Kapitola 19. a 20.
Kapitola 19.: Devatenáct tezí k hospodářské obnově Československa
Nově aspirující středoevropské země, a Československo obzvláště, musí uvážit hluboké a rychlé změny, kterými dnes tzv. „západní systémy volného trhu" procházejí. Bylo by chybou přejímat některé tradiční instituce kapitalismu právě v době, kdy tyto jsou buďto na ústupu nebo prodělávají kvalitativní změnu. V příštích dvaceti letech budeme nuceni soutěžit za nových podmínek urychlené hospodářské integrace, obchodní a výrobní globalizace, vysoké technologie a rozpoznání vědění a znalostí jako nové a nejproduktivnější formy kapitálu.
Mezi základní trendy této nové fáze kapitalismu patří:
- přechod od „dělby" a specializace k reintegraci práce i vědění:
- přechod od masové k individuální zakázkové výrobě:
- odstraňování rozdílů mezi vlastníky a zaměstnanci:
- snižování rozdílu mezi manažery a dělníky:
- zavádění demokratických a tržních principů též uvnitř podniků:
- (znovu ) rozpoznání zákazníka jako hlavního podnikového investora.
Lidské mozky jsou důležitější než přírodní bohatství a spontánní lidská přání a činy jsou silnější než tyranie institucí společenského inženýrství.
Nové podmínky způsobí většině středoevropských ekonomik těžké problémy (role „banánových republik" západoevropského integrovaného trhu). Československu se však otevírá „okno příležitostí", které by mělo umožnit přechod k této nové, znalostně a informačně intenzivní společnosti, a to během jedné generace.
Československo má velké, dosud nevyvinuté a zanedbávané, lidské přírodní bohatství: tradice vzdělání a láska k vědění, individuální, rodinná a skupinová nezávislost, vynalézavost a řemeslnost, tradice demokratického a účastenského řízení státu i podniků, hodnoty autonomie, soběstačnosti a soudobé podpory, smysl pro kvalitu, dobrá intuice podnikavosti i podnikatelství, zájem o cizí kultury i jazyky, kulturně-společenská přizpůsobivost, tolerance a pružnost.
Některé tradiční kapitalistické instituce, jako např. hierarchické příkazové řízení, spekulační burzy cenných papírů, masová výroba a přehnaná dělba práce, řízení pomocí dluhů, přílišná závislost na bankovnictví, atp., jsou dnes na ústupu právě proto, že jsou v konfliktu snovým důrazem na znalosti, pružnost a soběstačnost podniků světové třídy.
Naše bohatství není v uhlí, oceli, surovinách a chemikáliích, není v ocelárnách, loděnicích, železnicích či autostrádách, a už vůbec ne v centralizovaných institucích řízení, financování, obchodu a výroby. Naše bohatství spočívá v lidech.
Následující teze přirozeně spontánně vyplývají z požadavků výše zmíněných světových trendů.
1. Rozpoznání znalostí a vědění jako základní formy kapitálu (na rozdíl od tradiční práce, technologie a peněz) vyžaduje též rozpoznání zaměstnance jako „celého člověka", tedy jako autonomního spoluúčastníka / podnikatele, dlouhodobého spolupracovníka a právního spoluvlastníka. Tradičně se práce dala kupovat „po částech", ale vědění, tvořivost, zodpovědnost a inovační iniciativa lidí se takto „kupovat" nedají. Zákonem zaručené spoluvlastnictví výrobních prostředků zaměstnanci a zákazníky je tedy základním požadavkem naší nové „znalostní společnosti".
2. Rozsah oddělení vlastníků od zaměstnanců je dnes i mírou výkonu dané ekonomické soustavy: ideálně je každý zaměstnanec též spoluvlastníkem a každý spoluvlastník je také zaměstnancem daného podniku. Největší propast existuje za podmínek státního socialismu, kdy není vlastníkem nikdo a odpovědnost je rozptýlena do nehospodářských sfér byrokracie a anonymity. Méně škodlivé (tj. s určitelnou odpovědností) je oddělení vlastnictví za podmínek externího, tj. veřejně-akciového (nezaměstnaneckého) vlastnictví tradičních podniků západních. Rozpory mezi krátkodobým zájmem o burzovní přecenění akcií a dlouhodobým zhodnocením investic a zaměstnaneckých podílů se stávají brzdou hospodářského rozvoje za podmínek globální soutěživosti a znalostní společnosti.
