SLOVNICEK

Nemám sebemenší důvod věřit ČEZu

Václav Havel

Tisková konference prezidenta republiky Václava Havla ke kauze Temelín, Královská zahrada Pražského hradu, 12.
května 1999

"Dámy a pánové, jak víte, dneska v půl osmé má vláda České republiky rozhodovat a pravděpodobně definitivně
rozhodnout o tom, zda se bude či nebude pokračovat ve výstavbě jaderné elektrárny Temelín.

Já jsem k této věci dlouho mlčel. Dlouho jsem se domníval, že jde o téma do té míry odborné, složité, že by mělo zůstat
v rukou odborníků a v rukou vlády, která na základě mínění odborníků rozhodne. Během let jsem ale dospěl k názoru, že
k této věci nemohu nadále mlčet, že nemohu dělat mrtvého brouka.

Nebudu radit vládě, jak má rozhodnout. Pouze bych ji rád veřejně, to znamená před vámi, požádal, aby přihlédla
k několika rozmanitým souvislostem, které toto rozhodnutí má. Je to možná nejzávažnější rozhodnutí, jaké tato vláda bude
po dobu své dosavadní existence dělat.

Dovolíte-li, nejprve vám přečtu úryvky z jednoho textu a pak vám teprve řeknu, co to je za text.

„Současná vláda pokračuje ve smělém budovatelském díle starého režimu a trvá na dostavbě jaderné elektrárny Temelín.
Přitom její členové dlouho odmítali myšlenku, že je výstavba ve značném skluzu a že se tedy podstatně prodraží. Až
opožděně museli uznat zpoždění výstavby o celý rok a z toho vyplývající růst ceny elektrické energie v této elektrárně
vyrobené."

Další odstavce nebudu číst, přečtu třeba větu:

„Jde o stavbu svým způsobem osudového významu. Proto je žádoucí doplnit úřední rozhodovací procedury rovněž
vhodnými formami účasti laické i odborné veřejnosti na zásadních rozhodnutích. Jde ostatně i o zkoušku demokratičnosti
politického systému této země. Právě v takových případech, jako je kontroverzní dostavba jaderné elektrárny, je
ve vyspělých zemích využíváno institutu referenda, jehož existenci ostatně česká Ústava rovněž předpokládá. Je třeba
rozhodovat za účasti veřejnosti odborné i laické a tohoto posuzování využít k nastolení otázky, zda a jak pokračovat
v rozvoji jaderné energetiky v České republice. Je třeba vypracovat a schválit za účasti veřejnosti státní energetickou
politiku. Je třeba volit vhodné formy občanského protestu, jako je symbolická blokáda staveniště jaderné elektrárny
ekologickými aktivisty a dalšími občany."

Já jsem vám, prosím pěkně, nečetl manifest nějakého bojovného ekologického sdružení mladých lidí, ale četl jsem vám
oficiální stanovisko České strany sociálně demokratické z roku 1995.

Proč jsem vám ho četl? Proto, že bych rád apeloval na dnešní vládu, vládu sociálně demokratickou, aby se rozpomněla
na některé své a z mého hlediska nesmírně sympatické politické cíle, aby se rozpomněla na svůj program, aby se
rozpomněla na své předvolební sliby.

Co k tomu všemu patřilo: Důraz na tvorbu občanské společnosti. Respekt k hlasu veřejnosti, k hlasu občanských iniciativ,
odborných kruhů, vědeckých pracovišť, veřejnosti. Patřil k tomu důraz na potřebu dlouhodobých vizí, na tvorbu určitých
nadějí pro společnost, na tvorbu jakýchsi základních odpovědí na základní otázky. To znamená, na určitou koncepčnost,
která se týká různých oblastí našeho života.

Naše země, jak jsem ostatně řekl už mnohokrát, se ocitla na historické křižovatce a ocitá-li se země na takovéto křižovatce,
musí činit jakási základní rozhodnutí, musí se zamyslet nad svou identitou, promyslet rozsah svých zdrojů, své
perspektivy, své geografické postavení a na pozadí toho všeho učinit některá základní rozhodnutí.

Jedno z nejdůležitějších je energetická politika státu. O té se mluví deset let. Já osobně po ní deset let volám,
po jednoduché, jasné a srozumitelné státní energetické politice, která bude obecně známým, veřejnosti dostupným
a veřejností přijatým dokumentem a kterou se budou řídit pochopitelně různé vlády, které, jak to v demokracii bývá,
se střídají. Máme takovou energetickou koncepci? Můžeme o osudu této gigantické stavby rozhodovat, aniž máme
takovouto koncepci?

To jsou otázky, které kladu a které kladla v minulých letech i Česká strana sociálně demokratická. Tato strana se zavázala
poměrně nedávno, že bude vycházet při svém rozhodování o Temelínu z odborné expertizy, kterou zadala. Ta expertiza
stála mnoho milionů, vy ji pravděpodobně znáte a víte, jak vyznívá.

Apeluji na vládu, aby opravdu prozkoumala tuto expertizu a přihlédla k jejím výsledkům, poznatkům a doporučením. Tato
vláda má možná poslední příležitost rozhodnout svobodně. Ona není svázaná prestižními ohledy na svá dřívější
rozhodnutí. Ona o Temelínu dosud nikdy žádné rozhodnutí neudělala. Je svobodná a měla by této svobody využít
ke svobodnému a odvážnému rozhodnutí. Vrátí-li se na její stůl téma Temelína za dva roky, nebude o tomto tématu
rozhodovat už svobodně, protože bude vázaná svými dřívějšími rozhodnutími.

My jsme nebo mnozí z nás desítiletí bojovali tak či onak proti totalitnímu systému, proti centralizaci veškeré moci. Já si
nemyslím, že jsme proti komunistické vládě bojovali proto, aby byla nahrazena jakousi podivnou, skrytější, nenápadnější
diktaturou firmy jedné jediné, byť tak úctyhodné, jako je ČEZ. Já si nemyslím, že tvorba, výroba, přesněji řečeno,
a distribuce energie ve státě má být a může být v jedněch jediných rukách. To je centralistický přístup, který má
nepochybně neblahé společenské, politické i občanské důsledky. Jsem a vždycky jsem byl pro decentralizaci
energetických zdrojů, pro liberalizaci cen energie, pro oddělení energetických rozvodných sítí od energetických zdrojů,
pro pluralitu těchto zdrojů a hlavně pro státní podporu formou daňových úlev či jinými způsoby těch zdrojĚ, které jsou
ekologicky Źisté.)

ČEZ nás devětkrát obelhal. Devětkrát uvedl jinou cenu, než jaká se ukázala odpovídat skuteŹnosti, a jiný termín uvedení
této elektrárny do provozu. Dnes Říká ČEZ, že do elektrárny bylo investováno zhruba 74 miliard a že celkově bude stát
kolem 100 miliard. Nemám sebemenší důvod věřit ČEZu. Byl jsem devětkrát oklamán, nevím, proč po desáté mám věřit.

Já se vážně obávám, že ta elektrárna, bude-li vůbec dostavěna, bude stát 140 miliard. Obávám se, že bude uvedena
do provozu o rok nebo o dva později, než je nám slibováno. Ale obávám se i mnoha dalších věcí. Obávám se, že naši
vnuci nebudou mít nevyhnutelných 90 miliard na likvidaci této elektrárny kontaminované po té době, kdy skončí její
působení, její účinnost. Obávám se, že nebudeme mít kam prodávat energii, kterou tato elektrárna vyrobí, bude-li
dostavěna a bude-li energii vyrábět.

Obávám se, že tady hraje roli ono, často mnou kritizované, nepatřičné vlastenectví. Často slyšíme názor: musíme mít přece
svou českou energii. Není to názor zcela neobvyklý, ale vyskytuje se i v jiných zemích a dokonce ve stabilizovaných
demokraciích. Ale měli bychom si uvědomit, že vstupujeme do 21. století, do třetího tisíciletí po Kristu, a že jsme povinni
přemýšlet v dlouhodobých výhledech o všech ohroženích dnešní civilizace, že jsme povinni myslet v dlouhodobých
výhledech a myslet i na to, kde vezmou naši vnuci a pravnuci na likvidaci této energie a kde vezmou peníze na nějaké
rakety, které budou ten odpad vystřelovat do vesmíru, nebo nevím přesně, co se s ním má dít.

Souvisí to s dalšími otázkami. Souvisí to s pŘedpokládanou těžbou uranu, což je, jak víte, velmi sporná věc. Souvisí to
ale především se samotnou koncepcí státu, se samotnou koncepcí moderního hospodářství. V naší zemi na jednotku
hrubého domácího produktu spotřebujeme dvou až třikrát větší množství energie než ve vyspělých západních
demokraciích, mezi něž chceme brzy patřit.

My spotřebováváme naštěstí energie méně, než jsme tušili a předpokládali. Až jednou budou liberalizovány ceny, až
jednou přijme vláda všechny programy jak šetřit s energií a jak podporovat ty, kdo s ní šetří, a jak podporovat ty, kdo
vyrábějí systémy, které šetří energií při spotřebě jak v domácnostech, tak v průmyslu, tak bude zřejmé, že ta energie
předpokládaná, kterou má vyrábět tato naše česká babylonská věž, že opravdu přebývá, že opravdu my chceme vyrábět
energii v situaci, kdy bychom naopak měli energií šetřit, tak ji chceme vyrábět víc a víc. Ta energie přitom, jak různé
propočty říkají, by měla být podstatně dražší než z jiných zdrojů, ať už tuzemských či evropských.

Já bych nerad zacházel do detailů, a proto mé vystoupení se bude chýlit ke konci. Na závěr bych rád zopakoval hlavní
smysl mého vystoupení. To není dohadování o miliardách, to je poukaz na obecné, společenské, politické, civilizační
a filozofické důsledky rozhodnutí, před nímž vláda dneska bude stát.

V březnu roku 93 stála před takovýmto osudovým rozhodnutím vláda Václava Klause. Tehdy bylo prostavěno 28 miliard,
tehdy se předpokládalo, že ta stavba bude stát 69 miliard, tehdy se předpokládalo, že elektrárna bude uvedena v provoz
roku 1995. Stála už daleko víc, v roce 95 do provozu uvedena nebyla.

Já bych nerad s odstupem času kritizoval Klausovu vládu za její tehdejší rozhodnutí a nerad bych byl generálem po bitvě.
Mimo jiné i proto, že jsem tehdy nepozvedl svůj hlas, nemám právo ho tedy pozvedávat dodatečně. Já jsem ho nepozvedl
z různých důvodů. Mezi jinými jsem nechtěl vytvářet konfliktní politickou situaci v naší zemi, protože to bylo v době, kdy
vlastně náš stát prožíval první měsíce své existence.

