|
Beseda, část 27.
CHARTA 77 v roce 2002
Názory v zaslaných dopisech se nemusí shodovat s názory redakce
Cesta Charty 77 k nebesům
Diskuse
Svatozář, kterou byla osvícena po listopadu 1989 Charta 77, dávno vybledla. Lze ji obnovit? Chartisté se k tomu rozhodli využít 25. výročí Prohlášení Charty 77. Dokonce i LN otiskly 7. ledna "velký" oslavný článek o Chartě z pera Petrušky Šustrové (jejíž novinářské zručnosti se tím nechci dotýkat). Uvnitř tohoto textu je umístěna anketa o prospěšnosti Charty, což, zdá se mi, přesahuje hranice serióznosti. Dovoluji si přičinit k tomu několik poznámek. Komunistický režim bojoval s Chartou osvědčenými prostředky: "...pracovní kolektivy i jednotlivci posílali do novin rezoluce, v nichž protestovali proti textu, jenž nebyl nikde v Československu zveřejněn, a jejž tedy nemohli znát." (P. Š.). Svatá pravda, byla to diktatura jako řemen. Ale proč dnes stavějí noviny a listy slavobrány místo toho, aby poskytly seriózní informace o vrcholné normalizaci i o textu Charty 77? Proč se nepořádají skutečné diskuse, ale předehrané pochvaly? Skutečné podmínky v 2. polovině 70. let byly takové, že navenek se nesmělo vůbec nic, vše ovládala KSČ a StB. Zahraničněpoliticky zajímaly vedení strany a státu pouze instrukce sovětských soudruhů. Zákony se dodržovaly čistě podle vůle KSČ, která stála vysoko nad nimi a uplatňovala stoprocentně svou "vedoucí úlohu". Tyto poměry nebylo tehdy možné "zdola" změnit.
Čtyři mýtotvorné prvky
1. Mírná petice: Prohlášení Charty 77 prý nebylo "nijak zvlášť ostré, požadovalo jen zdánlivou samozřejmost - aby tehdejší režim dodržoval mezinárodní závazky" (P. Š.). Pro vedení strany a státu byly tehdy mezinárodně závazné jen směrnice Sovětského svazu. Petice Charty 77 požadovala občanská a lidská práva podle obou paktů OSN. Takže vedení strany a státu vědělo, oč jde. Například mělo mít povinnost "vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky všeho druhu, bez ohledu na hranice" nebo umožnit sdružování občanů bez "jakéhokoli omezení jeho výkonu" a "práva podílet se na vedení veřejných věcí". Základem komunistického režimu byla vedoucí úloha strany. Vedení KSČ muselo považovat za velmi "ostré", když petice Charty 77 napadla tento základ režimu: "...systém faktického podřízení všech institucí a organizací ve státě politickým direktivám aparátů vládnoucí strany." 2. Působení v oblasti morálky: Jan Patočka ještě předtím, než mu StB připravila mučednickou smrt, charakterizoval působení Charty 77 jako nikoli politické, ale morální. "Charta 77 nebyla politická instituce, politikum z ní dělaly vnější podmínky..." (P. Š.). Ve skutečnosti udělal z Charty politikum její program (Prohlášení Charty 77), který byl politicky opovědním listem československému komunistickému režimu. Jelikož šlo tehdy o petice, museli její autoři předpokládat, že ji podepíše větší množství lidí a že získá silnou podporu v zahraničí. Nestalo se ani jedno, ani druhé, a tak se první chartisté uchýlili k schizofrenii, která pronásleduje od té doby celou českou a zvláště liberální politiku: v praxi málo zásadový pragmatismus, v programech málo snesitelné moralizování: působíme v oblasti mravní.
Charta konzervativní?
3. Mýtotvorný prvek: Ne-levicovost. Nejpočetnější a nejvlivnější skupinou v počátcích Charty 77 byli bývalí reformně komunističtí funkcionáři. Úroveň jejich politického myšlení je patrná z toho, jak neuvěřitelně chybně odhadli tehdejší situaci. Že to bylo politické myšlení levicové - kdo by o tom pochyboval? A přece: Roger Scruton v rozhovoru pro časopis Babylon si v roce 1995 pochvaloval, že v Chartě 77 převažovalo konzervativní smýšlení. Podobné výklady zastírají fakt, že převahu v Chartě měli reformní komunisté, jimž ostatní (včetně několika ne-komunistických demokratů) ideově úplně podlehli. A pak se už tato symbióza občanského s komunistickým rychle rozvíjela. 4. Vylepšená Národní fronta: Chartě prý jakožto instituci nepolitické nelze vyčítat "že se nepřipravovala na převzetí moci a že nevypracovala politické alternativy a scénáře, podle nichž by se po pádu režimu dalo postupovat" (P. Š.). Toto tvrzení se zcela míjí se skutečností: tato symbióza občanského a komunistického se přes opačné tvrzení paní Šustrové jednak dohodla v politickém programovém dokumentu (programové prohlášení HOS), jednak její návaznost na tradici Národní fronty byla "politickou alternativou a scénářem" pro polistopadovou politiku. Komunistům pomohla právě tak jako skutečná Národní fronta po 2. sv. válce, a to nejen personálně, ale i ideově a v oblasti praktické politiky: OF, nástupnická organizace Charty 77, rozpoutalo boj proti stranám a stranictví (rozumí se proti novým, demokratickým stranám), převzalo z předlistopadových dob monopol pravdy a chtělo dokonce samojediné natrvalo vládnout. Nemyslím, že je záslužné podporovat takové mýty.
