---

in Sedma generace
http://hnutiduha.cz/GENERACE/

Poprask ve Světové bance

Martin Konečný

Nositel Nobelovy ceny za ekonomii Joseph Stiglitz odešel v roce 1999 z pozice hlavního ekonoma Světové banky a stal se ostrým kritikem mezinárodních finančních institucí. Jaké bylo pozadí a širší souvislosti odchodu jeho i dalších ekonomů? Co z toho plyne pro odpůrce neoliberální globalizace?

Joseph Stiglitz je čerstvým laureátem Nobelovy ceny za ekonomii. Stiglitz obdržel cenu spolu se svými kolegy, s nimiž v 70. letech vypracoval teorii informační asymetrie v ekonomice. V le-tech 1993-1997 působil jako ekonomický poradce amerického prezidenta Billa Clintona. Od roku 1996 pracoval na postu hlavního ekonoma Světové banky. V roce 1999 však rezignoval po tlaku ze strany amerického ministra financí Lawrence Summerse. Stiglitz se postupně stal ostrým kritikem mezinárodních finančních institucí i převládající neoliberální ekonomické doktríny. Nedlouho po Stiglitzovi Světovou banku opustil za podobných okolností i další renomovaný ekonom Ravi Kanbur.

Stiglitz a Kanbur zosobňují pokusy reformovat volnotržní doktrínu prosazovanou organizacemi sídlícími ve Washingtonu - MMF, Světovou bankou a Ministerstvem financí USA - zevnitř těchto organizací. Z hlediska radikálních kritiků neoliberálního "washingtonského konsensu" patří i tito relativně velmi umírnění kritici k hlavnímu proudu ekonomů, kteří jsou pro globalizaci a pro růst. Přesto je dobré mezi relativními nuancemi v rámci hlavního proudu rozlišovat. Neúspěšné pokusy o malou změnu ve Světové bance (která je oproti MMF relativně otevřená a vždy v ní existovala vnitřní diskuse) ukazují na tuhost washingtonských organizací i na sílu, s níž stráží svou ideologickou čistotu.

Stiglitz se jako vrchní ekonom SB dostal do sporu s MMF a ministerstvem financí během východoasijské krize v letech 1997-1998. MMF podmínil pomoc ekonomikám v krizi tvrdými rozpočtovými škrty a neomezeným otevřením kapitálových trhů i krátkodobému kapitálu. Stiglitz si byl jistý, že takový lék je zcela zhoubný a krizi pouze zhorší. Začal tedy lobbovat za změnu politiky. Jak však později popsal v článku "Co jsem se naučil během světové ekonomické krize" v časopise New Republic (17. 4. 2000), narazil ve fondu na podivnou neoblomnost. Mluvil s vlivným zástupcem ředitele fondu Stanleym Fischerem (významným neoliberálním ekonomem  a také bývalým hlavním ekonomem Světové banky) i s mnoha dalšími vysoce postavenými lidmi. Jedni se vymlouvali na druhé za nemožnost změny politiky. Podle Stiglitze to bylo téměř k zblázně-ní: jelikož se vše ve fondu odehrává za zavřenými dveřmi, bylo nemožné zjistit, kdo je skutečnou překážkou změny.

Vedle kritiky MMF se Stiglitz podílel s pre-zidentem Světové banky Jamesem Wolfen-sohnem na vytváření nového paradigmatu "souhrnného rozvoje" (Comprehensive Development Framework) v roce 1997, podle něhož měla banka klást větší důraz i na neekonomické aspekty rozvoje. Pokusil se formulovat "post-washingtonský konsensus", který měl znamenat určitý posun dominantního světonázoru washingtonských organizací ve směru požadavků jeho kritiků z nevládních organizací. Jakkoliv se tyto posuny od ortodoxního neoliberalismu příliš neprojevily na skutečné politice banky, dokázaly vyvolat odpor mezi zastánci dosavadního přístupu zejména v MMF a na ministerstvu financí.

Po odchodu z banky Stiglitz svou kritiku fondu stále zostřoval. Rozšířil ji i na samotnou banku, na WTO, na připravovanou celoamerickou zónu volného obchodu (FTAA) a na současnou podobu globalizace. Jak píše britský novinář Greg Palast, bývalý "aparátčík" přešel ve sporu o globalizaci doslova na druhou stranu policejního kordonu.

Summersův telefonát

Pozadí odchodu Stiglitze a Kanbura ze Světové banky podrobně popisuje jiný známý ekonom, Robert Wade z London School of Economics v článku Showdown at the World Bank (Zúčtování ve Světové bance) uveřejněném v prvním loňském čísle časopisu New Left Review.

Když začal Joseph Stiglitz kritizovat volnotržní politiku MMF ve východní Asii, ministr financí Larry Summers zavolal prezidentovi Světové banky Wolfensohnovi, aby Stiglitze zkrotil. Wolfensohn však ze začátku váhal, a to nejen kvůli Stiglitzově prestiži ve světě - Stiglitz byl vnímán jako jistý kandidát na Nobelovu cenu. Wolfensohn, příznivec Demokratické strany s úzkými vazbami na Bílý dům, měl sám výhrady vůči neoliberálnímu washingtonskému konsensu. Se Stiglitzem spolupracoval na formulaci paradigmatu souhrnného rozvoje. Wolfensohnovy vztahy s ministerstvem financí a speciálně se Summersem byly bouřlivé. Asertivní Summers, sám bývalý hlavní ekonom banky, se netajil názorem, že Wolfensohn na postu prezidenta nebyl jeho volbou. Od začátku mu celkem bez zábran mluvil do toho, co má dělat. Summersův telefonát dostal Wolfensohna do těžké situace. S tím, jak se blížilo rozhodování o Wolfensohnově druhém období na postu prezidenta, si již nemohl dovolit říct Summersovi, aby si hleděl svého.

