Projev na závěr veřejného slyšení o porušování lidských práv v Čečensku, Praha 26. května 2000
------------------------------------------------------------------------
Domnívám se, že člověk nepatří svému státu nebo své říši. Domnívám se, že jsme všichni jako členové lidského rodu jedním velikým společenstvím. Tím spíš dnes, kdy vstupujeme do éry jediné globální civilizace. Domnívám se, že nikomu z nás nemůže být lhostejno, co se děje s někým jiným, byť na místě vzdáleném. Nemůžeme tolerovat státu, byť by to byl stát sebemocnější, utlačování člověka, potlačování jeho svobod, jeho práv. Nemůžeme tolerovat potlačování národní svébytnosti. Domnívám se, že nám nemůže být jedno, umírají-li nevinní lidé, a tím nemyslím pouze a jenom civilní obyvatelstvo v Čečensku. Tím myslím i ruské vojáky, které kdosi žene do nesmyslné vyvražďovací války.
Domnívám se, že tento základní princip nelhostejnosti platí speciálně v tomto případě, protože Rusko je země, která vstupuje do nové dlouhé éry svého sebehledání, svého sebedefinování v novém multipolárním světě. Má v čele mladého, zdravého prezidenta, lze tedy očekávat dlouhou éru. Domnívám se, že právě v této době demokratický svět spolurozhoduje o tom, co se s Ruskem stane během dalších desítiletí, během dlouhé éry, která je před ním. I s ohledem na budoucnost Ruska nelze prostě mlčet k tomu, co se tam děje.
Před Ruskem stojí veliký úkol sebe samo definovat, nalézt svou identitu, nalézt svůj vztah k jiným národům, dokázat se jich zeptat, zda s ním chtějí či nechtějí žít v jedné říši. To je veliký úkol. My pomůžeme Rusku tento úkol splnit tehdy, budeme-li říkat pravdu o tom, co si o jeho činech myslíme. Tím, že s ním budeme nakládat jako s malomocným, který zasluhuje zvláštní zacházení a u něhož je třeba mhouřit oči, mu vůbec nepomůžeme. A vůbec tím nepomůžeme osudu lidského rodu na této zemi.
Projev na summitu Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, Istanbul 19. listopadu 1999
------------------------------------------------------------------------
Brzy uplyne už pětadvacet let od vrcholné schůzky v Helsinkách, na níž byl přijat známý Závěrečný akt a zrodil se proces, který má dnes podobu OBSE. Mám v živé paměti tu dobu: okolnost, že představitelé totalitních režimů ze sovětského bloku podepsali i ty části dokumentu, které se týkaly lidských práv a svobod, byla na jedné straně překvapující a povzbudivá, na druhé straně ale vyvolávala i nemálo pochybností. Mnoho lidí to považovalo za pouhou lest a tvrdilo, že komunističtí vládci si tu nechali od Západu stvrdit legitimitu evropského statu quo, tedy nepřímo i rozdělení Evropy, a za to slíbili Západu plnit něco, co vůbec plnit nehodlali. Rozumím těmto pochybnostem: bylo přece víc než pravděpodobné, že pro totalitní vládce byly helsinské závazky jen kusem papíru, jímž lze sice mávat, ale jehož obsahem se netřeba řídit. Což stejným způsobem nenakládali se spoustou jiných zákonů, smluv, závazků či deklarací, které přijali?
Přesto bylo nesmírně dobré, že se to všechno tehdy stalo. Mnoho lidí na Západě i na Východě udělalo totiž jeden veledůležitý krok: vzalo komunistické vládce za slovo a začalo na nich vyžadovat plnění toho, co podepsali. Tehdy začala také vznikat první opoziční či takzvaně disidentská hnutí v sovětském bloku, jimž bylo společné právě to, že se odvolávala na helsinské i další dokumenty zavazující vlády k respektování lidských práv a svobod. Pro tato hnutí to tedy byla inspirace, záštita a dobrá příležitost vzdorovat násilí a zároveň mu komplikovat odplatu.
Proč to ale všechno teď připomínám: Evropa a vlastně celý svět se během uplynulých pětadvaceti let radikálně změnily, zhroutila se železná opona a spolu s ní celý předchozí světový pořádek. Ale něco se přece jen nezměnilo: stále jsou lidé, kteří se k našim slovům upínají, věří jim a vyžadují od nás, abychom je naplňovali skutkem.
Uvědomil jsem si to znovu nedávno, když jsme v Praze pořádali setkání intelektuálů různých národů bývalé Jugoslávie a když jsem jednal se srbskými opozičními předáky nebo s černohorskými politiky. Všichni chtějí vzít za slovo Pakt stability, který jsme před časem podepsali v Sarajevu, a všichni věří, že to může být dobré východisko k tomu, aby byl v jejich regionu konečně protnut bludný kruh etnického násilí a pomsty a aby - za citlivé pomoci všech ostatních - byl i tam upevňován systém občanských států založených na demokracii, občanském soužití a lidských právech. Ba řekl bych, že mnozí se v Srbsku, Kosovu či Černé Hoře upínají dnes k Paktu stability podobně, jako my jsme se před pětadvaceti lety upínali k Závěrečnému aktu z Helsinek.
Ale nejde jen o ně. Domnívám se, že je více míst v Evropě, kde lidé spojují své naděje se závazností všech základních dokumentů o lidských právech, počínaje Všeobecnou deklarací OSN a konče texty, které tu dnesschválíme, a věří ve smysl svého boje za tuto závaznost. Měli bychom proto dobře naslouchat takovým hlasům, jako je například hlas běloruské Charty 97, odvážný hlas Sergeje Kovaljova kritizujícího počínání své země v Čečensku či hlas mnoha nevládních organizací v celé Evropě, které upozorňují, kde všude na jak jsou lidská práva pošlapávána.
Nesmíme zklamat tyto všechny lidi. Nesmíme zklamat všechny, kteří berou naše vyhlášení vážně a dovolávají se jich ve svém zápase za svobodu a spravedlnost. Musíme chránit, pěstovat a prohlubovat autoritu vlastních slov.
A musíme samozřejmě posilovat nejrůznější institucionální nástroje, které nám mohou pomoci proměňovat tato slova v činy, anebo aspoň účinně pomáhat všem, kteří o to ve svých zemích usilují.
Ve struktuře různých mezinárodních organizací má právě v tomto ohledu OBSE své nezastupitelné místo a svou dobrou tradici.
Věřím, že náš summit - jemuž vytvořilo Turecko tak dobré podmínky navzdory tomu, jakými strašlivými neštěstími v poslední době prošlo - na tuto tradici naváže a významně přispěje jak ke zvýšení váhy slov mezinárodního společenství, tak k tomu, aby mezinárodní společenství dokázalo vskutku účinně vymáhat plnění závazků, jež z jeho slov vyplývají.
Projev ke společnému zasedání obou komor kanadského Parlamentu, Ottawa 29. dubna 1999
------------------------------------------------------------------------
Myslím, že v nadcházejícím století se většina států začne proměňovat z kultovních a emotivními obsahy nabitých objektů v daleko prostší a civilnější, méně mocné a především racionálnější správní jednotky, tvořící jen jednu z úrovní složité a mnohovrstevnaté planetární společenské sebeorganizace. S touto proměnou by měla postupně odcházet do propadliště dějin i idea nevměšování, podle níž nikomu z nás není nic do toho, co se děje v jiném státě a jak v něm jsou respektována lidská práva.
Mluvím tu o jiné věci. Mluvím o tom, že existuje hodnota vyšší než stát. Touto hodnotou je člověk. Stát, jak známo, má sloužit člověku, nikoli naopak. Pokud člověk slouží svému státu, pak by mu měl sloužit právě jen v té míře, v jaké to je nutnou součástí dobré služby státu všem jeho občanům. Lidská práva jsou nad právy států. Lidské svobody jsou vyšší hodnotou, než suverenita státu. Mezinárodní právo chránící jedinečnou lidskou bytost by mělo být nadřazeno mezinárodnímu právu chránícímu stát.
