Celosvětová výzva za větší transparentnost Světové banky
Systémové poruchy "primitivní" ekonomie
Autor: Petr Ježek
Datum: 22.09.00 16:25
Atavismus je v určité míře vlastní každému z nás - v každém z nás je kousíček primitiva. Primitiv - slovo s pejorativním zabarvením - je fakticky omezenec. Kdo z vás, milí kolegové ekonomové, se právě urazil? Je to proto, že vás (tak jako mne, ale já se neurážím) ve skrytu duše trápí omezené poznání? Zkuste se povznést nad mou čertovinku a společně pouvažujme:
Model "komuny ušlechtilých" měl dvě základní vady: Předpokládal, že společnost je složena z výhradně ušlechtilých (alespoň v jádru), resp. "šlechtitelných" jedinců a že nikdo zevnitř či zvenčí nebude na ušlechtilosti systému parazitovat. Obrana proti parazitům totiž ubírá valem na puncu ušlechtilosti a schopnost parazitů maskovat se za ušlechtilé je dodnes mimořádně vyvinuta. Takže - zpět k bídě kapitalismu, kde není místa pro ušlechtilost...?
Ekonomika je odedávna mechanismus na produkci a distribuci toho, co je nutné a co je žádáno k obživě. Ekonomie je věda, která by se tímto tématem měla zabývat. Když se ukázalo, že člověku nestačí k životu pouze potrava materiální (jídlo, šat, obydlí...), kdo uměl, dostal dobrý nápad a nakonec přijatelným způsobem "zaplaceno" (nerozhoduje jak), začal ve velkém nabízet i potravu duchovní (ode dávna se její základní porce připravovala doma a v komunitě) a začal též za odměnu sloužit. Peníze jako médium výměny zboží a služeb se v jejich ekvivalentu začaly starat o globální trend této výměny. Věda postupně přestávala sloužit výhradně jako způsob poznávání, ale stále více se prozazovala v konkrétních produktech, jejichž skutečnou či zdánlivou užitečnost zvyšovala a zvýhodňovala tak tyto produkty na trhu před jinými. K původnímu "nasytit se jídlem" přistupovalo "nasytit se krásou, užitečností, pocitem z ovládání stroje, pocitem z vlastnění, z nadřazenosti, z ovládání lidí"... To vše je dnes součástí tržní poptávky a mezi tržní transakce vtahuje i to, co bývalo daleko za hranicemi společenských tabu jako ďáblovo dílo...
Jak se proměnil pohled ekonomie na svět ekonomiky od dob starověkých folozofů či pánů Smithe a Keynese?
Vlastně se téměř vůbec nezměnil, a to navzdory bezhotovostním peněžním transakcím, novým technologiím, elektronickým informacím či poznání ekologických problémů způsobených naší činností. Veškeré změny ekonomické teorie založené na tržních principech se týkají dílčích metod, instrumentária, hodnocení psychologických aspektů, nikoli však přístupu k účelu ekonomických aktivit a ke způsobu měření a používání základních ekonomických veličin.
Je paradoxně zásluhou lidí ze Světové banky, že jako první oficiálně zpochybnili význam modly ekonomů a politiků napříč zeměkoulí - hrubého domácího produktu (HDP) a na něm založeného hospodářského růstu. Obrovský a takřka nikým po desetiletí nekritizovaný problém HDP je dán faktem, že ačkoli zobrazuje pouze ekonomicky uchopitelnou část toho, co vytvoříme (a ještě ne všechnu a bez nutných korekcí), je jedním ze základních kritérií pro vládní politiku i pro politiku světových institucí. Zcela ve shodě s logikou věci se až nyní na poruchách fungování současných socioekonomických systémů ukazuje, že preference nedokonalého kritéria (v lecčems se podobá známé "hrubé výrobě" z dob nedávno minulých) a ignorance mimoekonomických kritérií nemohou poskytnout ani věrný obraz fungování ekonomiky a společnosti, ani dobré vodítko politikům, kteří snad opravdu občas chtějí pro své voliče to nejlepší. Je nejen zkreslen pohled na kvalitu našich výtvorů (hurá - celkový objem transakcí vzrostl, ale k čemu je to dobré a jaké problémy to způsobí - to není důležité).
Nejde přitom pouze o nezacycené externality všeho druhu, které neprošly tržní internalizací. Měří se i to, co nelze hmatatelně ověřit a proto to lze snadno fingovat, např. transfer jistých služeb proti bezhotovostnímu transferu peněz. Jak již bylo připomenuto profesorem Mlčochem, skutečně (nejde o názor či doměnku) se oddělují toky peněz od toků zboží a služeb a jejich ekvivalence je narušena - peníze již v dané chvíli nevyjadřují reálné hodnoty ale vlivem úvěrových, pojistných a finačně technických (trhy s deriváty) operací se oddělují v čase (dochází k časovému posunu mezi tokem zboží a peněz) a není zaručeno, že se později opět "vrátí" zpět. Poté, co vznikly "virtuální" bezhotovostní peníze, dnes máme i "virtuální" komodity a "virtuální" trhy. K čemu to vše?
Odpověď hledejme tam, kde vše začalo: Jak tato ekonomika slouží lidem k zajištění toho, co potřebují nutně a co dále požadují? Vzhledem k současné obrovské rozmanitosti nabízených produktů je mnohem vyšší riziko hrubé konzumity, tj. nákupu a "odhození" produktu, který měl ještě značný užitný potenciál nebo nákupu produktu, jehož spotřeba je v širším pohledu iracionální (drogy-zdraví, luxusní zboží-zloději...). Zeptejme se tedy po staru a lépe: Máme to opravdu zapotřebí? Pokud ano, je to v závislosti na našem přičinění pro nás dostupné? Pokud ne, je někde chyba, porucha - stejná jako když usedneme do jiného vlaku, ten náš nepřijel nebo právě nás do něj nepustili.
Prvním krokem ekonomie k odstranění poruch je opravdu začít respektovat i jiné obory lidské činnosti, nejen ekologii. Druhým pak reflektovat metodologická pochybení v definici základních veličin, tzv. makroekonomických agregátů. Konečně třetím (může jich být samozřejmě více a v jiném členění) je z pozice poznání důrazně požadovat změny v reálné ekonomice, což nezavrhuje trh ani regulaci v rozumné míře. Domluvíme se, přátelé?
