12.09.2002 - Jan Keller
Lekce z globalizace
Již léta probíhají akademické spory o povaze globalizace, které plní stránky knih i odborných časopisů. Ani ty nejdůmyslnější teorie však nevydají za konkrétní případ z praxe. Přímo ukázkový příklad u nás v Brně nedávno poskytla nadnárodní firma Flextronics. Na jejím chování lze pěkně názorně vyložit mnohé z toho, co v rovině teorií vypadá příliš abstraktně a odtažitě. Kritici globalizace z řad společenských vědců i občanských aktivistů tvrdí, že tento proces umožňuje nadnárodním firmám vydírat demokraticky zvolené vlády, vynucovat si jednostranné výhody, rozkládat odborové hnutí a přenášet své vlastní náklady jako tíživé břímě na jednotlivé země a lokality. Firma Flextronics, která se usadila v Brně, získala od české strany vysoké investiční pobídky, dále získala atraktivní pozemky za cenu jedné koruny, k tomu daňové prázdniny a další výhody. Za tuto cenu se uvolila zavítat k nám a realizovat u nás po určitou dobu docela slušné zisky. Když po čase zjistila, že ještě vstřícnější stát na východě jí se stejnou ochotou jako Češi nabídne ještě více nezasloužených výhod, prakticky den ze dne ze země zmizela a zanechala po sobě stovky nezaměstnaných. V době, kdy porušení dohod zdůvodňovala poklesem odbytu, budovala již výrobní kapacity v jiné zemi. Ti, kdo k nám firmu pozvali a zahrnuli ji pobídkami a výhodami, zkroušeně prohlásili, že se propříště poučí a uzavřou tvrdší smlouvy. Něco takového však jen těžko dokážou. Pokud by totiž hodlali příště prosadit méně nevýhodnou smlouvu, firma k nám vůbec nezavítá a označí nás za zemi málo flexibilní s nekonkurenceschopnou politikou. Ve věku globalizace se totiž musejí vlády před každou velkou firmou hluboce uklonit. A pokud by chtěly příliš hájit národní zájmy, získaly by ve světě velkého byznysu nelichotivou pověst. Firma Flextronics se u nás dočasně usadila jen proto, že naši politici jí v dané chvíli udělali větší ústupky než jejich kolegové jinde v Evropě. Učinili tak bez jakékoli solidarity vůči zaměstnancům v jiných zemích, kteří tím o možnost práce přišli. Teď se nám pouze vrátilo to, co jsme druhým provedli my sami. Pokud bychom nabídli pro své zaměstnance asijské platy a zrušili odbory, firma by od nás možná neodešla. Je jistě pohodlné a z hlediska globalizace naprosto standardní budovat prosperitu země podbízením se cizím firmám. Je jenom třeba nezapomínat, že pro tento typ prosperity platí heslo "lehce nabyl, lehce pozbyl". A tak si zvykejme na to, že žádný ústupek nadnárodním firmám není vůbec zárukou toho, že nás nevyužijí, nevymačkají a neodhodí, kdykoli se jim zlíbí. Zapojili jsme se do soutěže v rámci globalizace a firma Flextronics nám pouze připomněla pravidla této soutěže. Jsou stanovena tak, že lokality a demokraticky zvolené vlády v ní vždycky tahají za kratší konec. Nebýt stovek nezaměstnaných, bylo by zábavné pozorovat politiky z Brna i Prahy, kteří se dnes tváří, že to ještě včera nevěděli.
(Autor je sociolog)
31.08.2002 - Jan Keller
Špatně položená otázka
Povodně u nás pro letošek snad skončily a můžeme očekávat diskusi na důvěrně známá témata. Probíhají skutečně nějaké klimatické změny? Nejsou vlastně všechny ty výkyvy počasí, které pozorujeme, z dlouhodobějšího hlediska stále ještě v normálu? A pokud se klima mění, nejedná se pouze o projev pravidelných přírodních cyklů, jež s různou periodou Zemi střídavě oteplují a ochlazují? Má skutečně na změnách klimatu, pokud k nim dochází, významnější podíl lidská činnost? S podobnými otázkami je dvojí potíž. Ta první spočívá v tom, že na ně nelze odpovědět jednoznačně. Ve hře jsou nepřesnosti měření, omezené rozlišovací schopnosti počítačových modelů, příliš krátké anebo jen obtížně porovnavatelné časové řady zkoumaných dat a kdoví co ještě. Druhou vlastností těchto otázek je jejich obrovská komplexnost. Při tak složitém zadání se vždy nutně najdou badatelé, kteří upozorní na odlišné aspekty problému a na jiné varianty řešení. Je to naprosto přirozené, neboť vědci mají za povinnost zpochybňovat a hledat slabiny ve vysvětleních. Pokud by jen jedno procento údajů svědčilo proti zbytku, je povinností vědců zaměřit se právě na toto jediné procento a zpochybňovat jím platnost zbylých devadesáti devíti procent. Jak konstatuje německý sociolog Ulrich Beck, čistota vědecké práce v tomto ohledu bohužel podporuje znečišťování ovzduší. Z obou těchto důvodů lze o příčinách a rozsahu klimatických změn diskutovat donekonečna a není zase tak absurdní představa, že poslední z diskutujících budou už vypouštět z úst pouze bublinky. Přitom