---

Informační společnost a globalizace

23.10.2000
Zuzana Opletalová

V souvislosti se zářijovým zasedáním Mezinárodního měnového fondu a Světové
banky jsme byli svědky rozsáhlých diskusí o vlivu globalizace na lidskou
společnost. Proces globalizace je však pouze jedním z aspektů vývoje
současné společnosti. Dalším aspektem, s globalizací velice úzce
souvisejícím, je bezpochyby vytváření tzv. informační společnosti.
V poslední době by časté užívání pojmu informační společnost mohlo vyvolávat
dojem, že se jedná o jakousi módní vlnu. Což je jistě částečně pravda. Ani
největší skeptici však nemohou popřít, že rozvoj informační společnosti v
sobě zároveň nese podstatné změny - sociální, ekonomické, ale i ekologické,
právní atd.
Mohlo by se zdát, že dosud k žádným důležitým změnám v české společnosti
nedochází - byl sice schválen zákon o elektronickém podpisu, ale v praxi
zatím využitelný není. Počítačů připojených na internet, a to i v
domácnostech, stále přibývá, stejně jako nových alternativ připojení. Ale o
možnosti komunikovat se svou ledničkou či pračkou přes internet, jak některé
vize budoucnosti jeden z mnoha způsobů využití internetu vykreslují, zatím
zřídkakdo uvažuje. Začínají se ale například objevovat mateřské školy, kde
mohou rodiče pomocí kamery napojené na internet zkontrolovat své dítě. Zatím
se tedy jedná spíše o náznaky změn, ale o to důležitější je právě nyní
pokusit se předpovědět a zvážit výhody a nevýhody, popřípadě nebezpečí
jejich realizace a následků.
Důkazem pro nutnost včasného zvážení trendů budoucího vývoje jsou právě
nedávné diskuse o negativním dopadu globalizace na rozvojové země, ale také
na země vyspělé. Ukázaly totiž, že i když argumenty kritiků jsou často
oprávněné, nebo přinejmenším inspirující k úvaze o hodnotách a fungování
současné společnosti, nebyli kritici schopni navrhnout konkrétní
konstruktivní řešení, východisko z jimi negativně hodnoceného stavu. Výtky
na adresu nadnárodních společností pak nemohou bez návrhu řešení situace
vyznít jinak, než jako 'pouhý' podnět k zamyšlení. Nadnárodní společnosti,
stejně jako kritizované světové finanční instituce, není totiž reálné
jednoduše zrušit, či pozměnit jejich činnost (ať už celkově kladně či
záporně hodnocenou). Není možné je jednoznačně nazvat viníky negativních
dopadů globalizace. Jsou pouze součástí dlouhodobě utvářeného celosvětového
systému skládajícího se z nesčetných prvků a vazeb, na jehož vývoji se
každodenně spolupodílíme. Ve fázi, kdy je trend globalizace rozšířen v
takové míře, jako dnes, nemůže jeho neduhy vyřešit zrušení institucí či
nadnárodních společností, i kdyby byla neprospěšnost jejich existence
skutečně dokázána. Jedinou cestou je pouze postupná transformace celého
systému se snahou eliminovat jeho špatné vlastnosti a posílit dobré. A čím
dále vývoj tohoto systému dospěl, tím hůře se přirozeně nedostatky
odstraňují.
Česká republika je nyní na počátku cesty k informační společnosti. I když se
jedná o všeobecně kladně hodnocený směr, mnohá jeho úskalí jsou známa již
dnes. Je to například riziko prohloubení sociálních nerovností, které mohou
způsobit rozdíly ve vzdělání, informační gramotnosti, nebo nebezpečí
pirátského získání a zneužití po interentu zasílaných dat, jejichž objem a
závažnost budou stále větší. Ale samozřejmě mnohá další rizika. Na
minimalizaci předvídatelných problémů již existují vládní scénáře (viz
Státní informační politika). Ne všechny sociální, ekonomické a další aspekty
rozvoje informační společnosti je však možné dopředu určit. Nezbývá tedy,
než se snažit negativní stránky rozvoje informační společnosti alespoň včas,
nejlépe již v době jejich vzniku, rozeznat. Jak je zřejmé, a to nejen z
problému globalizace, čím později se klubko kladů a záporů určitého trendu
rozmotává, tím hůře se chyby i jejich náprava hledají.
Přičemž jedinou možnou cestou, jak se nestát pasivní součástí procesu
vytváření informační společnosti je již od začátku zvažovat, kam by mohl
jeho vývoj v jednotlivých oblastech vést a zda je takový vývoj žádoucí. A to
i přesto, že rozvoj informační společnosti ještě nedosáhl rozměrů
předpovídaných vizionáři. Nicméně, ve chvíli, kdy nás v práci kontaktuje
naše chladnička, že při prohledávání internetu objevila v jedné z
elektronických prodejen potravin akční slevu na trvanlivé mléko, a zda je
tedy může nakoupit nad programem určené množství, by už mohlo být pozdě
zvažovat, zda je právě toto náš vysněný trend vývoje.
R E A K C E
vlož reakci
24. 10. 2000 08:25, (varbeck@post.cz)
Informacni spolecnost chapu jako proces neni mozne generalizovat - stat by
mel vytvaret predevsim ulohu vytvareni podminek a nijak do procesu
nezasahovat. Ambiciozni plany Breziny jsou zajimave otazkou vsak zustava
jestli pan ministr uhlida ty miliardy tak aby opravdu fungovali v tech
sektorech, ktere jsou komercne nezajimave ale sosialne potrebne.