Wolfensohn si velice přál druhý mandát, v neposlední řadě proto, aby upevnil svůj nárok na vytouženou Nobelovu cenu. Summers, zdaleka nejmocnější osobnost v Clintonově kabinetu, měl však při rozhodování hlavní slovo. Summers v  podstatě podmínil svou podporu Wolfensohna neprodloužením Stiglitzova mandátu. Wolfensohn souhlasil. Oznámil Stiglitzovu rezignaci v listopa-du 1999 - těsně před Seattlem. Avšak dodal, že Stiglitz zůstane jako jeho vlastní "speciální poradce".

Stiglitz sám vysvětlil svou rezignaci takto: "Když se potýkáte s opatřeními, která jsou tak nesprávná, jak si o nich myslím, musíte buď otevřeně promluvit, nebo rezignovat. . Raději než abych mlčel, nebo byl umlčen, rozhodl jsem se odejít."

Stiglitz měl uvnitř banky mnoho oponentů, a to nejenom mezi těmi, kdo nesouhlasili s jeho kritikou. I ti, kteří souhlasili s jeho názory na omezené schopnosti volného trhu - včetně jeho vlastních manažerů a výzkumníků -,  říkali, že používal banku jako cestovní agenturu a zanedbával své vnitřní role v řízení výzkumu a diskusi o ekonomické strategii. Často zapomínal poděkovat těm, kteří jeho práci museli přebírat. Personál se mu odvděčil velmi nízkými známkami v hod-nocení nadřízených.

Útok na Kanbura

Sotva dva měsíce po Stiglitzově rezignaci, v lednu 2000, připravil jeden z ekonomů jmenovaných Stiglitzem Ravi Kanbur návrh nové Zprávy o světovém rozvoji (World Development Report). Každoročně vydávaná WDR je nejprestižnější publikací Světové banky. Její image nezávislosti a nejvyšší odborné kvality je pečlivě pěstována. Název WDR 2000 byl Útok na chudobu, tedy citlivé téma, které je středem nejvášnivějších sporů v debatách o rozvoji. Stiglitz jmenoval ředitelem autorského týmu Raviho Kanbura, významného profesora ekonomiky rozvoje z Cornell University, který už dříve v bance pracoval jako hlavní ekonom pro Afriku. Bylo známo, že všeobecně sympatizuje se souhrnným pojetím rozvoje navrhnutým Wolfensohnem.

Kanburův lednový návrh Zprávy však zašel ještě dál. Bylo zde kritizováno rapidní otevření trhů pro příliv krátkodobého kapitálu během východoasijské krize, chválena pravidla chránící kapitálové trhy a kladen důraz na záchranné sociální sítě, které by měly být vytvářeny ještě před zavedením volnotržních reforem. Především zde však byla vysoce kontroverzní kapitola o "zmocnění" (empowerement) chudých jako předpokladu jejich vymanění se z bídy. Rozebírala, jak vytvářet organizace chudých - sítě, družstva, odbory apod. - k vyjádření jejich zájmů ve sférách politiky a eko- nomiky a jak přimět státy k větší vnímavosti k potřebám svých občanů. Zpráva vycházela z experimentálních "Konzultací s chudými", výzkumů, kterých se zúčastnilo asi 60 tisíc lidí na celém světě. Některé nevládní organizace považovaly Kanburův přístup za slibnou ukázku rostoucí otevřenosti banky k alternativním perspektivám na téma rozvoje.

Kapitola o zmocnění chudých vyvolala okamžitou kritiku ekonomů z MMF, univerzit, ze samotné banky a konečně i ze Summersova ministerstva. Společným jmenovatelem kritiků byl nedostatečný důraz, který podle nich návrh kladl na hospodářský růst jako předpoklad číslo jedna k odstranění chudoby a také na volný trh.

Právě v této fázi, kdy narůstala kritika Kanburovy Zprávy a blížilo se jarní zasedání MMF a SB s očekávanými masovými protesty, objevil se již zmíněný Stiglitzův článek v New Republic, ostře kritizující MMF a ministerstvo financí. Summerse prý málem ranila mrtvice. Zavolal Wolfensohnovi a mluvil s ním způsobem jako sotva kdo předtím. Řekl mu, že všechny styky mezi Stiglitzem a bankou musí být přerušeny. Wolfensohn si zavolal Stig-litze do kanceláře na napjatou schůzku, řekl mu, že už není speciálním poradcem a že už v bance není vítán. Stiglitz podotkl, že jeho vyhazov hned po článku v New Republic by nevypadal dobře. Wolfensohn pohrozil, že pokud příběh pronikne ven, svolá tiskovou konferenci a veřejně ho odsoudí. Stiglitz to pochopil jako vydírání. Mezitím Stanley Fischer, již jmenovaný zástupce šéfa MMF a Summersův spojenec, svolal zvláštní schůzku k diskusi o tom, jak by měl fond za-reagovat na Stiglitzův článek. Informoval shromáždění, že Wolfensohn souhlasil s vyhazovem Stiglitze, k potěše všech přítomných.

I tato událost zřejmě přispěla k tomu, že posudek ministerstva financí na Kanburovu Zprávu byl silně odmítavý. Jeho tón byl nepochybně přitvrzen i protiglobalizačními demonstracemi. Ministerstvo vidělo Seattle jako znepokojivé spojenectví mezi dobře zorganizovanými, tradičními silami západního protekcionismu a naivními nevládními organizacemi. Zjevný úspěch této aliance ve zmaření konference zesílil v očích ministerstva a části banky potřebu silného důrazu na hospodářský růst a otevřené trhy.

Kanbura překvapilo, že i Wolfensohn nyní vyjadřoval sympatie s názorem "růst především". Kanbur trochu ustoupil svým kritikům a pozměnil návrh WDR ve směru požadavků ministerstva financí. Dále však pokračoval tlak ministerstva a mocných ekonomů banky na ještě zásadnější revizi Zprávy. Kanbur pochopil, že jeho WDR se ocitla na šikmé ploše. Nepočítal předtím také s tak slabou podporou od Wolfensohna. Než aby dále revidoval Zprávu ve směru washingtonského konsensu, Kanbur raději rezignoval. Stalo se tak ihned po set-kání s dvěma výkonnými řediteli banky, kteří naléhali na další změny Zprávy. Kanbur si sbalil svých pár švestek a zmizel. Nepomohlo ani naléhání mnoha lidí včetně Wolfensohna, aby svou rezignaci stáhl.