otázka je špatně položena. Je zde totiž mnohem naléhavější problém, o kterém se ale prakticky vůbec nemluví. Postavme proto otázku jinak: Pokud by se zjistilo, že klimatické změny skutečně probíhají, že jejich tempo a rozsah je alarmující a že vinu za ně nese v rozhodující míře zcela prokazatelně činnost člověka (konkrétně třeba stoupající emise z dopravy a ze spotřeby domácností), vedla by tato burcující zjištění k nějakým změnám? Troufám si tvrdit, že s nejvyšší pravděpodobností by ani v organizaci ekonomiky, ani v charakteru spotřebního chování rozhodující většiny lidí k žádným změnám nedošlo. Světová ekonomika je nesena imperativem maximalizace zisku, a to bez ohledu na sociální a ekologické zřetele. To není levicová fráze, ale tvrdá realita, kterou lze statisticky snadno doložit. Chování konzumentů vychází z téhož ekonomického kalkulu. Každý si snadno spočte, že pokud by se on začal chovat ekologicky citlivěji, planetě to nepomůže a někdo druhý si místo něj projezdí kilometry, o které on přírodu ušetřil. Politika zprava a bohužel i zleva dává této úvaze své plné požehnání. Jestliže jsou však jak ekonomický systém, tak také konzumní chování, jež je jeho nutnou součástí, nereformovatelné, pak jsou ty nejdůmyslnější počítačové modely, registrující klimatické změny, jen pečlivým kronikářským počinem. A diskuse o míře zavinění je jen dobře zorganizovaným vyplněním času, který zbývá do další pohromy. Naplnit tento čas něčím inteligentnějším, než je maximalizace soukromého zisku a závody v konzumu, to není rozhodně na pořadu dne.
(Autor je sociolog)
03.08.2002 - Jan Keller
Co uvaří v Johannesburgu?
Již koncem tohoto měsíce budeme svědky dalšího celoplanetárního summitu. V jeho případě nehrozí žádné masové demonstrace, policie nebude muset rozhánět radikály a jihoafrický Johannesburg se nebude muset narychlo přeměňovat v nedobytnou pevnost. Bude se tam sice rokovat o přežití planety, ale jak už to tak bývá, ti, kdo tam budou týden či dva jednat, nejsou zrovna ti, kdo o osudech planety rozhodují. Do malebného města ve zlatonosném Transvaalu se sjedou ministři životního prostředí všech států celého světa, aby zde - přesně deset let po summitu Země v Rio de Janeiru - bilancovali, jak se lidstvu v průběhu let devadesátých podařilo pozměnit životní prostředí. Jak známo, setkání v Rio de Janeiru v červnu 1992 sice láskou k přírodě přímo překypovalo, příliš toho však nevyřešilo. Všichni tehdy sice s velkou starostlivostí mluvili o vymírání rostlin a živočichů a o nutnosti chránit neobnovitelné zdroje, pro odpor Spojených států a některých dalších zemí se však bohužel nepodařilo přijmout smlouvu o ochraně rostlin, živočichů a přírodních zdrojů. Letos na přelomu srpna a září se bude v Jižní Africe stejně starostlivě mluvit o nebezpečí globálních klimatických změn. Bude možná poukazováno na změny klimatu v relativně blízkém Sahelu, které podle některých výzkumů souvisí s průmyslovou politikou vyspělých zemí. Delegáti se budou dožadovat podepsání protokolu z Kjóta, který stanoví omezení emisí skleníkových plynů. Bohužel Spojené státy již daly najevo nejen to, že protokol rozhodně nepodepíší, ale také sdělily, že hodlají do roku 2020 zvýšit svoji produkci skleníkových plynů o více než 40 procent ve srovnání s rokem 2000. V květnu letošního roku se k USA přidala Austrálie, jejíž premiér prohlásil, že ratifikace Kjótského protokolu "není věcí australského národního zájmu". Protokol zatím nepodepsalo ani Rusko, jež produkuje více než 17 procent světových emisí skleníkových plynů, což je téměř polovina toho, co vypouštějí Spojené státy. Summit v Johannesburgu bude tedy moci pouze bilancovat, k jakým ztrátám na přírodě došlo od setkání v Brazílii před deseti lety, a prognózovat, že negativní trendy se budou do budoucna zřejmě prohlubovat. Je sice zbytečné, pokud jen kvůli tomu poletí stovky a tisíce lidí přes celou zeměkouli, protože s těmito fakty se lze seznámit v pravidelně publikovaných ročenkách, avšak i globalizace už má své rituály a svoje zažité staré dobré zvyky. Přesto bude zajímavé sledovat, co v Johannesburgu uvaří. V Rio de Janeiru se podávaly šunkové závitky s chřestem, holubičí vajíčka v salámu, plátky lososa a lodičky s kuřecím kari, po nichž následovaly kukuřičné krokety, jemně krájená studená ryba surubin v jogurtové omáčce a pečené hovězí maso se zeleninou nazvané a la Diplomat. Porcelánové talíře byly tehdy vyrobeny speciálně pro tuto jedinečnou příležitost. A tak doufejme, že alespoň v něčem se Johannesburg nedá zahanbit.
(Autor je sociolog)
Z
Z
ZDROJ: PRÁVO
