Novoroční projev prezidenta ČSSR Václava Havla
------------------------------------------------------------------------
Praha, Pražský hrad, 1. ledna 1990
Milí spoluobčané,
čtyřicet let jste v tento den slyšeli z úst mých předchůdců v různých obměnách totéž: jak naše země vzkvétá, kolik dalších miliónů tun oceli jsme vyrobili, jak jsme všichni šťastni, jak věříme své vládě a jaké krásné perspektivy se před námi otevírají.
Předpokládám, že jste mne nenavrhli do tohoto úřadu proto, abych vám i já lhal.
Naše země nevzkvétá. Velký tvůrčí a duchovní potenciál našich národů není smysluplně využit. Celá odvětví průmyslu vyrábějí věci, o které není zájem, zatímco toho, co potřebujeme, se nám nedostává. Stát, který se nazývá státem dělníků, dělníky ponižuje a vykořisťuje. Naše zastaralé hospodářství plýtvá energií, které máme málo. Země, která mohla být kdysi hrdá na vzdělanost svého lidu, vydává na vzdělání tak málo, že je dnes na dvaasedmdesátém místě na světě. Zkazili jsme si půdu, řeky i lesy, jež nám naši předkové odkázali, a máme dnes nejhorší životní prostředí v celé Evropě. Dospělí lidé u nás umírají dřív, než ve většině evropských zemí.
Dovolte mi malý osobní zážitek: když jsem nedávno letěl do Bratislavy, nalezl jsem při různých jednáních čas k tomu, abych pohlédl z okna. Viděl jsem komplex Slovnaftu a hned za ním velkoměsto Petržalku. Ten pohled mi stačil k tomu, abych pochopil, že naši státníci a političtí činitelé se po desítiletí nedívali nebo nechtěli dívat ani z oken svých letadel. Žádná četba statistik, které mám k dispozici, by mi neumožnila rychleji a snadněji pochopit stav, do něhož jsme se dostali.
Ale to všechno není stále ještě to hlavní. Nejhorší je, že žijeme ve zkaženém mravním prostředí. Morálně jsme onemocněli, protože jsme si zvykli něco jiného říkat a něco jiného si myslet. Naučili jsme se v nic nevěřit, nevšímat si jeden druhého, starat se jen o sebe. Pojmy jako láska, přátelství, soucit, pokora či odpuštění ztratily svou hloubku a rozměr a pro mnohé z nás znamenají jen jakési psychologické zvláštnosti, anebo se jeví jako zatoulané pozdravy z dávných časů, poněkud směšné v éře počítačů a kosmických raket. Jen málokteří z nás dokázali nahlas zvolat, že mocní by neměli být všemocní a že zvláštní farmy, které pro ně pěstují ekologicky čisté a kvalitní potraviny, by měly své produkty posílat do škol, dětských internátů a nemocnic, když už je naše zemědělství nemůže zatím nabízet všem. Dosavadní režim - vyzbrojen svou pyšnou a nesnášenlivou ideologií - ponížil člověka na výrobní sílu a přírodu na výrobní nástroj. Zaútočil tím na samu jejich podstatu i na jejich vzájemný vztah. Z nadaných a svéprávných lidí, důmyslně hospodařících ve své zemi, udělal šroubky jakéhosi obludně velkého, rachotícího a páchnoucího stroje, o němž nikdo neví, jaký má vlastně smysl. Nedokáže nic víc, než zvolna, ale nezadržitelně opotřebovávat sám sebe a všechny své šroubky.
Mluvím-li o zkaženém mravním ovzduší, nemluvím tím pouze o pánech, kteří jedí ekologicky čistou zeleninu a nedívají se z oken letadel. Mluvím o nás všech. Všichni jsme si totiž na totalitní systém zvykli a přijali ho za nezměnitelný fakt a tím ho vlastně udržovali. Jinými slovy: všichni jsme - byť pochopitelně každý v jiné míře - za chod totalitní mašinérie odpovědni, nikdo nejsme jen její obětí, ale všichni jsme zároveň jejími spolutvůrci.
Proč o tom mluvím: bylo by velmi nerozumné chápat smutné dědictví posledních čtyřiceti let jako cosi cizího, co nám odkázal vzdálený příbuzný. Musíme toto dědictví naopak přijmout jako něco, čeho jsme se my sami na sobě dopustili. Přijmeme-li to tak, pochopíme, že jen na nás všech je, abychom s tím něco udělali. Svádět všechno na předchozí vládce nemůžeme nejen proto, že by to neodpovídalo pravdě, ale i proto, že by to mohlo oslabit povinnost, která dnes stojí před každým z nás, totiž povinnost samostatně, svobodně, rozumně a rychle jednat. Nemylme se: sebelepší vláda, sebelepší parlament i sebelepší prezident toho sami mnoho nezmohou. A bylo by i hluboce nesprávné čekat obecnou nápravu jen od nich. Svoboda a demokracie znamená přece spoluúčast a tudíž spoluodpovědnost všech.
Uvědomíme-li si to, pak se nám okamžitě všechny hrůzy, které nová československá demokracie zdědila, přestanou jevit tak hrůzné. Uvědomíme-li si to, vrátí se do našich srdcí naděje.
V nápravě věcí obecných se máme oč opřít. Poslední doba - a zvláště posledních šest týdnů naší pokojné revoluce - ukázala, jak velký obecně lidský, mravní a duchovní náboj a jak velká občanská kultura dřímaly v naší společnosti pod vnucenou maskou apatie. Kdykoli mi někdo o nás kategoricky tvrdil, že jsme tací nebo onací, vždycky jsem namítal, že společnost je velmi tajemné stvoření a že nikdy není dobré věřit pouze té její tváři, kterou právě ukazuje. Jsem šťasten, že jsem se nemýlil. Všude ve světě se lidé diví, kde se v těch poddajných, ponížených, skeptických a zdánlivě už v nic nevěřících občanech Československa vzala náhle ta úžasná síla za několik týdnů zcela slušným a mírumilovným způsobem setřást ze svých beder totalitní systém. My sami se tomu divíme. A ptáme se: odkud vlastně mladí lidé, kteří nikdy jiný systém nepoznali, čerpají svou touhu po pravdě, svou svobodomyslnost, svou politickou fantazii, svou občanskou odvahu i občanský rozmysl? Jak to, že i jejich rodiče - tedy přesně ta generace, která byla považována za ztracenou - se k nim přidali? Jak je vůbec možné, že tolik lidí okamžitě pochopilo, co dělat, a nikdo z nich k tomu nepotřebuje žádné rady a instrukce?
Myslím, že tato nadějeplná tvář naší dnešní situace má dvě hlavní příčiny: člověk především nikdy není jen produktem vnějšího světa, ale vždycky je také schopen vztahovat se k něčemu vyššímu, byť by tuto schopnost v něm vnější svět jakkoli systematicky hubil; za druhé to je tím, že humanistické a demokratické tradice, o nichž se tak často planě hovořilo, přeci jen kdesi v nevědomí našich národů a národních menšin dřímaly a nenápadně se přenášely z generace na generaci, aby je v pravou chvíli každý z nás v sobě objevil a proměnil je ve skutek.
Za svou dnešní svobodu jsme ovšem museli i my zaplatit. Mnoho našich občanů zahynulo v padesátých letech ve věznicích, mnozí byli popraveni, tisíce lidských životů bylo zničeno, statisíce talentovaných lidí bylo vypuzeno do zahraničí. Pronásledováni byli ti, kteří za války zachraňovali čest našich národů, ti, kteří se vzepřeli totalitní vládě, i ti, kteří dokázali prostě být sami sebou a myslet svobodně. Na nikoho, kdo za naši dnešní svobodu tak či onak zaplatil, by nemělo být zapomenuto. Nezávislé soudy by měly spravedlivě zvážit případnou vinu těch, kdo jsou za to odpovědni, aby vyšla plná pravda o naší nedávné minulosti najevo.
Zapomenout ovšem nesmíme ani na to, že jiné národy zaplatily za svou dnešní svobodu ještě tvrději a že tím platily nepřímo i za nás. Potoky krve, které protekly v Maďarsku, Polsku, Německu a nedávno tak otřásajícím způsobem v Rumunsku, jakož i moře krve, které prolily národy Sovětského svazu, nesmí být zapomenuty především proto, že každé lidské utrpení se týká každé lidské bytosti.Ale nejen to: nesmí být zapomenuty i proto, že právě tyto velké oběti jsou tragickým pozadím dnešní svobody či postupného osvobozování národů sovětského bloku, tedy pozadím i naší čerstvě nabyté svobody. Bez změn v Sovětském svazu, Polsku, Maďarsku a Německé demokratické republice by se asi u nás těžko stalo to, co se stalo, a pokud by se to stalo, rozhodně by to nemělo tak krásně pokojný charakter.
Že jsme měli příznivé mezinárodní podmínky, neznamená ovšem, že nám v těchto týdnech někdo bezprostředně pomáhal. Po staletích se vlastně oba naše národy napřímily samy, neopřeny o žádnou pomoc mocnějších států či velmocí. Zdá se mi, že v tom je velký mravní vklad této chvíle: skrývá v sobě naději, že napříště už nebudeme trpět komplexem těch, kteří musí trvale někomu za něco děkovat. Teď záleží jen na nás, zda se tato naděje naplní a zda se historicky docela novým způsobem probudí naše občanské, národní i politické sebevědomí.
Sebevědomí není pýcha.
Právě naopak: jedině člověk nebo národ v tom nejlepším slova smyslu sebevědomý je schopen naslouchat hlasu druhých, přijímat je jako sobě rovné, odpouštět svým nepřátelům a litovat vlastních vin. Pokusme se takto chápané sebevědomí vnést jako lidé do života naší pospolitosti a jako národy do našeho chování na mezinárodním jevišti. Jedině tak získáme opět úctu k sobě samým, k sobě navzájem i úctu jiných národů.
Náš stát by už nikdy neměl být přívažkem či chudým příbuzným kohokoli jiného. Musíme sice od jiných mnoho brát a mnohému se učit, ale musíme to po dlouhé době dělat zase jako jejich rovnoprávní partneři, kteří mají také co nabídnout.
Náš první prezident napsal: Ježíš, nikoli Caesar. Navazoval tím na Chelčického i Komenského. Dnes tato idea v nás opět ožila. Troufám si říct, že snad dokonce máme možnost šířit ji dál a vnést tak do evropské i světové politiky nový prvek. Z naší země, budeme-li chtít, může už natrvalo vyzařovat láska, touha po porozumění, síla ducha a myšlenky. Toto záření může být přesně tím, co můžeme nabídnout jako náš osobitý příspěvek světové politice.
Masaryk zakládal politiku na mravnosti. Zkusme v nové době novým způsobem obnovit toto pojetí politiky. Učme sami sebe i druhé, že politika by měla být výrazem touhy přispět ke štěstí obce, a nikoli potřeby obec podvést nebo ji znásilnit. Učme sami sebe i druhé, že politika nemusí být jen uměním možného, zvlášť pokud se tím myslí umění spekulací, kalkulací, intrik, tajných dohod a pragmatického manévrování, ale že může být i uměním nemožného, totiž uměním udělat lepšími sebe i svět.
Jsme malá země, ale přesto jsme byli kdysi duchovní křižovatkou Evropy. Proč bychom se jí opět nemohli stát? Nebyl by to další vklad, jímž bychom mohli oplácet jiným pomoc, kterou budeme od nich potřebovat?
Domácí mafie těch, kteří se nedívají z oken svých letadel a jedí speciálně vykrmená prasata, sice ještě žije a občas kalí vody, ale není už naším hlavním nepřítelem. Tím méně je jím jakákoli mafie mezinárodní. Naším největším nepřítelem jsou dnes naše vlastní špatné vlastnosti. Lhostejnost k věcem obecným, ješitnost, ctižádost, sobectví, osobní ambice a rivality. Na tomto poli nás čeká teprve hlavní zápas.
Máme před sebou svobodné volby a tudíž i předvolební boj. Nedopusťme, aby tento boj zašpinil dosud čistou tvář naší vlídné revoluce. Zabraňme tomu, abychom sympatie světa, které jsme tak rychle získali, stejně rychle ztratili tím, že se zapleteme do houštiny mocenských šarvátek. Nedopusťme, aby pod vznešeným hávem touhy sloužit věcem obecným rozkvetla opět jen touha posloužit každý sám sobě. Teď už opravdu nejde o to, která strana, klub či skupina zvítězí ve volbách. Teď jde o to, aby v nich zvítězili - bez ohledu na své legitimace - ti mravně, občansky, politicky i odborně nejlepší z nás. Budoucí politika i prestiž našeho státu bude záviset na tom, jaké osobnosti si vybereme a posléze zvolíme do svých zastupitelských sborů.
Milí spoluobčané!
Před třemi dny jsem se stal z vaší vůle, tlumočené poslanci Federálního shromáždění, prezidentem této republiky. Očekáváte tedy právem, že se zmíním o úkolech, které před sebou jako váš prezident vidím.
