Projev na konferenci "Europe's New Democracies: Leadership and
Responsibility"
Projev prezidenta republiky Václava Havla na konferenci "Europe's New Democracies: Leadership and Responsibility"
------------------------------------------------------------------------
Bratislava 11. května 2001


Dámy a pánové,
vážení přítomní,

v České republice - podobně jako asi ve všech středoevropských, východoevropských a jihoevropských zemích, které se zbavily komunismu - se často mluví o tom, že patříme k Západu či chceme k němu patřit, že sdílíme západní hodnoty, ba že jsme je pomáhali v naší dlouhé historii spoluvytvářet, že jsme byli své příslušnosti k Západu násilně zbaveni, dokonce tak trochu i s jeho tichým souhlasem, a že je Západ tudíž povinen udělat vše pro to, abychom se do jeho lůna opět rychle vrátili. Necítíme to přitom jen jako věc jakési slušnosti k nám či nápravy pradávné účasti Západu na evropském dělení, ale i jako věc jeho bytostného zájmu, neboť jakýkoli pokus o jeho trvalé rozdělení by nemohl mít v budoucnu jiné než tragické následky.

Co se v této souvislosti rozumí pojmem Západ?

Je to celkem zřetelně geograficky vymezená část planety, respektive její region, který by bylo možné nazvat regionem euroatlantickým či euroamerickým. Stejně důležité jako vymezení geografické, ba v některých ohledech ještě důležitější, je ovšem vymezení hodnotové či tak říkajíc kulturní: Západ má v podstatě jednu společnou politickou a ekonomickou historii vyrostlou z téhož souboru duchovních zdrojů, přičemž charakteristické pro něj je, že dík své civilizační povaze a svému vnitřnímu étosu po dlouhá staletí významně ovlivňoval všechny ostatní regiony, aby posléze předurčil podobu celé dnešní planetární civilizace. Že v průběhu dějin exportoval do zbytku světa mimo bezpočtu skvělých věcí i hodnoty začasté víc než sporné - od principu násilné likvidace jiných kultur či potlačování jiných náboženství až po kult neustálé hospodářské expanze bez ohledu na její kvalitativní důsledky - je zřejmé. V dnešních souvislostech a speciálně pro nás je ovšem nejpodstatnější, že Západ prohlubuje a šíří tak základní politické principy, jako je právní stát, respekt k lidským svobodám, nezcizitelným právům a k lidské důstojnosti, demokratický politický systém, politická pluralita, občanská společnost a tržní ekonomika. Samozřejmě: k těmto hodnotám se dnes hlásí mnoho dalších zemí, ty však geograficky patří k jiným částem světa či kontinentům, a nelze je tudíž už z tohoto zcela vnějšího důvodu zahrnovat pod pojem Západ.

Evropské postkomunistické země k Západu skutečně patří. Historicky, kulturně, hodnotově i geograficky. Plným právem proto zdůrazňují, že byly ze západního společenství vyrvány násilím a že jejich přirozené místo je v něm.

Potud je všechno v pořádku a nikdo rozumný nemůže tyto základní věci popírat.

Přesto se musím přiznat, že slyším-li naše nekončící rozpravy o naší příslušnosti k Západu, o západní orientaci naší politiky a o povinnosti západních organizací, jako jsou NATO a EU, nás brzy přijmout, mívám občas trochu rozpačitý pocit a cosi nejasného mi na nich vadí.