Emanuel Mandler
Svědectví
Poslední slovo
Leden 1977 se do mnoha myslí zapsal jako novodobá škola nenávisti, která trvala až do listopadu 1989. Ve stručnosti se vynasnažím zaznamenat, co následovala po vzniku Charty 77. Omezím se proto na výčet hlavních událostí, jak je mám ve své paměti. Před čtvrtstoletím byli ze zaměstnání vyhazováni nejen signatáři, ale i jejich přátelé, kteří se jich zastávali nebo jinak svou účast na policejním tažení proti Chartě odmítali. Ve školách nutila StB děti, aby nikdy nezveřejněné prohlášení odsoudily prostřednictvím předsedů samospráv, jinak se nedostanou k maturitám, a učitelé museli zapisovat do třídních knih, že žáci byli poučeni o našem "zločinu". Dokonce vyšel plakát, jak obrovitá loď pojmenovaná Mír drtí chatrný prám Charty a otištěny byly i verše: Vy, náhončí s nafintěnou tváří, raci poustevníci s dolarovou svatozáří, falešní trubadúři našich práv, černokněžníci, co chcete zas lid zaklet v nemyslící dav, se mnou nepočítejte... Zloba KSČ a zášť StB měly svůj vrchol 28. ledna na slavnostním galapředstavení v Národním divadle, kde nám televizní kamery ukázaly i tváře umělců, jimž se až dosud úzkostlivě vyhýbaly. Po dlouhé odmlce první "role" v tzv. antichartě. Podpisy pod ní ustrašeně přibývaly. Vzápětí mluvčí Charty (už jen dva, Havel byl stále ve vazbě) oznámili, že počet signatářů našeho prohlášení se do konce ledna zdvojnásobil. Charta 77 měla velkou odezvu v zahraničí, byla tam značně populární a na její obranu se postavili i někteří občané sousedních socialistických zemí. Měla však také domácí odpůrce z přesvědčení, kteří jsou i teď toho mínění, že jsme zbytečně dráždili moc. Jiným naopak pořád vadí, že prohlášení bylo málo radikální a zbytečně apolitické. Nehorázné ovšem je, když dnes někdo chartistům podsouvá "tichou dohodu" s komunisty, ale sám tehdy z osobní averze a ryze partikulárních důvodů rychle vycouval, sotva mu StB "domluvila". Zůstává tak dodnes zapšklým antichartistou. Prostým lidem bych zbabělost nikdy nevyčítal, zběsile zbabělá byla tenkrát politická a policejní vrchnost. Počátkem března 1977 se profesor Jan Patočka setkal v Praze s nizozemským ministrem zahraničí. Okamžitě a rovněž druhý den byl podroben jedenáctihodinovému výslechu StB, po němž utrpěl srdeční kolaps. V neděli 13. března filozof Patočka zemřel, ale pár hodin před smrtí stačil ještě napsat svůj testament: "Věci, pro které se eventuálně trpí, jsou ty, pro které stojí za to žít." Poslední dokument, který s Jiřím Hájkem před čtvrt stoletím podepsal, měl číslo osm. Oznamovali, že Chartu podepsalo dalších 168 občanů. V té chvíli, kdy jsme ho v Břevnově pohřbívali, nás bylo už 617 a později se tento počet ztrojnásobil. Zbývá už jen dodat, že k desátému výročí svého vzniku vydala Charta 77 jeden z nejvýznamnějších dokumentů "Slovo ke spoluobčanům". Dal totiž podnět k přípravě a vydávání samizdatových Lidových novin.
