Planeta Země se stává globální vesnicí
a jak by takováto globální vesnice vlastně vypadala
(5.6.1997 in BARAKA2)
Abychom tuto skutečnost lépe pochopili, představme si, že naše planeta je
vsí či městečkem o tisíci obyvatelích. Z tisíce obyvatel globální vesnice by
bylo 330 dětí mladších 15 let a jen 65 občanů starších 65 let.
Jak by v ní byly zastoupeny světadíly?
584 obyvatel by pocházelo z Asie a 124 z Afriky, 95 by bylo Evropanů, 55
obyvatel bývalého SSSR včetně dnes opět osamostatněných Estonců, Lotyšů a
Litevců. Severoameričanů by bylo 52 a Australanů a Novozélanďanů jen 6.
Jak by se domlouvali? Nejvíc - 165 by se dorozumělo čínsky, 86 anglicky, 83
hindustánsky, 64 španělsky, 58 rusky a 37 arabsky. Jak se zdá, esperanto ani
žádný jiný umělý jazyk nemá šanci a tak nejpřijatelnějším komunikačním
prostředkem by byla Basic English či pidžin English. Menší polovina se
dorozumívá bengálsky, portugalsky, indonésky, japonsky, německy, francouzsky
a dalšími 200 jazyky včetně češtiny a slovenštiny.
V globální vsi o tisíci obyvatelích by žilo 329 křesťanů, z toho 187
katolíků, 84 protestantů, 31 pravoslavných, dále 178 muslimů, 132 hinduistů,
60 buddhistů, 3 židé a 86 příslušníků ostatních náboženství. Statistika
uvádí 176 "nevěřících" a 45 militantních ateistů.
Zdraví obyvatel
Očkována proti infekčním chorobám jako černým neštovicím a obrně by byla
polovina z 330 dětí. Polovina vdaných žen by měla přístup k antikoncepčním
prostředkům a pravidelně by je používala. Za první rok by evidence ukázala,
že se narodilo 28 dětí a zemřelo 10 (z toho 3 na hladomor, 1 na rakovinu a 3
novorozenci by se narodili mrtví), takže na prahu 2. roku by ves měla 1018
hladových krků. Jedna osoba by byla infikovaná virem HIV.
Nemovitý a movitý majetek
Globální ves by měla 3 hektary na osobu, tedy dohromady 3 000 ha, z nichž by
bylo 950 ha lesů, 700 ha pastvin, 350 ha polí a tisíc ha pouští, tunder,
dopravních spojů a zastavěné plochy. V dlouhodobější perspektivě by lesů
rychle ubývalo a přibývalo devastovaných a nevyužitelných ploch. Ostatní
kategorie by zhruba byly stabilní. V této tisícové komunitě 200 lidí by si
přivlastňovalo 75% veškerých příjmů a velebilo by neviditelnou ruku trhu.
Stejný počet 200 chudých s 2% příjmů by živořilo pod hranicí chudoby.
Většina z nich by přináležela k třetině obyvatel, kteří nemají přístup k
hygienicky nezávadné pitné vodě. Vlastní auto by mělo 70 obyvatel, z nichž
někteří by vlastnili víc než jedno auto. Nejlíp by se živilo 270 vlastníků
40% polí, na která by aplikovali 83% umělých hnojiv, která by ves měla k
dispozici, Zbývajících 60% zemědělské půdy s použitím jen 17% hnojiv by
produkovalo 28% potravin a živilo tak 73% vesničanů. Přitom průměrný výnos
na této půdě by dosahoval jen jednu třetinu výnosu 270 bohatých farmářů.
Přehnojení půdy by však způsobovalo vodní erozi a narůstající kontaminaci
toků, rybníků, jezer a studní nitráty a dalšími agrochemikáliemi.
Polovina z 670 dospělých by byla negramotná. Statistika nám bohužel
nespecifikuje povolání, takže se nedozvíme, kolik je tam např. podnikatelů
či zlodějů a podvodníků. Musíme vzít zavděk skoupými údaji, že by tam bylo 7
učitelů, 5 vojáků, 1 lékař a 3 uprchlíci, které z vlasti vyhnala občanská
válka či opakující se sucho.
Příjmy vsi a její rozpočet
Celkový příjem vsi, tj. veřejný i soukromý, by činil 3 milióny USD ročně,
tedy průměrný příjem by byl 3 000 dolarů na 1 osobu. Avšak tento průměr je
ošidný, neboť rozdíly životní úrovně bohatých a chudých jsou nebetyčné.
Jak by konšelé s 3 milióny USD ročně hospodařili? Bez váhání by 181 tisíc
vydali na zbrojení, s těžkým srdcem 159 tisíc na školství a osvětu, 132
tisíc na zdravotnictví a sociální péči.
Ves by si lámala hlavu, jak zlikvidovat arsenál jaderných zbraní s výbušnou
silou, která by ji dokázala několikanásobně totálně zničit. Na jejich
ohlídání by bylo zapotřebí sto lidí. Stejný počet lidí by ze skladu
jaderných zbraní byl nešťastný a trpěl by úzkostí, zda nedbalostí dohledu či
technickou poruchou by mohlo dojít k radioaktivnímu zamoření jejich vsi.
Ostatní, hlavně ti, kteří se na jejich výrobě podíleli, by si takové
starosti nepřipouštěli - s tím ať si lámou hlavu jejich dosud nenarození
potomci.
Podle Donnely H. Meadowsové (New Renaissance 3/1995) upravil Boris Merhaut
-(vm)
Londýnské antiglobalizační protesty: špatný den pro demokracii
Tento komentář Noreeny Hertzové vyšel včera v týdeníku Observer. Hertzová vyučuje na univerzitě a je autorkou knihy The Silent Takeover (Heinemann, 12.99 liber). Její film o globalizační problematice, The End of Politics (Konec politiky), se bude vysílat na komerčním kulturním televizním okruhu Channel Four ve Velké Británii 13. května 2001. Hertzová se účastnila v Londýně prvomájových protiglobalizačních protestů- Zde svědčí o vzniku "nesvaté aliance policie a sdělovacích prostředků"
Nemohlo jí být více než dvacet let. Měla na sobě tričko s dlouhými rukávy, sukni po kolena a žádnou bundu či kabát, a muselo jí být opravdu zima, protože v úterý 1. května bylo v Londýně opravdu chladno.
Pro mě se tato anonymní žena-dívka, která nebyla ozbrojena ničím jiným než kyticí růžových květin a nafukovacím balónem a která stála ve vzdálenosti 30 cm od kordonu policistů v uniformách typu Robocop a dívala se jim do očí tak odvážně, že policisté, stojící proti ní, odvraceli hanbou oči, se stala symbolem toho, čím se stal prvomájový londýnský protest: konfrontací mezi "nimi" a "námi". A upřímně řečeno, nejsem zrovna hrdá na to, jací to jsme "my".
Na prvního máje se octl střed Londýna v obležení, ale nikoliv od demonstrantů, těch bylo málo, ale od police a od sdělovacích prostředků, kterých bylo daleko více než demonstrujících aktivistů. Byly to dvě mocnosti, které chtěly stůj co stůj vytvořit dojem, že jsou demonstranti násilní primitivové. Byly to dvě mocnosti, které často bývají mezi sebou v konfliktu: tentokrát však působily koordinovaně. Bránily majetková práva a nikoliv právo lidí na svobodné vyjádření názoru.
Jestliže dokonce britská liberální elita chválí policejní akci jako triumf, zřejmě je něco shnilého ve státě dánském. Totiž zadržovat tisíce lidí po mnoho hodin na Oxford Circusu mezi policejními kordony, takže dívky musely čůrat na bobku, obklopeny přáteli, takže lidé, převlečení za mořské panny a za klauny trpěli žízní a hladem, po dlouhé hodiny jim byla odepřena potrava i voda, takže těm lidem, kteří pokojně tancovali do rytmu karnevalových bubnů, bylo odepřeno právo být slyšen, to není charakteristickým rysem demokratické společnosti, ale společnosti, která jedná v zájmu většiny a ignoruje práva menšiny.