Dnes ale je situace jiná. A já prosím a žádám touto cestou českou vládu, aby měla odvahu zvážit všechny širší souvislosti
svého dnešního rozhodnutí, aby nepřihlížela pouze k těm všem číslům z těch různých expertiz, která jsou nepochybně
důležitá a která se ostatně liší, každé ministerstvo pracuje na základě jiných jakýchsi údajů, aby přihlížela i k oněm širším
globálním, civilizačním souvislostem, aby myslela na to, že rozhoduje na dlouhá desítiletí o budoucnosti tohoto státu,
o jeho charakteru. Možná myslet na toto všechno a odvážně se chovat znamená nesklidit okamžitý potlesk. Ale mně se
zdá, že vstupujeme do éry, kdy jsou politici povinni nemyslet na okamžitý potlesk.

Děkuji vám."

--------------------------------------------------------------------
(před provedením jazykových korektur)

Svobodná Evropa, 24. listopadu 1999

Exkluzivní rozhovor s prezidentem republiky Václavem Havlem

Moderátor: Pane prezidente, před několika dny jste v Činoherním klubu vyjádřil určité vaše očekávání pohybu, který by
měly vnést do politiky příští měsíce. Pramenilo to z vašeho optimismu, nebo z analýzy současné politické situace. *
Václav Havel: Já jsem neřekl nic jiného, než že věřím v určitou dynamiku vývoje a tím jsem chtěl říct v podstatě to, že
věřím, že česká politika překoná stav jakési mrtvolnosti, v němž se ocitá. Zda to bude tak či onak, zda to bude
rekonstrukcí vlády, nebo vznikem nějaké koalice (pravostředové nebo levostředové), apod., to nevím, to se neodvažuji
odhadnout a ani mi nepřísluší tím či oním směrem se pokoušet ten vývoj posouvat. Mně přísluší něco jiného, a to je vést
jednání v okamžiku, kdy vláda padne, nebo podá demisi, a to se zatím nestalo. Nicméně ten stav svou celkovou
atmosférou vyvolává takový podivný pocit bezvýchodnosti, beznaděje, z toho ostatně pramení i ty nedobré pocity, které
veřejnost vůči politice a politikům chová, to (pevně věřím) bude dříve či později nějakým způsobem překonáno, to jsem
v podstatě chtěl říct. * moderátor: Z rozčarování z nastalé situace pramení pak takové výzvy, jako např. ta studentská
"Děkujeme, odejděte", nebo před tím "Impuls 99". Pane prezidente, v čem vidíte jejich význam, protože je namítáno, že je
to pokus dělat politiku jinou cestou, než je parlamentní demokracie. * Václav Havel: Já jsem vždycky říkal a zdůrazňoval,
že samozřejmě hlavním instrumentem politické moci a boje o tu moc jsou politické strany, ale že to neznamená, že politika
patří jen jim, že jim snad dokonce patří stát. Naopak čím bohatší bude občanský život, občanské sdružování tím lépe bude
i pro ty strany. Všimněme si, že tam kde chátrá občanská společnost, chátrají strany, stávají se sterilní. Ony potřebují
z těch všech občanských hnutí neustále čerpat jako z takového životadárného zázemí impulsy, svou energii. A tyhle
pohrdlivé hlasy, namířené proti různým takovým projevům občanského smýšlení či občanské sebestrukturace, ty považuji
za velmi krátkozraké a zdá se mi, že spíš potvrzují potřebu těchto občanských aktivit či iniciativ. Zdá se mi, že to je velmi
dobré a že ty strany by se spíš z toho dění měly radovat, než nad ním ohrnovat nos.

Události a názory
Moderátor: Vladim Pavrovský

Sudetendeutsche Zeitung
ročník 52/číslo 20 z. 19. května 2000

Ministerský předseda Stoiber přijímá státní návštěvu presidenta
Havla na zámku Sv. Jimrama v Řezně:

Praha se nebude závazně distancovat od dekretů odporujících lidským právům

**************************************************************************************
Havel odsuzuje vyhnání, považuje však zrušení Benešových dekretů za nemožné Zpráva Michaela Leha
(původní článek zkrácen
o popisy věci, nesouvisících s obsahem jednání)

Kde zůstávají Havel a Stoiber? To se ptají hosté státní návštěvy a hejno novinářů v řezenském zámku Sv. Jimrama. Čekali
od 13 hodin ve Stříbrném saloně a Gobelínové pokoji. Vzdychajíc zasedá mladá kolegyně z televize po druhé za těžkou
přenosnou kameru, opět od ramen až po podlahu. V rezidenci kněžny Glorie von Thurn Taxis vládnou vysoké letní
teploty. Měl muž zaštiťující všechny sudetské Němce tak dlouho co podstatně s českým presidentem hovořit? Vždyť látku
k rozhovoru by měli oba. Nebylo pro rozmluvu určených asi 30 minut, s odečtením času na překlad, tak jak tak hodně
krátkých? Kdo zná angažovanost pana Stoibera pro sudetské Němce, krom jeho temperamentu, mohl sotva očekávat, že
to vyhoví. Že asi mu zahraniční úřad už tak těsný časový korzet tohoto druhu povolil?
*****************….
Mezitím prosakuje, že prý Havel už o půl hodiny zpožděn přiletěl z Berlína. Snad také zápis do Zlaté knihy města Řezna
u vrchního starosty Hanse Schaidingerqa trval ještě o něco déle než bylo plánováno. Pan Schaidinger daroval státnímu
hostu z Prahy historickou rytinu z roku 1725, která zachycuje "Výjezd vyslanců" u stálého říšského sněmu v Řezně.
Rozhovor Havla a Stoibera mezi čtyřma očima (krom úřadujících adjutantů) v Malé místnosti kurfiřtů trval v každém
případě přes hodinu. První dámy absolvovaly zatím svůj dámský program: V přítomnosti Biskupa Manfreda
Müllera otevíraly v Diecézním museu na Jimramově náměstí výstavu "Šel jsem po dešti - obrazy a texty z Čech
a Slovenska".
Nyní se zdá, s dvouhodinovým zpožděním, že haraší kroky. Ministerský předseda Stoiber a president Havel se svými
manželkami ve Stříbrem salonu zámku .Nárazově se spouští bouře fotoblesků. I při vodních projevech sotva ustanou.
Karin Stoiberová má modro-červenou.kombinaci, Dagmar Havlová rudě zářící kostým. Vyučená divadelní herečka se
směje a před fotografy docela maličko naklání hlavu jako na dík aplaudujícímu pobliku po vlastním podařeném
představení. Také svou roli při státní návštěvě hraje perfektně. Neméně šarmantní jed úsměv rodilé sudetské Němky
Karin Stoiberové, která na straně svého muže reprezentuje výborně.

Jako první se jako hostitel ujímá slova jako bavorský ministerský předseda Stoiber. Překládá Alena Gomolová, mnoha
lidem u sudetských Němců známá jako sympatická učitelka jazyků. Stoiber oceňuje přední úlohu Havla při sametové
revoluci. Že jeho politické krédo je vyznání pravdy. Že jen na tom Havel prohlásil, že může být vybudováno skutečné
přátelství a partnerství mezi Němci a Čechy. To znamená, řekl pan Stoiber, "otevřeně a čestně se zabývat minulostí bez
tabu". Přímo tím myslel konec války před 55 lety. Že mnoho Čechů pod nacionálně socialistickým panstvím v českých
zemích trpělo, v koncentračních táborech, nebo na nucených pracích. "Po konci války", dodal, "se dozvěděli také sudetští
Němci, že budou zbaveni občanství, vyvlastněni a vyhnání, utrpením a těžké bezpráví". Že nacionalismus, okupace,
válka, vyhnání a čtyřicet let rozdělení kontinentu vtáhlo v Evropě hluboké příkopy. "Přímo my Němci - daleko od
generací, které to prožily - víme a cítíme, že z dějin a historické odpovědnosti není žádný únik. Že se mezitím Němci
a Češi stali partnery v NATO. Že Bavorsko podporuje také vstup České republiky do EU. Že předpokladem je splnění
kritérií pro vstup a vnitřní reformy v EU. Že vstup je služba historickému a politickému rozumu. "Praha, Brno nebo
Opava jsou původní města střední Evropy. Jejich občané jsou zrovna tak Evropané jako občané Řezna, Milána nebo
Madridu". S presidentem Havlem souhlasil v tom, že Evropa nepředstavuje jen hospodářský nebo měnový svazek, nýbrž
především společenství právní a hodnot. "Proto", začal ministerský předseda politicky důležitou větu svého projevu,
"stavím také na tom, že se český národ v průběhu procesu vstupu k evropské unii sám závazně zřekne dekretů a zákonů,
odporujících lidským právům, které jsou výrazem neblahé minulosti". Že o tom mohou mluvit s presidentem Havlem
otevřeně a intensivně, za což že mu děkuje. "Rád bych zopakoval očekávání", dodal, "že budou nalezena řešení, která
jsou v souladu s evropským řádem hodnot".

