ROZHOVOR
Na následujících stránkách bychom vám rádi představili prezidenta republiky Václava Havla jako člověka a státníka, jehož úvahami o lidské společnosti trvale prolíná téma globální spoluzodpovědnosti. Ve funkci vrcholného politika, jemuž je nasloucháno při nejrůznějších příležitostech, pronesl na toto téma řadu projevů a věnoval mu stovky rozhovorů a diskusí. S postupujícím fenoménem označovaným jako globalizace nabývají tyto myšlenky na naléhavosti.
O zájmu Václava Havla svědčí snad nejvíce jeho iniciativa spolupořádat s Nippon Foundation pravidelné mezinárodní konference Forum 2000. Tématem těchto diskusí byly vždy okruhy planetárně civilizační, kulturně koexistenciální a multireligiózní.
Ve dnech 26. až 28. září 2000 se v Praze uskutečnilo 55. výroční zasedání Mezinárodního měnového fondu a Skupiny Světové banky. Při této příležitosti se do Prahy sjeli nejen zástupci více než 180 členských zemí brettonwoodských institucí, ale i řada aktivistů, ekonomů, podnikatelů, ekologů a novinářů z celého světa. Toto mezinárodní setkání bylo dosavadním vyvrcholením jak strategického rozhodování těchto institucí samotných, tak i jejich sílící kritiky.
Podle prezidenta Havla měla vzhledem ke své historii právě Praha povinnost vytvořit pro zasedání pozitivní atmosféru společného cíle. Pozval proto na 23. září 2000 zástupce nevládních organizací, MMF/SSB, politiků, myslitelů, podnikatelů a novinářů k diskusi na Pražský hrad. Součástí tohoto setkání, které se uskutečnilo pod záhlavím "Praha - místo dialogu", byla panelová diskuse k problematice globalizace a rozvoje nejchudších oblastí světa.
Spoluzodpovědnost každého jedince za svět, v němž žije, je a vždy byla součástí úvah Václava Havla:
Stále jsme ještě poplatni zhoubnému a veskrze pyšnému dojmu, že člověk je vrcholem stvoření a nikoli jen jeho součástí, a že tudíž smí cokoli. Stále ještě mnoho lidí říká, že jim nejde o sebe, ale o věc, ale přitom jim jde prokazatelně o sebe a nikoli o věc. Stále ještě ničíme planetu, která nám byla svěřena, i její okolí. Stále ještě zavíráme oči před rostoucími sociálními, civilizačními i etnicko-kulturními konflikty dnešního světa. Čas od času říkáme, že anonymní megamašinerie, které jsme si vytvořili, nám neslouží, ale naopak nás zotročují, stále ale nic neděláme pro to, aby tomu tak nebylo.
Z projevu Václava Havla pro obě sněmovny Kongresu USA
Washington 21. února 1990
"Ať se zamýšlím nad kterýmkoli problémem dnešní civilizace, vždycky nakonec narazím na téma lidské odpovědnosti, která není schopna držet krok s civilizačním vývojem a zabránit mu, aby se neobrátil proti lidskému rodu."
Z projevu při převzetí čestného doktorátu Harvardské univerzity
Cambridge, Massachusetts, USA, 8. června 1995
"Globalizace, pakliže tím slovem rozumíme celoplanetární propojení, naprostou otevřenost, naprosto volný, ničím nerušený pohyb informací, lidí a kapitálu, je morálně neutrálním úkazem. Je to věc, která sama o sobě není ani dobrá, ani špatná, která tu prostě je. A oč běží je, aby této globalizace bylo využito k dobrým věcem a ne k nesmyslům."
Z rozhovoru Václava Havla pro americká média
Praha 22. srpna 2000
(úryvek)
S pádem komunismu - nečekaně rychlým - se rychle rozpadlo i bipolární rozdělení světa. Toto rozdělení, jak se záhy ukázalo, skrývalo jako tlustá opona skutečnou pestrobarevnost soudobého světa. Když se tato opona zvedla, lidstvo se najednou ocitlo tváří v tvář světu vpravdě multikulturnímu a multipolárnímu. Ale nejen to: ocitli jsme se ve světě, jehož jedinou šancí je tuto svou multipolárnost citlivě vnímat, upřímně respektovat a přijímat ji jako jediné smysluplné východisko nového typu lidského soužití na této zemi.