Samozřejmě, existovala hrozba určitého nebezpečí násilné akce od menšiny demonstrantů, ale nešlo o nic takového, co by vyžadovalo tak obrovskou policejní akci. Nad hlavou bylo slyšet vrtulníky, ulicemi projížděli kavalkády policistů na motocyklech, množství policejní antonů, k dispozici byly obušky a pouta, vyhrožovalo se gumovými projektily a znepokojující přítomnost černých štítů byla důkazem, že byly vydány statisíce liber z peněz daňových poplatníků na údajnou obranu státu. Státní aparát však nebyl použit k tomu, aby bránil veřejný zájem, ale k tomu, aby bránil jednu velmi konkrétní společenskou skupinu.
Při prvomájové demonstraci v Londýně totiž vůbec nešlo o globalizaci ani o kapitalismus, ale o konflikt "oni" a "my". Šlo o konflikt mezi těmi, kdo jsou součásti společnosti, a těmi, kdo jsou ze společnosti vylučováni. Šlo o konflikt mezi těmi, jimž politikové slouží, a těmi, jež nikdo neposlouchá. Přitom se rozbitá výkladní skříň považovala za větší zlo než kauza, o níž nikdo nechce slyšet.
Vyloučení ze společnosti, to byla slova, která bylo slyšet od demonstrantů: vyloučení ze systému - a co je nejvíce znepokojující, vyloučení z celého politického procesu. Když jsem se ptala aktivistů, kteří demonstrovali na jízdních kolech, a osob převlečených za postavy z kreslených filmů, zda budou hlasovat v nadcházejících volbách, má otázka vyvolala obrovské veselí: "Hlasovat! Proč hlasovat! Za co?" ptal se mně jeden mladík. A byl to pocit, který nesdíleli jen londýnští demonstranti.
Při posledních britských všeobecných volbách hlasovalo jen 44 procent 18-24 letých lidí a 71 procent lidí ve věku od 16 do 21 let vyjádřilo názor, že ať by hlasovali pro kohokoliv, jejich život to neovlivní.
Tam mezi těmi policejními kordony stála v dešti a v zimě naše mládež.
Avšak pocit odcizení od politiky nemají jen mladí lidé: stejné pocity mají chudí a sociálně vylučovaní lidé. Taky jsem toho dne mluvila s bezdomovci, se svobodnými matkami, s nezaměstnanými, kteří taky zcela ztratili víru v tradiční politiku. "Na mém hlase vůbec nezáleží," bylo mi neustále důrazně opakováno.
A skutečně: vztah mezi nízkým společenským a ekonomickým statutem a neúčastí občanů při volbách je stále výraznější. Ve volebním okrsku Benwall v městě Newcastle, v jedné z nejdeprivovanějších městských oblastí v Británii, kde žije 75 procent dětí v domácnostech bez příjmu z výdělku, se v roce 1999 účastnilo komunálních voleb jen 19,4 procent obyvatelstva.
Avšak přece obě tyto skupiny, mladí lidé i sociálně a ekonomicky ze společnosti vylučovaní občané, představují nevyužívanou marketingovou příležitost pro každou politickou stranu! Tak proč se politikové soustřeďují na úsilí přesvědčit voliče, aby hlasovali pro ně v nerozhodných volebních okrscích namísto toho, aby se snažili oslovit tyto společenské skupiny?
Je to lenost? Je to strach? Je to neochota přiznat si, že onen typ kapitalismu, který nyní prosazují strany pravice i levice je možná jádrem problému?
Je samozřejmě daleko lehčí tyto skupiny ignorovat, zachovávat status quo. A existuje skutečné riziko, že kdyby se nějaká politická strana začala vážně zajímat o jejich problémy, odcizila by se hlavnímu proudu svých stoupenců.
Na to, abychom se začali řádně zabývat potřebami těchto nevoličů, jejichž viditelná podmnožina asi 5000 osob stála na prvního máje v Londýně viditelně v dešti a v zimě, bychom potřebovali politiky, kteří by byli natolik odvážní, že by dokázali akceptovat, že některé principy, které prosazují, jsou možná nesprávné: že bohatství se ve všech případech od bohatých pomalu nerozšiřuje dolů i k chudým, že privatizace není ve všech případech nejlepším řešením, že ke zvládnutí nekontrolované moci světových korporací nestačí mnohdy jen trh.
Dnešní politikové nemají zájem účastnit se takovéto debaty. Ideologie se sblížily a politikové se stali prodavači homogenizované politiky, která bojuje o ovládnutí středního společenského proudu a v podstatě zastupuje jen rostoucí střední vrstvy. Stále více se politika otevřeně izoluje od velké části voličů.
Je chybou vidět to, co se stalo v Londýně na prvního máje, jako triumf státu. Namísto toho to musíme vidět jako důkaz selhání státu, jako signál slabosti a nikoliv síly. Namísto toho, abychom chválili, jak vynikajícím způsobem zasáhla policie, se musíme ptát sami sebe, jestli naše obrana ortodoxie nezašla až příliš daleko.
Je správné, aby státní aparát byl používán nikoliv na ochranu občanů, ale k dobyvatelským účelům, nikoliv pro to, aby přijal všechny členy společnosti, ale aby je rozděloval?
Musíme zahájit dialog a hovořit o znepokojeních, která vyvolala tyto demonstrace a neuzavírat se před nimi. Nesmíme taky zapomenout na tu dívku s balónem a kyticí, která stála v zimě, a na policisty, kteří před ní hanbou odvraceli tvář.
In: Britské listy
Chabá kritika globalizace
Kniha Noreeny Hertzové, nová kritika korporativního státu, se dostala do ohniska zájmu sdělovacích prostředků. Podle názoru Martina Wolfa, hlavního ekonomického komentátora deníku Financial Times, je tato práce intelektuálně nesmírně chabá. Psal o tom v angličtině v měsíčníku Prospect.
Autorem nové knihy, The Silent Takeover, Tiché převzetí moci, je Noreena Hertzová, univerzitní pracovnice v Judge Institute na Cambridge University. Co se nám snaží sdělit? "Mlčenlivé převzetí moci" začalo, píše, s Margaret Thatcherovou v roce 1979. Předtím byly prý globální korporace neviditelné a neměly vliv. Ale kapitalismus nyní ovládl svět. Ruce vlád jsou svázány a stále více jsou závislé na korporacích. Důsledkem je, že klesá objem vybíraných daní a rozkládají se veřejné služby, jak "naši zvolení zástupci poklonkují před korporacemi".
Hertzová tvrdí, že není proti kapitalismu, protože "kapitalismus je zjevně nejlepším systémem, který dokáže plodit bohatství". Je "otevřeně pro lidi, pro demokracii a pro spravedlnost". To, přirozeně, ji odlišuje od jejích odpůrců, kteří jsou otevřeně proti lidem, proti demokracii a proti spravedlnosti. Jejím základním znepokojením je: "Jak byznys rozšířil svou roli, podařilo se mu určovat definici toho, co je veřejná sféra… Vlády, které ani veřejně neuznaly, že došlo k mlčenlivému převzetí moci korporacemi, riskují, že rozbijí implicitní dohodu, která existuje mezi státem a občanem, která je základem demokratické společnosti. Pak by začalo být stále atraktivnější odmítání voleb a podpora pro netradiční formy politické činnosti."
