---

Malé pražské výročí

Jan
Keller
Je poslední březnový týden a my bychom si měli připomenout jedno malé výročí. Uplynul přesně rok a půl od vrcholného zářijového setkání špiček světového finančnictví a bankovnictví v Praze. Kdo si ještě vzpomene na to, co tehdy finanční elita hostitelské zemi a celému světu slibovala? Od rána do večera jsme byli ujišťováni, že Praha vejde do historie jako místo velkého zvratu v politice bohatých vůči chudým zemím.
V předvečer zasedání vydala Světová banka Zprávu o rozvoji světa, ve které právě tento slib slavnostně stvrzovala. Mezinárodní měnový fond se tvářil vstřícně a slavnostně.
Měl jsem tehdy příležitost diskutovat o těchto slibech v rozhlasové besedě s místopředsedou jedné z obou slovutných institucí. Jezdil tehdy po republice a svou roztomilou češtinou strategicky získával sympatie veřejnosti. Na všechny mé pochyby ohledně věrohodnosti minulých slibů Světové banky reagoval tvrzením, že bohužel nejsem v obraze, neboť tyto instituce se nyní již určitě hodlají změnit. Říkal to tak upřímně a bezelstně, že jsem se za svou pochybovačnost málem začal stydět.
Po roce a půl od slavného pražského zasedání se ukazuje, že v obraze nebyl (abychom ho nepodezírali z něčeho horšího) sám pan místopředseda. Podle nejnovější ročenky referující o světovém vývoji se rozdíly mezi chudými a bohatými v celoplanetárním měřítku dále vyhrotily. Zatímco v roce 1970 pobírala nejbohatší pětina lidstva čtyřicetkrát vyšší příjmy než pětina nejchudší, v roce 1997 to byl již sedmdesátinásobek a v roce 2000 čtyřiasedmdesátinásobek. Na pražské setkání korunované hluboce symbolicky vepřovými hody s panem premiérem tento neblahý trend nijak nezareagoval.
Přední finančníci a bankéři světa tedy buďto nemluví pravdu, anebo v dobré vůli slibují něco, co nemohou nijak ovlivnit. V každém případě si ze svých slibů udělali docela solidní živnost. Právě před týdnem zavítala světová elita v rámci své charitativní turistiky do Mexika, kde musí být touto dobou opravdu příjemně. Rok a půl po slavném a přelomovém pražském zasedání nyní v Mexiku konstatovali, že do budoucna už bude opravdu důležité začít se konečně zabývat problémy světové bídy. Zatím toho pro jistotu chudým zemím příliš neslíbili. Vyzvali je (tedy alespoň ty, které nepatří do tábora našich spojenců), aby se nejprve zbavily svých nedemokratických režimů. Jak to mají udělat, jestliže jejich režimy jsou po zuby vyzbrojeny zbraněmi, jež jim výhodně prodaly země bohaté, to jim bohužel neporadili.
Pražský pokus o zmírnění světové bídy jaksi zapadl. Zbyly po něm škody na výkladech rozbitých výtržníky v řádu několika set tisíc korun. Hodně a dlouho se o tom mluvilo. Zbyly po něm také škody na technice rozkradené v sálech, do nichž výtržníci neměli přístup. Ty činily několik miliónů. O tom se příliš nemluví. Všichni už hovoří o další velké pražské události. Když se to nepovedlo s bídou, budeme řešit problémy světového míru. Výklady bude nutno lépe střežit, výpočetní a konferenční techniku bych doporučoval pevně přivázat.

Autor je sociolog

PRÁVO 27. března
www.pravo.cz
středa 27.3.2002

---

Jste za svobodu a kapitalismus? Zrušte MMF!

Jakoby karty byly rozdány jasně: kdo je za svobodný obchod a kapitalismus (pravice), obhajuje Mezinárodní měnový fond a Světovou banku; kdo je proti (radikální levice), kritizuje je. Tak snadné to ale není. Já mám tu výhodu, že mě do téhož pytle s vandaly, kteří na Street Party z „idealismu" rabují a ničí cizí majetek, nikdo házet nemůže, neboť ve jménu svobody a civilizace jsem proti nim doporučoval použít gumové projektily. Proto teď nastíním zásadní kritiku MMF zprava.
Za prvé, MMF a SB jsou součástí bretton-woodského mezinárodního ekonomického systému, jenž vznikl po válce zároveň s OSN. Jednalo se o systém keynesiánský, tj. založený na představě, že pro ekonomiku je nejlepší, když stát utrácí peníze daňových poplatníků. MMF a SB jsou státní byrokratické instituce, které přesně to činí. A to je nesprávné. Jednak z utilitárního důvodu: lidé jako jednotlivci jsou schopni peníze investovat efektivněji než stát, tedy svobodný trh vede k větší prosperitě. Ale především z důvodu principiálního: lidé mají mít co největší svobodu, tedy i svobodu nakládat s plody své práce. Proto daně mají být co nejnižší. Kdyby MMF a SB neexistovaly, západní daňoví poplatníci by měli větší svobodu.
Za druhé, levice vytýká MMF a SB, že málo odpouštějí zemím třetího světa jejich dluhy. Já jim vytýkám, že režimům v třetím světě dluhy odpouštějí (či dotace přidělují) až příliš zbrkle. Uvědomme si, co vede k prosperitě. Kapitalismus, jenž lze definovat jako svobodný trh v rámci vlády zákona (právního státu). Tomu brání socialistické regulace, jež tlumí lidskou vynalézavost a tvořivost, zkorumpovanost vládců, jejich neúcta k zákonu a vlastnickým právům. To je případ třetího světa. Důsledkem je bída a chudoba. MMF však těmto vládcům a jejich režimům – nikoli prostým obyvatelům – dává peníze, čímž je udržuje u moci a brání tak nástupu kapitalismu – tj. udržuje jejich obyvatele v chudobě.
V mnoha zemích – např. v tzv. východoasijských tygrech či Mexiku – nemají čistý kapitalismus, nýbrž korporatismus s protekcionismem. Stát dává nefér dotace, výhody a ochranu velkým korporacím, jež pak investují neracionálně, neboť jsou chráněné před konkurencí čistého trhu. To nakonec vedlo ke známým krizím před pár lety. Správnou léčbou mělo být nastolení tvrdého prostředí čistého kapitalismu. Od toho je MMF uchránil tím, že těm vládám dal peníze, ve jménu zabránění krizím větším. Neléčila se příčina nemoci, nýbrž její symptom. Nemoc časem propukne zas.
Činnost MMF a SB je nejen škodlivá, ale je i něčím horším. Neboť za třetí, dávají peníze i Rusku. Např. v létě 1998 mu přidělily dalších 22,6 miliard (!) dolarů. Jak tyto peníze končí? Rozkrade je ruská vládní kleptokracie – v tom případě lepším. V tom horším je použije na financování svého zbrojního programu, jenž v průběhu uplynulé dekády stál 10 miliard dolarů. Notoricky známý je příklad ponorky „Jurij Dolgorukij", s nukleárními raketami SS-NX-28 s akčním rádiem 5000 mil (8000 km), jež byla vystrojována v loděnici č. 402 v Severodvinsku: když se jedna platba MMF na konci roku 1996 zpozdila, Rusové náhle odložili spuštění ponorky na neurčito. Ale 7.února 1997, v den, kdy peníze dorazily, Čubajs oznámil, že peníze na mzdy pracovníků v loděnici mají.
Malérem je, že Rusko stále nahlíží Západ jako svého geostrategického protivníka a vytváří proti němu strategické partnerství s komunistickou Čínou a s protizápadními gangsterskými režimy (Libye, Irák, Írán, Severní Korea). Západní daňoví poplatníci tedy financují ruskou protizápadní politiku. A na okraj: v uplynulých deseti letech Rusko usilovně pracovalo proti vitálním zájmům ČR.
Za čtvrté, MMF a SB v třetím světě prosazují v rámci boje proti chudobě tzv. kontrolu porodnosti, tj. potraty. A to je špatně. Jednak se jedná o malthusiánský omyl, podle něhož chudobu způsobuje přelidněnost. Kdyby to byla pravda, bylo by lepší, aby se rodili prasata spíše než lidé: když se narodí sele, bohatství na jednoho obyvatele stoupne, zatímco když se narodí dítě, bohatství per capita klesne. V čem je chyba této úvahy? Neuvědomuje si, že člověk je tvořivý, za svůj život je schopen vyprodukovat více bohatství, než spotřebuje; prase nikoli. Příčinou chudoby je tedy nedostatek zákonného prostoru ke tvořivosti - tj. málo kapitalismu -, a nedostatek tvořivých lidí v důsledku antipopulační politiky. Je zde však i principiální problém: potraty jsou zabíjením lidských bytostí. V západní společnosti je tolerujeme jako zlo, jehož náhlé zrušení by mohlo způsobit mnohá jiná společenská zla. Ale je nefér, když jsou daňoví poplatníci, kteří s potraty nesouhlasí, nuceni financovat jejich šíření ve světě coby pozitivního dobra.
Ať se tedy na činnost MMF a SB dívám z liberálního či konzervativního hlediska, vychází mi jediné: nechejme je zahynout zaslouženou smrtí v podobě zaškrcení přívodu peněz západních daňových poplatníků. Pozitiva? Svobodnější obyvatelé západu, oslabenější diktátoři v třetím světě, zbrždění ruského zbrojního programu, neutracené děti v rozvojových zemích. Negativum? Spousta byrokratů přijde o práci. Skutečně negativum?