3. Československo má nyní historickou příležitost přejít k soustavě hospodářského spoluvlastnictví a společensko-politického účastenství, a tak se vyhnout dnes již vyčerpanému stadiu tzv. veřejného vlastnictví. Je třeba se vyhnout „privatizaci" britského typu, která prostě převádí státní vlastnictví byrokratické do veřejného vlastnictví akciového. Je nutno přikročit k „privatizaci" amerického typu, která převádí veřejné (burzovní) vlastnictví podnikových akcií do opravdového soukromého vlastnictví zaměstnanců (neburzovní, vnitropodnikové akcie či podíly).
4. Je třeba se vyhnout přeceňování role tradičních poválečných kapitalistických institucí, které jsou dnes již na ústupu, jako např. tradiční burza cenných papírů. Moderní podniky světové třídy dnes vykupují své vlastní akcie („go private") stahují je z burzovního trhu a omezují nabízení akcií veřejnosti („go public") tj. externím investorům, spekulantům a papírovým podnikatelům. Další „upadající" instituce: dlužní financování, nákladové (spíše než znalostní) pojetí vzdělání a školení, specializace a dělba práce, úkolů a znalostí (spíše než jejich integrace), hierarchické a příkazové vnitropodnikové řízení a podobně.
5. Kapitalismus a socialismus je třeba chápat jako zásadně nesymetrické hospodářsko-společenské systémy, které nejsou rovnocenným předmětem „volby". Kapitalismus vzniká spontánně a přirozeně vždy, když jsou odstraněna omezení a regulace podnikání, rozhodování, spotřeby a výroby. Socialismus je výsledkem opačných a nesouměrných procesů: mocí podporovaných „vyhlášení" opatření, omezení či regulací volného trhu a rozhodování. Socialismus nevzniká spontánně, ale pouze ideologicko-politickou akcí je možno jej „zvolit". Soustavu volného trhu však nelze vyhlásit dekretem „shora", ale je třeba trvale vytvářet podmínky, aby se mohla samovolně prosazovat „zdola".
6. Kapitalismus je spontánně se vyvíjející hospodářsko-společenská soustava, která dnes samovolně akceleruje směrem ke znalostnímu spoluúčastenskému systému autonomních spolupracovníků, směrem ke splývání rolí manažerů a dělníků, k odstraňování demokracie společenské na demokracii vnitropodnikovou. Pro nás je životně důležité koordinovat nově vznikající ekonomiku s novými trendy celosvětového vývoje.
7. Je třeba opustit myšlení, experimentování a společenské inženýrství prostřednosti, kompromisu či „vybírání si toho nejlepšího" z různých hospodářských soustav. Životaschopné hospodářské systémy jsou spontánní a evoluční, ne předepsané, vyhlašované či dokonce oživované„šokovou terapií". Je třeba odmítnout tzv. „třetí cesty", „smíšené ekonomiky", „demokratické socialismy" a podobné teoretické „experimenty". Je třeba se vyhnout „ekonomii vlastnictví" „jako" nebo „ na půl", či odpovědnosti „skoro" nebo „téměř". Je třeba odmítnout „smrtící" jugoslávskou kombinaci rozhodovací volnosti bez vlastnické odpovědnosti. Dobrovolná prostřednost, ať již v jakémkoliv přestrojení, by zaručila trvalý úpadek Československa během jediné generace.
8. Je nutné zamítnout jakýkoliv (a jakkoliv přitažlivý) „ švédský model", kombinující přímou státní intervenci a regulaci s volným podnikáním a trhem. Tento švédský „socialismus" (správně sociální demokracie) vznikl demokraticky zvolenou regulací volného trhu. U nás žádný volný trh, který by se dal obdobně omezovat, zatím neexistuje. Omezení trhu státem je v praxi možné „do určité míry", opačný proces, „zavádění„ trhu do státně-socialistické byrokracie, je však nemožný a vede k úpadku, spekulaci, inflaci a vykořisťování nerovných podmínek. Švédský „socialismus" vyplývá z bohatství, ne z chudoby: nefunguje proto, že zvolil sociální intervenci státem, ale proto, že si dosud udržel Volvo, Saab a SAS. Země střední Evropy si jej prostě nemohou „dovolit".
9. Ve znalostní společnosti je třeba zaručit dlouhodobý a dědičný zájem spoluvlastníků a spolupracovníků na výsledcích podnikání. Kromě zaměstnaneckých akcií a podílů je třeba zavést systém (populární v Japonsku a v USA) zaručené zaměstnanosti a společensko-ekonomických jistot. Záruka těchto jistot patří do (již spoluvlastněné) oblasti podnikové nikoli do byrokratické sféry státní. Zdravá funkce této „podnikové ekologie" vyžaduje strategickou i řídící pružnost, snížení rozdílů mezi dělníkem a manažerem a překonání potřeby tzv. zaměstnanců. Je tedy třeba širokého, ne úzce specializovaného vzdělání zaměstnanců, pravidelná rotace úkolů a funkcí, rozšíření zodpovědnosti a odpovídající škály odměňování, atp.