Prvním z nich je využít všech svých pravomocí i svého vlivu k tomu, abychom brzy a důstojně předstoupili všichni před volební urny ve svobodných volbách a aby naše cesta k tomuto historickému mezníku byla slušná a pokojná.
Mým druhým úkolem je bdít nad tím, abychom k těmto volbám přistoupili jako dva skutečně svéprávné národy, které navzájem ctí své zájmy, národní svébytnost, náboženské tradice i své symboly. Jako Čech v prezidentském úřadu, který složil slib do rukou významného a sobě blízkého Slováka, cítím po různých trpkých zkušenostech, které měli Slováci v minulosti, zvláštní povinnost bdít nad tím, aby byly respektovány všechny zájmy slovenského národa a aby mu nebyl v budoucnosti uzavřen přístup k žádné státní funkci, včetně té nejvyšší.
Za svůj třetí úkol považuji podporu všeho, co povede k lepšímu postavení dětí, starých lidí, žen, nemocných, těžce pracujících, příslušníků národních menšin a vůbec všech občanů, kteří jsou na tom z jakýchkoli důvodů hůře, než ostatní. Žádné lepší potraviny či nemocnice už nesmí být výsadou mocných, ale musí být nabídnuty těm, kteří je nejvíc potřebují.
Jako vrchní velitel branných sil chci být zárukou, že obranyschopnost našeho státu nebude nikomu už záminkou k tomu, aby mařil odvážné mírové iniciativy, včetně zkracování vojenské služby, zřizování náhradní vojenské služby a celkové humanizace vojenského života.
V naší zemi je mnoho vězňů, kteří se sice vážně provinili a jsou za to potrestáni, kteří však museli projít - navzdory dobré vůli některých vyšetřovatelů, soudců a především advokátů - pokleslou justicí, jež zkracovala jejich práva, a musí žít ve věznicích, které se nesnaží probouzet to lepší, co je v každém člověku, ale naopak lidi ponižují a fyzicky i duševně ničí. S ohledem na tuto skutečnost jsem se rozhodl vyhlásit poměrně širokou amnestii. Vězně zároveň vyzývám, aby pochopili, že čtyřicet let špatného vyšetřování, souzení a věznění nelze odstranit ze dne na den, a aby chápali, že všechny urychleně chystané proměny si přeci jen vyžádají určitý čas. Vzpourami nepomohou ani této společnosti, ani sobě. Veřejnost pak žádám, aby se propuštěných vězňů nebála, neztrpčovala jim život a pomáhala jim v křesťanském duchu po jejich návratu mezi nás nalézat v sobě to, co v nich nedokázaly nalézt věznice: schopnost pokání a touhu řádně žít.
Mým čestným úkolem je posílit autoritu naší země ve světě. Rád bych, aby si nás jiné státy vážily za to, že prokážeme porozumění, toleranci a lásku k míru. Byl bych šťasten, kdyby ještě před volbami navštívili naši zemi - byť na jeden jediný den - papež Jan Pavel II. a tibetský dalajlama. Byl bych šťasten, kdyby se posílily naše přátelské vztahy se všemi národy. Byl bych šťasten, kdyby se nám podařilo ještě před volbami navázat diplomatické styky s Vatikánem a Izraelem. K míru chci přispět i svou zítřejší krátkou návštěvou našich dvou navzájem spřízněných sousedů, totiž Německé demokratické republiky a Spolkové republiky Německa. Nezapomenu ani na naše další sousedy - bratrské Polsko a stále nám bližší Maďarsko a Rakousko.
Na závěr bych rád řekl, že chci být prezidentem, který bude méně mluvit, ale víc pracovat. Prezidentem, který se bude nejen dobře dívat z oken svého letadla, ale který - a to hlavně - bude trvale přítomen mezi svými spoluobčany a dobře jim naslouchat.
Možná se ptáte, o jaké republice sním. Odpovím vám: o republice samostatné, svobodné, demokratické, o republice hospodářsky prosperující a zároveň sociálně spravedlivé, zkrátka o republice lidské, která slouží člověku a proto má naději, že i člověk poslouží jí. O republice všestranně vzdělaných lidí, protože bez nich nelze řešit žádný z našich problémů. Lidských, ekonomických, ekologických, sociálních i politických.
Můj nejvýznačnější předchůdce zahájil svůj první projev citátem z Komenského. Dovolte mi, abych já svůj první projev ukončil vlastní parafrází téhož výroku:
Tvá vláda, lide, se k tobě navrátila!
Novoroční projev prezidenta ČSFR Václava Havla
------------------------------------------------------------------------
Praha, Pražský hrad, 1. ledna 1991
Vážení spoluobčané,
bývaly doby, kdy mohl prezident na Nový rok přečíst týž projev, který četl před rokem, a nikdo by nic nepoznal.
Ty doby naštěstí pominuly.
Do našeho života se vrátil čas, vrátila se do něho historie. Pochmurná obloha nudy a umrtvujícího nedění se protrhla a my jen žasneme, jakou paletu možností má vskutku svobodné politické nebe a jak nás dokáže vždy znovu překvapovat v dobrém i špatném slova smyslu.
Dovolte mi promluvit nejprve o všech špatných překvapeních, která nám minulý rok přinesl.
Především se ukázalo, že dědictví minulých desítiletí, s nímž se musíme vyrovnávat, je horší, než jsme v radostné atmosféře prvních svobodných týdnů tušili a mohli tušit. Denně se vyjevují nové problémy a denně se ukazuje, jak jsou navzájem propojeny, jak zdlouhavé je jejich řešení a jak těžko se hledá nejlepší pořadí, v němž by se měly řešit.
Věděli jsme, že dům, který jsme zdědili, není v dobrém stavu; omítka tu a tam opadávala, střecha vypadala dost podezřele, měli jsme pochybnosti o lecčems dalším. Po roce průzkumných prací šokováni zjišťujeme, že veškeré potrubí je zrezivělé, trámy jsou shnilé, elektrika je v havarijním stavu a rekonstrukce, kterou jsme si naplánovali a na kterou jsme se těšili, bude trvat déle a bude nás stát podstatně víc, než jsme si zprvu mysleli.
Zjišťujeme, že to, co se nám před rokem jevilo jen jako zanedbaný dům, je v podstatě ruina.
Není to radostné zjištění a není divu, že jsme z něho všichni dost rozmrzelí a zklamaní.
Mnoho občanů si klade otázku, proč se tak málo daří zúčtovat s minulostí, rehabilitovat všechny její oběti, napravit všechny spáchané křivdy a spravedlivě potrestat jejich viníky. Mnoho lidí se ptá, jak je možné, že panstvo minulého režimu, které se obohatilo na úkor společnosti, je stále ještě panstvem, a jak je možné, že se tak úspěšně zabydluje v nových podmínkách. Mnoho občanů je podiveno nad tím, že se o rozsáhlé transformaci naší celé ekonomiky stále jen mluví a že ve svém každodenním životě přitom nespatřují jakékoli změny k lepšímu. Lidé jsou nervózní z toho, že jediné, co jim zatím plánovaná reforma přináší, je zdražování a hrozba ztráty sociálních jistot, včetně ztráty zaměstnání. Všichni jsme zneklidněni povážlivým vzrůstem kriminality. Naděje na lepší budoucnost je stále zřetelněji prorůstána nitkami pocitu právě opačného: totiž strachu z budoucnosti.
V atmosféře obecné netrpělivosti, nervozity, zklamání a pochybností se rodí a do našeho veřejného života vkrádají prvky nevraživosti, podezřívavosti, nedůvěry, vzájemného osočování; svoboda překvapivě otevřela dveře projevům našich nejrozmanitějších špatných vlastností a ukázala hloubku mravního úpadku, který postihl naše duše. Monolitního, viditelného a všemi snadno rozpoznatelného nepřítele jsme porazili a hledáme teď -- hnáni svou nespokojeností a potřebou najít živoucího viníka -- nepřítele jeden v druhém. Jeden druhým se cítíme být zklamáni nebo dokonce podvedeni.
Před rokem nás všechny spojovala radost z toho, že jsme prolomili mříže totality a osvobodili se, dnes jsme všichni trochu zneurotizováni tíhou svobody. Naše společnost je stále ještě v jakémsi šoku. Dalo se předvídat, že tento šok přijde, nikdo jsme však nepředvídal, že bude tak hluboký. Starý systém se zhroutil, nový není dosud vybudován a náš společenský život je poznamenán podvědomou nejistotou, zda vůbec víme, jaký systém chceme budovat, jakým způsobem ho máme budovat a zda ho vůbec umíme budovat. Pocit vzdálenosti, mlhavosti a neurčitosti horizontu nového pořádku vede mnohé z nás k tomu, že se upínají k horizontům náhradním a dílčím a zapomínají, že prospěch individuální či skupinový je možný jen na pozadí prospěchu obecného nebo v souvislosti s ním.
Nemilým překvapením, které nám rok 1990 přinesl, je tedy dost rozpačitá, ne-li přímo dusná atmosféra, v níž jsme se na jeho sklonku ocitli.
Dík této atmosféře máme všichni sklon zapomínat na několik velkých překvapení v dobrém smyslu toho slova, která nám první rok po naší vzpouře proti totalitnímu režimu přinesl. Myslím, že je mou povinností připomenout dnes i to dobré, co se stalo a o čem jsme si před rokem ještě stěží uměli představit, že se nám podaří.
(1)
Poslední jednotky sovětské armády, která nás před dvaadvaceti lety přepadla, opouštějí naši zemi.
(2)
Úspěšně jsme absolvovali své první svobodné volby po dvaačtyřiceti letech, v nichž jsme si zvolili své představitele do zastupitelských sborů všech stupňů skutečně podle své vůle.
(3)
Naše parlamenty přijaly mnoho desítek nových zákonů, které tvoří první základy skutečně právního, demokratického a decentralizovaného státu.
(4)
Dosáhli jsme toho, že nás celý svět respektuje po dlouhých desítiletích opět jako nezávislý demokratický stát a že se tento stát těší obecné vážnosti, je navštěvován nejvýznamnějšími světovými státníky, kteří vysoce oceňují jeho iniciativní zahraniční politiku, směřující k budování nové mírové Evropy.
(5)
V naší zemi je naprostá svoboda slova a projevu a je zaručena svoboda shromažďování a sdružování.
(6)
Zpřetrhali jsme dráty, kterými byla naše republika obklíčena a které z ní dělaly jeden veliký koncentrační tábor; kdokoli smí cestovat kamkoli a kdokoli smí přijíždět k nám.
(7)
V naší zemi byl obnoven svobodný náboženský život, všechny katolické diecéze jsou obsazeny biskupy, navštívil nás papež, navázali jsme diplomatické styky s Vatikánem.
(8)
Po složitých diskusích se nám podařilo vypracovat scénář ekonomické reformy a přijmout několik důležitých ekonomických zákonů, které vytvářejí legislativní předpoklady této reformy. Dnešním dnem vstupuje naše reforma v život.
(9)
Začli jsme tvořit skutečnou a životaschopnou federaci. První a pravděpodobně nejdramatičtější fáze této tvorby vyvrcholila nedávným přijetí ústavního zákona, který nově rozděluje pravomoci výkonné moci mezi naše dvě republiky a federaci.
Jak patrno, podařilo se v jednom jediném roce víc, než za předchozích jednačtyřicet let.
Vím, že to je stále ještě velmi málo a že to hlavní máme teprve před sebou. Řekl bych, že jsme uzavřeli rok příprav a tvorby předpokladů. Rok tvorby nového prostoru.
V roce, do něhož dnes vstupujeme, začneme tento prostor naplňovat obsahem. Na půdě všech předpokladů a podmínek, kterou jsme vytvořili, začneme už reálně stavět náš nový demokratický stát a budovat jeho nový hospodářský systém.
Od projektu rekonstrukce domu přecházíme k rekonstrukci samé.
Neskrývám, že rok 1991 bude rokem velké zkoušky. Začneme uskutečňovat to, co jsme si loni naplánovali, a začneme zjišťovat, jak se nám to daří a zda jsme opravdu schopni prakticky přinášet ty oběti, o nichž zatím jen teoreticky mluvíme a bez nichž se velká proměna naší země, pro kterou jsme se rozhodli, neobejde.
Nikdo z nových představitelů našeho státu nevolá po těchto obětech proto, že by přál svým spoluobčanům utrpení. Všichni přemýšlejí o způsobech, jak tyto oběti omezit na nevyhnutelnou míru. Všichni však vědí, že oběti jsou nutné a že není jiné cesty. Dosavadní systém se zhroutil nejen u nás, ale v celém bývalém sovětském bloku, a spolu s ním se hroutí i dosavadní systém našich zahraničně-ekonomických vazeb, takže i kdybychom chtěli udržovat dál při životě dosavadní veskrze neúspěšný centralistický hospodářský systém, nemohli bychom ho udržet prostě proto, že už zmizelo samo prostředí, v němž by mohl přežívat a v němž jedině byl myslitelný.