Jsou-li v dnešním světě propojeny naše osudy v osud jediný, je-li každý z nás odpovědný za budoucnost všech, pak nesmí nikdo, tedy ani stát, omezovat právo člověka svou odpovědnost reálně naplňovat. Myslím, že by se ze zahraniční politiky jednotlivých států měla postupně vytrácet kategorie, která je dosud jejich nejčastější osou, totiž kategorie "zájmů" či "našich státních zájmů" či "zahraničně politických zájmů našeho státu". Myslím, že kategorie "zájmů" je schopna spíš rozdělovat než zbližovat. Každý máme nějaký svůj vlastní, zvláštní zájem, to je samozřejmé, a vůbec není nutné se svých legitimních zájmů vzdát. Je však cosi vyššího, než naše zájmy. Totiž principy, které zastáváme. Principy nás ostatně daleko častěji spojují, než rozdělují. A jsou navíc tím, podle čeho se pozná legitimnost či nelegitimnost našich zájmů. Není, myslím, správné, říkají-li různé státní doktríny, že zájmem státu je prosazovat ty či ony principy. Tyto principy je třeba ctít a prosazovat kvůli nim samým, tak říkajíc z principu. A od nich lze teprve odvozovat své zájmy.
Nebylo by podle mne například správné, kdybych řekl, že zájmem České republiky je, aby byl na světě spravedlivý mír. Musím říct něco jiného: na světě musí být spravedlivý mír a tomu je třeba podřídit zájmy České republiky.
Aliance, jejímiž členy jsou dnes Kanada i Česká republika, vede zápas proti genocidnímu režimu Slobodana Miloševiče. Není to zápas snadný ani populární a lze mít různé názory na jeho strategii a taktiku. Jednu věc však tomuto zápasu nemůže žádný soudný člověk upřít: je to zřejmě první válka vůbec, která není vedena jménem zájmů, ale jménem určitých principů a hodnot. Lze-li říct o nějaké válce, že je etická nebo že je vedena z etických důvodů, pak to platí o této válce. V Kosovu nejsou žádná ropná pole, o jejichž produkci by třeba mohl mít někdo zájem; žádná členská země aliance nemá v Kosovu své teritoriální pohledávky; Miloševič neohrožuje územní ani jinou integritu kteréhokoli člena Aliance. Přesto Aliance bojuje. Bojuje ve jménu lidské nelhostejnosti k osudu druhých. Bojuje proto, že slušný člověk se nemůže dívat na systematické a státem řízené vyvražďování jiných lidí, nemůže něco takového snášet, nemůže nepřijít na pomoc, je-li v jeho silách a možnostech na pomoc přijít.
Tato válka nadřazuje lidská práva právům států. Svazová republika Jugoslávie byla napadena, aniž k tomu měla Aliance přímý mandát od OSN. Nestalo se tak ale ze svévole či z agresivity nebo z neúcty k mezinárodnímu právu. Stalo se tak naopak z úcty k právu. Ale k právu vyššímu, než je to, které chrání suverenitu států. Totiž z úcty k právům člověka. Tak, jak nám je artikuluje naše svědomí, i tak, jak jsou artikulována v jiných mezinárodně právních dokumentech.
Myslím, že tu běží o důležitý precedens do budoucna. Bylo tu jasně řečeno, že vraždit lidi, vyhánět je z domovů, týrat je a zbavovat je majetku se nesmí. Bylo tu demonstrováno, že lidská práva jsou nedělitelná a je-li ubližováno jedněm, je tím ubližováno všem.
Vím dobře, že Kanada už dlouho a systematicky ve své politice prosazuje princip bezpečnosti člověka, který považuje za stejně důležitý jako princip bezpečnosti státu, ne-li důležitější. Rád bych vás ujistil o tom, že tatopolitika Kanady sklízí v mé zemi hluboký respekt. Přál bych si, abychom nebyli jen spojenci formálními či institucionálními jakožto členové téže obranné aliance, ale abychom byli spojenci i v prosazování tohoto principu.
Mnohokrát jsem si kladl otázku, proč má člověk vlastně právo na nějaká práva. A vždy jsem nakonec dospěl k názoru, že lidská práva, lidské svobody a lidská důstojnost mají svůj nejhlubší kořen jinde než v tomto našem vezdejším světě. Samy sebou se stávají jen proto, že za jistých okolností dokáží být pro člověka - aniž je k tomu kýmkoli nucen - vyššími hodnotami než sám jeho život. Proto mají smysl jen na pozadí nekonečnosti a věčnosti. Jsem hluboce přesvědčen, že to, co děláme, ať už je to v souladu s naším svědomím jakožto velvyslancem věčnosti v naší duši, anebo v rozporu s ním, se s konečnou platností zhodnocuje jinde než v prostoru, který dokážeme obhlédnout. Kdybychom to netušili či podvědomě nepředpokládali, nemohli bychom některé věci dělat.
Dovolte, abych své poznámky o státu a jeho předpokládané budoucí roli uzavřel konstatováním, že zatímco stát je dílem lidským, člověk je dílem božím.
L'Etat est l'oeuvre de l'homme, et l'homme est l'oeuvre de Dieu.
Projev k 50. výročí Všeobecné deklarace lidských práv, Ženeva 16. března 1998
------------------------------------------------------------------------
Především vám děkuji za čest, které se mi dostává tím, že tu mohu vystoupit s několika úvodními větami na shromáždění, které má připomenout padesáté výročí události tak významné, jakou bylo přijetí Všeobecné deklarace lidských práv. V dějinách lidstva sehrálo naprosto zásadní roli více různých textů, Deklarace lidských práv se však od všech ostatních liší především tím, že její dosah nemá být či není uzavřen hranicemi jedné kultury či civilizace, ale že je od prvopočátku koncipována a že posléze působí jako univerzální, tak říkajíc planetární soubor principů, jimiž by se mělo řídit lidské soužití, a jako taková že se postupně stala východiskem bezpočtu dalších norem určujících pravidla společného a důstojného života lidí a národů žijících na Zemi. Takto zásadní texty nevznikají snadno a za existenci Deklarace lidských práv pravděpodobně vděčíme především zvláštní atmosféře po druhé světové válce, kdy si celé lidstvo uvědomovalo, že nemají-li se takto apokalyptické hrůzy opakovat, je třeba překročit rámec rozmanitých dílčích či prestižních zájmů a na něčem naprosto fundamentálním se dohodnout.
Deklarace lidských práv měla pochopitelně rozporuplný život: na jedné straně významně předurčila padesátileté působení OSN, promítla se do mnoha jejích dalších dokumentů, promítla se do stovek mezinárodních smluv i ústavních dokumentů jednotlivých států. Stála také například v pozadí známého Závěrečného aktu helsinské konference z roku 1975, jehož důraz na lidská práva významně přispěl k rozpadu bipolárního rozdělení světa, mimo jiné tím, že působil jako silný impuls pro opoziční hnutí v komunistických zemích, která vzala vážně to, co vlády jejich zemí podepsaly, a zesílila svůj zápas za dodržování lidských práv, což ve svých důsledcích znamenalo odpor proti samotné podstatě totalitních systémů.
Na druhé straně je ovšem pravda i to, že po celých padesát let, která uplynula od přijetí Deklarace lidských práv, byla lidská práva v nejrůznějších zemích světa porušována, nerespektována a potlačována, někde méně a někde velmi brutálně. Nelze se tomu divit: tento nesmírně složitý svět stěží ze dne za den změní nějaká deklarace.
Přesto se domnívám, že historický význam tohoto celosvětového závazku dalekosáhle převažuje nad faktem jeho tak častého porušování: poprvé v dějinách totiž nastavil jakési validní a všemi respektované zrcadlo bídětohoto světa a vytvořil univerzální normu, s níž lze skutečný stav věcí neustále srovnávat, na níž se lze trvale odvolávat a jejímž jménem lze v krajních případech i zasahovat proti bezpráví. Normu, kterou samu - jako takovou - se málokdo odváží kritizovat, protože se k ní vlastně všichni přihlásili. To znamená přinejmenším to, že každý, kdo ji ve větším měřítku porušuje, se musí s touto historickou novinkou nějak vyrovnávat.
Zjednodušeně řečeno: všichni, kdo plivají na lidská práva, mají po Deklaraci podstatně těžší život, než měli před ní.
Právě proto nyní nesmíme dopustit, aby bylo téma lidských práv nenápadně odsouváno na druhou či třetí kolej jakožto téma nevhodné či politicky neperspektivní. Hromadné porušování základních lidských práv, mezi něž bezesporu patří i právo na život, je totiž začasté ospravedlňováno státními či národními zájmy, a stává se bohužel každodenní realitou, kterou v posledním desetiletí sledujeme téměř v přímém přenosu. Genocida ve Rwandě, násilí v Čečensku, Bosně a Hercegovině, neobhajitelná situace v Tibetu, Severní Koreji, Barmě, na Kubě, v Kosovu - to je jen část výčtu, který musíme mít stále na paměti. Opřeni o Deklaraci lidských práv bychom měli být schopni těmto hrozbám lidskému životu, svobodě a důstojnosti čelit, nebo je alespoň pokaždé jasně pojmenovat.