10. Záruka společenských a osobních jistot - zaměstnání, péče o zdraví, děti a rekreaci, jakož i zajištění ve stáří - musí vyrůstat „zdola", z podnikové ekologie, a ne „shora" zvůlí a diktátem byrokracie. Je v zájmu spoluvlastněných podniků světové třídy, aby se o své zaměstnance staraly ve smyslu dlouhodobé investice, ne v tradici krátkodobého nákladu. Podnik se tu nestará o své zaměstnance, ale zaměstnanci „sami o sebe" skrze svůj podnik. Bohaté tradice Baťovy soustavy podnikového řízení, jako např. v dnešních Slušovicích, poskytují Československu další „přirozenou" výhodu právě v nejdůležitějších směrech.
11. Sociálně-ekonomické jistoty a záruky by měly být nejen očekáváním,ale musí se stát i právem všem občanů nové střední Evropy. Přežité strategie nezaměstnanosti a propouštění, inflace, bankrotů a zavírání podniků, jakož i nedostatek volby v oblastech zdraví, vzdělání a sociální péče, jsou nevhodné pro zdravou funkci volného trhu. Tyto přístupy jsou historickými výsledky nerovnováhy mezi spontánností volného trhu a rušivým diktátem byrokracie monopolu, státu či hierarchického řízení podniků. Je v zájmu spoluvlastněných podniků, aby zajištění zaměstnanců ve všech oblastech bylo dostatečné a spolehlivé.
12. Úloha státních, zemských a místních institucí v zajištění všech obyvatel, nejen zaměstnanců, musí být posílena ve smyslu přímosti (ne byrokracie), odpovědnosti (ne anonymity) a místních sousedských svépomocí (pružnost a lidskost). Toho nelze dosáhnout smíšením či dokonce prolínáním úkolů ekonomického výkonu podniku (obzvláště k soutěži na mezinárodním fóru) s cíli širšího sociálního zabezpečení občanů státem. Podniky (nikoli stát) vytvářejí bohatství. Státu je část vytvořeného bohatství předávána demokratickou volbou, za účelem splnění typicky celostátních, obranných a rozdělovacích mandátů. Největšího sociálního zabezpečení a životních jistot lze dosáhnout pouze tehdy, když hospodářská sféra vytváří největší bohatství. Nejhorší lidské podmínky lze dnes nalézt ve státech chudých, kde stát nemá co rozdělovat, ale i nadále si udržuje monopol na konfiskaci a přerozdělování hospodářských výsledků.
13. Obnova normálních ekologických funkcí a kvality životního prostředí je pro fyzické i psychologické zdraví moderního národa zcela zásadní. Zkušenosti ukazují, že problémy prostředí nelze řešit státními příkazy, pokutami či donucovacími dekrety: byrokratizace „péče o prostředí" ji efektivně odnímá ze sféry lidí a vede k postupnému zvyšování nákladů a cen. Pouze soukromé podniky spoluvlastníků a místní svépomoc spoluobčanů, na základě moderních principů „hospodářských ekosystémů", mohou životní prostředí obnovit přirozeně a trvale. Tak jako si pták neznečistí vlastní hnízdo, tak jako si rodina neudělá ze svého bytu chlívek, tak si spoluvlastnický podnik nezničí prostředí, v němž sám působí, v němž jeho zaměstnanci žijí a v němž se jeho budoucí zaměstnanci rodí a vyrůstají.
14. Svépomocné, soběstačné a neformální sítě občanů (tzv. druhá či paralelní ekonomika) představují robustní, spontánní a spolehlivé „podhoubí" volného trhu za podmínek nepružné, zkostnatělé byrokracie. Toto „podhoubí" je třeba rozšiřovat, posilovat a legalizovat, ne je omezovat, ignorovat či osuzovat. To, co je na něm špatné, to je způsobeno nutností „spolužít" s korupční byrokracií tzv. ekonomiky „formální". To, co je na něm dobré, funkce katalyzátoru volného trhu a podnikání, se státními vyhláškami vytvořit nedá. Lidé v Československu si umí mnohé vyrobit, pořídit, opravit či vymyslet sami - tuto vysoce efektivní schopnost (na Západě tzv. „self-service" society) je nutno využít, ne omezovat.