Zkoumám-li, co tento pocit způsobuje, zjišťuji, že to je nejspíš asi onen zvláštní a nepřiznaný přídech hodnocení, který pojmy Západ a Východ vinou komunismu - aspoň v našich poměrech a v posledních desítiletích - získaly. Sovětské panství jak v SSSR, tak ve všech satelitních zemích se vyznačovalo duchovním i fyzickým násilím, tupostí, ignorancí, prázdnou monumentalitou a všeobecnou zaostalostí velkohubě vydávanou za pokrok. Tyto vlastnosti tak nápadně kontrastovaly s kulturou a prosperitou demokratického Západu, že to nevyhnutelně svádělo k tomu, aby Západem bylo míněno dobro a Východem zlo. Pojem Západ se tak stal podvědomě i vědomě synonymem rozkvětu, kulturnosti, svobody a slušnosti, zatímco pojem Východ synonymem zaostalosti, tupého autoritářství a všudypřítomného nesmyslu.Tento skrytý pocit západní nadřazenosti a východní méněcennosti, byť by byl stokrát historicky vysvětlitelný kontrastem mezi západními poměry a vším, co přicházelo z Moskvy, tedy z Východu, není ovšem natrvalo udržitelný a není dobrým východiskem k novému uspořádání světa. Žádný geograficky a kulturně vymezený prostor nemůže být předem, jednou provždy a z principu vnímán jako kvalitnější než jiný.

Západ by se měl podle mne stávat opět pojmem morálně neutrálním. Neměl by v budoucnu znamenat nic víc a nic míň než určitý jasně ohraničený region současného světa, prostě jeden z jeho civilizačních okruhů vyznačující se společnou historií, kulturou, stupnicí hodnot, typem odpovědnosti i vlastními specifickými starostmi. Něčím podobným by se měl - přes všechny své dnešní očividně hluboké problémy - stávat i Východ.

Ano, dokud bude slovo Východ znít pejorativně a slovo Západ pochvalně, bude se jen velmi těžko budovat nový světový pořádek založený na rovnoprávnosti různých regionů. Není žádnou hanbou patřit k Západu a není žádného důvodu se k této příslušnosti nehlásit. Být západním člověkem nebo západní zemí ale neznamená být a priori něčím lepším. Totéž by mělo platit i o všech ostatních entitách dnešního světa. Za příslušnost k žádné z nich není důvod se hanbit a příslušnost k žádné z nich nezakládá právo považovat se za lepší druh lidské bytosti. Úcta k jiným identitám a jistota o rovnosti všech musí provázet tvorbu vskutku partnerského a mírového světového uspořádání založeného na obecném sdílení některých zcela fundamentálních mravních či mravně politických zásad.

Doba nadvlády bílého muže či Evropana či Američana či křesťana nad celou zeměkoulí je pryč. Vstupujeme do nové éry a naší povinností je ctít se navzájem a společně usilovat o dobro všech.

------------------------------------------------------------------------

S pádem komunismu - nečekaně rychlým - se rychle rozpadlo i bipolární rozdělení světa. Toto rozdělení, jak se záhy ukázalo, skrývalo jako tlustá opona skutečnou pestrobarevnost soudobého světa. Když se tato opona zvedla, lidstvo se najednou ocitlo tváří v tvář světu vpravdě multikulturnímu a multipolárnímu. Ale nejen to: ocitli jsme se ve světě, jehož jedinou šancí je tuto svou multipolárnost citlivě vnímat, upřímně respektovat a přijímat ji jako jediné smysluplné východisko nového typu lidského soužití na této zemi.

Tato nutnost je významně zesilována závratným a zároveň riskantním civilizačním vývojem posledních let. Světová populace dále roste, neobnovitelných zdrojů rychle ubývá. Svět sužují prohlubující se rozdíly mezi bohatými a chudými národy. Jediná globální civilizace, obepínající dnes celý svět a vnucující mu tytéž výrobky, návyky, způsoby chování a způsoby komunikace, nás k sobě přibližuje, ale zároveň vyvolává protireakci v podobě rozvoje různých nacionalismů, fundamentalismů, fanatismů, ať už etnických, náboženských, sociálních či ideologických. Informační revoluce zesiluje globální propojenost každého s každým, likviduje veškerou cenzuru, ale zároveň otevírá nedozírné prostory lidské neodpovědnosti. Ve výčtu těchto globálních dvojsmyslností soudobého civilizačního vývoje by bylo možno pokračovat libovolně dlouho.

Obě zmíněné okolnosti - konec bipolárního rozdělení světa a civilizační pohyb nazývaný dnes globalizací - nutí i k radikálně novému přemýšlení o budoucím světovém uspořádání.