Nová kapitalistická ekonomika, tvrdí Hertzová, ochromila prosperitu nekvalifikovaných lidí v průmyslově rozvinutých zemích a snížila tam sociální jistoty. Nová kapitalistická ekonomika nepomáhá chudým a nerovnost se zintenzivňuje. Tím, že hrozí, že se přesunou do zahraničí, nutí firmy vlády, aby snižovaly daně a rozvolňovaly regulační předpisy. "Vybírání daní … nejzákladnější právo národního státu a potenciální nástroj pro nápravu nerovnosti, je ochromováno nátlakem velkých podniků."
Zájmy podniků diktují vládám, co musejí dělat, takže je nemožné provádět etickou zahraniční politiku. Světová organizace pro obchod (WTO) ohrožuje naše zdraví. Naše politika je prodávána tomu, kdo za ni zaplatí nejvíc. Sdělovací prostředky se staly monopolem. "Mnoho lidí prostě ztratilo víru v politiku."
A pak, najednou, se ukazuje, že všechny ty všemocné korporace vlastně nejsou všemocné. Kampaň firmy Monsanto za geneticky modifikované potraviny zlikvidovala hysterie, živená sdělovacími prostředky. Firma Shell se vzdala svých plánů postavit v Atlantiku platformu Brent Spar. Kampaně spotřebitelů jsou schopny donutit firmy, aby změnily svou politiku. Vznikají idealističtí podnikatelé, jako George Soros, a hnutí za podnikatelskou sociální odpovědnost.
Avšak podnikatelská sociální odpovědnost nedostačuje, protože "podniky nikdy nedají přednost službě zákazníkům, etickému obchodování a sociálním investicím, když se to dostane do rozporu s vyděláváním peněz". A protesty, ať jsou jakkoliv atraktivní, "neposkytují dlouhodobé řešení pro mlčenlivé převzetí moci korporacemi," neboť vzniká riziko, že "většinu připraví o moc hlučná menšina". Protest se musí stát katalyzátorem změn. Řádným cílem je "znovu vytvořit vládu jako demokratické fórum, v jehož rámci jsou zvažovány všechny různé sociální potřeby, a všechno se při tom neredukuje ani na zájmy korporace, ani na zájem jednotlivce."
Hertzová dochází k závěru, že "máme-li se vyhnout trvalé marginalizaci rozhodnutí, která utvářejí naše životy, musíme nyní začít jednat." Ale co máme dělat? "Jako občané musíme dát najevo vládám, že pokud se politika nezaměří na lidi stejně jako na podniky … budeme i nadále pohrdat zastupitelskou demokracií a rozhodneme se raději nakupovat a protestovat než hlasovat. Dokud si nás stát nevezme zpět, nebudeme brát vážně stát."
Potud argumentace Noreeny Hertzové. Otázkou není, co je na tom špatného, ale co je na tom všem vůbec správně. Vzhledem k omezenému prostoru se soustředím jen na čtyři rysy: na argument, že korporace vládnou světu, na tezi, že daně a regulační předpisy jsou ochromovány, na představu, že zahraniční investice vedou k chudobě občanů zemí, které je dostávají, a nakonec, že jediné, co potřebujeme, je revitalizace demokracie. Nechávám stranou další otázky: Povrchní analýzu Hertzové, zabývající se dopadem globalizace na nerovnost, to, že si spletla liberalismus a merkantilismus, a to, že nechápe, jak funguje Světová organizace pro obchod.
Dominují korporace světu? Na podporu tohoto tvrzení cituje Hertzová analýzu, podle níž "51 ze 100 největších světových ekonomik jsou nyní korporace. Objem odbytu firem General Motors a Ford je větší než hrubý národní produkt celé subsaharské Afriky." To je hrubé zkreslení statistik. Tato studie hodnotí velikost firem podle objemu jejich odbytu. Ale velikost národních ekonomik se měří podle hrubého národního produktu. HDP je míra přidané hodnoty, a tu je nutno srovnávat s přidanou hodnotou firem, což je rozdíl mezi hodnotou objemu jejich odbytu a náklady na vstupy, které si firmy kupují od dodavatelů. Loni dosáhla hodnota odbytu firmy General Motors 185 miliard dolarů, což se rovná HDP Dánska. Jenže přidaná hodnota firmy General Motors byla jen pětinou její hodnoty odbytu. Takže "ekonomika" této firmy není podle velikosti 23. na světě, ale 55., je za Ukrajinou.
Ale srovnávání mezi ekonomikou korporací a národní ekonomikou je samou podstatou absurdní. Navzájem se odlišují asi tak silně jako jablka a artičoky. Korporace musí přilákat pracovní síly a kapitál z trhů, na nichž vládne konkurence. Její schopnost přežít závisí na zisku, jaký nabídne těm, kteří mohou jít jinam. Zemím vládne donucovací územní moc. Státy zdaňují a regulují, podniky kupují a prodávají.
Kromě toho, podnikatelský sektor nikdy nebyl všemocnou silou pro hospodářský liberalismus. Je rozhádaný, slabý a intelektuálně líný. Ti lidé, kteří požadují ekologickou či pracovní regulaci, často přemohli v těchto věcech odpor korporací. Hertzová poskytuje několik příkladů.
Klesají daně? Ne. V letech 1980 - 1999 stoupl průměrný poměr daní vůči HDP v zemích OECD o pět procent. Od roku 1965 (to byla zlatá doba keynesianismu, kterou Hertzová obdivuje) do roku 1999 stoupl tento poměr z 26 na 37 procent. Představa, že stát odumírá, je absurdní.
Hertzová píše o tom, jaké obtíže má Německo při vybírání podnikatelských daní. Nezmiňuje se ale o tom, že Německo má už dlouho nesmírně neefektivní systém podnikatelských daní. Jako procento celkového daňového zatížení podnikatelské daně v zemích OECD stouply, ze 7.6 procent v roce 1980 na 8.9 procent v roce 1999. Německé podnikatelské daně klesly z 5.5 procent na 4.4. procenta. Srovnejte to s Británii, která je daleko více otevřená přímým zahraničním investicím a tedy zranitelná vůči tlaku, který Hertzová popisuje. V roce 1980 tvořily podnikatelské daně 8.4 procent celkového britského daňového příjmu a do roku 1998 stouply na 11.8 procent.
Také existují obrovské rozdíly v celkovém daňovém zatížení. V roce 1999 bylo celkové daňové zatížení méně než 30 procent HDP v Austrálii, v Japonsku a ve Spojených státech, a 52 procent ve Švédsku. Obdobně radikálně se lišil podíl podnikatelských daní na celkovém objemu daní: v roce 1998 od německých 4,4 procent až k australským 15 procentům. Neexistuje tedy žádná ekonomická síla, která by bránila ekonomikám, i silně závislým na mezinárodních trzích, aby zvyšovaly daně. Ta překážka je politická. Není to zločinný kapitalismus, který brání zemím zvyšovat daně, jak by to Hertzová chtěla, ale způsobuje to demokracie, kterou Hertzová miluje. Po dlouhodobém zvyšování státních výdajů po dobu padesáti let voliči nyní řekli dost.
Totéž se v podstatě týká regulace. Za posledních dvacet let vlády po světě zprivatizovaly mnoho státních podniků. Nebylo to v důsledku tlaku z podnikatelské sféry, ale proto, že předchozí politika byla hrubě neefektivní. Ekologické a bezpečnostní předpisy však byly většinou zpřísněny. Historie regulace pracovního trhu je rozmanitější, ale Británie právě ukázala, že vláda, které chce zvýšit regulaci pracovního trhu, to může lehce učinit.
Neexistují žádné přesvědčivé důkazy, že kapitalismus všeobecně ochromuje regulaci. Hertzová otevřeně tvrdí, že "vznikají oblasti těžkého ekologického znečištění v důsledku toho, že je dovolováno provádět ekologicky nepřátelskou politiku a porušovat lidská práva, jen aby bylo možno přilákat zahraniční investice." Ale tomuto výroku protiřečí důkazy, které Hertzová cituje sama ve svých poznámkách pod čarou. V roce 1999 připlynuly tři čtvrtiny veškerých zahraničních přímých investic do zemí s vysokými příjmy, nikoliv do zemí s levnou pracovní silou a chabými ekologickými zákony.