MUDr. Roman Joch
místopředseda Konzervativní strany
www.skos.cz

---

Globální soud nad každým z nás

Za několik měsíců stanou první obvinění před Mezinárodním trestním soudem (MTS). Nejrůznější bojovníci za lidská práva jásají nad tím, jak se svět zbaví svých diktátorů a jak se ohleduplnější zacházení s člověkem stane univerzální realitou. Kritikové MTS jsou obviňováni z cynismu a přehlížení lidských tragédií, způsobených válkami a zločiny proti lidskosti. Ještě dříve, než je případně odmítneme, zabývejme se jejich námitkami s věcností a chladnou hlavou. Tímto způsobem postupoval také poslanec Marek Benda (ODS), kterému se podařilo přesvědčit svou stranu a později i většinu poslanců, že ratifikace Římských statut Mezinárodního trestního soudu není v zájmu České republiky.
Předně je třeba připomenout Bendova slova z parlamentní rozpravy, že na dané téma, spojené s bezprecedentním omezením státní suverenity v otázkách spravedlnosti a práva, neproběhla odpovídající veřejná diskuse. Lze se oprávněně domnívat, že veřejná diskuse neproběhla ani v jiných signatářských státech, jako je tomu v případě nedávno ratifikujících Kambodže, Jordánska a Demokratické republiky Kongo. Již souhlas těchto „rájů lidských práv" by v nás měl vzbudit podezření o apolitičnosti globální soudní instituce.
Zamysleme se teď nad tím, co čeká občany České republiky od příštího roku, kdy bude činnost MTS oficiálně zahájena a to i přesto, že jsme jeho statuta neratifikovali. Jurisdikce MTS je v přímém rozporu s dosavadní tradicí mezinárodního práva. Stále ještě platí vídeňská Konvence o mezinárodních smlouvách z roku 1969, ve které se praví, že „stát, který není signatářem smlouvy, není touto smlouvou vázán". Statuta MTS však nárokují univerzální jurisdikci, které podléhají občané států, jež mezi signatáře smlouvy nepatří!
Předmětem trestního stíhání mají být „zločiny proti lidskosti". Jak ale zajistit, že mezi členy tribunálu bude existovat shoda v názoru, co zločinem proti lidskosti je a co není. Podle původních představ by rozhodování MTS mělo odrážet existující pluralitu právních tradic. Když je však více než pravděpodobné, že se členové tribunálu nebudou shodovat v základních představách o spravedlnosti, nemůžeme od něj spravedlivá rozhodnutí ani očekávat. Takový soud bude snadno manipulovatelný politickými zájmy a agendou, která bude v orgánech OSN prosazena do dokumentů o lidských (dětských, ženských) právech. Pokud se v dokumentech OSN etablují tzv. reprodukční práva, bude možné trestně stíhat ty osoby, které se angažují ve prospěch omezení přístupu k potratům. Podobné je to v případě tzv. zločinů z nenávisti (hate crime), chránící skupiny obyvatel před diskriminací. Pokud se v dokumentech OSN prosadí idea „registrovaného partnerství", bude možné případné kritiky expanze „gay" ideologie pohnat před MTS bez ohledu na to, jak tuto otázku upravují zákony státu, jehož je obviněný občanem.
Obhájci MTS se odvolávají na údajnou návaznost na Norimberský soud. Takové tvrzení je holým nesmyslem. Tehdejším vykonavatelem práva nebylo „mezinárodní společenství", ale vítězné státy Druhé světové války. Daleko pravdivější je tvrzení, že MTS má svůj předobraz v dnes existujícím tribunálu pro zločiny v bývalé Jugoslávii. Kdybych byl obhájcem MTS, raději bych o této podobnosti pomlčel. Dosavadní činnost ICTY a zvláště pak stíhání Miloševiče názorně ukazuje rizika, která jsou spojena s budoucí činností MTS. O Miloševičovi a jeho zločinném režimu si není třeba dělat žádné iluze. Pokud však existovala vůle Koštunicova režimu soudit Miloševiče v domácím prostředí, pod přímým dohledem místních obyvatel, byla jeho extradice zásadní politickou chybou (navíc v rozporu s jugoslávskou ústavou), které se „mezinárodní společenství" dopustilo. Do Haagu byl předveden na základě údajné genocidy v Kosovu. Poté, co i sama Carla del Ponte přiznává, že není možné Miloševiče za tento čin odsoudit, neboť k němu nedošlo, přistoupilo se ke změně obžaloby a namísto Kosova byly dosazeny Chorvatsko a Bosna a Hercegovina. Také dosavadní průběh procesu vypovídá o politické objednávce více než o příkladné starosti „mezinárodního společenství" (co to vlastně je?) o spravedlnost.
Předpokládá se, že MTS bude rovněž sídlit v Haagu. Haag je městem státu, jehož zákony dovolují snadný přístup k potratům, homosexuálním sňatkům, drogám a v poslední době též eutanázii. V tomto „hájemství lidských práv" bude soudit planetární soud, vůči kterému se již nelze odvolat k soudu vyšší instance, soud, který ruší dosavadní suverenitu jednotlivých národů a států na svébytnou existenci.
Je třeba poslanci Bendovi poděkovat za to, že jako jeden z mála českých poslanců rozumí kontextu sjednocovacích procesů, kterých jsme dnes svědky.