Zpráva byla nakonec publikována s podstatnými změnami. Byla přidána kapitola o nezbytnosti růstu pro odstranění chudoby. Zpráva už dále nepodporovala vytváření záchranných sociálních sítí ještě před zaváděním volnotržních reforem. Konečně byl podstatně oslaben důraz na potřebu kontroly kapitálových trhů. Tato poslední změna byla obzvláště příjemná pro ministerstvo financí.

Nástroj americké hegemonie

Z pozice radikální kritiky světového ekonomického řádu se výše popsané případy mohou jevit jako žabomyší spory, které mají často osobní rovinu. Podle Roberta Wadea však odhalují tlak zájmů USA, které jsou hlavní příčinou rigidity washingtonských ekonomických organizací. Liberalizace světové ekonomiky byla ústředním cílem americké politiky po 2. světové válce a dvojnásobně po konci války studené. MMF a SB představují obzvláště užitečné nástroje k tvrdému prosazování amerických volnotržních cílů v rozvo-jových zemích. USA nad nimi vykonávají diskrétní, ale pevnou institucionální kontrolu. Jsou jedinou členskou zemí schopnou vetovat klíčová témata. Ekonomické myšlení organizací je pevně zakotveno v americkém pojetí role státu a trhu. Naprostá většina jejich ekonomů má bez ohledu na svou národnost postgraduální vzdělání z nějaké severoamerické univerzity. A poloha organizací v centru Washingtonu, jen několik bloků od Bílého domu, ministerstva financí a washingtonských think-tanků, přispívá mnoha jemnými způsoby k tomu, jak premisy amerického myšlení  strukturují světonázor většiny jejich personálu, který čte americké noviny, sleduje americkou televizi a používá americkou angličtinu jako svou lingua franca.

Wade, sám placený konzultant Světové banky, je maximálně nedůvěřivý vůči "mohutnící falanze" nevládních organizací, jejichž témata jako zmocnění, participace, životní prostředí a sociální ohledy odvádějí pozornost od hospodářského růstu. Jedině ten je podle něj schopen dělat zázraky v redukci chudoby. Na tom se shodne s neoliberály, s nimiž však nesdílí víru, že by právě volný trh bez státních intervencí byl nejlepším zdrojem hospodářského růstu. Problém brettonwoodských institucí je podle Wadea v tom, že vnucují rozvojovému světu jen radikální angloamerické pojetí kapitalismu, zatímco druhy kapitalismu ve světě jsou velmi různorodé.

Snad jedinou skutečnou, a přitom realistickou změnu politiky Světové banky by proto podle Wadea mohlo znamenat přestěhování jejího sídla z USA. Evropské státy mají na toto oslabení americké hegemonie dostatek hlasů. Ředitelství Světové banky v Paříži nebo Berlíně by mohlo být přístupnější rozmanitým pojetím ekonomiky. Především Evropané a Japonci se tedy musí více zkoordinovat a chopit se v bance kormidla.

Poslední vývoj

Odchod dvou rozčarovaných ekonomů ze Světové banky popsaný Wadem není něčím výjimečným. Ze známých osobností odešel z banky například v roce 1994 Herman Daly, který se pak stal předním ekologickým myslitelem. Posledním případem nátlaku, který vyšel na veřejnost v září 2001, bylo disciplinární vyšetřování dalšího známého ekonoma banky Williama Easterlyho. Easterly se provinil tím, že napsal kritickou knihu a článek, aniž by k tomu dostal povolení. Easterly mj. tvrdil, že celý jeden bilion dolarů, které MMF a SB utratily od počátku své existence na rozvoj, se minul účinkem. Napsal také, že není divu, že demonstranti proti těmto organizacím tak vehementně protestují.

Po nástupu amerického prezidenta Bushe se zdá, že ortodoxní křídlo bude opět konsolidovat svou pozici. V květnu 2001 byla na post zástupce ředitele MMF po Stanleym Fischerovi jmenována Anne Krüger ze Stanfordské univerzity, jedna z nejtvrdších představitelek generace neoliberálních ekonomů, kteří se dostali do popředí v 80. letech. Krüger doposud kritizovala fond, že se příliš začíná věnovat tématu chudoby a rovnosti.

---

Globalizace s lidskou tváří nebo lidskou maskou?

Ivo Bělohoubek

Přinášíme první z komentářů kriticky hodnotících obsah Pražské deklarace a význam série konferencí konaných na Pražském hradě pod názvem Forum 2000.

Již před pěti lety, na samém začátku série konferencí Forum 2000 její hostitel Václav Havel slíbil, že na závěr konference bude zveřejněna výzva, která se obrátí k celému světu v otázce jeho dalšího směřování v éře globalizace. Letos jsme se tedy dočkali. Pátý ročník Fora 2000 vyvrcholil schválením Pražské deklarace. Ta se obrací "naléhavě ke všem, kdo mají největší odpovědnost za osudy národů a za stav veřejného mínění".

Očekávat od Pražské deklarace smělé názory nebo snad nové recepty, které se v rámci globalizační debaty ještě neobjevily, by bylo naivní. Charakter konference i složení jejích účastníků vždy odrážel určitý konsensuální proud politiky, intelektuální a náboženské tolerance, tedy lidí vyznávající určité hodnoty. Ty vylučovaly z debat na Pražském hradě řadu skutečně kontroverzních názorových proudů a radikálních střetů současného světa. Do Prahy se jezdilo v první řadě debatovat. A tak přesto, že kontroverzních témat bylo vždy dost, kontroverzních přístupů bylo méně a Pražská deklarace tuto situaci více než reflektuje.