---

Neplánované, nečekané, nežádoucí vedlejší účinky našeho jednání v globálním antropoekokomplexu představují klíčové motivy a úhel pohledu globální vědy. Pojem externality je používán v ekonomii, ale můžeme jej klidně vztáhnout na celou oblast těchto nežádoucích účinků, a nejen na ekonomické hodnocení jejich dopadu.

D.N.

http://eldar.cz/zizala/slovnik/e/external.htm

Externality
patří sem vše, co vzniká při "dělání"
prosperity, a přitom působí takovým způsobem, že to prosperitu snižuje. Bez
dálnic by nebylo rychlého přesunu zboží a osob na větší vzdálenosti, s
dálnicemi však není původního svérázu krajiny, původního klidu přírody ani
původního koloritu dřívějších, méně pompézních, ale také méně uspávajících a
méně často ucpaných cest. Negativní externality označují ve slovníku ekonomů
všechno to, co žádná ze stran uzavírajících určitou smlouvu nechtěla, přesto
to však vzniklo a někomu to škodí.
Budování prosperity je líhní externalit. První a nejdůležitější z nich
vyplývá ze skutečnosti, že prosperita, má-li být vůbec budována
kalkulovatelným způsobem, musí být zredukována na prosperitu hmotnou, tedy
na materiální blahobyt. Ekonomové nikdy netvrdili, že hmotný blahobyt stačí
ke štěstí lidí, zároveň si však velká část z nich brání přiznat, že právě
vytváření ekonomicky registrovatelného blahobytu může ohrožovat ostatní
složky spokojeného života, ať již v podobě uspokojivých mezilidských vztahů,
anebo alespoň relativně neporušeného přírodního prostředí. V tomto smyslu se
samotná logika úzce ekonomického myšlení stává vydatným zdrojem těch
nejtíživějších externalit.
Přímo čítankovým příkladem je budování supermarketů, jež jsou z hlediska
čistě ekonomického nejefektivnějším způsobem, jak distribuovat vyrobené
zboží. Tento způsob je natolik efektivní a finančně výhodný, že o rozsahu
externalit, jež vyvolává, se zatím raději příliš nemluví. Patří k nim
ohrožení tradičního rázu měst, úpadek drobného obchodu, diskriminace
kupujících bez vlastních automobilů, růst monopolizace v oblasti distribuce,
růst nezaměstnanosti, pokles kvality sociálního zabezpečení zaměstnanců a
řada negativních ekologických dopadů v souvislosti s transportem zboží i s
obalovou technikou, na níž je rentabilita supermarketů úzce závislá.

(Jan Keller: Abeceda prosperity)