Častokrát si kladu otázku, proč vlastně má člověk právo na nějaká lidská práva, a často se nad tímto tématem v různých projevech zamýšlím. A vždy znovu dospívám k názoru, že tu jde o něco podstatně jiného a hlubšího, než o pouhou smlouvu mezi lidmi, kteří pochopili, že je pro ně jako pro jednotlivce praktické, budou-li ta či ona jejich práva nějak artikulována a zaručována, a bude-li tím automaticky omezena svoboda těch, kteří by jejich práva chtěli či mohli ohrožovat či jim je upírat. Ano, formálně má Všeobecná deklarace lidských práv - stejně jako stovky tisíc zákonů či nařízení, jimiž je lidské soužití upraveno - skutečně podobu jakési společenské dohody či smlouvy. Tato smlouva však vychází z určitých paradigmat, jistot či předpokladů, které nejsou a dost dobře ani nemohou být dále zdůvodněny. Malý příklad: lidská důstojnost. To je přece něco, co tak či onak proniká vlastně všemi základními lidskými právy, bez čehož si žádný dokument, který se lidských práv týká, nedovedeme představit, co však považujeme za věc tak samozřejmou, že nám připadá nesmyslné ptát se, co to je a proč by to člověk vlastně měl mít. A tím méně se ptáme, proč je pro nás všechny praktické, když vzájemně svou lidskou důstojnost uznáváme.
Jsem přesvědčen, že nejhlubší kořeny toho, co dnes nazýváme lidskými právy, tkví mimo nás, nad námi, kdesi hlouběji, než ve světě lidských smluv, v prostředí, které bych pro jednoduchost nazval metafyzické. Člověk, jako jediná bytost, která si plně uvědomuje sebe samu ve své smrtelnosti a která jediná nevnímá to, co je kolem ní, jako své pouhé okolí, ale jako svět, k němuž má vlastní niterný vztah, odvozuje - byť by si to sám tisíckrát neuvědomoval - svou důstojnost, stejně jako svou odpovědnost, od tohoto světa jako celku, respektive od toho, co vnímá jako jeho osu, páteř, řád, směr, smysl, duši, jak kdo chce. Křesťané to vyjadřují jednoduchým tvrzením: člověk tu je k obrazu božímu.
Svět se za posledních padesát let nesmírně změnil. Je nás na něm mnohem víc; zhroutil se koloniální systém; zhroutilo se bipolární rozdělení světa; závratně se prohloubila globalizace všeho, a i když podobu této civilizace významně předurčil euroamerický civilizační okruh, už dávno tu nepřevládá. Naopak: vstupujeme do éry multikulturality, vstupujeme do světa, který je sice obepínán jednou jedinou globální civilizací, který je však zároveň založen na rovnoprávné koexistenci mnoha stejně mocných kulturních či náboženských či civilizačních okruhů.
Tyto různé světy mají samozřejmě své různé historické, duchovní, politické i morální tradice. A stále častěji se stává, že se tam či onde dostávají tyto tradice do vážného rozporu s tou představou o lidských právech, kterou ztělesňuje Všeobecná deklarace lidských práv. Začasté je tento rozpor jen mrzkou záminkou různých samovládců k tomu, aby páchali to, co páchají, a jaksi to legitimizovali "jinakostí" svého kulturního prostoru. Mnohdy tomu ale tak není a k jakémusi skutečnému rozporu tu dochází. A různé standardy, k nimž se euroamerický svět historicky dopracoval, jsou opravdu a upřímně vnímány jako dílo "odjinud", které v nejlepším případě lze respektovat, ale s nímž se lze těžko niterně ztotožnit. Navíc je leckde toto dílo vnímáno jako příliš sekulární, civilní, materiální, jako něco, co příliš málo dbá vyšší autority, která je jediným zdrojem všech mravních imperativů, jakož i s nimi souvisejících či jimi chráněných práv. Není to úplně pravda: západní standardy lidských práv jsou de facto moderní aplikací křesťanských zásad. Ale zvenčí se to tak nejeví, a pokud by se to tak jevilo, mohlo by to být ještě horší, protože by to bylo vnímáno jako civilně maskovaný náboženský imperialismus.
Jak si v této situaci počínat? Co dělat?
Cest jsou zajisté tisíce. Ale v oblasti, které se dnes věnujeme, vidím jako jednu z možných cest posílit po padesáti letech důraz na spirituální pramen lidských práv. To je totiž něco, co tato práva neodcizí různým mimoevropským či mimoamerickým světům, ale co jim je naopak může přiblížit. Ale může je přiblížit především nám, kteří z tohoto euroamerického prostoru pocházíme, neboť to jsme především asi my, kdo ztrácí stále zřetelněji z mysli spirituální rozměr hodnot, v něž věří, a metafyzický původ práv, jichž se dovolává, a kdo má sklon vnímat dokumenty jako je Deklarace lidských práv prostě jen jako jakýsi dobrý byznys. Co je ale nejdůležitější: v prazákladech všech hlavních světových náboženských systémů nalézáme přece v různých podobách v podstatě tytéž základní principy, včetně týchž mravních imperativů. Jsou nesmírné rozdíly v akcentech, v duchu, charakteru i liturgii různých náboženství, ale kdesi na jejich dnu nalézáme nakonec vždycky tentýž základní fundament. Tedy tutéž výzvu k pokoře před tím, co je kolem nás a nad námi, tutéž výzvu k slušnému chování a k solidaritě, tentýž odkaz na vesmírnou paměť, kde se naše činy zhodnocují, tentýž důraz na naši odpovědnost za celý svět.
Nevěřím, že OSN je schopna přijmout dnes nějaký dokument podobné závažnosti, jako byla Všeobecná deklarace lidských práv. Přesvědčil jsem se o tom na vlastní kůži, když se připravoval výroční summit a v jeho zákulisí byly činěny pokusy přijmout krátký a zásadní dokument deklaratorní povahy, který by reagoval na změny, které se ve světě za posledních padesát let udály. Podílel jsem se na těchto přípravách a záhy jsem pochopil, jak je těžké na čemkoli se shodnout: ne snad, že by s navrženými dokumenty nikdo nesouhlasil, ale kdekoho zajímalo, zda to nepsal někdo, proti němuž je povinen mít výhrady, kdekdo tam chtěl jen z prestižních důvodů cosi přidat, kdekdo naopak něco škrtnout, takže nakonec nevzniklo samozřejmě nic. Přesto se domnívám, že aspoň ti z nás, kteří chtějí, by mohli hledat různé způsoby, jak zdůrazňovat to, o čem tu mluvím, to znamená spirituální dimenzi a spirituální původ všech hodnot, které OSN střeží, a dbát toho i v praktické práci této organizace. Je-li lepší budoucnost tohoto světa v oblasti ducha, mravního řádu a nové odpovědnosti za svět, pak kdo jiný by to měl znovu a znovu opakovat než OSN?
Hodně se mluví o reformě OSN. Dovolíte-li, zmíním se na závěr o několika obecnějších věcech, které nebudou znít v tuto chvíli příliš reálně, ale které nemohu neříct, protože jsem hluboce přesvědčen, že by mohly v budoucnosti obohatit práci této historicky naprosto ojedinělé a nesmírně důležité instituce.
O první z nich jsem se už zmínil: domnívám se, že by bylo velmi dobré hledat na půdě OSN jakési spirituální minimum spojující různé kultury dnešního světa a hledat způsoby, jak celý systém péče o lidská práva, ale i o všechna další společná práva a společné povinnosti dnešního lidstva hlouběji v tomto spirituálním základě zakotvit.
Za druhé si myslím, že by OSN a její nejrozmanitější agentury, výbory či komise měly daleko zřetelněji prodchnout svou práci systematickou starostí o lidská práva a vše další, co dělají, vždy v nich tak či onak zakořeňovat, s nimi propojovat či od nich odvozovat. Snad by to mohlo vytvořit klima, v němž by nebylo tolik partikularismu a tolik egoistickými, hospodářskými či geopolitickými zájmy motivované lhostejnosti či tolerance ke zjevnému zlu. Největším problémem dnešního multipolárního světa, v němž se obnovují stovky atavistických národních zájmů, není podle mého mínění zlo samo, ale jeho tolerování. Příklad za všechny: jen si vzpomeňme, jak dlouho to trvalo, než byla Evropa schopna zastavit válku v Bosně a Hercegovině! A kdoví, zda by ta válka nepokračovala dodnes, kdyby se do věci svého času nevložily Spojené státy!