Petr Ježek, Vysoká škola ekonomická
Globalizace jako výzva
Autor: Lubomír Mlčoch
Datum: 13.09.00 12:46
Globalizace se stala sloganem doby všude ve světě, u nás před blížícím se zasedáním MMF a Světové banky v Paláci kultury se slogan doby změnil téměř na mediální posedlost. Ale ani u nás nejde o žádné novum. Již na začátku 90. let se tehdy v právě otevřeném pražském hotelu Diplomat konala konference UNIAPAC (mezinárodní asociace křesťanských podnikatelů) za účasti představitelů světa byznysu i osob duchovních z mnoha zemí. V roce 1993 mi bylo dopřáno účastnit se konference na univerzitě ve švýcarském Fribourgu, jejíž Institut morální teologie připravil téma: Etika, ekonomie a rozvoj: učení biskupů pěti kontinentů. Bylo zde zřízeno dokumentační středisko pro pastýřské sociální listy biskupů jednotlivých diecézí, zemí i biskupských konferencí celých světadílů, které tehdy již archivovalo 1500 dokumentů tohoto druhu. V roce 1995 Institut Jacques Maritaina pořádal v Římě konferenci „Jaká ekonomie pro 21. století?" s celosvětovou účastí a perspektivou. Na jaře jsem obdržel pracovní materiál od nadace „Centesimus Annus" z Vatikánu, jehož téma se již přímo týká globalizace, totiž fungování globálních finančních trhů. Právě jsem se vrátil z Itálie, kde jsem se zúčastnil výročního zasedání Mezinárodní asociace pro křesťanské sociální učení a jeho téma bylo opět globalizace, její příčiny a účinky. O tématu globalizace tedy pojednám jako ekonom, ale z perspektivy sociálního učení církve. Jde jen o jednu z možných optik: globalizace je předmětem studia kultur a antropologie, ekologů a vědců zabývajících se konceptem trvale udržitelného rozvoje, ale i odborníků na mezinárodní vztahy, filosofii, teologii a religionistiku.
Epocha davů, zástupů, mas
Všichni pamatujeme ze školních hodin zeměpisu glóbus (latinsky koule), tento model naší sladké planety Země. Již novověk s jeho velkými zámořskými objevy učinil ideu zeměkoule představitelnou a glóbus najdeme nejen ve školních kabinetech, ale již o staletí dříve v knihovnách renesančních zámků a starých klášterů. Proč tedy najednou teď, na konci 20. století, ona posedlost globalizací? Globalizace je doslova „zkoulovatění" — což čeština nezná; globus znamenal v latině rovněž dav, zástup, shluk, tedy epocha davů, zástupů, mas.
Globalizací se rozumějí kvalitativní změny ve světovém hospodářství, umožněné pokrokem informačních, komunikačních a počítačových technologií, které znamenají, že teprve naše generace vnímá celý svět jako jeden vzájemně propojený celek. Multinacionální korporace podnikají a hospodaří v měřítku zeměkoule, a přestává být důležité místo (země) původu založení korporace: pro řadu z nich je již 3/4 kapitálu či obchodních transakcí mimo zakladatelskou zemi a u investovaného kapitálu již původ ani často nelze zjistit. Tím vším se liší globalizace od internacionalizace ekonomiky: zahraniční obchod přes hranice národních států má jinak velmi starou, historickou tradici. Francouzi používají analogického termínu „mondialisation", oba termíny tedy znamenají totéž, co zavedl emeritní rektor Karlovy Univerzity prof. Palouš jako český novotvar, totiž „světověk". Objevil se také termín „financializace světa", který chce říci, že váha finančního sektoru se ve světovém hospodářství enormně zvýšila. Za posledních dvacet let rostla reálná ekonomika ve světovém měřítku (reálný objem zboží a služeb) průměrně o 2,5% ročně. Zahraniční obchod rostl za stejné období o 5% ročně, bankovní úvěry o10%, transakce s cennými papíry o 20% a některé moderní instrumenty kapitálových trhů (tzv. deriváty a „futures") dokonce o 40% ročně. Podíl finančního sektoru na tvorbě národních důchodů zemí se zvyšuje, či jinak: obsluha reálné ekonomiky penězi je stále nákladnější. Někteří autoři mají pocit, jako by finanční sektor měl stále větší autonomii, jako by ani s reálnou ekonomikou nesouvisel. To je ovšem chybná optika: pokud k něčemu takovému dojde, jde o závažnou hrozbu, neboť světový kapitálový trh pak neplní jednu ze svých klíčových funkcí, totiž zásobování informacemi, oceňování ekonomických procesů, aktivit a subjektů, aktivit všeho druhu, fyzických a lidských.
Uvědomme si, že jako důsledek globalizace vznikly kapitálové trhy a burzy i v takových částech světa, kde o tom dříve nešlo ani uvažovat. Poty akciových titulů na burzách kótovaných podniků jdou dnes do desítek tisíc, a pohyby cen akcií těchto podniků znamenají každodenní, ba okamžité hodnocení a „známkování" manažerů a správních rad těchto podniků. Obdobně enormně vzrostly obchody a spekulace s národními měnami jednotlivých států, přičemž pohyby měnových kursů zase znamenají permanentní „známkování" vlád a národních bank těchto států. Denně se objem transakcí s měnami pohybuje kolem 85% souhrnu devizových rezerv všech centrálních bank světa, což má za následek, že ani největší mocnosti nejsou svými devizovými rezervami příliš s to ovlivnit pohyby měnových kurzů, „nemají na to", aby šly „proti trhu"... Zkrátka a dobře, nad zeměkoulí probíhají permanentně transakce s „balíky elektronických peněz" v podobě bankovních převodů, nákupů a prodejů akcií, spekulativních investic do měn atd. Jde o spontánně se vyvinuvší vehikl „zázraku trhu" v dnešní podobě, který si nikdo jako jednotlivec nevymyslel, nevyprojektoval a nezavedl, a který zásobuje cenovými informacemi miliony a miliony podnikatelů, manažerů, akcionářů a politiků. Vůči tomuto „zařízení" není známa náhrada; je i naší českou zkušeností, že žádná státní plánovací komise, tím spíše žádný nadnárodní celosvětový plánovací úřad by nebyl s to něco takového zařídit a organizovat.
Člověk se stává spolutvůrcem na díle Tvůrcově
Uvědomuji si, že toto konstatování může být vnímáno jako glorifikace globálních finančních trhů, a vzniká otázka, zda je tomu tak nejen pro ekonoma profesí, ale i pro zastánce optiky sociálního učení církve? Proč zrovna já bych měl být advokátem globální ekonomiky? Pokusím se odpovědět na tuto otázku — i sám sobě.
Řeč je o fascinujícím celosvětovém informačním, rozhodovacím a alokačním řádu —trhu —, který postupně opřádá a zásobuje populaci celé zeměkoule. Již dnes jsou odhady, že „globálně produkované" výrobky a služby představují 35% celosvětové produkce (nechť si čtenář dosadí sám, které to asi jsou: dopravní letadla samotná, ale i letecká doprava jako taková, hamburgery McDonald's, počítače, mobily i automobily...). Zdá se mi, že schopností podílet se na tomto spontánním řádu se člověk stává spolutvůrcem i na fascinujícím díle svého Tvůrce. Tento fascinující trh je tady, a nikdo jej neumí nahradit. Jediné, co zbývá člověku, a to i křesťanovi, je naučit se v tomto světě žít, pracovat na jeho zlepšování a poctivě se snažit nepodlehnout těžkým pokušením, která jsou se světem vždycky — tedy i dnes — nutně spojena. Musíme se naučit žít ve financializovaném světě, máme se učit odolávat novým typům svodů a pokušení a jsme zavazováni k práci na tom, aby Boží království bylo již zde, a aby zde bylo stále o něco více přítomno. A nemůžeme sloužit současně Bohu i Mamonu!