Michal Semín
Autor je ředitelem Občanského institutu
Text vyšel v dubnu 2002 v deníku MF DNES

---

Je globalisace cestou do ráje?

Pestrost je zárukou dlouhodobé stability v přírodních ekosystémech. Množství druhů, z nichž každý vykrývá určitou část společné niky a využívá její zdroje, vytváří systém odolný proti náhlému rozvratu. Čím jednodušší, méně pestrý je přírodní systém, tím větší jsou rizika náhlých katastrof.
Člověk, před tím, než začal vytvářet velké státy a říše, byl jen subjektem přírodních procesů. Vykrýval svou přirozenou niku, nebyl ve velkém rozsahu schopen zničit své prostředí.
Starověký Řím je jedním z prvních příkladů důsledků globalisace tehdejšího světa. Centralisace římské moci umožnila lepší organisaci říše a na tehdejší poměry blahobyt. Znamenala ale též vyvlastnění malých vlastníků půdy a vznik vrstvy latifundistů. K udržení klidu v říši dostával plebs pšenici a hry. Pak přišel Nero, orgie a barbaři, kteří celý ten nádherný starověký svět zničili. Řím již neměl občany, plebs neměl důvod a potřebu říši hájit.
Řím po sobě zanechal dědictví náboženství ponížených a trpících. Křesťanství bylo základním kamenem evropské civilisace. Důrazem kladeným na rovnost všech lidí před bohem pomohlo uvolnit ducha lidské tvořivosti a vedlo ke svobodě. Moderní doba, se svým kritickým pohledem, exaktní metodou a vědou, je i důsledkem starověké zkušenosti.
Exaktní přístup a věda umožnili, do té doby nebývalým způsobem, využít zdrojů a možností přírody. S poměrně malou námahou zajistila věda potravu a poměrný blahobyt milionům a miliardám lidí. Ve svých důsledcích blahobyt a pohodlí odsunuly řešení mnohých akutních společenských problémů. Nejlepší mozky ve starověku i středověku se stávaly proroky, kazateli, reformátory či umělci. V naší době je přitahuje věda. Stali se tvůrci technologií. Moci v politice i vlivu na veřejnost se začali chápat lidé dalšího řádu. Kdykoli v Evropě v posledních dvou stoletích ztratila váhu a vliv filosofie, která byla základem evropského úspěchu, došlo ke katastrofě. Technologií zneužili demagogové a diktátoři. Důsledkem bylo zotročení milionů a světové války.
K totalitarismu jsou možné v zásadě dvě cesty. Jednu jsme si prožili v posledním půlstoletí na své vlastní kůži, i průběh posledních deseti let je jejím následkem. Skupina lidí si vymyslí systém, ve kterém je možno centralisovaně co nejjednodušším způsobem lidem vládnout a je ovládat. Nazvou jej nejspravedlivějším a vnutí jej násilím. Druhá cesta klade důraz na ekonomiku a technologie. Smysl lidského života, provázanost společenské existence člověka, jeho místo a možnosti v celém komplexu přírody odsune stranou. Důsledkem bude stejná monopolisace všeho. Dojde ke zničení pestré niky. Morální systém, který je produktem dlouhodobého vzájemného prolínání se a vyrovnávání mezi tisíci svébytnými jednotkami pestrého lidského systému se změní a zanikne. Na vedoucí a rozhodující místa v globalisující se společnosti se dostanou technologové. Lidé, kteří nebudou mít problémů s morálkou, budou mít svou technologii. Po nich přijdou despotové, diktátoři a hlupáci.
Náš svět jaksi zapomněl, že zde nejsme jenom ke hledání štěstí a blahobytné existence. Lidský rod na zemi doposud existuje jen proto, že po všech hrůzách a neštěstích se ještě vždy dokázal zastavit a znovu hledat kořeny svého bytí.
Dnes stojí naše civilisace znovu před velikou otázkou.


V Telči 30. září 2000

RNDr. Čestmír Hofhanzl
místopředseda Strany konzervativní smlouvy
www.skos.cz

?

---

Globalizace - jak ji vidím
Jedním z témat poslední dobou hodně prodiskutovávaných je globalizace. Co vlastně tento termín znamená? Jedná se o postupné začleňování jednotlivých národů do větších celků (tzv. integrace), nad světem postupně získávají kontrolu nadnárodní organizace (ať už ekonomického, politického, kulturního nebo náboženského charakteru), vlády jednotlivých národů se stávají loutkami v rukou mocnějších mezinárodních struktur. Situace je značně nepřehledná a obyčejný člověk většinou nemá šanci tuto politickou mašinérii správně prohlédnout. Z toho co jsem právě popsal jednoznačně vyplývá, že se jedná o skutečně velice nebezpečný jev. Chceme-li zachránit svojí národní identitu, musíme za každou cenu proti tomuto moru bojovat.

Bohužel se však dnes vyskytují i poměrně početné skupiny většinou mladých ultralevicových radikálů, kteří demagogicky řvou, že s globalizací zatočí. Při svých protestních akcích se chovají velice agresivně a mimo MacDonaldů (u kterých by mi to ani tolik nevadilo) poškozují především majetek soukromých osob. Zapalují auta, rozbíjejí výlohy malopodnikatelských firem, ohrožují průměrné občany na životech a ještě se jim k tomu dostává požehnání a podpory některých politických elit. Při hlubším zamyšlení si však neodvratně člověk musí položit otázku - o co vlastně těmto levicovým fanatikům jde? Vždyť jedněmi ze základních myšlenek těchto lidí jsou internacionalismus a doktrína Trockého permanentní revoluce. Každý kdo o těchto názorech aspoň trochu něco ví, mi musí dát za pravdu, že jejich cílem není nic jiného, než jakási ultraglobalizace.