Etické mosty mezi lokalitou a univerzalitou

Za hlavní cíle konference Forum 2000 považuje jeho deklarace vytvoření etického minima, globální demokracie, politicky zodpovědné globální ekonomiky a rozvoje lokálních identit stejně jako sociálního kapitálu. Shrnuto v kostce, první dva body hovoří o tom, že je třeba zachovat různost forem, kterými lidé spravují věci veřejné, za zachování určité univerzální normy, kterou shledávají autoři deklarace v konceptu lidských práv, a ten je třeba hájit a rozvíjet. Univerzální etické minimum se stane mostem, po kterém se lidstvo vydá blíž k sobě navzájem, a etické vědomí pomůže "zmírnit  nesmírné lidské utrpení, zastavit ničení životního prostředí a omezit dramatický zánik rostlinných a živočišných druhů i mizení celých kultur". To vše za zachování lokálních odlišností, humanizace globální ekonomiky, která doposud chudým a přírodě brala, zatímco jedné pětině světa přinášela pohádkový blahobyt. V sekci o ekonomice se deklarace nevyslovuje pro přísně regulovanou ekonomiku, nýbrž pro takovou, která stimuluje "lokální a regionální identity a rozvíjí individuální lidské schopnosti a sociální kapitál".

Nutno poznamenat, že na této rovině (přání a proklamací) se asi shodneme všichni s výjimkou sociopatů (tedy lidí, kteří mají chorobně narušený vztah ke svému sociálnímu prostředí). Všem nám jde o to mít se dobře, realizovat se smysluplně v kvalitním životním prostředí. Mnohem zajímavější je tedy zamyšlení nad tím, jaký institucionální a politický rámec pro takový cíl si představuje prostřednictvím svojí deklarace Forum 2000.

OSN, mezinárodní právo a absence viníka

Z pražských setkání deklarace vypreparovala několik oblastí, které buď čeká změna nebo změnu potřebují. První dvě z nich se týkají Organizace spojených národů a univerzalizace mezinárodního práva. OSN, hlavně jeho Rada bezpečnosti, "odráží spíše rozdělení moci v polovině minulého století než současnou potřebu globálního dialogu". OSN se tedy musí změnit, aby byla pružnější a rychleji reagovala na politické krize. V rámci OSN se navrhuje vznik orgánu věnujícího se planetární ekologické krizi. Jenom mimochodem, OSN již ve svých análech má podobné návrhy dva, navrhuje vytvořit Světovou organizaci pro životní prostředí (World Environmental Organization), která by vyvažovala úzké zaměření současných obchodních smluv a Mezinárodní banku pro záležitosti životního prostředí (International Bank for Environmental Settlements), která by se věnovala politickým sporům a nerovnostem pramenícím z globální klimatické změny. Obě by měly být založeny na pravidlech pro řešení sporů a poskytování investic. Svojí formou tedy připomínají WTO a SB, jenom jejich agenda je odlišná. Pražská deklarace tak možná nemusela objevovat Ameriku jako spíše se zaobírat absencí politické vůle a mechanismy bránícími globální institucionalizaci ekologické krize.

Druhou oblastí, v níž vyzývá deklarace ke změně, je mezinárodní právo, "které by překonalo svoji rozporuplnou povahu . a zajistilo rovnoprávný mechanismus vynucování". Proč je však OSN a mezinárodní právo tak rozporuplné a bezzubé? Na třech příkladech se pokusím dokázat, že výzva ke změně přístupu možná měla být adresována jinam, mnohem konkrétněji. Jednou ze slibných cest ke zmírnění ekologické krize se jevila ratifikace Kjótského protokolu. Po nástupu Bushovy administrativy se USA vzdaly "privilegia" pomoci světu řešit efektivně tuto otázku. Jako největší producent skleníkových plynů z úmluvy jednoduše vycouvaly. Dalším smutným faktem jsou rovněž trapné snahy přizpůsobit protokol zájmům průmyslových zemí, ať už je to prostřednictvím "kupování" emisí ze zemí, které nedosahují limitů, nebo propočítávání zalesněné plochy za účelem odečíst od emisí absorpční schopnost lokálních lesních porostů.

Druhým příkladem je mezinárodní soudní tribunál, jehož zavedení a univerzalizaci se brání USA, protože by za válečné zločiny mohl být souzen nejeden americký politik. Američané argumentují nebezpečím zneužití tribunálu protiamerickou agendou některých zemí. A konečně do třetice lze zmínit nedávný summit o rasismu, který proběhl v Jihoafrické republice a který USA a Izrael bojkotovaly rovněž pro připravovanou rezoluci proti izraelskému nakládání s Palestinci.

Ano, OSN a mezinárodní právo potřebují posílit svoje pravomoci, aby mohly úspěšně prosazovat globální agendu proti partikulárním politickým a ekonomickým zájmům některých (skoro by se chtělo říci nedemokratických) zemí. Ale v tomto bodě bych byl adresnější. Morální autorita Fora 2000 by snad takovouto poznámku přežila. Zvláště pokud se jedná o zemi, která tak vehementně obhajuje univerzální hodnoty naší civilizace válkou v Afghánistánu.

Brettonwoodské instituce: transparentnost, otevřenost a osvícená reforma

Další oblastí, která disponuje podle deklarace velikým vlivem a ještě větším potenciálem produkovat problémy, jsou Brettonwoodské instituce - MMF, SB a WTO. Deklarace žádá transparentnost a zodpovědnost, tlak států na tyto instituce a konstruktivní postoj médií k argumentům kritiků. O občanské společnosti se nemluví, státy jako reprezentanti občanů zřejmě zaručí, že krátkozraké programy a v byrokracii utopené problémy se začnou řešit. Samy instituce již v určité míře globální agendu (kterou deklarace popisuje jako snahu "zmírnit  nesmírné lidské utrpení, zastavit ničení životního prostředí a omezit dramatický zánik rostlinných a živočišných druhů i mizení celých kultur") začlenily do svých programů. Jak ale dokazují nezávislé analýzy - Meltzerova či Vapenhansova zpráva, Stiglitzova kritika, práce Jeffreyho Sachse a dalších - v oblasti přechodu na novou agendu tyto instituce fatálně selhávají. Co je potřeba, je radikální reforma nejenom institucionální, ale hlavě revoluce v myšlení a filozofii rozvojové pomoci. Analýze Brettonwoodských institucí se Sedmá generace věnuje soustavně, a tak by opakování stovek argumentů bylo mrhání čtenářovým časem. Výzva k zamyšlení, kterou deklarace vydala, podle mého názoru nestačí. Rovněž absence občanské společnosti v této kapitole neposkytuje mnoho důvěry v to, že osvícení ekonomové, vychovaní v  neoliberálním paradigmatu prestižních amerických univerzit, změní názor po intervenci neméně osvícených delegací členských zemí.