Globalizace je předmětem často tvrdé kritiky a odmítání. Tato kritika může mít a často i má reálný základ. Je to právě tehdy, když účastníci financializovaného světa dávají přednost bohu Mamonu před Bohem Hospodinem. Spekulativní investice vedené jen vidinou rychlého a bezpracného zbohatnutí vyvolávají těžká rizika, jejichž dopady pak mohou být velmi tvrdé pro celé země a regiony. Jestliže spekulativní vzestupy cen akcií vedou ke vzniku tzv. bublin, znamená to, že kapitálový trh falešně plní svou pravdivostní funkci a může být pak příčinou náhlého zhroucení důvěry: z dětství si ještě pamatujeme, že nádherně duhově zářící mýdlová bublina stoupala — zdánlivě až k nebi —, a to tak dlouho, dokud na něco nenarazila, dokud do ní někdo „nepíchnul". Či dokonce jen tak: protože se ve své pýše vznesla příliš vysoko... Právě v tomto bodu je třeba vznášet apel zejména na tzv. „velké hráče" na kapitálových trzích, na jejich morální odpovědnost. O kapitálovém trhu bylo řečeno, že je to „plaché zvíře". Dávám přednost obrazu hejna ptáčků zobajících zrní na poli: to jsou oni investoři, kteří přinesli do země kapitál, a setrvávají tak dlouho, dokud mají pocit bezpečí a jistoty svých zisků. Jakmile však vznikne důvod pro poplach — ať už oprávněný, nebo jen domnělý —, hejno ptáčků se náhle zvedá a odlétá jinam. Z tohoto podobenství plyne naučení pro profesionální ekonomy, řadové účetní, informatiky, auditory a analytiky, ale také pro lidi veřejně angažované, pro politiky, byznysmeny, vědce a novináře: my všichni máme přispívat ke vzniku a udržování atmosféry důvěry a důvěryhodnosti, máme pěstovat kulturu objektivity a pravdivosti informací, je třeba „propichovat" falešné bubliny dříve, než se rozrostou do nezvládnutelných rozměrů...
Globalizce je výzvou k práci na nové evangelizaci
Financializace světa je spojena s růstem rozdílů v odměňování lidí, propast mezi chudými a bohatými se často ještě zvětšuje. Pro ty bohaté je to výzva: vždyť dokonce i z nespravedlivého mamonu je možno si získat přátele. Pokud jim neobroste srdce tukem, mají bohatí šanci k rozvinutí štědré solidarity, k pěstování nové kultury dávání a sdílení se s bližními. My chudší a chudí máme rovněž šanci: nezávidět a přát těm bohatším, aby nepodlehli klamu a šalbě svého bohatství, aby hledali ráj srdce jen tam, kde ho mohou nalézt. Globální ekonomika je rovněž kritizována proto, že vyvolává „atmosféru kasina", posedlost po penězích a po bohatství, sklon k hazardování. Nuže, pro člověka vědomého si své lidské důstojnosti je v tomto financializovaném světě příležitost k životu sice spenězi — protože to bez nich nejde —, ale tak, aby každému bylo patrné, že nám „jde o peníze až v druhé řadě".
Před více než 100 lety vydal tehdejší papež Lev XIII. První sociální encykliku „Rerum novarum", o věcech nových. Dnes k těm „novým věcem" patří globalizace ekonomiky. Postoj Lva XIII. — „dělnického papeže" — byl vůči kapitalistické ekonomice velmi kritický, ale v principu ji akceptoval. Marxistický socialismus byl tehdy z principiálních důvodů odmítnut. Domnívám se, že při vstupu do 21.století se v tomto smyslu nic základního nezměnilo: dnešní globální kapitalismus je třeba objektivně analyzovat — i z pozic křesťanské sociální etiky, máme povinnost kritizovat jeho nedostatky, jsme zavazováni k práci na reformě mravů i institucí, dokonce i k práci na novém paradigmatu ekonomie jako vědy. V zásadě jej ale nemůžeme neakceptovat, neboť za něj není — na tomto světě —reálná alternativa. Rozhodně jí není nějaká nová forma marxismu v hávu ekologickém, jakkoli jsme všichni morálně zavazováni k tomu, abychom se všemi dary — živou i neživou přírodou — nám svěřené zeměkoule zacházeli a hospodařili šetrně, svědomitě a odpovědně. Právě v tomto ekologickém aspektu je kritika globální ekonomiky často plně namístě, a právě zde je pole pro angažovanost každého, kdo je si vědom globálních souvislostí, kdo není jen nemyslící částicí davů se stádním chováním. Křesťanství je svou povahou univerzální a již po dva tisíce let je svázáno s euroamerickou civilizací, která dala vznik i dnešní globální dimenzi našeho pobývání na tomto světě. Jako důsledek těchto civilizačních trendů se dnes těžiště křesťanství přesunuje z Evropy a Ameriky na další kontinenty a podílí se na širším duchovním dění, o němž se hovoří jako o spirituální globalizaci. Jako Evropané máme v tomto hlubokém smyslu stále ještě nenaplněné poslání, a to i v profesi ekonoma. Globalizace je pro nás velkou výzvou k práci na novém celosvětovém hospodářském řádu a na nové evangelizaci.