Němci by měli vědět z vlastní zkušenosti, že ať pro toto nutná otevřená výměna názorů je jakkoliv bolestnou, uvolní však
síly k smíření a oplodní dobré sousedství. Nepočetné kontakty, které povstaly mezi Českou republikou a Bavorskem
samy - ať v hospodářském nebo kulturním sektoru - ukázaly, že lidé se na cestě ke spolupráci a partnerství nacházejí
dávno. Že daleko přes tisíc bavorsko-českých společných podniků, především v pohraničí, a intenzivní obchodní styky
dalo od převratu narůst objemu obchodu o šestinásobek. Přeprava osob narostla o dvacetinásobek. Rozdělující charakter
státní hranice mizí víc a víc. Že Bavorsko se podílí také na mnoha kulturních stycích, u výměny žáků škol s cca přes 200
partnerstvími, u vysokých škol s více než dvaceti kontakty a spojeními, v literatuře - nebo na koncertních podnicích .
President Havel jistě ví, že v nejvíce sudetských Němců dnes žije v Bavorsku, že Svobodný stát jim je zaštiťující zemí, že
zde našli novou vlast, zvláštní vztah. "S vděčností a hrdostí vzhlížíme na jejich výkony při výstavbě naší země po druhé
světové válce". Že v České republice se dnes začali spolupůsobit uznáníhodným způsobem při obnově kostelů, pomníků
a hřbitovů. Právě tak v sociální oblasti nebo kulturním životě Česka - protože jejich starou vlast ještě milovali také padesát
let po vyhnání. "Ne naposled", říká pan Stoiber, přichází také překladatel Vašich děl z Mnichova a je dnes přítomen", čímž míní sudetského Němce Franze Petera Künzela. Již s jejich Chartou z roku 1950 se němečtí vyhnanci, také sudetští
Němci, zavázali k míru a smíření. "Jsou připraveni k dialogu, který by měl uzdravit rány na obou stranách". Že Bavorsko
ve svých více než tisíciletých dějinách vždy pohlíželo na východ. "Přejeme si", prohlásil na závěr bavorský ministerský
předseda, "dobré sousedství s Českou republikou a chceme oboustranný vztah dále vylepšovat a prohlubovat". Státní
návštěva presidenta Havla je k tomu "historickým milníkem". Ohledně sudetských Němců se bude ovšem poslednější
zmíněné muset ještě prokázat, to tentokrát záleží nyní na české reakci na důrazném vysvětlení Stoibera. Jedno však ale je
jisté: Lépe by bavorský ministerský předseda své roli zaštiťujícího patrona sudetských Němců nemohl vyhovět. Právě
vzhledem k vydaným laciným prohlášením k sudetoněmecké problematice při Havlově návštěvě na jiných místech - asi
z úst Spolkového kancléře slepého k dějinám - je přímočaré nasazení Stoibera víceméně tomu imponující. Pokud by mělo
dojít v sudetoněmecko-českých vztazích na podstatné kroky vpřed, bude mu tentokrát obzvláště co děkovat.

Havel, stojící docela vpravo vedle Karin Stoiberové a jeho vlastní paní, se na Bavora během jeho projevu po nejvíce času
s vážnou tváří upřeně upřeně pozoroval. Jeho odpověď zvažuje, jak je jeho způsobem a na rozdíl od Stoibera převážně
volně, jen tam a opět dívaje se na poznámky, pro novináře není žádný manuskript. Nejprve oceňuje genius loci Řezna,
jeho po staletí staré vazby na Čechy. Zmiňuje křest jedné skupiny českých šlechticů v městě Řezně v r. 845, do r. 973
jeho vlast patřila církevně k řezenské diecézi. Havel vyzvedá hodnotu institucí pracujících přes hranici, partnerství měst
a obcí, a zvláště pak koordinačního centra pro výměnu mládeže. Jemu pak věnoval po banketu ještě vlastní návštěvu
společně s ministrem pro vědu Hansem Zehetmairem i velvyslanci Hagenem hrabětem Lambsdorffem a Františkem
Černým. Havel zmínil Východoněmeckou galerii v Řezně,. také že vyvstala na podnět Spolku Adalberta Stifftera.
Jmenoval Collegium Cariolinum v Mnichově,.děkuje Svobodnému státu Bavorsko za podporu takových zařízení. Havel
říká, že si velmi vysoce váží ty sudetské Němce, kteří se podílejí na procesu spolupráce, zvláště v Správní radě a Fóru
rozhovoru německo.českého Fondu budoucnosti. Že je přesvědčen, že takovým působením se mohou zajizvit rány, které
byly v minulosti způsobeny navzájem jedněmi druhým. Mezi takovými jmenoval "Norimberský projev proti našemu
státu" za nacistické éry, Mnichovskou "dohodu", koncentrační tábor Dachau. Ve vztahu k vyhnání mluvil o "hněvu
Čechů" na Němce po válce. Jedna "otevřená a věcná reflexe" dějin že je nutná, aby "pravdě o nás" bylo pomoženo ven
a aby bylo možno budovat úspěšnou budoucnost. Na žádost pana Stoibera ohledně Benešových dekretů nezašel dále, také
ani náznakem. Mezi věcmi, které dnes spojují Bavorsko a Česko, jmenuje také Havel výrazně ropovod z Ingolstadtu
do Kralup. To má svůj dobrý důvod, neboť jím není Česká republika - přičemž Bavorsko rozhodujícím způsobem
pomohlo - více závislou na ruských dodávkách energie.

Začíná defilé,. které asi 80 hostů pozvaných k pohoštění. Mezi nimi nemálo sudetských Němců, v jejich čele mluvčí Franz
Neubauer a spolkový předseda Sudetoněmeckého krajanstva Berndt Posselt MdEP. A také Franz Olbert z Ackermannovy
obce (pozn. překl. = sdružení křesťansky orientovaných sudetoněmeckých krajanů), nově ve správní radě Fondu
budounosti, je přitom Bavorské statní kancléřství, s ním na banket nadto pozvaný pozvalo Sudetendeutsche Zeitung –
další hezké gesto pánů, zaštiťujících Krajanstvo, kerým nechť jsou zaznamenání s výslovnými díky …
**********************

Předseda spolkového svazu (vyhnanců, pozn. překl.) Christian Knauer MdL předává při defilé českému presidentovi
dopis, ve kterém je on žádán o připravenost k dialogu s oficiálními politickými reprezentanty sudetských Němců. Havel
předtím v jednom interview s Die WELT jejich grémia označil, jak v Česku obvykle, opět za "zahraniční spolky"
s kterými se "sotva mohou vést oficiální bilaterální jednání". V nádherném sále pak nebylo podávány ani bavorské ani
české hlavní jídlo,. nýbrž cizí:.************** Během toho vyhrává Rodinův kvartet, k rámusu živé zábavy se
dostavila únava. V čele dlouhého stolu ve tvaru podkovy je vidět Dagmar Havlovou a Karin Stoiberovou v povzbudivé
zábavě, a také oba jejich muži se dále pohroužili do rozhovoru, mezi nimi mírně v pozadí tlumočníci. když je podáváno
šampaňské, děkuje kněžna Gloria jako hlavní paní domu ministerskému předsedovi za to, že její zámek byl vybrán jako
místo setkání pro státní návštěvu. Ten skýtá skvostnou kulisu. Dle doslechu to ale také hovořilo pro Svatého Jimrama
proto, aby zdravotně postižený Havel zde nemusel tak jako jinde vystoupit do tak mnoha schodů.
.
Nyní rychle následuje odchod, jde se do Koordinačního střediska ("Tandem") pro výměnu mládeže. Původně plánovaná
procházka starým městem odpadá. Při rozhovoru s Carstenem Lenkem, vedoucím zařízení na německé straně, jsou také
spolupraconíci plzeňské partnerské kanceláře. Těší se z ocenění své činnosti presidentovou návštěvou. Lenk podává leták
o středisku výměny mládeže a vyjadřuje naději, že práce koordinačních center bude politikou obou zemí i nadále
podporována. Na německé straně ji dotuje Spolek 60 procenty, Bavorsko třiceti a Sasko deseti procenty (Adresa
internetové home page www.tandem-org.de).

Následuje poslední zastávka Havlovy návštěvy, Řezenská univerzita. Zde bylo před čtyřmi lety zřízeno Bohemicum.
Ačkoliv studenti museli čekat přes dvě hodiny, je posluchárna 2 H (včetně stupínku) nacpaná, i místo k stání je sotva
k vydobytí. Jakmile konečně vchází Havel, zvedá se bouřlivý aplaus. Se sympatickým, trochu naivním entusiasmem je
oslavována postava-symbol světoznámého presidenta-básníka, který se doma takovému aplausu musí vyhýbat. mohou se
klást otázky. Jedné z mnoha, otevřeně žádný student nevynáší Benešovy dekrety více na tapetu, dekre-ty, ale falešným
tónem, žalujícím, nepřichází ke konci, odvázala se masa proti sobě sama. nyní se v Řezně Havel přece jen vyjadřuje
k dekretům. Budiž všeobecně známo, že k nim zaujímá "kritický postoj", viděno takto, vběhli u něho do otevřených dveří.
Jen dva z nich, říká, se prý týkaly vyhnání. Že prý jsou již neúčinnými. Ale to prý se nemůže "jednoduše škrtnout",
neboť patřily ke "kontinuitě našeho (pozn. překl. rozuměj zde českého) právního řádu". Postoj k vyhnání sudetských
Němců je proti tomu prý něco jiného, to výrazně odsoudil. Sál mu odpověděl bouřlivým potleskem.

http://www.hrad.cz/president/Havel/speeches/
Projev na konferenci "Europe's New Democracies: Leadership and
Responsibility"
Bratislava 11. kvžtna 2001

Projev prezidenta republiky Václava Havla na konferenci "Europe's New Democracies: Leadership
and Responsibility"
------------------------------------------------------------------------
Bratislava 11. května 2001

Dámy a pánové,
vážení přítomní,

v České republice - podobně jako asi ve všech středoevropských, východoevropských a jihoevropských zemích, které se
zbavily komunismu - se často mluví o tom, že patříme k Západu či chceme k němu patřit, že sdílíme západní hodnoty, ba
že jsme je pomáhali v naší dlouhé historii spoluvytvářet, že jsme byli své příslušnosti k Západu násilně zbaveni, dokonce
tak trochu i s jeho tichým souhlasem, a že je Západ tudíž povinen udělat vše pro to, abychom se do jeho lůna opět rychle
vrátili. Necítíme to přitom jen jako věc jakési slušnosti k nám či nápravy pradávné účasti Západu na evropském dělení, ale
i jako věc jeho bytostného zájmu, neboť jakýkoli pokus o jeho trvalé rozdělení by nemohl mít v budoucnu jiné než
tragické následky.

Co se v této souvislosti rozumí pojmem Západ?

Je to celkem zřetelně geograficky vymezená část planety, respektive její region, který by bylo možné nazvat regionem
euroatlantickým či euroamerickým. Stejně důležité jako vymezení geografické, ba v některých ohledech ještě důležitější, je
ovšem vymezení hodnotové či tak říkajíc kulturní: Západ má v podstatě jednu společnou politickou a ekonomickou historii
vyrostlou z téhož souboru duchovních zdrojů, přičemž charakteristické pro něj je, že dík své civilizační povaze a svému
vnitřnímu étosu po dlouhá staletí významně ovlivňoval všechny ostatní regiony, aby posléze předurčil podobu celé dnešní
planetární civilizace. Že v průběhu dějin exportoval do zbytku světa mimo bezpočtu skvělých věcí i hodnoty začasté víc
než sporné - od principu násilné likvidace jiných kultur či potlačování jiných náboženství až po kult neustálé hospodářské
expanze bez ohledu na její kvalitativní důsledky - je zřejmé. V dnešních souvislostech a speciálně pro nás je ovšem
nejpodstatnější, že Západ prohlubuje a šíří tak základní politické principy, jako je právní stát, respekt k lidským
svobodám, nezcizitelným právům a k lidské důstojnosti, demokratický politický systém, politická pluralita, občanská
společnost a tržní ekonomika. Samozřejmě: k těmto hodnotám se dnes hlásí mnoho dalších zemí, ty však geograficky
patří k jiným částem světa či kontinentům, a nelze je tudíž už z tohoto zcela vnějšího důvodu zahrnovat pod pojem Západ.