 Nadnárodní korporace - etické kodexy a ekologické audity

Nadnárodní korporace jsou "primárními nositeli růstu, inovace a tvořivosti", uvádí se v deklaraci. Poskytují pracovní místa, kapitál a technologii. Deklarace si je vědoma toho, že ekonomická globalizace "propůjčuje nadnárodním firmám obrovskou  moc a vliv" a že jejich působení "v určitých případech nebere ohled na lokální kontext, škodí životnímu prostředí a přímo či nepřímo porušuje lidská práva". Otázku přechodu na nový systém hodnot, který se Forum 2000 snažilo definovat během pražských setkání, si deklarace představuje prostřednictvím morálních kodexů a sociálních a ekologických auditů. Zůstává několik otázek: jestli audity půjdou cestou volného trhu, jak by si to možná představovali ekonomičtí liberálové - tedy že spotřebitelé si vynutí etické chování korporací, nebo jestli půjdou cestou shora prostřednictvím nových či staronových institucí a mezinárodního práva. Mocensky a ekonomicky disproporční postavení korporací v rámci světového systému, které získaly díky divoké globalizaci trhů a ekonomik ve "zlatých" letech korporativní globalizace (které, jak se zdá, ještě zdaleka neskončily), deklarace nijak nekomentuje.

Stát, občanská společnost, média a zodpovědnost

V dalších sekcích se deklarace věnuje distribuci zodpovědnosti. Stát, a mezinárodní spolupráce států, má zaručit alespoň základní vzdělání celé planetě. Stát by podle deklarace měl být rovněž garantem "pravidel ekonomické soutěže". Toto tvrzení, které v současné fázi globalizace, kdy byla vytvořena, slovy zástupců Brettonwodských institucí, "skutečně jednotná globální ekonomika",  zní jako z jiné planety. V tomto světle je rovněž matoucí tvrzení o důležitosti "chránit pluralitu podob správy věcí veřejných", které se objevuje na jiném místě deklarace. Zodpovědnost médií spočívá v tom, aby při zprostředkování informací, a to hlavně o jiných kulturách, "neopakovala a nerozšiřovala falešné informace". Občanská společnost je potom pojítkem mezi ekonomikou, státem a morálkou, etickým předivem nové globální společnosti.

Teorie tlusté čáry

V deklaraci se často objevují slova jako "doposud" a "do budoucna", jako by mezi nimi nebyla spojitost přítomnosti. Doposud šly věci nějak (rozporuplně), a od nynějška by měly jít jinak (snad lépe). V deklaraci úplně chybí i minimální možnost vyrovnání se s minulostí, tedy možnost odškodnění těch, kterým expanze globální ekonomiky vzala existenční jistoty a často i to nejcennější. S teorií tlusté čáry máme koneckonců svoje zkušenosti i my v Čechách a víme, že nefunguje úplně bez problémů.

Zdevastované lokální ekonomiky a mizející kultury tříštící se o nápor západních modelů, zničené životní prostředí v důsledku minulého počínaní korporací a Brettonwoodských institucí a další případy, kdy minulost nelze vymazat a schovat za tlustou čáru možných lepších zítřků, nejsou zmíněny ani náznakem. Oddlužení v tomto případě nestačí. Koncepty, jako je ekologický dluh SB či MMF vůči zemím zasaženým jejich politikou v sedmdesátých a osmdesátých letech tak, jak je rozpracovaly ekologické nevládní organizace nejsou na pořadu dne. Pražská deklarace nás staví na startovní čáru, pro kterou není minulost relevantním faktem. Možná je to škoda.

Všichni se polepšíme

Pražská deklarace je tak přijatelná, jak jenom může být. Nepojmenovává viníky, nepožaduje razantní změny, nevolá po jiném paradigmatu, pouze po humánnější globální ekonomice, zodpovědných Brettonwoodských institucích, nadnárodních korporacích řídících se etickým a ekologickým kodexem, médiích, která by se měla méně zaměřovat na násilí a více na konstruktivní kritiku, a občanské společnosti jako nervovém systému, který předává etické signály. Globalizace je podle deklarace ambivalentním jevem, který nemá viníka, a každý má šanci se teď ukázat takový, jaký skutečně je: nepotrestaný, poučený a dobrý, tedy alespoň lepší než v minulosti. Na globalizaci (a to včetně té ekonomické) není nic natolik špatného, že by to vyžadovalo radikální změnu. Je jenom třeba ji polepšit a poskytnout institucionální rámec.

Závěrem: Kultura dialogu, projekt modernity a budoucnost Fora 2000

Poslední lekce, kterou deklarace uděluje, je ta o kultuře dialogu. Dialog se ukazuje jako problém a veliká naděje globalizujícího se světa. Demokratický dialog potřebuje pečlivě hlídat formu, pluralitu názorů, mocenské vztahy ovlivňující jeho účastníky, obezřetnost i um, logiku i argumenty a pravidla. Pokud jsme se ještě nenaučili vést rozhovor, potom pořád ještě pracujeme na nedokončeném projektu modernity, řekl by německý filozof Jürgen Habermas. Ideál "řečové situace", která by znamenala svobodnou výměnu názorů mezi racionálními a rovnocennými aktéry, tak získává novou naléhavost v oblasti globálního dialogu o základních otázkách současného lidstva. Příliš často totiž vidíme, jak dialog slouží mocenským zájmům silnějšího nebo mediálně zdatnějšího.