---

http://freeweb.starweb.cz/odpor/VYZVY/1maj2000.htm
Stížnost zadržených na prvomájové anarchistické demonstraci
8. května 2000
Během prvomájového shromáždění anarchistů bylo policií zadrženo a předvedeno
podle jejích vlastních údajů na padesát tři osob. Jako někteří ze zadržených
podáváme tuto stížnost na postup policie.
Domníváme se, že její jednání bylo zcela v rozporu s respektem k základním
lidským právům, mezi něž nedílně patří právo shromažďovací. Zákaz
demonstrace nebyl na místě a údajné pozdní nahlášení bylo jen záminkou k
demonstracím policejní síly a šikanám odpůrců režimu.
Již před návštěvou Střeleckého ostrova byla řada účastníků perlustrována, na
což policie neměla právo a ani neudávala důvod, jak je povinna. Několik
účastníků bylo zadrženo ještě před začátkem celé demonstrace. Dva z nich
zřejmě kvůli tomu, že měli u sebe anarchistické časopisy A-kontra a
Solidarita. Požadujeme proto vysvětlení, proč byli účastníci perlustrováni
bez vysvětlení, proč byli lidé zatčení ještě před shromážděním zatčení a
prošetření postupu jednotlivých perlustrujících policistů i to, kdo k tomuto
postupu vydal rozkaz a jejich eventuelní potrestání.
Rozpuštění shromáždění na Střeleckém ostrově bylo provedeno tiše a na
mikrofony přítomných novinářů, nikoli pro lidi, kteří je neslyšeli. Po takto
provedené výzvě ani v případě, že by byla oprávněná (což se nedomníváme)
neměla policie právo zasáhnout proti shromážděným. Proto považujeme útoky na
řečníky z Federace sociálních anarchistů a Československé anarchistické
federace za projev snahy umlčet nepohodlné názory, nikoli za pořádková
opatření, za něž je vydávají policisté. Za zcela protizákonnou a pobuřující
považujeme snahu policie zatknout souběžně se zásahy několik, pravděpodobně
předem vytipovaných, jednotlivců.
Řada policistů, kteří se zákroku zúčastnili, neměla viditelně umístěna
služební čísla či dokonce byla v civilu a neměli tudíž status veřejného
činitele. Podle 23. článku Listiny základních práv a svobod mají občané
právo postavit se na odpor každému, kdo by odstraňoval demokratický řád
lidských práv a svobod, pokud nejsou dostupné legální prostředky. Ty
dostupné nebyly, vzhledem k tomu, že se policie, údajný nástroj zákona,
chovala zcela nezákonně. Pokud se tedy někdo pokoušel bránit jejím
aktivitám, rozhodně se nedopustil trestného činu napadení veřejného
činitele, z něhož byli zatím dva lidé obviněni. Tato obvinění se navíc
zakládají na tvrzeních policistů, kteří mají jak pracovní zájem tak mnohdy
osobní podíl na represi anarchistů a dalších alternativních hnutí a proto
jejich svědectví považujeme za zcela neprůkazná. Během celé akce byli navíc
zadrženi i lidé, kteří se zatýkaných zastávali jen slovně. Nikdo se
nedopustil žádného přestupku a proto bylo zadržování a předvádění jasným
aktem policejní svévole nemající žádnou oporu v zákoně. Za ponižující a
ničím neoprávněný považujeme také způsob, jakým byli zbylí účastníci
propuštěni z ostrova - po jednom či po několika lidech, kteří byli foceni.
Požadujeme proto stažení zmanipulovaných obvinění, vysvětlení policejního
postupu vůči lidem přítomným na Střeleckém ostrově, omluvu policie a
přiměřené potrestání zodpovědných činitelů.
Za zcela nepřiměřený považujeme i brutální útok na lidi, kteří po skončení
shromáždění hromadně odcházeli z Kampy, z nichž bylo asi čtyřicet zadrženo,
aniž by předtím padla jediná výzva k rozchodu. Během zákroku byly podle
četných svědectví používány velmi brutální metody, včetně kopání ležících do
nohou, břicha i do hlavy. Důvodem k zadržení některých účastníků byla i
jejich snaha zjistit čísla obzvlášť surových policistů. Celý zákrok
považujeme za nesmyslný - nebránil žádnému násilí, pouze omezoval svobodu
pohybu lidí za použití násilných metod. K násilnému zadržení a předvedení
asi čtyřiceti lidí rovněž nebyl žádný důvod a můžeme jen spekulovat, jestli
šlo o pokus zastrašit účastníky nebo prostě o projev agrese policie.
Požadujeme jeho přešetření a potrestání brutálně zasahujících policistů i
jejich nadřízených, kteří k němu vydali rozkaz.
Za protiprávní považujeme rovněž chování policie k zadrženým. Ti museli
dlouhou dobu čekat ve stoje ve frontě na chodbě čelem ke zdi, policisté jim
tykali a protiprávně je fotografovali. Zadrženým nebyl sdělen důvod jejich
zajištění a nebyli poučeni o svých právech. Zadržení trvalo 4 - 7 hodin,
nikoli jednu hodinu, jak lživě uvedl velitel zásahu a řadě účastníků byly
dány pokuty, ačkoli se (viz výše) nedopustili ničeho, co by šlo klasifikovat
jako přestupek. Dalším bylo sděleno, že jejich "přestupek" bude dán k
prošetření správnímu odboru Prahy 1. Vzhledem k neexistenci jakéhokoli
spáchaného přestupku požadujeme zastavení přestupkových řízení, vrácení
udělených pokut, omluvu a potrestání zodpovědných policistů.
Formulujeme tento text jako stížnost, jíž se obracíme na příslušné orgány.
Na druhou stranu jsme ale měli již dost příležitostí k tomu, abychom se
přesvědčil o tom, jak jsou tyto orgány "nestranné",a proto v ně již nemáme
přílišnou důvěru. Dáváme proto tento text rovněž k dispozici co nejširší
veřejnosti, jednak jako dokument o tom, co dělá "její" policie, a zároveň
výzvu k vlastní činnosti, k nátlaku na ty, kteří jsou za takový stav
společnosti zodpovědní. Pokud totiž budeme připouštět, aby ozbrojené
policejní složky porušovaly zákony a dělaly si z pokojných shromáždění
občanů bojová cvičení, pokud budeme mlčet k porušování základních lidských
práv, otevíráme tak cestu k autoritářskému, totalitnímu režimu. Věříme, že
takovou možnost drtivá většina občanů České republiky odmítá.
Zároveň vyzýváme všechny ostatní oběti policejního zásahu proti
anarchistické demonstraci 1. 5. 2000, aby se připojili k této stížnosti.
Kontaktní adresa: Československé anarchistické sdružení, P. O. Box 223,
Praha 1, 111 21, e-mail: svine@volny.cz.
V Praze, 8. 5. 2000.

