Kapitola 15. a 16.
Kapitola 15.: Umožní scénář lidem podnikat?
Tento rozhovor se odehrával krátce poté, co prof. Zelený přednášel poslancům České národní rady o rázných způsobech privatizace.
Co říkáte scénáři naší ekonomické reformy? Uspokojil vás?
Nejde zde ani o „scénář ani o reformu, ale spíše o dosud nezabalený balík různých neprovázaných technických opatření, vedoucích zřejmě k administrativnímu zmatku a nejistotě v činnosti a funkci ekonomických subjektů. Je to škoda, protože tzv. „Varianta II" srpnového návrhu Hospodářské rady vládě byla výborně koncipována již v tom, že předpokládala zrušení nové státní centrální struktury, která vznikla již po volbách. Vytvořila řadu zbytečných nebo nekompetentně obsazených institucí - ministerstvo pro hospodářskou strategii a dokonce i ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci, tedy prostě celé nové ministerstvo hospodářského strachu, které bude státní byrokratické intervence do podnikatelské činnosti nadále omezovat. Je zajímavé, že „Varianta II" nebyla poslancům předložena.
Je mi líto všech poslanců, kteří mají předhozený balík nějak hodnotit. Je téměř jisté, že účelem není a ani nemůže být jeho pochopení. Již způsob formulace, který místo osvětlení konečného cíle a objasnění dopadu opatření na podniky a občany, se hned v prvních paragrafech zabývá procenty, mírami, sazbami, jako kdyby byly podstatou reformy. Například hned v úvodu musí poslanec „řešit" problém čtyř sazeb daně z obratu a záměnu čtyř sazeb daně ze zisku dvěma sazbami. Setká se též záhy s nepochopitelným výčtem dvaceti právních norem, které bude muset přijmout či novelizovat. Podstatou skutečné reformy by měla být strategie, tedy formy vlastnictví, nikoli pochybné eskamotérství bankovních úředníků a účetních.
Privatizace se v balíku odkládá vlastně na neurčito. Obzvláště ve velké říjnové privatizaci dostává poslanec do ruky jen stará hesla o odstátnění, organizační a finanční restrukturalizaci, o objektivním ocenění a bizarní metodě investičních kupónů - bez jakéhokoliv obsahu či náplně. Konstatuje se pouze, že tato kupónová metoda je velice flexibilní a má nekonečně mnoho variant. To je asi právě to, co poslanci k rozumnému rozhodování potřebují a svým lidem doma to jistě dobře vysvětlí. Byrokracie je neúnosná: cena kupónů bude předmětem „zvláštního režimu", do něhož bude spadat „zejména posouzení záměru vládou". Nebyl ještě objasněn donucovací systém, kterým budou podniky nuceny vyměňovat bezcenné či nominální papíry občanů za reálné hodnoty akciových podílů. Snad s pomocí nějaké nové „ministersko hradní policie"? Není také zřejmé, proč by všichni občané neměli trvat na zkasírování všech svých podílů přímo ve Škodovce, a to jednou provždy.
Co se týče malé privatizace, měla proběhnout nejméně pře půl rokem. Nestalo se. Ani zde nás však nečeká rychlost či jednoduchost a už vůbec ne dobré výsledky. Například po restituci, vrácení majetku původním vlastníkům, což je jediný světlý bod celého balíku, budou majetky nabídnuty tuzemským fyzickým osobám „formou aukcí za hotové". Tuzemské fyzické osoby mohou ovšem zahraniční zájemce v aukci o prostory finančně snadno „zastupovat". Nikoli současní zaměstnanci podniků, ale jen lidé s penězi, ať již tuzemskými či zahraničními, získají rychle cenné prostory. Očekávám radikální změnu v distribuci, množství a kvalitě služeb ve směru jejich dalšího úpadku a útlumu. Jakákoliv nabídky podílů - jak na malé, tak na velké privatizaci - by měla být po plné restituci směrována na současné zaměstnance a jejich týmy. Na nápravu vykonaných škod je však již pozdě. Tzv. zákon o pronájmu již začal zbývající služby obyvatelstvu, zejména ženám a dětem, efektivně devastovat a likvidovat. Jakmile se někam „vrátíme", pak se dopředu už nikdy nedostaneme. Naši zaměstnanci se místo vlastníků a podnikatelů stanou námezdními dělníky bohatých tuzemských a zahraničních akcionářů. Jakmile zvolíme cestu balíku, zvolíme tím i cestu"banánové republiky" na několik generací.