Jaký mají tedy dopad zahraniční investice na chudé země? Zahraniční investoři v rozvojových zemích skoro vždycky nabízejí vyšší platy a lepší podmínky než místní zaměstnavatelé. Ve srovnání s podmínkami mnoha krátkodobých pracovních sil je zaměstnání u zahraniční společnosti jako vstup do ráje. Nedávná studie Indonésie, kterou provedlo National Bureau of Economic Research ve Spojených státech, ukázala, že příliv zahraničních investic vede k zvyšování platů nejen v podnicích, vlastněných ze zahraničí, ale i v místních podnicích.
Rozmazlení obyvatelé Západu, šokovaní podmínkami zaměstnanců v chudých zemích, nesrovnávají tyto podmínky s domácími alternativami - srovnávají je se svými vlastními podmínkami. Ale pokud mají mít občané chudých zemí možnost využívat stejných příležitostí jako občané bohatých zemí, muselo by se jim buď dovolit, aby se svobodně přistěhovali do bohatých zemí - a tomu zabraňuje demokracie, po níž touží Hertzová - anebo musejí dostat kapitál a know-how, aby mohli zvýšit své výkony na západní úroveň. Vzhledem k tomu, že západní voliči nechtějí - zase, demokracie - aby jejich vlády poskytovaly chudým zemím podstatnější hospodářskou pomoc, jedinou alternativou je soukromý kapitál a soukromý know-how. To musí znamenat velké množství přímých zahraničních investic, jak si to většina rozvojových zemí nyní uvědomuje.
A nakonec, Hertzová, jak se zdá, nezná obrovské množství literatury vysvětlující, proč je neomezená demokracie nebezpečná. Hovoří o "nás", o "lidu", jako by byla ta naivní kolektivistická představa neproblematická. Ale my víme, že ti, kdo jsou ochotni věnovat svůj čas i své peníze politice, to nedělají vždy ve veřejném zájmu. Mnoho voličů skoro vůbec nic racionálně neví o otázkách, které mají řešit, protože zisk ze získání takových znalostí je tak malý. Zajímavou otázkou je nikoliv, proč se lidé neúčastní voleb, ale proč se jich účastní, vzhledem k tomu, jak malá je pravděpodobnost, že ovlivní výsledek. A co je důležitější, nemáme důvod předpokládat, že ti, kteří řídí stát, budou nutně nesobečtí služebníci veřejného dobra.
Kniha, jejímž hlavním tématem je význam podřízení trhu politice a korporací politikům, by měla projevit alespoň určité povědomí o těchto problémech. Pak by bývala byla schopna poskytnout koherentní pohled na to, jakou rovnováhu je nutno vytvořit mezi trhem a politikou. Hertzová však naproti tomu nabízí klasický sebeklam populismu - argumentuje, že zájmy "lidu" jsou jasné a že tyto zájmy budou sloužit státu, který mají ovládat.
Dnešní svět není žádná utopie. Regulace integrující se globální ekonomiky, zejména finančního sektoru, je velkou výzvou - složitým a obtížným úkolem. Jiným složitým úkolem je, jak pomoci neúspěšným rozvojovým zemím zlepšit svou výkonnost. Dalším je, jak zajistit ochranu globálního veřejného majetku. Avšak řešení takovýchto problémů vyžaduje efektivnější mezinárodní instituce, a to nutně vyvolá otázky ohledně politické legitimity.
Tato kniha přispívá k těmto složitým debatám asi tolik, jako idioti, kteří házejí kamením na schůzkách Světové organizace pro obchod. Nabízí prostoduchý příběh o korporacích, které dominují politice, ničí schopnost státu jednat a ožebračují chudé. Proti tomu staví stejně prostoduchou odpověď: obnovme demokracii. Bohužel, právě tato prostoduchost bude zdrojem její atraktivity. Umožní intelektuálně líným a emocionálně samolibým lidem, aby uvěřili, že mají všechny odpovědi. Že by někdo, kdo pracuje na jedné z největších světových univerzit, mohl vyprodukovat takto nekvalitní práci, je tak deprimující, že se to nedá ani vyjádřit slovy.
In: Britské listy
ČRo 1 - Radiožurnál: Radiofórum, Význam Světové banky, 15.8.2000 17:10,
Autor: Jan Pokorný
Jan POKORNÝ, moderátor: V éře globalizace není problém dozvědět se, co se
děje v nejzapadlejším koutě planety. Bylo by s podivem, kdyby se účastníci
zářijového zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky v Praze
nedozvěděli, že nás ani tak nezajímá, čím se tyto dvě instituce zabývají,
spíš přemýšlíme, kterou z nabídek cestovní kanceláře využít, jak prožít
inkriminovaný týden na chalupě, ti odvážnější možná budou chtít být na
některé z demonstrací. Možná pár týdnů před ostře sledovaným zářijovým
týdnem není od věci udělat si takovou diskusní inventuru v obsahu různých
pojmů. Ve studiu vítám Mats Karlssona, viceprezidenta Světové banky, dobrý
den.
Mats KARLSSON, viceprezident Světové banky: Dobrý den.
Jan POKORNÝ: Pro posluchače bych rád ještě řekl, že jste 44letý muž ze
Švédka a stal jste se loni v srpnu viceprezidentem Světové banky pro
zahraniční záležitosti a záležitosti OSN. Je zde též Jiří Dienstbier, bývalý
ministr zahraničí Československa.
Jiří DIENSTBIER, bývalý ministr zahraničí Československa: Dobrý den.
Jan POKORNÝ: Oba dva jste se podíleli na knize Naše globální sousedství,
zpráva komise pro globální řízení. Dál po telefonu vítám a svými názory bude
přispívat Jan Keller, docent z Masarykovy univerzity v Brně, dobrý den.
Jan KELLER, profesor Masarykovy univerzity v Brně: Dobrý den.
Jan POKORNÝ: Pořád docent, pane Kellere?
Jan KELLER: Profesor.
Jan POKORNÝ: Už profesor, promiňte, to to letí. To už je to rok, co jsme se
neslyšeli?
Jan KELLER: Ano.
Jan POKORNÝ: Jestliže se shodneme, že ke globalizaci patří i Internet, pak
poprosím o vaše dotazy, pokud nás posloucháte pomocí Internetu nebo
prostřednictvím rádia, ale jste-li blízko počítače, vaše dotazy můžete psát
prostřednictvím elektronické pošty na emailovou adresu diskuse@cro.cz.
Kdybychom se v úvodu pokusili definovat globalizaci, možná bychom se všichni
lišili natolik, že bychom se k debatě nedostali. Zkusme pro začátek
přemýšlet o tom, co je nejzřetelnějším projevem globalizace, pane Karlssone?
Mats KARLSSON: Asi tím, že každý mluví s tzv. debilem, ten mobilní telefon,
který nás všechny svazuje spolu a i nejkritičtější demonstrant používá
mobilní telefon, to prostě znamená, že jsme tam všichni. Musíme spolu
jednat.
Jan POKORNÝ: Co je takovým nejvýraznějším projevem globalizace podle Jiřího
Diensbiera?
Jiří DIENSTBIER: Já musím také ještě k těm mobilním telefonům a Internetu.
Nejzajímavější je, že pod globalizací jak jsme už z těch besed, které jsme
zahájili v těchto dnech s různými lidmi, že se velice liší názory na to, co
je globalizace. Takže potom někteří lidé protestují proti globalizaci a
zjistí se, že tím nemíní ten proces globalizace společenských procesů, ale
že tím myslí třeba jenom působení nadnárodních společností a pak jsou proti
tomu.
Jan POKORNÝ: Tak, jaký je názor profesora Kellera?