Třetí věc, kterou řeknu, nebude asi žádnou novinkou: je třeba odbyrokratizovat a odformalizovat všechny orgány, instituce a procedury OSN, a výrazně tím zmenšit její rozpočet.
Za čtvrté: vím, jak to bude asi těžké, ale OSN by se měla zamyslet nad strukturou Rady bezpečnosti. Vždyť tato Rada je v mnoha ohledech jen reliktem poválečných poměrů! Umím si představit Radu bezpečnosti, v níž budou jako stálí členové přítomny státy nejpočetnější, nejvlivnější a nejzřetelněji reprezentující různé kontinenty a civilizační okruhy dnešního světa. Prostory, které se naopak integrují, jako například Evropa, by přitom klidně mohly být zastoupeny jediným společným zástupcem. Rovněž si umím představit, jak by pružnost rozhodování vzrostla, kdyby platilo například právo veta jen v případě, že by ho využili nejméně dva stálí členové.
A má poslední poznámka, možná nejdůležitější: myslím si, že OSN by měla dělat vše pro to, aby ji lidé vnímali jako organizaci vskutku svou, to jest jako organizaci obyvatel této planety, tedy nikoli jen jako klub svých vlád. Nepochybně by se dalo nalézt mnoho způsobů, jak tento pocit posilovat, například i tak, že by lidé platili OSN přímo, byť samozřejmě prostřednictvím státní správy svých států, tedy že by nešlo o příspěvky států, to jest vlád, ale o příspěvky všech obyvatel naší planety. I kdyby každý zaplatil třeba jen miliontinu svého ročního příjmu, ale věděl jasně, že OSN je i jeho podnik, bylo by to skvělé.
Pane generální tajemníku,
vím o velkorysé koncepci reformy, kterou jste pro OSN připravil, a samozřejmě ji plně podporuji. Přesto jsem využil dnešní příležitosti k tomu, abych se zmínil i o několika svých osobních a - uznávám - poněkud utopických námětech.
Paní vysoká komisařko Mary Robinsonová, milá přítelkyně,
děkuji Vám za pozvání do krásné Ženevy, místa, které je tradičně svázáno s pokusy - tu úspěšnějšími, tu méně úspěšnými - o mírové uspořádání našeho kontinentu a světa. Přeji Vám i nám všem, aby se poválečný pokus zvaný OSN dařil, aby byl stále úspěšnější a aby Všeobecná deklarace lidských práv, jejíž vznik si dnes připomínáme, stále zřetelněji přestávala být pouhým snem člověka o vlastním postavení na tomto světě, ale aby se postupně proměňovala ve všech zemích v živoucí realitu.
Projev na konferenci FORUM 2000, Praha 4. září 1997
------------------------------------------------------------------------
Zatím se zdá, že čím víc jsou různé civilizační, kulturní a náboženské okruhy svazovány pouty jediné globální civilizace, která má nutně unifikující dopad, tím víc se snaží tomuto sevření čelit důrazem na svou svébytnost, nezaměnitelnou identitu, zvláštnost, prostě na to, čím se liší od okruhů ostatních. Jako bychom žili v epoše důrazu na duchovní, náboženskou a kulturní "jinakost". Tento rostoucí důraz znamená skutečně další velikou hrozbu tomuto světu.
Jak ale obnovovat v lidském vědomí společný vztah k tomu, co je nad námi, když to, co je nad námi, si představují všude jinak a všude pociťují potřebu právě tuto "jinakost" zdůrazňovat? Má vůbec smysl pokoušet se obracet lidský pohled k nebesům, když takový obrat může jen zesílit konflikt našich různých božstev?
Nejsem pochopitelně odborník na různá náboženství, ale vše, co o těch hlavních vím, co se o nich průběžně dozvídám a čeho si na nich během bezprostředního kontaktu s nimi všímám, vyvolává ve mně neodbytný dojem, že toho mají navzájem společného daleko víc, než si přiznávají a jsou ochotna přiznat. Od základního východiska, totiž od jistoty, že tento svět a naše existence v něm nejsou jen výsledkem nahodilé souhry různých náhod, jež dohromady nic neznamená, ale že tu jde o tajemné, ale integrální dílo, jehož zdroje, směřování a cíle těžko můžeme v jejich celistvosti dohlédnout, až po velký soubor mravních imperativů, kterými nás toto dílo oslovuje - to všechno se mi zdá různé náboženské systémy překvapivě spojovat, přičemž různorodost jejich tradic, akcentů, liturgií a interpretací mi připadá jako jev sice nesmírně důležitý, ale nikoli převládající. Co se mi zdá převládat, je naopak podobnost toho, k čemu nás - jako lidské bytosti - různá náboženství vyzývají či jako co nás chápou.
Poslední, ale možná nejdůležitější otázka, kterou bych vám rád položil, je otázka, zda cestou ze současné neradostné situace není právě hledání toho, co různá náboženství a různé kultury spojuje, hledání jejich společných východisek, principů, jistot, nadějí a imperativů, to všechno cílevědomě a způsoby odpovídajícími naší době kultivovat a duchem tohoto - dovolíte-li to tak nazvat - společného duchovního a mravního minima - se pak pokoušet prodchnout všechny způsoby lidského soužití a snažení, jakož i zacházení s planetou, na níž je nám dáno žít.
Domníváte se, že by tudy mohla vést cesta k zastavení onoho slepého samopohybu vlekoucího nás do pekel, anebo se vám to zdá být nereálné a naivní? Domníváte se, že takovéto společné a univerzální vzpamatování lidského ducha a lidské odpovědnosti za svět, takováto - jak jsem to kdysi nazval - existenciální revoluce, mohou být vyvolány jen nějakým nevídaným otřesem či katastrofou, anebo že je v silách moudrých lidí je vyvolat vlastní vůlí a spojením svých sil bez nějakého hrůzného impulsu zvenčí? Domníváte se, že k něčemu takovému stačí prostě přesvědčivá slova moudrých lidí, anebo je opět - tak jako kdysi - třeba charismatických proroků či novodobých mesiášů, nebo dokonce jakýchsi historických zázraků?
Projev při pietním aktu k 55. výročí lidické tragédie, Lidice 14. června 1997
------------------------------------------------------------------------
Obávám se však, že připomínání osudu Lidic se často stává pouhým rituálem a že si již v plné síle neuvědomujeme hrůznost a zvrácenost činu, který nám připadá neskutečný a neopakovatelný. Hrozby tohoto druhu se nám zdají být vzdálené a nepravděpodobné, jako kdybychom byli již jednou provždy dějinami poučeni, jako kdyby se takovýto čin již nikdy nemohl opakovat.
Myslím, že by bylo bláhové takto uvažovat. Tato setkání by proto neměla být pouhým pietním obřadem, ale trvale obnovovanou výzvou k zamyšlení nad příčinami této tragédie, nad jejími souvislostmi a jejími důsledky pro dnešek.
Především nesmíme zapomínat na to, že jakkoliv již uplynulo od druhé světové války přes padesát let, stále mezi námi žijí ti, kteří se vrátili z koncentračních táborů, kteří ztratili své blízké, ti, kteří se tehdejší vládě násilí odvážně postavili na odpor. Tito lidé nemohou být pouze tématem učebnic historie. V minulosti se nedočkali úcty a díku, které zasluhují. Mnozí z nich se totiž po válce postavili opět na stranu demokracie, proti komunistickému totalitnímu režimu, a byli znovu pronásledováni. Chceme-li dnes budovat demokratickou a svobodnou republiku, nemůžeme zapomínat na ty, kteří za věc svobody a demokracie v minulosti trpěli. Věnujme jim proto svou péči a naslouchejme jim - jejich hlas je hlasem tolerance a zkušenosti, která má co říct i dnešku.
Nesmíme také zapomínat na dějinný kontext, na to, že vyvraždění Lidic nebylo jakýmsi strašným válečným excesem či vybočením, ale - jak o tom svědčí i onen zmíněný zrůdný instruktážní film - logickým důsledkem zvrácené nacistické ideologie, která si dala právo rozhodovat o tom, kdo má žít a kdo ne, jakou budoucnost má ten či onen národ, ten či onen jednotlivec. Lidice se tedy nestaly symbolem proto, že by jejich osud byl ojedinělý - právě naopak. Stejně brutálně, bez emocí a soucitu byly vyvražděny stovky obcí v Bělorusku, Polsku, Ukrajině, Rusku, Francii a jinde. Není náhodou, že týž zločinec, který připravoval a prováděl chladnokrevný plán konečného řešení české otázky, který se spolupodílel na úvahách o budoucím osudu Poláků, Holanďanů, Norů a dalších národů, stál na konferenci ve Wannsee také u zrodu nejhrůznějšího a nejstrašlivějšího z těchto genocidních plánů, jehož rozsah a důslednost se vymyká všem ostatním, na projektu vyvraždění Židů. Plánu, jehož uskutečnění vzalo život miliónům lidí, mezi nimi také osmdesáti tisícům našich spoluobčanů.