Milí spoluobčané,
vážení přátelé,
dovolte mi, abych se na závěr pokusil shrnout a aspoň přibližně časově ohraničit základní úkoly, které před námi v tomto roce stojí.
(1)
Domnívám se, že nejpozději do konce roku by měly naše parlamenty přijmout tři nové ústavy, dvě republikové a federální. Tyto ústavy by měly tvořit logický trojúhelník, který by byl pevným a trvanlivým základem celého našeho nového právního řádu. Podaří-li se to našim zastupitelským sborům, splní tím hlavní úkol, který jste jim jako voliči pro jejich dvouleté funkční období svěřili. Tyto ústavy by měly mimo jiné dát definitivní podobu našemu státoprávnímu uspořádání. Pro dobu, než vstoupí nové ústavy v platnost, bude třeba podle mého názoru přijmout několik dočasných zákonů, které zajistí ústavní způsob řešení nejrůznějších krizových situací, které mohou v této těžké době nastat.
(2)
Už tento měsíc by měly začít aukce podle zákona o malé privatizaci. Malá privatizace, podobně jako restituce, by mohla být podle mého odhadu v podstatě ukončena rovněž v příštím roce. Velké, nepružné a byrokratické organizace ve sféře služeb, obchodu a drobnější výroby by měly být rozbity a nahrazeny rozsáhlou sítí soukromých a plně samostatných provozoven.
(3)
Současně s malou privatizací by měl začít proces velké privatizace. Ten si vyžádá zřejmě několika let. Na jeho konci by mělo být veškeré vlastnictví, tedy vlastnictví půdy, nemovitostí i výrobních prostředků, rozděleno konkrétním, jednoznačným a plně suverénním vlastnickým subjektům.
(4)
Dnešním dnem začíná u nás, jak víte, stav relativně svobodné tvorby cen jako jedné z podmínek tvorby vskutku tržního prostředí. Liberalizace cen přinese pravděpodobně jejich rychlý vzrůst. V druhé půli roku by se mohla podle odhadu odborníků cenová hladina uklidnit. S liberalizací cen souvisí i takzvaná vnitřní konvertibilita, k níž přistupujeme a která by měla být prvním krokem na obtížné a dlouhé cestě ke konvertibilitě skutečné a úplné. V první půli roku lze očekávat, navzdory všem protiinflačním opatřením, vzrůst inflace. I to bude daň, kterou musíme naší reformě zaplatit. Podle mého mínění bude nutné v první polovině roku do té míry zprůhlednit legislativní podmínky podnikání, aby zahraniční investoři ztratili zábrany u nás podnikat. Zatím jim v tom brání nejasnost vlastnických vztahů a právního rámce zahraničního podnikání u nás.
(5)
Paralelně s těmito prvními kroky naší ekonomické reformy by měla vznikat na vládní úrovni jasná strategická koncepce ve dvou oblastech. Zaprvé v oblasti sociální, kde je třeba urychleně vybudovat ve spolupráci s odbory systém legislativních a správních pojistek proti nebezpečí nespravedlivě a nehumánně rozprostřených dopadů ekonomické reformy. Zadruhé pak v oblasti struktury a orientace naší energetiky a velkého průmyslu. V této věci nemáme dosud jasno a za daného stavu nelze spoléhat na to, že rodící se tržní prostředí vyřeší všechno za vládu. Tato koncepce musí respektovat všechny základní ekologické požadavky.
(6)
Pevně věřím, že v roce 1991 projedná a přijme Federální shromáždění dobré a spravedlivé zákony, které vnesou jasno i do budoucnosti rolníků a zemědělců a vůbec do budoucnosti našeho zemědělství.
(7)
Za rok se bude naše země pomalu připravovat k novým parlamentním volbám. Pevně věřím, že se během tohoto roku stabilizuje spektrum politických sil v naší společnosti a pevně věřím, že v příštích volbách budeme své zástupce volit podle lepšího volebního zákona a do menší a praktičtější struktury zastupitelských sborů, jak budou definovány v našich nových ústavách.
(8)
Pokud jde o zahraniční politiku, měli bychom si udržet její dosavadní iniciativnost. Za důležité považuji, aby se co nejdřív, pokud možno ještě v lednu, sešel Politický poradní výbor Varšavské smlouvy, který by zrušil všechny její vojenské struktury, včetně spojeného velení, jak se na tom již členské země předběžně shodly. V duchu Pařížské charty chceme usilovat o novou kvalitu helsinského procesu, k čemuž by nás mohla dobře inspirovat i okolnost, že byl do Prahy umístěn stálý sekretariát KBSE. Při našem včleňování do existujících i nově vznikajících evropských struktur chceme svůj postup všestranně koordinovat především s Polskem a Maďarskem, těmito našimi nejbližšími sousedy. Věříme, že Československo bude už v lednu nebo únoru přijato za řádného člena Rady Evropy. Zároveň doufáme, že se nám podaří během tohoto roku dosáhnout výhodné asociační smlouvy s Evropskými společenstvími. Neskrýváme, že v budoucnosti bychom se rádi stali jejich plnoprávným členem. Usilujeme rovněž o těsnější spolupráci s NATO, i když prozatím nemáme v úmyslu do něj vstoupit.
Milí spoluobčané,
zajisté vám neříkám nic nového, když vám oznamuji, že nás čekají těžké doby. Nejtěžší bude zřejmě rok, který dnes začíná. Za nejdůležitější považuji, abychom v nadcházejících zkouškách, byť by byly jakkoli tvrdé, neztratili naději. Kdybychom ji ztratili, ztratily by tyto zkoušky v našich očích jakýkoli smysl. Nebyly by to pak zkoušky, bylo by to pouhé strádání. Pevně věřím, že v těchto zkouškách obstojíme. Přeji si, abychom v nich obstáli co nejlépe. A to právě záleží na míře naděje, jakou si dokážeme uchovat ve svých duších.
Žádám vás proto všechny, abyste tuto naději v sobě i kolem sebe střežili jako oko v hlavě.
Uvědomte si, prosím, že špatného domácího jsme už odstranili a jakkoli je tento dům po dlouhých letech jeho vlády zruinovaný, je to teď už dům náš a jen na nás záleží, co z něho uděláme. Žádám vás proto všechny, Čechy, Slováky i příslušníky jiných národností, abyste si vážili našeho nového státu, chápali ho jako stát skutečně svůj a pamatovali na jeho celkový prospěch. První zatěžkávací zkoušku soužití národů v tomto státě jsme už prodělali a Češi i Slováci v ní obstáli.
Přeji všem Slovákům, aby se jim co nejlépe dařilo budovat svoji svébytnou a hospodářsky samostatnou republiku. Věřím, že to bude republika lásky a hrdosti pro všechny její občany.
Totéž přeji všem Čechům. Věřím, že jejich republika bude republikou moudrosti a tolerance pro všechny její občany.
Všem krajanům, Čechům a Slovákům, žijícím v cizině, přeji vše nejlepší. Čas diaspory skončil. Ať již se vrátí domů či zůstanou v nové vlasti, budou zde vítáni, stejně jako jejich nesmírně cenné zkušenosti a podnikavost.
Obracím se na všechny, kteří svou prací vytvářejí hodnoty pro celou společnost. Po dlouhé době to budou opět hodnoty, které budou vytvářet pro sebe a své blízké, nikoli tedy pro své biřice a pro jakousi abstraktní budoucnost utopické ideologie. Vyzývám všechny z nich, kterým se rychle podaří nalézt své místo v novém hospodářském systému, aby cítili s těmi, kdo takovéto štěstí hned mít nebudou, a pomáhali jim podle svých možností. Obracím se na všechny, kdo pracují na půdě, a přeji jim hodně úspěchů v jedné z nejstarších lidských činností. Přeji jim, aby si rychle znovu osvojili hrdost hospodáře na dílo vykonané v potu tváře. Na zdaru jejich snažení budou záviset i základy spokojenosti a blahobytu nás všech.
Obracím se na všechny, kdo se rozhodli jít zatím neprošlapanou cestou soukromého podnikání a přeji jim hodně štěstí v jejich práci. Prosím je, aby nezapomněli, že vytvořený zisk není cílem sám o sobě, nýbrž prostředkem pro další zvelebování společnosti a jejích statků a k tvorbě podmínek pro vskutku důstojný a plný lidský život.
Obracím se na žáky, studenty a všechny mladé lidi. Prosím je, aby se soustředěně zadívali ke všem obzorům, které se před nimi otevírají a o kterých se jim ještě před rokem jenom snilo. Na jejich touze po vzdělání, mravních hodnotách i na jejich podnikavosti závisí naše budoucnost.
Obracím se i na ty, kteří větší část svého díla pro společnost již vykonali. Přeji jim, aby změny, na které tak dlouho čekali nebo které sami svou prací připravovali, vnášely do jejich života radost a spokojenost. Je nám zapotřebí jejich zkušeností, moudrosti i lásky.
Vážení spoluobčané,
milí přátelé,
čas novoročních projevů, které byly každý rok stejné, definitivně skončil. Pevně věřím, že již ten příští bude obsahovat více příjemných překvapení, než překvapení nepříjemných. Věřím, že vám budu moci oznámit, že rekonstrukce našeho domu úspěšně započala a jeho základy tkví opět pevně v této zemi a jejích nejlepších tradicích.
Před rokem jsem svůj novoroční projev ukončil parafrází známé Komenského věty "Tvá vláda, lide, se k tobě navrátila!". Dnes bych na tuto větu navázal takto: "Je na tobě, lide, abys ukázal, že návrat vlády do tvých rukou měl smysl".
Šťastný nový rok!
Novoroční projev prezidenta ČSFR Václava Havla
------------------------------------------------------------------------
Praha, Pražský hrad, 1. ledna 1992
Milí spoluobčané,
už delší dobu si kladu tuto základní otázku: proč v době, kdy nás neohrožuje, ani do našich věcí nezasahuje žádná cizí moc a my máme - jako stát i jako občané - svůj osud poprvé po staletích skutečně ve vlastních rukách, máme tak málo důvodů k radostné spokojenosti? Kde vlastně tkví příčiny naší nervozity, bezradnosti, netrpělivosti, ba mnohdy i beznaděje? Vládám, parlamentům i prezidentovi lze zajisté vyčíst tisíc a jednu chybu, ztěží však může někdo soudný říct, že tyto instituce, ostatně demokraticky vzniklé, nesou kompletní odpovědnost za zneklidňující stav naší země a že jsou výlučnou příčinou všeho zla. Změnit vládu, parlament i prezidenta lze dnes celkem snadno, doufat ale, že se tím všechno rázem vyřeší a nastane obecná pohoda, by bylo očividně bláhovou iluzí.
Příčiny tíživé situace, v níž se ocitáme, tkví totiž nepoměrně hlouběji. Jejich zdrojem je fakt, že nás historie postavila před zcela nevídaný úkol: znovu nalézt sebe samé.
Vždyť vše, co prožíváme, ať už to je dobré a nadějné, anebo naopak špatné a deprimující, souvisí tak či onak s velkým procesem našeho nového historického sebehledání. Hledáme - jako země opět plně nezávislá - své nové postavení ve světě. Hledáme nový, lepší a vskutku spravedlivý model své vlastní státní existence a soužití našich národů. Hledáme nejlepší způsoby, jak od základů přebudovat naše hospodářství a umožnit mu přirozený rozvoj. Hledáme nový ústavní a politický systém, takový, který by nejlépe vyhovoval našim dnešním podmínkám. Hledáme novou totožnost našeho státu jako státu vskutku právního: přebudováváme celý náš právní řád. Hledáme nový vztah občana ke státu a státu k občanovi, občana k občanovi i občana k vlastnictví a k práci. Hledáme posléze i nový a žádnými předsudky už nezatížený vztah k vlastní minulosti. Potýkáme se přitom nejen s dědictvím komunismu, ale i s mnoha problémy, které zaklela do našeho osudu i naše vzdálenější historie.
Je zřejmé, že takto komplexní a radikální znovuhledání sebe sama, takto nebývalý přerod celé společnosti, nemůže být úkolem lehkým a bezbolestným. A rozhodně to není úkol, s kterým si může poradit politická reprezentace sama. Je to úkol pro všechny. Je to úkol, proti kterému nemáme právo protestovat, protože jsme si ho my sami dali: když jsme se vzbouřili proti ponižujícímu typu lidské, občanské a státní existence, který jsme tak dlouho trpně snášeli, rozhodli jsme se tím zároveň, že budeme hledat jiný, svobodnější a důstojnější způsob vlastního bytí. V tuto chvíli jsme uprostřed tohoto hledání. Možná se ocitáme v jeho nejtěžší fázi, možná jeho nejtěžší fázi máme teprve před sebou. Ať tak či onak, jsme na cestě. Je to cesta komplikovanější, než jsme tušili, plná nástrah a překvapení. Vrátit se nechceme, nemůžeme a ostatně nemáme ani kam. Cíl je ale zatím stále ještě v nedohlednu. Jaký tedy div, že se ve společnosti rozmáhá zneklidnění, nervozita, obavy, pochybnosti, ba leckdy i malomyslnost. Je to víc než přirozené; vždyť i sám Kristus zapochyboval na kříži o smyslu své cesty. Zdá se, že vše, co prožíváme, musíme prožít. Přeskočit historickou fázi svého sebehledání bohužel nemůžeme. Máme jedinou možnost: pokračovat v cestě. A zachovat si přitom chladnou hlavu, důvěru v cíle, k nimž míříme, solidární vzájemnost, zdravý nadhled, vytrvalost a odvahu, pevnou vůli.
