Novoroční projev prezidenta republiky Václava Havla
------------------------------------------------------------------------
Česká televize, Český rozhlas, 1. ledna 2000
Vážení spoluobčané,
dnes o půlnoci jsme vstoupili do roku velkého přelomu věků. Takový čas lidé tradičně pociťují jako výzvu k zásadnějšímu přemýšlení o sobě samých, o světě, o smyslu všech věcí. Myslím, že jsou vážné důvody k tomu, aby i pro nás, občany České republiky, byl nadcházející rok časem nových úvah o našem společném životě, o charakteru naší společnosti, našeho systému, našeho státu, o jeho postavení a směřování, o našem pojetí sebe samých. A považoval bych za skvělé, kdyby to byl i rok velké změny k lepšímu, která z těchto úvah vzejde.
Kdybych měl velmi stručně charakterizovat situaci světa, jehož jsme dnes - ať chceme či nechceme - nedílnou součástí, pak bych řekl, že je opravdu varovná.
Některé odhady říkají, že koncem nadcházejícího století může být na Zemi až čtyřicet miliard lidí a že takové množství může vážně ohrožovat samu existenci života na naší planetě. Už teď jsou stále rychleji ničeny různé neobnovitelné zdroje, ať paliv či surovin, vymírají živočišné druhy a člověk se dokonce vědomě připravuje i o látku pro život tak důležitou, jakou je kyslík. Svět se přitom téměř závratnou rychlostí globalizuje, což znamená, že naše planeta je stále rychleji pokrývána - zřejmě vůbec poprvé ve své historii - povlakem jediné civilizace: stává se jednotným a elektronicky propojeným informačním, komunikačním, finančním i obchodním prostorem, jímž se rychlostí světla šíří nejen zprávy, ale i miliardy dolarů, kulturní hodnoty i pahodnoty, dobré i špatné statky, dobré i špatné životní postoje. Krajně nebezpečné přitom je, že zestejňující tlak, který tato globalizující se civilizace vyvíjí na rychle rostoucí lidstvo, vyvolává spoustu nových společenských rozporů. Snaha různých komunit uhájit si v těchto podmínkách svou identitu a jinakost rozmnožuje konflikty kultur, civilizačních tradic a různých etnik. Gigantické městské aglomerace, do nichž rozvoj civilizace nutně lidstvo stahuje, ničí přirozená a přirozeně obhlédnutelná lidská společenství, a tím i přirozené nástroje mravní společenské sebekontroly, což vede pochopitelně k dalšímu růstu kriminality. Globální obchod se stále sofistikovanější technikou umožňuje nebývalý rozvoj organizovaného zločinu a terorismu.
Soudobá podoba světové tržní ekonomiky a jejích institucí přitom usnadňuje různé typy hospodářské nespravedlnosti, krátkozrakého egoismu a parazitismu. Integrující se gigantické nadnárodní korporace mají stále větší vliv na politiku států i mezinárodních organizací a ohrožují volnou hospodářskou soutěž. Bohaté státy s rozvinutou ekonomikou usilují o maximální otevřenost trhu chudých zemí pro sebe, ale samy své trhy uzavírají. Není asi příznakem ničeho dobrého, když hodnota majetku tří nejbohatších lidí světa převyšuje součet hrubých národních produktů skupiny rozvojových zemí s šesti sty milióny mnohdy hladovějících obyvatel. Světové hospodářství závratně vzkvétá a přitom v osmdesáti zemích světa mají občané dnes podstatně nižší průměrný příjem, než měli před deseti lety. Počítačové praní špinavých peněz dosahuje už výše pěti procent hospodářského produktu celého lidstva a obchod s drogami představuje osm procent světového obchodu, tedy víc, než obchod s auty či s ocelí. Péče o pohyb peněz, kapitálu a vlastnických práv vynáší podstatně víc, než tvorba konkrétních hodnot. V naší zemi je například, obávám se, daleko výnosnější podnikat v oblasti rozmanitých mediálních agentur a nejrůznějších poradenských či zprostředkovatelských firem, než třeba stavět hezké domy pro lidi středně vysokých příjmů či pečovat o stále zanedbanější lesy.
Idea lidských práv a snaha o vznik a upevňování demokratických institucí se sice úspěšně šíří světem, ale ruku v ruce s nimi se bohužel šíří i četné moderní zlořády jako diktatura reklamy a konzumu, bezduchá komerční kultura, televizní násilí či rostoucí nadvláda mediálních manipulátorů a vynálezců sloganů nad přemýšlivými politiky.
Ale to není všechno a možná to není ani to hlavní: k smrtelně nebezpečným civilizačním hrozbám patří samozřejmě stále rostoucí rizika spojená s moderním výzkumem a moderní technikou, od nebezpečí počítačového pirátství či přímo terorismu přes možnost zneužití genetického inženýrství až po ztrátu jakékoli kontroly nad arzenály a šířením nukleárních zbraní.
O všech těchto a dalších civilizačních hrozbách ví dnešní lidstvo velmi dobře, vždyť se tím zabývají samostatné vědní obory, mnohé světové konference a bylo o tom vydáno velké množství odborných i populárních knih.