Všichni máme dosud v živé paměti, jak to vypadalo, když naše hlavní město navštívila v září levicová pakáž ze vąech končin světa. Drancování, rabování, několikamiliónové škody - toť výsledek jejich protestů. A globalizace? Vesele pokračuje dál.

Oldřich Kubíček
www.narmyslenka.cz?

---

GLOBÁLNÍ PROCESY, PROBLÉMY, ORGANIZACE A ŘEŠENÍ

Již několik desetiletí slýcháme pojem "globální" v nejrůznějších 
souvislostech a slovních významech. Jen ve významu odkazujícím na 
globální systém - systémy globálního antropoekokomplexu jsme se 
setkali již s desítkami slovních spojení. Nejčastěji v úvahách 
týkajících se globalizace ekonomiky a všeobecné "globální krize". 
I v těchto nových (ale již 20 let používaných) a ve slovnících 
ještě často chybějících významech obsahuje slovo "globální" často 
více významových vrstev, které si ovšem dosud často v potřebné šíři 
a hloubce neuvědomuje pisatel, ani čtenář. Protože také schopnost 
správně pochopit pojem "globální" může mít dosah na řešení 
globálních problémů, nemůže být nikdy dost snahám o jeho nové 
- a doufejme, že stále lepší - vysvětlování. V poslední době se 
dokonce setkávám se stále zřetelnější snahou potenciálně širší 
uvedený význam pojmu "pragmaticky" a účelově omezovat na jeho 
aspekty ekonomické, spíše však úzce ekonomické. A tak si běžný 
čtenář při slovním spojení "globalizace ekonomiky" představí 
v nejlepším případě české pivo v jižní Africe.
Takže proč jsou některé problémy (a je jich stále více) vlastně 
globálními?
Tak za prvé proto, že samotné systémy, na něž člověk působí 
(díky čemuž globální problémy nejčastěji vznikají) nebo které se 
občas i samy dostávají do kolizí a krizí s dopadem na rovnováhu 
globálního antropoekokomplexu (v tomto století rozhodně menší počet 
případů) mají globální charakter, ať jde o klima, živou přírodu či 
světovou ekonomiku. (Globální afinita.)
Za druhé proto, že tyto problémy můžeme pochopit, pojmenovat, 
modelovat a řešit (řídit) jen s pomocí komplexního (a to globálně 
komplexního) přístupu i když se na první pohled může zdát, že 
problematický systém nebo problém sám nemá globální dosah. Jde o to 
zohlednit v přístupu k těmto problémům jejich mezirezortní, 
interdisciplinární (mezioborový) charakter, tak aby řešení 
odpovídalo "vrstvám" problému daným víceúrovňovou strukturovaností 
prvků, jejich vztahů a celého systému, ve kterém problém vzniká, 
jako i vztahů těchto prvků a daného systému s jinými systémy 
a jejich prvky. Globální přístup tedy nepředstavuje v tomto smyslu 
nic náročnějšího než "komplexní přístup", ovšem s ohledem na 
globální charakter daného problému. (Globální náročnost.) Pro 
globální problémy je také typické, že jejich konstruktivní řešení 
vyžaduje spolupráci všech národů světa nebo jejich rozhodující 
většiny nebo rozhodující síly odvozené od možnosti (a nutnosti) 
řešit problémy internacionálně. (Globální kooperace.)
Za třetí se může stát problém globálním tím, že jednoduše značně 
přeroste - nebo přerůst hrozí - "lokální" měřítka a stane se 
světovou hrozbou. Již samotný globální charakter mnohých podsystémů 
globálního antropoekokomplexu (bod č. 1), resp. vnitřní či vnější 
vztahová složitost těchto podsystémů (bod č. 2) často z lokálních 
problémů vytváří problém potenciálně nebo fakticky globální. 
(Globální konvergence.)
Za čtvrté člověk má lidstvo samo (jako "autor" či "adresát" 
globálních problémů) charakterem svého rozmístění a "funkčního" 
propojení na zeměkouli (podle bodu 1) globální charakter a "dokáže 
uvolnit a regulovat přírodní síly v rozměrech srovnatelných 
s kosmickými silami a kdy lidská společnost přetváří přírodu již 
v rozměrech a způsoby, které překračují hranice živelných fluktuací 
přírodních procesů a vnášejí do biosféry v hromadném měřítku 
syntetické produkty zejména chemického a jaderného průmyslu, jež 
v biosféře mohou vyvolávat řetězové destabilizujíc í procesy," (M. 
Soukup) čímž se samo stává v mnohém, co činí (podle bodu 3) 
globálním problémem, resp. korespondující součástí tohoto problému.
A tak se např. ekologie, která "sice vznikla v minulém století, ale 
dlouho byla obecnou ekologií živých tvorů a nikoliv ekologií 
člověka" (J. Vavroušek) stala globální ekologií člověka, přirozený 
problém zajištění prostředků výživy se stal globálním problémem 
apod. (Industriální globalizace, její formou je informační a 
komunikační globalizace.)
Za páté (ve shodě s bodem 2) je člověk sám značně komplexním 
prvkem snad ještě komplexnějších společenských systémů a jeho 
nejvyšší intelektuální, duševní a duchovní funkce se aktuálně či 
potenciálně globálních problémů týkají, přinejmenším jsou schopny 
je do jisté míry reflektovat (odrážet a být jimi ovlivňován) a 
ovlivňovat, takže mnohé problémy jsou potenciálně globálními již 
jen proto, že jsou např. součástí tohoto (potenciálně globálního) 
lidského vědomí. (Intelektuální a spirituální globalizace.) Jednou 
z intelektuálních a duševních hodnot člověka je schopnost 
uvědomovat si (i když jen občas a ne vždy správně) morální hodnotu 
(v nejširším smyslu - např. včetně "morální opotřebovanosti" svých 
výrobních systémů) svých zásahů do okolního prostředí a svůj zájem 
na řešení vzniklých problémů (morální hodnotu řešení) 
a v souvislosti s tím si tvořit svůj hodnotový systém. Na řešení 
globálních problémů, na jejich včasném řešení nebo alespoň zmírnění 
ostrosti těchto problémů na dostatečné úrovni má poprvé v dějinách 
skutečný či potenciální morální zájem lidstvo jako celek, kterýkoli 
národ, kterákoli sociální třída, každý jedinec bez výjimky. Lidé 
také začínají cítit naléhavost jednotlivých globálních problémů, 
vytváří se pocit globální odpovědnosti. (Morální globalizace.) Je 
to nakonec převážně člověk, který ověřuje, které problémy jsou 
globální a který si je jako takové uvědomuje. Jednou z pomocných (i 
když ne absolutně platných) definic globálních systémů může být 
věta: Globální problémy jsou ty, které tak (v souladu se svým 
rozumem a svědomím) označuje lidské vědomí, člověk a lidská 
společnost. Pojem "globální" tedy může mít morální, lidský aspekt.