Promoční projev děkana UK — FSV k absolventům magisterského studia ekonomie v Karolinu dne 12. září 2000
prof. Ing. Lubomír Mlčoch, ekonom, děkan FSV UK
Odpusťte dluhy nejchudších
Autor: Jiří Silný
Datum: 04.09.00 13:38
Myslím na devatenáct tisíc dětí, které dnes zemřou v nejchudších zemích světa jako oběti jinak běžných onemocnění, kterým lze předcházet, nebo je možné je léčit. Statistiky OSN jsou neúprosné. I dnes odplyne z těchto zemí šedesát miliónů dolarů jako splátka úroků nemenšících se dluhů z minulosti. Každý den - devatenáct tisíc zbytečně mrtvých dětí a šedesát miliónů dolarů splátek. Všechny tyto země utrácejí na splácení dluhů vládám a institucím z bohatých zemí více, než věnují na lékařskou péči a základní vzdělání. Organizace spojených národů tvrdí, že pokud by se peníze, odplývající na obsluhu dnes už nesplatitelných dluhů věnovaly na základní lékařskou péči a vzdělání, zachránilo by to ročně životy sedmi miliónů dětí. Když série charitativních megakoncertů rockových hvězd Live Aid vynesla dvě stě miliónů dolarů pro humanitární pomoc Africe, měli mnozí na chvíli nádherný pocit globální lidské sounáležitosti. Potom někdo zjistil, že dvě stě miliónů dolarů odtéká z Afriky do bohatých zemí Severu každých pět dní - jako splátky dluhů. Uspořádání summitu hlav států skupiny G8, které nedávno týden skončilo v Japonsku, stálo sedm set padesát miliónů dolarů. Stejná částka by stačila na odpuštění dluhové obsluhy pro osm z nejchudších zemí světa na celý rok. Za tyto peníze by se daly zajistit zdroje pitné vody pro pět a půl miliónu lidí v Africe. Když před rokem hlavy států G7 na setkání v Kolíně nad Rýnem ohlásily plán na škrtnutí dluhů nejchudších zemí za sto miliard dolarů, věřili mnozí, že je to první velký krok na cestě k zodpovědné globální politice, ke které se rychle připojí i největší věřitelé -Mezinárodní měnový fond a Světová banka. Po jednání summitu G8 v Okinawě je jasné, že hospodářské velmoci nemyslí své sliby příliš vážně. Dodnes bylo skutečně odepsán místo slíbených desítek miliard dolarů z dluhů nejchudších zemí jen nepatrný zlomek. Ze čtyřiceti nejchudších zemí snížení dluhu dosáhla jediná. Přitom se proces oddlužování dál zkomplikoval. Bohaté země, které kontrolují celosvětový obchod se zbraněmi a jsou největšími exportéry zbraní do místních konfliktů v chudých zemích, na Okinawě oznámily, že nebudou jednat o prominutí dluhů zemím, „ovlivněným v současné době vojenskými konflikty". Přislíbily však finanční pomoc rozvoji internetu pro nejchudší země. Jaký efekt to bude mít ve společnostech s osmdesáti procentní negramotností, podvýživou dětí, či jednou telefonní linkou na osm tisíc obyvatel? Při vědomí, že každý den musí devatenáct tisíc dětí umřít na nemoce, které jsou v bohatých zemích Severu vnímány jako pouhá občasná nepříjemnost, je gesto představitelů G8 s internetem stejně urážlivé, jako je nemravné. Biblická kniha Leviticus (Třetí Mojšíšova) v 25. kapitole popisuje institut Milostivého léta. Každého padesátého léta mají být odpuštěny dluhy a z vězení mají být propuštěni všichni dlužníci, propadlá půda má být vrácena. Jiná biblická ustanovení říkají, že i dlužníku musí být ponechány k užívání základní životní potřeby. Tyto myšlenky inspirují současné světové hnutí Milostivé léto 2000, které už nasbíralo 19 milionů podpisů za oddlužení nejchudších a vytvoření mezinárodního insolvenčního práva.Summit G8 se na přelomu tisíciletí k těmto výzvám otočil zády stejně jako k mimořádným výzvám papeže Jana Pavla II, generálního tajemníka OSN Kofi Annana, i zvláštní schůzky hlav afrických států, která se ve stejné době sešla v Tokiu. Představitelé nejbohatších zemí světa nechtěli slyšet. Je jen přirozené, že to posílí vlnu protestů a nátlaku na vlády a mezinárodní finanční instituce. A tak mnoho, možná i několik tisíc, členů skupin Milostivého léta z celého světa přijede v září do Prahy připomenout představitelům Mezinárodního měnového fondu a Světové banky jejich zodpovědnost za životy nejchudších. Budou tak činit, tak jako vždy a všude, důstojnou a nenásilnou formou. Jejich zástupci v Okinawě na závěr neúspěšného summitu G8 postavili na pláži hranici, na které symbolicky obětovali ohni počítačový laptop. Než plameny zasáhly obrazovku, zářil na ní nápis: „Dokud neodpustíte dluhy, toto nebude mít žádný smysl." Laptop se nedá jíst. Za čtyři dny pražských jednání zemře v nejchudších zemích světa na nedostatek prostředků ve zdravotnictví sedmdesát šest tisíc dětí. Věřitelé v bohatých zemích dostanou za stejnou dobu z těchto zemí dvě stě čtyřicet miliónů dolarů splátek. Myslím na to, a chci věřit, že policie nebude napadat křesťany a další lidi s citlivým svědomím, kteří se se svíčkou v ruce zastaví, aby připomněli neschopnost odpuštění.
Dr. Jiří Silný pracuje jako ředitel a vedoucí seminářů v Ekumenické akademii (http://www.ecn.cz/eapraha/), která se zabývá pořádáním seminářů na aktuální témata politická, náboženská a sociální i dalšími formami vzdělávání dospělých. V současnosti se angažuje v kampani Milostivé léto 2000 (http://www.ecn.cz/eapraha/milostive2.html) za odpuštění dluhů nejchudším a nejzadluženějším zemím. Ekumenická akademie je spolupořadatelem diskusního fora Jiná zpráva (http://www.bankwatch.org/wb-prague/forumcz2.html).
To v minulém století…
Proklatě nadužívané slovo „globalizace" jakoby v našich slovnících existovalo odnepaměti, snad od dob jejího tatínka Kryštofa Kolumba. Kdepak. Povrchní analýzou českých novin, tedy písemného odrazu toho, co bychom rádi nazývali veřejnou diskusí, přijdeme na podstatně čerstvější datum. Šestnáctého května 1998 jej tam razantně prosadili organizátoři a účastníci pražské Global street party.
Čeští novináři a další profesionální komunikátoři, obecně slabí v nastolování nových témat, tak byli nejdříve donuceni vysvětlit svému publiku, co to vlastně ta „ekonomická globalizace" je. Společným jmenovatelem všech textů z května před dvěma lety je lehkost, s jakou jejich autoři pominuli názory a argumenty, stojící u kořenů největších pouličních protestů od listopadového převratu. O to vydatnější byla a je pozornost, kterou si vysloužili samotní účastníci a doprovodné aspekty jejich veřejného vystoupení. I čtenář, posluchač i divák s minimální schopností imaginace a sloužící pamětí snadno přijde k dojmu, že tyhle kyblíky špíny přece zná a není to přece tak dlouho, co je cítíval.
Začít můžeme jednoduše, třeba u pouhých termínů, kterými režim a jeho obhájci nálepkují nepohodlnou opozici. Na rozdíl od různých „ztroskotanců", zpuchřelých neměnným užíváním, je označení extremista daleko údernější, protože flexibilní. Extremisty jsou filipínští únosci uřezávající zajatcům hlavy, extremisty jsou čeští účastníci demonstrace za sociální spravedlnost. Fašisté vraždící Romy stejně jako neposlušní odboráři nebo politická strana, jdoucí do voleb s požadavkem zvýšení důchodů o pár stovek. Ti, kteří mají moc definovat pojmy, počítají na straně příjemce s vnímáním v tom nejdoslovnějším slova smyslu: extrém je výchylka jakýmkoli směrem, je to něco, co vybočuje z řady; extrém je cosi nenormálního. Ve společnosti po desetiletí homogenizované a normalizované má samozřejmě úspěch: silné negativní pejorativní konotace zaručeny. A přitom se tváří jako neutrální vědecký pojem. Co na tom, že jím není. České právo jej nezná a ani politologie ho příliš neprecizovala. Snad právě proto neváhá brněnský politolog Maxmilián Strmiska v reakci na „nadužívání extremismu" hovořit o „pokusech manipulovat veřejným míněním". V rámci paralely jen dodejme, že jediná definice extremismu, kterou vypotilo ministersvo vnitra, je bez potíží aplikovatelná i na aktivity předlistopadových disidentů.