A teď se s vámi, dovolíte-li, podělím o některé své pocity a řeknu vám, z čeho mám radost a co mě naopak trápí.
Obtížně, ale přece začíná u nás po desítiletích diktatury fungovat parlamentní demokracie, formují se demokratické instituce a místní samospráva. Rychle krystalizuje politické spektrum a profilují se politické strany; máme už svou pravici, levici i střed. Politika je přitom pod nemilosrdnou kontrolou svobodného tisku.
To všechno je samozřejmě dobré a raduji se z toho.
Méně dobré je, že nové politické klima a nový politický systém, který se v něm rodí, jsou až příliš často provázeny politikařením, stranickým hašteřením, vzájemným osočováním, nevraživostí, ba leckdy i zlovolností a intrikami. Těmto jevům se sice nemůže vyhnout žádná demokracie, kterou tvoří lidé a nikoli andělé, nicméně zdá se mi, že právě v této těžké době bychom se přeci jen mohli trochu víc ovládat; obecná politická nesvornost je přesně tím druhem luxusního zboží, na který mnoho prostředků zatím nemáme.
Velmi mne trápí to, co slyším už dva roky a všude: že různá nomenklaturní bratrstva, včetně příslušníků bývalé státní policie, mají stále pod kontrolou mnoho podniků a úřadů, dál se nepoctivě obohacují, vesele kapitalizují nakradené peníze a vesele dál vládnou těm, kteří žili vždycky poctivě a bezúhonně. Tito lidé těží z toho, že jsme se nedokázali včas a dost důrazně rozejít s minulostí a omezit vliv všech, kdo ji aktivně spoluvytvářeli. Nesouhlasím s názorem, že chyba se stala hned v prvních revolučních dnech, kdy jsme údajně jednali s protivníkem příliš ohleduplně. Ti, kteří to tvrdí, velmi rychle zapomněli, že bývalý režim disponoval do poslední chvíle všemi možnými i nemožnými mocenskými nástroji a že vůbec nebylo jisté, že jich nepoužije proti lidu. Už proto byla určitá opatrnost na místě, a pakliže u nás nebyla prolita krev nevinných lidí, bylo tomu možná i dík této opatrnosti. Chyba se stala zřejmě až později, v prvních měsících roku devadesátého, kdy jsme všichni podcenili neobyčejnou prohnanost svých dřívějších protivníků a jejich neobyčejnou schopnost rychle se přizpůsobit novým poměrům. Těžce a dlouho se tato chyba asi bude napravovat. Napravit se ale musí. Způsobem kulturním, právním, civilizovaným. Kdysi jsem řekl na Václavském náměstí "Nejsme jako oni". Nechceme-li být jako "oni", znamená to, že se nesmíme nechat zaslepit fanatismem, krvelačnou touhou po pomstě a nenávistí. Neznamená to však, že "jim" můžeme cokoliv tolerovat nebo že ty, kteří spáchali trestné činy, nemáme stíhat.
Stejně jako vás, i mne trápí, že se stále nedaří zastavit v naší zemi růst kriminality a že se objevují a dokonce množí projevy rasové či národnostní nesnášenlivosti, antisemitismu, politického extrémismu, potlačování menšinových práv, xenofobie, ba tu a tam i fašismu. To všechno jsou úkazy nebezpečné a varovné. Je smutným, ale mnohokrát ověřeným faktem, že po všech velkých společenských změnách, zvláště po těch, jež rozšiřují občanské svobody, rapidně vzrůstá individuální i skupinové násilí. To samozřejmě neznamená, že se s těmito jevy smíme smířit jako s nutným zlem. Naopak: chci spolu s jinými uvažovat o projektu rozsáhlého a dlouhodobého boje proti všem druhům násilí. Tento boj musí mít dvě dimenze: výchovnou a represivní. Jedině tak může být úspěšný.
A teď pro změnu něco, z čeho se raduji: svoboda neprobouzí v naší společnosti zdaleka jen špatné vlastnosti, jak se to někdy může jevit. Probouzí v ní k novému životu i vše dobré, co v ní dosud dřímalo a co nemělo dostatek možností se projevit. Vznikají rozmanité nadace, humanitární a charitativní společnosti, fondy a konta na pomoc lidem, kteří jsou na tom zdravotně nebo sociálně hůř než ostatní, probouzí se solidarita, humanita a dobrá vůle. Ale nejen to: zdravotnictví, školství a kultura mají pramálo peněz, a přesto si nezoufají. Náš společný dík patří tedy lékařům a učitelům, kteří pečují, často v žalostných podmínkách a za bídné peníze, o naše zdraví i o rozvoj naší duchovnosti. Dnes vstupujeme do roku, v němž si připomeneme čtyřsté výročí narození J.A. Komenského a který vláda vyhlásila rokem vzdělání a výchovy. Vychovávat - v nejširším a nejhlubším slova smyslu - potřebujeme všichni, od žáčka mateřské školy až po ministra či prezidenta. Nechat se vychovávat není potupa či hanba. Uznání patří všem, kdo se nebojí výchovy, i všem, kdo dobře vychovávají druhé.
V loňském lednu začala, jak všichni víte, dalekosáhlá transformace naší ekonomiky. Byl-li rok 1990 rokem liberalizace politické, pak rok 1991 byl rokem liberalizace ekonomické. Raduji se z toho, že základní systémové kroky naší reformy se zatím daří. Přežili jsme to, co mnohými státy v podobné situaci otřáslo až v základech, totiž první liberalizaci cen po dlouhých desítiletích jejich centrálního určování. Byla zavedena vnitřní konvertibilita koruny. Bylo vykonáno mnoho práce na poli legislativním, organizačním i v oblasti vnějších hospodářských vztahů. Už rok probíhá zdárně malá privatizace; soukromníci vydražili tisíce prodejen a provozoven v hodnotě mnoha miliard korun. Začíná i velká privatizace; příslušná ministerstva nyní intenzivně posuzují tisíce základních a konkurenčních privatizačních projektů, podle nichž bude privatizován státní majetek, odhadovaný na stovky miliard. Občané si registrují své kupónové knížky a připravují se na to, že se brzy stanou akcionáři - a tedy reálnými vlastníky - podniků, které byly donedávna státní. Vzniká velká vrstva podnikatelů všeho druhu, rodí se tržní prostředí. Při tom všem se podařilo udržet vyrovnaný rozpočet, zabránit nekontrolované inflaci, nezadlužit se víc, než je nezbytně nutné.
Reforma, o níž jsem loni na Nový rok řekl, že je připravena ke startu, tedy skutečně začala, probíhá celkem úspěšně a její odvážnost sklízí v zahraničí zasloužený respekt.
To všechno je samozřejmě důvod k radosti.
Méně radosti vyvolávají ovšem některé nevyhnutelné průvodní jevy této radikální reformy. Většina jejich příčin - a to je třeba si znovu a znovu uvědomovat - netkví ovšem v této reformě jako takové, ale v hlubokých strukturálních deformacích celého našeho hospodářství, jak jsme ho zdědili, a v nepříznivých vnějších okolnostech, především ve zhroucení trhu bývalé RVHP. Mnoho podniků ztrácí odbytiště a není schopno obstát v konkurenci; roste nezaměstnanost; velké potíže způsobuje zadluženost podniků a jejich platební neschopnost; mnohé z nich zkrachují, protože nemají perspektivu, anebo proto, že se nedokázaly včas přizpůsobit novým poměrům a pasivně spoléhaly na to, že je stát - tak jako dosud - vždycky nakonec nějak zachrání. Tato zátěž přitom není v naší federaci rozprostřena rovnoměrně; všichni víme, že Slovensko je na tom podstatně hůř než české země a že jsou velké rozdíly i mezi jednotlivými regiony.
Je přirozené, že za této situace výroba celkově klesá, a že tudíž klesají jak reálné příjmy státního rozpočtu, tak životní úroveň. Tento vývoj bude bohužel v tomto roce ještě pokračovat. Dokonce se zdá, že nejhorší je teprve před námi. Nicméně paralelně s tímto hospodářským poklesem se budou postupně utvářet a stabilizovat předpoklady k budoucímu obratu. Tento rok bude nejen rokem velké privatizace, ale i rokem dobudování všech nezbytných institucí tržní ekonomiky, jako jsou berní, živnostenské a celní úřady, hospodářské komory, burzy a tak dále. Bude to i rok, v němž bude dotvořena nová a moderní daňová soustava a kdy - jak doufám - se zásadně zlepší práce celého bankovního systému.
Někteří odborníci říkají, že se celkový ekonomický pokles může zastavit už koncem tohoto roku. Rád bych tomu věřil, ale nemyslím si, že bychom měli na tuto prognózu příliš spoléhat. Měli bychom být připraveni spíš na to, že ze živelné pohromy, jíž bylo jednačtyřicet let komunistického řízení, se bude naše hospodářství vzpamatovávat dlouho a těžce.
O to důležitější je, aby federální vláda i vlády republikové věnovaly ještě větší pozornost než dosud promyšlené sociální politice, systematické podpoře nových pracovních příležitostí, rekvalifikačním programům, aby trvale vedly vážný dialog se svými sociálními partnery a především aby věnovaly daleko více energie konkrétní a vskutku koncepční hospodářské politice. Vlády musí mít dobře promyšleno, jakými ekonomickými nástroji pomoci životaschopným podnikatelským záměrům; jak čelit hospodářským a sociálním problémům jednotlivých regionů; zda a kterým podnikům má význam dále zmírnit dluhy; jak usnadňovat výrobcům export a jak ho stimulovat; jak vést účinnou antimonopolní politiku; jak podpořit příliv zahraničního kapitálu; jak systematicky pomáhat žádoucí odvětvové restrukturalizaci naší výroby, a to i s ohledem na životní prostředí; jak kultivovat rozvoj středního stavu a z jakých zdrojů podpořit rozvoj infrastruktury, bytové výstavby a podobně. Jsou úkoly, které v naší situaci vznikající trh sám od sebe a automaticky bohužel nevyřeší a vyřešit nemůže. Stát už sice není pánem veškerého hospodářství, ale zcela se vytratit ze scény nemůže. Nedělá to ani v těch nejrozvinutějších tržních ekonomikách.
Dobré je, že byl konečně přijat transformační zákon. Není sice dokonalý a není vyloučeno, že bude pod tlakem zkušeností ještě vylepšován, nicméně základní perspektivu budoucích proměn dává i našim zemědělcům. Bude-li jeho aplikace provázena i promyšlenější konkrétní agrární politikou vlád, je naděje, že začne svítat i nad naším zemědělstvím.
Myslím, že všichni máme důvod ke střízlivé radosti z toho, že se uprostřed dramaticky se proměňujícího světa krůček po krůčku upevňuje mezinárodní postavení svobodného a nezávislého Českoslovenka. V loňském roce opustil naše území poslední sovětský voják, za aktivní účasti Československa byl v Praze zrušen Varšavský pakt, navázali jsme vskutku přátelské vztahy s mnoha demokratickými zeměmi, s některými máme už podepsány nové smlouvy, s jinými je v brzké době podepíšeme. Už před rokem jsme se stali řádným členem Rady Evropy. Nedávno jsme podepsali velmi důležitou Evropskou dohodu a stali se tak přidruženým členem Evropských společenství. Je to nesporný úspěch československé vlády i diplomacie: jde totiž možná o vůbec nejdůležitější smlouvu v našich poválečných dějinách, o smlouvu, která nám fakticky otevírá dveře do politického a ekonomického prostředí demokratické Evropy. Zpevňuje se naše spolupráce se Severoatlantickou aliancí, prohlubuje se i koordinace naší politiky se sousedním Polskem a Maďarskem. Aktivně se podílíme na práci Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, které bude Československo v tomto půlroce předsedat. Koncem tohoto měsíce bude v Praze schůzka jejích ministrů zahraničí a v době našeho předsednictví se bude připravovat její vrcholné setkání zvané Helsinky 2, které se má konat v létě a které by mohlo být vůbec nejdůležitější událostí v poválečných dějinách Evropy. Po konferenci ve Versailles po první světové válce a po jaltské konferenci na sklonku druhé světové války to bude zřejmě třetí pokus - a tentokrát, doufejme, opravdu úspěšný - o vytvoření fungujícího evropského mírového a bezpečnostního pořádku. Bude to první takto důležitá konference, které se zúčastní sjednocené Německo, které se budou účastnit místo bývalého Sovětského svazu nezávislé republiky, jež v jeho prostoru vznikly, i ty státy zanikající a tragicky dnes zkoušené Jugoslávie, které budou mezitím diplomaticky uznány. Československo dobře ví, že nebude žít v bezpečí a míru, nebude-li v nich žít celá Evropa. Už proto chce a je dokonce povinno přispět ke zdaru této konference, která by mohla naznačit, jak nejlépe propojit různé dnes existující evropské struktury a organizace v jeden členitý celek, který by postupně vytvářel záruky skutečného mírového soužití všech evropských národů, účinné pojistky proti nebezpečí regionálních konfliktů, a který by přispíval k celoevropské politické integraci a propojoval zároveň Evropu se severoamerickým kontinentem a s částí Asie na základě společně sdílených demokratických hodnot.