Tato nutnost je významně zesilována závratným a zároveň riskantním civilizačním vývojem posledních let. Světová populace dále roste, neobnovitelných zdrojů rychle ubývá. Svět sužují prohlubující se rozdíly mezi bohatými a chudými národy. Jediná globální civilizace, obepínající dnes celý svět a vnucující mu tytéž výrobky, návyky, způsoby chování a způsoby komunikace, nás k sobě přibližuje, ale zároveň vyvolává protireakci v podobě rozvoje různých nacionalismů, fundamentalismů, fanatismů, ať už etnických, náboženských, sociálních či ideologických. Informační revoluce zesiluje globální propojenost každého s každým, likviduje veškerou cenzuru, ale zároveň otevírá nedozírné prostory lidské neodpovědnosti. Ve výčtu těchto globálních dvojsmyslností soudobého civilizačního vývoje by bylo možno pokračovat libovolně dlouho.
Obě zmíněné okolnosti - konec bipolárního rozdělení světa a civilizační pohyb nazývaný dnes globalizací - nutí i k radikálně novému přemýšlení o budoucím světovém uspořádání.
Mně osobně se zdá, že jedním z charakteristických prvků tohoto uspořádání bude rozvoj velkých regionálních seskupení, do nichž budou dnešní národní státy přenášet stále větší část svých dosavadních pravomocí, tak jako jejich jinou část budou zřejmě nuceny stále zřetelněji přenášet dolů, na různé menší vnitrostátní regiony a jejich samosprávy, na města a obce, jakož i do četných dalších struktur občanské společnosti. Decentralizace a integrace by tak de facto měly být jen dvěma stranami téže mince, respektive dvěma vyvažujícími se miskami jedné váhy. Dvojsmyslnosti globálních ekonomických tlaků a celkového civilizačního pohybu nemá smysl čelit jakýmkoli typem pštrosí politiky, izolacionismem, šovinismem či egocentrismem, ale naopak tím, že světový vývoj bude věcně reflektován a lidé a národy budou spojovat své síly k tomu, aby čelili všemu, co je na něm neblahé a nebezpečné.
Projev prezidenta republiky Václava Havla na konferenci "Europe's New Democracies: Leadership and Responsibility"
Bratislava 11. května 2001
Projev u příležitosti udělení čestného doktorátu na Chulalongkornově univerzitě, Bangkok 12. února 1994
------------------------------------------------------------------------
Už mnohokrát - naposled před několika dny v Indii - jsem vyslovil názor, že poté, co se zhroutil kolonialismus a později i komunismus, který měl ostatně také některé rysy kolonialismu, vstupuje svět do nové éry, totiž do éry multikulturní a multipolární. Na rozdíl od všech analogických epoch v minulosti, totiž od epoch, kdy na světě také souběžně žilo více kultur či civilizací, žádná z nich však nemohla ovlivnit globální osud naší planety, éra, do níž dnes vstupujeme, se vyznačuje hlubokou propojeností všech jeho kultur, vyplývající z toho, že všechny dnes existují v rámci jediné globální civilizace. Jakýkoli eventuální konflikt těchto kultur může proto dnes na rozdíl od dob minulých zásadně ovlivnit osud lidstva jako celku. Velkým úkolem této doby je tudíž nalézt takový způsob koexistence různých světových kultur a mocností, který by neohrožoval osud světa. Jinými slovy: výzvou naší doby je vytvářet multikulturní a multipolární prostředí v podmínkách jediné globální civilizace.
To se ovšem snadno řekne, ale velmi těžko uskutečňuje.
Dovolte mi, abych dnešní příležitosti, kdy se mi dostává velké pocty tím, že mi je udělován čestný doktorát Chulalongkornovy univerzity, využil k několika stručným poznámkám na toto téma.