Také akce „aukce za hotové" mi není jasná. Kdo zde co prodává a komu? Náš stát nám samým? Cožpak náš majetek státu patří? Cožpak může stát prodávat občanům cokoliv, co jim již dříve přímo či nepřímo skrze vysoké daně a nízké mzdy zkonfiskoval? Jaký má smysl účetnicky a zdlouhavě oceňovat něco, co si prodáváme sami sobě? Nebo tento stát už věří, skrze své „ministerské mafie", že mu v této zemi něco patří a že si s tím může nakládat podle svých vlastních státně podnikatelských představ?
Absurdní se v tomto balíku jeví snaha, aby nějaký podnikatel neprovozoval několik řemeslných oborů. Navíc je tento vládní záměr třeba „bezpodmínečně realizovat". Je zcela nepochopitelné, proč by o takovém opatření, které jde proti všem trendům moderního světového podnikání a hospodaření - tedy od specializace k integraci - měl někdo vůbec uvažovat. Právě integrace služeb a výroby představuje komplexnost, která zajišťuje plné uspokojení zákazníka a službu veřejnosti. Nyní máme tedy balík, kterým lidem nutíme, aby nepodnikali, ale věnovali se vymezené, předepsané nebo úzce specializované výrobní a služební „monokultuře". Že takové otázky nejlépe řeší volný trh a ne ministerstvo financí - na to se v tom bezmyšlenkovitém shonu urychlené a hluboce neradikální „radikálnosti" u nás jaksi pozapomnělo.
LD: 30. září 1990
Kapitola 16.: Rekapitulace, ne kapitulace
Dnes již víme. Víme, že ke svobodě, přímé demokracii a k samosprávnému podnikání našich občanů vede jen dlouhá, křivolaká nebo snad i slepá cesta. Odcházím tedy ve smutku, protože politická i ekonomická situace je v říjnu výrazně horší, než byla v nadějném dubnu. Nastává sice volný pád, ale lidé stále tleskají na náměstích a poslanci zdvihají ruce v zákrytech.
V čs.exilu se dnes píše o IV. Odboji . Víme již, že 17. listopad byl předurčen pučem komunistů, StB a KGB, pučem, který manipuloval a nadále manipuluje nejen naše studenty, ale i nás všechny doma i v zahraničí. Jmenujeme, odvoláváme, závidíme a nenávidíme bezmezně, protože ani naše vlastní naivita a neschopnost neznají mezí. Neučíme se. Víme již, že tzv. „Scénář" ekonomické reformy je pučem státní byrokracie, který má navždy vyvlastnit ty, kteří v podnicích pracovali, a zvlastnit ty, kteří vyždímali z posledních čtyřiceti let potřebné balíky hotovosti, jakož i stát a jeho ministerstva. V pučové atmosféře se nedá podnikat ale jen spekulovat, šidit a krást. Místo tržního hospodářství zavádíme poválečné hospodářství státního poplatnictví: stát „řeší" naše problémy za dne na den, kus po kusu, bez koncepce a bez programu. Naši zaměstnanci, tj. my všichni,zůstaneme i nadále námezdnou silou státních akciových společností a holdingů - nestaneme se ani spoluvlastníky, ani spolupodnikateli, ba ani spolupracovníky.
Chováme se extravagantně, jako by tu existoval ještě jeden národ, ten lepší, slibující spasení již svým pouhým nástupem. Věříme tedy, že uvnitř zeměkoule je ještě jedna, ale větší. I to je smutné. Není tomu tak. Jsme celistvost, jsme, co jsme, nemáme „druhou partu" - oheň je nutno rozdělat i s mokrým dřívím, jak by měl vědět každý skaut. Individuální závist nám přerůstá ve státem podporovanou nenávist. Nenávidíme naše vlastní „bílé vrány", očerňujeme je k našemu obrazu. Úspěch druhých v nás nevyvolává radost a pýchu, ale jen strach, nepohodlí a touhu po křiku na náměstí. Kde celý vyspělý svět integruje, spojuje a rozšiřuje, my rozbíjíme, drobíme, atomizujeme, specializujeme a zužujeme. Vytváříme tak svět, v němž já osobně bych již žít nemohl a nechtěl. Proto odcházím.