---

úterý 5. června


Globalizace, 1. část

Fabiano Golgo
Skoro každý den slyšíme něco o globalizaci. Sdělovací prostředky dělají dojem, že neosobní síly volného trhu vytvářejí z národů světa nyní nadnárodní směsici. Jsme přesvědčováni, že se všechno zlepší, jestliže zabráníme vládám, aby ovlivňovaly tržní síly, které vedou k většímu růstu a k větší výkonnosti.


Mně se to zdá jako existence radiových vln - existovaly vždycky, ale my jsme si to uvědomili teprve v minulém století. Co dělalo římské impérium? Globalizovalo. Anebo španělské, portugalské či britské námořní flotily? Švédové, Vikingové? Lidé cestovali z jedné země do druhé, výrobky z jedné části světa se prodávaly v jiné - to všechno se dělo už před tisíci lety. Jediným rozdílem je, že dnes dosahuje globalizace dál - přesto však nezasahuje zdaleka celý svět.

Jak probíhal čas, naše lidské vlastnosti - chtít expandovat, dobývat, dosahovat nedosažitelného (koněm, na kole, v automobilu, lodí nebo pomocí bible) se zefektivnily prostřednictvím nových nástrojů, jako je internet nebo letadlo. Ale představovat si, že dnešní globalizace je něco jiného než za dob Marca Pola nebo Kryštofa Kolumba, protože se dotýká celé zeměkoule, to by byla chyba. Dosahujeme sice dnes dál, ale většina světa nehraje v globalizaci žádnou roli. Zeptejte se lidí v Africe, Arabů, lidí v Barmě, většiny Číňanů…

Svět bez hranic? Pro koho? To, co se nyní vyměňuje, je jiné než dříve, ale hlavní motory globalizační horečky - rozvinuté země - prostě chtějí ovládnout cizí trhy, nic jiného v tom není. Někdy se sice mezinárodně rozšíří zajímavý drobný rys určité kultury, nějaký nový recept nebo koření, móda nebo výraz, ale málokdy bude Američan (máme-li hovořit o hlavních dnešních globalizátorech) kupovat české výrobky.

Evropská unie vznikla jako strategický plán, aby se Němci a Francouzi pořád navzájem nezabíjeli, účelem bylo zvýšit komunikaci mezi nimi a najít pro ně společné zájmy, jak to dělali Holanďané, Belgičané a Lucemburčani už předtím. Zkuste k tomu přidat Brity, kteří se tradičně k nikomu moc připojovat nechtějí, Italy, a pak i ostatní. Ze začátku všichni měli nehmotné zájmy a nakonec to skončilo zájmem o trhy. Teď je na řadě Česká republika.