Mně osobně se zdá, že jedním z charakteristických prvků tohoto uspořádání bude rozvoj velkých regionálních seskupení, do nichž budou dnešní národní státy přenášet stále větší část svých dosavadních pravomocí, tak jako jejich jinou část budou zřejmě nuceny stále zřetelněji přenášet dolů, na různé menší vnitrostátní regiony a jejich samosprávy, na města a obce, jakož i do četných dalších struktur občanské společnosti. Decentralizace a integrace by tak de facto měly být jen dvěma stranami téže mince, respektive dvěma vyvažujícími se miskami jedné váhy. Dvojsmyslnosti globálních ekonomických tlaků a celkového civilizačního pohybu nemá smysl čelit jakýmkoli typem pštrosí politiky, izolacionismem, šovinismem či egocentrismem, ale naopak tím, že světový vývoj bude věcně reflektován a lidé a národy budou spojovat své síly k tomu, aby čelili všemu, co je na něm neblahé a nebezpečné.

------------------------------------------------------------------------

Vážení přátelé,

jedním z důležitých regionálních společenství dnešního světa je Severoatlantická aliance. Všichni víme, že vznikla k ochraně západního světa před sovětským expanzionismem či k zadržování komunismu.

Tuto svou roli aliance dávno splnila. Studená válka a Varšavský pakt jsou součástí historie, a mnoho lidí si proto už delší dobu klade otázku, jaký smysl má NATO dnes. Kdysi dávno, ještě za komunismu, jsem si spolu s mnoha jinými - nejen disidenty v sovětském bloku, ale i četnými politiky na Západě - myslel, že bude-li jednou zrušen Varšavský pakt a zlomeno sovětské hegemonistické úsilí, ztratí důvod k existenci i NATO, které by proto mělo být rovněž rozpuštěno, aby mohla být hledána cesta k nějaké nové celoevropské bezpečnostní organizaci, vznikající ze společného úsilí západních demokracií a postkomunistických států tak říkajíc na zelené louce, a nezatížená tudíž svou vlastní minulostí z dob studené války.

Velmi záhy, už v přelomových dnech koncem osmdesátých let, jsem ovšem pochopil, že něco takového je nejen nereálné, ale především že by to bylo z několika důvodů velmi drahé, nepraktické, ba přímo nebezpečné. A že jedinou smysluplnou cestou je transformace NATO - jako organizace osvědčené a veskrze funkční - a jeho postupné rozšiřování. Což znamenalo, že NATO nesmí na jedné straně ustrnout ve své podobě z osmdesátých let a proměnit se v jakýsi klub veteránů studené války, ale že na druhé straně nemůže svým vymizením z mapy světa na dlouhou dobu, kterou by si vyžádalo budování něčeho nového, vyvolat bezpečnostní vakuum v celém euroatlantickém prostoru.

NATO má po pádu železné opony a po pádu komunismu samozřejmě jiné úkoly než v době studené války a musí čelit zcela jiným typům nebezpečí. Zatímco tehdy mělo viditelného a mocného strategického protivníka, dnes a hlavně v budoucnu musí být připraveno na nové hrozby, jakými jsou například těžko předvídatelné lokální konflikty způsobilé přerůstat ve velké konfrontace, nenadálé útoky nejmodernějšími zbraněmi z různých směrů či pestrá paleta hrozeb přicházejících z pomezí organizovaného zločinu, terorismu a občanské války, přičemž - a to se už dnes potvrzuje - bude muset operativně plnit i funkci různých mírových sborů, garantujících v bouřlivých regionech jakýs takýs klid zbraní. Transformace a modernizace NATO a nároky vyplývající z rozšiřování o nové členy vyžadují pochopitelně dalekosáhlé změny vojenské doktríny, aliančních institucí a struktur, povahy vojsk, způsobu jejich řízení, jakož i důraz na jiné zbraňové systémy.