Evropské postkomunistické země k Západu skutečně patří. Historicky, kulturně, hodnotově i geograficky. Plným právem
proto zdůrazňují, že byly ze západního společenství vyrvány násilím a že jejich přirozené místo je v něm.

Potud je všechno v pořádku a nikdo rozumný nemůže tyto základní věci popírat.

Přesto se musím přiznat, že slyším-li naše nekončící rozpravy o naší příslušnosti k Západu, o západní orientaci naší
politiky a o povinnosti západních organizací, jako jsou NATO a EU, nás brzy přijmout, mívám občas trochu rozpačitý
pocit a cosi nejasného mi na nich vadí.

Zkoumám-li, co tento pocit způsobuje, zjišťuji, že to je nejspíš asi onen zvláštní a nepřiznaný přídech hodnocení, který
pojmy Západ a Východ vinou komunismu - aspoň v našich poměrech a v posledních desítiletích - získaly. Sovětské
panství jak v SSSR, tak ve všech satelitních zemích se vyznačovalo duchovním i fyzickým násilím, tupostí, ignorancí,
prázdnou monumentalitou a všeobecnou zaostalostí velkohubě vydávanou za pokrok. Tyto vlastnosti tak nápadně
kontrastovaly s kulturou a prosperitou demokratického Západu, že to nevyhnutelně svádělo k tomu, aby Západem bylo
míněno dobro a Východem zlo. Pojem Západ se tak stal podvědomě i vědomě synonymem rozkvětu, kulturnosti,
svobody a slušnosti, zatímco pojem Východ synonymem zaostalosti, tupého autoritářství a všudypřítomného
nesmyslu.Tento skrytý pocit západní nadřazenosti a východní méněcennosti, byť by byl stokrát historicky vysvětlitelný
kontrastem mezi západními poměry a vším, co přicházelo z Moskvy, tedy z Východu, není ovšem natrvalo udržitelný
a není dobrým východiskem k novému uspořádání světa. Žádný geograficky a kulturně vymezený prostor nemůže být
předem, jednou provždy a z principu vnímán jako kvalitnější než jiný.

Západ by se měl podle mne stávat opět pojmem morálně neutrálním. Neměl by v budoucnu znamenat nic víc a nic míň než
určitý jasně ohraničený region současného světa, prostě jeden z jeho civilizačních okruhů vyznačující se společnou
historií, kulturou, stupnicí hodnot, typem odpovědnosti i vlastními specifickými starostmi. Něčím podobným by se měl -
přes všechny své dnešní očividně hluboké problémy - stávat i Východ.

Ano, dokud bude slovo Východ znít pejorativně a slovo Západ pochvalně, bude se jen velmi těžko budovat nový světový
pořádek založený na rovnoprávnosti různých regionů. Není žádnou hanbou patřit k Západu a není žádného důvodu se
k této příslušnosti nehlásit. Být západním člověkem nebo západní zemí ale neznamená být a priori něčím lepším. Totéž by
mělo platit i o všech ostatních entitách dnešního světa. Za příslušnost k žádné z nich není důvod se hanbit a příslušnost
k žádné z nich nezakládá právo považovat se za lepší druh lidské bytosti. Úcta k jiným identitám a jistota o rovnosti všech
musí provázet tvorbu vskutku partnerského a mírového světového uspořádání založeného na obecném sdílení některých
zcela fundamentálních mravních či mravně politických zásad.

Doba nadvlády bílého muže či Evropana či Američana či křesťana nad celou zeměkoulí je pryč. Vstupujeme do nové éry
a naší povinností je ctít se navzájem a společně usilovat o dobro všech.

------------------------------------------------------------------------

S pádem komunismu - nečekaně rychlým - se rychle rozpadlo i bipolární rozdělení světa. Toto rozdělení, jak se záhy
ukázalo, skrývalo jako tlustá opona skutečnou pestrobarevnost soudobého světa. Když se tato opona zvedla, lidstvo se
najednou ocitlo tváří v tvář světu vpravdě multikulturnímu a multipolárnímu. Ale nejen to: ocitli jsme se ve světě, jehož
jedinou šancí je tuto svou multipolárnost citlivě vnímat, upřímně respektovat a přijímat ji jako jediné smysluplné
východisko nového typu lidského soužití na této zemi.

Tato nutnost je významně zesilována závratným a zároveň riskantním civilizačním vývojem posledních let. Světová
populace dále roste, neobnovitelných zdrojů rychle ubývá. Svět sužují prohlubující se rozdíly mezi bohatými a chudými
národy. Jediná globální civilizace, obepínající dnes celý svět a vnucující mu tytéž výrobky, návyky, způsoby chování
a způsoby komunikace, nás k sobě přibližuje, ale zároveň vyvolává protireakci v podobě rozvoje různých nacionalismů
, fundamentalismů, fanatismů, ať už etnických, náboženských, sociálních či ideologických. Informační revoluce zesiluje
globální propojenost každého s každým, likviduje veškerou cenzuru, ale zároveň otevírá nedozírné prostory lidské
neodpovědnosti. Ve výčtu těchto globálních dvojsmyslností soudobého civilizačního vývoje by bylo možno pokračovat
libovolně dlouho.

Obě zmíněné okolnosti - konec bipolárního rozdělení světa a civilizační pohyb nazývaný dnes globalizací - nutí i
k radikálně novému přemýšlení o budoucím světovém uspořádání.

Mně osobně se zdá, že jedním z charakteristických prvků tohoto uspořádání bude rozvoj velkých regionálních seskupení,
do nichž budou dnešní národní státy přenášet stále větší část svých dosavadních pravomocí, tak jako jejich jinou část
budou zřejmě nuceny stále zřetelněji přenášet dolů, na různé menší vnitrostátní regiony a jejich samosprávy, na města
a obce, jakož i do četných dalších struktur občanské společnosti. Decentralizace a integrace by tak de facto měly být jen
dvěma stranami téže mince, respektive dvěma vyvažujícími se miskami jedné váhy. Dvojsmyslnosti globálních
ekonomických tlaků a celkového civilizačního pohybu nemá smysl čelit jakýmkoli typem pštrosí politiky, izolacionismem,
šovinismem či egocentrismem, ale naopak tím, že světový vývoj bude věcně reflektován a lidé a národy budou spojovat
své síly k tomu, aby čelili všemu, co je na něm neblahé a nebezpečné.

------------------------------------------------------------------------

Vážení přátelé,

jedním z důležitých regionálních společenství dnešního světa je Severoatlantická aliance. Všichni víme, že vznikla
k ochraně západního světa před sovětským expanzionismem či k zadržování komunismu.

Tuto svou roli aliance dávno splnila. Studená válka a Varšavský pakt jsou součástí historie, a mnoho lidí si proto už delší
dobu klade otázku, jaký smysl má NATO dnes. Kdysi dávno, ještě za komunismu, jsem si spolu s mnoha jinými - nejen
disidenty v sovětském bloku, ale i četnými politiky na Západě - myslel, že bude-li jednou zrušen Varšavský pakt
a zlomeno sovětské hegemonistické úsilí, ztratí důvod k existenci i NATO, které by proto mělo být rovněž rozpuštěno, aby
mohla být hledána cesta k nějaké nové celoevropské bezpečnostní organizaci, vznikající ze společného úsilí západních
demokracií a postkomunistických států tak říkajíc na zelené louce, a nezatížená tudíž svou vlastní minulostí z dob studené
války.

Velmi záhy, už v přelomových dnech koncem osmdesátých let, jsem ovšem pochopil, že něco takového je nejen nereálné,
ale především že by to bylo z několika důvodů velmi drahé, nepraktické, ba přímo nebezpečné. A že jedinou smysluplnou
cestou je transformace NATO - jako organizace osvědčené a veskrze funkční - a jeho postupné rozšiřování. Což
znamenalo, že NATO nesmí na jedné straně ustrnout ve své podobě z osmdesátých let a proměnit se v jakýsi klub
veteránů studené války, ale že na druhé straně nemůže svým vymizením z mapy světa na dlouhou dobu, kterou by si
vyžádalo budování něčeho nového, vyvolat bezpečnostní vakuum v celém euroatlantickém prostoru.

NATO má po pádu železné opony a po pádu komunismu samozřejmě jiné úkoly než v době studené války a musí čelit
zcela jiným typům nebezpečí. Zatímco tehdy mělo viditelného a mocného strategického protivníka, dnes a hlavně
v budoucnu musí být připraveno na nové hrozby, jakými jsou například těžko předvídatelné lokální konflikty způsobilé
přerůstat ve velké konfrontace, nenadálé útoky nejmodernějšími zbraněmi z různých směrů či pestrá paleta hrozeb
přicházejících z pomezí organizovaného zločinu, terorismu a občanské války, přičemž - a to se už dnes potvrzuje - bude
muset operativně plnit i funkci různých mírových sborů, garantujících v bouřlivých regionech jakýs takýs klid zbraní.
Transformace a modernizace NATO a nároky vyplývající z rozšiřování o nové členy vyžadují pochopitelně dalekosáhlé
změny vojenské doktríny, aliančních institucí a struktur, povahy vojsk, způsobu jejich řízení, jakož i důraz na jiné
zbraňové systémy.

Poslední summity NATO a dokumenty, které byly na nich přijaty, jdou tímto směrem a prozrazují, že aliance si uvědomuje
naprostou novost situace i novost svého soudobého a budoucího poslání. Nejviditelněji to prokázala tím, že se před
dvěma lety rozšířila o tři nové země, které byly před pádem komunismu členy Varšavského paktu a podléhaly sovětské
nadvládě. Toto rozšíření bylo podle mne aktem nesmírného historického významu. Byl to první vskutku reálný důkaz
toho, že si Západ uvědomuje, co se pádem železné opony stalo a že tato opona skutečně nebyla jeho východní hranicí.