Všechny nás trápí nesmyslná válka v Jugoslávii a nebezpečí dalších konfliktů ve výbušně se proměňujícím postkomunistickém světě. Všichni proto upínáme své naděje k integračním evropským procesům, které by mohly postavit hráz hrozbě lokálních konfliktů na evropské půdě a v celém prostoru bývalého Sovětského svazu.
Na závěr se zmíním, vážení spoluobčané, o tom, co mne trápí v tuto chvíli ze všeho nejvíc. Je to fakt, že představitelé dvou tak si blízkých a tak kulturních národů, jakými jsou Češi a Slováci, se stále nemohou dohodnout na způsobu budoucího soužití těchto národů, a tím na samé budoucí podobě společného státu.
Loni v tuto chvíli jsem vyslovil naději, že do konce roku budeme mít novou federální ústavu. Její duchovní, mravní a politický pilíř, totiž Listinu základních práv a svobod, sice už rok máme, ale ústavu jako celek dosud nemáme a není ani jisté, že ji budeme mít do voleb, jak jsme občanům slíbili. Je tomu tak především proto, že rozpravy o našem státoprávním uspořádání pokračují pomalu a nad budoucí podobou naší státní existence se dnes vznáší bohužel ještě víc otazníků než před rokem. Jednání národních rad o smlouvě, která by měla být východiskem nové federální ústavy, uvízla zatím na mrtvém bodě; naše parlamenty jsou v této věci rozštěpeny; operativní možnost dotázat se občanů našich republik na jejich mínění stále ještě nemáme; stále nemáme záruky, že vinou polarizace názorů na tuto otázku nenastane stav ústavní krize, právního chaosu nebo dvojpráví; stále není jasno, co se stane, bude-li parlament nedejbůh ochromen a neschopen se usnášet.
Těmito věcmi se netrápím jen já: mnozí z vás jsou právem stále víc touto situací zneklidněni a velmi těžce nesou nejistotu o tom, v jakém státě vlastně budeme žít.
Nedávno jsem předložil Federálnímu shromáždění několik návrhů zákonů, které by mohly otevřít prostor dalšímu jednání, vytvořit systém pojistek proti možné krizi a zajistit aspoň to, aby mohly v červnu úspěšně proběhnout volby. Požádal jsem veřejnost, aby mé úsilí podpořila, a mé návrhy se skutečně setkaly s velkou podporou občanů. Nechápal jsem ji ani jako podporu mé osobě jako takové, ani jako podporu tomu či onomu konkrétnímu paragrafu, který navrhuji, ale jako výraz oprávněné touhy lidí získat konečně jasno v základních otázkách naší státnosti a zároveň jistotu, že náš ústavní a politický systém nevyústí do permanentní krize. Nechápal jsem tuto podporu - na rozdíl od některých poslanců - ani jako nepřípustný tlak na parlament, ale naopak jako veskrze oprávněný projev voličské vůle, který by měl být pro parlament důležitým signálem, impulsem pro jeho práci a pomocí všem jeho členům, kteří pociťují - tak jako jejich voliči - nutnost brzké dohody o způsobu naší státní existence. Mé návrhy budou projednávány sice až koncem ledna a jejich osud je víc než nejistý, nicméně státotvorná vůle, kterou dali občané jejich podporou najevo, přece jen - zdá se mi - už přináší své první plody: ve Federálním shromáždění se probudila opět vůle k dohodě, jak o tom svědčí schválení rozpočtu, a naši poslanci se začínají urychleně a se vší vážností obírat otázkami našeho budoucího ústavního systému. Rád bych poděkoval znovu občanům za jejich podporu. Zároveň znovu a naléhavě žádám poslance Federálního shromáždění, aby se tématy, která jsem svými návrhy otevřel, zabývali dřív než bude pozdě.
Jedním z mých návrhů je i návrh nového volebního zákona. Jeho smyslem je prohloubit vazbu mezi voliči a zvolenými poslanci a zajistit stabilitu a dělnost budoucího parlamentu, budoucí vlády a vůbec našeho politického systému. Je to návrh demokratický, vyvážený, obecně srozumitelný, který se snaží spojit výhody většinového i poměrného systému a odstranit jejich nevýhody. Prosím poslance, aby zákon tak zásadní důležitosti pro budoucí osud našeho demokratického státu, jakým je zákon volební, projednávali věcně, odpovědně a nepředpojatě a aby se pokusili neposuzovat ho jen z hlediska šancí, které dává jejich straně, nebo dokonce jen jim osobně, ale z hlediska šance, kterou dává občanovi. Obávám se, že budeme-li letos volit podle takového zákona, podle jakého jsme volili půl roku po listopadové revoluci, nebude tím zajištěna ani žádoucí účast voličů, ani politická stabilita parlamentu. Účast na volbách, jejich dobrý výsledek a celková vyváženost politického systému závisejí na volebním zákoně podstatně víc, než si je leckdo ochoten připustit.
Milí spoluobčané,
žádám-li naše poslance o to, aby včas a odpovědně projednali a přijali zákony, které vnesou aspoň částečné světlo do nepřehledného, špatného a nebezpečného ústavního stavu, v němž se dnes ocitáme, a aby včas a odpovědně učinili vše pro úspěch nadcházejících voleb, pak vás žádám o to, abyste měli porozumění pro náročnost a komplikovanost jejich jednání a abyste dokázali mezi nimi odlišit ty, kterým jde nezištně o dobro obce, od těch, o nichž to říci nelze. Už teď byste měli myslet na to, komu vyjádříte v příštích volbách svou důvěru.
Přemýšlím, co vám mohu slíbit.
Mnoho toho není. Vskutku závazně vám mohu slíbit vlastně jen jedinou věc: dokud budu ve svém úřadu, budu se v rámci svých pravomocí i svého osobního vlivu znovu a znovu zasazovat za věci, o nichž jsem přesvědčen, že jsou správné a pomáhají nám opět nalézat sebe samé. Budu to dělat bez ohledu na to, zda si tím v tu kterou chvíli politicky pomohu nebo ublížím. Nejde mi o mne, ani o to, abych si ušetřil starosti, ale jen a jen o to, abychom žili pokud možno ve spořádaném státě, který ví, proč existuje, slouží svým občanům, ctí všechna jejich práva a dbá jejich prospěchu. Ve státě právním, humánním, spravedlivém, v němž bude dobře oběma jeho svébytným národům a všem jeho občanům. Byl bych rád, kdybyste se všichni mohli k budoucí podobě tohoto státu vyslovit, a byl bych rád, kdyby váš hlas vyzněl ve prospěch demokratické federace dvou rovnoprávných republik.
Přeji vám, vážení přátelé, aby se vám v novém roce dařila práce, přeji vám zdraví, klid, dobré nervy, hodně trpělivosti, naděje a síly, přeji vám, abyste si navzájem rozuměli a pomáhali. Nesnázím a lidem nedobré vůle musíme čelit moudrou a svornou vytrvalostí. V atmosféře slušnosti, tvořivosti, tolerance a neokázalého trvání na svých předsevzetích se nám všem budou daleko snadněji snášet nevyhnutelné zkoušky, které ještě musíme podstoupit, a řešit všechny velké problémy, s nimiž se ještě musíme utkat.
Budeme-li držet spolu, bude s námi i Bůh.
Šťastný Nový rok!
Novoroční projev prezidenta republiky Václava Havla
------------------------------------------------------------------------
Praha, 1. ledna 1994
Milí spoluobčané,
když vstupovala před rokem do života samostatná Česká republika, pro většinu z nás to byl spíš důvod k zamyšlení než k oslavám. Ptali jsme se sami sebe: co pro nás všechny - Čechy i Slováky - bude znamenat toto rozdělení našeho dosavadního domova? Co to bude znamenat pro střední Evropu? Máme to chápat jako úspěch našich reprezentací, nebo jako prohru v zápase o společný stát?
Myslím, že první rok naší nové státní existence rozptýlil větší část loňských obav. Naše republiky se nezhroutily a střední Evropou naše rozdělení neotřáslo. Česká společnost přijala tuto změnu věcně a s pochopením, nepropadla malomyslnosti či poraženectví, na Slováky nezanevřela a bez dlouhého váhání přiložila ruku k dílu, aby pokračovala v tvorbě nových poměrů v rozměrech českého státu. Zranění, které mnohým z nás způsobilo rozdělení Československa, jsme záhy pochopili jako daň, kterou platíme za svou polistopadovou svobodu.
Co toto rozdělení bude skutečně historicky znamenat a co přinese, záleží zase především na nás samotných. Smyslem evropského sjednocování je tvorba nového typu soužití a spolupráce všech jejích svébytných součástí. Fakt, že se tohoto sjednocování účastníme jako dva suverénní státy, spojované bohatstvím česko-slovenské vzájemnosti, bychom tudíž měli přijmout prostě jako nově a jinak založenou výzvu k naplňování tohoto evropského cíle. Podaří-li se nám to, bude to znamenat, že jsme v této dějinné zkoušce úspěšně obstáli.
Předpoklady k tomu máme. Nejdůležitějším z nich je, že Česká republika dokázala ihned po svém vzniku navázat na vše dobré z dávnějšího i čerstvého československého odkazu. Jasně jsme se přihlásili k humanistické a demokratické tradici naší novodobé historie, což jsme symbolicky vyjádřili i převzetím československého státního svátku, a bez přerušení jsme pokračovali ve velkém transformačním díle zahájeném po listopadu 1989.
Dík tomu všemu dokázal náš parlament včas přijmout novou demokratickou ústavu, jakož i bezpočet dalších zákonů, pokračujících v zásadní přestavbě celého našeho právního řádu. Nový ústavní systém začal být naplňován a uváděn v život: brzy byl zvolen prezident a zřízen Ústavní soud a letos má být tento proces dovršen volbou Senátu. Naše vláda se těší trvalé podpoře parlamentu i většiny občanů. Česká republika, samozřejmě i dík spořádanému způsobu rozdělení Československa, byla v krátké době plně uznána mezinárodním společenstvím, ve své zahraniční politice se záhy postavila na vlastní nohy a způsobem přiměřeným nové situaci tvořivě navázala na iniciativní zahraniční politiku polistopadového Československa.
Nejzřetelnějším úspěchem České republiky nepochybně je, že dokázala udržet tempo hospodářské transformace, neuchýlit se od její koncepce a prokázat, že postup, který byl po prvních diskusích přijat, byl správný. Jak je obecně známo, všechny hlavní makroekonomické údaje jsou dnes příznivé, základní instituce a vztahy tržní ekonomiky začínají působit, dobře pokračuje i privatizace: letos proběhne její druhá vlna, po které bude mít už naprostá většina podniků své nové konkrétní vlastníky. Kdy a jak rychle začne opět růst výroba, nezáleží proto už jen na hospodářské politice vlády, ale především na tvořivosti podnikatelské sféry. Celkově lze říct, že většina základních systémových změn v našem hospodářství je provedena, a jeho transformaci je proto dnes už možno považovat za nezvratnou.
Vážení přátelé,
vím dobře o všem těžkém a mnohdy i bolestivém, co ve vašem všedním životě způsobují velké změny, které dnes probíhají ve všech oblastech našeho života. Vím dobře o vašem strachu z rostoucí kriminality, vím o problémech, které mnohým z vás, zvláště těm starším, způsobuje přestavba sociální a zdravotní péče, vím o rizicích, s nimiž je spojeno vaše podnikání. O to víc si vážím toho, že většina z vás chápe dobrý smysl těchto změn, a trpělivosti, s níž se vyrovnáváte se všemi jejich tíživými průvodními jevy. A vždy znovu obdivuji odvahu, s níž tolik z vás naplňuje nové poměry tvořivou prací.
Rychlost a všechny dosavadní dobré výsledky naší společenské transformace proto nechápu jen jako úspěch vlády a parlamentu, ale především jako úspěch vás všech, občanů České republiky.
Zajisté ode mne neočekáváte, že tu budu dnes podrobně probírat resort po resortu, mapovat situaci každého z nich a popisovat jeho úspěchy i nedostatky. Spíš a právem asi očekáváte několik poznámek k tomu, co nás v tomto roce čeká.
Myslím, že společným jmenovatelem několika důležitých úkolů, jimiž bychom se měli teď zabývat, je tvorba skutečné, to znamená vskutku otevřené a vrstevnaté občanské společnosti.