Uvažuju o tom, kdo v Evropské unii bude kupovat české výrobky a zaměstnávat Čechy, jimž bude platit stejné platy, jaké tam dostávají místní lidé či Západoevropané…? Samozřejmě, je to obrovské tabu, říkat cokoliv proti evropské intagraci (a asi si založím stavební firmu, abych zužitkoval všechno to kamení, co jste po mně naházeli za mé "špatné" novinářské schopnosti). Myslím si ale, že nejlepší by nebylo pro Českou republiku vstupovat do tohoto klubu bohatých lidí jako dveřník, který sice dostane zadarmo členství - protože ho vidí každý den, dají mu šaty na nový oblek a pozvou ho, aby si s hodnými zakládajícími členy zahrál golf (nevědí, že hraje fotbal).

Nejlepší by bylo vytvořit jiný blok, s Maďarskem, Polskem, Slovinskem, možná i s pobaltskými státy, který by měl výsadní přístup k Evropské unii. Takový blok by měl velmi přátelské styky s bohatými bratranci na Západě, dovolil by jim, aby si tady prodávali své hedvábí, ale udržel by si autentičtější totožnost, totožnost, kterou mají jen země, které přežily ruskou verzi globalizace.

Mohlo by to být jako dohoda Alca-Mercosur. Spojené státy by chtěly, aby se jejich partneři Mexiko a Kanada (a také Chile) staly součástí jediného celku s Brazílií, Uruguayí, Paraguayí a Argentinou. Potíž ale je, že chudší jihoamerické země potřebují více času, aby dorostly a přiblížily se úrovni Kanady a Spojených států, aby je tyto země nezahltily. Nebylo by to spravedlivé, protože v nynější situaci by se ty země staly jen vývozními trhy pro americké výrobky a oblastí pro využívání levných pracovních sil (zisky porostou na severu a nebudou investovány do zemí, kde ty levné pracovní síly existují).

Amerika stále od nás v Jižní Americe kupuje jen pomeranče a drahé kamení, ale nikdy počítače, automobily nebo lékařské vybavení.

Jaká by byla výhoda, kdyby vznikla alternativní, středoevropská Evropská unie 2? Česká republika by v ní měla daleko silnější hlas než mezi Brity, Rakušany, Holanďany.

Víme, že globalizace také ohrožuje v mnoha ohledech světové životní prostředí, dochází ke globálnímu oteplování a k poškozování ozónové vrstvy, vymírají zvířata a je otravována po světě pitná voda.

Vidíme, jak po světě putují miliony uprchlíků a přistěhovalců, hledají zaměstnání, ochranu před ozbrojenými konflikty anebo před útlakem. Také víme, že se zhoršuje nerovnost: stále menší množství velkých korporaci vlastní stále více světových výrobních zdrojů, zatámco miliony lidí nejsou schopny uživit své rodiny.

Je pravda, že mnozí protiglobalizační aktivisté nejsou schopni jasně vyjádřit, za co bojují, avšak mnoho lidí má prostě instinktivní pocit, že je v globální ekonomice něco shnilého.

Globální korporace nyní umějí efektivněji využívat technologie, a tak omezují počty svých zaměstnanců. Tím u nich vyvolávají pocit nejistoty. Ano má smysl inovovat, ale jestliže jsou při tom obětmi lidé… Nemohu než souhlasit s heslem "Lidi, nikoliv zisky", i když jsem členem jihoamerické rodiny, která zbohatla v devatenáctém století v předchozí etapě globalizace: dovážela otroky, kteří pro ni pracovali k smrti na polích, kde se pěstovala káva a cukrová třtina - a bylo by absurdní považovat mě za člena nějaké aktivistické skupiny.

Rád mám možnost kupovat si věci z celého světa, ale člověk musí myslet taky na ostatní, kteří nezdědili život v luxusu. Mnozí o tom hovoří jako o soucitu, ale můžete se na to dívat taky docela cynicky: jestliže vaši sousedi nemají co k jídlu a vy máte více, než potřebujete, brzo si kolem svého sídla budete muset postavit obrovský plot nabitý elektřinou, jinak budete donuceni podělit se s tím, co máte, s ostatními násilím. Bohatí a středostavovští Brazilci jsou tak soustředění sami na sebe, že platí cenu za vykořisťování nižších vrstev tím, že nemohou bezpečně chodit po ulicích ani v bezpečí spát. Doufám, že jim to jednou dojde.

Jak začínají být globální korporace stále nezávislejší na konkrétních státech, stále méně mají zájem podporovat státy daněmi. Důsledkem je pokles výběru daní a vede to k finanční krizi státu (vláda vydává víc, než vybere na daních).