Jan KELLER: No, tak já bych k tomu mobilnímu telefonu a Internetu ještě
přidal velké změny v politice. Politická moc odchází z úrovně státu,
pozvolna, ale možná nezvratně. Důležitá rozhodování, která se dělala na
úrovni demokratických států, se začínají dělat někde úplně jinde například
na zasedání Světové banky a Mezinárodního měnového fondu.
Jan POKORNÝ: Je to tak, pane viceprezidente. Řídíte zeměkouli?
Mats KARLSSON: Řídí to vlády a to jsou vlády, které sem přicházejí v těch
zářijových dnech. Ale je to tak, že žijeme v komplikovanějším světě. Pro mě
znamená globalizace hlavně to, že jsme vzájemně závislý, to znamená, že
musíme být aktivní na i úrovni aktivní i na místní, ale i globální. Tím, že
tady se demonstruje, že se tu diskutuje, to není negativní, to je dobré, že
máme mezinárodní fóra, kde můžeme diskutovat.
Jan POKORNÝ: Já bych asi navázal na to, co říkal pan profesor Keller, který
je s námi v telefonickém kontaktu ze svého takřka rodného Frýdku-Místku. Co
tento fenomén, tedy globalizace, lidem přináší a co jim bere, pane
profesore?
Jan KELLER: My jsme se zatím s globalizací setkali nejvíce v supermarketech
a hypermarketech, tady ta globalizace působí pozitivně, protože minimálně
celý tento rok udržuje na nízké úrovni ceny potravin, ale to je takové první
zdání, které ocení nakupující. Sociálně ty důsledky mohou být velice
povážlivé, protože ty velké obchodní řetězce, které přicházejí ničí to co
mělo být zárodkem naší nové střední vrstvy, nového podnikatelského stavu a
riskujeme, já vím, že se tomu dá těžko nějak vyhnout, ale dá se to alespoň
sociologicky sledovat, riskujeme, že budeme vtaženi do procesu, ve kterém
budeme stále více závislý a stále méně u nás bude sociálních sil, které
budou schopni nějak tomu procesu, samozřejmě ne násilně, ale nějak tomu
procesu oponovat. Třeba zrovna ty supermarkety ničí drobné obchodníky a na
jejich místě vytvářejí hrstku v tom špatném slova smyslu kosmopolitních šéfů
supermarketu a velkou většinu těch paní, které sedí za 4 tisíce měsíčně u
pokladny a ani to první ani to druhé není střední vrstva, o kterou by se
mohla opřít demokracie nebo těžce se rodící občanská společnost.
Jan POKORNÝ: Myslí si něco podobného i Mats Karlsson?
Mats KARLSSON: Já myslím, že jsme měli zkušenosti o plánování ekonomiky a že
trh dá hodně lidem možnost se vyvíjet a žít lépe a svobodněji. To ovšem
neznamená, že trh může být bez regulování a nám jde o to, abychom globálně
spolupracovaly, takže ten globální trh by byl do jisté míry jistější. I pro
nás v Evropě a v Americe, ale také pro lidi v Africe nebo v Asii. To je ten
úkol těch globálních institucí, zjistit možnosti, zvýšit možnosti pro chudé
lidi v budoucnosti a zmenšit rizika, protože rizika jsou.
Jan POKORNÝ: Vy si myslíte, že je v moci globálních institucí regulovat
třeba expanzi super a hypermarketů?
Jiří DIENSTBIER: Já bych to řekl takto. S pádem železné opony, která
mimochodem se uvolnila globalizací, předtím to bylo všechno regulováno tím
zájmem, aby nebyla jaderná válka, takže všechna řešení skutečných problémů,
bídy, diktatury atd., se podřizovalo tomu vládnímu světu. Velice často třeba
i demokratický svět podporoval odporné diktatury, jenom aby ta země se
nedostala na druhou stranu toho dělení. Když toto všechno padlo a
globalizace se vlastně volně rozjela, tak jsme zjistili, že my máme národní
instituce, ale nemáme instituce mezinárodního společenství. Abychom byli
schopni čelit takovému tomu naprosto chaotickému útoku kapitálů a financí
atd., tak potřebujeme nikoli rušit, ale naopak budovat řízení i na té
globální úrovni, protože dneska jsou některé problémy, které nejsou
řešitelné jinak než na globální úrovni, některé na menší regionální, jako je
třeba úroveň Evropské unie. Národní státy v tom dále budou hrát významnou
roli v tom smyslu, že mají vybudované právo a instituce na vymáhání práva,
někdy horší a někdy lepší, ale mají je. Pak musí být další moc
decentralizována dolů na obce a jednotlivce. Čili to, co nám dnes chybí, to
pan profesor Keller řekl, dnes tu nejsou regulační mechanismy, státy je
měly, ale my musíme vybudovat regulační mechanismy a k tomu směřují třeba
pokusy o reformu Světové banky a jiných podobných institucí, ve kterých by
se měly ty regulační mechanismy začít budovat.
Jan POKORNÝ: Světová banka, jak už z názvu patrno, je globální institucí.
Řekněte mi, pane viceprezidente, jak se stará o blaho světa, co je jejím
hlavním smyslem?
Mats KARLSSON: Hlavně investuje asi 20 miliard dolarů ročně do chudých zemí
a zkoušíme tím zmenšit chudobu, bojujeme proti AIDS, chceme vytvářet nové
medicíny proti tuberkulóze, proti malárii, investujeme do přírody, například
voda nestačí všude na světě. Takže to jsou velice konkrétní věci v Africe, v
Latinské Americe, v Asii i ve východní Evropě.
Jan POKORNÝ: Kde bere Světová banka peníze?
Mats KARLSSON: Částečně to půjčuje na trhách, ale protože jsme taková jistá
instituce, můžeme vypůjčovat peníze s nízkými úroky, ale existuje řada
chudých zemí, hlavně v Africe a Asii, které si nemůžou půjčit ani při těchto
podmínkách, tak dostávají levnější půjčky, abychom mohly půjčovat levně, tak
přispějí bohaté země každý třetí rok asi miliardou dolarů a my je pak
využíváme.
Jan POKORNÝ: Jak se podle názoru profesora Jana Kellera stará Světová banka
o blaho světa?
Jan KELLER: No nejen já, ale i velká část odpůrců globalizace se domnívá, že
Světová banka a Mezinárodní měnový fond dělají určitou rozvojovou činnost, v
jejímž důsledku napáchají více zla než dobra. Samozřejmě když nějaká
organizace existuje přes padesát let, tak to by v tom byl čert, aby za tu
dobu neudělala také něco dobrého, to je jasné. Mnozí příznivci soudí, že
celková filosofie těch dvou institucí je špatná, že ony dávají většinou těm
chudým zemím něco jiného, než ony potřebují. To zpracoval už německý ekonom
Fritz Schumacher počátkem 70. let ve své práci Small is Beautiful, to jsou
chudí venkované, kteří potřebují trochu půdy a lepší vybavení, potom přijde
Světová banka a Mezinárodní měnový fond a investují velké peníze do mamutích
projektů, které z mnoha lidí dělají ještě větší žebráky, než byli předtím.
Buď postaví obrovskou přehradu a zatopí jim vesnice, mnozí z těch lidí do
dneška jsou bez přístřeší. Světová banka má na svědomí čtyři milióny lidí,
kteří byli často násilně přestěhováni v případě těchto megalomanských
staveb. Nebo se financují velké plantáže, kde několik lidí pěstuje plodiny
na vývoz a ostatní potom přijdou o svou živnost, financuje se vývoz
tropického dřeva, uprostřed pralesů se vybudují dálnice, aby bylo možno to
dřevo odvážet ze země. Všemu tomu dohromady říká Světová banka a Mezinárodní
měnový fond Program strukturálního přizpůsobení a mnozí kritici těchto dvou
institucí se obávají, že tento program chudé země ještě více ožebračuje a
dokonce, že je uvádí fakticky do podobných forem závislosti, v jakých bývaly
dříve kolonie.