Velkorysé odstátňování, které probíhá v našem hospodářství, musí podle mého názoru rychle nalézt svůj protějšek i ve sféře občanského a veřejného života. Důvěru v jedince jako skutečného tvůrce hospodářské prosperity bychom měli vskutku cílevědomě a daleko nebojácněji než dosud rozšiřovat i o důvěru v jedince jako občana, schopného přebírat svůj díl spoluodpovědnosti za věci celku.
Jsou samozřejmě úkoly, které může a musí plnit jen stát, má-li mít vůbec smysl. Možná je takových úkolů dokonce víc, než si naše vláda dnes připouští. Ale zároveň je mnoho jiných úkolů, které by mohli a měli v daleko větším rozsahu plnit občané sami a které mohou plnit dokonce lépe než stát. Jeho centrální rozum - i kdyby byl sebeosvícenější - nemůže totiž trvale nahradit pluralitní bohatství myšlenek, poznatků, zkušeností a nápadů jednotlivých lidí a jejich nejrůznějších přirozeně vznikajících společenství.
Život je ze samé své podstaty nekonečně barevný a různotvárný, vždy znovu nás něčím překvapuje, vždy znovu vytváří nekonečně bohaté a trvale se proměňující tkanivo společenských vztahů, zájmů a aktivit, které prostě nelze z jednoho místa předvídat, natož plánovat či regulovat. Snažit se o to by znamenalo život jen dusit a riskovat tím konfrontaci s ním. Čím mnohotvárnější je občanská společnost, tím lépe odpovídá samé podstatě lidského života, tím lépe dovoluje všem dobrým rozměrům lidské bytosti, aby se projevily, a tím bohatší život posléze umožňuje.
Demokracie je systém založený na důvěře v lidskou odpovědnost, kterou by měl probouzet a kultivovat. Demokracie a občanská společnost jsou tedy jen dvě strany téže mince. Ostatně nevidím v dnešní době, kdy je sama naše planetární civilizace ohrožena lidskou neodpovědností, jinou cestu k její záchraně, než obecné probouzení a pěstování odpovědnosti člověka za věci tohoto světa.
Rozvoj občanské společnosti záleží samozřejmě především na samotných občanech. Ale zdaleka ne jenom na nich. Co může v tomto směru udělat stát? Z mnoha možných příkladů uvedu aspoň dva, které se mi zdají v této chvíli obzvlášť aktuální.
Hodně se dnes mluví o reformě veřejné správy. Myslím, že náš stát tu stojí před typickou výzvou této doby, výzvou, která má hlubší smysl, než by se na první pohled mohlo zdát. Odváží-li se včas a vskutku koncepčně decentralizovat sám sebe, snést různé typy svého rozhodování vždy na ten nejnižší stupeň, který je ještě schopen je účinně převzít, a dát větší prostor samosprávě - a to i na vyšší než jen obecní rovině -, pak tím může k tvorbě skutečné občanské společnosti významně přispět. Vždyť bezpočet věcí, které se dnes řeší na ministerstvech, by mohli lidé daleko pružněji a s lepší znalostí všech konkrétních souvislostí řešit na úrovni krajů či přirozených regionů, mnoho věcí, jimiž se dnes zabývají okresy, by mohlo být rychleji a účinněji vyřizováno obcemi, a ještě smělejší decentralizace v přerozdělování by jen přispěla k tomu, aby toto přerozdělování vskutku citlivě reagovalo na mnohotvárné a z centra těžko dohlédnutelné potřeby života. Dobře založená samospráva - jako jeden z nástrojů občanské spoluodpovědnosti za věci veřejné - není pro ústřední moc komplikací, ale naopak ulehčením, vyvazujícím ji z vnucené hry na vševědoucnost.
Jinou oblastí, v níž by měla být významně posílena občanská účast na veřejném životě, je rozsáhlá vrstva toho, co není sice většinou privátní, co by ale zároveň nemělo být státní, co není zaměřeno k zisku, ale co je zároveň pro společnost životně důležité. Mluvím o velké oblasti neziskových či veřejněprávních organizací. Stovky škol, zdravotnických zařízení, kulturních institucí, fondů i nadací čeká na zákon či zákony, které by v nových podmínkách upravily jasně jejich postavení, vymezily jejich vztah k jejich zakladatelům, určily způsoby, jimiž mohou získávat prostředky ke své činnosti, jakož i pravidla jejich hospodaření, a ovšem i jeho veřejné kontroly. Rozkvět tohoto sektoru je další z neodmyslitelných součástí vyzrálé občanské společnosti. Ba víc: je to přímo ukazatel její vyzrálosti.
Skutečná pluralita této oblasti závisí pochopitelně opět na pluralitě zdrojů, z nichž je živa. Stát by neměl být založen na představě, že on sám a jediný ví nejlépe, co společnost potřebuje, a že jedině on by tedy měl z centrálně vybíraných daní financovat tuto oblast. Centrální financování vede zákonitě i k centrálnímu řízení. I zde je třeba důvěřovat víc občanům a umožnit jim přebírat větší odpovědnost. Nejde o nic jiného, než promyšleně delegovat část přerozdělovacích funkcí státu na jiné subjekty. Riziko, že se nebudou chovat vždy tak účelně jako stát, tu samozřejmě je. Je však mnohonásobně vyváženo faktem, že jedině velmi členitá struktura mnoha nezávislých zdrojů může živě zachycovat všechny rozmanitě se proměňující potřeby veřejného života a vnášet do něj skutečnou pluralitu a konkurenci. Ale nejde jen o to. Ještě podstatnější je, že rozšíření možností, o nichž tu mluvím, prohloubí ve společnosti i občanskou solidaritu, zájem o veřejné věci, zážitek účasti na nich, pocit odpovědnosti za celek, a tím nepřímo i dobrý vztah k vlastní zemi.
Vážení přátelé,
věřím, že chápete, o co mi jde. Není to ostatně nijak složité. Nebude-li prostě naše odvážná ekonomická reforma provázena dlouhodobou, cílevědomou a vytrvalou péčí o dobrý rozvoj všech rovin občanské společnosti, náš život se záhy stane jednorozměrným, bude pustnout, omezí se na pouhou honbu za ziskem, provázenou apatickým vztahem k veřejným zájmům a opětovným spoléháním na stát jako toho, kdo všechno zařídí za nás. Moderní demokratický stát se nemůže skládat - zjednodušeně řečeno - jen ze státní správy, politických stran a soukromých podniků. Musí otevírat občanům pestrý vějíř možností, jak se angažovat nejen soukromě, ale i veřejně, jak rozvíjet nejrůznější typy občanského soužití, solidarity a účasti. Ve vrstevnaté občanské společnosti hrají svou nezastupitelnou roli samozřejmě nejen samosprávné orgány a neziskové organizace, ale i církve, odbory, nejrůznější občanská sdružení, spolky a kluby, přičemž to všechno dohromady vytváří teprve životadárné prostředí pro život politický a jeho hlavní údy, to jest politické strany. Skutečná občanská společnost je navíc tou nejlepší pojistkou proti různým druhům společenského napětí nebo politickým a sociálním otřesům: umožňuje totiž, aby se různé problémy řešily ihned a tam, kde vznikají, nehnisaly kdesi pod kůží společnosti a nakonec nepřerůstaly zbytečně do rozměrů, v nichž by mohly nebezpečně zasahovat život celospolečenský.
Často dnes slyšíme slovo "standardní": budujeme standardní tržní ekonomiku, standardní politický systém i standardní politické strany, přijímáme standardní zákony, normy i principy, sledujeme standardní reklamy.
Nic proti tomu, znamená-li standardnost, že je něco osvědčené a dobré. Měli bychom si však dávat pozor na to, abychom nezačali vyznávat standardnost jako takovou, standardnost o sobě, a abychom posléze nepropadli bludu, že všechno standardní, to znamená obvyklé, je automaticky i dobré. Jsou věci, které ze samé své povahy nemohou být standardní a které standardizovat by neznamenalo nic jiného, než je prostě zplošťovat či neodpustitelně zestejňovat. Vždyť život sám je úkazem bytostně nestandardním a já bych se děsil světa, který by na mně žádal, abych měl standardní ženu, standardní úsměv či standardní duši, nebo abych byl standardním spisovatelem či prezidentem. Ano, volám po standardní občanské společnosti. Ale co to znamená? Nic méně a nic víc, než úctu ke všemu nestandardnímu, jedinečnému, osobitému, neobvyklému, nebo dokonce tak či onak provokujícímu. Znamená to prostě úctu k životu a jeho tajemství, důvěru v lidského ducha a příležitost pro všechny nestandardní bytosti, kterým činí radost dělat občas i něco, co činí radost jiným.
Řeč o občanské společnosti je ovšem řečí o charakteru státu. Domnívám se, že český národ - tak jako jiné vyspělé evropské národy - už vyrostl z plenek svého novodobého národního probuzení a dozrál k poznání, že jeho češství nemůže být jediným či hlavním smyslem jeho existence a že jeho stát musí být něčím trochu jiným a trochu víc, než pouhým vyvrcholením jeho národního bytí. K svému národu se přirozeně hlásíme, hlásíme se k jeho dějinám, jeho tradicím, jeho kultuře i jeho dobrým zvykům, máme rádi svou řeč, krajinu i města, které obýváme, duchovní klima své země. Stejně se ale hlásíme i k jiným rovinám své příslušnosti: ke své rodině, své církvi, své obci, svému povolání či podniku, svému spolku či politické straně, k společenství těch, s nimiž sdílíme společný názor na svět. Myslím, že většina z nás dnes už chápe, že žádná z těchto našich příslušností, byť by k tomu byla na rozdíl od jiných disponována sebelépe, nemůže být povýšena nad jiné a proměněna v jakýsi určující smysl státní existence. Kam až vede idea etnicky čistého státu, poznala Evropa za druhé světové války a v jiné podobě to dnes s bezmocnou hrůzou sleduje v bývalé Jugoslávii. Kam až vede idea státu ideologicky třídního jsme dostatečně poznali v éře komunismu. V co až může ústit idea státu přísně religiózního, vidíme dnes v projevech fundamentalismu, prodírajícího se k moci v některých islámských zemích. Ideologie, která zakládá stát jen a jen na tom, čím se jedni liší od jiných, a tedy na tom, co lidi rozděluje, vždycky vede k násilí.
Jedinou alternativou programově nacionálního státu, jak ho v různých podobách Evropa v posledních staletích vytvářela, je dnes stát založený na občanském principu jako na principu, který lidi spojuje a nikoli rozděluje, aniž tím samozřejmě potlačuje kteroukoli z jejich příslušností. Je tomu dokonce naopak: jde o jediný princip, který umožňuje, aby lidé svobodně a v míru s ostatními naplňovali všechny typy své příslušnosti. Vpravdě občanský stát, opřený o demokratický zákon, je založen na porozumění jiným, nikoli na odporu k nim.
Budovat stát na občanském principu nelze ovšem jinak, než budováním skutečné občanské společnosti. Myslím, že tato cesta by měla být i cestou České republiky. Není to cesta ke ztrátě národní či jakékoli jiné identity, ale naopak cesta k jejich pokojnému rozvoji.
Evropa byla politickou realitou dávno před tím, než se v ní zformovaly národy v moderním slova smyslu. Její vnitřní pořádek vyplýval přitom vždycky z určitého systému mocenské rovnováhy. Tato rovnováha byla Evropě většinou vnucena těmi mocnějšími a dopláceli na ni ti méně mocní. Jednotlivé části Evropy si nikdy prostě nežily jen tak samy pro sebe, zcela nezávisle na ostatních.
V dnešní době se Evropa pokouší dát sama sobě historicky nový druh pořádku, kterému se říká její sjednocování. Nejde o to, aby se všechny její národy, etnika, kultury či regiony rozplynuly v nějakém amorfním panevropském moři, nejde ani o to, aby vznikl jakýsi monstrózní nadstát. Jde o to, aby se vytvářel prostor těsné a rovnoprávné spolupráce nejrůznějších svébytných součástí Evropy. Jde tedy o budování Evropy, v níž by už nikdo mocný nemohl utiskovat kohokoli méně mocného, v níž by už nebylo možné řešit spory silou. Je to proces složitý a nepochybně bude provázen mnohými chybami. Je to však pokus úctyhodný.
Základním principem, který tuto integraci vůbec umožňuje, je ovšem opět princip občanský jako záruka, že národní nevraživost už nikdy nezvítězí nad normální občanskou spoluprací. Mnoho rozrůzněných občanských společností evropských demokratických států spolutvoří velkou občanskou společnost evropskou. Nevidím pro nás jinou a lepší možnost, než přijmout tohoto ducha občanské Evropy. Je to jediná alternativa, která nás může už natrvalo zbavit strachu z druhých.