Využíváním argumentace, že je zapotřebí "globální konkurence", dochází k snižování životní úrovně většiny. Podnikatelská třída si tak přesunuje stále více bohatství z našich kapes do svých. Tato rostoucí nerovnost vyvolává všude hněv a odpor od lidí, kteří byli ze hry vynecháni.

Avšak všechno nevypadá zas tak černě. Globalizace financí, výroby a obchodu jde ruku v ruce s globalizací demokracie obyčejných lidí. Jednotlivci a aktivistické skupiny postupně vytvářejí alternativní společnost, která není založena na chtivosti po penězích, ale na sociální spravedlnosti a udržitelném ekologickém rozvoji.

Česky se to tak dobře nedá říct, ale chceme jen trh, anebo spravedlivý trh?

Když se po druhé světové válce staly Spojené státy dominující světovou průmyslovou zemí, vypadlo to logické, že se dolar stane světovou měnou, že americké korporace budou ovládat světové trhy a že budou mít Spojené státy největší vliv na utváření globálních institucí, jako je Světová banka a Mezinárodní měnový fond. Toto dominantní postavení umožnilo americkým nadnárodním korporacím vzrůst do gigantických rozměrů. Mnoho z 500 největších světových společností podle seznamu časopisu Fortune mají nyní roční příjem větší než je hrubý národní produkt většiny zemí v třetím světě a dokonce i než hrubý národní produkt zemí, jako je Finsko, Norsko a Dánsko!

Globální vliv velkých korporací vedl k tomu, že ztratily kontakt s národními potřebami a touhami.

Velké globální korporace nyní rozhodují bez ohledu na státní hranice. I když dosud jen málo korporací se úplně osvobodilo od svých domovských států, trend vůči vzniku korporací bez státní příslušnosti je zjevný.

Vzhledem k tomu, že se korporace naučily, jak využívat velkého rezervoáru pracovních sil, nepotřebují sociální politiku žádného konkrétního státu. Globální firmy sice požadují od vlád různé dotace, ale když za to vlády požadují zavedení zákonů, podle nichž by měla existovat občanská kontrola nad velkými mezinárodními podniky, podnikatelská ideologie požaduje deregulaci volného obchodu a oslabování státních struktur.

Proč oslabování státních struktur? Mnozí argumentují, a to správně, že vláda by neměla vytvářet pro své občany sanatorium. Ale pro nadnárodní korporace je demokratická vláda nejvážnější hrozbou jejich moci - kdyby to bylo na nich, vláda musí být oslabena. Regulujte co nejméně a ať vládnou v džungli darwinovské zákony.

Staré rčení: "To, co je dobré pro firmu General Motors, je dobré pro Ameriku" zní ve věku globalizace a neustálého snižování pracovních sil velmi nepřesvědčivě. Poté, co v roce 1993 firma General Motors propustila více než 70 000 zaměstnanců, vydělala v roce 1995 více než 168 miliard dolarů.

Rostoucí globalizace amerických korporací jim dává možnost snižovat platy a zakazovat vznik odborových organizací. Průměrné reálné mzdy (po odečtení inflace) od začátku sedmdesátých let podstatně klesají. V roce 1992 byly průměrné příjmy v soukromém, nezemědělském sektoru ve Spojených státech o 19 procent nižší než když začátkem sedmdesátých let dosáhly vrcholu. Téměř čtvrtina amerických pracovních sil vydělává nyní po odečtení inflace méně než kolik byla v roce 1968 tamější minimální mzda! Od padesátých let neustále klesá členství v odborech ve Spojených státech. Stále slabší odbory jsou stále méně schopny omezovat chování korporací a vzniklá svoboda těchto korporací znamená, že odbory budou dále oslabovány, protože korporace mohou namísto domácích zaměstnanců zaměstnávat minimálně placené pracovní síly ze zahraničí.

Restrukturalizace našeho politického a hospodářského života v důsledku globalizace se možná stane tak významným procesem, jakým byla průmyslová revoluce.

Kdysi se považovalo za ostudné propustit všechny zaměstnance najednou.V současnosti čím více zaměstnanců firma propustí, tím více se to akcionářům líbí a hodnota akcií stoupá.

---

Povede globalizace k "revoluci?"