Poslední summity NATO a dokumenty, které byly na nich přijaty, jdou tímto směrem a prozrazují, že aliance si uvědomuje naprostou novost situace i novost svého soudobého a budoucího poslání. Nejviditelněji to prokázala tím, že se před dvěma lety rozšířila o tři nové země, které byly před pádem komunismu členy Varšavského paktu a podléhaly sovětské nadvládě. Toto rozšíření bylo podle mne aktem nesmírného historického významu. Byl to první vskutku reálný důkaz toho, že si Západ uvědomuje, co se pádem železné opony stalo a že tato opona skutečně nebyla jeho východní hranicí.

Z hlavního nástroje obrany demokratického světa proti sovětskému expansionismu se tak NATO začíná proměňovat v bezpečnostní organizaci vskutku regionální, v jednu z mnoha komponent budoucího multipolárního světového pořádku. Jinými slovy: NATO si uvědomuje svou dnešní identitu a prostor, kam až se může a má rozšířit. Tento prostor, který nazýváme Západem, se rozprostírá mezi Aljaškou na západní straně a Tallinem na straně východní. Není to prostor nikterak malý. Nicméně dovoluji si upozornit, že svou rozlohou je srovnatelný se státem jménem Ruská federace a že co do počtu obyvatel je menší než jiný stát jménem Čínská lidová republika.

------------------------------------------------------------------------

Mír, partnerství a spolupráce jsou myslitelné jen mezi těmi, kteří vědí, kým jsou. Vědomí vlastní identity je základním předpokladem jakéhokoli dobrého vztahu s někým jiným. Nevím-li, kdo jsem, kým chci být, co chci, kde končím a kde začínám, pak můj vztah ke světu a k mému okolí bude vždycky napjatý, plný podezírání, provázený komplexem méněcennosti zakrývaným velkohubým chvástáním. Kdo nemá pořádek v sobě či doma, pokouší se vnucovat jakousi svou zástupnou představu pořádku všem ostatním. Nedůvěra k sobě a nejistota o vlastní identitě probouzí zákonitě nedůvěru k celému světu, podezírání světa ze zlých úmyslů a posléze agresivitu, která může končit dobýváním cizích prostor či aspoň vnucováním své dominance i těm, kteří o ni nestojí.

Dámy a pánové, jak jistě tušíte, dostávám se k citlivému tématu. Totiž k tématu vztahu NATO a Ruské federace.

Na rozdíl třeba od Mexika, Švédska nebo Rakouska, které nejsou členy NATO, nicméně s ním sousedí, je Rusko, země mnohonásobně větší a mocnější než všichni ostatní sousedé aliance dohromady, trvale aliancí zneklidněno a její rozšiřování východním směrem se mu příliš nelíbí.

Myslím, že to má dva důvody. Prvním z nich je setrvačnost obecného mínění ze sovětských dob, kdy bylo totalitním systémem a jeho sdělovacími prostředky NATO po desítiletí líčeno jako sovětský úhlavní nepřítel. A do jisté míry právem: NATO sice nemělo žádné agresivní úmysly a nebylo dokonce ochotno pomáhat ani těm evropským zemím pod sovětskou nadvládou, které jejich údajný sovětský spojenec zákeřně vojensky přepadl, nicméně netajilo se tím, že je určeno k zadržování komunismu a že Sovětský svaz je jeho strategickým protivníkem. Že dnes je všechno jinak, Sovětský svaz ani Varšavský pakt neexistují, NATO má jiné cíle než v době studené války a chce být Rusku partnerem - to jako by zůstávalo Ruskem nepochopeno či nezaregistrováno. Časem se to, doufejme, změní, aspoň budou-li nové vládnoucí garnitury v Rusku dávat přednost realitě před populismem, zdravému rozumu před apelem na nacionální vášně, hledání přátel před hledáním nepřátel a budování otevřené demokratické společnosti před pěstováním resentimentů ze sovětské éry.

Vážnější je podle mého názoru druhý důvod ruského odporu k NATO.

Je jím problém ruské identity či ruského sebepochopení.