Z hlavního nástroje obrany demokratického světa proti sovětskému expansionismu se tak NATO začíná proměňovat
v bezpečnostní organizaci vskutku regionální, v jednu z mnoha komponent budoucího multipolárního světového pořádku.
Jinými slovy: NATO si uvědomuje svou dnešní identitu a prostor, kam až se může a má rozšířit. Tento prostor, který
nazýváme Západem, se rozprostírá mezi Aljaškou na západní straně a Tallinem na straně východní. Není to prostor
nikterak malý. Nicméně dovoluji si upozornit, že svou rozlohou je srovnatelný se státem jménem Ruská federace a že co
do počtu obyvatel je menší než jiný stát jménem Čínská lidová republika.

------------------------------------------------------------------------

Mír, partnerství a spolupráce jsou myslitelné jen mezi těmi, kteří vědí, kým jsou. Vědomí vlastní identity je základním
předpokladem jakéhokoli dobrého vztahu s někým jiným. Nevím-li, kdo jsem, kým chci být, co chci, kde končím a kde
začínám, pak můj vztah ke světu a k mému okolí bude vždycky napjatý, plný podezírání, provázený komplexem
méněcennosti zakrývaným velkohubým chvástáním. Kdo nemá pořádek v sobě či doma, pokouší se vnucovat jakousi
svou zástupnou představu pořádku všem ostatním. Nedůvěra k sobě a nejistota o vlastní identitě probouzí zákonitě
nedůvěru k celému světu, podezírání světa ze zlých úmyslů a posléze agresivitu, která může končit dobýváním cizích
prostor či aspoň vnucováním své dominance i těm, kteří o ni nestojí.

Dámy a pánové, jak jistě tušíte, dostávám se k citlivému tématu. Totiž k tématu vztahu NATO a Ruské federace.

Na rozdíl třeba od Mexika, Švédska nebo Rakouska, které nejsou členy NATO, nicméně s ním sousedí, je Rusko, země
mnohonásobně větší a mocnější než všichni ostatní sousedé aliance dohromady, trvale aliancí zneklidněno a její
rozšiřování východním směrem se mu příliš nelíbí.

Myslím, že to má dva důvody. Prvním z nich je setrvačnost obecného mínění ze sovětských dob, kdy bylo totalitním
systémem a jeho sdělovacími prostředky NATO po desítiletí líčeno jako sovětský úhlavní nepřítel. A do jisté míry právem:
NATO sice nemělo žádné agresivní úmysly a nebylo dokonce ochotno pomáhat ani těm evropským zemím pod sovětskou
nadvládou, které jejich údajný sovětský spojenec zákeřně vojensky přepadl, nicméně netajilo se tím, že je určeno
k zadržování komunismu a že Sovětský svaz je jeho strategickým protivníkem. Že dnes je všechno jinak, Sovětský svaz
ani Varšavský pakt neexistují, NATO má jiné cíle než v době studené války a chce být Rusku partnerem - to jako by
zůstávalo Ruskem nepochopeno či nezaregistrováno. Časem se to, doufejme, změní, aspoň budou-li nové vládnoucí
garnitury v Rusku dávat přednost realitě před populismem, zdravému rozumu před apelem na nacionální vášně, hledání
přátel před hledáním nepřátel a budování otevřené demokratické společnosti před pěstováním resentimentů ze sovětské
éry.

Vážnější je podle mého názoru druhý důvod ruského odporu k NATO.

Je jím problém ruské identity či ruského sebepochopení.

Zdá se mi totiž, jako by Rusko - navzdory nevídanému pokroku směrem k demokracii a tržní ekonomice - pořád trochu
zápasilo s problémem, s nímž zápasí, pokud vím, víceméně po celé své dějiny. Totiž s otázkou, kde vlastně začíná a kde
končí, co mu ještě patří a co mu už nepatří, kde ještě musí uplatňovat svůj rozhodující vliv a kde ho už uplatňovat
nemůže. Nedostatek samozřejmého sebevědomí někoho, kdo si je jist svou identitou, a tedy i svými hranicemi, jako by
byl pak nahrazován lehce imperiální rétorikou nacionální nabubřelosti, kterou známe dobře z úst lidí typu pana
Žirinovského, ale která se v kulturnější podobě objevuje v Rusku v daleko širším měřítku. U tak veliké a mocné země mi
například připadá téměř absurdní její děs z toho, že by tři malé demokratické republiky u jejích hranic mohly patřit
k regionálnímu seskupení, kterému ona nevelí, stejně jako její potřeba budovat si kolem sebe ještě jakýsi sanitární kordon.
To všechno navíc v době, kdy stovky transkontinentálních raket mohou během několika minut z Nevady zničit Moskvu
nebo odněkud z Uralu New York.

Zajisté chápete, že když toto všechno říkám, nemluví ze mne ani zášť k Rusku, ani povýšenost, ani naopak strach
z Ruska. Pokouším se pouze být upřímný, nazývat věci pravými jmény a dát najevo svou starost o dobré a přátelské
soužití. Ale což si lze představit přátelství bez vzájemné upřímnosti?

Na rozdíl od mnoha západních politiků, kteří se chovají k Rusku podbízivě a neupřímně, v domnělém zájmu o mír
a přátelství s ním, si myslím, že ve skutečném zájmu přátelství s Ruskem je naopak jednat s ním jako se sobě rovným
a říkat mu do očí pravdu, byť jakkoli nepříjemnou. Jsem hluboce přesvědčen, že Rusko si nezaslouží, abychom se k němu
chovali jako k malomocnému, postiženému či jako k dítěti, které vyžaduje zvláštní zacházení a jehož rozmary, byť by byly
sebenebezpečnější, je třeba chápat či tolerovat. Takovýto přístup nejen Rusku nepomůže, nejen ho uráží, ale navíc ho jen
utvrzuje v jeho přeludech či pochybných spádech. A nejméně si takovým postupem pomohou sami západní státníci, kteří
se tímto chováním dostávají na šikmou plochu bezperspektivních kompromisů.

Samozřejmě: Rusko hledá nově sebe samo, hledá nově svou identitu, hledá své postavení v dnešním světě, hledá svůj
vlastní způsob bytí. Možná mu to hledání bude trvat dlouho. Ale to není důvod chodit kolem něj po špičkách. Všechny
regiony dnešního světa mají své problémy, Rusko se svým sebepochopením, Afrika se svou bídou, hladomorem
a kmenovými válkami, Západ s dilematem, zda dopustí, aby civilizace, kterou dal a občas i vnutil světu, během několika
generací sebe samu zničila, anebo zda kdesi v hlubinách svého vědomí a svědomí nalezne zdroje své obnovené
odpovědnosti za svět.

Nikdo si tedy nemáme co navzájem vyčítat. Otevřeně spolu mluvit bychom však měli všichni.

Zodpovězené otázky (Havel na Internetu)
------------------------------------------------------------------------

14:52 olda
Nemyslíte si,ze uz jste napachal na nasi politicke scene dost skody a prisel cas,aby jste se odebral na zaslouzeny
odpocinek ?
15:34 Vážený Oldo, ubezpečuji Tě, že se mého zaslouženého odpočinku dočkáš a konečně si svobodně vydechneš. Mé
politické dny jsou sečteny a blíží se čas, kdy snad budu moci psát něco jiného než jen oficiální projevy a odpovědi Oldům.
Tvého dotazu využívám jako příhodné tečky za touto svou první internetovou konferencí. Dala mi hodně, například jsem
pochopil, že internet mimo všeho jiného je i prostorem interesantního žvatlání kohokoli s kýmkoli, kdekoli. Doufám, že
tomu nepropadnu jako nemoci šílených krav a nezačnu vinou internetu a internetového žvatlání zanedbávat své ústavní
povinnosti.

14:25 Jana Martínková
Zajímalo by mne, jaký je Váš názor na soudní stíhání nakladatele knihy Mein Kampf. Osobně se domnívám, že je
protiprávní a nelogické; je přece důležité znát historická fakta. Už proto, aby se historie nemohla opakovat...
15:23 Nevadí mi, je-li vydána tato kniha, zvlášť je-li její vydání doplněno příslušnými informacemi a kritickým rozborem.
Velmi mi však vadí, když se pouhá honba za senzací či ziskem halí do hávu údajného poznávání historie.

14:31 Marek Mičienka
Pane prezidente, zajímalo by mě jestli jste měl ve škole nějaký předmět občanská výchova jak na něj vzpomínáte. Jaké jsou
podle vás tři hlavní věci ve výchově k občanství v dnešní době?
15:21 Má zkušenost z různých škol v různých dobách je prostá: Vždycky na mě nejvíc občansky zapůsobila osobní
zajímavost, šarm a v některých případech i osobní statečnost mých učitelů.

14:31 Lukáš Dlab,Hradec Králové
Vážený pane prezidente,chtěl bych se Vás zeptat co si myslíte o slintavce a kulhavce v ČR.Děkuji za odpověd
15:21 Pane Dlabe, přiznám se Vám, že nemám ostře vyhraněný názor na tuto dvojnemoc, ale zato mám vyhraněný názor
na nemoc šílených krav. Je to trest přírody na lidském plemeni za to, že vegetariány, to jest krávy, cpe rozemletými
mrtvolami, to jest takzvanou masokostní moučkou.

14:31 Pavel T.
Vazeny pane prezidente,diky aktivitam nasich celnich predstavitelu se cim dal vice musim stydet za to, ze jsem Cechem.
Dokazal byste v teto souvislosti nejak povzbudit ty,kteri uvazuji jako ja a maji pocit ze ac zijeme v demokraticke
zemi,jedinec nema sanci neco zmenit? Pri pohledu na reprezentativni vzorky nasich spoluobcanu napriklad v poradu Kotel
ztracim iluze. Dekuji a preji prijemne odpoledne a pevne zdravi. P.T.
15:20 Milý pane, já myslím, že by byl nesmysl, kdybyste se měl kvůli svým pitomým spoluobčanům stydět za svou
národnost. V naší společnosti dříme dobrý a zdravý potenciál, mluvil jsem o něm ostatně ve svém novoročním projevu,
a i kdyby politický a veřejný prostor byl okupován sebespornějšími lidmi, bylo by hrubou generalizací z toho vyvozovat
jakékoli kategorické soudy o naší společnosti či našem národě. Nestyďte se za to, že jste Čech, a vykonejte něco dobrého,
co ukáže Vašemu okolí, že Češi za něco stojí.