Skutečného odhodlání zvrátit nedobrý vývoj je však zatím ve světě málo. Jako by jakýmsi samospádem věcí, navzdory zdravému lidskému rozumu, vítězilo heslo "po nás potopa", tedy okamžitý zájem nad zájmem dlouhodobým. Je tomu tak podle mne proto, že soudobý člověk, aniž si to pořádně uvědomuje, ztrácí odvěkou lidskou pokoru před tajemstvím původu, řádu a záměru bytí, tedy něčím, co ho dalekosáhle přesahuje, a v důsledku toho i odpovědnost za celek světa a odpovědnost před zrakem věčnosti. Informační i podnikatelská globalizace není provázena rozvojem globální odpovědnosti. Svědomí jako by kulhalo za vědou, výzkumem a technikou, respektive za tím typem lidského poznání, jenž dnes určuje jejich hlavní směr.
Zajisté: i dnes chodí milióny lidí do svých kostelů či svatyň, modlí se ke svým bohům, ba někteří dokonce vedou v jejich údajném zastoupení bitvy proti jiným. Ve skutečnosti se ale lidstvo chová tak, jako by nebylo už nic nad ním a člověk byl - bez ohledu na jeho pomíjivost a omezenou schopnost chápat smysl věcí - strůjcem, pánem i vlastníkem všehomíra.
Shrnuto: lidský svět se zdá být na přelomu druhého a třetího tisíciletí po Kristu víc než kdy ve svých dějinách propojen a zároveň ohrožen.
Co z toho pro nás vyplývá?
Jedna naprosto zásadní věc: měli bychom daleko silněji chápat, že nejsme jen členy své rodiny, zaměstnanci či majiteli svého podniku, obyvateli své obce či svého města, příslušníky své profese, členy svého spolku či své strany a příslušníky svého národa, ale že jsme i obyvateli této Země a že osud každého z nás je ovlivňován celkovým osudem lidského rodu víc než kdy dosud, přičemž každý z nás je zároveň víc než kdy dosud za tento celkový osud spoluodpovědný.
Vím, jak to zní nepopulárně, ale nemohu si pomoct: nejvíc ublížíme sami sobě, když se budeme starat jen sami o sebe. Nesmí nám být jedno, co se děje kolem nás, jakou tvář má naše země a její krajina, naše města a obce; nemůžeme myslet jen na to, abychom měli dobrý dům a garáž, ale musíme myslet i na to, co je obklopuje; nemůžeme hájit jen zájmy své firmy či svého povolání, ale musíme mít ohled i k zájmům ostatních; nemůžeme si myslet, že existuje jen Česká republika, ale musíme vědět, že existuje i Kosovo, Čečensko, Somálsko, Rwanda, Východní Timor, ale i Tibet, Barma, Kuba, Severní Korea a těžce v této době zkoušená Venezuela; musíme rozpoznávat a ctít kvalitu a pestrobarevnost života a vážit si lidské pospolitosti, solidarity a společné tvůrčí vůle jakožto hodnot nepoměrně vyšších, než jsou jen čisté zisky. Mít peníze a majetek není samozřejmě žádná hanba. Naopak: může to být a měl by to být znak úspěchu v tvorbě hodnot zvyšujících obecnou úroveň života. Hanbou je něco jiného: hromadit peníze a majetek na úkor práva jiných na lidskou důstojnost a život ve spravedlivé společnosti a právním státě, na úkor obecné kvality života a životního prostředí, na úkor krásy země a jejích sídel, na úkor budoucnosti. Není tomu tak, že zákon nabídky a poptávky vysvětluje kompletně svět: vždyť nevysvětlí ani tak samozřejmé věci, jako je pomoc bližnímu v nouzi nebo touha po dítěti nebo péče o ně, potřeba žít v souladu se zdravou přírodou a žít ve společenství vzájemné důvěry, dobré vůle a dobré mysli, anebo proč leckomu stojí svoboda - včetně svobody podnikání - za to, aby obětoval kus života nebo život riskoval či dokonce ztratil, jak to dokázali účastníci našich odbojů proti diktaturám a okupacím.
Milí spoluobčané,
obávám se, že se v posledních letech a měsících politika a každodenní život u nás povážlivě navzájem sobě odcizují. Ve veřejném životě i v životě hospodářském se přitom rozmáhá zvláštní nevraživost, zlovolnost, sobectví, neúcta k právním a morálním pravidlům, hamižnost, skepse, možná i cynismus. Spousta lidí si navzájem přestává věřit a hlavní starostí mnohých z nás se stává buď aby je nikdo neokradl, anebo - v horším případě - jak by oni sami co nejšikovněji vyzráli na druhé. Někdy se mi zdá, že jsme z dnešní globální tržní ekonomiky ze všeho nejdřív převzali to ze všeho nejhorší, přesně to, s čím se jinde už začali systematicky potýkat.
Pokusme se přelomový rok 2000 učinit rokem změny. Změny politické kultury. Změny kultury veřejného života. Změny ve stupnici našich hodnot. Změny v orientaci jednotlivce, ve významu občanského sdružování, v pojetí role a smyslu státu. Zkusme se zaměřit víc na celek, ať už celek našeho občanského společenství nebo celek soudobého lidstva. Zkusme dát konečně své zemi jasný, dlouhodobý a obecně srozumitelný program, takový program, který by odpovídal nárokům nadcházejícího věku. Každý z nás žije samozřejmě ve svém vlastním světě, trochu odlišném od světa druhých. Pokusme se všichni vidět i za hranice svých malých světů, vidět dál, v čase i prostoru. Pro začátek stačí málo: například daleko víc podpořit všechny organizace, které pomáhají trpícím lidem v různých částech světa. V celosvětovém měřítku patříme mezi rozvinutější země. Proč bychom tedy nemohli v roce zaokrouhleného letopočtu velkoryseji odpouštět dluhy některým nejchudším zemím? Takovým gestem svět ještě nezachráníme. Ale ukážeme, že cítíme spoluodpovědnost za jeho budoucnost.