Jiří
Jedovatá slina
Diskuse
Nerad používám silná slova, ale někdy není zbytí. Jsem jedním z těch, kteří podepsali Chartu 77. Musím konstatovat, že Emanuel Mandler ve svém článku Tradice Charty byla destruktivní v LN 5. 1. nestoudně lže, a jak říkali jeho předchůdci v pomlouvání Charty, kovaní bolševici a estébáci, "plive jedovatou slinu". Podepsat Chartu 77 bylo nebezpečné a riskantní. Každý, kdo podepsal, se vědomě veřejně postavil proti tehdejší neomezené a dosti brutální komunistické moci. Ne každý k tomu měl odvahu a ne každý mohl kolotoči lží, násilí, podvodů a demagogie, který - jak bylo od počátku jasné - se zcela jistě na hlavu každého signatáře zřítí, odolat. Třeba ze zdravotních nebo jiných lidských důvodů. Organizátorům Charty bylo jasné, že tlak moci musí většina chartistů vydržet. To znamená, že dotyčný musel mít silné vnitřní odůvodnění, proč útok režimu vydržet. Podle toho se vybírali signatáři Charty. Není pravda, jak Mandler opakovaně vykládá, že se jednalo o nějakou "akci vyhozených komunistů". To je z jeho strany záměrné a cíleně podvodné tvrzení. Šlo o společnou akci mnoha názorových proudů: levicových i pravicových myslitelů a politiků, katolických i evangelických duchovních, ateistů i jinak věřících a mnoha dalších. Není také pravda, že byl underground "přibrán" do Charty proto, že by byl "politicky panenský". Představa undergroundu jako něčeho politicky naivního a "panenského" je nesmysl. Politicky "panenský" nebyl v té době ve státě nikdo, bolševici to nedovolili. Tím méně byl "politicky panenský" silně protirežimní underground. V článku se Emanuel Mandler snaží polopravdami, dezinformací a pomluvami vytvořit v lidech představu, že se ti, kteří Chartu nepodepsali, nebo dokonce pod tlakem moci podepsali antichartu, stali v očích chartistů méněcennými, lidmi, kteří dobrovolně "žijí ve lži". Charta a její signatáři věděli, že každý disidentem být nemůže. A že nebýt disidentem není žádná hanba či morální selhání. Nikdo z chartistů nikdy netvrdil nic jiného. Nemorální není obyčejný a běžný život v diktatuře, nemorální je aktivní souhlas a parazitování na diktatuře. Mandlerova snaha pomluvit a zhanobit Chartu 77 v očích občanů je prvním veřejným pokusem, když se to v minulosti nepovedlo ÚV KSČ a StB. Útok je to odporný. Protože Mandler sám propadl v praktické politice po roce 1989, utěšuje se delší dobu pomlouváním současných politiků a české politické reprezentace vůbec i neobjektivními články o vyhnání sudetských Němců. Ostatně Charta 77 byla první, kdo veřejně vyzval k odtabuizování problému sudetských Němců ve studii Jána Mlynárika. Charta nebyla žádný elitářský a spiklenecký spolek. Byla otevřeným sdružením, jehož signatáři, nikým neutlačováni ani dirigováni, mohli svobodně vyjadřovat své myšlenky, názory a postoje. Byla společenstvím svobodných lidí, nikoli klikou nebo někým, kdo za něčí peníze prosazuje cizí myšlenky. Tuto skutečnost a to, že Charta 77 přispěla svou odvahou a morálním odkazem k pozitivnímu vývoji posledních let, nikdo nevyvrátí. Charta byla sdružením lidí, které osoby s podobným myšlením, jako má Mandler, nechápou a nikdy nepochopí. A tomu jsem rád.
Václav Vlk st., Praha
Dělnickou třídu nemám rád
říká herec Pavel Landovský, jemuž Usáma bin Ládin zkazil oslavu loňských narozenin
Pavel Landovský
Foto LN - Pavel Wellner Nedávno uplynulo čtvrt století od vzniku Charty 77. Jedním z těch, kteří byli u jejího zrodu, byl Pavel Landovský. Blízký přítel Václava Havla tvrdí, že je mu už trapné dnes o chartě mluvit. Důvodem je žalostně nízký počet těch, co se odvážili dokument podepsat.
LN: Jak jste loni oslavil své narozeniny? Předpokládám, že vzhledem k datu nijak.
To je pravda. Za mě je oslavil Usáma bin Ládin. V momentě, kdy jsem se 11. září o událostech v Americe dozvěděl, jsem si už na své narozeniny až doteď fakt nevzpomněl.
LN: Budete je ještě vůbec někdy slavit?
11. září 1973 zastřelili v Chile Allenda, pak útok na Ameriku. 11. září se bojím jako čert kříže. Asi se pokusím padělat křestní list.
LN: Po útoku zaznívala věta, že svět už nebude jako dřív. Souhlasíte?
To jsou všechno řeči. Každé ráno se budíme do nového světa. Obecně se celosvětová situace změnila. Ale není potřeba, aby si lidi kvůli tomu otvírali žíly a patnáctiletí kluci to opakovali tím, že budou krást letadla ve výcvikových střediscích a zabíjet se. Mě osobně se to hrozně dotklo. V Americe jsem byl a oblíbil jsem si ji. Je to, jak nazval Dvořák svoji Novosvětskou, nový svět.
LN: V čem?