Tyto skutečnosti a tyto souvislosti si musíme stále znovu a znovu připomínat, protože ani dnešní svět není imunní proti ideologii nenávisti. V různých částech našeho kontinentu, na západě, východě i ve středu Evropy zdvihají hlas ti, kteří hlásají národní nesnášenlivost, šíří xenofobní postoje a nálady. Nesmíme dopustit, aby dostali šanci rozhodovat o příštím osudu Evropy. Nositel Nobelovy ceny míru Albert Schweitzer kdysi napsal: "Vzpomínka na lidickou tragédii musí zůstat v našem světě živá, aby nás podnítila k tomu, abychom se zbavili myšlenek nelidskosti, které ještě v naší době jsou, a abychom se odddali ideálům humanismu, abychom neriskovali, že tragédie Lidic se bude v budoucnu ještě opakovat. Nedělejme si iluze, že by to nebylo možné. Nejsme dost odolní, abychom se vystříhali nelidskosti. Jsme k ní ještě příliš tolerantní. Proti myšlenkám nelidskosti, které ještě trpíme, musí být veden boj. Základem civilizace, ke které máme dospět, je humanismus".
Když jsem na tomto místě hovořil před pěti lety, řekl jsem, že smrt lidických občanů a všech dalších popravených, deportovaných a mučených bychom si neměli připomínat jen jako památku nesmyslně utracených lidských životů. Zbytečnou by se stala jejich smrt pouze v případě, že bychom nebyli schopni z ní vyvodit poučení, že bychom nebyli schopni naplnit svou svobodu. I v naší společnosti je mnoho těch, kteří hlásají rasismus, xenofobii a politický cynismus. Boj proti nim není jen projevem spoluodpovědnosti za stav politické kultury v Evropě, není jen povinností vůči nám samým a našim potomkům, ale i závazkem k těmto obětem minulosti. A v našem vlastním zájmu bychom si stále znovu a znovu měli klást otázku, zda jsme tomuto závazku dostáli.
Projev na závěr Měsíce Bosny a Hercegoviny, Praha 13. října 1995
------------------------------------------------------------------------
Na první pohled se zdá, že tu proti sobě bojují různé národy, které spolu mají dávné historické účty a navzájem se nenávidí, a že smyslem jejich bojů je získat pro sebe co nejvíc území, na němž by si samy vládly a kde by je pokud možno svou přítomností nerušili ostatní. O toto veskrze povrchní pojetí celé věci se do jisté míry opírá či dlouho opíralo i mezinárodní společenství a jeho různí vyjednavači: ústředním pojmem jejich pokusů o mírové řešení byl totiž pojem "znepřátelené strany", čímž se mínily různé národy a jejich armády. Mezinárodní společenství tím de facto přijalo čistě etnickou interpretaci tohoto konfliktu a v důsledku toho dalo všechny na tutéž úroveň. Tím vyvolalo nebo aspoň posílilo veskrze falešný dojem, že tu jde pouze o lokální konflikt několika hašteřivých národů, které lze usmířit tím, že jim bude navržen nějaký osvícený kompromis. Co tím kompromisem bude, bylo jasné: nová mapa, která vymezí jednotlivým "znepřáteleným stranám" tak důmyslně teritoria jejich suverenity, že pomine důvod k bojům.
Neúspěch několikaleté dobře míněné a velmi intenzivní práce všech vyjednavačů neměl podle mého mínění svou příčinu v tom, že by tito vyjednavači neuměli kreslit mapy a vymýšlet kompromisy. Neměl dokonce příčinu ani v tom, že každý pokus o etnicky čistou mapu je předem odsouzen k nezdaru v zemi, kde etnická hranice prochází každým městem, každou vesnicí, každým domem, každou rodinou. Tento neúspěch měl příčinu v něčem jiném: tím, že vyjednavači, respektive ti, kteří je vyjednáváním pověřili, přijali koncepci "znepřátelených stran", to jest hašteřivých národů, tedy etnickou interpretaci konfliktu, a že se snažili proto konflikt urovnat opět etnicky, totiž nalezením spravedlivé etnické hranice, osvojili si vlastně bezděky zrůdnou ideologii těch, kteří celý konflikt rozpoutali, a tím opustili přesně ty civilizační hodnoty, které bylo jejich povinností bránit. Prokázali tím, že nepochopili, oč vlastně jde. Nechápe-li či nechce-li někdo chápat podstatu konfliktu, který má řešit, jaký pak div, že neuspěje?
Oč tedy vlastně jde?
Řekl bych, že to, co se napovrch jeví jako konflikt národů, je ve skutečnosti a ve své podstatě konfliktem dvou pojetí společnosti, státu a vůbec světa. Na jedné straně je moderní idea otevřené občanské společnosti, v níž dokážou vedle sebe a spolu žít a tvořivě spolupracovat lidé různých národů, etnik, náboženství, tradic a přesvědčení, a na straně druhé je archaická idea kmenového státu jako společenství lidí totožné krve. Tedy na jedné straně idea, která je jedním ze stavebních kamenů dnešního evropského sjednocování a zároveň jedinou nadějí dnešní globální a veskrze propojené civilizace na přežití, na straně druhé idea, která po staletí, ba tisíciletí kropila dějiny lidstva především krví, idea, jejímž dosud nejhrůznějším plodem byla druhá světová válka. Na jedné straně důraz na rovnost a stejnou důstojnost lidských bytostí a na straně druhé přesvědčení o výlučnosti těch, které náhoda jejich narození učinila příslušníky určitého kmene. Na jedné straně důraz na to, co všechny lidi spojuje, na jejich respekt k jinakosti druhých a na jejich solidaritu, na straně druhé důraz na to, čím se jedni od druhých liší a co je rozděluje. Na jedné straně úcta k jedinečné bytosti odpovědné za sebe samu, na straně druhé kult kolektivity, v jehož prostředí je podstatnější, k jaké smečce patřím, než jaký jsem. Zkráceně řečeno: na jedné straně naděje na smysluplnou budoucnost lidského rodu, na straně druhé pád do jeho nejtemnější minulosti.
Konflikt v Bosně a Hercegovině jsem nikdy nechápal jako konflikt mezi srbským národem a ostatními. Podle mého hlubokého přesvědčení tu jde o konflikt mezi principy, nikoli mezi národy.
Anebo nevede snad ta základní a nejdůležitější hranice v celé bývalé Jugoslávii mezi etnickými fanatiky a přívrženci autoritativního nacionálně kolektivistického státu a těmi, kteří chtějí žít v míru, v demokracii a v podmínkách občanské spolupráce? A není snad nekonečně důležitější než geografická hranice mezi etniky názorová, mentální a mravní hranice mezi organizátory etnických čistek, systematického znásilňování žen jiného národa, genocidního vyvražďování jeho příslušníků a teroristických útoků proti civilnímu obyvatelstvu a těmi, kteří chtějí žít prostě v míru s ostatními a jako lidé?
Jsem přesvědčen, že ve skutečnosti tu nejde o nic jiného než o konflikt civilizovaného občanského soužití, majícího v Bosně a Hercegovině svou zvláštní tradici, s nelidskostí, násilím a zlem etnického fanatismu. A považuji za urážku srbského národa a zpronevěru občanskému chápání společnosti, je-li zlo identifikováno se srbstvím. Ale za stejně zrůdné považuji, není-li zlo pojmenováno vůbec, protože by se to mohlo dotknout Srbů. Všechny národy mají své skutečné nebo potenciální Karadžiče a Mladiče. Získají-li tito lidé někde - dík bezpočtu historických, sociálních a kulturních okolností - větší vliv než jinde, nevyplývá z toho, že národ, z něhož vzešli, je zločinný. Takoví lidé škodí ostatně všem, tedy i vlastnímu národu, jehož znásilněním ostatně jejich zhoubné dílo obvykle začíná.
Jinými slovy: vyvarujme se všech pokusů činit za zlo odpovědny celé národy. To by byl totiž ten nejlepší způsob, jak přistoupit na ideologii etnických fanatiků. O to důsledněji však bojujme proti zlu, které etničtí fanatici páchají, ať už jménem kteréhokoli národa.