14:31 Simona Davidová
Pane prezidente, pro zpestření jedna kontrolní otázka. Upřímně, víte do jaké části naší státní vlajky směřuje modrý klín?
A) do třetiny B) do poloviny C) do dvou čtvrtin. P.S Pravda vítězí
15:12 Milá paní, necítím se být ani studentem při maturitní zkoušce, ani účastníkem milionářské soutěže na Nově. Proto
bych Vám správně neměl odpovědět. Ale že jste to Vy, Vám sděluji, že do poloviny.

14:31 Lukáš Dolanský
Dobrý den. Pane prezidente, jak se Vám odpovídá a jaké je Vaše setkání s internetem, když (jak tvrdí Vaši
spolupracovníci) jej téměř nepoužíváte? Děkuji za odpověď.
15:11 Užívám počítače už asi 17 let, ale výhradně jako inteligentnějšího psacího stroje. To znamená, že 99 procent jeho
dovedností nevyužívám,. Toto je mé první setkání s internetem a přiznávám se, že jsem z toho docela vykolejený.

14:31 Miroslav Kaiser
Jste v manželství šťastný?
15:11 Mám rád svou ženu a ona má ráda mne. To je dobré. Nicméně bych považoval tak trochu za rouhání, kdybych
bez dalšího jen tak tvrdil, že jsem kompletně šťasten. To by byl nejlepší způsob, jak přivolat na sebe boží trest za pýchu
v podobě nějakého neštěstí.

14:31 vavrinec
Nemám rád Klause, je možnost se ho zbavit ? Pomožte nám !
15:10 Pane Vavřinče, Václava Klause, Václava Havla či kteréhokoli jiného politika se lze asi nejlépe zbavit tím, že ho
nebudete ve volbách volit nebo že nebudete volit ty, kteří se ho chystají volit. Ale když už mluvíme o Václavu Klausovi,
rád bych sdělil jednu věc: Léta letoucí se píše v novinách o jakémsi osobním souboji či rivalitě či sporu či nenávisti mezi
ním a mnou. Neobyčejně mi tento typ úvah vadí. Já vždycky vystupuji za určité principy, za určité hodnoty a proti
určitým principům a určitým hodnotám (nebo spíš pseudohodnotám), ale nikdy ne za konkrétní politiky či proti
konkrétním politikům.

14:31 Michal Pupcsik
Dobry den, je vubec nejaka otazka, kde byste nesouhlasil s politikou USA ? Co se vam na USA nelibi ?
15:07 Vážený pane, desítky hodin jsem strávil v debatách s americkými prezidenty, ministry zahraničí, kongresmeny,
senátory a dalšími veřejnými činiteli a troufám si říct, že jsem ovlivnil dobrým směrem lecjaká jejich rozhodnutí.
Například si neumím představit, že bez vůle americké administrativy bychom měli vůbec nejpevnější bezpečnostní
zakotvení ve své historii, přičemž myšlenka rozšiřování Aliance nebyla původně v USA vůbec populární. Domnívám se,
že takto působit bylo mou povinností, jsem rád, že jsem mohl světodějné změny v tomto smyslu ovlivnit a považuji to
za tísíckrát důležitější, než takový či onaký nadrzlý veřejný výkřik proti USA. Ostatně odkazuji Vaši pozornost k desítkám
mých projevů, jež jsem v USA pronesl. Ani v jednom nenaleznete servilitu k tomuto našemu spojenci, ale ani v jednom
nanaleznete zmíněnou nadrzlost, která se bohužel v české politice dost rozmáhá a která mi, přiznávám se, dost vadí.
A všem, kteří chtějí slyšet nějaké mé pokání, sděluji, že nejvíc zazlívám sám sobě, že jsem nedokázal této invazi drzosti
a občas až sprostoty lépe čelit.

14:29 Eva Tykalova
Ktera kniha je Vase nejoblibenejsi?
14:45 Myslím, že asi nejhlubší vztah od mládí mám k románům Franze Kafky.

14:31 Karel Kučera
Opravdu věříte že máte pořád pravdu a že jste čestný člověk když pouštíte vrahy na svobodu ?
14:44 Na své milosti a amnestie jsem tázán pořád a jsem na ně tázán samozřejmě i na této své první internetové konferenci,
což jsem ostatně očekával. Viz má obšírná odpověď.

14:31 Dagmar
Pane prezidente, byl jste silný kuřák, poraďte jak přestat,nemůžu se tohoto zlozvyku zbavit.
14:42 Je to jen a jen věc vůle. Já jsem výzvu lékařů k tomu, abych přestal kouřit, přijal jako výzvu podstoupit zkoušku
vlastní vůle. Jsem rád, že aspoň v této zkoušce jsem obstál.

14:28 Bohdan Minol
Pane prezidente, většina lidí v ČR je pro přímou volbu prezidenta. Jaký je Váš názor na tuto problematiku. Děkuji za
odpověď.
14:41 Přímá volba občany by dala prezidentu republiky jiný typ legitimity, než jakou má, je-li volen parlamentem.
Domnívám se, že by to velmi přispělo k celkové vyváženosti ústavního systému. Nedomnívám se, že by prvek přímé
volby prezidenta musel nějak významně ovlivnit rozsah jeho pravomocí.

14:24 P.Lukas
Vážený pane prezidente, mohl by jste mi říci, jak se díváte na situaci obyčejných podnikatelů, kterým poslanecká
sněmovna ztěžuje práci svojí nekvalitní prací. Jde mi o zákony, které jsou jasné jako v kocourkově, novela stíhá novelu
a hlavním zájmem poslanců a jejich politických vůdců je snaha o co největší vyždímání obyčejných lidí.
14:41 Přiznám se, že mi stále víc vadí, že náš právní řád je stále komplikovanější. Nemyslím si, že to je následek zlé vůle
poslanců komplikovat život občanům. Je to především asi důsledek obecného civlizačního vývoje, vývoje, který já sám
pociťuji jako velmi dvojsmyslný, kterýmžto tématem se po léta zabývám a o němž často mluvím i ve svých různých
projevech. Dnes už ani nenajdete právníka, který by měl o našem právním řádu jako celku přehled. Každý zná už jen jeho
určitý výsek, přičemž lidsky obdhlédnutelný výsek je bohužel stále menší.