Kniha nastiňující novou globalizační teorii se stala ve Spojených státech bestsellerem


Nová kniha levicového univerzitního učitele a italského vězně "Empire","Impérium", se stala neočekávaně ve Spojených státech bestsellerem. Kniha argumentuje, že není pravda, že globalizace zlikvidovala komunismus, ale že je globalizace nástrojem pro nové, mocné formy protestu. Světoví vedoucí představitelé by si tuto knihu měli přečíst před odjezdem na nadcházející vrcholnou schůzku v Janově, argumentoval včera týdeník Observer. Shrnujeme.

Jak často se děje, že je nově vydaná kniha tak beznadějně vyprodaná, že nemůžete nikde v New Yorku najít ani jeden její výtisk? Na výtisky této knihy v newyorské ústřední knihovně se čeká v dlouhé frontě na záznam. Kniha není k dostání nikde. Je vyprodána, dotiskuje se a připravuje se paperback.

Takový intenzivní zájem je podivný, neboť "Impérium" není lidovou četbou, je to obtížný, pětisestránkový svazek, jehož autorem je jeden vězněný italský revolucionář a dosud neznámý americký univerzitní učitel jménem Michal Hardt.

Je to podivné také proto, že tato kniha rehabilituje slovo komunismus - nikoliv navzdory pádu Berlínské zdi, ale právě v důsledku jejího pádu.

Je to všechno duchem doby, argumentuje včerejší Observer. Hardt, se svým spoluautorem Antoniem Negrim, politickým disidentem v Itálii sedmdesátých let, se stal bezděky hlavním inspirátorem (a kritikem) hnutí, které vzniklo na základě demonstrací v Seattle, v Praze a v Goteborgu, a napsal knihu na téma, o němž se neustále hovoří - na téma globalizace.

Avšak Hardt učinil víc. Minulý týden citoval deník New York Times významné univerzitní profesory, kteří charakterizovali jeho knihu jako "komunistický manifest pro naši dobu" a jako "první velkou novou teoretickou syntézu pro nové tisíciletí".

"Impérium" je obsáhlá historie humanistické filozofie, marxismu a modernosti, keerá dochází k zásadnímu politickému závěru: že jsou lidé tvůrčí a osvícena rasa a že je lidská historie historií pokroku vůči odebrání moci těm, kteří moc vykořisťují.

Hardt a Negri zahájili debatu, "nikoliv proti hnutí po Seattle, ale uvnitř tohoto hnutí". Prohlašují celou řadu kacířských myšlenek, včetně obrany modernosti a včetně argumentu, že globalizovaná ekonomika představuje větší příležitost než kdy předtím pro humanistickou a dokonce i pro "komunistickou" revoluci.

"Impérium" činí tři věci: zkoumá globální ekonomiku, tedy ono "impérium", a zjišťuje, že jako internet, neexistuje v ní žádné ústředí - globální ekonomika je jev, který není omezen na žádné konkrétní "místo". Neboli, jak uvedl Hardt v rozhovoru: "Už neexistuje žádný Zimní palác." (Na nějž zaútočili bolševici v roce 1917).

Zadruhé, kniha nově definuje to, čemu se dosud říkalo "proletariát" jako "nové, rozrůzněné a mocné ęMnožstvíę".

Za třetí - a to je snad nejdůležitější - Hardt a jeho kolegové pohrdají úpadkem marxistické levice, k němuž došlo za poslední dvě desetiletí. Tvrdí, že "postmodernizovaná globální ekonomika" vůbec není všemocná, ale obsahuje v sobě sémě vlastní zkázy. Politické klima nebylo nikdy příznivější pro povstání "komunismu, který je marxistický, ale větší než Marx."

Krátce řečeno, úpadek impéria už začal a revoluce proti němu byla už zahájena.

Michael Hardt je neformálně vystupující, tiše hovořící a skromný muž. Narodil se v roce 1960 a vyrostl na předměstí Washingtonu. Je synem sovětologa, specializujícího se v knihovně amerického Kongresu na ekonomiku.

Hardt se v roce 1983 přestěhoval do Seattle, kde získal doktorát ze srovnávací literatury. Pak se vydal do Paříže psát dizertaci o Itálii během sedmdesátých let, pod vedením aktivistického levicového filozofa na útěku Negriho.

Mezi ním a Negrim - který měl v sedmdesátých letech kontakty na italskou teroristickou skupinu Rudé brigády a po čtrnácti letech exilu ve Francii je nyní v Itálii ve (fešáckém) vězení - došlo okamžitě k názorové shodě.