Vztah občanů a politiků je v demokratických poměrech vždycky dvojsměrný: politika zrcadlí vůli a nálady občanů a počínání politiků zároveň ovlivňuje počínání občanů. Úkolem politické moci, které jde o občanskou společnost, není tedy jen vydávání příslušných zákonů, ale i starost o to, co se rozumí politickou kulturou. Konkrétně řečeno: chtějí-li politici probouzet v občanech jejich nejlepší síly a vlastnosti, jejich vůli sloužit celku a jejich odpovědnost za něj, pak by sami měli méně myslet na to, jak se který z nich prosadí a jak se mu podaří dloubnout do druhého, ale víc na společnou věc. Dobré politické klima je jednou z důležitých podmínek dobrého klimatu společenského.
Do našeho společenského klimatu by se totiž měl - po všech otřesech, které vyvolal šok z nově nabyté svobody - konečně zase vracet duch dobré vůle, tolerance, slušnosti, zájmu o druhé, víry v dobré lidské vlastnosti, úcty k životu, přirozené odpovědnosti, skromnosti a laskavého nadhledu. Čím lépe se to bude dařit, tím lépe se bude žít všem.
Vážení spoluobčané,
před čtyřmi lety jsem v tento den řekl, že naše země nevzkvétá. Co mohu říci dnes? Neodvážil bych se říct, že už vzkvétá. Rozhodně se ale nebojím říct, že na mnoha místech už začala rašit: výhonky něčeho nového, něčeho slibného, něčeho nadějeplného je možno vidět téměř všude. A pokaždé, když se setkám s lidmi, jejichž práce prozrazuje dobré podnikatelské nápady, solidaritu s trpícími, starost o naše kulturní dědictví či docela prostou úctu k přírodě, vzroste má víra v dobrou budoucnost této země.
Všem takovýmto lidem patří dík. Dík tím větší, oč větší jsou nesnáze, které musejí překonávat.
Vše nové a dobré, co začíná kolem nás klíčit, bychom měli pečlivě ošetřovat, denně zalévat, dobře střežit.
Přeji vám v novém roce spokojenost v životě soukromém, úspěchy v práci a životě veřejném, dobrou mysl, vlídné okolí a hlavně víru, že naše společné snažení má smysl.
Hezký nový rok!
Novoroční projev prezidenta republiky Václava Havla
------------------------------------------------------------------------
Praha, 1. ledna 1995
Milí spoluobčané,
když jsem vás před pěti lety v tento den poprvé oslovil, řekl jsem, že do našich srdcí se opět vrátila naděje.
Co to ale je naděje?
Nic jiného a nic víc než orientace k určitým hodnotám, ideálům a cílům a víra v jejich dobrý smysl, a tudíž i v dobrý smysl všeho, co v jejich duchu dnes a denně děláme. Je to prostě výraz naší bytostné potřeby trvale se vzpínat k budoucnosti a znovu a znovu v ní hledat důvody, směr a smysl své cesty životem.
Naděje není jednou daný projekt, podle kterého pak už jen bezstarostně žijeme a pracujeme. Musíme ji trvale hledat, tvořit, formulovat a pěstovat. I naděje je práce. Práce možná obtížná, ale přesto stokrát radostnější, než život bez ní, pro který má čeština výstižné slovo živoření.
Cítím, že dnes, pět let po naší demokratické revoluci a dva roky po vzniku samostatného českého státu, dozrál čas k tomu, abychom - jako společenství a opřeni o všechny získané zkušenosti - svou naději s novou energií hledali a formulovali.
Není sporu o tom, že východiskem hodnot, k nimž se jako společnost upínáme, a tedy i kompasem naší společné naděje, je úcta k jedinečné lidské bytosti, k její důstojnosti, svobodám a právům, a z toho vyrůstající přesvědčení, že všichni si musí být před zákonem rovni, protože všichni vděčí za svůj život témuž zázraku stvoření, bytí či přírody, podle toho, jak to kdo chápe a nazývá. Všechny osvědčené principy demokratického politického systému, právního státu, tržní ekonomiky a občanské solidarity, tedy ty principy, které rozvinula euroamerická civilizace a které už pět let v naší zemi obnovujeme, vyrůstají z této základní hodnoty. Vše dobré, z čeho se dnes můžeme radovat, je výsledkem této obnovy. Vše špatné, co nás denně popouzí a deprimuje, má svůj původ naopak v našem společném, byť zajisté různě odstupňovaném nedostatku vůle a schopnosti se tímto kompasem vskutku důsledně řídit.
Co je tedy třeba dělat, aby náš život byl daleko silněji než dosud prodchnut touto základní hodnotou, aby pronikala do všech žil společenského organismu a stávala se tak opět silným zdrojem naší naděje?
Čím svobodnější má být občan a celá společnost, tím důležitější je, aby svoboda jednoho neohrožovala svobodu druhého, a aby tudíž lidské soužití mělo svá pevná a obecně respektovaná pravidla. Svobodně se projevovat, žít, pracovat i podnikat lze jen na základě jistoty, že nejvyšší autoritou v zemi je právo, které zavazuje všechny, od nejvyššího státního činitele přes policistu, státního zástupce a advokáta až po prostého občana.
Základem právního státu je ústava jako zdroj celého jeho právního systému. Naše úcta k ústavě, kterou jsme si sami dali, je však stále nevalná. Svědčí o tom fakt, že některé ústavní instituce dodnes neexistují. Nevadí-li nám ovšem, že není naplněna naše ústava, pak nám stěží bude vadit, že neexistuje mnoho dalších důležitých zákonů, na které čekáme, anebo že jiné zákony, které máme, nejsou dodržovány.
Před rokem jsem řekl, že si v brzké době zvolíme Senát. Senát dodnes nemáme. Vyzývám proto náš Parlament, aby přijal příslušný volební zákon a umožnil tak jeho zvolení.
Když vznikala naše ústava, slyšeli jsme od mnoha politiků, že Senát by měl být jakousi radou moudrých, která bude pojistkou proti eventuálním pochybením Poslanecké sněmovny. Vezměme ty, kteří to říkali, za slovo a žádejme naše politické strany, aby občanům navrhly do čestných senátorských funkcí lidi vskutku moudré, zasloužilé a vpravdě bezúhonné. Kdyby byl Senát tvořen nejvýznamnějšími osobnostmi našeho hospodářského, vědeckého, kulturního a vůbec veřejného života, těšícími se přímo vyjádřené důvěře občanů, mohl by se stát obecně uznávanou mravní a politickou autoritou, střežící dobrý směr našeho politického vývoje a posilující důvěru občanů ve stát, v jeho politiku i v jeho právní řád.
Naše ústava také předvídá vznik vyšších územních samosprávných celků, a tudíž i reformu celé veřejné správy, reformu, která by měla vést k větší decentralizaci a k posílení samosprávného článku naší zastupitelské demokracie. Ani naplňování tohoto ústavního principu příliš nepokročilo. Žádám proto náš Parlament, aby se shodl na zákonech, které tato reforma vyžaduje. Budeme-li si moci zvolit krajská či zemská zastupitelstva nejpozději s novou Poslaneckou sněmovnou v roce 1996, bude to dobré. Nepodaří-li se to, může to být velmi nebezpečné, protože to může vážně oslabit důvěru občanů v jejich politiky, ve schopnost politických stran plnit své závazky a tím i důvěru v demokratické instituce samotné.
Ústavou vše začíná, ale nejde pochopitelně jen o ni. Jsem zneklidněn průtahy spojenými s přípravou dalších důležitých právních norem, ať už jde o zákon proti praní špinavých peněz, zákon o střetu zájmů, zákon o neziskových organizacích, zákony uzavírající restituční proces. To všechno, jak víte, se připravuje, ale připravuje se to nepochopitelně dlouho. Nevzdávám se však naděje, že i všechny tyto důležité normy budou v tomto roce konečně už přijaty.
Posilování vlády práva, právního vědomí a úcty k zákonu není jen věcí zákonodárců, ale i všech státních institucí, které o dodržování zákonů pečují a které je aplikují, především pak justice. Je třeba dělat vše pro to, aby rostla její vážnost. Závisí to na ní samé, ale v nemalé míře i na tom, jak k ní přistupují politikové a veřejnost. Rád bych se dožil toho, že soudy se budou těšit všeobecné úctě a důvěře, že nikdo nebude mít důvod ke zpochybňování jejich práce i jejich rozsudků a že sami soudci získají zdravé sebevědomí. Strpí-li například, aby obžalovaní nosili v soudní budově na svých oblecích fašistické symboly a provolávali rasistická hesla, rozhodně tím k vážnosti naší justice nepřispějí. Jsou věci, které se v naší zemi dít nesmějí.
Ale ani kultivace právního chování různých institucí sama o sobě nestačí, ba dokonce není ani dobře možná, pakliže se ve společenském ovzduší rozmáhá právní nihilismus, snaha obejít zákon a pohrdání policií i justicí. Tento stav je velkou výzvou všem politikům, učitelům, novinářům, kněžím a vůbec všem veřejně činným lidem. Úcta k právu má totiž vždycky mravní prapůvod a stěží ji lze posilovat, není-li současně kultivován stav obecných mravů. Kultivovat ho způsobem vlastního chování, výchovou, vysvětlováním a hlavně nekompromisním postojem k tak nebezpečným jevům, jakými jsou korupce, rasismus, kult násilí - to je velký úkol nejbližší budoucnosti.
Mnozí z nás se do omrzení zaklínají ideou svobodného jedince. A přitom jako by téměř zapomínali, že nebude v naší zemi svobodných jedinců, nebude-li ctěn řád jejich soužití, vyrůstající z odpovědnosti jako jediné myslitelné záruky této svobody.
Vážení přátelé,
tržní ekonomika bývá někdy přirovnávána k řece, která sama ví nejlépe, jak a kudy má téci, a která je schopna nejlépe vytvářet obecný blahobyt. Žádné pokusy státu jít proti proudu této řeky nemohou vést k ničemu dobrému.
S takovýmto přirovnáním lze zajisté souhlasit.
Přesto existuje i v podmínkách tržní ekonomiky určitý okruh věcí, o které se nemůže postarat nikdo jiný než stát. Jedině stát totiž může citlivou regulací říčního toku odvrátit nebezpečí, že stoupne-li jeho hladina, zaplaví řeka široké okolí a začne ničit přírodu i lidská obydlí, jedině stát může ohlídat čistotu jejího dna a zabránit, aby se nezaneslo bahnem a ona se posléze nevydala úplně jiným směrem, než je žádoucí.
Jinými slovy: i v té nejčistší tržní ekonomice hraje stát určitou roli, přinejmenším tím, že vytváří legislativu, která jí dává pravidla. Stát je ostatně i tím, kdo vybírá daně, aby pak získané prostředky rozděloval tam, kde jich je zapotřebí a kam je ekonomika sama dávat neumí či nemůže. Kdybych měl zůstat u zvoleného přirovnání, řekl bych, že žádná řeka nedokáže bez pomoci zvenčí dodávat domácnostem pitnou vodu či správně zavlažovat pole a sady, které ji obklopují.
Stát už dávno neurčuje podnikům, co mají vyrábět, nezakládá je ani neruší, nepodporuje některé na úkor jiných, ba ani neurčuje, která odvětví je třeba za každou cenu rozvíjet a která je naopak třeba nechat odumřít. Je dobře, že tomu tak je, protože o tom všem je trh schopen rozhodovat daleko důmyslněji než ta nejosvícenější vláda.
To, co stát dělá a co by mohl v budoucnosti dělat podstatně energičtěji a průhledněji, je něco jiného: vytváří nejrůznější rámce a dává podněty, které zajišťují, že ekonomika přesahuje to, čemu se říká její slepý běh, a slouží i těm obecným zájmům, kterým by bez těchto rámců a podnětů sloužit nikdy nedokázala.
Stát, a zvláště stát ve fázi transformace, se prostě neobejde bez spousty rozhodnutí, která ekonomiku tak či onak stimulují, omezují či usměrňují. Neobejde se například bez jasné ekologické politiky, nutící ekonomiku, aby přihlížela k hodnotě lidského života, zdraví a nezničené země; bez jasné politiky ve sféře infrastrukturních sítí, jakými jsou například doprava a spoje; bez jasné politiky bytové, tak důležité pro rozvoj samotné tržní ekonomiky, vyžadující mobilitu pracovních sil; bez jasné politiky zemědělské a ovšem i energetické, směřující k diverzifikaci zdrojů a nutící spotřebitele k úsporám a výrobce k volbě vskutku efektivních a přitom ekologicky nejpříhodnějších technologií; bez jasné politiky vzdělávací, obsahující i jasný názor na význam výzkumu; bez obecně průhledné a vskutku humánní politiky sociální i zdravotní, jakož i bez mnoha dalších norem koncepčního charakteru.