Termín „odpůrci globalizace" je naopak přímo šitý na miléniovou míru. Škoda jen, že žádná z aktivit a aktivistů „globalizaci" nekonfrontuje. Setkáme-li se s odporem, pak vůči ekonomické globalizaci coby nové fázi kapitalistické expanze, když už si čeština neumí poradit s překladem corporate capitalism. Pouhé vypuštění slůvka „ekonomická" dělá z aktivistů bojovníky proti větrným mlýnům, neuplyne týden, aby některý z politiků nebo novinářů tuto chytrost nevytáhl. Většinou začne argumentační tok u „objektivního a nezvratného procesu", úkrokem stranou si to vyřídí se všemi, kteří by některé jeho aspekty chtěli zpochybňovat a ve finále vytvoří historickou nutnost ze samého kapitalismu (jakže to bývalo v módě dřív: nevyhnutelné vítězství socialistické soustavy?). Podpásovek se nabízí celá řada: hnutí proti globalizaci a samo je globální! Používají internet! Opět jeden hit z dílny MV, tentokrát z infoservisu o protestech v Seattlu: „Odpůrci globalizace použili při koordinaci svých protestů zejména výdobytky globalizace…
Co nastává, když se sejde pár extremistů a odpůrců globalizace? Dalším oblíbeným stereotypem, který snad nejlépe ilustruje zpupnost moci i její obhajoby, je takzvaná nepovolená demonstrace. Pravidelnost, s jakou jej užívají úředníci z obvodních úřadů, novináři i politici a vzápětí zas a znovu napadají lidskoprávní aktivisté by snad byla až směšná, kdyby to nebylo jen pouhých pár let, kdy bylo pod halasnými hesly o svobodě shromažďování povolovací řízení zrušeno.
Osvědčených prostředků, jak nad nepříjemnou opozicí vyhrát takříkajíc „kontumačně", je celá řada. Což takhle peníze ze zahraničí? Drogy? Nebo teorie o několika profesionálních štváčích a nebohé zmanipulované mase mládeže?
Každopádně to chce nechat stranou veškeré myšlenky protestů a soustředit se na něco obzvlášť odpuzujícího. Na zjev protestujících, anebo ještě lépe… na násilí.
O násilí (kromě toho institucionalizovaného)
Je velmi jednoduché zapomenout, že celá naše civilizace stojí na násilí a její historie poskytuje sdostatek příkladů, kdy sehrálo pozitivní roli. Iluze o konci dějin a nalezení správného modelu demokracie, v jehož rámci lze najít pokojnou a bezbolestnou cestu k jakékoliv potřebné změně, je opravdu velkým lákadlem.
Teď si zkusme představit, že by účastníci Global street party zůstali na Náměstí míru, se soumrakem se rozešli a magistrálu nechali automobilům. Následoval by razantní vstup do diskuse o ekonomické globalizaci, po níž dnes, byť licoměrně, volají i ti, kterým je krávou nejdojnější? Asi ne. Global street party se tak stala jen dalším důkazem zjištění, ke kterému docházejí ve svých studiích politologové a sociologové stále častěji, totiž že násilné kolektivní akce jsou nástrojem zviditelňování nedostatečně reprezentovaných a zprostředkovaných zájmů, jehož užívání vůbec nemusí být spjato s protidemokratickými postoji.
Násilí protestujících navíc nepřichází z čistého nebe, vždy je reakcí na násilí ze strany režimu a jeho represivních složek, aktuální či starší a nevyřízené. Přestože radikálové, kteří při policejním útoku neutíkají, ale vracejí rány, bývají v menšině, stigmatizace doléhá všeobecně. Radu, jak se militantů zabavit a zachovat si tak přijatelnost v rámci pokřivených pravidel, nikdo z milovníků státního monopolu na násilí samozřejmě nenabízí.
Připomeňme ve zkratce, o jakém násilí mluvíme v konkrétním případě Global street party. Na jedné straně demolice republikánského billboardu, zahnání dvacítky policistů na útěk a vysklení několika nablýskaných výloh coby zástupného symbolu ekonomické globalizace. Na druhé straně obušky rozbité hlavy, několik desítek lidí beztrestně mučených na policejních služebnách, dvě desítky vězněných a poté propuštěných mladých lidí. Násilí?
Přesto při druhé street party, která následovala o pár měsíců později, udělali její pořadatelé vše proto, aby výlohy zůstaly v kuse a žádnému policistovi nebyl zkřiven ani pendrek. Své úsilí shrnuli do tiskového prohlášení: „Zakončení květnové street party vyvolala masivní reakci, vedenou v duchu výroků o výtržnících a rabování. Předpokládáme, že po našem vstřícném gestu (při srpnové, pozn. aut.) bude následovat reakce stejných rozměrů, tentokráte věnovaná naším argumentům a povede k urychlenému řešení problémů, kvůli kterým se včera tisíce lidí sešly, od globalizace ekonomiky přes dopravu a nedostatek bytů až po prohlubující se sociální rozdíly a kritický stav životního prostředí."
Závěr, která taktika byla účinnější, si mohl každý ze zmiňovaných tisíců udělat sám.
Město zvratu od S (a není to Stalingrad)
Nebýt Global street party, možná bychom na podobný impuls čekali o rok a půl déle, do prosincového sjezdu Světové obchodní organizace v Seattlu. Jméno tohoto severoamerického města se stalo jakýmsi synonymem pro „občanskou válku", po které se ulice „proměnily v trosky". Proč?
Padesát tisíc lidí se do Seattlu sjelo demonstrovat. Na čtrnácti místech, křižovatkách okolo Paramount Theatru, kde měl proběhnout slavnostní ceremoniál. Zcela záměrně tak využili svého shromažďovacího práva, které je v demokraciích právem pilotním a mělo by mít prioritu před průjezdnými silnicemi, k nenásilné blokádě. Násilnosti spustila brutalita, s jakou se policie a národní garda snažila ulice vyčistit, starostův výjimečný stav a zákaz vycházení. Centrum moci schoval před protestujícími občany za hlavně pušek a oblaka slzného plynu. Ve světě nic neobvyklého, jen se režimům, které se k násilí takového druhu proti vlastním občanům uchylují, neříká demokratické.
Už slyším námitky: nelze přece dovolit, aby jedna skupina lidí blokovala volný pohyb druhé. Řečeno obecněji: může výkonná moc trvat na své legitimitě svého rozhodování tváří v tvář protestům hnutí, která s ní sdílejí konsensuální hodnoty svobody a rovnosti, ale s odkazem na moderní princip lidové suverenity volají po systémové změně, aniž by se uchylovala k represi? A jak to zařídit?