Odbornost, kompetence, vzdělání a iniciativa jsou v ČSFR oficiálně podružné vůči pseudohodnotám bezúhonnosti, vlezlismu, tleskačství a jánabráchismu. Dopouštíme se tak intelektuální genocidy - tleskáme tomu, jednohlasně to schvalujeme. Uvnitř té naší „kuličky" však již žádná jiná - natož větší - prostě není. To mi věřte! Jestliže někdo krade, pak jsme to my sami. Nikdo jiný tu nikde není. Jediné řešení je, abychom kradli sami sobě - pak najisto přestaneme. Nesmíme zůstat námezdnými silami pro lidi s hotovostí a pro stát. Musíme se stát, každý z nás, spolupodnikateli. Naše výrobní prostředky nepatří do rukou státu, a už vůbec ne do rukou státní či veřejné akciové společnosti. Výrobní prostředky patří do rukou jedinců, zaměstnanců, manažerů, občanů. Nebýt géniem, nebýt vynikajícím, nebýt světovou špičkou - to jistě není žádná ostuda či selhání jedince. Ale nerozpoznat génia mezi námi, a co víc: potlačit a zesměšnit génia - to již je neodpustitelné, to se už omluvit nedá, to je znakem socialistické dekadence malých duší.
Naše „novaja" ekonomika nevychází z lidí, ale jen z čísel, sazeb, kupónů a přídělových lístků. Ignorujeme světové trendy, vysmíváme se jedinci, glorifikujeme masy, masový trh a masovou ekonomiku. Nechápeme, že trh vzniká v obci, nikoli na ministerstvu. Nechápeme, že trh jsou jedinci, ne statistická veličina. Nechceme se učit. Chceme jen poslouchat a vykonávat příkazy, linie a ideologická dogmata - i přesto, že jim nerozumíme. Necháváme jiné experimentovat s námi tak hrubě a tak nekompetentně, že kdyby šlo o morčata, opice či kuřata, povstali bychom ve spravedlivém hněvu. Experimentace s lidmi nám však nevadí: jsme na tom všichni stejně. Stejnost podmínek, to nám zřejmě vyhovuje. Nevyžadujeme kvalitu a nehledáme podstatu. Stačí nám průměrnost a prostřednost, stačí nám symboly, metafory a vyumělkovaná prázdná slova. Jsme panáci na šachovnici lidí, kteří zcela určitě nejen neumějí, ale ani nemíní hrát šachy, neřeknou nám pravidla hry, tají své příští tahy, protože je sami neznají.
Střílíme naše bílé vrány jen proto, že jsou bílé. Bez bílých vran však nemáme naději: bez nejlepších z nás na předních místech jsme ztraceni. Volný trh nelze vyhlásit ministerským dekretem. Peníze nejsou jen peníze a kapitál není jen kapitál. Peníze, které ukradnu ministrovi financí nejsou tytéž, které měl ve své kapse - a naopak.
M r t v ý kapitál zhodnocuje sám sebe: K -> V -> K+. Výroba, lidská činnost a lidské snažení jsou mu pouze prostředkem.
Ž i v ý kapitál zhodnocuje výrobu: V -> K -> V+.
Kapitál je pouze prostředkem ke zhodnocení činnosti lidí a jejich životů.
Mrtvého kapitálu bude dost, živého se nám nebude dostávat, a to ani ze zahraničí. Hromada peněz není kapitál, jen hromada peněz. Kapitál je myšlenka, um, vědění a vzdělání, které dělají z hromady peněz živou sílu. Nevíme to, nechápeme to téměř programaticky, a ideologickou demagogii povyšujeme na ekonomii. Vlastnictví papírků nedělá z člověka podnikatele, jen pouhého spekulanta. Podnikatele dělá pouze myšlenka, nápad a snaha poskytnout výrobek či službu. Kapitál je prostředek, ne účel. To je lekce č. 1 v kursu č.1 na kterékoliv americké univerzitě. Vhodná i pro mnohé z našich ministrů.
Tato osobní rekapitulace není kapitulací. Obsahuje v sobě východisko, které spočívá v jedincích, rodinách, obcích a podnicích našich národů. Řešení je v nás samých, nikoli ve vládě naší. Nesmíme se nechat vyvlastnit, nesmíme zůstat námezdnou silou mrtvého kapitálu. Každý z nás musí být kapitál. Jde tedy o nás. Privatizace musí být zvlastněním nás všech vytvořením spolupodnikatelských vztahů na podnicích a v obcích. Přímá obecní a podniková privatizace není chaos, ale prosazení se trhu a tržních subjektů, tj. nás všech.
Nebuďme pouhými držiteli kupónů a státních akcií, ale investujeme jednotlivě do kapitálových podílů svých podniků a svých obcí. Staňme se konečně spoluvlastníky a spolupodnikateli - svých věcí, svých statků a svých životů.
Prof. Milan Zelený
LD: 7. listopadu 1990
POKRACOVANI KNIHY
HOME MIL. ZELENY
VYDAVATELSTVÍ ALTERNATIVY: WWW.SPOLUPRACE.CZ
BESEDA K OSOBE M.Z.
PRISPEVKY DO BESEDY