Zdá se mi totiž, jako by Rusko - navzdory nevídanému pokroku směrem k demokracii a tržní ekonomice - pořád trochu zápasilo s problémem, s nímž zápasí, pokud vím, víceméně po celé své dějiny. Totiž s otázkou, kde vlastně začíná a kde končí, co mu ještě patří a co mu už nepatří, kde ještě musí uplatňovat svůj rozhodující vliv a kde ho už uplatňovat nemůže. Nedostatek samozřejmého sebevědomí někoho, kdo si je jist svou identitou, a tedy i svými hranicemi, jako by byl pak nahrazován lehce imperiální rétorikou nacionální nabubřelosti, kterou známe dobře z úst lidí typu pana Žirinovského, ale která se v kulturnější podobě objevuje v Rusku v daleko širším měřítku. U tak veliké a mocné země mi například připadá téměř absurdní její děs z toho, že by tři malé demokratické republiky u jejích hranic mohly patřit k regionálnímu seskupení, kterému ona nevelí, stejně jako její potřeba budovat si kolem sebe ještě jakýsi sanitární kordon. To všechno navíc v době, kdy stovky transkontinentálních raket mohou během několika minut z Nevady zničit Moskvu nebo odněkud z Uralu New York.

Zajisté chápete, že když toto všechno říkám, nemluví ze mne ani zášť k Rusku, ani povýšenost, ani naopak strach z Ruska. Pokouším se pouze být upřímný, nazývat věci pravými jmény a dát najevo svou starost o dobré a přátelské soužití. Ale což si lze představit přátelství bez vzájemné upřímnosti?

Na rozdíl od mnoha západních politiků, kteří se chovají k Rusku podbízivě a neupřímně, v domnělém zájmu o mír a přátelství s ním, si myslím, že ve skutečném zájmu přátelství s Ruskem je naopak jednat s ním jako se sobě rovným a říkat mu do očí pravdu, byť jakkoli nepříjemnou. Jsem hluboce přesvědčen, že Rusko si nezaslouží, abychom se k němu chovali jako k malomocnému, postiženému či jako k dítěti, které vyžaduje zvláštní zacházení a jehož rozmary, byť by byly sebenebezpečnější, je třeba chápat či tolerovat. Takovýto přístup nejen Rusku nepomůže, nejen ho uráží, ale navíc ho jen utvrzuje v jeho přeludech či pochybných spádech. A nejméně si takovým postupem pomohou sami západní státníci, kteří se tímto chováním dostávají na šikmou plochu bezperspektivních kompromisů.

Samozřejmě: Rusko hledá nově sebe samo, hledá nově svou identitu, hledá své postavení v dnešním světě, hledá svůj vlastní způsob bytí. Možná mu to hledání bude trvat dlouho. Ale to není důvod chodit kolem něj po špičkách. Všechny regiony dnešního světa mají své problémy, Rusko se svým sebepochopením, Afrika se svou bídou, hladomorem a kmenovými válkami, Západ s dilematem, zda dopustí, aby civilizace, kterou dal a občas i vnutil světu, během několika generací sebe samu zničila, anebo zda kdesi v hlubinách svého vědomí a svědomí nalezne zdroje své obnovené odpovědnosti za svět.

Nikdo si tedy nemáme co navzájem vyčítat. Otevřeně spolu mluvit bychom však měli všichni.

------------------------------------------------------------------------

Jaký by tedy měl být v budoucnu vztah mezi NATO a Ruskem?

Občas zaslechneme názor, že Rusku by mělo být též nabídnuto členství a neděje-li se tak, je to projevem diskriminace.

Rusko jako člena NATO si osobně moc představit neumím a hlavně si nemyslím, že by jeho členství čemukoli dobrému pomohlo.