Je pravda, že robot na míchání těsta, který se vyráběl v roce 1936, tam dodneška koupíš. A proč? Protože funguje. Oni se tak nezabývají designem. Kladivo se nepořizuje kvůli kráse, ale kvůli tomu, aby nevypadávalo z topůrka a nerozbilo vám lebku. Designéři zeměkoule mě fakt už trochu serou. Co Američanům slouží, to používají. V tom je to strašně starej svět. Ale v myšlenkách je to novej svět. Za chvíli se přestěhují na jinou planetu. Mají nové technologie.
Vždy objeví něco, kam lidstvo půjde. A nestavěj to na odiv.
LN: Bin Ládin si zřejmě myslí pravý opak.
Protože on nemá rád ani starej, ani novej svět. Bourá sochy... a miluje jen to, co je v jeho hlavě. Kdysi se tomu říkalo "magor".
LN: Protože uznává jen muslimský svět.
Vždyť on ani pořádně neví, co to ten muslimský svět je. To je příšernej kráter nafty, která začala v tomto světě být potřebná někdy v roce 1896, když se začalo tušit, že nafta je budoucnost dvacátého století. Když si přečteš našeho spisovatele Musila, kterému říkali sami Arabové Ben Musa a který tam tehdy strávil celej život, zjistíš, že to byli nájezdníci s určitými zvyklostmi. Přepadali se navzájem, ale vždycky těm napadnutým nechali něco málo, aby přežili. Vzali jim třeba jen polovinu úrody. Prostě to přerozdělovali. Byli to takoví raně komunističtí raubíři. Pak se z toho ale stala díky ropě hybridní společnost středověku s nejmodernější zbrojní technikou.
LN: Svérázným způsobem jste si v tom udělal jasno.
Já už nikdy nebudu studovat arabistiku nebo podíl vody, řek a toků na politice Blízkého východu. Z globálního hlediska si to chci dát dohromady tak, abych tomu trochu rozuměl. A to se mi snad daří.
LN: Kvůli bin Ládinovi jste narozeniny neslavil, oslavil jste alespoň čtvrt století od sepsání Charty 77?
Pár novinářů se mě na chartu ptalo, ale hlavně jsem dostával silvestrovské otázky o ožírání. A to nemám rád. Já jsem nebyl notorický, anóbrž profesionální alkoholik, co neměl rád pivní humor a domníval se, že pít se společensky sluší. Já nemám rád lidovku. Já totiž hlavně nemám rád dělnickou třídu.
Rozhovor týdne:Pavel Landovský
S hercem a signatářem Charty 77 hovořila Renata KalenskáLN: Vidím, že máte silné sociální cítění.
Ale já miluji práci a řemeslníky! Člověk, který dělá v továrně řemeslo a dal by za svoji firmu ruku do ohně, má moje sympatie. Ale dělník, kterej přijde a ptá se jen "za kolik", to je lopata. Ten ať je utlačovanej, nezaměstnanej, ať ho řežou, ať je mu zima, ať nemá kam jít. Fakt.
LN: K tomu vás ostatně vychovávala už babička.
Ano, varovala mě před nimi. Říkala mi: "Pavlíku, ty lidi, co choděj už v šest ráno a mají ty bandasky a velký kabáty, tak to jsou dělníci. Na ty si dej pozor."
LN: Můžeme se vrátit k oslavám charty?
Neslavil jsem. O chartu se lidi měli zajímat v roce 1991, kdy se ji politické síly snažily zpolitizovat. Charta 77 nebyla žádná politická organizace. Bylo to hnutí lidí, kteří se nebáli. A bylo jich tak žalostně málo na těch tehdejších třináct milionů obyvatel, že je mi až trapno o tom mluvit. A už o tom mluvit nebudu. Teď s vámi je to naposledy. Václava Havla jsem neviděl ani 28. října, protože prchnul do nemocnice.
LN: Kdy jste ho viděl naposledy?
Nevím, jestli to bylo naposledy, ale když jsem byl na vyšetření ve stejné nemocnici, potkal jsem ho ve sklepní chodbě u tomografu. Jeden doktor mi povídá: "Podívejte, máte tady kamaráda." A pak jsem Václava uviděl. Šel po chodbě, v žíle měl kanylu a doktor Kotík za ním kráčel s infuzí. Pozdravili jsme se a Václav říkal: "Já jsem to tušil, že tady budeš, a takhle už to zůstane. Budeme se potkávat v nemocnici a posléze v márnici."
Jsem velmi rád, že se s většinou lidí, "o kterých se mluví", znám osobně a nemusím podléhat emocionálně bezmezné nenávisti nebo nekritickému obdivu. Všechny tyto objekty veřejného zájmu jsem si sám pro sebe nazval "národní tamagoči". Ať už jde o prezidentský pár, či pár zlatých slavíků.
LN: Mimochodem, proslýchá se, že jste porazil Karla Gotta ve zpěvu.