Nelze podle mého názoru doufat, že pouhé vymýšlení a zdokonalování všech mechanismů, technik, systémů a forem celosvětové spolupráce stačí k záchraně světa proti všem nebezpečím, která mu dnes hrozí, od konfliktů kultur, národů či náboženských okruhů, přes prohlubující se propast mezi zeměmi prosperujícími a takzvaně rozvojovými, populační explozi až po pestré spektrum různých ohrožení ekologické povahy. Ano, tvorba těchto systémových změn je veledůležitá, ale může být vskutku účinná jen tehdy, bude-li výrazem nového typu myšlení, bude-li prodchnuta novým duchem, bude-li odrážet nový étos. Myšlenka, jak známo, vždycky předchází čin. Tento nový duch musí vyrůstat z hlubokého pochopení všech širších souvislostí lidského počínání, z vědomí provázanosti všech věcí tohoto světa, z vědomí, že cokoli kdokoli někde činí, má dnes své přímé nebo nepřímé důsledky pro všechny. Lidstvo se poprvé ve své historii ocitá v situaci, kdy lze velmi konkrétně doložit, že lidské činy mají univerzální dosah.
Všimněme si například tohoto: všechna náboženství jsou sice svou podstatou univerzalistická, všechna věří, že jejich bůh je bohem všech. A přesto můžeme pozorovat tolik konfliktů vyrůstajících z náboženských rozdílností. Mnoho lidí si zřejmě myslí, že je-li jejich bůh ten jediný pravý pro všechny, pak to znamená, že ti, co věří v jiného boha, jsou tmáři a škůdci. Náboženský univerzalismus je však dnes třeba pochopit tak říkajíc ekumenicky. Je třeba hledat a zdůrazňovat to, co je všem náboženstvím společné a je toho nemálo! , o to se společně opírat a zároveň plně respektovat vše, čím se různá náboženství vzájemně liší, respektovat to jako přirozený důsledek plurality lidského světa. Není v podstatě lepších a horších náboženských kultur, jsou prostě jen kultury různé, protože i lidé jsou různí. Co tu říkám o náboženství, platí v jiné podobě i o všem ostatním, od rozmanitosti národních povah, historických a kulturních tradic, různých způsobů myšlení, různosti ideologické, různých tradic v sebeorganizaci společnosti. V tom všem je třeba hledat pro všechny přijatelné a evidentně dobré společné minimum a toto minimum v pokojném dialogu pěstovat při plném respektu ke všem odlišnostem a k rovnoprávnosti těch, kteří jsou jejich nositeli. Nastává prostě čas nového globálního univerzalismu, skromnějšího, ale perspektivnějšího, než byly ty, které se dosud expanzivně uplatňovaly jako návod ať už přijímaný s chutí, či odporem pro všechny.
Jakousi osou tohoto nově se formujícího vědomí a zároveň tím, co by mělo pěstovat, kultivovat a rozšiřovat, je nový typ lidské odpovědnosti za svět. Lidstvo, to znamená každý člověk, by si měl stále zřetelněji uvědomovat, že mimo všech svých přirozených odpovědností, to znamená své odpovědnosti za svoji rodinu, obec, národní či kulturní společenství, za svůj podnik či stát, nese i odpovědnost za celý svět, na jejímž pozadí musí reflektovat všechny své ostatní, sobě přirozeně bližší, ale vždy jen nějak dílčí odpovědnosti.
V čem může spočívat ono společné minimum jako východisko společné odpovědnosti? Myslím, že to je několik zcela elementárních a každému lidskému tvoru srozumitelných mravních zásad a několik všem ve své podstatě srozumitelných principů lidského soužití, které z těchto zásad vyrůstají. K těmto principům patří respekt k lidské svobodě a důstojnosti, to znamená k základním lidským právům, demokracie byť by měla tisíce rozmanitých a velmi odlišných tváří, úcta k soukromému vlastnictví a vůbec k vlastnictví, péče o hmotný rozvoj všech lidských komunit a o elementární a obecně akceptovatelná sociální práva, jak vyplývají z práv lidských, pokorná úcta k řádu přírody a jeho tajemství, tolerance a víra v nenásilné řešení všech konfliktů, spojené s právem jedněch se takzvaně vměšovat samozřejmě v rámci onoho všemi sdíleného společného minima do věcí druhých v duchu naší společné odpovědnosti za svět. Bez neustálého citlivého pěstování, rozvíjení a prohlubování tohoto minima a bez bezvýhradné identifikace s ním si stěží umím představit, že naše dnešní civilizace nevyústí v příštím tisíciletí do velkých katastrof.