Rusko je ohromná euroasijská mocnost, která bude vždycky hrát svou velmi specifickou roli ve světové politice. Ano, část Ruska leží v Evropě a ruské duchovní bohatství vždycky nesmírně ovlivňovalo zbývající Evropu, která naopak vždycky významně ovlivňovala Rusko. To ale neznamená, že by mělo být Rusko bez dalšího vřazeno do regionu, který nazýváme Západem. Nikoli proto, že by bylo méněcennější, ale prostě proto, že by tím sama moderní strukturace světa založená na spolupráci různých zřetelně ohraničených regionů či historicky vzniklých entit ztrácela smysl: cokoliv by mohlo sahat kamkoliv, jakákoli rovnováha by byla rozbita, všechny regionální organizace by se mohly proměnit v soubor dalších a už zcela bezzubých replik Organizace spojených národů. Je dost vhodných prostředí k diskusi nejmocnějších zemí včetně Ruska - od Rady bezpečnosti OSN až po OBSE - a je dost dalších prostředí, kde je hlas Ruska součástí širokého a upřímného mnohohlasu, například Rada Evropy. Ale trochu zoufalá snaha o integraci všech se všemi a za každou cenu může vést nakonec jen ke zmatku a zkáze. Skutečnou cestou k míru je rovnoprávné jednání jednotlivých zřetelně ohraničených a identifikovatelných subjektů soudobého multipolárního světa. Anebo to snad nebyla v minulosti především jakási "rozmlženost okrajů", totiž právě nejasnost v tom, kde kdo začíná a kde kdo končí, co vedlo nejčastěji k válkám?

Existuje Zakládací akt, který vytváří předpoklady ke vskutku partnerské a rovnoprávné spolupráci mezi NATO a Ruskem. Myslím si, že to je správná cesta, byť prozatím bohužel málo využívaná, a že to je řešení nejen daleko přiměřenější celkové situaci a celkovému rozložení sil, ale i daleko důstojnější pro Rusko samé, které tu je de facto samo a právem postaveno na roveň společenství všech devatenácti členských zemí aliance.

------------------------------------------------------------------------

S tématem hranic jednotlivých subjektů a regionálních společenství bezprostředně souvisí veledůležitá otázka východního konce Západu, a tím i eventuální východní hranice NATO. Jinými slovy otázka možného členství tří pobaltských států. To je vlastně - pokud jde o vztah mezi NATO a Ruskem - dnes asi otázka vůbec nejdůležitější. Bělorusko zatím nejeví, zdá se, o NATO velký zájem. Ukrajina spatřuje svou budoucnost zřejmě spíš v samostatném postavení, garantovaném smlouvami jak s NATO, tak s Ruskem.

Pobaltské státy však dávají jasně najevo, že se cítí být nejen zeměpisně, ale především historicky a kulturně součástí Západu, a že tudíž mají eminentní zájem i o členství v NATO. Byly to, jak známo, před válkou samostatné státy a Sovětský svaz je násilně anektoval na základě zločinného paktu Ribbentropa s Molotovem. Nechápu, proč by těmto třem svobodným zemím nemělo být co nejdřív nabídnuto členství, tím spíš, že se na ně intenzivně připravují. Ústup před jakýmisi geopolitickými či geostrategickými nebo možná jen čistě prestižními zájmy Ruska by byl v daném případě tím nejhorším, co by mohla aliance udělat. Byl by to návrat k paktu Ribbentrop-Molotov, uznání jeho legitimity, uznání práva Ruska na jakýsi sanitární kordon, který ho má obklopovat, či na takzvanou zájmovou zónu eufemisticky nazývanou "blízké zahraničí", zkrátka uznání starého principu dělení světa a národů bez ohledu na jejich vůli. De facto by to bylo popření ideje Washingtonské smlouvy, na níž je aliance založena, totiž ideje, že demokratické země euroatlantického prostoru mají právo svobodně si zvolit způsob, jímž chtějí chránit svou svobodu, a že rozhodnou-li se pro kolektivní obranu, má jim být aliance zpřístupněna.

Času přitom moc není: po každém dalším odkladu by bylo přijetí těchto zemí těžší. Proto se domnívám, že mají být přizvány k členství už na nadcházejícím summitu aliance v Praze.