Domnívám se, že se poráží spíš ve fotbale nebo na jatkách, ale já jsem porazil hlavně sám sebe. To bylo v roce 1971 na podzim. Vyhrál jsem diváckou soutěž "Písnička pro hvězdu" v duetu s Marií Rottrovou s písní Zatracený čáp. Radostí jsem se tak trochu prdnul a udělal jsem přednášku známé dvojici práskačů (ředitel Hrabal za Pragokoncert a ředitel Ryško za Československý rozhlas - pozn. P. Landovského) o tom, co je to porušení paragrafu na ochranu republiky spojením se s cizí mocností za účelem zvratu režimu ve své vlasti, a hulákal jsem, že na to i v trestním řádu ČSSR je pamatováno trestem smrti. A to jsem samozřejmě nemohl v roce 1971 přežít. A už 6. ledna 1972 jsem šel, řečeno s Orwellem, do "jámy pamětnice".
LN: Můžete popsat to vítězství?
Mařenka Rottrová se hrozně bála. Pořád říkala, že tam nemůžeme nastoupit, protože já vždycky začnu zpívat o takt dřív. Uklidnil jsem ji, že až vylezeme na jeviště, já vezmu mikrofon, trochu se do něj zamotám, brknu o šňůru a budeme první. A taky jsme vyhráli.
LN: Jak vlastně vypadalo první oficiální setkání chartistů, které se konalo v bytě Jaroslava Kořána?
To bylo první? To teda nevím. Každej dneska říká, že to bylo zrovna u něj v bytě. U Kořána to bylo v prosinci, ale já jsem už od září jezdil s Jirkou Němcem a sbírali jsme podpisy.
LN: Co jste měl konkrétně na starosti?
Objížděli jsme klerikální oblast. Já! Proč zrovna já! Bylo výborný, když jsme objížděli kláštery. Nikdo nám nic nepodepsal, protože všichni čekali schválení shora. Snad až jim to ústy papeže schválí Pán Bůh. Ale dávali nám svačiny, šunku, peníze. A nikomu to na nás neřekli. Takovýhle nebezpečný věci, u kterých se neví, jak dopadnou, se musejí brát zlehka.
LN: Dokonce jste toto období později nazval akčním filmem. Bral jste to jen jako dobrodružství, nebo i jako poslání?
Jak to člověk může nevnímat jako poslání? Řekl jsem si: "Když se ozve klempíř nebo pan učitel, tak ho zavřou, dokud nezměkne. Ale mě se těžko zavírá." Tvrdí se, že člověk nemá dělat víc, než může. Já říkám, že člověk nesmí dělat míň, než může. Protože být známej jak falešná pětka, nemohli mě na chodníku jen tak napadnout.
LN: Ale nakonec k tomu přece došlo.
To je pravda. Když už nevěděli, kudy kam, tak se mě snažil jeden z nich srazit z mostu. Nechci to rozvádět, je to v protokolech StB. Stalo se to na podzim 1978 před mým vyhnanstvím v Rakousku. Ten estébák mi přerazil nohu a já musel čekat, až mi sundají sádru, protože bych nemohl šlapat na plyn. Mě cigaretama nepálili, takové věci začali prakticky dělat až v roce 1981. Byli už zoufalí, do řad StB přišla mladá krev, zločinci. Do té doby tam byli tatíci, kteří se báli dokonce jeden druhého.
LN: To už byl potom případ Vlastimila Třešňáka a dalších...
Na rozdíl od nich jsem dostal do držky jen jednou a mohl jsem si za to sám. To bylo den předtím, než v roce 1977 začal soud s Havlem. Tehdy jsem skejsnul ve vězení asi měsíc. Chytli mě ve Vršovicích a nastříkali mi do očí kasr. Hodili mě do volhy a dali mi klepeta. Z každý strany seděl jeden uniformovanej. Jeden z nich mi dával krátký rány pěstí. A já jsem s těma řetízkama na rukou začal mlátit kolem sebe. Muselo je to strašně bolet, mě to taky bolelo. Jak mě tloukli do břicha, opřel jsem se nohama o sedadlo přede mnou, zabejčil jsem a utrhl sedadlo i s řidičem. Ten začal křičet: "Kruci, kurva, vyserte se na něj, nebo se zabijeme všichni!" A byl pokoj. Smát jsem se začal až v cele.
LN: Jak celá ta honička začala?
Den před Havlovým soudem začali zatýkat už odpoledne. Tehdy jsem dal Pavlovi Kohoutovi klíče od bytu mé sestry, aby se tam schoval. A oni mě tam přišli zatknout. Kohout jim otevřel. Ptali se ho: "Je tady pan Landovský?" On jen řekl, že není. A tak odjeli.
LN: To byli opravdu důvtipní.
Vážně! Ani se Kohouta nezeptali, kdo je on. Jenom mu vysvětlili: "Víte, tady se prý něco děje. My jsme taková posila z Humpolce."