Budeme-li na základě uvedeného přemýšlet např. o širším významu 
slovního spojení "globalizace ekonomiky", dospějeme brzy k 
zjištění, že je velký rozpor mezi víceméně živelnou globalizací (v 
uzším smyslu slova "globalizace") světové ekonomiky a omezeností 
ekonomické teorie a regulérních nástrojů řízení globální ekonomiky. 
Ekonomická teorie je stále příliš uzavřena sama v sobě a nedokáže 
vyjít v ústrety požadavku komplexního, interdisciplinárního 
přístupu ke komplexním aspektům globálních problémů: "Ukazuje se, 
že jednou ze základních příčin dlouhodobě neudržitelného vývoje ve 
světě je právě neexistence odpovídající ekonomické teorie. 
Například obecně doporučovaný recept na překonání nerovnoměrného 
rozvoje Severu a Jihu, zavádění volného trhu v světovém měřítku, 
sice vypadá hezky, ovšem podle mého názoru jsou splněny jen dva ze 
čtyř základních předpokladů: volný pohyb finančních prostředků a po 
posledním uruguayském kole GATT vcelku i volný pohyb zboží. Další 
předpoklad, volný pohyb pracovních sil, je však absolutně nereálný, 
protože by to znamenalo obrovské migrační vlny. Neexistuje ani 
potřebné konkurenční prostředí - čím dál větší váhu mají ve světové 
ekonomice nadnárodní monopoly, které do značné míry diktují 
pravidla hry, zejména ceny. Zdaleka nejsou řešeny problémy 
internalizace ekologických a sociálních aspektů do ekonomického 
rozhodování a respektování dlouhodobých časových horizontů, 
ekonomická teorie např. vůbec nebere v úvahu například hranice 
ekologické únosnosti území. Je třeba to vzít jako výzvu a přemýšlet 
o tom, jak vytvořit ekonomickou teorii a potom praktické ekonomické 
systémy, které by byly vhodné pro 21. století. S těmi dnešními 
nemáme šanci." (J. Vavroušek)
Zajímavým fenoménem souvisejícím s možnostmi řešení globálních 
problémů je růst a šíření informačních a komunikačních technologií, 
a to při současném "skutečně masívním, totálním propojení v těchto 
dvou dosud relativně izolovaných technologických oblastech". (Pavel 
Čech). Tento integrovaný růst představuje mohutný zdroj rozvoje 
včetně řešení globálních problémů. Na druhé straně ovšem 
představuje integrovaný růst informačních a komunikačních 
technologií prvek růstu složitosti reality včetně složitosti 
aspektů globálních problémů.
Globální problémy můžeme posuzovat buď podle jejich životního, 
existenčního významu pro lidstvo (dlouhodobě, resp. trvale 
udržitelnou existenci) - tedy v rámci relace "člověk - člověk", 
nebo ve vztahu k rovnováze globálního antropoekokomplexu - tedy 
v relaci "člověk - přírodní prostředí" což spolu většinou úzce 
souvisí. Nakonec i globální problémy, k nimž člověk nezavdal 
příčinu se dříve či později promítnou do tohoto druhého vztahu a 
potenciálně jej postihují.
Na pomezí druhého a třetího tisíciletí patří k fundamentálním 
globálním problémům, úkolům a strategiím nejobecněji dvě vzájemně 
propojené skupiny.
V první skupině, v systému "člověk - člověk", je jádrem 
strategie demokratická přestavba - zhodnocení vnitřních 
politických, politicko-ekonomických, politicko-sociálních a 
sociálně-ekonomických poměrů v jednotlivých zemích a přestavba - 
zhodnocení sytému mezinárodních vztahů, které jsou s těmito 
vnitřními poměry úzce spojené. Většina konkrétních cílů představuje 
zároveň prostředek k dosžení jiných cílů při řešení globální 
problematiky a je s nimi úzce propojena. Těmito cíly jsou např.:
- odstranění nebezpečí jaderné války
- odstranění nebezpečí válek ohrožujících lidstvo kritickou ztrátou 
zdrojů
- odstranění nebezpečí jaderného zamoření (z tohoto hlediska je 
diskutabilní celý jaderný průmysl a energetika)
- odstranění nebezpečí kritické ztráty zdrojů jejich vynakládáním 
na zbrojení
- podstatné urychlení socioekonomického a kulturního rozvoje tzv. 
rozvojových zemí (jejichž stav má dopad na celou řadu globálních 
problémů)
- zmírnění dramatických disproporcí světové ekonomiky, a to zejména 
vnitřními strukturálními reformami v jednotlivých zemích a 
přestavbou systému mezinárodních, kulturních, ekonomických a 
politických vztahů v prospěch mírové spolupráce, jako i zlepšením 
práce a struktury vládních i nevládních organizací s globálním 
dosahem (EU, NATO, OSN, církve aj.)
"Ve druhé skupině, v systému "člověk - přírodní prostředí", jde 
o komplexní úkol zabezpečit prostředky výživy, energie a jinými 
fundamentálními zdroji pronikavě rostoucí potřeby světové populace, 
která vzroste z 1,5 miliardy počátkem tohoto století na více než 6 
miliard koncem století, přičemž 80% této populace bude žít v 
rozvojových zemích, a její nároky na zdroje rostou úměrně s vývojem 
revolučního procesu (v některých zemích nevyhnutného - máme 
na mysli evoluci a revoluce vedoucí k demokracii) a demokratizace 
lidstav při současném rostoucím deficitu tradičních přírodních 
zdrojů a lehce dostupných zdrojů. Dále jde o komplexní úkoly 
zabezpečit stabilizaci genetického fondu planety, odvrátit 
ekologickou katastrofu v podmínkách, kdy řádově roste energetické a 
chemické znečištění přírodního prostředí, a dlouhodobě stabilizovat 
fungování biosféry. Rozvíjet tuto strategii dílčím řešením 
kteréhokoli z těchto problémů nebo jeho části je vysoce neúčinné. 
Předpokladem efektu účinného řešení je systémové řešení celého 
komplexu problémů, protože stupeň řešení jednoho problému 
řetězovitě působí na úroveň řešení všech dalších otázek. Ústředním 
úkolem a absolutním imperativem je stabilizace míru a přechod k 
odzbrojení, protože bez vyřešení tohoto úkolu nemůže existovat 
(praktické) racionální řešení ktréhokoli dalšího globálního 
problému (v potřebné míře). V takové situaci ztráty světových 
látkově energetických a informačních zdrojů budou narůstat a 
globální rozvoj se bude posouvat ke globální katastrofě." (M. 
Soukup)
Někteří autoři upozorňují na nutnost rozlišovat mezi pojmy 
"globální", "univerzální" a "mezinárodní" i když nejde zcela o 
pojmy se společným systémovým rozhraním: (Opakem pojmu "globální" 
je snad jen pojem "globálně parciální", tedy neodpovídající 
globálnímu pohledu, globálním potřžebám a globálním řešením, nebo s 
nimi neslučitelný. 
"Univerzální problémy jsou ty problémy, které jsou životně 
závažné pro všechny národy nebo jejich většinu, ale jejichž řešení 
zůstává v podstatě ve sféře kompetence určité země nebo regionu. 
Dvoustranná nebo mezinárodní spolupráce i v těchto případech 
napomáhá účinnějšímu řešení těchto problémů, ale není nutnou 
podmínkou taklového řešení jako v případě globálních problémů. I 
zde je rozlišení mezi globálními a univerzálními programy zpravidla 
podmíněné a proměnlivé (relativní). Současně je třeba od pojmu 
"globální" ve smyslu celosvětový, odlišovat i pojem "mezinárodní", 
který se může týkat vztahů třeba jen dvou států." (M. Soukup)
"Obtíž analýzy globálních společenských a ekologických procesů v 
jejich vzájemném působení vyplývá z jejich rozměrů, vysoké dynamiky 
vývoje a stupně složitosti jejich vzájemného působení. Výrobní 
podnik, ekonomika a sociální struktura průmyslových center 19. 
století byly (relativně) prosté systémy. Dnešní podnik, národní 
hospodářství, světová ekonomika a světová sociální struktura jsou 
složité systémy s tendencí dalšího růstu složitosti. ...
Skutečná akcelerace růstu složitosti je doprovázena explozí 
informačních procesů, které jsou tomuto procesu inherentní. Je však 
dána jak vzrůstem vnitřní složitosti každého elementu těchto 
velkých systémů, tak i řádovým a namnoze exponenciálním růstem 
vzájemných vazeb těchto elementů v systémech." (M. Soukup)
Věda a integrace vědeckého poznání představují jak praktickou 
politickou sílu, tak zdroj rozvoje vědy samé a sní souvísející 
metodiky a teoretických nástrojů. Globálním problémům nepochybně 
musí odpovídat systémová, synergicky integrační - řekněme 
synteoretická - globální úroveň vědy:
"Přetvoření lidstva v jeho vzájemném působení s ekologickou 
základnou v systém velkých systémů, klade bezprecendentní nároky 
jak na růst sociální funkce vědy ve společnosti, tak i na syntézu 
vědeckých znalostí. Naplňují se podmínky pro realizaci Marxovy 
geniální intuice o budoucím vytvoření jediné vědy v procesu, kdy 
přírodní vědy do sebe začlení vědu o člověku v téže míře, jako věda 
o člověku do sebe včlení přírodní vědy. Tutéž myšlenku o vnitřní
jednotě vědy, v níž 
existuje nepřetržitý řetěz od fyziky a chemie přes biologii 
a antropologii ke společenským vědám, zdůraznil i Max Planck. 
V současnosti je kterákoli tradiční vědecká disciplína bezmocná při 
objasňování nově vytvářených velkých systémů, především fungování 
lidstva jako celku v jednotě s jeho ekologickou základnou. Geneze 
komplexu globálních problémů znamená výzvu soudobé vědě a stimul 
pro podstatné zvýšení její sociální funkce a radikální přestavbu 
její vnitřní struktury. V tomto procesu velké syntézy vědy 
(směřujícím) k řešení komplexu globálních problémů patří klíčová 
úloha vědám o společnosti a mezi nimi především sociologii a 
politické ekonomii. Před komplex společenských věd byl vývojem 
zemské civilizace postaven úkol bezprecendentní závažnosti a 
složitosti - na základě poznání nových zákonů globálního rozvoje 
vědecky podložit optimalizaci strategie tohoto rozvoje, která by 
orientovala činnost národů, tříd, států a každého lidského jedince 
ve směru realizace vysokých humanistických ideálů a k zabezpečnení 
racionálního rozvoje civilizace. Jde o komplex úkolů mimořádně 
složitých a nacházíme se spíše na počátku tohoto procesu syntézy 
vědy. Tím lze vysvětlit, proč dosud nebylo vytvořeno všeobecně 
uznávané teoretické objasnění fungování komplexu globálních procesů 
a tím méně zákonitostí jeho řízení." (M. Soukup)

