Kapitola 5. a 6.
Kapitola 5.: Co jsou to životní jistoty?
Je samozřejmé, že strany, které nemají národu co nabídnout, mu budou hlasitě podbízet tzv. „životní jistoty". Tím zcela jasně míní, že pomocí daní, poplatků a uměle nízkých platů se převede do rukou státní byrokracie určité množství peněz, které pak tato byrokracie spravedlivě a „na půl!" přerozdělí mezi tzv. „potřebnější" vrstvy, hlavně tedy sama sobě - tak, jako tomu bývalo dosud. Je to vše zdarma, jde o peníze jiných lidí, a bude vás to stát pouze volební hlas či hlásek.
Nevím, zda úplně bezmocné a ve všem (tedy totálně) být závislým na anonymně byrokratickém aparátu může pro někoho představovat životní jistoty. U většiny lidí tomu bývá právě naopak. Uplynulých pětačtyřicet let přece bylo údobím takových životních "„jistot". Co je výsledkem? Jsme nezdraví a umíráme předčasně, jsme špatně vzdělaní a tudíž nezaměstnatelní, v nemocnicích a v psychiatrických léčebnách se mnohdy s lidmi zachází jako s obtížným hmyzem, občanská bezpečnost se zhroutila, naše děti jsou bez budoucnosti a naši rodiče bez minulosti. Roční příjem na hlavu je dnes u nás na úrovni Ománu. Důvěra lidí ve spolehlivost a kompetenci státu, hlavní to předpoklad a záruka životních jistot, byla naprosto zanedbána, ne-li zničena.
Životní jistoty, vždy a ve všech vyspělých zemích, vyplývaly a vyplývají z nezávislosti a ze soběstačnosti lidí, ne z jejich zvýšené či úplné závislosti. Jaká je to jistota, když sice vzdělání je „zadarmo", ale do školy jste se dostali jen protekcí a vzdělání samo nestojí za nic, takže vaše děti stejně nikdo nezaměstná? Jaká je to jistota, když zdravotní péče je „zadarmo", ale vy zemřete o 5-10 let dříve, než byste měli, protože to v podstatě není péče, ale velmi špatně organizovaná údržba lidských „strojů"? Jaká je to jistota, že vás sice nikdo nevyhodil ze zaměstnání, ale musel jste za to pracovat za urážlivou grešli, ponižovat se a hrbit po celý svůj život? A ještě děkovat bouřlivým potleskem a skandováním při masových shromážděních ? Jaké jistoty vyplývají z faktu, že lidé, kteří tento stát ničili, jej nyní míní „zachraňovat?"
Jaká jistota spočívá v pobírání penze, která vůbec neodráží vaše celoživotní úsilí a místo živobytí zajišťuje pouze živoření? Nic nemáte, nic vám nepatří, na ničem se nepodílíte, ničeho se neúčastníte - jen věčně tleskáte a skandujete - jaká je to jistota?
Otrok odvozuje své „jistoty" od závislosti na druhých, a potud také otrokem zůstává. Jistota svobodného člověka vyplývá z toho, že je pánem věcí svých, že má kontrolu, že rozhoduje, že se účastní a že sám vlastní budoucnost spoluvytváří. Pravé jistoty člověka vyplývají z rodiny, do níž se narodil, z obce, v níž se účastní, z podniku, ve kterém spolupracuje, a ze státu, kterému může plně a bez výhrad důvěřovat.
Vbrzku se i v Československu objeví skupinky západních penzistů, dámy s modrými vlasy a perleťovými brejlemi na šnůrkách, páni v pestrých košilích a divoce kostkovaných sáčkách, kteří na stará kolena cestují po celém světě. Vysloužilé černošské učitelky z Harlemu jsem potkal v Šanghaji, staré texaské farmáře (co nosí hodinky na manžetě košile) na Novém Zélandě a skupiny japonských babiček s drdůlky v Leningradě. Bývá mi vždy smutno, když porovnávám jejich životní jistoty a jejich zajímavé a vzrušující stáří se socialistickými životními „jistotami" babiček našich. Světoběžnické sebevědomí a nezávislost cizinců není jistě pro každého, ale podtrhuje to úroveň jejich prosperity a možnosti jejich životních jistot.
Jak se takové bohatství vytváří? Především skrze podniky, instituce a obce, kde pracují. Podniky, ne stát, kapitalizují a investují část výsledků jejich práce a úsilí. Čím víc vyděláš, tím víc si můžeš odložit. Podnik sám obvykle zdvojnásobuje zvolenou výši individuálního vkladu. Tato část sociálního pojištění je určována prací a rozhodovací volbou zaměstnance. K tomu pak přistupuje z daní financované národní pojištění, které poskytuje životní minimum stejné pro všechny. Podobně se financuje podniková zdravotní péče a vzdělání. Domky a byty jsou obvykle přímo vlastněny, při odchodu do důchodu výhodně prodávány mladším generacím a nahrazeny levnějším bydlením, Navíc existují individuální kapitálové investice v podnicích, v akciích, v bankách a ve skupinových investičních sdruženích.