Nebezpečná idea "znepřátelených stran" nemá ovšem jen svou filozofickou či morální dimenzi, spočívající v bezděčném přijetí etnického principu jako hodnoty nejvyšší a ve smazání rozdílu mezi útočníkem a jeho obětí. Má i svou dimenzi politickou: nelze přece klást rovnítko mezi legální armádou státu, který v jeho současných hranicích uznalo celé mezinárodní společenství, a pokoutně vyzbrojenými jednotkami, terorizujícími civilní obyvatelstvo jménem politické entity, kterou nikdo nikdy neuznal. A úplně absurdní už je, je-li někdo stavěn před mezinárodní tribunál jako válečný zločinec, a zároveň je s ním jednáno o rozdělení mezinárodně uznaného státu.
Pevně věřím, že to vše, co tu říkám a co se mi vždycky zdálo být jasné, začínají dnes - bohužel s velkým zpožděním, které muselo být zaplaceno nezměrným lidským utrpením - chápat i mnozí další politici, dík čemuž se celé mezinárodní společenství začíná vzpamatovávat do své odpovědnosti.
Ano, cílevědomě vyvolávaná nenávist mezi národy v Bosně a Hercegovině a vůbec v prostoru bývalé Jugoslávie pravděpodobně každým dnem roste. Páchá-li někdo zlo jménem určitého národa, vyvolává nenávist k danému národu. Zlo má přitom, jak známo, infekční povahu. Nenávist budí nenávist, krutosti jedněch vedou ke krutostem druhých. Princip kmenového státu a krevní msty zavléká národy do bludného kruhu nikdy nekončícího účtování. Řešením není přidat se na stranu jednoho národa proti druhému. Řešením je vystoupit se vší rozhodností proti všem, kteří nenávist v lidech vyvolávají a pěstují, a postavit se se vší rozhodností za ty, kteří chtějí protnout tento bludný kruh a obnovit mezi lidmi vzájemný respekt a vůli k soužití a spolupráci.
Myslím, že všichni bosenští umělci, vědci, církevní a vůbec veřejní činitelé různých národností, kteří přijeli do České republiky na Měsíc Bosny a Hercegoviny, patří k těm, kteří tento bludný kruh chtějí rozetnout. Zasluhují proto naši úctu a všestrannou podporu.
Nebojují totiž jen za sebe. Bojují za nás všechny. Bojují za civilizační hodnoty, které sdílíme a které nesmíme svou lhostejností zradit. Lhostejnost ústící ve zradu jsme přece ve své historii dobře poznali na vlastní kůži. Nedoplatili jsme na ni jen my, doplatil na ni celý demokratický svět, který musel zaplatit nekonečnými oběťmi za záchranu a obnovu své svobody.
Nedopusťme, aby se něco tak neblahého opakovalo. Nedopusťme, aby ústupky zlu v jednom místě Evropy opět otevřely prostor zlu v globálním měřítku. To, co se děje a co hrozí v bývalé Jugoslávii, je zkouškou celé Evropy, je zkouškou vážnosti, s níž přijímá principy, které deklaruje a na nichž chce stavět svou lepší budoucnost.
Prohraje-li princip občanského soužití svůj zápas o přežití v Bosně a Hercegovině, prohrál ho v celé Evropě.
A to se nesmí stát.
Laudatio při udělení Mezinárodní norimberské ceny lidských práv S. Kovaljovovi, Norimberk 17. září 1995
------------------------------------------------------------------------
Toto historické město Norimberk se stalo právě před šedesáti lety dějištěm jednoho z klíčových momentů největší hrůzy a největší ostudy našeho století. Během takzvaného Sjezdu svobody NSDAP, v atmosféře bombastických nacistických spektáklů zde byly Říšským sněmem, tehdy již trapnou karikaturou někdejšího parlamentu německého lidu, schváleny zrůdné zákony, které prohlásily jednu skupinu občanů za lidi nižšího řádu a vyloučily je z národního i občanského společenství. Právě tehdy byly veřejně vyhlášeny zásady, které postupně vedly k největšímu masovému vraždění v dějinách.
Zlo se začalo šířit. Lidé začali být na základě norimberských zákonů i jiných absurdních principů rozdělováni na příslušníky vyšší a nižší rasy, vyšších a nižších národů, rodokmen a "rasová čistota" se staly postupně podmínkou pro účast na veřejném životě, pro studium a slušné zaměstnání a nakonec pro pouhé přežití.
Západní demokracie tehdy bohužel neslyšely a neviděly a v podstatě se omezily pouze na formální kritiku těchto takzvaných zákonů. Vinou opatrnosti a zdrženlivosti demokratických mocností a jejich neochoty rázně zakročit zvítězila politika appeasementu. Zločinci, kteří vyhlásili norimberské zákony, byli utvrzováni v přesvědčení, že je mohou beztrestně realizovat. Norimberské zákony vstupovaly jako součást a neodmyslitelný průvodce hnědého moru na území připojená či anektovaná k nacistické říši, aniž to vzbudilo vážnější odpor mezinárodního společenství. Poslední příležitost postavit se rázně tomuto vývoji byla promarněna v roce 1938, když evropské demokracie neobstály ve zkoušce pevnosti vůle k obraně a k solidaritě. Mám na mysli Mnichovskou dohodu. Jí byl zničen demokratický stát, který předtím poskytl azyl tisícům židovských i německých uprchlíků, stát, v němž cokoli obdobného norimberským zákonům bylo až do té chvíle naprosto nemyslitelné. Jí byla ovšem destruována i čest, sebeúcta i sebevědomí demokratických politiků a pohaněn jejich mandát.
Norimberské zákony vstoupily tehdy i na území mé vlasti věrně a pospolu s mnichovským diktátem. Hořící synagogy v Liberci a dalších městech českého pohraničí v takzvané křišťálové noci byly proto přirozeným následkem tohoto diktátu. Desetitisíce našich občanů, především Židů, prchaly v hrůze do vnitrozemí, zatím ještě o něco bezpečnějšího. Avšak příležitost byla promarněna. Neodvratně následovala okupace zbytku země, přepadení Polska, první masový transport Židů v Evropě z moravskoslezské Ostravy do polského Niska, transporty do Terezína a z Terezína do Osvětimi. Tragédie českých Židů byla přitom samozřejmě jenom součástí celé apokalypsy holocaustu a politiky tzv. konečných řešení pro celé národy a státy.
Jak je možné, že tak zvrácená ideologie, jakou je národní socialismus, mohla vzniknout v civilizované evropské kulturní zemi? Jak je možné, že ve starém evropském městě Norimberku, spojeném s významnou kodifikací městského práva, mohly být přijaty zákony, jež byly výsměchem jakémukoli právu? A jak je možné, že demokratické mocnosti tomu všemu zpočátku nečinně přihlížely a umožnily tak jeho šíření?
Zdá se, že mnozí politikové chápali demokracii jako pouhý mechanismus vytváření politické vůle. Došlo ke ztrátě vědomí jejího mravního základu. Teprve vypuknutí druhé světové války upozornilo demokraty na to, že se nevyplácí tolerovat netolerovatelné a jednat klasickými diplomatickými metodami s režimem, který porušuje veškerá pravidla, na nichž byla postavena evropská civilizace. Cena, kterou bylo za toto pozdní poznání třeba zaplatit, však byla vysoká.
Po válce byli všichni přesvědčeni, že nic podobného se nikdy nebude a nesmí opakovat. Norimberk, město nacistických sněmů a rasových zákonů, se stalo dějištěm procesu, který měl zavedením institutu mezinárodního tribunálu být výstrahou všem, kteří by se o něco podobného v budoucnosti pokusili. Plodem druhé světové války byla také Organizace spojených národů, instituce, jejímž posláním bylo propříště takovýmto hrůzám zabránit. Jedno z poučení druhé světové války zní, že mezinárodní společenství by nemělo pouze mechanicky uvažovat v kategoriích rovnováhy sil jednotlivých zemí. Mělo by se také starat, co se děje uvnitř nich. Vždyť Mnichov byl důsledkem víry, že je možné v rámci zachování jakési rovnováhy sil ustupovat i režimu, který vyhlásil norimberské zákony. Výsledkem však byly hrůzy holocaustu a válečné utrpení.
