které jedí.
Je třeba se jen rozhodnout, zda chceme mít tropické plodiny v jakoukoliv
roční dobu, anebo nám stačí vědomí, že základní potraviny, které jíme, jsou
zdravé a neprocestovaly polovinu zeměkoule, než k nám po zahlcených
dálnicích dorazily. Cílem relokalizace není samozřejmě eliminovat veškerý
obchod. Chce jen odbourat zbytečnou dopravu, na níž je velká část
globalizace založena, a zvýšit různorodost pěstovaných plodin, což
globalizace naopak potlačuje.
Vrcholem těchto snah, jak snížit závislost na globalizaci, je hnutí
usilující o vytváření udržitelných „ekovesnic". Vlastní produkce potravin je
zde rozšířena o využívání obnovitelné energie, recyklaci odpadů, využívání
místního stavebního materiálu a podobně.
Všechny zmíněné alternativní pokusy v oblasti obstarávání potravin mají
společného jmenovatele. Je jím snaha upravit rytmus života podle potřeb
těch, kdo ho žijí, a nikoli podle potřeb růstu zisku velkých nadnárodních
obchodních společností. Spousta dalších věcí se pak přidá: z umělých hnojiv
se přechází zpět na organická, snižuje se spotřeba obalů, a tím klesá objem
odpadu, kratší dopravní vzdálenosti snižují spotřebu pohonných hmot se všemi
blahodárnými důsledky jak pro přírodu, tak pro člověka. Jakousi prémií je
pak obnova a posílení chřadnoucích komunitních vazeb.
------------------------------------------------------------------------
(omluvte, prosím, chyby - článek je vystaven v podobě, v jaké byl ještě před
provedením jazykových korektur)