Jan POKORNÝ: Mats Karlsson je viceprezidentem Světové banky pro zahraniční
záležitosti a záležitosti OSN jeden rok, od loňského srpna, ale troufnul
bych si říct, že se s podobnými kritickými slovy nesetkáváte poprvé. Jakými
argumenty jim čelíte?
Mats KARLSSON: No vůbec nesouhlasím. Já jsem se předtím 13 let zabýval
Světovou bankou a částečně jsem také kritizoval banku, ale tu banku, kterou
pan Keller popisuje, tak ta neexistuje. Světová banka se hodně změnila během
posledních dvaceti let. Před dvaceti lety jsme investovali skoro čtvrt
našich investic do elektráren a teď to jsou dvě procenta. Před dvaceti lety
jsme investovali jen dvě procenta do zdravotnictví a vzdělání a teď je to
čtvrt a ještě k tomu dáváme informační technologie. To je úplně jiná
instituce. A co se týká naší filosofie, tak budeme právě tady v Praze
prezentovat 12. září naše myšlení o chudobě a chudoba není jen to, že lidé
nemají peníze, ale také to, že lidé nemají vliv na svůj život. To jak s tím
teď pracujeme, to je úplně něco jiného, než jen investovat do přehrady atd.
Jan POKORNÝ: Na stránkách Internetových novin jste i dnes, pane Karlssone,
odpovídal na otázky čtenářů. V jedné z odpovědí jste na Internetu uvedl:
"Pro Světovou banku je důležité to, co je důležité pro chudé lidi." Pojďme
si povídat o tom, co je ve světě důležité pro chudé lidi podle Jiřího
Dienstbiera?
Jiří DIENSTBIER: Já bych, za prvé, chtěl říct k tomu předchozímu, že my
nemůže ty ekonomické instituce posuzovat podle toho, co dělaly v době
studené války, protože v době studené války žádná mezinárodní instituce
nemohla fungovat tak, jak se předpokládalo, ani tak jak se předpokládalo
před 50 lety a vůbec tak jak je to potřeba v dnešní době. Čili my musíme
spíše sledovat, jestli tyto instituce, ať už OSN nebo Světová banka,
Mezinárodní měnový fond, se vyvíjejí a jak rychle se vyvíjejí k tomu, aby
mohly plnit potřeby světa v této chvíli a v 21. století a s postupující
globalizací. To si musíme uvědomit, čili argumenty, co dělala někdy před
dvaceti nebo třiceti lety, nejsou podmínkou.
Jan POKORNÝ: Jak znám Jana Kellera bude mít jistě za chvíli argument, co
dělala Světová banka před několika měsíci. Zkuste odpovědět na otázku, co je
podle vás důležité pro chudé lidi?
Jiří DIENSTBIER: No, já si myslím, že je potřeba vytvářet podmínky, aby
mohli rozhodovat o sobě. Já si také myslím, že ty megalomanské problémy
nejsou k ničemu, a leckdy se skutečně ustupuje. A také souhlasím s tím, že
bychom prostě neměli podporovat likvidace malých tvořivých podnikatelů,
kteří obohacují města a život a také přispívají k větší pluralitě
společnosti. O tom všem se dneska diskutuje a já si myslím, že z toho něco
pozitivního nakonec vznikne. Dějiny jsou aktivní tvorba a záleží na nás, co
budeme prosazovat. Já nechci být přehnaně optimistický, ale optimistický
jsem, protože to, o čem jsme diskutovali v Komisi pro globální řízení v roce
1992, tak tehdy to vypadalo jako něco bláznivého a kdekdo to odmítal, ale
dnes se o tom mluví už vážně. Například pojem změny bezpečnosti jako bezpečí
státu na bezpečí lidí, tzn. nejen bída, ale také boj proti diktaturám, za
lidská práva, za vzdělání, za rovnoprávnost žen, to vše patří do boje proti
bídě, protože bídu nemůžeme chápat jen jako to, že někdo nemá co jíst.
Jan POKORNÝ: Táž otázka pro Matse Karsslona, viceprezidenta Světové banky.
Co je důležité pro chudé lidi?
Mats KARLSSON: Důležité je, aby mohli sami mít svoje peníze, aby měli půdu,
vodu, znalosti, aby mohli rozhodovat a ovlivňovat své situace a proto celý
ten vývoj souvisí s otevřenou společností a to si myslím, že je základní
věc.
Jan POKORNÝ: A totéž směřováno po telefonu k profesoru Janu Kellerovi, co je
důležité pro chudé lidi?
Jan KELLER: Já myslím, že by měli hlavně dostat šanci nějakým způsobem se
vymanit ze špatné situace se svými silami a naší pomocí a nikoliv pod
záminkou nějaké rozvojové pomoci je uvádět do jakéhosi stavu trvalé
nedospělosti a trvalé závislosti, kdy oni nám budou muset splácet více, než
kolik my jsme jim dali. A to už se děje, protože od poloviny 80. let se ten
proud peněz obrátil a ty nadnárodní instituce dostávají už více peněz, než
kolik si ty původní jednotlivé země půjčily. Většina těch námitek, které mám
nejsou staré třicet nebo čtyřicet let, já jsem nemluvil o tom, jak Světová
banka podporovala režim Ceaušeska, ale ty námitky pocházejí od bývalých
ekonomů a viceprezidentů Světové banky, od Hermana Dalyho, od Josepha
Stiglitze, který byl přední ekonom Světové banky v letech 1996 - 1999.
Jan POKORNÝ: Děkujeme pro tuto chvíli Janu Kellerovi. Ještě Jiří Dienstbier
před zprávami.
Jiří DIENSTBIER: Já jen jednu poznámku. Já si myslím, že strašně důležitým
prvkem globalizace je ta informační globalizace, která strašně přispívá k
tomu, aby lidé na celém světě měli přístup ke všem informacím, a to může
pomoct k výměně názorů a abychom překonávali tyto negativní stránky
globalizace.
Jan POKORNÝ: Tak v tuto chvíli se z technických důvodů rozloučíme po
telefonu s Janem Kellerem, poprosím vás, pane profesore, abyste byl u rádia,
pokud tam posloucháte Radiožurnál. My teď budeme po telefonu přijímat
telefonické dotazy posluchačů, takže ten technický důvod spočívá v tom, že
je potřeba abyste jim uvolnil jednu telefonní linku a za zhruba tak za deset
minut bychom s dovolením vaše telefonní číslo vytočili znovu. Posloucháte
Radiožurnál, debatujeme s Jiřím Dienstbierem a viceprezidentem Světové banky
Matsem Karlssonem a profesorem Janem Kellerem z Masarykovy univerzity v Brně
o globalizace, Světové bance a jevech a věcech s tím souvisejících.
02/24222222 a 02/24242040, to jsou telefonní čísla, na která můžete volat
vaše názory a otázky týkající se globalizace, týkající se role Světové
banky. K dispozici je také emailová adresa diskuse@cro.cz. Prosím první
telefonát, dobrý den.
posluchač: Dobrý den, Kubíček, Prachatice. Prosím vás, v celé té diskusi mě
chyběla jedna věc a to je otázka, jak ten chudý jih pozvednout po stránce
vzdělanosti. Totiž, je vám pendrek platný, když tam dovezete mobily a
zajistíte informovanost, když ty lidi nenaučíte základu, tzn. číst a psát?
Jan POKORNÝ: Děkujeme za otázku, pane Kubíčku. Přemýšlejí o tom činitelé
Světové banky, jak chudý jih, jak se říká, povznést co do vzdělanosti?
Mats KARLSSON: No samozřejmě, to je základní otázka pro nás: číst a psát.