LN: V roce 1978 jste emigroval, což jste později interpretoval jako asanaci prašivého králíka.
Nikdy jsem neemigroval. Byl jsem zbaven občanství na území cizího státu. Probíhající proces s ministrem Obzinou prokazuje, že jsem byl v akci Asanace do ciziny zavlečen. Takže pro příště - žádná emigrace. Podepsat chartu bylo výhodné až o rok o dva později, protože to už se jezdilo automaticky hned po podpisu za hranice. Sám jsem při svém smyslu pro přehánění nazval chartu "Cestovní kancelář CH 77". S touhle cestovkou tam dojelo i dost fízlů. To už byla léta 1978 až 1980. Prostě česká ulička. I když mezi nimi samozřejmě byli i lidé, kteří byli perzekvovaní.
LN: Zřejmě jste se s českými fízly setkával i přímo v Rakousku.
Dokonce za mnou jednoho poslali, aby mě zdiskreditoval. To byla velice divná epopej mého života. Na falešné udání nás zatkla rakouská policie jako jugoslávské pašeráky opia. Malíř Šafránek tenkrát dostal hrozně do držky. Jakmile jde o drogy, rakouská policie je opravdu velmi tvrdá.
LN: Co se dělo, když policie zjistila, že jde o falešné udání?
Vyřešili to velice rakousky. Jeden policajt mi řekl: "Já vím, že jste v tom nevinně, ale pane Landovský, to máte tak. Rakouská policie má vždycky pravdu. Tak tady podepište, že jste se dostal do rvačky a rozbil jste sto sklenic." Já nic. "Zaplatíte pokutu dva tři tisíce šilinků a bude to vyřízené." Znovu jsem odmítl a po půlnoci mě pustili. V Rakousku jsem si dával fakt majzla.
LN: Prý jste si ale oblíbil Bruna Kreiskyho a jeho sociální demokraty.
Ale já nemám vůbec nic proti sociálním prvkům v politice. Tihle sociální demokraté byli velice perfektní lidé, kteří neměli žádnou pravicovou návaznost na nacionální socialismus. Naopak.
LN: Koho byste tedy dnes volil?
To neprozradím. Protože já budu volit, až se bude volit. A neřeknu koho. Rozhodně se nebudu řídit tím, jestli má Klaus lyže nebo někdo druhej víc chlastá becherovku. To ne. Tahle éra totiž každopádně končí. Myslím éra nás, kteří jsme to všechno rozhejbali
Poučení z krizového vývoje
Prvně jsem se o přípravě Charty dozvěděl od Pavla Kohouta, když jsme vyšli ze sauny na Žofíně. Pravil: "Připravuje se něco, z čeho se poserou." Nedovedl jsem si představit, co by to mohlo být, a zdálo se mi, že nic. No, potom to veliký význam mělo, ale nezhroutili se z toho politicky ani střevně. Byl jsem pozván až ke konečné redakci textu, neměl jsem k němu už žádných připomínek, a opravovat styl zdálo se mi hloupé, když hlavní práci udělali jiní. Toto kdybych byl řekl, jak malá byla moje úloha při vzniku Charty 77, byl bych si své postavení při výsleších okamžitě ulehčil. Oni totiž se mnou mluvili, jako by bych byl jedním z formulátorů. Ptali se na věci, jež jsem ani nevěděl, nemohl jsem odpovědět, ale odpovídal jsem, jako bych všecko znal: "Odmítám vypovídat." Bylo vyloučeno, abych se sebeméně od té věci distancoval a ulehčoval si další osud. Také moje úloha při pokusu odevzdat Chartu na Hradě a při našem odchytu v uličkách Dejvic byla směšně nicotná. Já do toho auta vlezl se slovy: "Vemte mě dolů, potřebuji si na Václaváku vyměnit boty." Ta krabice bot se všemi dalšími vnitřnostmi mé aktovky ležela pak na dlouhém stole, když mě vyzvali, abych ty věci identifikoval jako své. Když už jsem ale svou úlohu v krédu dostal, držel jsem ji. Ráz výslechů jsem se snažil zachytit ve fejetonu Šálek kávy při výslechu, a to i s podtextem, čitelným jenom zasvěcenějším lidem. V roce 1975 mi při domovní prohlídce StB zabavila fotografie obsahu vhodného k osvědčenému vydírání, jaké končívá spoluprací s tajnou službou nebo sebevraždou. Fotografie, jež si člověk může udělat pro sebe a musí si to pak před