Nové pojetí lidského úkolu na Zemi je nejlépe prosazovat příkladem. Proč bychom se nemohli začít trochu uskromňovat v zájmu obecném, a tudíž i svém? Proč bychom nemohli daleko energičtěji usilovat o to, aby všechny naše podniky měly vskutku moudré vedení a aby vyráběly levně a kvalitně věci, o něž je zájem a které neničí svět? Je hrozné, dozvídáme-li se, jak naše banky přicházejí o desítky, ne-li stovky miliard korun, a víme-li zároveň, že jsou podniky, které neplatí svým zaměstnancům za vykonanou práci. Je smutné, že naše nejvlivnější politické strany jsou podezřelé z temného hospodaření, vlastnění záhadných kont a z daňových úniků, nebo že člověk odpovědný za ztrátu miliard či propagátor rasismu nejsou potrestáni, zatímco mnohý politický vězeň z padesátých let se dodnes nedočkal aspoň důstojné penze. Je ale ještě něco hroznějšího než toto všechno: totiž že se tomu tak málo divíme. Myslím, že vůbec neuškodí, budeme-li se občas trochu víc divit špatným věcem, které se kolem nás dějí, protože takový údiv je prvním krokem k hledání jejich pravých příčin a k jejich rychlé nápravě.
Není pravda, že vše je špatné a vše je ztraceno a všechno musí smést nějaká vichřice. Pravý opak je pravdou: v této společnosti žije ohromný potenciál dobré vůle, tvořivosti, pracovitosti, laskavosti i touhy po lepším lidském prostředí. Oč běží, je tento potenciál uvolnit, otevřít mu prostor, povzbudit ho. Je to úkol politiků, ale ne jenom jich. Je to úkol všech veřejně činných lidí, všech lidí v odpovědných postaveních a koneckonců všech nás, občanů České republiky, kteří to s ní myslíme dobře.
Naději máme. Jsem si tím jist dnes víc než kdykoli dosud. Nemůžeme však čekat, až se tato naděje naplní. Musíme ji naplňovat sami. Byť třeba i tím, že zatřeseme všemi, kteří mají sice vliv, ale dřímají, místo aby jednali.
Vážení přátelé,
nevím, zda mám právo vám děkovat za vše dobré, co jste v různých oblastech vykonali, protože jste to přece nedělali pro mne, ale pro nás všechny. Vím ale, na co právo mám: podělit se s vámi - byť by to někdo stokrát nazval moralizováním - o svůj názor na to, čím bychom všichni bez rozdílu mohli a měli v tomto roce své počínání obohatit, prohloubit, či jak bychom ho mohli či měli změnit.
Platí to tím spíš, že nadcházející předěl věků může být opravdu asi okamžikem pro nás mimořádně významným, totiž okamžikem, kdy se jasně ukáže, jak jsme se vlastně rozhodli: zda se uzavřeme sami do sebe a sebevražedně se odřízneme od světa, který nás obklopuje, anebo zda vezmeme na svá bedra spolu s ostatními břímě rozhodování o budoucnosti naší civilizace; zda budeme moderní a otevřenou občanskou společností, anebo - ač uprostřed Evropy - jen nezajímavým a okrajovým státem utopeným v jakýchsi svých lokálních a dokonce i vlastnímu občanstvu málo srozumitelných rozepřích.
A pokud bych vám přece jen právě dnes, deset let po změně režimu a deset let po svém prvním zvolení do tohoto úřadu, chtěl za něco poděkovat, pak asi především za jednu věc: že jste se tehdy tak jednoznačně rozhodli pro dobrý směr, že jste vytrvali přesto, že tolik vašich očekávání se zatím nenaplnilo, a že jste to s námi všemi, které revoluční čas kdysi vynesl do politických funkcí, tak dlouho vydrželi.
Přeji nám všem všechno dobré v přelomovém roce 2000!
Přeji nám všem velký návrat naděje - naděje do života osobního, do života naší země i do života celého lidského společenství!
Šťastný nový rok!
Novoroční projev prezidenta republiky Václava Havla
------------------------------------------------------------------------
Český rozhlas, Česká televize 1. ledna 2001
Milí spoluobčané,
nejsem asi zdaleka jediný, kdo se občas diví světu, jenž ho obklopuje, propadá pocitu, že tomuto světu přestává rozumět, a pochybuje o dobrém smyslu mnoha věcí, jež určují jeho pohyb.
Dovolíte-li, pokusím se dnes připomenout vám i sobě několik jevů či jistot, k nimž je možno se opětovně upínat jako k pevným, zjevně dobrým, a proto zjevně nadějeplným bodům v tomto trochu nepřehledném, trochu drsném a trochu bláznivém světě.