13:56 Martin
Kdy chystáte další milosti? Jak se Vám jeví případ V. Hučína nebo té Rumunky, která je zadržená ve vazební věznici
a nemůže být se svým dítětem? Nelitujete některých milostí, které jste udělil a které byly potom kritizovány?
14:39 Mé milosti a amnestie nemají, jak známo dobrý zvuk. Nedělám si iluze, že jakýmkoliv vysvětlováním na tomto
špatném zvuku něco významně změním, ale přesto využívám i této příležitosti a této otázky k tomu, abych se pokusil
obsáhleji celé téma vysvětlit. Především je velký blud, píše-li se, že jsem udělil tu či onu kontroverzní milost. Každá
milost je kontroverzní, každá milost je spojena u mě s velkými rozpaky, s velkým váháním a téměř lékárnickým
zvažováním všech argumentů pro a proti. Milostmi se zabývá zvláštní odbor mé Kanceláře, který shromažďuje příslušné
spisy, navštěvuje vězně ve věznicích, navštěvuje jejich rodiny, navštěvuje postižené, sbírá bezpočet podkladů.
Samozřejmě známe i stanovisko Ministerstva spravedlnosti k té které milosti. Na základě tohoto souboru informací potom
rozhoduji. Tím rozhodováním, ať bude jakékoli, nikdy nezvýším svou popularitu, spíš ji vždy znovu snížím, to je
vyzkoušeno a osvědčeno. Jenomže já milosti neuděluji kvůli popularitě, ale proto, že to je má ústavní pravomoc, kterou
považuji za systémově správnou. Pokud nějakými ústavními změnami někdo mne jako prezidenta, či mého nástupce jako
prezidenta, tohoto práva zbaví, pak ušetří mně či jemu mnoho práce. Čili nemám žádný osobní důvod bojovat proti
eventuálnímu zrušení této pravomoci. Nicméně považoval bych to za systémovou katastrofu, kdyby byla z obecného
hlediska - kdyby byla tato prezidentská pravomoc zrušena, protože právo, ať chceme či nechceme, je vždycky určitým
způsobem plošné, určitým způsobem slepé. Není a nikdy nemůže být ani v tom nejdokonalejším systému, a náš věru
dokonalý není. Nikdy nemůže postihovat individualitu každého případu a přihlédnout ke všem jeho souvislostem. Proto
je zde tato zvláštní pravomoc, která právě k těm souvislostem přihlíží. Jenom pro informaci. V době mého předchůdce
prezidenta Husáka bylo průměrně udělováno každý rok kolem 2.000 milostí, v roce 87 to bylo 3.207, 88 - 2.028, 89 -
198. Jako federální prezident jsem udělil v roce 1990 - 433 milostí, v roce 1991 - 62 milostí, v roce 1992 - 106 milostí
a jako český v roce 1993 -248 milostí, v roce 1994 - 407 milostí, v roce 1995 - 107 milostí, v roce 1996 - 77 milostí,
v roce 1997 - 63 milostí, v roce 1998 - 72 milostí, v roce 1999 - 88 milostí, v roce 2000 -105 milostí, v roce 2001 -20
milostí. Mimo to jsem udělil 3 amnestie. Amnestie první hned po pádu komunismu, po mém prvním zvolení,se možná
významně zasloužila o onu zmíněnou špatnou pověst mých milostí a amnestií. Rád bych se proto k ní vrátil. Ta amnestie
byla připravena během dvou dnů. Samozřejmě ji připravovali znalci a profesionálové, nikoli já osobně. Podíleli se na tom
obecně známé osobnosti jako Otakar Motejl, Pavel Rychetský, Petr Uhl, Dagmar Burešová a další. Všichni znalci říkají,
že ta amnestie byla dobrá, byla smysluplná. Samozřejmě, že v té pohnuté době vznikl bezpočet rozmanitých bludů -
například, že kriminalita rapidně stoupla vinou této amnestie. Je to nesmysl, ostatně většinou byli propuštěni lidé, kteří by
beztak tentýž rok šli na svobodu, takže by možná nějaký trestní čin, který oni spáchali, byl beztak ten rok nebo o rok
později spáchán. Ostatně trestné činy spáchané těmi propuštěnými na základě tehdejší amnestie bylo 9 procent z celkové
kriminality v roce 1990. Pak byla udělena ještě amnestie v roce 1993 a pak ještě v roce 1998. Nyní ke struktuře těch
milostí. Většina z nich je udělováno z různých speciálních zvláštních humanitárních důvodů - například, že dotyčný
člověk je nevyléčitelně nemocný, nebo že to je matka několika dětí, a že ona by si sice odpykala trest spravedlivý, ale
zároveň by se několik dětí dostalo do dětských domovů, nemělo by rodiče a kdo ví, kolik trestných činů by během
budoucích svých životů napáchaly. A mezinárodní úmluvy říkají, že práva dítěte jsou nadřazena všem ostatním právům či
povinnostem. Nebo to může být soubor takovýchto humanitárních důvodů - od nemoci, přes péči o dítě, přes například
lítost, schopnost odškodit postiženého, vyrovnat se s ním. V této věci dokonce mohou ty amnestie sloužit a dokonce
sloužívají jako jakýsi impuls či inspirace pro trestní politiku a změny legislativní. Nicméně každá z těch milostí může být
podrobena kritice, každá z nich je kontroverzní, každá z nich je napadnutelná. To je samozřejmé. Určité malé procento
těchto milostí má charakter nápravy justičního omylu. Například v loňském roce to bylo nejvýše 7 případů. I to se může
stát, že celým systémem justice někdo projde a nakonec odejde od poslední instance tak a tak odsouzen, a přesto se mohl
stát obětí justičního omylu. Je to jeden z důvodů, proč evropské státy i náš stát zrušily trest smrti a proč já jsem proti
němu bojoval. Zdaleka to není důvod hlavní a jediný, ale jeden z důvodů je, že nikdy není vyloučen justiční omyl, a proto
by neměl existovat nenapravitelný trest, pakliže to je vůbec trest, trest smrti. Čili může se stát, že někdo je podle pevného
mého přesvědčení na základě studia všech podkladů, materiálů, spisů a všech těch informací, o nichž jsem mluvil, může
se stát, že někdo se mi jeví jako oběť justičního omylu. V takovém případě dávám dávám podnět ministru spravedlnosti
ke stížnosti pro porušení zákona, což je mimořádný opravný prostředek, který má v rukou ministr spravedlnosti, nikoli já.
A buďto mému podnětu vyhoví a jde to svou cestou, nebo nevyhoví, ale já přesto setrvávám na svém názoru, že z 90
procent, ale i kdyby to bylo jen z 60 procent, jde o justiční omyl. A v takovém případě udělím milost. Je to mimořádný
případ, ale i to se může stát, a stalo se to například nedávno v případě jistého pana Růžičky - možná si na něj veřejnost
vzpomíná. Ještě bych měl možná říct slovo o tak zvaných abolicích - to je zastavení trestního stíhání ještě před vynesením
rozsudku, před uzavřením celého toho justičního procesu. Ano, i takové případy existují. Opět tvoří malé procento těch
milostí, je to jakási výjimečná věc. Celkem jsem udělil 888 abolic, z toho 818 mi předložili ministr spravedlnosti
a generální prokurátor v rámci amnestie. V běžném roce počet abolic se pohybuje průměrně kolem 10. A jsou to případy
opět jakýmsi způsobem extrémní. Například, že někdo nesmyslně dlouho je stíhán vazebně a přitom je těžce nemocen
a není všechny způsoby jak ho propustit z té vazby, byly vyčerpány a není jiného způsobu, jak mu zachránit život než
cestou abolice, cestou milosti. Takové extrémní případy se bohužel a kupodivu mohou stát nebo stávají, byť výjimečně
a v takových případech - to byl jen příklad - lze uvést X a jeden jiných alternativ - v takových případech se může stát, že ač
nerad a výjimečně udělím milost jakožto abolici tedy i v případě nehotového ještě justičního celého procesu. Samosebou
vždy v těchto případech vítám, když dotyčný přijme tu milost, když dotyčný nepřijme tu milost v tom smyslu, že se
dožaduje, aby ten proces byl dovršen, a aby bylo zjištěno, zda se provinil či nikoliv. Nemůže už následovat trest. Tím, že
jednou dostal milost, už nemůže být potrestán. Ale cítí-li se někdo nevinen, nechť se dožaduje toho závěrečného
rozsudku, to je naprosto legitimní ve většině těchto případů, netýká se to opět všech. Jsou myslitelné případy, kdy se cítí
být vinen, je vinen, svou vinu doznává, ale jsou jiné důvody, proč třeba dostal abolici. Pokud jde o pana Hučína, dosud
jsem se tímto případem nezabýval. Domnívám se, že v daném případě bude lepší vyčerpat všechny fáze soudního procesu
a pak teprve se nad případem zamyslet. Nepředjímám tedy vůbec žádné rozhodnutí předem. Zda se objeví některý
z mimořádných důvodů, proč se tím zabývat v některé dřívější fázi, nevím a zatím nevidím důvod, proč by se tak mělo
stát. Pokud jde o tu paní, která je zadržena ve vazební věznici a nemůže být se svým dítětem - ano, touto věcí jsem se
minulý týden zabýval a neučinil jsem ještě žádné rozhodnutí. Celkově bych řekl, že věnuji milostem tak jednu a půl
hodiny každý týden nebo každých čtrnáct dní, kdy ty jednotlivé případy probíráme.

13:57 Roman Roun, internetový deník ALOIS
Necítím se jako necikán; a přesto jste Vy, jako hlava státu, označil nás bílé za neRómy. Stejně jako nejsem neRóm, nejsem
ani neMaďar, neRus, neNěmec. Proč jste použil tak nevhodného výrazu?
14:19 Pane Roune, zdá se, že rozumíte počítačům lépe než já, protože ze stovek dotazů, které každou minutu přicházejí, se
mi na displeji objevují stále jen dotazy Vaše. K Vašemu druhému dotazu: Nejste-li Rom, jste Nerom. Nevím, co je na tom
nelogického.

13:56 Roman Roun, internetový deník ALOIS
Zajímalo by mne, jak jde dohromady Vaše historické rčení Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí; s Vaším
nekompromisním postojem vůči občanům Kuby (embargo, Vaše kritika rezoluce) či Jugoslávie (agrese NATO a Vaše
snaha o další vojenský zásah). Kam se poděla ona láska?
14:16 Vážený pane Roune, právě proto, že mi leží na srdci respekt k lidským právům a lidské důstojnosti, se musím smířit
i s nepříjemným faktem, že proti těm, kterým nic takového na srdci neleží, je občas třeba zasáhnout i silou. Zlu se prostě
ustupovat nesmí.

13:57 Trutnov
Dobrý den, budete ještě jezdit na svou chalupu na Hrádečku?
14:13 Pevně věřím a doufám a těším se na to.

Na následujících stránkách bychom vám rádi představili prezidenta republiky Václava Havla jako člověka a státníka, jehož
úvahami o lidské společnosti trvale prolíná téma globální spoluzodpovědnosti. Ve funkci vrcholného politika, jemuž je
nasloucháno při nejrůznějších příležitostech, pronesl na toto téma řadu projevů a věnoval mu stovky rozhovorů a diskusí.
S postupujícím fenoménem označovaným jako globalizace nabývají tyto myšlenky na naléhavosti.

O zájmu Václava Havla svědčí snad nejvíce jeho iniciativa spolupořádat s Nippon Foundation pravidelné mezinárodní
konference Forum 2000. Tématem těchto diskusí byly vždy okruhy planetárně civilizační, kulturně koexistenciální
a multireligiózní.

Ve dnech 26. až 28. září 2000 se v Praze uskutečnilo 55. výroční zasedání Mezinárodního měnového fondu a Skupiny
Světové banky. Při této příležitosti se do Prahy sjeli nejen zástupci více než 180 členských zemí brettonwoodských
institucí, ale i řada aktivistů, ekonomů, podnikatelů, ekologů a novinářů z celého světa. Toto mezinárodní setkání bylo
dosavadním vyvrcholením jak strategického rozhodování těchto institucí samotných, tak i jejich sílící kritiky.

Podle prezidenta Havla měla vzhledem ke své historii právě Praha povinnost vytvořit pro zasedání pozitivní atmosféru
společného cíle. Pozval proto na 23. září 2000 zástupce nevládních organizací, MMF/SSB, politiků, myslitelů,
podnikatelů a novinářů k diskusi na Pražský hrad. Součástí tohoto setkání, které se uskutečnilo pod záhlavím "Praha -
místo dialogu", byla panelová diskuse k problematice globalizace a rozvoje nejchudších oblastí světa.

Spoluzodpovědnost každého jedince za svět, v němž žije, je a vždy byla součástí úvah Václava Havla:

Stále jsme ještě poplatni zhoubnému a veskrze pyšnému dojmu, že člověk je vrcholem stvoření a nikoli jen jeho součástí,
a že tudíž smí cokoli. Stále ještě mnoho lidí říká, že jim nejde o sebe, ale o věc, ale přitom jim jde prokazatelně o sebe
a nikoli o věc. Stále ještě ničíme planetu, která nám byla svěřena, i její okolí. Stále ještě zavíráme oči před rostoucími
sociálními, civilizačními i etnicko-kulturními konflikty dnešního světa. Čas od času říkáme, že anonymní megamašinerie,
které jsme si vytvořili, nám neslouží, ale naopak nás zotročují, stále ale nic neděláme pro to, aby tomu tak nebylo.
Z projevu Václava Havla pro obě sněmovny Kongresu USA
Washington 21. února 1990

"Ať se zamýšlím nad kterýmkoli problémem dnešní civilizace, vždycky nakonec narazím na téma lidské odpovědnosti,
která není schopna držet krok s civilizačním vývojem a zabránit mu, aby se neobrátil proti lidskému rodu."
Z projevu při převzetí čestného doktorátu Harvardské univerzity
Cambridge, Massachusetts, USA, 8. června 1995

"Globalizace, pakliže tím slovem rozumíme celoplanetární propojení, naprostou otevřenost, naprosto volný, ničím
nerušený pohyb informací, lidí a kapitálu, je morálně neutrálním úkazem. Je to věc, která sama o sobě není ani dobrá, ani
špatná, která tu prostě je. A oč běží je, aby této globalizace bylo využito k dobrým věcem a ne k nesmyslům."

Z rozhovoru Václava Havla pro americká média
Praha 22. srpna 2000

Projev prezidenta republiky Václava Havla ke státnímu svátku České republiky

Praha, Vladislavský sál Pražského hradu, 28. října 2000

Dámy a pánové,

vážení přítomní,

milí spoluobčané,

náš nejvýznamnější státní svátek je ze samé povahy věci připomínkou tématu nad jiné důležitého: tématu naší svébytnosti, nezávislosti, suverenity, prostě naší národní a státní totožnosti.