Bohem či ďáblem nést. Je to moje téma dosud jen rozpracované, nedokončené. S tímto materiálem mě pak nutili, abych buďto nechal Petlice, nebo se vystěhoval. To jsem odmítl s myšlenkou "ať se děje vůle Boží" a s odpovědí, že i šoustat kozu považuju za slušnější, než pracovat v StB. V tomto se nejvíce snažil Matura-Martinovský ze Šumperka, darebák dodnes nevypátraný a netrestaný, jenž pak vydíral i mou manželku, také marně. Při výslechu o Chartě 77 pak za všemi slušnými slovy pplk. Nogy byly ty fotografie: opatrně mi to napovídal, ale když to nezabíralo, náhle pátého dne ukončil výslech dlouho před večerem a nezvykle stroze se se mnou rozloučil. Příštího týdne byly dvě fotografie v Ahoji, vyrobit je dal ředitel ČTK Otakar Svěrčina, lotr dodnes nepojmenovaný. Když se toto stalo, dostal jsem od profesora Patočky dopis tohoto obsahu: Že když se v roce 1975 dověděl o tom vydírání fotkami, přál si, abych estébákům raději ustoupil a neničil svou pozici ve veřejnosti. Když však se toto stalo, vidí, že jsem se rozhodl jedině správně. Podobný dopis napsal i mé manželce. Oba dopisy máme dobře schované, nevím kde. Jeho postoj nás velice posílil. Mně bylo trošku divné jen to, jak se o těch fotografiích dověděl, když jsem to řekl jen Ivanu Klímovi a Pavlu Rychetskému. Oba tito přátelé se tehdy snažili mě uklidnit: Pavel názorem, že oni se to neodváží použít, a udělají-li to, nikdo jim neuvěří, Ivan názorem, že snesu-li to násilí já i moje rodina jinak, neznamená to pro mne vlastně nic, nic než to, že už nebudu moci být prezidentem republiky. O všech těchto věcech jsem psal, aby to bylo zaznamenáno, neznalý čtenář to však nemohl postřehnout. Vydírání jsem popsal ve fejetonu Nastal podzim (20. 10. 1976), další vývoj ve fejetonu moc práce (30. 1. 1977) a Komu patří pomsta (25. 2. 1977). V září 1984 jsem se k tomu vrátil fejetonem Poznámky o hříchu. Když ta kampaň v novinách i v televizi začala, napsali mi velice pěkný dopis Petr Uhl a skupina jeho přátel. Tato událost na mě zapůsobila doživotně, poučně i povzbudivě. Když jsem se jednou takto rozhodl chránit svou čest celou, i s mými hříchy, tedy bránit svou duši i s chlupama, bylo pro mě vše další mnohem lehčí. Dal jsem nepříteli důkaz, že na mne neúčinkuje ani to nejhorší, a opravdu se mi zdálo, že mou nedobytnost vzal na vědomí. Jejich akce se krom toho obrátila proti nim; rozkazem ministra vnitra bylo nařízeno zastavit ji a odvolat... Odvolat, co a jak? Matura-Martinovský byl kamsi přeložen. Se mnou to bylo formálně a lživě ukončeno řízením, jež jsem popsal ve fejetonu Jonáš a obluda (23. 8. 1978). To doživotní poučení a povzbuzení zní tak, že život je život a že se ho člověk nemá vzdávat ani za slávu, ani za peníze, pod sliby ani pohrůžkami. Ovšem nevím, zda bych takto byl mohl jednat, kdyby byla nevydržela a praskla pod tím moje rodina. Lidi.
(příspěvek byl otištěn ve sborníku "Charta 77 očima současníků", vydaném Ústavem pro soudobé dějiny v nakladatelství Doplněk v roce 1997)
Ludvík Vaculík spisovatel
Noční můra disident
Má ještě vůbec Charta 77 nějaký význam pro naši politickou současnost?
Čtvrt století staré Prohlášení Charty 77 a s ním spojené represe, které si právě připomínáme, jsou nepochybně jedním z nejzajímavějších okamžiků naší nedávné politické minulosti. V této souvislosti se samozřejmě nelze vyhnout otázce, zda toto prohlášení a Charta vůbec mají ještě nějaký význam pro naši současnost.
Ačkoli se Charta 77 sama definovala jako občanská iniciativa sloužící obecnému zájmu, která není politickou organizací a nemá vlastní program, její činnost a pohled na politiku podstatným způsobem ovlivnily polistopadový vývoj v této zemi.