Aby každý kluk a každá holka mohla číst a psát, to máme jako cíl do roku
2015 a právě bylo v Dakaru v Senegalu setkání všech zemí na světě spolu s
OSN. Tam se probíralo, jak se to má dělat, je to pro mě hanba, že to už
nemáme.
Jan POKORNÝ: Děkuji za odpověď. Další telefonát, dobrý den.
posluchačka: Prosím vás, já jsem se chtěla zeptat na jednu věc. Když se tady
dělá takový....
Jan POKORNÝ: Víte co, my vám nerozumíme, kdybyste si ztlumila rádio.
posluchačka: Promiňte. Já jsem chtěla říci, že náš národ není tak pevně na
nohou a dělá se tady taková veliká akce. Jestli nás to spíš nepoškodí,
protože...
Jan POKORNÝ: Teď myslíte výroční zasedání skupiny Světové banky a
Mezinárodního měnového fondu?
posluchačka: Ano. Protože v jiných státech už jsou na tom lépe. Já jsem
chtěla říci takovou věc, že za totality se hodně vyvážely peníze ven a když
se otočí režim komunistický a že prostě sem ty peníze měly normálně
přicházet.
Jan POKORNÝ: Když dovolíte, my uchopíme vaši první část otázky a já ji
položím našim hostům ve studiu: Jiřímu Dienstbierovi a Matsu Karlssonovi.
Jiří DIENSTBIER: Já si myslím, že to je mimo jiné i prestižní záležitost a
kdosi už docela vtipně poznamenal, že tady bude tolik televizních
společností a tolik novinářů, kteří udělají reklamu České republice, takovou
jakou bychom si velice těžko mohly dovolit. Pro podnikatele na světě a
finanční kruhy skutečnost, že něco takového se děje v Praze je signálem, že
Česká republika je schopná a je na určité úrovni.
Jan POKORNÝ: Vy si myslíte, že se veřejnost v České republice skutečně těší
na ten zářijový týden? To je otázka pro viceprezidenta Světové banky.
Mats KARLSSON: Měli by se a měli by být trochu hrdí, protože jen každý třetí
rok se stane, že to zasedání je mimo Washington v Americe a toto je poprvé v
bývalém komunistickém státu.
Jan POKORNÝ: Jen to řekněte.
Mats KARLSSON: Je to tak a právě tady ty změny byly takové mírné, ale
podstatné. Myslím si, že máte dobrý charakter, který něco přinese k tomu. Je
to něco dobrého a dává vám to hodně.
Jan POKORNÝ: Vy nás znáte nebo nás poznáváte 23 let, co jezdíte do České
republiky, máte tady příbuzné. Co to, že je tak vlažný přístup k takového
akci, čím to je?
Mats KARLSSON: Nevím. Možná že v Čechách je to takový kritický přístup k
hodně věcem. Fakt je, že něco v Seattlu se změnilo, když začala nová vlna
kritiky proti svobodnému obchodu a světové organizaci pro obchod. Pak ve
Washingtonu jsme měli demonstrace a něco nového se stalo ve světě. Já jsem v
podstatě velmi rád, že se mladá generace zajímá o tyto věci, ale já bych
chtěl aby také ten charakter nebo diskuse, která je tady v Praze, mírně
ovlivňovala, abychom měli lepší diskusi.
Jiří DIENSTBIER: Já si myslím, že by se mělo opravdu víc mluvit o podstatě,
tak jak to dělám v těchto besedách, protože zatím to vypadá, tak že se mluví
jen o tom, jestli budou demonstrace, jestli bude násilí a jak se s tím
vypořádá policie. To je až druhotná záležitost. Pokud budou lidé víc vědět o
čem to je, tak si myslím, že k tomu budou zaujímat jiný postoj.
Jan POKORNÝ: Další telefonát, dobrý den.
posluchač: Prosím vás, já bych chtěl připomenout článek pana profesora
Kellera před týdnem, který na prohlášení z roku 1991 demonstroval, že ta
zbožná přání a bláboly jsou celou dobu stejné. A mám jednu otázku.
Jan POKORNÝ: Tak prosím položte ji?
posluchač: Mohl by tady ten váš slavný činovník Světové banky nebo fondu...
Jan POKORNÝ: Viceprezident Světové banky.
posluchač: Ano.
Jan POKORNÝ: Mohl by odpovědět na otázku. Stačí, když ji řeknete.
posluchač: Kdyby udělali alespoň jednu věc, z těch obrovských finančních
fondů, které mají, by napřely na jedinou věc, tzn. do Brazílie, aby zamezily
ničení deštných pralesů.
Jan POKORNÝ: Dobře.
posluchač: To je jediný konkrétní problém, který by zabránil změně klimatu.
Jan POKORNÝ: Děkujeme. Poprosím pana viceprezidenta Karlssona, jestli by
mohl na to odpovědět? Je možné vzít všechny peníze, které má Světová banka
na účtech a věnovat je na záchranu deštných pralesů v Brazílii?
Mats KARLSSON: Máme dobrou spolupráci s World Live Am Daistin, jak se to
říká česky... To je Nezávislá organizace pro záchranu deštných pralesů, to
je světoznámá organizace. Právě s nimi pracujeme, abychom šetřili pralesy na
celém světě nejen v Brazílii.
Jan POKORNÝ: Tak já tady mám jeden dotaz elektronickou poštou. Proč
Mezinárodní měnový fond a Světová banka neustále půjčují zkorumpovaným,
nefunkčním režimům v Africe a bývalém Sovětském svazu?
Mats KARLSSON: To prostě není pravda.
Jan POKORNÝ: Tak tím jste odpověděl. Další telefonát, dobrý den.
posluchač: Dobrý den, já bych se chtěl zeptat pana Dienstbiera, proč
podporuje nadnárodní společnosti, které vyloženě vybírají a vysávají kapitál
z republiky. Proč nedá přednost nebo vůbec proč česká ekonomika nejde po
svým?
Jan POKORNÝ: Myslím, že otázku jste položil. Těžko můžeme Jiřího
Dienstbiera, pasovat na úroveň české ekonomiky. Takže posluchač měl, pane
Dienstbiere, pocit, že podporujete nadnárodní monopoly.
Jiří DIENSTBIER: Já nevím, jak podporuji nadnárodní monopoly, já o tom nic
nevím a ani nejsem členem žádné správní rady ani dozorčí rady.
Jan POKORNÝ: Asi vás někdo viděl v supermarketu s košíkem.
Jiří DIENSTBIER: To je možné, ale situace... Víte, že už jsme s českou
cestou to zkusili na začátku 90. let a skončilo to Viktorem Koženým a pádem,
neúspěšnou privatizací obrovského množství podniků. Já jsem velice rád, že
se nám ještě před volbami v roce 1992 podařilo privatizovat
mladoboleslavskou Škodovku, která dneska je součástí, chcete-li,
nadnárodního podniku a zajišťuje nejen obrovskou zaměstnanost v celém
regionu a v mnoha dalších oblastech, které pro ni pracují. Zatímco to, že se
nepřijala nabídka Mercedesu na privatizaci nákladních automobilů nebo jiné
nabídky tak to dopadlo velmi špatně. Kdyby se přijaly nebo kdybychom dopadly
stejně se Škodovkou v Mladé Boleslavi, tak by byla dnes v situaci Kladna
nebo Kopřivnice nebo v podobné situaci.
Jan POKORNÝ: Když dovolíte...
Jiří DIENSTBIER: Jen jednu větu k tomu ještě. My si musíme uvědomit, že
můžete mít sebelepší výrobek, ale pokud nejste součástí světového tržního
řetězce, tak s ním neprorazíte. Ty náklaďáky vyhrávají Paříž-Dakar, ale
nedají se prodávat, takže tyto podniky krachují.