Přes neobyčejnou pestrost teorií a receptů, které se předkládají 
k řešení těch či oněch procesů, v nichž vidí příčiny globálních 
problémů, ať již je to "demografická exploze", "neorganický růst", 
"nízká kvalita člověka", "příliš velké znalosti člověka, čímž se 
dopustil na přírodě hříchu", inercie technologie válečné mašinerie. 
Zpravidla vytyčují ušlechtilé cíle, ale zavrhují nebo ponechávají 
mimo pozornost mobilizaci materiálních sil, bez nichž 
sebeušlechtilejší ideály zůstávají utopií.
Při řízení reálných fyzikálních, biologických a sociokulturních 
procesů je nejobtížnější sladit jejich vzájemné působení, neboť 
každý proces má své vlastní specifické zákony, kvalitativně odlišné 
systémy parametrů, vyvíjí se různými rychlostmi apod. Tyto 
různorodé typy procesů na sebe vzájemně působí rovněž na základě 
obecného zákona nerovnoměrnosti vývoje, který je však kvalitativně 
složitější než nerovnoměrný vývoj pouze ekonomických systémů. 
Odrazem těchto reálných procesů ve vědeckém poznání je obtížnost 
syntézy poznatků fyzikálních, biologických a společenských věd. Je 
skutečnou událostí ve vědě, že na rozdíl od pouhých základních 
myšlenek o významu světových problémů z počátku šedesátých let a o 
nutnosti vytvořit vědu o přežití lidského rodu z počátku 
sedmdesátých let, je na počátku osmdesátých let již vytvořena 
uznávaná vědní oblast, jejímž objektem výzkumu je globální komplex. 
Pro rané stádium tohoto nového vědního oboru je příznačné, že dosud 
nedošlo ke sjednocení názorů o jeho názvu. Bývá nazýván 
,globalistika , ,globální problematika  a v předložené práci je 
navržen a použit pojem ,globologie  (,synteorie , D. N.). Vytvoření 
všeobecně uznávaného názvu je však jen otázkou času. Úkol 
syntetizovat vědecké poznatky různých věd o Zemi a o společnosti je 
problém centrální, vysoce složitý a neodkladný. ...
Génius české reformace Jan Ámos Komenský ... přišel v roce 1640 
jako první s návrhem na začlenění vědy do širokého rámce 
"všemoudrosti" - pansofie a na založení instituce, ,v níž by se 
každoročně sešli učenci z celého světa, kteří by své vědomosti o 
přírodě, shromážděné ve všech světových oblastech, společně 
prozkoumali, shrnuli a pak předložili lidstvu, aby se s nimi mohlo 
v plné šíři a ke svému prospěchu seznámit . Základní myšlenky 
tohoto návrhu byly zformulovány v jeho koncepci ,pansofie , jež 
byla zřejmě inspirována Domem Šalamounovým z Baconovy Atlantidy, 
projekt však byl poprvé přesně formulován a konkretizován v 
precizních návrzích. Komenský byl pozván do Londýna, kde byl jeho 
návrh přijat s nadšením a bylo již dokonce vybráno sídlo budoucí 
vzdělávací koleje, Svatojakubský seminář v Chelsea. Způsob a 
prostředky na zřízení instituce měl projednat parlament. Do toho 
však zasáhla revoluce, parlament byl rozehnán a později přetvořen, 
takže Komenského záměr v navržené podobě uskutečněn nebyl. Princip 
navržený Komenským se však uplatnil při vytvoření "Neviditelné 
koleje" v Londýně a pak v Oxfordu, z jejichž iniciativy pak byla 
nakonec vytvořena Královská společnost, prototyp pozdějších 
národních akademií věd. V roce 1666 byla založena Pařížská 
akademie, jejímž oficiálním cílem bylo napomáhat průmyslovému 
rozvoji. V roce 1725 vznikla Ruská akademie věd." (M. Soukup
"Vědecká revoluce v období renesance byla epistomologickou 
rvolucí v tom smyslu, že proti dosavadnímu kritériu "pravdy", že 
pravdivé je to, co uznává za pravdivé dostatečně mocná autorita, 
bylo prosazeno zásadně odlišné kritérium, že pravdivá je ta 
hypotéza, která je potvrzena jejím srovnáním s pozorováním nebo 
s experimentem. Jádrem novodobé vědy je vědecká teorie, 
organizované jádro vědeckého poznání. Vědecká teorie je souborem 
principů vzájemně logicky spojených do určitého systému. Ideálem 
vědecké teorie je malý počet takových principů, z nichž může být 
dedukováno vysvětlení mnoha faktů pouhým rozumem. Nejcennější fakta 
jsou taková, která není možno vysvětlit v rámci dosavadní teorie 
a jež nutí k jejímu rozvoji nebo k opuštění a k nahrazení 
dokonalejší teorií. Proto je vědecká teorie kolosálním 
kondenzátorem informace. Pokroky vědeckého poznání přesávají být 
pouze aditivními, ale stávají se multiplikačními, lavinovitě (resp. 
v cyklech), se se zmnožujícími, protože objev struktury vzájemných 
vztahů mezi fakty vytváří prostor pro celou lavinu novývh poznatků 
vyvozovaných z této struktury vztahů.
Komprese poznatků po vzniku nové vědy a v jejím dalším vývoji 
znamenala přechod na zásadně novou úroveň procesu akumulace 
informace. Byla přechodem od dlouhodobého lineárního, víceméně 
pomalého růstu informací ke kvalitativně odlišnému typu růstu, 
který je exponenciální a může být syntézou mnoha informačních 
procesů." (M. Soukup)
Musíme si ale uvědomit, že i "aditivní", např. encyklopedický 
sběr informací, poznatků a teorií může v praxi přinést některé 
integrační efekty. Již skutečnost, že i jen prostě "nakupené" 
poznatky může snáze přehlédnout např. lidský intelekt (se svými 
integrativními funkcemi) nebo, že budou použity v "inteligentním 
prostředí" či v projektech s integrativními funkcemi, znamená, že i 
"aditivní" informační systémy mají potenciální integrační 
a integrativní funkci. A tak i hnutí francouzských encyklopedistů 
(i kdyby skutečně bylo "jen" mechanickým shromažďováním informací) 
můžeme považovat za jeden z důležitých kroků na cestě za integrací 
poznání a příkladem uplatnění synergického efektu integrace.