______________________________________________
Především si myslím, že už sama schopnost údivu a nepředpojatých pochyb, zvlášť v případech, kdy pochybování není sdíleno většinou anebo kdy se dotýká něčeho, co je vydáváno za nezpochybnitelné, je velmi užitečná. Vždyť co jiného než pochybnost, zda je něco dobré, a údiv nad tím, co všechno je možné, je pramenem úsilí o lepší stav? A co jiného takové úsilí prozrazuje, než určitou představu o dobru, v jejímž zájmu, duchu či jménu je vedeno? Pro dobro můžeme pracovat, víme-li či tušíme-li, co je dobré. A víme-li to či tušíme-li to, pak víme rovněž, že naše úsilí má smysl. Což není sice zárukou úspěchu, ale rozhodně jeho podmínkou.
______________________________________________
Co je základem všech představ o dobru, jejich východiskem či zdrojem?
Čím víc o tom přemýšlím a čím víc zkušeností získávám, tím jsem si jistější, že jejich základem je něco velmi prostého a zcela zásadního, něco, co předchází jak právnímu řádu, tak i všem zákonům trhu, něco, o čem mluvívám dlouho a často: je to mravní vědomí, všem známý a všemi tak či onak sdílený soubor zásad slušného chování rostoucí zřejmě z podvědomého a hluboce zakořeněného předpokladu, že se přece jen někde všechno a navždy ví, a že nic tudíž neunikne spravedlivému soudu. Všichni přece víme, že nemáme zrazovat přítele, krást, lhát, pohrdat někým proto, že má jiný tvar očí nebo tělesnou vadu, nerespektovat společné zájmy, byť by náš vliv na jejich ochranu byl sebemenší, a že máme myslet i na to, co se děje daleko od nás nebo co se bude dít dlouho po nás. Jak moc či málo tato prastará a všem známá pravidla dodržujeme, je už věc jiná. Ale základní mravní normy znají vskutku všichni, dokonce i ti, kteří se jim denně zpronevěřují. Mám-li volit extrémní příklad: ze svých pobytů ve vězení si pamatuji, že i ten nejhorší zločinec dobře věděl, že se nemá páchat to, co spáchal.
Jinými slovy: je-li z mnoha historických důvodů stále ještě naše společnost značně demoralizovaná, vůbec to neznamená, že žijeme ve společnosti bez morálky. Velmi dobře všichni víme, co se má a co nemá, co se sluší a co nesluší, co je dobro a co zlo. Každý člověk má svědomí, rozdíly jsou jen v tom, jak kdo z nás dbá jeho hlasu či jak dovedně dokáže své svědomí obelhávat.
Ostatně neměli bychom zapomínat, že na jednu krádež, na jeden podraz, na jednu zradu, na jedno uličnictví či politickou drzost připadají desítky tisíc dobrých skutků, od spontánního zájmu o osud bližního, lidského pohlazení či anonymního daru až po spolehlivost a kázeň v práci či ochotu riskovat něco ze svých osobních výhod ve prospěch celého společenství.
Společnost je tedy, jak patrno, protkána hustým předivem jevů a vztahů jasně svědčících o jejím mravním cítění a schopnosti etického soudu. Problém je v tom, že o této důležité tkáni nemáme dostatek zpráv, a míváme proto občas beznadějný pocit, že nic takového neexistuje.
Není to pravda, denně se o tom na vlastní oči přesvědčuji. Toto předivo existuje. A není jen úkolem politiků či veřejně činných lidí, ale nás všech jako občanů, abychom je viděli, vypovídali o něm, opatrovali je, pěstovali, posilovali a abychom všechno, čím se projevuje, proměňovali do trvalých a vskutku odolných společenských skutečností.
Dělat to, co se dělat nemá, by prostě mělo být stále těžší. Není to jen v zájmu postižených, ale je to v zájmu všech. Ne-li pro nic jiného, tak prostě proto, že kdokoli se může stát kdykoli postiženým.
______________________________________________
Vážení přátelé,
co konkrétně dosvědčuje, že dobrý potenciál naší společnosti žije a umí se projevit? Kdo to svým počínáním potvrzuje?
Jsou to například učitelé, lékaři, zdravotní sestry, vědci a výzkumníci, tedy lidé působící v těch oblastech společenského života, v nichž sice za určité hodnoty, služby či výkony ručí a musí ručit stát jako prostředník celospolečenské solidarity, nicméně v nichž tuto svou povinnost více či méně deleguje na jiné a relativně samostatné instituce, včetně institucí zcela soukromých. Bezpočet systémových problémů, s nimiž tyto oblasti dnes a denně zápasí, nesmí v obecném povědomí skrýt náboj dobré vůle a odpovědnosti, který v těchto sférách tradičně existuje, bez něhož by v nich asi vůbec nešlo dobře působit a jehož výsledky stěží mohou být v dohledné době oceněny vskutku tak, jak by zasluhovaly.
Jsou to naši vojáci, kteří jsou schopni obětovat své pohodlí a mnoho riskovat na některých nebezpečných místech dnešního světa, čímž za nás všechny demonstrují ochotu naší země nést spoluodpovědnost za mír a úctu k člověku v planetárním měřítku. Ale jsou to i ti vojáci, kteří slouží doma a jsou schopni vojnu chápat jako službu dobré věci a jako školu lidské solidarity, nikoli tedy jen jako specifický typ příležitosti trápit své bližní.