Samozřejmě to jde. Není nic jednoduššího než na jednu z přístupových křižovatek v Seattlu, nebo konec konců i v Praze, svolat demonstraci na podporu roztáčení kol volného trhu. Přístup k médiím by byl, fondy by se našly, s povolením akce by problém nebyl, bankéři by mohli na jednání přicházet za ovací. Ani bych netrval na tom, že by prorežimní demonstrace musely doprovázet obvyklé aspekty těch s opačným znaménkem: policejní perlustrace účastníků, policejní provokatéři uvnitř, policejní robocopové okolo, zbraně nabité.
Jestliže se obránci statutu quo ve chvílích ztráty argumentů v debatách se svými kritiky uchylují k otázkám typu: „A kolik lidí za vámi vlastně stojí? Nejste jen menšinou, vnucující svou vůli ostatním?", byl by to dobrý a nestranný lakmusový papírek.
Změnit Prahu na Seattle? Na Washington?
Přestože je kvazidiskuse o zářijovém zasedání kontaminována hromadou různých bizarností, tento jednoduchý nápad nikdo veřejně nevyřknul. Přitom je to škoda, zvlášť když uvážíme, že by se na cosi navázat dalo: v době, kdy dopadaly bomby na Jugoslávii s požehnáním i české vlády, přestože přesvědčivá většina občanů byla proti, proběhla kromě každodenních protirežimních a protiválečných demonstrací i jedna prorežimní proválečná. Na Náměstí míru loni 29. března, počtem účastníků nepřevyšující běžnou demonstraci českých anarchistů v okresním městě. Mladí albánští účastníci nejdříve v průběhu zkopali několik důchodců s protiválečnými transparenty, aby pak demonstrace skončila zastřelením jednoho účastníka druhým. Stát se to na opoziční akci, vydá to na slušnou propagandistickou masírku. Místo toho dnes média o probíhajícím soudu s vrahem referují jako o kauze z „demonstrace za mírové řešení konfliktu v Kosovu".
Je asi marné vypočítávat ve chvíli psaní tohoto textu, tedy začátkem srpna, jednotlivé aspekty taktiky, kterou zvolily český mocenský aparát na září. Nasazení armády, policejní nácviky v Milovicích, nezastřené výhrůžky vládního zmocněnce či policejních šéfů, provokační konstrukce o dvou stovkách, které mají nabízet zlí neznámí pražským gymnazistům za účast na demonstracích, tři možnosti pro seniory z okolí Kongresového centra- útěk z Prahy, nemocnice nebo zabarikádování doma, to vše bude bezpochyby překrýváno aktuálnějšími odrazy povahy systému ve chvíli, kdy se cítí nejistý.
Snad jediným kladem nového ministra vnitra je vypovídací hodnota, kterou má jeho věk a příslušnost k politické straně. První nádherně relativizuje obrázek o protestech coby mladické nerozvážnosti, případně konečně posílá k čertu úvahy o změně politiky v případě věkové obměny jejích profesionálních vykonavatelů. Druhé je jen dalším z řady důkazů o degeneraci sociální demokracie.
Oslnivý byl už nástup do funkce: rozehnání pokojného prvomájového setkání anarchistů. Za Střeleckého ostrova, který je přístupný jen pro pěší a kde obvodní úřad demonstraci zakazoval s odůvodněním možného narušení dopravy, nechal svými muži odvléct řečníka uprostřed projevu. Poprvé od listopadu, téma projevu sociální rovnost, mluvčí student filosofické fakulty. I tady najdeme globální spřízněnost. „Dobře organizovaní násilníci ze státu Oregon", kterým ve svých materiálech severoamerický i český represivní aparát připisuje zodpovědnost za Seattle, byla ve skutečnosti studentská komunita z univerzity v oregonském Eugene.
Shoda kolegů od represe není samozřejmě náhodná, vzpomeňme školení českých policistů v USA nebo otevření pobočky FBI v Praze. Zatímco heslo Změňme Prahu za Seattle bylo ze slušné společnosti vykázáno, Grossovo ministerstvo hrdě prosazuje jako svůj cíl změnit Prahu na Washington. Připomeňme, jak zasedání MMF a SB probíhalo tam: policie protizákonně obsadila aktivistická střediska, část kritiků obou institucí byla preventivně internována předem, ostatní byli v průběhu zasedání rozháněni najížděním policejních motocyklů, opět pacifikování obušky a slzným plynem a po stovkách odváženi do vězení za chůzi po vozovce. Stručné shrnutí tiskové mluvčí ministerstva vnitra pro MMF (?) Gabriely Bártíkové: „preventivní akce", „cílené demonstrování síly policejního sboru" a „nestandardní opatření" byla nesmírně kladně hodnocena, a to nejen představiteli obou pořadatelských institucí a orgány místní správy, ale zejména byl zaznamenán velmi kladný ohlas médií…" To, komu se policie zodpovídá a že nevidí jako své priority službu zákonu a občanům už snad nešlo říct jasněji.
Hasta la diskuse siempre
Poté, co jsme naznačili obrysy vztahu, který establishment zaujímá vůči svým radikálním kritikům, působí v poslední době slýchané volání po „diskusi" jako poselství z jiného světa. Možná na první a povrchní poslech. Poté už bude názor kolísat mezi přesvědčením o hlouposti vyzyvatele k diskusi na straně jedné a na druhé naopak jeho cynické vychytralosti.
Většina radikálních opozičních skupin, které právě teď mobilizují proti pražskému zasedání, je svým založením skupinami antisystémovými. Svou aktuální politickou taktiku odvíjejí od dlouhodobé neměnné strategie, jejíž alfou a omegou je přesvědčení o nutnosti radikální změny systému a skepse k jeho ureformovatelnosti. K úspěchu potřebují pro svou vizi přesvědčit co největší díl společnosti. Co nepotřebují, je represe, propagandistická stigmatizace… a zákulisní jednání s politickoekonomickými elitami. Vcelku logicky předpokládají, že by svou přítomností u jednacího stolu poskytovali druhé straně zdání legitimity, a zdá se jim mařením času přemlouvat pijavici, aby se dala na vegetariánství. Ostatně - jestliže šéf MMF tváří v tvář protestům tvrdí, že „nikoliv demonstranti, ale on bojuje za sociální spravedlnost" a jeho kolega ze Světové banky dodává, že „se při návštěvách chudinských čtvrtí často rozpláče"- diskuse by za mnoho nestála. Což si uvědomili i protestující ve Washingtonu, kde si šéfové obou institucí stěžovali, že jim ani tak nevadily protesty, před kterými je ochránila policie, ale „dohoda aktivistů neudržovat s oběma institucemi žádný kontakt, díky které ze stovek protestujících organizací nezasedla ke stolu ani jediná."
Vychytralejší stránka neupřímného volání po diskusi se skrývá v oslím můstku mezi diskusí a násilím, který implikuje. „Kdo nediskutuje, ten to neumí a jde mu jen o destrukci," oblíbená konstrukce, doprovázející každou výzvu k dialogu. Takže ještě jednou – mezi červeným vínkem v kuloárech a rudou krví na ulici je široká paleta výrazových prostředků politického přesvědčení.