"Vědecké poznatky jsou produkovány a světová věda je koordinována 
přibližně šedesáti mezivládními organizacemi a více než dvě stě 
padesáti mezinárodními organizacemi, vědecká a technická informace 
je přetvářena ve více než 300 tisících časopisů, které jsou ročně 
publikovány ve více než šedesáti jazycích, a jejich počet roste 
v procesu, který byl nazván vědeckou informační explozí. Ročně se 
tři milióny odborníků účastní čtyř tisíc mezinárodních konferencí. 
(Psáno počátkem 80. let.) Tato čísla zaznamenávají desetiprocentní 
roční přírůstky, každý rok se koná více než sto mezinárodních 
vědeckých kongresů stěžejního významu. Tyto údaje dávají přibližnou 
představu o obtížích syntézy poznatků v nové vědní oblasti, která 
se, pokud jde o společenské vědy rozvíjí na pomezí ... 
(politologie, politické ekonomie,) teorie světové ekonomiky, teorie 
mezinárodních vztahů, globální ekologie a vznikající globální 
sociologie, psychologie, vědy o státu a právu, komplexního výzkumu 
míru, řízení sociálních procesů a mnoha přírodních, atematických 
a technických věd. Informační exploze a řetězová diferenciace věd 
vyvolávají tendenci k oslabování možnosti syntézy těchto informací. 
Současně je zřejmé, že bez takové syntézy je pokrok ve výzkumu 
globálního komplexu nemožný a že v tom je jedna z příčin, proč jsme 
ještě příliš nepokročili nad uznání klasického marxova výroku, že 
jestliže se kultura vyvíjí živelně, zanechává za sebou poušť. 
V současnosti živelnému vývoji lidstva ještě nadále odpovídá 
živelný vývoj vědy, kdy doslova nepřehledné množství vědeckých 
prací, které jsou ročně produkovány k různým dílčím problémům 
fungování globálního komplexu, je odhazováno na hřbitov tradičních 
knihoven nebo elektronických archívních knihoven. Předpokladem 
využití nových poznatků k řešení praktických úkolů je jejich 
začlenění do určitého systému při formování obecné informační báze. 
Existuje intenzivní potřeba globálního systémového řízení vědy, 
přičemž struktura systému vědy je určována povahou komplexu 
problémů a jeho místa v komplexu problémů vyššího řádu. Jde zde 
v jistém smyslu o příbuznost s problémy automatizace projektování. 
I tady jde o úkol vytvořit jednotný jazyk popisu, vytvořit systém 
matematických modelů a vyvinout systém procedur pro rozhodovací 
proces. Proces přípravy pro matematické modelování vyžaduje 
postupně přechod k popisům v jazyce, který se postupně v různých 
vědách vytváří v rámci obecného paradigmatu zpracování informace. 
Jádrem tohoto komplexu disciplín je teorie informace a teorie 
řízení. Převod jazyka ovšem vytváří nová úskalí a řadu 
metodologických problémů, zejména problém konkretizace kategorií na 
operacionizovatelné pojmy, vztah formalizovaných a neforma- 
lizovaných procedur při zobrazení určitých systémů, které je 
globologie (synteorie) nucena řešit." M. Soukup