Opakuji a znovu zdůrazňuji, že něco takového se může rodit jen a jen v prostředí naprosté rovnoprávnosti všech kulturních okruhů, v prostředí jejich obsáhlého dialogu, založeného na vzájemném respektu a důvěře, v prostředí skutečného a všemi upřímně přijatého a vnitřně osvojeného vědomí plurality, multikulturnosti a multipolarity dnešního světa.
Vím, že to, co tu říkám, může znít jako pouhé snílkovství. Ano, dokud bude svět světem, bude lidstvo zmítáno nejrůznějšími rozpory, a dokud bude člověk člověkem, budou se uplatňovat vedle jeho dobrých vlastností i všechny jeho vlastnosti špatné. Z lidí nebudou nikdy andělé a zlo ze světa nevymizí. To ale neznamená, že nejsme povinni znovu a znovu přemýšlet o tom, jak udělat svět lepším, a znovu a znovu artikulovat určité ideály, upínat se k nim a působit v jejich duchu. Co bude kdy reálné a co nebude reálné nikdy a co se kdy změní k lepšímu, pochopitelně nevím. Bezpečně však vím, že má smysl o lepší svět usilovat.
Z nového ducha světové spolupráce, jak o něm mluvím, by mohla postupně vyrůstat a v jistém smyslu už vlastně dnes vyrůstá jakási nová politická metakultura. To znamená kultura rovnoprávné politické koexistence a kooperace nejrůznějších kultur dnešní multikulturní civilizace.
Několik základních nástrojů, jejichž rozvíjení, posilování či transformace v duchu této rodící se politické metakultury by měly být úkolem nadcházejících desítiletí, už dnes existuje. Rozdělil bych je na systémy univerzální a integrační. K těm univerzálním patří samozřejmě na prvním místě OSN a všechny další celosvětové organizace, ať už s OSN propojené či nikoliv, a některé instituce hospodářské, jako je GATT, Mezinárodní měnový fond, Světová banka a podobně. Tyto nástroje civilizační spolupráce udělaly zajisté už mnoho dobrého, ale mají i mnoho různých problémů. Čím zřetelněji se bude vytvářet onen nový duch multikulturního světa, ono nové vědomí společného minima a ona zesílená odpovědnost za osud světa, a čím zřetelněji se začne tento duch proměňovat i ve viditelný rozvoj toho, co jsem nazval politickou metakulturou, tím větší bude naděje, že zmíněné mezinárodní instituce a struktury budou nabývat na významu, budou vskutku účinné a obecně respektované za svůj ohled k zájmům všech. Soužití na planetě předpokládá ovšem složitou architekturu, nelze vystačit pouze s univerzálními institucemi. V tomto ohledu velmi věřím v nejrůznější integrační seskupení, která v posledním století vznikla. Jejich význam podle mého mínění poroste, mnoho kompetencí budou různé státy ve svém vlastním zájmu na ně delegovat a mnoho problémů půjde s jejich pomocí snadněji řešit. Mluvím o takových strukturách, jako je například Evropská unie, ASEAN, APEC, OAS, OECD, EFTA, NAFTA, NATO a četné další. Tyto instituce chápu jako velmi účelné mezičlánky v nově se rodícím systému celosvětové spolupráce. Jejich smysl překračuje pragmatický rámec výhod regionální spolupráce či obrany. Jsou to zároveň spolutvůrci politické metakultury světa, protože mnohé základní principy onoho společného minima, o němž jsem mluvil, kladou do svých základů, kultivují je a prosazují v okruhu své působnosti, a usnadňují tím mezinárodnímu společenství vzájemnou politickou komunikaci.