Když se to vše tak někdy po té padesátce sečte (lidé odcházejí na penzi stále dříve a věnují se drobnému soukromému podnikání či službám), tak to vytváří tu prostou skutečnost, že věková skupina nad 55 let věku je tou nejzámožnější slupinou v celé Americe. Taková je životní jistota. Být nezávislým, odstěhovat se na penzi na Floridu, cestovat po světě a dělat si, co se člověku zachce. Vědět, že o děti je dobře postaráno, že jejich budoucnost je dobře vyřešena a že jejich životní cyklus se bude materiálně zakládat na úspěších životních cyklů předcházejících generací.
Samozřejmě, že tyto opravdové, nesocialistické lidské jistoty nelze zavádět přes noc skandováním hesel radikální „perestrojky". Víme, jak to dopadlo v Polsku i v Sovětském svazu. Jde spíš o to, abychom se zbrkle nevydali po té staré cestě lidské závislosti na státu, tedy po cestě vychudlého občanství a přetučnělé byrokracie.
LD: 16. června
Kapitola 6.: Víte, co je to inflace?
Často se dnes říká, obzvláště mezi nezasvěcenými, že inflace je, když se příliš mnoho peněz honí za příliš málem zboží a výrobků. Je to asi, jako kdybyste řekli, že příčinou zápalu plic je horečka. Příliš mnoho peněz nezpůsobí inflaci, tak jako horečka nevyvolá zápal plic. Československá ekonomika není rozpálený kotel či přehřátý bojler, ale prostý a chladný psí čumák.
Množství peněz v oběživu neurčuje úroveň a kvalitu ekonomických procesů, ale právě naopak:úroveň a intenzita ekonomických procesů si určuje a vyžaduje svou vlastní a správnou úroveň množství peněz v oběživu. Jestliže je ekonomika zdravá a soběstačná, pak se obejde třeba i bez peněz: penězi se mohou stát paklíčky Pall Mall nebo rajská jablíčka. Jestliže je však ekonomika chabá a nezdravá, pak ani milióny cirkulujících papírků s obrázky prezidentů nepomohou.
Problém inflace tedy spočívá v nedostatku důvěry prostých lidí a investorů v budoucnost daného hospodářství. Inflace znamená, že je příliš mnoho peněz, a proto je třeba prostě je odčerpat. Proč je příliš mnoho peněz? Co způsobuje neochotu spotřebitelů své peníze investovat a stimuluje jen okamžitou či krátkodobou spotřebu? Jestliže nikdo nevěří v budoucnost, jestliže každý chce konzumovat dnes a ne zítra, jestliže nikdo nechce odložit spotřebu a zabývat se investicemi, pak máte inflaci. Inflace je výrazem znehodnocení peněz ne co do jejich množství, ale co do důvěry spotřebitelů v jejich budoucí hodnotu. Tím, že všechny „přebytečné peníze fyzicky a mechanicky stáhnete z trhu, tím důvěru v budoucnost nevytvoříte.
Inflace je výrazem nedostatku atraktivních investičních příležitostí, výrazem nedůvěry národa. Nejlepším a jediným způsobem, jak odčerpat přebytečné úspory a vklady - které jsou samy obranou a zárukou spotřebitelů před budoucí inflací - je vytváření investičních příležitostí, do kterých by lidé sami, dobrovolně a spontánně své peníze investovali. Je tedy třeba začít dole v mikroekonomice, ne nahoře v makroekonomice: zatím máme naši ekonomickou politiku převrácenou a postavenou na hlavu. Stačí si též něco přečíst, třeba od autora, jako je Marc A. Miles (Beuond Monetarism, Basic Books, New York 1984).
Použijme opět ve zdejších krajích tak oblíbeného metaforického přístupu. Problém je v tom, že nikdo nechce vysázet jabloňový sad, ale jablka chce konzumovat každý. To je podstatou inflace. Tím, že odčerpáme přebytečné peníze, tím nezaručíme masové vysazování jabloňových sadů. Navíc je třeba si uvědomit, že uložené peníze spotřebitele chrání před inflací. Mám-li uloženo 5000Kč a běžná spotřeba je 5000Kč, pak mohu absorbovat až 100% inflaci. Ztratím-li těch uložených 5000 (mám místo nich bezcenné papíry), pak mám stále 5000 běžné spotřeby, ale již žádnou kapacitu absorbovat inflaci (pouze 0% inflace mohu pokrýt vez úpadku životní úrovně). Tedy jsem v situaci, kdy mě 1% inflace může poranit více než 100% inflace za předchozích podmínek. Proto se nelze dívat na takzvané odčerpávání přebytečných peněz mechanicky a absolutně, ale pouze ve vztahu k celkovému spotřebitelsko-investičnímu kontextu.
Pravým a jedině důstojným cílem efektivní monetaristické politiky u nás by mělo být, jak zvýšit hodnotu peněz, jak je učinit užitečnými, tedy: jak zvýšit důvěru národa a rozšířit atraktivní investiční příležitosti. V žádném případě není správný postup opačný: snižování dostupnosti a užitečnosti peněz, tedy další narušování spotřebitelské důvěry.
LD: 19. června
CLANKY NA PODOBNE TEMA
POKRACOVANI KNIHY
HOME MIL. ZELENY
VYDAVATELSTVÍ ALTERNATIVY: WWW.SPOLUPRACE.CZ
BESEDA K OSOBE M.Z.
PRISPEVKY DO BESEDY