15. Vnější „injekce" či „šoky" finančního kapitálu vedou, jak ukazují dosavadní zkušenosti Západu, k posílení existujících institucí a vztahů, tudíž ke zvýšení cen a nákladů existujících úrovní a typů výroby (k hyperinflaci). Je nutné vytvářet nové instituce a vztahy, které by vnější kapitál přitahovaly a do ekonomiky „vsávaly", ne prostě vnější peníze „vstřikovat" do existujících institucí a vztahů. Tyto „banánové" strategie Třetího světa jsou nevhodné pro střední Evropu. Nezávislost, svépomoc a dlouhodobě účelný rozvoj vlastních lidských zdrojů jsou správnými předpoklady pro mezinárodní soutěž o spolupráci.
16. Moderní znalostně-informační státy, jako jsou Japonsko či země asijských „Čtyř draků", nedosáhly světové třídy na základě kapitálových půjček, ale vnitřními investicemi do vzdělání všech svých občanů, manažerů a podnikatelů. Vzdělání, znalosti, informace a kompetence v podnikovém řízení jsou nejdůležitější formou kapitálu. Československo je schopné s pomocí všenárodního, svépomocného vzdělávacího projektu obrody dosáhnout podobné úrovně. Je třeba pomáhat i našim středoevropským sousedům ve snižování již dnes nebezpečné závislosti na zahraničním kapitálu, na krátkodobých a nekompetentních „radách" k odprodeji státních výrobních prostředků a ztrátě národního dědictví.
17. Státní, odvětvové a vnitropodnikové plánování předvídacího a předpisového typu, v jakékoliv formě či rozsahu, nezaručuje potřebnou adaptabilitu a pružnost. Je nutno urychleně zavádět opravdové plánování, které není založeno na „předvídání budoucnosti", ale vychází ze zvýšené pružnosti, schopnosti a rychlosti odpovědi na stále se měnící zájmy zaměstnanců i zákazníků. Vzdělání, rotace pozic a funkcí, sdílení úkolů, týmová práce, vysoká technologie a nové řídící systémy jsou u kořene moderního principu „plánování zvyšováním pružnosti".
18. Zemědělství hraje a bude hrát důležitou úlohu ve znalostní společnosti. Jeho vysoká produktivita je základním předpokladem úspěchu (v USA již pouze 2,5% pracovních sil pracuje v zemědělství). Tradiční zemědělství se musí zbavit závislosti na sezónnosti a doplnit své podnikání vhodnou přidruženou výrobou. Podobně i tradiční průmysl musí převzít mnohé z trvalých principů zemědělských: spolehlivé vlastnictví průmyslové „půdy", dlouhodobé investice, trvalá obnova a zhodnocování statků, vztah ke kvalitnímu „gruntu", tradice, hrdost a dědičné převody vlastnictví a výsledků.
19. Mladí lidé dneška budou žít v nové, znalostně integrované společnosti zítřka. Jejich společnost a způsob života tedy nemůže a nesmí být i nadále diktovány těmi, kteří v jejich světě žít nebudou, tudíž osobní odpovědnost za své oblíbené „modely a reformy" neponesou. Těchto 19 tezí se snaží vycházet spíše z budoucnosti než z minulosti. Devatenáct tezí předkládáme k posouzení mladým lidem našeho národa - jde o jejich budoucnost. Jen oni mohou rozhodovat o své budoucnosti, jen pro ně a jen s nimi je dnes třeba pracovat.
Revue obchodu/průmyslu/hospodářství, 9/1990
Kapitola 20.: Politické prostředí v Československu
K programu „19 tezí":
Program hospodářské obnovy Československa vyžaduje odpovídající a harmonicky koordinované politické prostředí. Každá „ekonomika přechodu" je nutně charakterizována dílčími a dočasnými problémy a selháními, které za podmínek soutěže nevyspělých politických stran a skupin vedou k politickému manévrování a hašteření na úkor snah a cílů národa. Jejich existence a účast jsou ale nezbytné pro trvalou diskusi a testování zaváděných hospodářských opatření.
Tradiční strategie oddělování ekonomiky od politiky se v moderním světě již přežila. Politická opatření a politické instituce musí přirozeně vyplývat ze spontánních ekonomických procesů volného trhu, ne naopak. Moderní „politika implikací" nesmí vycházet z daného společensko-politického „modelu" té které politické strany či ideologie (společenské inženýrství), ale musí odvozovat nutné a potřebné politické instituce přímo z účasti lidí, ze spontánních procesů volného trhu a rozhodnutích o jeho regulaci.