Vážení přítomní,
přijel jsem do Vašeho království ze vzdálené, nepříliš velké středoevropské země. A přece jsou mezi našimi zeměmi některé podobnosti. Nejen ty vnější, jako například to, že budujeme demokratické instituce, odpovídající našim specifickým podmínkám. Hlubší podobnost vidím v tom, že tak, jako naše země byla tradiční křižovatkou různých evropských duchovních proudů a kultur, kde se po staletí dramaticky srážely i vzájemně inspirovaly různé živly etnické, od dávného spojení prvků keltských se slovanskými až po obohacující vliv živlu německého a židovského, jakož i různé vlivy duchovní, například katolicismus, pravoslaví, reformace, osvícenství a romantismus, i duchovní život Vaší země byl tvořivě ovlivňován různými vlivy, od indického přes čínský až po barmský. Ani Česká republika, ani Thajsko nejsou sice velmocemi, ale právě dík tomu, o čem jsem se zmínil, by obě země měly mít zesílené porozumění pro multikulturnost dnešního světa a pro nutnost pokojného soužití a vzájemného respektu všech rozmanitých společenství žijících na naší planetě.
Snad mělo tedy smysl, že jsem několik svých poznámek na toto téma pronesl právě já právě zde.
Projev na konferenci FORUM 2000, Praha 4. září 1997
------------------------------------------------------------------------
Zatím se zdá, že čím víc jsou různé civilizační, kulturní a náboženské okruhy svazovány pouty jediné globální civilizace, která má nutně unifikující dopad, tím víc se snaží tomuto sevření čelit důrazem na svou svébytnost, nezaměnitelnou identitu, zvláštnost, prostě na to, čím se liší od okruhů ostatních. Jako bychom žili v epoše důrazu na duchovní, náboženskou a kulturní "jinakost". Tento rostoucí důraz znamená skutečně další velikou hrozbu tomuto světu.
Jak ale obnovovat v lidském vědomí společný vztah k tomu, co je nad námi, když to, co je nad námi, si představují všude jinak a všude pociťují potřebu právě tuto "jinakost" zdůrazňovat? Má vůbec smysl pokoušet se obracet lidský pohled k nebesům, když takový obrat může jen zesílit konflikt našich různých božstev?
Nejsem pochopitelně odborník na různá náboženství, ale vše, co o těch hlavních vím, co se o nich průběžně dozvídám a čeho si na nich během bezprostředního kontaktu s nimi všímám, vyvolává ve mně neodbytný dojem, že toho mají navzájem společného daleko víc, než si přiznávají a jsou ochotna přiznat. Od základního východiska, totiž od jistoty, že tento svět a naše existence v něm nejsou jen výsledkem nahodilé souhry různých náhod, jež dohromady nic neznamená, ale že tu jde o tajemné, ale integrální dílo, jehož zdroje, směřování a cíle těžko můžeme v jejich celistvosti dohlédnout, až po velký soubor mravních imperativů, kterými nás toto dílo oslovuje - to všechno se mi zdá různé náboženské systémy překvapivě spojovat, přičemž různorodost jejich tradic, akcentů, liturgií a interpretací mi připadá jako jev sice nesmírně důležitý, ale nikoli převládající. Co se mi zdá převládat, je naopak podobnost toho, k čemu nás - jako lidské bytosti - různá náboženství vyzývají či jako co nás chápou.
Poslední, ale možná nejdůležitější otázka, kterou bych vám rád položil, je otázka, zda cestou ze současné neradostné situace není právě hledání toho, co různá náboženství a různé kultury spojuje, hledání jejich společných východisek, principů, jistot, nadějí a imperativů, to všechno cílevědomě a způsoby odpovídajícími naší době kultivovat a duchem tohoto - dovolíte-li to tak nazvat - společného duchovního a mravního minima - se pak pokoušet prodchnout všechny způsoby lidského soužití a snažení, jakož i zacházení s planetou, na níž je nám dáno žít.
Domníváte se, že by tudy mohla vést cesta k zastavení onoho slepého samopohybu vlekoucího nás do pekel, anebo se vám to zdá být nereálné a naivní? Domníváte se, že takovéto společné a univerzální vzpamatování lidského ducha a lidské odpovědnosti za svět, takováto - jak jsem to kdysi nazval - existenciální revoluce, mohou být vyvolány jen nějakým nevídaným otřesem či katastrofou, anebo že je v silách moudrých lidí je vyvolat vlastní vůlí a spojením svých sil bez nějakého hrůzného impulsu zvenčí? Domníváte se, že k něčemu takovému stačí prostě přesvědčivá slova moudrých lidí, anebo je opět - tak jako kdysi - třeba charismatických proroků či novodobých mesiášů, nebo dokonce jakýchsi historických zázraků?