Forum 2000 se pokusilo vytvořit prostředí pro otevřenou výměnu názorů a v tom bezesporu spočívá jeho lekce světu; ne v návrzích na reformu MMF, ale v poskytnutí příkladu a rámce pro vedení dialogu na globální úrovni. Prestiž, kterou Praha během pěti let zasedání získala, spočívá v kultuře dialogu.

Václav Havel ve své závěrečné řeči zmínil, že Forum 2000 bude v jiné formě pokračovat i do budoucna. Pokud se mohu za něco přimlouvat, potom je to využití oné kultury dialogu, kterou se Forum 2000 může pyšnit. Do budoucna by se tohoto prostředí dalo využít pro diskutování více kontroverzních témat a aktérů než doposud. Proč nepozvat představitele Brettonwoodských institucí a jejich radikální kritiky k diskusi nad novou podobou světové finanční architektury? Oni totiž spolu moc nemluví, svoje vzájemná pozvání většinou ignorují anebo se překřikují přes barikády.

---

Nová hra WTO, v níž prý vítězí všichni

Pavel Přibyl

S výsledky ministerské konference států sdružených ve Světové obchodní organizaci (WTO) a ekologickými dopady přijatých dohod seznamuje pracovník Hnutí DUHA monitorující činnost mezinárodních finančních institucí.

Ve době od 9. do 15. listopadu proběhla v katarském Dauhá významná schůze Světové obchodní organizace, která stanovila témata dalšího kola jednání o liberalizaci světového obchodu. Byl tak překonán syndrom Seattlu z roku 1999, kdy se jednání pod tlakem rozporů účastnických stran zcela rozpadla bez přijetí konkrétních závěrů. Nelze říci, že by v průběhu uplynulých dvou let rozdílné zájmy jednotlivých států a bloků (členy WTO je dnes 144 států) zmizely. Přípravy na schůzku byly také provázeny pochybami, zda k ní vůbec dojde. Vše ale "zachránil" teroristický útok na USA a následná hrozba "celosvětové" - rozuměj především bohatší části světa se týkající - hospodářské recese. Státy tzv. čtyřky (QUAD) - USA, Kanada, EU a Japonsko - pak učinily vše pro to, aby k jednáním došlo a aby jejich obsah pokud možno ovládla jimi prosazovaná agenda.

Bez přítomnosti otravné veřejnosti v ulicích, neboť v emirátu nejsou povoleny demonstrace, bylo v Kataru rozhodnuto vést od 31. ledna 2002 do 1. ledna 2005 jednání  o následujících otázkách:

Plnění existujících dohod - jednání se zaměří na problémy rozvojových zemí s plněním dohod uzavřených v rámci předchozího tzv. Uruguayského kola GATT (1986-93), počínaje přístupem na západní trh s textilem a konče vládními investicemi do národního průmyslu.

Zemědělství - zahrnuje jednání o omezení vývozních dotací s výhledem na jejich případné úplné odstranění, dále pak jednání usilující o dohodu na "podstatné redukci" volný trh narušujících domácích zemědělských dotací. Zde musela klíčový ústupek učinit EU, která je se svou na masivních dotacích  založenou Společnou zemědělskou politikou a subvencovaným vývozem potravin hlavním terčem kritiky. Případná dohoda by pak naopak měla zlepšit situaci rozvojových zemí, kde se dotace neuplatňují a jejichž produkce by se měla stát konkurenceschopnější.

Služby - jednání, která probíhají již od roku 2000, by se měla zaměřit na liberalizaci v oblasti bankovnictví, pojištění, telekomunikací a turistiky. Bohaté země a firmy ovšem usilují o mnohem širší záběr jednání, zahrnující i zásadní téma privatizace čerpání a distribuce pitné vody.

Cla na průmyslové výrobky - jednání o dalším snižování či rušení cel na veškeré průmyslové výrobky, na nichž se bude možné shodnout. Cílem bude zejména snižování či odstranění vysokých cel, jež bohaté země uvalují na částečně opracované zboží z chudších zemí, což je pro třetí svět významné zejména u textilu. 

Pravidla WTO - za tímto termínem se skrývá výbušné téma tzv. anti-dumpingových opatření, jež používají zejména USA k zamezení levného dovozu ocelářských výrobků. Japonsko a některé další státy jako např. Brazílie tlačí na zúžení možností, kdy by se anti-dumpingová opatření mohla uplatňovat.

Dalším tématem v této oblasti má být "zlepšení" pravidel WTO, pokud jde o dotace rybnému průmyslu. Rozvojové země, stejně jako USA, Austrálie a nepřeslechnutelná lobby environmentalistů, požadují po EU a Japonsku zrušení dotací do odvětví, jež podle nich vede k nadměrnému lovu, hrozivému poklesu rybích populací, jakož i "kažení" světových cen mořských produktů. 

Řešení sporů - úprava současných opatření a procedur WTO sloužících k urovnání sporů mezi členy. Současný systém byl vytvořen v rámci Uruguayského kola a od roku 1995 řešil přes 250 sporů, z nichž některé odhalily jeho slabiny.

Životní prostředí - téma, jež dlouho odmítaly rozvojové země, se zaměří na vztah mezi pravidly WTO a specifickými k obchodu se vztahujícími ustanoveními mezinárodních ekologických dohod jako jsou Úmluva o biodiverzitě a Úmluva o ochraně ohrožených druhů CITES či Kjótský protokol.

U řady dalších témat bude zahájeno posuzování možností jednání s tím, že rozhodnutí o jejich zahájení v plném rozsahu možná padne na příští ministerské  schůzi WTO, k níž by mělo dojít do dvou let:

Vládní zakázky - rozhovory v existující pracovní skupině WTO mají za cíl vytvoření pravidel, jež by zavazovala vlády členských států k otevřenosti při vyhlašování státních zakázek. Případné nově zahájené jednání by však nemělo po vládách požadovat otevření výběrových řízení  zahraničním zájemcům.