A ještě jeden důvod mluví pro takový krok: nepřizvat tyto státy z ohleduplnosti k pocitům či strategickým úvahám Kremlu by ve svých důsledcích znamenalo přiznat, že strach Ruska z rozšíření NATO o tři pobaltské státy je oprávněný, tedy že NATO má skutečně agresivní či imperiální protiruské úmysly.

------------------------------------------------------------------------

Vážení přítomní,

jak víte, v Praze byla v létě roku 1991 zrušena Varšavská smlouva, tento nástroj sovětské nadvlády nad velkou částí Evropy. Je skvělé, že se nyní uzavře velký historický oblouk tím, že Praha, která ležela ještě nedávno za železnou oponou, bude hostit příští summit NATO. Myslím si, že Praha, tato pradávná křižovatka trpkých i nadějných evropských dějin, si tuto velkou poctu a čest zaslouží. Byla-li místem, kde se před deseti lety definitivně zhroutilo bipolární uspořádání světa, tento temný produkt imperiálního násilí stalinského komunismu, pak je podle mne v hlubokém řádu věcí, stane-li se napřesrok místem, kde se bude definitivně stvrzovat uspořádání nové, založené na svobodné volbě národů. Až tímto nadcházejícím summitem bude tedy v určitém smyslu definitivně zbořena železná opona, byť dnes už existující jen jako svůj vlastní psychologický stín.

Důvody, proč je tak dobré, že tento summit bude v Praze, jsou ovšem daleko hlubší a širší než jen ty, že si to Praha zaslouží nebo že tím na pár dní k sobě upoutá pozornost světa.

Řekl bych, že význam této volby je několikerý:

1) Uspořádáním svého vrcholného setkání v nové členské zemi ukazuje aliance jasně, že nás spojenci nevnímají jen jako nucený přívažek či jako někoho, kdo byl přijat spíš jen ze zdvořilosti. Znamená to podle mne naopak, že jsme - myslím teď všechny tři nové členy - považováni za vskutku plnohodnotné, spolehlivé a důvěryhodné spojence. Což není jen pocta, ale především závazek.

2) Je-li aliance už pouhé dva roky po svém prvním rozšíření za linii bývalé železné opony rozhodnuta svůj příští summit uspořádat za touto linií, dává tím jednoznačně najevo, že to s budováním nového světového pořádku myslí vskutku vážně a že navzdory všem porodním bolestem a problémům, včetně nutných komplikací spojených s přistupováním zemí, jež byly součástí úplně jinak koncipovaného vojenského bloku, má odvahu vykročit novým směrem. Stručně řečeno: aliance touto volbou dává najevo, že se opravdu radikálně transformuje a stává něčím podstatně jiným, než čím bývala v dřívějších dobách.

3) Neumím si představit, že by se vrcholná schůzka NATO mohla konat v Praze, aniž by na ní aliance přizvala k členství další uchazeče. Uspořádání této schůzky v Praze je tedy nepřímým závazkem k dalšímu rozšiřování, a tudíž dalším důkazem, že princip "otevřených dveří" není jen planou frází.

4) Myslím, že bude-li se konat summit NATO poprvé na území bývalého sovětského satelitu, je to i jasná zpráva Rusku. Tato zpráva by měla znít: naše aliance jako regionální společenství je připravena všestranně spolupracovat s Ruskem jako se sobě rovným partnerem. Rusko však musí konečně vzít na vědomí, že posláním NATO není ho ohrožovat a že přibližuje-li se NATO k jeho hranicím, přibližuje se s ním naopak stabilita, bezpečnost, demokracie a vyspělá politická kultura, což je evidentně v jeho bytostném zájmu.

Pražský summit by tak mohl přispět nejen k hlubšímu sebepochopení aliance samé a k ještě zřetelnějšímu vyjádření její identity, ale mohl by být i výzvou k lepšímu sebepochopení Ruska, jeho vlastní identity, jeho vztahu k jiným, k tomu, aby v jeho politice převládlo střízlivé a věcné sebevědomí někoho, kdo nejsa trápen pochybnostmi o sobě samém, nemá důvody hledat si nějaké iluzorní nepřátele jako zástupné viníky vlastní nejistoty.