Leccos však nasvědčuje tomu, že lidstvo je nepoučitelné. Opět jsou tu ti, kteří se snaží dělit lidi podle etnické příslušnosti, lidé, pokoušející se obnovit ducha kmenových válek. Opět jsou tu ti, kteří se domnívají, že nelidskost spáchaná ve válce je beztrestná, a tak rozpoutávají války a vysmívají se mezinárodnímu společenství. A opět jsou tu demokratické vlády, které se domnívají, že útočníky lze zastavit dojednáváním ústupků, drobným taktizováním, zkrátka ustupováním zlu. A také OSN musí ještě, přes nesporně pozitivní úlohu, kterou nejednou při řešení mezinárodních sporů sehrála, ujít velký kus cesty, aby naplnila očekávání a úmysly svých zakladatelů.
Zdá se, že s léty, která uplývají od druhé světové války, a také se zhroucením komunismu polevila pozornost demokratů. Zdá se, že demokracie je znovu redukována na pouhou rutinu, mechanismus formování politické vůle. Demokracie však životně potřebuje neustálé obnovování hodnot, na nichž je založena. Dnes proto opět potřebujeme politiky, kteří se rozpomenou na etické základy demokracie a pochopí, že při jednání s militantními nacionalisty není možné spoléhat se na metody rutinní diplomacie. Politika ve stylu Nevilla Chamberlaina agresory nezastaví. Také proto potřebujeme občany, kteří dokáží rozpoznat zlo v jeho počátcích, kteří se mu i přes osobní riziko dokáží postavit a dát tak se vší rozhodností najevo svůj postoj i svým politickým představitelům.
Mezi ozbrojené konflikty, které dnes, padesát let po druhé světové válce, sužují Evropu, se řadí především válka na území bývalé Jugoslávie a některé konflikty v bývalém Sovětském svazu. Různí mocichtivci dávají těmto konfliktům často ráz kmenových válek, jimiž jsou oživovány a přetavovány v násilí staré etnické nenávisti. Je naší povinností podporovat ve svém vlastním zájmu ty síly v těchto oblastech, které se hlásí k hodnotám občanské společnosti a lidských práv. Mezi ně patří také Sergej Adamovič Kovaljov. Celým svýmživotem prokázal oddanost myšlence lidských práv a statečnost při jejich prosazování. Své snažení v této oblasti započal tento skromný vědec již v době vlády komunismu, v roce 1967. Stal se blízkým spolupracovníkem Andreje Sacharova. V roce 1969 byl jedním ze zakladatelů Iniciativní skupiny lidských práv. Byl aktivním spolupracovníkem a poté redaktorem samizdatového sborníku Kronika současných událostí, který zaznamenával případy porušení lidských práv v SSSR. V roce 1970 musel opustit svou práci vědce, v roce 1974 byl zatčen a obviněn z "protisovětské propagandy a agitace" a odsouzen k sedmi letům vězení a třem dalším letům nedobrovolného pobytu na Sibiři. Po odpykání trestu žil v Kalininu, protože neměl právo žít v Moskvě. V roce 1987 se vrátil do Moskvy, stal se členem přípravné skupiny pro lidská práva Mezinárodního fondu pro přežití a rozvoj lidstva. V roce 1990 se stal předsedou Výboru Nejvyššího sovětu Ruské federace pro lidská práva, od téhož roku byl hlavou delegace Ruska v Komisi OSN pro lidská práva v Ženevě.
Jméno Sergeje Kovaljova se stalo pro celý svět symbolem odporu proti krvavému konfliktu v Čečensku, jehož obětmi se stali především civilní obyvatelé, kterým bylo souzeno prožít nebývalá utrpení. Lidsky velmi statečné vystupování Sergeje Kovaljova přímo na místě bojů v Grozném bylo zároveň i bojem o demokratický charakter dnešního Ruska. Postavil se proti všem nebezpečným projevům, kterými čečenský konflikt ohrožuje další vývoj ruské společnosti, a prosazuje demokracii, lidská práva a princip občanské společnosti. Sergej Kovaljov se stal nejvýraznějším představitelem všech ruských demokratů, mezi které je vedle politiků a veřejně činných osobností nutno započítat především řadové občany, kteří vystoupili proti násilí, proti bezpráví a proti ohrožení demokratického vývoje ve své zemi. Pouze sám Sergej Kovaljov ví, jak obtížné je čelit všem těm, kteří se nedokáží zbavit své touhy po návratu starých pořádků.
Je symptomatické právě pro Sergeje Kovaljova, že v okamžiku, kdy může pomoci, okamžitě začíná jednat. Všichni jsme s velikým napětím sledovali teroristický útok v jihoruském městě Buďonnovsku a snahu Sergeje Kovaljova zprostředkovat jednání mezi oběma stranami, snahu, která vedla nakonec k úspěchu.
Sergej Kovaljov je dnes celosvětově uznávanou autoritou. Současný svět potřebuje občany, jako je Sergej Kovaljov, který - sám politik - ukazuje nám ostatním politikům, jak je třeba jednat a smýšlet. Osobnosti jako on jsou zárukou toho, že nebudou znovu přijímány norimberské zákony a uzavírány mnichovské dohody.
Město Norimberk chce přispívat k tomu, aby z Norimberka v budoucnu vycházely signály, které budou napomáhat k porozumění mezi národy. Za signál směřující k porozumění mezi národy považuji i skutečnost, že jsem byl možností promluvit na tomto fóru poctěn právě já, jako příslušník českého národa. Moji spoluobčané s radostí a uznáním sledují vše, co se město Norimberk, významné centrum regionu sousedícího s Českou republikou, snaží pro dobro česko-německých vztahů udělat. Je zkrátka dobře, že právě Norimberk si je dnes, v důsledku pohnutých dějin města, vědom své spoluzodpovědnosti za stav dnešního světa, a že právě zde je v zesílené míře chápán onen důležitý imperativ, který vyplývá z pohnutých dějin 20. století a který zní: zlu je potřeba čelit v jeho počátcích. Je dobře, že byla zřízena Mezinárodní norimberská cena lidských práv, kterou budou oceňováni ti, kteří jsou ochotni zlu čelit a bez ohledu na osobní rizika vedou boj za lidská práva. Je dobře, že prvním laureátem této ceny je právě Sergej Kovaljov.
Milý Sergeji Adamoviči, blahopřeji Vám k této poctě!
Projev při slavnostním otevření Paláce lidských práv, Štrasburk 29. června 1995
------------------------------------------------------------------------
Je pro mne velkou ctí, že mohu - jako představitel země, která v tuto dobu předsedá Výboru ministrů Rady Evropy - promluvit v tak významný den, jakým je dnešek. Totiž v den, kdy Rada Evropy otevírá tento Palác lidských práv, který, jak pevně věřím, se v krátké budoucnosti stane zhmotnělým symbolem hodnot, jejichž sdílení je motorem evropského sjednocování.
Dovolte mi, abych této příležitosti využil k jedné obecné poznámce o lidských právech a k jedné konkrétní poznámce o těch, kteří tato práva ohrožují.
My všichni, kteří jsme se v minulosti snažili vzdorovat v zemích bývalého komunistického bloku totalitnímu systému, jsme byli nazýváni buď disidenty anebo bojovníky za lidská práva. První z těchto označení bylo dost nepřesné, to druhé - ačkoli poněkud patetické - bylo výstižnější. Východiskem našeho působení skutečně byla idea respektu k lidským právům, jak jsou artikulována v různých mezinárodních úmluvách, a většina dokumentů, které jsme vydávali a za jejichž vydávání jsme byli perzekvováni, byla v podstatě jen kritikou masivního porušování lidských práv komunistickým režimem. Přesto se přiznám, že po celá dlouhá léta mého disidentského působení se mi s podivuhodnou pravidelností vracela na mysl jedna dost podivná, ba téměř kacířská otázka. Totiž otázka, proč se má člověk vlastně těšit těm či oněm lidským právům, kde je jejich prapůvod, kdo vlastně řekl, že tato práva člověk má, a odkud se bere naše samozřejmá jistota, že máme vůbec právo na nějaká práva. Odpovědi, které se dnes nabízejí a jsou obecně akceptovány, jako například, že jde o výsledek civilizačního vývoje lidského rodu a o výsledek lidské sebereflexe, vtělený pak do společenských smluv mezi lidmi, kteří se na těchto právech shodli jako na právech nezadatelných, přirozených či nezcizitelných, mne příliš neuspokojovala. A čím víc jsem o tom přemýšlel, tím víc jsem se přikláněl k názoru, že prapůvod těchto práv musí tkvít kdesi hlouběji než jen v nějaké dohodě. Prostě jsem byl stále méně schopen smířit se s představou, že takové věci, jako je například právo na život, svoboda přesvědčení, úcta k lidské důstojnosti nebo rovnost před zákonem, stojí za oběti jen proto, že se na nich někdo s někým domluvil jako na rozumných principech, vyhovujících lidským potřebám či praktických pro lidské soužití na Zemi.