Jsou to policisté, státní zástupci a soudci, kteří se navzdory všemu nepříznivému, co jejich práci provází, od nedostatku lidí, peněz a technického vybavení až po zastaralá a těžkopádná pravidla, pokoušejí čelit kriminalitě v naší zemi, kriminalitě, která má dnes různé nové tváře, nebývale brutální i neobyčejně sofistikované.
Velmi důležitým projevem živého mravního vědomí a cítění, smyslu pro lidskou pospolitost a solidaritu, jakož i pro bohatství lidských zájmů, je život spolkový, nadační, život nejrůznějších občanských sdružení a iniciativ, zkrátka všeho, co vzniká zdola a dobrovolně jako jeden ze způsobů sebestrukturace moderní společnosti. Říká se tomu též neziskový sektor a fungující a stabilní demokracii si bez této větve občanské společnosti nelze vůbec představit: nejen, že je důležitou, byť nepřímou zárukou politické stability, nejen že zprostředkovává žádoucí pluralitu a efektivnost přerozdělovacích procesů a vůbec péče o věci veřejné, nejen, že pomáhá mnoha lidem obohatit život tak, jak by to nikdy žádný stát nemohl dokázat, ale především a hlavně je asi jedním z nejzřetelnějších společenských projevů toho dobrého, co je v nás. Sféra, o níž teď mluvím, nemá u nás příliš snadný život a politické elity k ní chovají notný kus nedůvěry. Tím ovšem společnosti moc nepomáhají, a v důsledcích tím škodí i samy sobě.
Myslím, že by nebylo spravedlivé nezmínit se tu i o novinářích. Nejsou totiž mezi nimi zdaleka jen ti, kteří přisluhují nějakým mocným skupinám, ani jen ti, kteří v honbě za bulvární senzací jsou ochotni komukoliv ublížit, ale je mezi nimi i nemálo těch, kteří se navzdory všem rizikům, s nimiž je to spojeno, chtějí svobodně a nezávisle dobrat pravdy, včetně pravdy o těch nejtemnějších věcech. Tito lidé jsou nesmírně důležití: pomáhají nám zprostředkovat jednu z oněch fundamentálních hodnot či jistot, bez nichž lze opravdu těžko žít, totiž naději, že pravda zvítězí.
V naší zemi jsou téměř dva milióny podnikatelských subjektů. Skoro milión a půl z nich jsou soukromí podnikatelé hospodařící podle živnostenského zákona, přes sto tisíc z nich jsou soukromí rolníci, zbytek - menší sice počtem, ale významný samozřejmě svou velikostí - tvoří různé typy společností, včetně družstev. Kdo je z těchto dvou miliónů nejznámější? Samozřejmě to jsou velicí tuneláři, kteří za jedenáct let různými způsoby rozkradli majetek v řádu možná několika stovek miliard korun. Je to hrozná daň za naši transformaci a je otázka, do jaké míry byla tato daň nutná a do jaké zbytečná. Já bych v tuto chvíli chtěl ale zdůraznit něco jiného: toto nebezpečné seskupení nejslavnějších tunelářů, falešných podnikatelů, mafiánů, bankovních kejklířů, či dokonce zločinců, kteří zneužili ve svůj veskrze osobní prospěch historicky naprosto nebývalé příležitosti, kterou otevřela privatizace, nesmí zastínit zmíněné dva milióny podnikatelských subjektů, respektive ohromnou většinu z nich. Naprosto zásadní podmínkou trvalého úspěchu a obecné prospěšnosti podnikání - tohoto nejosvědčenějšího způsobu tvorby společenských hodnot - je totiž úzkostlivý respekt k psaným i nepsaným pravidlům hry a určitá podnikatelská kultura. Bez pravidel a hlavně bez niterného respektu k nim se dříve či později musí každé podnikání zhroutit do nesmyslu. Tento respekt je však - opět! - možný jen jako výsledek úcty k určitému mravnímu řádu. Naprostá většina lidí, kteří v naší zemi podnikají, tento respekt k pravidlům má, což dává její práci dobrý obsah a směr. O to důležitější je, aby na ně nepadal truchlivý stín našich mafiánských kapitalistů.
Na závěr se musím zmínit i o všech ostatních, tedy o miliónech lidí, kteří samostatně nepodnikají, ale jsou v zaměstnaneckém poměru u jiných. Tito lidé neměli a nemají právě na růžích ustláno: kdekdo jim vysvětloval, že se musí naučit víc pracovat, že si musí utahovat opasky a že se nesmějí divit, stanou-li se náhodou nezaměstnanými. Myslím, že to ve velké většině chápali a své těžkosti statečně snášeli, dokonce i tehdy, kdy si opasky utahovali, jak se později ukázalo, v zájmu jakýchsi kont v daňových rájích, zakládaných na úkor smysluplného rozvoje podniků a odpovědného hledání trhů pro jejich výrobky. Bez dobré vůle, porozumění pro starosti země a trpělivosti, tedy opět bez určitého mravního povědomí, by se tito lidé asi bouřili víc. I jejich klidný postoj nechť je tedy chápán jako doklad toho, že není vůbec nic ztraceno.
______________________________________________
Dámy a pánové,
milí spoluobčané,
přijímám jako vzácný dar osudu, že jsem vás mohl z tohoto místa pozdravit už podesáté a navíc v den, kterým jsme definitivně vstoupili do nového tisíciletí.