Bohužel si umím představit, že v Česku jakási diskuse mezi představiteli obou motorů ekonomické globalizace a některými jejími umírněnými kritiky proběhne. Co si neumím představit, je její reálný výsledek, snad jen kromě iluze nápravy chyb navenek, rozštěpení hnutí odporu a bumerangu, dopadajícího na hlavy radikálnějších kritiků dovnitř.
Když v roce 1995, dávno před Global street party, prosákly na veřejnost seznamy extremistů, s překvapením se na nich ve společnosti fašistů, anarchistů a komunistů našly i nevládní ekologické organizace. Strach ze stigmatizace a izolace je vedl k rozsáhlé aktivní kampani za jejich vymazání ze seznamů, kterého nakonec české bingos (Big NGOęs) za podpory řady very important persons dosáhly. Nebylo to zadarmo, ale to v kapitalismu bývá máloco. Nastoupily na cestu loajální ochočené opozice, která se ze strachu před opětovným zařazením stala jakýmsi policajtem před ostatními, radikálnějšími sociálními hnutími. Tak se stalo po Global street party, kdy se bez vyzvání distancovaly od všeho, co se hýbe, stává se tak i letos před zářijovým zasedáním, kdy se negativně vymezily proti všem kritikům mimo jejich členskou základnu a přistoupily na zúžení debaty jen na otázku zaklínání se nenásilím. Možná by si s představiteli MMF a SB mohli i rozumět, mají leccos společného – od hierarchické struktury až po původ finančních zdrojů (angličtina již má ostatně pro odlišení spontánnějších, samosprávných a na konsensuálním rozhodování založených aktivit termín grassroots, který stále intenzivněji nabírá obsah k non-governemental protikladný).
Jako bychom viděli rýsující se tripartitu pro nové tisíciletí: nadnárodní korporace navyšují zisk, zbytky národních států se starají o represi a na nevládky čeká úloha charity v zájmu dobře zavedeného byznysu.
V cudzom meste
Pozornému čtenáři jistě neušlo, že jsem ve svém textu pominul veškerou kritiku procesu ekonomické globalizace, argumenty o zločinnosti MMF, SB a WTO, případně přímo směr cesty k nápravě. Asi záměrně – poukazuji-li na fundamentální roli tisku a dalšího ideologického státního aparátu, nechce se mi současně hledat a zaplňovat skulinky. Poselství tak bude mnohem jednodušší než ta, která už třetím rokem formulujeme v Konfrontaci: chcete-li rozumět procesu ekonomické globalizace a případně si dovolit luxus vlastního názoru, nezbyde než se seznámit se všemi názory. Pro názor kritiků nezbývá než si zajít na ulici. V září k tomu bude ideální příležitost. Třeba jenom proto, že když vám přitom chlap v uniformě rozbije hlavu, možná si toho někdo všimne. Až finančníci odjedou, bude to každému kromě vašich blízkých jedno.
Jan Křeček - jeden z organizátorů pražských Global street party a redaktor časopisu Konfrontace. Veřejnosti znám především jako novinář pískající při projevu Václava Havla ke vstupu České republiky do NATO.
Zkrácená verze článku vyšla v zářijovém čísle měsíčníku Přítomnost.
Globalizace omezuje demokracii
Autor: Jan Keller
Datum: 10.08.00 13:16
Tvrdí to sociolog prof. Jan Keller, který je jedním z účastníků "kontrasummitu", jenž pořádá Iniciativa proti ekonomické globalizaci (INPEG) paralelně se zasedáním Světové banky a Mezinárodního měnového fondu jež se koná v září v Praze. Keller je dlouholetým odpůrcem globalizace, o fenoménu napsal řadu knih a nespočet časopiseckých článků.
Mnoho obyčejných lidí se ptá: „A co je na té globalizaci tak špatného? V supermarketech najdeme spousty levného zboží, co mají třeba v New Yorku, máme také u nás za rohem. Co vlastně ti protestující chtějí?" Sám chystaný protest proti globalizaci má mít ostatně globální rozměry. Přijedou k nám lidé z celého světa. Jakou globalizaci mají tedy protestující na mysli? Co jim vadí?
O procesu globalizace se mluví především v posledních patnácti, dvaceti letech. To, že v supermarketu najdeme spoustu levného zboží, které si můžeme koupit, je jenom jedním z jeho spíše povrchních rysů. Pokud nebydlíme právě vedle supermarketu s jeho hlukem, hřmotem a dvacetičtyřhodinovým provozem kamiónů, může nám tento rys připadat docela příjemný. Hlavně tehdy, když si nepřipouštíme, co všechno se za tím skvělým a laciným zbožím skrývá.
Abychom pochopili, co je to globalizace, je třeba vidět stovky a tisíce drobných obchodníků, kteří jsou každou větví obchodního řetězce ruinováni. Je třeba také vidět dálnice přeplněné kamióny, které působí stále rostoucí poškození přírody. Pokud by byl provoz těchto kamiónů v plné výši zaplacen, zboží by nebylo tak laciné. neustále například roste podíl nákladní silniční dopravy na emisích skleníkových plynů. Německo si už dokázalo vybetonovat pro potřeby zásobování a dopravy pět procent svého povrchu, nepočítáme-li do toho plochu měst. Takové zásahy znamenají velký zásah do krajiny a mohou se projevit i na vodním režimu, což zjednodušeně znamená, že s každým kouskem laciného zboží si kupujeme také zase o něco větší riziko povodní.
Řada laciného zboží, které kupujeme v supermarketech byla vyrobena kdesi daleko za zlomek naší pracovní síly. Některé zboží vyrábějí pro nadnárodní firmy třeba jen osmi až dvanáctileté děti. Ponecháme-li stranou humánní aspekt věci, měli bychom mít na paměti, že ani nám samým nikdo nebude platit vysoké mzdy, jestliže si může totéž nechat vyrobit v Indii za pár centů malými dětmi.
A konečně, globalizace zatím funguje bez ohledu na vůli obyčejných lidí. Můžeme jásat, že nám na druhé straně města postavili supermarket, ale nemůžeme ovlivnit, že nám ho začas zase nezruší. Bylo třeba dělat demokratickou revoluci, proto aby náš život určovaly síly, které už zase nemůžeme ovlivnit? Dneska nám supermarket darují, příští sezónu nám mohou vzít práci a s ním i supermarket, pro který naše lokalita už nebude co do své kupní síly zajímavá.
Protesty proti globalizaci se vykládají jako projevy strachu z neznáma, neznámých kultur. Globalizující kulturní proudy jsou však jakoby opačné; příkladem je projekt „Ananova" – vytvoření „ideální" kybernetické televizní hlasatelky, mluvící směsicí britské a americké angličtiny. Stejně tak bude ovšem Ananova jistě moci mluvit čínsky nebo arabsky. Jde tedy spíš o smazání hranic mezi kulturami. Co je na tom špatného?
Pro člověka, který je ochoten číst svým dětem před spaním místo české pohádky seriál comics od Walta Disneyho ve slušné americké angličtině, není na kulturním rozměru globalizace skutečně nic špatného. Otázka je, zda se ještě pořád bavíme v tomto případě o kultuře.