Proto je třeba se od samého začátku snažit o koalici nově vznikajících politických stran a skupin za účelem hospodářské obnovy. Žádná politická strana nemůže politicky „vzkvétat" za podmínek hospodářské chudoby a úpadku. Cílem nás všech musí být spolehlivý, dynamický a široce podporovaný program hospodářské obnovy, založený na odborných vědeckých znalostech nadstranických. Cílem je přímá občanská demokracie, která v moderním světě snižuje úlohu tradiční stranické a reprezentativní demokracie a přesouvá ji do oblasti konzultační.
1. Za podmínek přechodu, obnovy a obrody je třeba vytvořit tzv. Velkou koalici všech politických stran, skupin a iniciativ. Jen dobrovolnou účastí všech spoluobčanů a všech jejich seskupení bude možno dosáhnout potřebného soustředění sil, důvěry a vytrvalosti.
2. Jednotícím cílem této Velké koalice musí být obnova hospodářství v Československu na základech volného trhu, zaměstnaneckého spoluvlastnictví a hospodářsko-společenského účastenství na všech úrovních.
3. Velká koalice musí vycházet z plné a zaručené autonomie a nezávislosti všech účastenských stran. Je nutné zdůraznit, že zastaralý ideologický „model" tzv. Národní fronty se v Československu již nikdy nesmí opakovat. Politicky je tedy třeba začít z dneška, „od začátku".
4. Všechny účastenské strany Velké koalice musí vycházet ze stejných podmínek a plné rovnosti příležitostí. Některé politické strany a skupiny, které nezískaly svůj status, infrastrukturu, sítě a prostředky demokratickou cestou, nezačínají ze stejné „startovní čáry". Dříve či později se národ tohoto „vyrovnání příležitostí" bude právem domáhat. Takové strany tedy mohou být do Velké koalice připuštěny pouze po svobodné, dobrovolné a celonárodní vnitrostranické „výměně legitimací" svých členů.
5. Sněmovní, volební a zastupitelská účast v politických orgánech a institucích Velké koalice musí být proporcionální k dokumentovanému počtu členů, svobodně a nově se hlásících členů. Vláda Velké koalice musí být složena z nestranických úředníků, odborníků a expertů, kteří budou přímo voleni a přímo odpovědni Velké koalici, nikoli jejím jednotlivým složkám.
6. V Československu je třeba přednostně prosazovat přímou demokracii oproti tradiční zastupitelské („reprezentativní") demokracii, kdekoli je to možné a praktické. Podobně je třeba zavádět zájmovou demokracii (každý volič disponuje „blokem" hlasů, které uplatní podle intenzity svých zájmů) a beznámitkovou demokracii, která je důležitá pro ochranu práv a zájmů menšin. Moderní znalostní společnost nesmí vyplýtvat cennou lidskou energii v politických šarvátkách a nesmí sklouznout do prosté arbitrární diktatury většiny.
7. Hospodářská a politická autonomie (místní, krajová i zemská) musí být zaručena ústavou. Všechny dobrovolné formy vlastnictví a organizace musí být zaručeny ústavou. Oddělení církve a vyznání od státu musí být zaručeno ústavou.
8. Schopnosti, kvalifikace a vzdělání, ne příslušnost k té či oné politické straně či skupině, musí být jediným kritériem i obsazování řídících hospodářských, politických vědeckých a uměleckých pozic v období přechodu. Jakékoliv úchylky od tohoto kritéria budou zaplaceny zpomalením, úpadkem a zaostáváním národa. Na každé místo ten nejlepší člověk!
9. Trvání Velké koalice musí být omezeno ústavně, časově i výsledky. Jen přímé demokratické volby mohou její trvání a funkci prodloužit nebo ji zaměnit vládou preferované politické strany tradičního typu. Je třeba si však uvědomit, že éra politických ideologií se chýlí ke konci a že každý národ má dnes právo na optimální systém přímé demokracie a hospodářského účastenství.
10. Konečně: mládí; mladí lidé tohoto národa budou žít za politických a hospodářských podmínek, pro něž dnes klademe první kameny. Mládí našeho národa musí být přednostně a plně seznámeno s možnými cestami a jejich důsledky. Nostalgie a nesplněné sny minulosti nesmí opět diktovat budoucnost našich dětí: již nikdy o nás bez nás!
Milan Zelený
ZPET NA PRVNI KAPITOLU
HOME MIL. ZELENY
VYDAVATELSTVÍ ALTERNATIVY: WWW.SPOLUPRACE.CZ
BESEDA K OSOBE M.Z.
PRISPEVKY DO BESEDY