Kdyby se toto všechno podařilo, pak by pražský summit mohl mít vskutku přelomový význam v hledání nového světového pořádku vyrůstajícího ze vzájemného respektu rovnoprávných částí soudobé globální civilizace, jejich společného respektu k dobrým stránkám této civilizace a jejich společné vůle bojovat se vším, co lepší budoucnost lidstva naopak ohrožuje.

------------------------------------------------------------------------

Kolik států a které pražský summit skutečně přizve, zatím není nikterak jisté. Diskuse, která nyní začíná, bude vedena zřejmě do poslední chvíle. Ze všech myslitelných faktorů, jež mohou konečné rozhodnutí ovlivnit, bych se tu měl zmínit o dvou.

Prvním z nich je připravenost jednotlivých kandidátských zemí. Všechny vědí, co mají dělat, nejen pokud jde o transformaci své armády, ale i v širší oblasti posilování demokracie, prohlubování podpory členství mezi občany a jejich vůle podílet se na obraně svých budoucích spojenců.

Druhým důležitým faktorem je, jak se osvědčíme my, to jest tři noví členové. Rychlost proměny našeho myšlení o obraně, rychlost a koncepčnost budování naší armády na nových principech, včetně její modernizace, restrukturalizace a jejího přezbrojení, schopnost přijímání společných standardů i společné vojenské kultury - a ze všeho nejvíc asi míra naší důvěryhodnosti, spolehlivosti a loajality - to všechno bude hrát důležitou roli. Aliance je velmi demokratická organizace a při hledání společného postoje se mohou svobodně střetávat nejrůznější názory. Jakmile ale rozhodnutí padne, je třeba za ním stát a nebojkotovat ho. To platí o všech demokratických organizacích a platí to tím spíš o svazku spojeneckém, který je odpovědný za bezpečnost mnoha lidí a mnoha národů.

------------------------------------------------------------------------

Nejvíc spekulací je samozřejmě kolem otázky, o koho konkrétně se aliance rozšíří.

Jistotu, že na ně dojde, že není v této věci skrytých politických ohledů k zájmům kohokoli třetího a že aliance sama se nebojí překračovat dál své dosavadní hranice, by měli mít všichni.

Pokud naše hostitelské Slovensko nepotká nějaký tragický zvrat, k čemuž věřím nedojde, má podle mého odhadu spolu s Slovinskem velkou šanci, že mu bude v Praze členství nabídnuto. Za Českou republiku mohu odpovědně říct, že bude takový krok vší silou podporovat.

Podle mého mínění - a už jsem vysvětlil proč - by měly být osloveny i tři pobaltské státy. Ve hře jsou samozřejmě i naši bulharští a rumunští přátelé, jakož i všichni zbývající kandidáti.

Přizvání, jak známo, neznamená okamžité členství. V našem případě trvalo přijímání dva roky. Může trvat i déle. Je možné, že bude přizván větší počet zemí, ale že skutečnými členy se budou stávat postupně.

Existují nepochybně i další možné scénáře. Vše je zatím otevřeno. Jedno je však podle mého názoru jisté: aliance se stává nejen důležitým pilířem mezinárodní bezpečnosti, ale i pevnou, srozumitelnou a důvěryhodnou součástí architektury budoucího světového pořádku a příkladem solidární obrany lidských svobod.

Bylo by skvělé, kdybychom se všichni v ní nebo s ní dočkali konce éry násilného dělení světa i konce útlaku člověka v našem regionu. Ale nejen to: bylo by skvělé, kdyby svou pozitivní radiací přispívala k tomu, že na světě jako celku bude stále méně hromadného utrpení či obětí násilí.

Mnoho evropských zemí, včetně České republiky, má dnes poprvé ve svých dějinách reálnou šanci, že jejich svoboda je vskutku dobře zaručována jejich dobrovolnou příslušností k pevnému spojeneckému svazku i jejich závazkem podílet se na společné obraně společně sdílených hodnot.

Dámy a pánové, využijme této šance!

Děkuji vám za pozornost!