Co ale považuji za obzvlášť důležité: žádnou z těchto dílčích politik nelze vytvářet samostatně, nezávisle na těch ostatních, neboť vše to, o čem jsem mluvil, jakož i bezpočet dalších věcí, od fungování bankovního sektoru, úvěrové politiky, tvorby kapitálového trhu i politiky daňové, je provázáno tisícerými nitkami vzájemných souvislostí. Nikdo není pochopitelně schopen celé toto složité tkanivo beze zbytku popsat. Přesto se stát nemůže smysluplně chovat v kterékoli z těchto oblastí, nepokusí-li se aspoň v základních obrysech vnímat jejich propojenost a obecné souvislosti.
Úkolem této doby je proto myslet vskutku synteticky a postupně tak vytvářet ucelenější představu o ekonomické identitě a budoucnosti naší země. Je třeba zamyslet se nad jejím geografickým a geopolitickým postavením a jejími strategickými zájmy a možnostmi; je třeba odhadnout, jak velký je onen těžko spočitatelný kapitál, který dříme v naší vzdělanosti a výzkumu, v charakteru naší krajiny, jejího osídlení i kulturního dědictví naší země, jakož i v naší obranyschopnosti, a rozhodnout o tom, jak ho cílevědomě rozvíjet. Je třeba provést základní inventuru a zhodnocení našich zdrojů, od těch obnovitelných až po ty neobnovitelné, od zdrojů lidských, vyrůstajících z určitých tradic, až po současný potenciál a strukturu našeho hospodářství jako celku. Je třeba se zamyslet nad mírou, v jaké jsme - jako malá země - odkázáni na export, a nad možnostmi, jak ho podpořit, stejně jako nad tím, jak usnadnit příliv takzvaně pravých, to znamená dlouhodobých, vskutku produktivních a z hlediska společnosti tudíž nejvítanějších zahraničních investic. Je třeba prostě zvážit tisíc a jeden rozmanitých faktorů a celý soubor jejich vzájemných souvislostí, pokusit se aspoň přibližně spočítat, co bude či může být pro naši zemi v nadcházejících letech a desítiletích z hlediska jejího dobrého rozvoje a skutečné kvality života nejlepší, a z toho všeho vyvodit vizi jejího optimálního vývoje.
Statistiky, propočty a vědecké argumenty, spolu s fungujícím trhem budou užitečnými vodítky při tvorbě této vize. Jejím skutečným motorem však musí být něco jiného: názor na to, jakým státem chceme být a jak chceme žít, a vůle promítnout tento názor do konkrétních činů.
Něco takového učinily v různých uzlových chvílích své moderní historie různé země a nikdy toho později nelitovaly, bez ohledu na to, za jak dlouho se jim to začalo vyplácet a kolikrát je v průběhu let donutil nevyzpytatelný běh života svou představu o sobě samých modifikovat.
Vytvořit takovouto vizi nemůže být pouze úkolem vlády. Musí jít o výsledek obecného politického a vůbec společenského konsensu založeného na vůli, práci a dialogu mnoha hospodářských subjektů i subjektů občanské společnosti, včetně rozmanitých vědeckých pracovišť. Vláda pak musí k takto vytvořené vizi při své práci přihlížet.
Smyslem této vize není totiž jen nabídnout lidem určitou zřetelnější vyhlídku, ale především dát orientační pozadí nejrůznějšímu legislativnímu i exekutivnímu rozhodování: o mnoha věcech pak nebude nutné rozhodovat ad hoc, na základě vždy znovu otevírané a nutně jen dílčí či nahodilé diskuse, která může snadno vést k tomu, že ten či onen její závěr je v rozporu s úplně jiným závěrem, učiněným v jiné době a nad jinou věcí.
Vše, co pozoruji, co slyším a co mi odkrývají rozmanité zkušenosti, mi potvrzuje, že toto je cesta, kterou musíme v nadcházející době jít.
Ekonomika je jen jednou, byť veledůležitou složkou našeho života. Samotný charakter státu je však tvořen i množstvím dalších věcí.
O jedné z nich jsem mluvil z tohoto místa před rokem, a proto se o ní zmíním jen stručně.
Jde o to, co se nazývá občanskou společností.
Vskutku dobrý život lidského společenství a skutečná stabilita poměrů záleží víc, než si občas připouštíme, i na tom, jak se člověk uskutečňuje jako tvor společenský, jak zasahuje do věcí veřejných a podílí se na odpovědnosti za ně, v jakém duchovním, kulturním a estetickém prostředí žije, v čem všem, co přesahuje rámec jeho obživy, nalézá sám sebe a svůj vztah ke spoluobčanům, ke své obci, svému regionu a skrze ně k celému státnímu společenství. Občanskou společností rozumím takovou společnost, která je otevřena nejrozmanitějším projevům lidského sdružování, ať už založeného na společných zájmech, cílech, názorech, zálibách, či na solidaritě a vůli něco dělat pro své bližní, a která dokáže sebe samu na tomto přirozeném základě strukturovat.
Občanskou společnost - jakožto snad nejpevnější známý fundament každého stabilního demokratického pořádku, občanského soužití a relativní obecné spokojenosti - nelze vytvořit shora. Ta prostě vzniká, nebo nevzniká, rozvíjí se, nebo se nerozvíjí. Stát by pouze neměl jejímu rozvoji klást do cesty žádné překážky, a pokud tam nějaké leží, měl by je odstraňovat. Měl by pro občanskou společnost vytvářet prostor, což mimo jiné znamená i odvahu přenášet postupně různé přerozdělovací funkce, které zatím drží v ruce sám, na její rodící se organismy.
Věřím, že naše země, v jejíchž moderních dějinách hrály občanské sdružování a občanská solidarita tak významnou roli, se rozpomene na tuto svou tradici, naváže na ni a moderním způsobem ji rozvine.
Občanky a občané,
dovolte mi na závěr několik vět o mezinárodním postavení České republiky.
Doba obecné radosti z pádu železné opony a z toho, že jsme se všichni vydali cestou k demokracii, definitivně pominula a spolu s ní i víra, že tvorba nového pořádku na našem kontinentě bude snadným úkolem. Nastává čas obtížného zápasu o konkrétní podobu Evropy a o místo jednotlivých zemí v její budoucí architektuře. Za vzletnými prohlášeními lze opět cítit soutěž rozcházejících se zájmů a novou hru vzájemných ústupků mocných, prováděných přes hlavy těch méně mocných; národní košile začíná být leckomus opět bližší než občanský kabát; nekončící utrpení obyvatel Bosny a neschopnost mezinárodního společenství jim pomoci nastavuje tvrdé zrcadlo všem politikům a jejich úsměvy do televizních kamer jen špatně maskují jejich společný stud.
Nemyslím si, že je vše ztraceno, a nepropadám skepsi. Konstatuji pouze, že reality dnešního světa jsou tvrdé a kladou zvýšené nároky na všechny, a tedy i na nás.
Co bychom měli v nadcházející době dělat?
Především musíme trvale pracovat na bezpečnostním zakotvení naší země v dnešním neklidně se proměňujícím světě. Svou jistotu vidíme, tak jako mnohé další středoevropské státy, v Severoatlantické alianci. Musíme se všestranně připravovat na své zamýšlené členství v ní, posilovat vlastní obranyschopnost, investovat materiální prostředky i lidské síly do příslušné transformace naší armády, prokazovat svou vůli ke spoluodpovědnosti účastí v mezinárodních mírových silách a znovu a znovu vysvětlovat našim západním partnerům, že je nejvyšší čas řešit bezpečnostní situaci ve středu našeho kontinentu, že za rok či dva by mohlo být pozdě a že toto řešení je v bytostném zájmu Evropy jako celku. Tragické omyly minulosti se už nesmějí opakovat.
Souběžně s tím se musíme připravovat na své členství v Evropské unii. Tento bezprecedentní pokus založit politický pořádek a spolupráci v Evropě na vskutku spravedlivých základech, totiž na rovnoprávnosti všech, je velikou šancí pro Evropu, a tím i pro celý svět a my nemůžeme stát stranou tohoto díla. Neznamená to jenom systematicky přizpůsobovat naši ekonomiku a celý náš právní řád pravidlům Evropské unie. Znamená to cosi víc: pěstovat v sobě své evropanství. Dobrými Čechy se nikdy nestali ti, kteří zahleděni do svého češství se uzavřeli do sebe a zapomněli na okolní svět. Nejlepšími Čechy byli vždy čeští Evropané.
Půjde-li vývoj dobrým směrem a budeme-li si sami počínat odpovědně, máme naději, že už v tomto roce by mohla začít jednání o našem budoucím členství v NATO a v příštím roce by mohla začít jednání o našem postupném začleňování do Evropské unie. Naše integrace do těchto dvou základních evropských organizací nám stěží přinese okamžité a viditelné zisky. Dlouhodobě nám však může zaručit jistotu, stabilitu a tak pevné a dobré včlenění do civilizačního okruhu, k němuž se cítíme bytostně patřit, jaké jsme dosud v naší pohnuté historii neměli. Oba tyto základní cíle naší zahraniční politiky mají tedy vpravdě historický smysl a mohou být trvalým pramenem naší naděje i trvalým stimulem k práci na sobě samých.
Blíží se padesáté výročí konce druhé světové války. Mezinárodní společenství by si mělo při této příležitosti připomenout, že tato válka patří definitivně do historie, že sice utrpení a zkušenosti, které přinesla tolika národům, nesmí nikdy vymizet z naší paměti, že však už nemá smysl se k ní politicky vracet a znovu pouštět do mezinárodní politiky a do mezinárodního práva démony, které tato válka vyvolala. Jednou už tomu všemu musí být konec. Tak, jako by se Evropa neměla politicky dělit na malé a velké, na mocné a méně mocné, neměla by se už dělit ani na dávné vítěze a dávné poražené, na dávné oběti a dávné utlačovatele. Její naděje není v její minulosti, ale v její budoucnosti.
Věřím, že nadcházející rok přinese nové impulzy, směřující k posílení důvěry a přátelství mezi námi a naším největším sousedem, Spolkovou republikou. Jsem přesvědčen, že odvalit všechny balvany, které historie nakupila do cesty našemu dobrému soužití, je velkým úkolem naší generace. Přirozeným prostředím jeho zdárného splnění by měla být naše společná evropská orientace a naše společné sdílení hodnot, z nichž vychází. V prostředí sjednocující se demokratické Evropy by měly vyprchávat všechny zbytky nedůvěry či strachu. Naše politika vůči Německu musí být otevřená, upřímná a zároveň zásadová a sebevědomá. Jen tak může sklízet respekt a nést plody.
Rychlost a způsob naší integrace do evropských struktur bude pochopitelně ve velké míře záležet na Německu a na tom, jaké vztahy s ním dokážeme vytvořit. Spoléhat však pouze na Německo by bylo nejen politicky neobratné, ale i z principiálních důvodů velmi pochybné: chceme-li patřit do orchestru, nemůžeme komunikovat jen s jediným hráčem.
I proto má velký význam, abychom dále prohlubovali přátelské vztahy se Spojenými státy, dalšími evropskými mocnostmi, jakož i s nejbližšími sousedy v naší části Evropy, s nimiž nás spojuje tolik společných prožitků, problémů, starostí, cílů i nadějí. Dobrá politická kooperace s nimi se nám vždycky může jen vyplatit. Ostatně snaží-li se Evropa sjednocovat na principu shody a solidarity, posuzuje pochopitelně i ty, kteří se teprve chtějí stát její integrální součástí, podle jejich schopnosti domlouvat se s ostatními a chovat se k nim solidárně. Přemrštěný individualismus spíš odrazuje, než okouzluje.
Přirozenou složkou naší zahraniční politiky samozřejmě musí být i dobré vztahy s Ruskem, touto ohromnou euroasijskou mocností, prožívající dramatickou proměnu, a úcta k jeho svébytným civilizačním tradicím. Odmítáme-li snahu Ruska rozhodovat o tom, do kterého bezpečnostního svazku smíme patřit, neznamená to, že v něm spatřujeme svého protivníka nebo že ho chceme izolovat. Trváme pouze na tom, aby respektovalo, že vskutku dobré uspořádání může být jen takové, které vychází z práva národů svobodně o sobě rozhodovat.
Myslím, že zcela zvláštní místo bude mít v naší politice vždycky vztah ke Slovensku. Byli bychom sami proti sobě, kdybychom zapomínali, že Slováci jsou národem nám nejbližším, a kdybychom byli lhostejní k jejich osudu. Nemůžeme Slovensku radit, co má dělat. Ale svůj hluboký a bytostný zájem na tom, aby se typem své politické kultury nevzdalovalo světu, do něhož se spolu s námi cítí patřit, veřejně projevovat můžeme.
Vážení spoluobčané,
děkuji vám za vše, čím posilujete naši společnou naději! A pokud ji snad někteří ztrácíte, přeji vám, aby se opět začala vracet do vašich srdcí!
Hezký nový rok!
| projevy 1
Havel |
projevy 2
Havel |
projevy 3
Havel |
projevy 4
Havel |
projevy 5
Havel |
beseda 6 beseda 0 o Havlovi |
projevy 7 Havel: lidská práva a tolerance |
| SUPERHOME
DARIUS.CZ |
HOME ZVON
xxx |
HOME CLANKY
xxx |