Kapitola 3. a 4.
Kapitola 3.: O akciových společnostech
Akciové společnosti se dnes staly zaklínadlem nejen prodavačů novin a pamfletů, ale i kapitánů státu. Zdá se, že si myslí, že akciové společnosti přivedou na svět volný trh, zaručí podnikání a podnikatelství, vyřeší mnohé ze složitých problémů přechodu.
Omyl. Akciové společnosti samy o sobě nic nepřivodí a nezpůsobí (kromě chaosu a rozpaků), protože jsou následkem, nikoli příčinou vyspělé a vyzrálé funkce volného trhu.Akciové společnosti jsou instituce volným trhem vyvolané, ne však volný trh tvořící. Jestliže u nás žádný trh neexistuje - natož volný - pak akciové společnosti jej k životu neprobudí. Primární je volný trh. Teprve jeho úspěšné funkce a růst si v určitém stádiu vynutí vznik druhotných podpůrných trhů s akciemi a cennými papíry - ne opačně.
Ani na dnešním vyspělém trhu USA nejsou nové podniky zakládány vydáváním akcií: nikdo by si je nekoupil. Nové podniky vznikají na základě myšlenky spojené s partnerským, soukromým a rodinným kapitálem, rozšířeným bankovními úvěry (je-li myšlenka opravdu dobrá). Teprve po dlouhodobých úspěších a veřejném rozpoznání takové soukromé firmy (často po 5-10 letech) mohou vlastníci nabídnout své akcie veřejnosti (existuje-li ovšem veřejný trh akcií). Tím daná firma přestává být soukromou a stává se firmou veřejnou. Tzv. akciové vlastnictví, o kterém se u nás tak nezasvěceně mluví, není vůbec vlastnictvím soukromým, ale vlastnictvím veřejným: tedy někde na půl cesty mezi vlastnictvím státním a vlastnictvím vskutku soukromým.
Rád bych použil u nás tolik oblíbeného metaforického přístupu. Akciové společnosti jsou něco jako pánské šle. Jak dotyčná pánská ekonomika roste, kypí a hrozí překypěním, je často třeba vyměnit úzké opasky za pořádné kšandy. To, že vypasení páni nosí většinou šle, přece neznamená, že jsou příčinou jejich vypasenosti. Byl tedy na pětku studentíkův návrh, abychom na zchudlé hubeňoury navěsili kšandy a čekali, až nám do nich pěkně nakynou.
Ono to vlastně chce jen číst. V publikaci „Moderná japonská organizácia a rozhodovanie" (Ústav marxizmu-leninizmu ÚV KSČ, Bratislava 1987) čtu na straně 423: „Goldsmithové údaje tak v prvom rade ukazujú, že vydávanie nových účastín prostredníctvom kapitálových trhov nie je hlavným zdrojom príjmov a financií pre žiadne priemyselné vyspelé hospodárstvo." Toto je samozřejmě pravda, a když si to přečtete ještě jednou, uvidíte, že jde o soud zcela kategorický a konečný. Američan Ray Goldsmith tento závěr učinil již v roce 1969.
I když je neuvěřitelné, že by naši přední „ekonomové o zastaralosti a úpadku veřejného akciového vlastnictví nevěděli, přesto neuškodí několik přímých citátů z nedávné práce Michaela C. Jensena, předního amerického odborníka ve finanční ekonomice: „Veřejně vlastněná akciová společnost, hlavní motor hospodářského vývoje ve Spojených státech po více než století, dnes přežila svou užitečnost v mnoha ekonomických sektorech a vstupuje do svého zatmění". A dále: „Nové organizace vznikají na jejím místě - organizace, které zůstávají akciovou společností svou formou, ale nemají žádné veřejné akcionáře, nejsou na seznamu a jejich akcie nejsou nabízeny na organizovaných burzách." A ještě jednou: „Tím, že řeší centrální slabost veřejné akciové společnosti - konflikt mezi vlastníky a manažery ohledně kontroly a užití podnikových zdrojů - tyto nové organizace zaznamenávají pozoruhodná zlepšení v operační efektivnosti, zaměstnanecké produktivitě a hodnotě akciových podílů."
Ještě rozhodněji se vyjadřuje Jay O. Ligh, v téže publikaci:"Poslední podíl veřejně směnitelných běžných akcií vlastněných individuálním investorem bude prodán v roce 2003, jestliže se nynější trendy udrží. Do konce tohoto století se dnešní primát veřejného vlastnictví akcií ve Spojených státech v podstatě vytratí. Tzv. „privatizace podílů" je dnes ústřední charakteristikou podnikového vlastnictví ve Spojených státech." A dále: „Tato nová filozofie nám přináší nový systém podílového vlastnictví, dominovaný soukromými pozicemi, které připomínají vlastnické systémy v Německu a Japonsku."
Je zcela samozřejmě, že proces přechodu k tržnímu hospodářství nebude v Československu bez problémů. O to více však je třeba, aby jej řídili lidé vzdělaní, znalí světových trendů a hlavně: znalí ekonomické vědy a praxe volného trhu. „Dělání ekonomie" pomocí příruček zastaralých učebnic je pro naše specifické podmínky v Československu přístup zcela nevhodný.