O identitě či suverenitě se dnes hodně mluví. Co se tím ale vlastně myslí? V podstatě to je asi pocit určitého společenství, že je a může být bez zábran samo sebou, takové, jaké se cítí být a jaké chce být, a že může v přiměřené míře samo o sobě rozhodovat. Myslí se tím tedy jeho jedinečnost a nezaměnitelnost; originalita, kterou se liší od jiných společenství; jemu vlastní způsob bytí a sebepochopení; zkrátka to, čím samo sebe definuje v prostoru i v čase, a samozřejmě i rozsah jeho schopnosti a práva samo o sobě rozhodovat.

Nejčastěji dnes o naší identitě slýcháme v poněkud pochmurné souvislosti: prý je ohrožena. Ohrožuje ji Evropská unie, která by nás chtěla před přijetím co nejvíc připodobnit ostatním členům, ohrožuje ji Rada Evropy svými standardy, ohrožuje ji Severoatlantická aliance vyžadující spojeneckou spolehlivost, ohrožuje ji Mezinárodní měnový fond, Světová banka, Organizace spojených národů, bruselská byrokracie, cizí kapitál, západní ideologie, východní mafie, americký vliv, asijské či africké přistěhovalectví a bůhví co všechno ještě. Připouštím, že některé z těchto obav mohou mít své racionální jádro či svou racionální stránku. Všechny dohromady však spojuje jeden tradiční český blud: totiž domnění, že naše svébytnost, identita či suverenita není především náš vlastní úkol, naše poslání, naše starost a náš problém, ale že to je cosi, co je v rukou těch druhých, totiž těch, kteří se neustále snaží nám naši identitu vzít, nebo aspoň omezit.

Nemyslím si, že svět se zabývá hlavně otázkou, jak vzít Čechům jejich identitu a suverenitu. Druh respektu k naší jedinečnosti, důraz na její rozvoj a stupeň, v jakém o sobě rozhodujeme, určujeme naopak především my sami.

Jen na nás přece záleží, zda se uzavřeme do české kotliny mezi naše hory, budeme doufat, že různé vichry tohoto světa se nám dík těmto horám a naší shrbenosti vyhnou a nechají nás v klidu starat se o sebe samé, anebo zda si budeme počínat jako skuteční obyvatelé tohoto kontinentu a této planety, tedy jako ti, kterým není jedno, co se na světě děje, a kteří přijímají svůj díl odpovědnosti za toto dění. Před všemi - a tedy i před námi - je dnes přece jedno základní dilema: budeme mlčky přihlížet sebevražednému samopohybu této civilizace, anebo se staneme aktivními účastníky péče o celosvětové veřejné statky, včetně toho nejcennějšího, kterým je naše planeta a její biosféra, jejíž jsme součástí?

Ale jde i o konkrétnější věci, do nichž se naše pojetí světa, a tím i naše pojetí vlasti promítá: jen na nás přece záleží, zda bude dál devastována pod různými záminkami naše chlouba, pohraniční lesy, abychom mohli vyvážet dřevo, tedy to, co bychom měli vyvážet v nezpracované podobě ze všeho nejméně, anebo zda budeme tuto naši chloubu naopak šetřit a rozvíjet.

Jen na nás přece záleží, zda protneme unikátní kus české kulturní krajiny dálnicí, anebo zda si dopřejeme, aby se dálnice dotyčné lokalitě vyhnula a nepřeťala tak tuto přirozenou součást naší identity na staletí vejpůl.

Jen na nás záleží, zda v naší republice někdo bude či nebude dobývat ze země zlato a uran tím, že ji napustí jedem a kyselinou, anebo zda to prostě nedovolíme. Jen na nás záleží, zda si necháme zanešvařit naše města a městečka banálně univerzální architekturou bez fantazie a nápadu, v níž čtvereční metr kancelářské plochy má větší hodnotu než krása celého města, anebo zda si dobrý a pro naši zemi příznačný vzhled našich sídel dokážeme uhlídat.

Jen a jen na nás záleží, zda budou tato sídla obkroužena rozsáhlými pásy skladů, supermarketů, jakýchsi globálních hal, shopping-parků a jejich přilehlých ploch, tedy něčím, co zjevně pohrdá městem i přírodou, anebo zda donutíme ty, kteří toto vše budují, aby dostali rozum a stavěli - byť s většími náklady - tam, kde jsou v městské zástavbě zbytečné mezery. Zda prodej za dumpingové ceny v těchto příměstských velkoobchodech definitivně zničí pluralitu bezpočtu malých obchodů jako přirozených míst lidského setkávání, či zda se to nestane, záleží opět jen na nás. Na nás samotných konečně záleží, zda si necháme vyprázdnit a znelidštit městská centra tím, že z nich vymizí jejich tradiční polyfunkčnost a budou natrvalo zaplněna jen bankami, ředitelstvími a výkladními skříněmi s nejdražšími automobily. Jen na nás prostě je, zda odejmeme lidskému osídlení jeho přirozená lidská měřítka jako jednu z historicky utvořených komponent naší svébytnosti, dál tím rozrušíme pluralitní skladbu obhlédnutelných lidských společenství, a přispějeme tak nakonec jen k obecné deprivaci, k rozkvětu gangů a kriminality, či zda se tomu všemu rozhodneme bránit.

Ne, k žádné z těch horších alternativ, o nichž tu mluvím, nás nenutí ani Evropská unie, ani světový kapitál s jeho nadnárodními společnostmi, ani jiní zlí cizinci. To všechno, pokud se to už děje, děje se s naším souhlasem a za naší aktivní asistence. Čili: tím, kdo nejzřetelněji útočí na naši identitu, jsme především my sami, my, kteří bychom měli být naopak jejími strážci a ochránci.

V nedobrých příkladech našeho trvalého boje proti různým jedinečným prvkům naší společné existence bych mohl pokračovat libovolně dlouho.

Kdo například zapleveluje český jazyk frázemi, skřípajícími větnými vazbami a tupě z úst do úst a z pera do pera přebíranými jazykovými návyky, a kdo může za to, že v této zemi, kde býval téměř každý sedlák češtinářem, už jen málo lidí umí správně interpunkci? Kdo dopouští, aby televize šířily podivnou češtinu dabingu s jejími nemožnými intonacemi a trhaly uši výslovností některých moderátorů? Kdo má na svědomí špatný jazyk reklam, které jsou na všech zdech, sloupech, v televizi a všude a bez nichž se už pomalu ani nedozvíme z veřejnoprávního rádia, kolik je hodin? To nejsou snad strašlivé útoky na jeden z dalších kořenů naší identity, na náš jazyk?

Jděme však ještě dál: kdo vlastně mladé lidi koupe od rána do večera v krvi proudící z obrazovky, aby se pak svatouškovsky podivoval jejich agresivitě? Kdo vydává nejrůznější brak či pornobrak, kdo lemuje naše silnice nevkusnými trpaslíky a kdo se podél nich prochází, čekaje, až zastaví nějaký mercedes?

Ne, to nedělají bruselští byrokraté, představitelé mezinárodních institucí, cizích států či velkých mezinárodních firem, ale občané a občanky České republiky.

Ale jsou ještě vážnější věci, věci, které jsou v pozadí těch viditelnějších, z nichž některé jsem tu jmenoval.

Během deseti let naší ekonomické transformace záhadně zmizely z mnoha podniků a bank stovky miliard, miliardy nebyly zaplaceny na daních, přičemž - a to je nejhorší - se zdá, jako by za to málokdo pykal či byl stíhán; kdoví, zda se někteří z takovýchto převaděčů peněz do daňových rájů netěší dokonce tichému obdivu svého okolí. Kdo tu vlastně neplatí dluhy a kdo si zjednává vrahy na své věřitele? A kdo z těch, kdo by měli jít příkladem ostatním, to jest z vůdců politických stran, zatlouká s ležérním úsměvem své vlastní finanční machinace?

Kdo vlastně vypouští do našeho politického a vůbec veřejného života jedovaté látky jménem řevnivost, podrazáctví, sobectví, nenávist a závist? Kdo nás nenápadně vede k tomu, abychom byli stále otrlejší a stále víc si zvykali na to, že lhát smí kdokoliv o čemkoliv?

Velké množství poctivých občanů, kteří cítí odpovědnost za tuto zemi a jsoustále ještě na ni hrdi, by mělo ve svém vlastním zájmu daleko ostřeji vystupovat proti těm svým spoluobčanům, kteří nejrůznějším způsobem útočí na všechno, co představuje dobré stránky identity našeho společenství, a co tudíž stojí za lásku k vlasti.

Opakuji proto znovu: pokud někdo ohrožuje naši svébytnost, danou určitým typem lidských měřítek, norem, standardů, pravidel a zvyklostí, jakož i určitou sdílenou etikou a estetikou, pak to jsme především my sami, kteří tak činíme z vlastní volby, nedbalosti či pohodlnosti. Není to tedy žádný diktát zvenčí. Slepá a na nic se neohlížející honba za ziskem není sice českým vynálezem a je nesmírně nakažlivá, nicméně nikdo nám ji násilím nevnucuje.

Budeme-li všichni opravdu chtít, a budeme-li dokonce ochotni svou touhu vyjadřovat účastí ve volbách a správnou volbou, pak se ukáže, že to je právě otevřené mezinárodní prostředí a vyspělá demokratická kultura našich sousedů, přátel a spojenců, co je nejpříhodnějším prostorem rozvoje naší vlastní jedinečnosti. Každá svébytnost může dnes totiž opravdu žít a vzkvétat jen tehdy, dýchá-li svobodný vzduch světa, vymezuje se na pozadí trvalého a živého sousedství jiných svébytností a zároveň důstojně čelí i oněm nepříznivým vichrům, které dnešní svět křižují.

Opravdu: jen na nás je, co si z tisícerých možností, jak pracovat a jak žít, osvojíme a čím obohatíme svůj společný život.

Kéž by nám v tomto nikdy nekončícím úsilí o vlastní tvář byli příkladem ti, které tu každoročně jménem našeho státu vyznamenávám!

Děkuji vám za pozornost a těm, kteří budou oceněni dnes večer, srdečně blahopřeji!

http://www.czp.cuni.cz/stuz/Zpravodaje/Zpravodaj003/01.htm

projevy 1

Havel

projevy 2

Havel

projevy 3

Havel

projevy 4

Havel

projevy 5

Havel

beseda 6
beseda 0

o Havlovi

projevy 7
Havel: lidská práva
a tolerance