Přeji vám, abyste v tomto složitém a občas těžko pochopitelném světě nalézali hodně pevných bodů, o něž se můžete kdykoli opřít, i hodně laskavých lidí, na které se můžete kdykoli spolehnout, přeji vám mnoho radostných chvil i povznášejících zážitků, přeji vám úspěchy v práci i jistoty v životě, přeji vám naději, lásku a mír v duši!
______________________________________________
Novorocni projev prezidenta republiky Vaclava Havla
------------------------------------------------------------------------
Cesky rozhlas, Ceska televize 1. ledna 2002
Damy a panove,
mili spoluobcane,
dovolite-li, vyznam se vam z jednoho sveho velmi osobniho a dost silneho pocitu: zda se mi, ze jsme dnes v noci vstoupili do roku, ktery by mohl byt pro nasi zemi v jistem smyslu prelomovy. Nejde jen o to, ze budeme mit celkem ctvery volby, ale predevsim o to, ze se v techto volbach bude rozhodovat o velmi zasadnich vecech.
Mnoho ruzne se sbihajicich, navzajem se propletajicich a vselijak se doplnujicich pricin totiz vede k tomu, ze teprve ted - dvanact let po padu komunismu - budeme zrejme rozhodovat o budoucim charakteru nasi spolecnosti a naseho statu, o typu naseho vzajemneho souziti, o zpusobu naseho vcleneni do sveta, ktery nas obklopuje, o klimatu, ktere bude prevladat v nasem verejnem zivote, a dik tomu vsemu vlastne neprimo o zivote kazdeho z nas.
Budeme spolecnosti vskutku obcanskou a vskutku otevrenou, ktera umoznuje vsem, aby na nejruznejsich rovinach a nejruznejsim zpusobem ovlivnovali jeji osud a ucastnili se tak politickeho zivota v tom nejsirsim slova smyslu, anebo se bude nas spolecensky system zvolna, nenapadne, ale nezvratne uzavirat tak, az nakonec o tom nejpodstatnejsim bude rozhodovat vzdycky jen totez pomerne uzke bratrstvo, v jehoz rukach bude soustredena hlavni moc ekonomicka, politicka i medialni a ktere se nebude bat ani sameho pomezi kriminality? Budeme statem opravdu demokratickym, v nemz vsichni obcane a jejich svobodne vznikajici spolecenstvi mohou spoluurcovat beh veci, anebo budeme demokracii spis jen formalni, technickou, institucionalni, ktera se spokojuje s tim, ze mame parlament, volby a politicke strany? Budeme statem hrdych obcanu, kteri se neboji pred nikym mluvit a nepotrebuji nikomu nadbihat, anebo budeme statem, v nemz se nikomu nevyplaci prijit do sporu s vlivnymi? Budeme statem slusnych pomeru, vzajemne solidarity a spolecne pece o tvar nasich sidel a nasi krajiny, anebo statem, jehoz verejny zivot je poznamenan nenavisti, zavisti, intrikami a manipulaci?
Obe moznosti jsou otevreny. A je dost sil, ktere mohou vyvoj zvolna nebo i rychle posouvat obema smery. Mame mezi sebou moderni a kultivovane normalizatory, kteri by nejradeji tahali za nitky temer od vseho - velkymi podniky pocinaje, televizi a novinami pokracuje a zastupitelskymi sbory konce. Ale jsou mezi nami i statisice obcanu, kteri bez ohledu na vsechny byrokraticke prekazky poctive podnikaji, pricemz podnikani chapou predevsim jako tvorbu konkretnich hodnot, jakoz i statisice tech, kteri jako zamestnanci nedokazi pracovat jinak, nez jak nejlepe umeji. Jsou mezi nami tisice takovych, kteri navzdory vsem obtizim spolecne, a dokonce bez naroku na zisk ci slavu usiluji o dobre veci, od pomoci bliznim az po zachranu prirody. A jsou mezi nami i desitky tisic tech, kteri vedou v zajmu obrany nasich hodnot a v nasem zastoupeni nelehky zivot vojaku ci policistu, jakoz i tech, kteri se dokazou - at uz jako kriminaliste, statni zastupci, soudci, odborari ci proste statecni obcane - vzeprit moci one mensiny lidi, kteri nemaji sice zadne skrupule, ale o to vic podezrele nabytych penez a z nich prameniciho vlivu.