Globalizace ničí početně slabší kultury, protože protěžuje to, co se vyplatí z ekonomického hlediska. A dělat filmy a psát knihy v češtině, maďarštině nebo švédštině se finančně příliš nevyplácí. S tím, jak je redukována kulturní mnohost, ztrácí se kousek po kousku původní paměť lidstva, která byla v různých kulturách uložena. A ztratit paměť je velice nebezpečné. Když ztratíte paměť, nedokážete si například vybavit, proč by měl být totalitní režim horší než demokracie.
V některých, zejména rozvojových zemích , dochází v důsledku realizovaných projektů Světové banky k takovým zásahům do přírody, že ovlivňují kvalitu života i jinde na světě. Zastánci globálního obchodu tvrdí, že právě v těchto případech lze uzavírat pro lidstvo výhodné kontrakty: Vy nám (ostatním) necháte prales, my vám to budeme kompenzovat. Sociolog Pavel Nováček mluví v této souvislosti o potřebě „globálního řízení". Základním vlastností globalizace je podle filozofa Erazima Koháka to, že vytváří a prohlubuje nerovnost příležitostí. Je možné změnit pravidla a podrobit světové ekonomické korporace demokratické kontrole? Je vůbec tento systém reformovatelný, nebo bude muset přijít nějaká nová světová revoluce?
Nikdo dnes neví, jestli je globalizovaná ekonomika reformovatelná, aniž by předtím došlo k politickým krachům, pádům ekonomik a sociálním otřesům. Ví se, že OSN globalizaci ovlivňovat nedokáže, a jiná demokratická instituce na celosvětové úrovni neexistuje. Ti, kdo mluví o tom, že je třeba globalizaci kontrolovat politicky, mají nepochybně pravdu. Nikdo ale nezná způsob, jak demokracii přenést z úrovně států do roviny globální. Na každé vyšší úrovni, na kterou demokracii přenesete, se vám z ní kousek vytratí. Vždyť už na úrovni malé Evropy jsou s tím problémy. Celoplanetární demokracie by pak byla možná k nerozeznání od celosvětové byrokracie.
K podstatným rysům globalizace právě patří to, že ekonomické síly se nehodlají nechat kontrolovat politickými instancemi a nehodlají mít ani žádné sociální ohledy. To vše je pro ně pouze mimoobchodní bariéra obchodování, kterou odbourají v zájmu svobody obchodu. Bude nám ještě nějakou dobu trvat, než pochopíme, že svoboda obchodu a svoboda lidí vůbec nemusí být totéž. Až si to uvědomí dostatečný počet lidí, pak uvidíme, co se dá s globalizací dělat. Zatím však recept na globalizaci s lidskou tváří neexistuje.
Některé průmyslové korporace mají větší ekonomickou výkonnost než mnohé národní státy. ČR se nyní pyšní tím, že se jí daří získávat „zahraniční kapitál". I zářijové zasedání Světové banky a Mezinárodního měnového fondu v Praze je spojováno s tím, že k nám finančníci přivezou vytoužené investice. Zřetelně se tak snažíme oddělit od zemí ekonomicky slabých. Mají tyto slabé země šanci na hospodářské přežití, nenechají-li se vysávat korporacemi a uzavřou-li svůj ekonomický prostor? Nefunguje to v případě Kuby či Libye. I komunistická Čína dlouhá léta usilovala o americkou doložku nejvyšších výhod a nyní s ní lze „svobodně obchodovat". Je tedy model počítající s „odstřihnutím se" od světového obchodu vůbec reálný?
Pokud je globalizace při síle, žádná alternativa k ní neexistuje. Žádná jiná možnost volby prostě není. Už z toho vidíte, nakolik je proces globalizace demokratický. Někteří ekonomové ovšem soudí, že ekonomická globalizace se vlastní váhou zřítí. Je totiž založena na spekulacích, na fiktivních operacích, které už nemají nic společného s reálnou ekonomikou. Pokud k tomu dojde a toto globální kasino skutečně zbankrotuje, pak výhodu budou mít země, které nebudou zcela závislé na dovozu zboží do supermarketů, ale budou si ještě pamatovat, jak si vše potřebné sami vyrobit. Pád globalizace by v dnešní podobě nepřežil New York. Přežila by ji ale všechna česká městečka. Za Prahu už neručím.
Vy sám jste řekl, že globalizace je téma současné generace. Co vás vede k takovému názoru?
V 60. a 70. letech byla na vzestupu nejrůznější občanská, lidskoprávní, ekologická, pacifistická a jiná hnutí. Tato vlna se v 80.letech naprosto vytratila. Jedním z důvodů bylo to, že nejrůznější hnutí měla sice své omezené cíle, nic je však nespojovalo. Právě odpor proti globalizaci, jejím politickým, sociálním a ekologickým škodlivým důsledkům může dát mocný podnět k nové takové vlně. Odtud by mohla přijít obnova občanské aktivity. Jde o to, aby nebyla destruktivní, ale aby vytvořila něco nového. Pokud ani globalizace nejrůznější občanské aktivity nepropojí, budeme mít sice po nějakou dobu plné supermarkety, ale smysl demokracie budeme hledat stále obtížněji.
V demokracii platí jednoduchá rovnice: jeden občan = jeden hlas.
Globalizace spočívá na jiných počtech: jeden dolar = jeden hlas.
A globalizace sama rozhoduje, kdo kolik dolarů bude mít.
Chystaná opatření ze strany státní administrativy, mobilizace mocenských nástrojů státu a značných finančních prostředků na ochranu zasedání obou institucí jsou odpůrci globalizace charakterizovány jako „panika elity". Proč k ní dochází? Jsou zde přece jiné skupiny potenciálních násilníků, např. fotbaloví fanoušci. Přístup k nim a protestujícím vůči praxi zasedajících institucí je značně rozdílný. Co je toho příčinou?
Když řádí fotbaloví fanoušci, ani trochu nehrozí, že by něco nového vymysleli. Je jasné, že se vyspí a druhý den budou dělat zase to, co se jim říká. Až do příštího zápasu budou hodní. Při masových demonstracích proti globalizaci je to elita, kdo má strach z neznámého. Jakmile lidé začnou zpochybňovat něco, o čem se jim říká, že je nezměnitelné a nezpochybnitelné, vždycky je tu riziko, že na něco nového přijdou, že vymyslí nějakou alternativu. A elita nepotřebuje vymýšlet alternativy. Bezpečně ví, že toto uspořádání je pro ni ze všech nejlepší. V nějakém jiném by třeba vůbec nemusela být elitou.
článek vyšel v časopise Most pro lidska prava, 4/2000, ptal se Milan Daniel
Jan Keller vystudoval dějepis a sociologii na filozofické fakultě
v Brně. V současnosti pracuje na katedře sociologie v Brně, kde se věnuje problematice sociologických teorií a otázkám byrokratizace velkých institucí. Je aktivním sympatizantem Hnutí Duha a členem redakce časopisu Sedmá generace.
Příspěvky na této stránce jsou z adresy www.globalizace.cz