Jan POKORNÝ: Závěrečný telefonát. Vítejte, dobrý den.
posluchač: Dobrý den, jsem rád, že se mi dostalo té cti, abych to ukončil.
Já jsem Valášek z Břevnova. Já bych chtěl reagovat na slova pana
viceprezidenta, že "snad se mu zdá, že jsme u nás málo hrdi". Ono jde o to,
koho se ptá. To víte, ti křiklouni, se kterýma jsem měl možnost hovořit, tak
ti o tom nemají absolutně žádný šajn, jak se říká lidově. Oni nevědí, co to
byl Bretenhood, oni nevědí, že my jsme byli u toho zrodu těchto organizací,
ať to byl Mezinárodní měnový fond nebo tehdá se jmenovala Mezinárodní banka
pro obnovu a rozvoj. My normální občané tohoto státu, jsme hrdí na to, že
tyto dvě světové instituce u nás uspořádaly toto výroční zasedání. To jsem
jenom chtěl říct na závěr. To je vše a přeji vám hodně zdaru.
Jan POKORNÝ: Děkujeme za váš příspěvek, pane Valášku. Jenom musím
místopřísežně prohlásit, že nebyl objednán, náhodou se dovolal a zasvěceně
pohovořil o tom, jak to bylo a je. V tuto chvíli už vítáme opět na telefonní
lince profesora Jana Kellera, sociologa z Masarykovy univerzity v Brně.
Slyšel jste tu telefonickou část, pane profesore?
Jan KELLER: Ano, slyšel.
Jan POKORNÝ: Zaujal vás nějaký dotaz natolik, že byste na něj chtěl reagovat
ve vysílání?
Jan KELLER: Ten jeden pán tam mluvil o mém převyprávění článku z knihy
Morgensy, která vyšla v roce 1994 a ve které se píše, že v podstatě ty samé
chyby, které dělá Světová banka, tak byly činěny už počátkem 90. let. Takže
já si myslím, že někdo by už konečně měl sepsat knihu, která by se jmenovala
Dějiny slibů Světové banky. Myslím si, že by to byla tlustá a poučná kniha,
ale myslím si to jen za sebe, protože nemohou mluvit za všechny občany této
země, jako ten přede mnou pán.
Jan POKORNÝ: Měla by taková kniha vyjít a jak by byla podle vás silná, pane
viceprezidenta, sliby Světové banky?
Mats KARLSSON: My samozřejmě máme taky zkušenosti, kde jsme investovaly a
nefungovalo to a právě z toho se poučíme. Musíme pracovat, kde je riziko,
jinak to nemá smysl. Já musím říct, že my jsme pracovaly v Číně 20 let a tam
stovky miliónů lidí už nejsou chudí, protože my jsme tam pracovali. Jde to
dělat i v Číně. Já jsem tam byl teď v březnu a když sedíte s 90letou ženou
někde na cestě v horách, kde díky tomu, že my jsme investovaly do systému,
oni mohou mít více než jednu úrodu za rok, a proto mohou jíst celý rok,
mohou investovat do školy. Zeptáte se jí, kdy byly její nejlepší léta v
životě a ona odpoví po dlouhém myšlení, že teď, že rozdíly jsou obrovské.
Potom víte, že jste udělali něco velmi zajímavého. My máme velmi dobré
zkušenosti, chceme vyhrát ten boj a víme, že to je možné.
Jan POKORNÝ: Otázka pro Jana Kellera. Pane profesore, udělala Světová banka
něco pozitivního z vašeho pohledu, někdy?
Jan KELLER: Už jsem říkal, že za tak dlouhou dobu se nedají dělat jen
samé...
Jan POKORNÝ: Já vím, ale že si pamatujete jen ty nepříliš úspěšné investice.
Jan KELLER: Teď byla například řeč o Číně, takže pozitivní by bylo, kdyby
Světová banka stopla projekt, který chce financovat a který by znamenal
přestěhování velkého množství Číňanů do Tibetu a tím další útok na autonomii
Tibetu. To by bylo...
Mats KARLSSON: Už se to stalo, pane Kellere.
Jan KELLER: Už se to stalo? Tak toto je příklad pozitivní politiky Světové
banky.
Jan POKORNÝ: Proč se tak stalo, musel tam někdo jet a na místě zjistit, jaká
je situace?
Mats KARLSSON: To je komplikované. Ve východní Číně žijí nejchudší lidi a
nejsou to jen Číňané, ale i Mongolové, Tibeťané, muslimské etnické skupiny a
jestli člověk chce něco dělat proti chudobě lidí, tak nemůže žít každý tam,
kde žije dnes. V poušti půda nedává tolik, takže my jsme tam připravovaly
investice, ale pak nastal spor, co se týká politické věci o Tibetu, takže to
neprošlo.
Jan POKORNÝ: Dejme tomu, že jsme v naší debatě popsali situaci, snažili jsme
se podívat na to, co užitečného nebo i co méně úspěšného Světová banka a
jiné globální instituce za dobu své existence vykonaly. Závěrem otázka pro
Jiřího Dienstbiera, u vás začnu. Jak vidíte budoucnost těchto globálních
institucí? Mluvil jste na začátku o nutnosti reformy, jak by se to mělo
týkat Světové banky a je-li možné reformovat jen jednu globální instituci
samu o sobě?
Jiří DIENSTBIER: Je třeba reforma všech globálních institucí, protože my
potřebujeme nástroj, kterým budeme schopni na globální úrovni regulovat to,
co bylo dosud možné regulovat na úrovni národních států a národní státy už
na to nestačí. Já tady nemohu mluvit o konkrétních věcech, já se podílím na
těch snahách o reformu už osm let a velice těžce se to prosazuje. Je
zajímavé, že nejvíc se tomu brání právě rozvojové země, protože aby se
dosáhlo nějakého, byť minimálního konsensu lidských práv nebo demokracie,
tak se ukazuje, že pro ně je to ještě příliš maximální, protože třeba i
demokratické vlády nejsou často tak demokratické, aby mohly skutečně
přijmout zásady, které by lidem umožňovaly rozhodovat o svém vlastním osudu.
Jan POKORNÝ: Když dovolíte, já už...
Jiří DIENSTBIER: Pak samozřejmě velké státy, které si myslí, že si ještě
vystačí samy, takže je to velmi těžké.
Jan POKORNÝ: Já už posílám telefonicky otázku do Frýdku-Místku Janu
Kellerovi. Jak vidíte budoucnost globálních institucí a jejich smysl?
Jan KELLER: Já bych se tady odvolal na Davida Courtena, který přes třicet
let pracoval v rozvojových institucích a je to autor Když korporace řídí
svět, která vyšla v roce 1995 a on říká, že namísto těch velkých organizací
s jejich megalomanskými projekty by bylo mnohem užitečnější vytvořit síť
drobných nadací a fondů, které budou podporovat rozvoj cíleněji, s větší
kontrolou, průhledněji a méně byrokraticky.
Jan POKORNÝ: Táž otázka pro viceprezidenta Světové banky Matse Karlssona.
Mats KARLSSON: Takové fondy financujeme my a to je velmi úspěšný způsob.
Známe velmi mnoho o tom, co se musí dělat, aby Světová banka, OSN a
nezávislé organizace mohly pomoct lidem v chudých zemích žít lépe. Zničit
chudobu v polovině roku 2015, o to jde.
Jan POKORNÝ: Hosty dnešního Radiofóra byli po telefonu z Frýdku-Místku
sociolog, profesor Jan Keller, děkujeme za váš čas, na shledanou.
Jan KELLER: Děkuji na shledanou.
Jan POKORNÝ: VE studiu na Vinohradské 12 byli Jiří Dienstbier a
viceprezident Světové banky Mats Karlsson. Také děkuji za váš čas a na
shledanou.
Jiří DIENSTBIER: Na shledanou.
------------------------------------------------------------------------
http://www.dienstbier.cz/clanky/c0008150.htm