Zalezi jen na mire odvahy a proziravosti, jez kazdy z nas uplatni ve svem kazdodennim rozhodovani, a na rozmyslu, jenz uplatnime ve volbach, ktere z techto sil prevladnou. Myslim si, ze bychom se meli vsichni a velmi otevrene ptat politiku, kteri se budou uchazet o prizen volicu, cemu davaji prednost, a zkoumat peclive, zda nas nebalamuti. Meli bychom vedet, jak chteji celit vsem projevum mafianstvi ci mafianskeho pojeti kapitalismu, jak konkretne mini posilovat moc prava i vliv obcanu, jejich sdruzeni i jejich samosprav, jak mini prosazovat obecnou uctu k mravnimu i pravnimu radu, aniz by sami sebe klamali fikci, ze ji lze dosahnout jen dalsimi tunami stale podrobnejsich paragrafu, ktere nakonec nejen nejsou respektovany, ale v nichz se lze stale tiz vubec vyznat. Myslim si take, ze nasi politici ci politicke strany musi mit vlastni nazor na soudoby civilizacni vyvoj sveta i nasi zeme a musi byt schopni svuj nazor svym volicum srozumitelne vysvetlit, tim spis, ze tento vyvoj prozrazuje stale vic rozmanitych nebezpeci a hrozeb. Myslim si konecne, ze politicke strany jsou povinny rict zavcas a nalezite zduvodnit, jake lidi budou navrhovat do nejruznejsich funkci, vcetne funkce prezidentske. Nelze prijmout tvrzeni, ze vsechno ukaze cas. Takove tvrzeni totiz muze znamenat i to, ze politici chteji mit po volbach pokud mozno volne ruce a ruzne funkce si pak rozdelovat uz bez vlivu verejnosti a tak, aby zadny z nich nevysel zkratka.
Mili obcane,
Komensky kdysi napsal, ze se jako Evropane podobame cestujicim na jedine velke lodi. Je tomu opravdu tak, Evropa vzdycky byla jednim jedinym velikym, byt velmi slozite strukturovanym politickym telesem. Jeji vnitrni rad byl vsak vzdycky vnucovan temi silnejsimi tem slabsim - a pokud si ti slabsi uhajili dustojne postaveni, pak obvykle za cenu nekonecnych obeti. Padesat let evropske integrace je historicky prvnim pokusem usporadat Evropu vskutku spravedlive a s plnym respektem k vuli vsech, kdo se ho ucastni. Svymi dusledky se tato integrace obraci ve prospech vsech Evropanu a dik ji prevlada na nasem kontinentu uz tak dlouho mir.
Je realna nadeje, ze v letosnim roce budou ukoncena prislusna jednani a bude pripravena ci dokonce podepsana smlouva o pristoupeni Ceske republiky k Evropske unii. I tato sance potvrzuje, ze pujde o rok vskutku prelomovy. Zrejme poprve ve sve historii se staneme pevnou soucasti solidarniho a opravdu demokratickeho evropskeho svazku, coz se postupne - a v nekterych ohledech i velmi rychle - promeni nejen v bezpocet praktickych vyhod, ale coz bude mit predevsim naprosto prevratny vyznam historicky. Muzeme si o optimalni budouci podobe Evropske unie myslet cokoliv a jakkoliv se ucastnit celoevropske diskuse na toto tema, nesmirne bychom vsak hazardovali s osudem vlastnim i s osudem nasich potomku, kdybychom sam tento proces problematizovali a nasi ucast na nem oddalovali.
V podstate jde o totez rozcesti, o nemz jsem mluvil pred okamzikem: bud se jako vskutku otevrena spolecnost otevreme i svemu okoli a otevreme toto okoli nam, anebo se uzavreme do sebe v blahove nadeji, ze nejlepsi bude, kdyz nam nikdo nebude do niceho mluvit, protoze my prece vime vsechno nejlepe. Bud nechame do sve zeme proudit svobodneho ducha, smysl pro pravo a obcanskou kulturu zemi, ktere je po desitileti houzevnate pestuji, a rychle tim - mimo jine - pomuzeme k posileni slusnosti nasich pomeru, anebo touto moznosti pohrdneme, a jeste vic tim usnadnime zivot vsem nasim tunelarum, sejdirum a vubec lidem bez skrupuli. Bud se budeme v dnesnim globalne propojenem svete rovnopravne podilet na spolecnem pestovani duchovnich i materialnich hodnot naseho kontinentu, anebo se uzavreme do sebe a dame prednost iluzi, ze je lepsi byt - v zajmu udajnych narodnich zajmu a blize neurcene narodni identity - jakymsi do sebe zahledenym a lehce zahnivajicim skanzenem.
I v teto veci by meli politici pred volbami jasne rict, co chteji. Vzdyt malokdy v uplynulych dvanacti letech jsme stali pred volbou tak vaznou a dulezitou.
Pri uvahach o tomto tematu bychom se pritom nemeli nechat salit recmi o tom, ze se nase ceska narodni identita v Evropske unii rozpusti. Rozpustit ji muzeme jen my sami, a denne to ostatne mnozi z nas delaji: tim, jak przni cesky jazyk, jak banalizuji ceskou architekturu, jak nici ceskou krajinu, jak prehlizeji - jakozto pouhou "nadstavbu" - ceskou kulturu a jak kopou do kotniku svobodne kriticke mysleni. O narodni identite a jejim udajnem ohrozeni mluvivaji nejcasteji ti, kteri si ji jsou v sobe nejmene jisti. Do evropskych a svetovych souvislosti se vclenujeme tim, ze jsme dobre sami sebou, totiz ze si ziskavame respekt svou vykonnosti, svymi objevy, svymi myslenkami, svou statecnosti, typem sve odpovednosti za svet, druhem sve pece o nase kulturni dedictvi a sve starosti o tvar nasi zeme. Nikoli tedy tim, ze o sve identite trvale mluvime a trvale se strasime, ze nam ji chce nekdo ukrast. Nevsiml jsem si, ze by Evropska unie jakkoli ublizila identite Finu, Portugalcu ci Iru. Spis naopak: otevrela temto narodum prostor noveho rozvoje a nove jim polozila i otazku, cim osobitym prispeji k rozvoji spolecnemu.