Ve stejné době se začal Hardt zajímat o americké "špinavé války", vedené v osmdesátých letech ve střední Americe. Pracoval v Guatemale a v El Salvador pro křesťanské azylové hnutí Sanctuary Movement, které poskytovalo ve Spojených státech v kostelech úkryt pro uprchlíky, často lidi, kteří prchali před popravčími četami, vycvičenými CIA, a kteří byli označeni v USA za ilegální přistěhovalce.

V roce 1994 mu byla nabídnuta profesura literatury na Duke University v Severní Karolíně. Tehdy začal psát knihu Empire. Po jejím úspěšném vydání dostal - o rok dříve, než to očekával - definitivu. Kniha byla přeložena do deseti jazyků a Hardt se stal hvězdou na více než 20 mezinárodních konferencích.

Hartovou "novou myšlenkou" bylo aplikovat závěry současné fyziky a "poststrukturalismus" neboli "dekonstrukci" francouzských filozofů, jako je Jacques Derrida či Michel Foucault v aréně konkrétní politiky. Derridova představa, že tradiční pojmy jako "pravda", "střed" a "základ" musejí být v postmoderním světě zpochybňovány, byla interpretována jako ústup od politiky. Stal se terčem útoků, zprava i zleva, že se chová antipoliticky a nihilisticky.

Avšak jeden Derridův žák, Thomas Keenan, napsal teoretického předchůdce knize Empire, který se jmenuje Fables of Responsibility, Historky odpovědnosti. Argumentuje v něm, že je tomu opačně. Má-li být politika nově definována, musíme přestat záviset na "středu" či o "základu". Právě, když je základ nejistý, je nutno činit politická rozhodnutí. Zbavíme-li se "základu", teprve objevíme křehké hodnoty jako svoboda, práva a odpovědnost lidského tvůrčího talentu.

V knize Empire sledují Hardt a Negri Keenanovu premisu celou historií, od starověkého Říma až po nepokoje v Los Angeles. Někdy je ta kniha téměř náboženská nebo až chiliastická: svatý František je vzorem militantního bojovníka, američtí syndikalisté začátku dvacátého století jsou "augustiniánští". Styl knihy je odvážný a ikonoklastický: autoři píší o "radosti a lehkosti bytí komunistou" a proti "mizérii moci" kladou "radost existence".

Oba autoři se často odchylují od levicové ortodoxie. Například, podle tradičních levicových názorů jsou centrem globální ekonomiky Spojené státy a ovládá ji Světová banka, Mezinárodní měnový fond a skupina korporací. Hardt argumentuje, že žádné mocenské centrum neexistuje, a popisuje to jako "hladký prostor ... je zároveň všude i nikde. Impérium ... není definováno místně."

V rozhovoru to srovnává s internetem: "Organizační princip je obdobný principu internetu - spojuje to internetový věk s tím, jak funguje moc v distribuční síti." Ani rozdělení světa na Sever a Jih neeistuje - "třetí svět je i v prvním světě a první svět je v třetím světě - Brazílie je typickým příkladem."

Hardt byl ostře kritizován za to, že odmítá charakterizovat Spojené státy jako zemi, která m,á na světě příliš privilegované postavení. "Avšak," dodává, "jednou z prvotních otázek, s nimiž jsme museli začít, byla nespokojenost s tzv. ęamerickým imperialismemę". Hardt nadšeně podporuje americkou ústavu, která prosazuje univerzální lidská práva - "a dá se vystopovat, jak se tato ústava v různých bodech americké historie úspěšně prosadila."

Podle Hardta a Negriho se proletariát stal globálním davem. "Myslím na pracovníky firmy McDonalds po celém světě," říká Hardt, kteří nosí placku s nápisem: "Obsluhujte s úsměvem." Ale v tomto globálním davu začíná vznikat znepokojení, které přesahuje tento pojem služby.

I když je dnešní impérium daleko obtížněji definovatelný systém vykořisťování, konstatuje Hardt, také zároveň vytváří daleko větší potenciál pro širší spolupráci a kontakty mezi lidmi, což jsou podmínky pro vznik osvobozeneckých hnutí."

A tak, argumentuje Hardt, druhou stránkou globalizace je to, že ti, které globalizace vykořisťuje, "mají větší potenciál pro to, aby se dali dohromady. Globální masy si uvědomí svou moc, jakmile si uvědomí, že mají jako lidi mnoho co společného. Globální kapitál to umožňuje stejným způsobem, jakým průmyslový kapitál umožnil organizaci průmyslové dělnické třídy.
in Britske listy

---