Konec nepolitické politiky
Stačí letmé srovnání definice Charty jako volného, neformálního a otevřeného společenství lidí zasazujících se o respektování lidských práv s prvními prohlášeními Občanského fóra, abychom viděli zásadní vliv chartistického pojetí politiky na utváření svobodné společnosti a politických struktur bezprostředně po pádu komunistického režimu. Masarykovský pojem nepolitické politiky, který si chartisté přizpůsobili pro podmínky komunistického totalitarismu, však nemohl nahradit pluralitní demokracii politických stran. V protikladu k tomuto romantizujícímu pohledu na politiku se v parlamentních volbách roku 1992 prosadil jednoznačně princip efektivity, stranické organizace, ideologické vyhraněnosti a disciplíny v politickém rozhodování. Utváření demokratického politického systému do značné míry probíhalo jako proces potlačení disidentské politické vize, která ignorovala Michelsův železný zákon stranické oligarchie a byrokratickou mašinerii udržující v chodu proces politického rozhodování. Mnozí z bývalých chartistů usilovali o neformální, otevřenou a svobodnou diskusi mimo rámec stranických struktur tak dlouho, až se jejich politika v podmínkách svobodné demokratické diskuse nakonec rozplynula a tvořící se politický systém si brzy vynutil vznik politických stran. Václav Klaus, Josef Zieleniec a další politici ODS mnohem lépe a rychleji rozpoznali tuto racionalitu demokratického politického systému, což jim v té době zajistilo politické vítězství, moc a kontrolu. Překvapivé ovšem je, že straničtí vůdcové a ideologové ani dnes nemohou politicky existovat bez svého chartisty či disidenta, který je vykreslován jako samozvaný, domýšlivý a elitářský intelektuál nerespektující vůli lidu a prosazující nepolitickou politiku, která škodí našemu demokratickému zřízení. Znepokojení, hysterické reakce a snaha předem diskreditovat každou občanskou iniciativu, která se odvolává na veřejné, a nikoli stranické mínění, jsou typické projevy dnešní stranické politiky. Mnohdy oprávněné odmítání přemíry moralismu těchto iniciativ ze strany politiků se přitom paradoxně děje extrémně moralizujícím jazykem, za který by se nemusel stydět žádný tajemník ideologického oddělení komunistické strany.
Dvojí tvář Charty 77
Romantizace občanské společnosti a heroizace osvícených intelektuálů jsou nepochybně noční můrou a největším ideologickým nebezpečím skrývajícím se ve všech občanských iniciativách, jejichž je Charta 77 předlistopadovým archetypem. Zároveň je však nutné zdůraznit, že toto nebezpečí je v současnosti zanedbatelné ve srovnání s nebezpečím, které je spojeno se způsobem, jakým vykonávají a kontrolují politickou moc vládnoucí politické strany. Nedávné pokusy změnit politický systém země tak, aby strana s výrazně menšinovou podporou veřejnosti mohla sama vládnout, nebo stále častější útoky politiků na nezávislost justice představují rozhodně mnohem větší hrozbu pro demokracii a svobodu. Hlavním problémem současné české politiky je přemíra konsenzu, který existuje mezi oligarchiemi vládnoucích politických stran. Politický konsenzus, z něhož demokratické rozhodování přirozeně vychází, je v nebývalé míře korumpován. Každá liberální demokracie však kromě konsen- zuálně založené politiky potřebuje ve stejné míře také politický disent a disidenty, kteří nenechají politickou moc na pokoji. Česká politika v současnosti potřebuje mnohem více dissens než konsens. Z tradice politického disentu a protestu ostatně vyrůstaly všechny moderní demokracie. Vládu je nutné omezit zvnějšku, jestliže je to nemožné v rámci politického systému. To již není politický romantismus, ale důsledný občanský realismus, s nímž stojí a padá každá svobodná společnost!
Účinná strategie
V těchto souvislostech se ukazuje dvojí tvář Charty 77. První tvář odhaluje podobu neformální občanské iniciativy, jejíž nedostatečná struktura chce kopírovat velké tělo společnosti a být současně všude i nikde. Pokus o přenesení této struktury do demokratického systému skončil celkem pochopitelně fiaskem. Druhá tvář však ukazuje Chartu 77 jako účinnou strategii politického disentu, jehož hlavním motivem je zúžit či prostřednictvím tlaku veřejného mínění omezit politickou moc a donutit ji respektovat pravidla, k nimž se právně a ústavně zavázala. Princip dodržování lidských práv, na který se chartisté ve svých dokumentech odvolávali, byl v jejich podání vždy způsobem, jak vládu kontrolovat a kritizovat za její činy. Ideologické motivy nebo morální přesvědčení chartistů, tento oblíbený terč jejich kritiků, ztrácejí svou důležitost. Prvním účelem a funkcí je veřejná kritika vlády, která není motivována snahou převzít politickou moc, protože stojí mimo rámec stranického politického boje. Jestliže lze říct, že Charta 77 selhala v podmínkách svobodné demokratické společnosti strukturálně, když bývalí disidenti chtěli jejímu neformálnímu založení podřídit nově vznikající politický systém, potom se z hlediska funkcionálního disidentský přístup k politické moci ukazuje jako absolutně nezbytný k uchování našich nedávno nabytých občanských práv a svobod.
Lidové noviny
Další příspěvky k tématu Charta 77 v roce 2002 čtěte na stránce:
POKRACOVANI
PRISPEVKY DO BESEDY
PRVNÍ LIST BESEDY VIZ NÁSLEDUJÍCÍ LINKA
|
|
|