Vazeni pratele,
jeden muj americky pritel rekl, ze obeti teroristickych utoku z jedenacteho zari minuleho roku nebyly zbytecne. Ti lide v jistem zvlastnim smyslu padli za celou svou vlast a za celou nasi soudobou civilizaci. Jejich hruzna smrt a posleze utrpeni jejich blizkych, jakoz i sok, ktery prozil cely svet, nas vsechny velmi tvrdym zpusobem upozornily na zlo tohoto sveta a na lehky pristup ke vsem novovekym vynalezum, ktere se v rukach fanatiku tak snadno mohou stat nastroji obecne zkazy. Bylo to velike varovne znameni, velika vyzva k cinum, velky impuls k prohloubeni lidske solidarity, schopnosti sebeomezeni a ochoty bojovat za zakladni lidske hodnoty, velky podnet k nove reflexi sveta, v nemz zijeme, a vsech ohrozeni, jez se nad nim vznaseji. Lide, kteri zahynuli jako cestujici v unesenych letadlech a byli zabiti v napadenych budovach - coz je smutne paradoxni - upozornili na problemy teto civilizace vic, nez statisice a miliony lidi umirajicich hladem, nemocemi nebo v nesmyslnych lokalnich valkach v ruznych chudych ci zapominanych koncinach sveta. Ale upozornili vlastne i na jejich osud.
Verme, ze tato otrasajici udalost pomohla probudit k zivotu vsechny dobre sily, jez v lidstvu drimaji.
Dovolim si malou metaforu: ta hruza priletla - v duchu Apokalypsy - z nebe. Kez by nas vsechny primela divat se casteji a pozorneji vzhuru, nad nas, smerem, v nemz je tradicne lidskymi kulturami tusen zdroj tajemneho daru, kterym je tento svet, zivot v nem a lidsky duch!
Myslim, ze vyznam katarze ma a bude mit tato udalost i v nasich pomerech: posili v nas vedomi, ze nejsme jen obcany Ceske republiky, obyvateli te ci one obce, odborniky v te ci one discipline, volici te ci one politicke strany, ale ze jsme - a to nikoli na poslednim miste - i obyvateli teto planety, jejichz jednotlive osudy nebyly snad nikdy tak silne svazany v osud jediny.
Jestli by se donedavna mohla zdat veta, ze eventualni utok na New York ci Washington by byl i utokem na Prahu, jen otrepanou frazi, pak dnes je to presne pojmenovani skutecneho stavu veci.
Vazeni spoluobcane,
v tomto roce budeme mit vetsi prilezitost tvorive zasahnout do osudu sveta, nez jsme meli v celych svych dosavadnich dejinach: v Praze se bude konat summit Severoatlanticke aliance, na nemz se ceka nejmene ctyricet sest hlav statu a tisice dalsich ucastniku. Bude to prvni velke setkani tohoto druhu za byvalou zeleznou oponou, navic ve meste, kde byla kdysi zrusena Varsavska smlouva. Jsem z ruznych duvodu hluboce presvedcen, ze toto setkani muze mit pro cely svet a tvorbu jeho budouciho miroveho radu nepomerne vetsi vyznam, nez jsme si schopni ted, ba i v dohledne dobe uvedomovat. Je mozne, ne-li primo pravdepodobne, ze teprve koncem tohoto roku - trinact let po rozpadu bipolarniho rozdeleni sveta a rok po udalostech z jedenacteho zari - a prave v Praze, tomto magickem pruseciku viditelnych i skrytych dejinnych pohybu, budou polozeny rozhodujici zaklady budouciho lepsiho, bezpecnejsiho a spravedlivejsiho svetoveho usporadani, a tedy i lepsiho souziti vsech civilizacnich okruhu i vsech obyvatel dnesniho sveta.
Byl-li teroristicky utok na moderni civilizaci vpravde temnou branou do tretiho tisicileti, pak prazske setkani by mohlo byt naopak svetlem na ceste k jeho dobremu obsahu. A pro nas by mohlo mit jeste jeden veliky vyznam: pomohlo by nam uvedomit si lepe a ukazat lepe i svetu, ze nemyslime jen na sebe, ale ze prijimame i svuj dil odpovednosti za planetu Zemi a budoucnost vsech, kdo na ni ziji.
Mili pratele,
hluboce si vazim vseho dobreho, co jste v uplynulem roce vykonali pro nasi spolecnost, pro sobe blizke i pro sebe, ocenuji trpelivost a nadhled, jimiz byla vase prace provazena, a verim pevne, ze v tomto prelomovem roce se nam vsem podari zaznamenat vyznamna vitezstvi nad temi, kdo neblaze - spolecne s jinymi zdroji emisi - zamoruji nase ovzdusi.
Preji vam, kteri jste mi naslouchali, jakoz i vasim rodinam a pratelum mnoho stesti, zdravi, vnitrni pohody a uspechu v roce 2002!
| projevy 1
Havel |
projevy 2
Havel |
projevy 3
Havel |
projevy 4
Havel |
projevy 5
Havel |
beseda 6 beseda 0 o Havlovi |
projevy 7 Havel: lidská práva a tolerance |
| SUPERHOME
DARIUS.CZ |
HOME ZVON
xxx |
HOME CLANKY
xxx |