Usnadňování obchodu - jednání zaměřená na zjasnění a zlepšení pravidel WTO týkajících se celních procedur a dokladů.

Investice - EU a Japonsko požadují jednání o pravidlech, jež by ochránila zahraniční investory členů WTO (jde o reinkarnaci jednání o tématech, jež měla pokrývat Mnohostranná dohoda o investicích, sjednávaná v rámci OECD, kterou se však před pár lety nepodařilo přijmout). Tomu se zatím brání rozvojové země. Dohoda z Dauhá určuje, že se na tématu začne pracovat a o případném jednání se rozhodne v budoucnu.

Konkurenční prostředí - EU prosadila jednání o národních politikách na podporu konkurenceschopnosti - s cílem omezit moc místních kartelů, jež narušují trh zboží a služeb. I zde jsou hlavním odpůrcem rozvojové země. O plném zařazení tématu do jednání se má také rozhodnout za dva roky.

Duševní vlastnictví - tzv. TRIPs (Trade Related Intellectual Property) - výbor WTO pro otázky k obchodu se vztahujícího duševního vlastnictví je instruován prozkoumat speciálně otázku ochrany biodiverzity a tradičních znalostí. Na tom má záviset doplnění současné dohody TRIPs. V této věci se ustoupilo Indii, díky které celá jednání málem zkolabovala.  Její zemědělci si stěžují na to, že jimi vyšlechtěné osivo je fakticky kradeno nadnárodními firmami, jež si je nechávají patentovat. Podle údajů z Indie dochází k sebevraždám tisíců rolníků, které tato praxe připravuje o živobytí. Statisícové protesty proti TRIPům nejsou v Indii výjimkou, ač se o nich z hlavních médií nemáme možnost dozvědět.

Obchod, dluh a finance, obchod a přenos technologií - na žádost rozvojových zemí, zejména těch nejchudších, budou ustaveny pracovní skupiny, jež sdělí své závěry na příští ministerské konferenci, která rozhodne o zahájení jednání o těchto tématech.

Kdo v Kataru získal a kdo ztratil?

Závěry jednání uvítal evropský komisař pro zemědělství Franz Fischler slovy: "Rozjeli jsme party, v níž vyhrají cenu všichni." Ne všichni si to myslí. Nejspíš proto jsou hodnocení závěrů schůzky rozporuplná. Pokud na chvíli odhlédneme od procesních "nedostatků", jež v přípravných jednáních zvýhodňují bohaté země (o tom viz dále), lze vyslovit následující hodnocení:

Životní prostředí

Za dobrou zprávu lze považovat zahájení jednání o odstranění dotací rybolovu, jež přispívají k drastickému poklesu rybích populací. Prohlášení z Dauhá k této věci zdůrazňuje vyjma obchodního i ekologický aspekt problému. Dospěje-li se k odstranění dotací, mělo by jít i o přínos pro drobné rybáře, jež na dotace plynoucí do průmyslových rybářských superflotil tak jako tak nedosáhnou. Pro dosažení dohody se stane klíčovou ochota k ústupkům ze strany EU a Japonska.

Druhou slibnou zprávou je zahájení jednání o omezení či odstranění exportních, popř. i jiných dotací do zemědělství. To by vyjma narovnání podmínek mezi nyní dotovanými produkty zejména z EU, jež pokládají na kolena odbyt a produkci základních potravin v rozvojovém světě mohlo uspíšit reformu Společenské zemědělské politiky, jež je černou můrou patnáctky. Na druhou stranu však může podvázat případné dotace usnadňující přechod k ekologicky šetrnějšímu zemědělství, k nimž by EU možná ráda přistoupila, aby uspokojila farmáře. Jednání o této otázce budou tedy zcela jistě tvrdá.

Dalším závěrem, jež někteří označují za politický průlom, je rozhodnutí vyjasnit vztahy mezi pravidly WTO a mezinárodními ekologickými dohodami. To by mohlo přispět ke snížení hrozby, jež pravidla WTO představují pro přípravu a naplňování mezinárodních ekologických dohod. Slabinou deklarace z Dauhá je však fakt, že nespecifikuje, jakým způsobem v této otázce nakládat s těmi státy, jež jsou členy WTO, ale k environmentálním dohodám nepřistoupily (například USA u Úmluvy o bio- diverzitě a u Kjótského protokolu). Potenciální hrozbou je také skutečnost, že ustanovení jasnějších pravidel ve vztahu k ekologickým dohodám může působit pro členské státy WTO jako pobídka k tomu, aby své ekologické závazky pro jistotu nezvyšovaly.

Jako jednoznačnou hrozbu pro životní prostředí označují ekologické organizace zařazení tématu investic na program příští ministerské konference v roce 2003. Za odstrašující příklad zde považují ustanovení Severoamerické zóny  volného obchodu (NAFTA), jež byla využita k oslabení ekologických norem ohrožujících zájmy nadnárodního byznysu.

Za potenciální hrozbu je pak považováno zahájení jednání o "ekologickém" zboží a službách. Ty podle definice WTO zahrnují nakládání s odpady, včetně skládek a spaloven; EU do stejné kategorie řadí i čerpání a dodávky vody. To vyvolává největší protesty, neboť privatizace  v této sféře v mnoha zemích vede ke zdražení služeb a znemožnění uspokojivého přístupu k vodě pro sociálně slabší skupiny obyvatel.

Rozvojové země 

Jednání přiznalo rozvojovým zemím právo vyrábět levné duplikáty některých léků, na něž mají patent velké farmaceutické koncerny. Význam tohoto rozhodnutí však snižuje skutečnost, že mnohé ze zemí postižených AIDS a epidemiemi dalších chorob nejsou takovéto přípravky schopny vyrábět. Zatím dosažená dohoda přitom neumožňuje dovoz těchto léků z několika málo zemí, jako je Indie či Brazílie, jež disponují schopností tyto generické léky vyrábět. Konference poskytla rok na to, aby se otázka zemí s nedostatečnými či žádnými výrobními farmaceutickými kapacitami vyřešila.