LD: 5. června 1990
Kapitola 4.: Podílové účastenství zaměstnanců
Když odmítáme státní vlastnictví výrobních prostředků - tedy vlastnictví nikým, a když říkáme ne veřejnému vlastnictví podnikových akcií - tedy vlastnictví nepřítomnými, co tedy? Odpověď je poměrně jednoduchá a vyrůstající přímo z kořenů a tradic moravského Zlína: soukromé, podílové vlastnictví zaměstnanců, a to jak dělníků, tak i manažerů - společně! Každý zaměstnanec je vlastníkem a každý vlastník je ale také zaměstnancem. Tím lze docílit slavného snu Tomáše Bati, že každý dělník se má stát kapitalistou a naopak.
Tím bude též možno poslat k převýchově i všechny ty studující „švýcarských" kursů řízení, kteří se učí, jak se chovat k „podřízeným" a „nadřízeným". Myslím, že těchto trapných socialistických klasifikací lidí již bylo dost. Moderní podnikový svět již dávno rozpoznal, že nositelem nejdůležitějších lokálních a provozních informací je dělník sám a že jej v jeho znalostech, schopnostech a zkušenostech nemůže nic a nikdo nahradit. Čím větší propast existuje mezi zaměstnanci a vlastníky, tím nižší je motivace zaměstnanců, iniciativa a pružnost organizace.
Moc se dnes mluví o privatizaci, alespoň v programech těch stran, které to s československým hospodářstvím myslí nejen dobře, ale i kompetentně. Výsledky privatizace jsou velmi povzbudivé na celém světě: soukromí zaměstnanci, manažeři a vlastníci jsou prostě mnohem vyšší a výrobní náklady mnohem nižší než kolektivní či státní vlastnictví, které dnes již propadlo ve všech světadílech. Jediné, co může být horší volbou než zdejší způsob privatizace, je polovičatost, nerozhodnost, mixování systémů („třetí cesty") a nespolehlivost opatření. Chystá-li se někdo překročit hlubokou propast pouze do půli cesty, pak je jistě lépe zůstat na straně socialismu a do projektů moderní Evropy se raději vůbec nevměšovat.
Mnozí si však představují, že privatizace je pouze jakési státní „odznárodnění podniků" (ošklivě „de-etatizace") a státní odprodej veřejnou nabídkou akcií a cenných papírů. Tento typ privatizace - pofidérní zesoukromění - býval typický pro thatcherovskou Anglii. V USA však dnes probíhá další a konečný stupeň privatizace - po našem bychom mohli říci zvlastnění: předání veřejného vlastnictví akcionářů do rukou opravdu soukromých - tedy do rukou zaměstnanců, manažerů a podnikatelů.
Procesy privatizace lze znázornit následovně:
státní vlastnictví -> veřejné (akciové) vlastnictví -> soukromé vlastnictví.
Našim úkolem v Československu, v zájmu zajištění prosperity, skutečné vlády našich věcí (nejen vlády naší vlády) a kontroly rozhodování pro naše děti, je využít dnes zcela zvláštních a v podstatě neopakovatelných podmínek - vyhnout se nadbytečnému „prostřednímu článku". Československý typ privatizace tedy může (a proto i musí) být zkrácen:
státní vlastnictví - soukromé vlastnictví.
To se může stát naším opravdovým a trvalým přínosem lidstvu.
Všichni dobře víme, jak je skutečné vlastnictví (ne ten gorbačovský „pocit vlastnictví") důležité: jak pěkné jsou naše byty a domky, s jakou láskou pracujeme na zahrádkách, jak se obětujeme pro věci své. Socialismus nikdy nedokázal vyřešit základní společensko-hospodářské organizace a motivace. „Kdo zůstane přes noc u nemocné krávy?" Kráva, která patří všem, nepatří nikomu. Proto za socialismu krávy trpí a umírají, nedobře dojí a přinášejí málo masa, zatímco za kapitalismu je zdravých krav, mléka, kůže i masa vždy dostatek.
Kapitalismus, jakožto přirozená a spontánně se vyvíjející soustava lidské organizace práce, řeší tento problém podle pradávných principů křesťanských, jednoduše a elegantně: "U nemocné krávy zůstane bdít ten, jemuž kráva patří." I Ježíš, promlouvaje k Židům, rozpoznal tuto úžasnou, spolehlivou a často pro socialisty i hluboce překvapivou organizační a sebeřídící schopnost soukromého vlastnictví. „Já jsem dobrý pastýř, neb dobrý pastýř dá svůj život za ovce své. Ale ten, který jest pouhý námezník a ne pastýř a vlastník ovcí, ten vidě vlka přicházeti, ovcí ponechá a prchne."
Opravdová privatizace - ta naše, ve smyslu zvlastnění - vyrůstá z hlubokých kořenů národních a umožní nám během jediné generace, abychom se do Evropy navrátili důstojně a sebevědomě, ne zbrkle a ukvapeně.
LD: 12. června 1990
POKRACOVANI KNIHY
HOME MIL. ZELENY
VYDAVATELSTVÍ ALTERNATIVY: WWW.SPOLUPRACE.CZ
BESEDA K OSOBE M.Z.
PRISPEVKY DO BESEDY