Nebojte se, nemám v úmyslu vás zdržovat či nudit popisem svých myšlenkových pochodů a výkladem svých filozofických názorů. Omezím se na prosté konstatování, že podle mého pevného přesvědčení má soudobé pojetí lidských práv sice podobu, kterou mu dává dnešní civilizační situace, ale že soubor hodnot a imperativů, jehož je výrazem, koření v něčem jiném: totiž v jakési hluboké, hluboce niterné a v podstatě archetypální zkušenosti člověka se světem a se sebou samým v něm. Vždyť už v dávných dobách, dlouho předtím, než se začal pojem lidských práv užívat, lidský duch pochopil, že vyšší řád bytí, jehož je součástí, ho určitým zvláštním způsobem zavazuje. Různé kultury v minulosti přisuzovaly či dodnes přisuzují tomuto závazku různou konkrétní povahu, ba leckdy i poněkud odlišný obsah, všechny se ale shodovaly či shodují v tom, že tento nárok či závazek přichází tak říkajíc zvenčí, neboť jeho pozadí má rozměr nekonečna a věčnosti. Jinými slovy: idea lidských práv je jen jedním ze soudobých civilizačních projevů toho, co by se dalo nazvat mravním řádem, jehož existence patří k základním zkušenostem člověka jako uvědomělé bytosti, zkušenostem s něčím, co ho přesahuje, či co je - poněkud zjednodušeně řečeno - mimo něj. Jsou prostě věci, které člověk nedělá jen proto, že se na nich shodl s jinými nebo že se mu to osvědčuje jako praktické.
Myslím, že různé krizové jevy dnešního světa toto mé tvrzení potvrzují. Nebo není snad společným zdrojem těchto jevů upadající lidská odpovědnost za svět, tedy přesně ta odpovědnost, která se vztahuje k vyšším autoritám, než k jakým se vztahuje prostá snaha držet se odhlasovaných norem? Nelze snad mnohé z těchto jevů vysvětlit prostě jen ochabující schopností člověka ctít nadosobní řád bytí a jeho ochabující schopností chovat se odpovědně i tehdy, kdy ho nikdo nevidí, a nikdo ho tudíž nemůže udat pozemským úřadům, pověřeným kontrolou dodržování těch či oněch dohodnutých pravidel? A není snad právě tato ochablost moderního ducha tím, co provokuje mnohé kulturní okruhy ke vzpouře proti různým soudobým standardům, jež se jim nezdají být dostatečně metafyzicky zakotveny, neboť nepočítají s žádnými božstvy?
Hodně se mluví o otázce, zda lidská práva v té podobě, v jaké je dnes chápe euroamerický kulturní okruh, jsou vskutku univerzální, a lze tudíž na všech žádat jejich dodržování, anebo zda jde o produkt jedné kultury, který nelze vnucovat kulturám jiným, založeným na jiném pojetí světa a na jiných tradicích.
Pakliže budeme chápat lidská práva jako pouhý produkt společenské smlouvy, je odpověď na tuto otázku jasná: nemáme sebemenší oprávnění žádat jejich dodržování na někom, kdo tuto smlouvu neuzavřel či se na její tvorbě nepodílel. Žádná skupina nemůže dost dobře tvrdit, že to, na čem se ona shodla, platí automaticky i pro všechny ostatní, neboť jen to, co ona považuje za správné, je vskutku univerzální, tedy správné pro všechny.
Pakliže si ale přiznáme, že respekt k lidským právům jako politický nárok či imperativ je jen politickým výrazem závazků mravních, zakotvených v obecné lidské zkušenosti s absolutnem, zmizí důvod k jakékoli relativistické skepsi. Nic tím sice není ještě vyhráno, ale otevírá se aspoň cesta: univerzalitu lidských práv lze úspěšně hájit, bude-li hledán její vskutku univerzální duchovní kořen. Tedy pokusíme-li se společně hledat to, co je společné většině kultur, a pokusíme-li se nově zreflektovat nejhlubší východiska, z nichž naše rozmanité kultury vyrůstají. Tato východiska si jsou ve skutečnosti daleko bližší, než se dnes zdá. Čím houževnatěji se totiž držíme pouhého povrchu věcí, tím víc jinakost kultur zakrývá jejich hlubinnou příbuznost. Cesta ke skutečnému univerzalismu není tedy v kompromisech mezi různými soudobými jinakostmi, ale ve společném hledání společné prazákladní zkušenosti člověka s univerzem a se sebou samým v něm.
Několik set kilometrů odtud zuří děsivá a nesmyslná válka a my všichni tomu bezradně přihlížíme a mlčky čekáme, kdo vyhraje. Zda Srbové, nebo ti ostatní. A přitom úplně zapomínáme, že to není pouhá válka mezi Srby a těmi ostatními, ale že to je především válka o naši vlastní budoucnost. Je to totiž válka těch, jejichž nejvyšší hodnotou je jejich kmenová jinakost, proti všem, kteří uznávají vyšší hodnoty, než je náhoda vlastní krevní skupiny. Je to válka vedená proti nám všem, proti lidským právům, proti soužití lidí různých národů či konfesí, je to válka proti občanskému principu, válka za to, co nás rozděluje, vedená proti tomu, co nás spojuje. Ano, v Bosně je vedena válka proti smysluplné lidské koexistenci, založené na univerzalitě lidských práv odvozované od univerzality prazákladní lidské zkušenosti s vesmírem. Je to útok nejtemnější minulosti na slušnou budoucnost. Je to útok zla na mravní řád.
Tuto válku musíme zastavit. Nezastavíme ji beznadějným hledáním kompromisů mezi několika jinakostmi, kompromisů stvrzujících svými důsledky sám princip jinakosti jako princip nejvyšší. Zastavit ji a neprohrát v ní, lze-li to ještě, lze jediným způsobem: bude-li zlo nazváno zlem, viník viníkem, oběť obětí a bude-li konečně jasně řečeno, oč v této válce jde.
Rada Evropy tuto válku ukončit nemůže. Ale státy, které Rada Evropy sdružuje, na to sílu mají. Povinností Rady Evropy jako tvůrkyně a strážkyně evropských i univerzálních hodnot je vrhnout na tuto válku světlo a nazvat ji pravým jménem. Jasně říct, že to je válka proti všem hodnotám, které Rada Evropy ve svých dokumentech artikuluje, o něž pečuje, které se snaží pěstovat a kultivovat.
Prožíváme slavnostní chvíli. Neměl jsem v úmyslu ji kazit rušivými tóny. Šlo mi o něco jiného: zdůraznit, že nedaleko odtud je veden brutální útok přesně proti tomu, co má být v tomto paláci pěstováno a střeženo, chtěl jsem zdůraznit, že hodnoty, k nimž se hlásíme a které sdílíme, mají své nepřátele v naší těsné blízkosti. Necháme-li je vyhrát nad lidskou solidaritou a vůlí soužít, pak se objeví další a noví. Temné síly kmenové nenávisti dřímají leckde. Dopustíme-li, aby zvítězily na jednom místě, začnou se probouzet na mnoha dalších místech. Nesmíme dovolit, aby se něco takového stalo přesně ve chvíli, kdy má Evropa poprvé v celé své historii šanci, že založí svůj politický pořádek na principu mírové koexistence a rovnoprávné kooperace všech svých národů, na principech demokracie, respektu k lidským právům a právního a občanského státu.
Evropa - podobně jako celý dnešní svět - se ocitá na velké historické křižovatce. Buď se jí podaří nalézt novou odpovědnost, vyrůstající z univerzální duchovní zkušenosti člověka a respektující mravní poselství, kterým k nám tato zkušenost promlouvá, anebo se dopustí téhož osudového omylu, na který už dvakrát v tomto století strašlivým způsobem doplatila, totiž že si bude zakrývat oči před rodícím se zlem nacionalismu, zlem, které má - jako každé zlo - infekční povahu.
Vážení přítomní,
dovolte mi, abych na závěr vyslovil svou pevnou naději, že lidský rozum, slušnost, solidarita a vůle k porozumění a slušnému soužití zvítězí nad vším, co je ohrožuje. Nepochybuji o tom, že Rada Evropy a její různé instituce, včetně těch, které budou sídlit v tomto paláci, se o to významnou měrou zaslouží. Nikoli mocenskými nástroji, ty k dispozici nemá, ale pokračováním ve velkém díle, které započala už před několika desítiletími a kterým je pěstování, prohlubování a šíření dobrého ducha spolupráce mezi národy.
Děkuji vám za pozornost.