Naprostá nespokojenost panuje v otázce tzv. biopirátství, které zatím umožňuje jeden z článků dohody o ochraně duševního vlastnictví (TRIPs). Ačkoliv jednání o úpravě tohoto článku začala již před dvěma lety, ani v Kataru nedošlo v této věci k žádným změnám. To má přímý dopad nejen na zemědělce, ale také na zdravotnictví, neboť dvě třetiny zdravotní péče ve třetím světě spočívají ve využívání medikamentů z rostlin, na jejichž patentování mají velké farmaceutické koncerny eminentní zájem.

Rozhodovací proces je výsměchem rozvojovému světu

V Dauhá nepadlo rozhodnutí o žádné organizační reformě WTO. Obzvláště rozvojové země přitom považují za nepřijatelné, aby rozhodovací proces nadále probíhal pod dominantním vlivem bohatého Severu, za využívání mnoha manipulací a nestandardních postupů. Hlavním problémem přitom nejsou jen významné schůze typu Seattlu či Dauhá, ale veškerý přípravný proces, intenzivně probíhající v mezidobí v ženevském sídle WTO, či na tematických schůzích k jednotlivým problémovým okruhům.

Problémem číslo jedna je schopnost členů WTO vůbec sledovat jednání. Průměrné personální složení mise v Ženevě činí u vyspělých zemí 7,38 člověka, u rozvojových 3,51 (Indie 6, Mosambik 1), 29 zemí v sídle WTO zastoupení nemá.

Každý den přitom probíhá 10 pravidelných schůzek. Kvůli zvládání jednání se chudé země seskupují do bloků. Africký blok čítá 41 zemí, ale jeho prohlášení jsou vnímána jako názor jedné země. Podobně jsou na tom nejméně rozvinuté země (31 členů), jež často zastupuje Tanzanie. Hlas tohoto bloku je také počítán jako jeden. To zásadním způsobem mění váhu jednotlivých prohlášení. Přitom kombinace těchto dvou bloků vyjadřuje názor poloviny členů WTO.

Nepsané pravidlo WTO říká, že kdo není přítomen na schůzkách nebo přímo na schůzce nevznese námitku, souhlasí s projednávaným návrhem. Výstupy z těchto "konsensuálních" schůzek (z nichž na některé se lze dostat pouze náhodou, neboť o nich zhusta vědí jen ti, kdo si smluvili termín na schůzce předchozí - neexistuje totiž mechanismus, jenž by zajistil, aby se o všech schůzkách vědělo; z řady schůzek se navíc ani nepořizuje zápis) se pak odrážejí v návrzích textů projednávaných na ministerských schůzkách typu právě proběhlé katarské. Vstupy pro jednání jsou pak v lepším případě nevyvážené a nepřesné, v horším předjímají přání nejvlivnějších členů WTO. Existují přitom důkazy, že se některé země nedozvěděly včas o schůzkách, o něž předem projevovaly zájem proto, aby mohly sdělit své výhrady ke směřování jednání.

Podobně neprůhledným stylem byl s argumentací nutnosti nachystat kroky pro překonání světové hospodářské recese připraven celý program jednání v Dauhá. Na tento euro-americký šturm přitom rozvojové země hledí se značným despektem. Jak zmínil jistý africký delegát: "My jsme v recesi už deset dvacet let. Myslíte, že se nás ta současná nějak dotkne? Už teď jsme svázáni strukturálními úpravami pod taktovkou MMF a SB. Nové kolo jednání pro nás není východiskem."

Nejchudší země v Kataru pod tlakem hrozeb ztížení odpisu dluhů nakonec přijaly nevyhovující dohodu. K jejich hlavním požadavkům přitom patřilo nepřistupovat k další liberalizaci, dokud nebudou zhodnoceny dopady předchozích kol jednání. Ty jsou nechvalně známé: vyjma nárůstu rozdílů mezi bohatými a chudými na celém světě se odhaduje, že typická rozvojová země musí každoročně obětovat 150 miliónů dolarů jen na naplňování opatření tří pod WTO uzavřených dohod, na což u mnoha nejchudších zemí padne veškerý "rozvojový" rozpočet.

Podporována řadou rozvojových zemí se přijetí dohody (WTO zatím rozhoduje konsensem) nejdéle vzpírala Indie. Ta nakonec, přes nesouhlas svého hlavního vyjednavače, ministra průmyslu, za něhož musel k souhlasu "zaskočit" premiér, od blokování jednání ustoupila výměnou za již zmiňovanou možnost produkce generických léků a za odložení začátku jednání o nových tématech nejméně o dva roky.

Jak dál?

Demokratický deficit hlavní tahouny jednání WTO očividně netrápí. Naopak, budoucí ředitel WTO Thajec Supačaj Paničpakdi, jenž má v srpnu 2002  vystřídat Novozélanďana Mikea Moora, má v plánu prosadit reformy, jež zjednoduší a zefektivní činnost organizace. Zejména se bude snažit zrušit princip konsensu, jež podle něj zavádí organizaci nad propast bezmoci.

Mobilizace občanských iniciativ prosazující zásadní obrat v jednáních WTO samozřejmě nekončí. Ač v omezené míře, byly přítomny i v Dauhá a další jednání nehodlají ignorovat. Z hlediska mezinárodních fór je zásadní otázkou, podaří-li se z nutnosti zásadní pro-demokratické reformy WTO či z tématu rozvoje mechanismů, jimž by měla podléhat,  učinit téma summitu OSN Rio + 10, jenž proběhne v září v Johannesburgu. Nepodaří-li se to, bude Johannesburg jen dalším z řady nic neřešících rétorických cvičení a exhibic.
   

---