Demokracie jako zdroj řešení globálních problémů
Demokratická forma bez demokratického ducha - obsahu je jen 
prázdným pojmem. I v ČR jsme se mohli dostatečně přesvědčit, že 
demokracie není samospasitelným pojmem v otázce řešení jak problémů 
globálních, tak univerzálních, mezinárodních i vnitřních - 
parciálních.
"Všechny zkušenosti 20. století, ať už politické nebo 
analytické, opakovaně ukázaly, že nezbytnou, avšak nikoliv 
dostatečnou podmínkou demokracie je tržní hospodářství. Ale zároveň 
existence trhu automaticky nezajišťuje demokratické procesy. Zcela 
nezbytná je výstavba politických institucí a aktivní sociální 
politika." (J. Musil)


Prof. Jiří Musil ředitel Středoevropské univerzity na mezin. konf. 
pořádané Fr. ústavem pro výzkum ve společenských vědách v r. 1992: 
ref: Sociální a politická spravedlnost ekonomické reformy v ČR
HN, 11. 11. 1997, Pavel Čech: Ohrožení a šance dané internetem
napříč Ásií, Indie Po, 12. 9. 1999?

---

From: "Kubalcik, Jan" <kubalcik@dcb.cz>
Date: Thu, 4 Jul 2002 15:30:40 +0200
To: Darius Nosreti <info@darius.cz>
Subject: RE: ekonomie


Zdravim. Ke globalisaci bych tady mel par textu (viz nize a prilohy)...
S uctou
J. Kubalcik




Globalizace globu

Na následujících řádcích se pokusím zamyslet nad pojmem "globalizace". Jednotná a ucelená definice tohoto termínu patrně neexistuje. Ve snaze pohybovat se na co nejobecnější rovině budu proto pro potřeby tohoto textu globalizací rozumět takový proces, při kterém dochází ke "zmenšování světa" (tj. volný pohyb kapitálu a informací, možnost obkroužit zemi za stále kratšíčas, atd.).

Zdánlivě odbočím a dotknu se pojmu "věda" (předpokládám, že není třeba definovat). Je věda špatná? Díky vědcům má lidstvo k disposici prostředky k sebezničení a není vyloučeno, že brzy naklonuje samo sebe. Na druhé straně bylo bezesporu díky vědě odstraněno spoustu lidského utrpení (ať již zabrousíme do věd technických, či do medicíny). Co lze však o vědě říct bezesporu, že je nevyhnutelná - je hnána lidskou touhou po poznání a tu vykořenit nelze. Je tedy třeba se zabývat její etikou (to samozřejmě neříkám nic objevného). Stejně jako s nožem, kterým lze ukrojit krajíc, ale i probodnout (a nikdo nebojuje proti jeho existenci), i s vědou je třeba zacházet správně. Člověk sám je tím rozhodujícím činitelem, který z nástroje učiní dobrého sluhu nebo zlého pána. Kdo přistupuje k nástroji s pokorou v srdci, s vědomím vlastních omezení, ukrojí krajíc. Kdo však pyšně staví babylonské věže (za takový já osobně považuji např. projekt překladového letiště v Brně - Tuřanech), nebo má dokonce zlý úmysl, zabije. Je třeba se obávat pyšných nebo zlých lidí, nikoli vědy nebo nože.

Mám zato, že s globalizací se to má jako s vědou. Také je nevyhnutelná - nedovedu si představit, že bychom při plném vědomí chtěli likvidovat vymoženost internetu. Přitom na jedné straně může mít fatální dopady na životní prostředí, na straně druhé může dát spoustě lidem práci (která se s vědeckotechnickým pokrokem stává luxusem). Jako taková však zůstává nástrojem (či souborem nástrojů) v rukou lidí.

Za největší zlo v rámci globalizace bývá označována vzrůstající moc nadnárodních firem, které se díky své kapitálové síle začínají vymykat z kontroly lokálních vlád. Lze však např. za zhoubné označit působení Tomáše Bati? Lze za zhoubnou označit tržní ekonomiku jako takovou? Naposledy tuto tezi hájil tábor socialismu. Málo platné - za lásku lásku, ale boty za peníze. Rozhodujícím kritériem je opět etika. Mají-li představitelé takové nadnárodní společnosti prapodivné úmysly (to není axiom, ale vyloučit to samozřejmě nelze) - což by se asi v tomto případě většinou popsalo jako "vydělat za každou cenu" - ztěží si koupí stát jako takový. Mohou si však teoreticky koupit příslušnou lokální vládu (nemám nyní na mysli pouze korupci v krystalické formě, je samozřejmě možné chovat se daleko plíživěji). I za předpokladu, že kapitáni mezinárodního průmyslu jsou automaticky zlí a bezohlední lidé (což je dost odvážné tvrzení), je vše skryto v kvalitě takové vlády. Aby vláda podnikala své kroky sebevědomě, neobejde se bez legitimity - bez obecného přijímání faktu, že na vymezeném území je skutečnou vládou. V našich zeměpisných šířkách se legitimita odvozuje od demokratických voleb. Tento způsob není ideální, ale - zaštítím-li se obehraným, avšak nejspíše pravdivým klišé - je nejlepším ze špatných. (Sporovat tuto skutečnost není předmětem tohoto článku.) Konečným arbitrem je tedy volič. A ten se rozhoduje dle momentální situace. Působí mi současná vláda újmu tím, že je příliš benevolentní k podivným praktikám (potažmo k podivným praktikám nadnárodních firem)? Ano - vyměnit. Ne - ponechat (nebo vyměnit na základě jiného kritéria).

Je to tedy proces demokratických voleb, který výrazně vstupuje do diskuse o strašáku globalizace. A tím je to problém navýsost politický. Rozbíjením výloh zahraničních firem se rozhodně k jeho řešení nepřispěje. On totiž zejména žádné konečné řešení nemá. Na každou složitou otázku existuje jednoduchá nesprávná odpověď. Kdo nabízí obecné všeřešící recepty je, alespoň mě, velmi podezřelý.

Shrnuto, dle mého názoru není třeba bojovat proti globalizaci. Je nutné se zasazovat o to, aby tento stát měl vládu, která bude na základě zděděných civilizačních hodnot garantovat zákonnost a bezpečí v zemi.



Brno 16.6.1999

Jan Kubalčík

předseda Městského společenství SKS Brno

www.skos.cz
http://www.skos.cz

---