Bradford DeLong

---

JJ. Bradford DeLong: Ekonomika potřebuje revoluci

Světová hospodářská krize vynesla v ekonomickém myšlení do popředí zájmu Johna Maynarda Keynese. Klíčovým "keynesiánským" náhledem bylo to, že výše soukromých investic je z podstaty nestálá: kvůli vrtochům a módním trendům ovlivňujícím investory, kvůli změnám v elánu obchodníků nebo kvůli tomu, že klesající ceny rozrušují finanční soustavu.
Keynesiánci se domnívali, že obezřetná měnová politika centrálních bank omezující výkyvy ve výši soukromých investic by mohla zčásti vycházet vstříc potřebě stabilizace hospodářství. Věřili ovšem také, že vláda musí být ochotná se do věci přímo zapojit skrz expanzívní fiskální politiku, aby se udržela celková úroveň výdajů v ekonomice. Byli přesvědčeni, že taková politika by jednou provždy zažehnala přízrak masové nezaměstnanosti, k jaké došlo během hospodářské krize. Navíc by bylo možné zabezpečit téměř plnou zaměstnanost.
Keynesiánci předvídali, že přiblížení se plné zaměstnanosti zvýší nebezpečí inflace. Koneckonců, proč by měli pracující a odbory umírňovat své platové požadavky, pokud by vláda zvýšila výdaje vždy, když by hrozila vysoká nezaměstnanost? Jedna významná brzda vysokých platových požadavků - strach z propuštění - tedy přestala fungovat. Co ji mělo nahradit?
Hlavní odpovědí první generace po roce 1945 bylo to, že ji nahradí korporativní sociální demokracie. Odbory vyhoví vládní žádosti o zmírnění požadavků ohledně růstu platů a vlády vyhoví požadavkům odborů na veřejné výdaje a sociální pojištění.
Keynesiánské uvažování zaručovalo, že se nikdy nevrátí žádná obdoba světové krize. Řešení problému plíživé inflace ale bylo provizorní a v 70. letech naprosto selhalo. V období po propuknutí inflace v hlavních průmyslových zemích během 70. let se převažující ekonomické myšlení ve světovém průmyslovém jádru přesunulo na "polomonetaristickou" dráhu.
Vítězství Miltona Friedmana nebylo nikdy tak úplné jako vítězství keynesiánců. Do poloviny 80. let vyslovili zákonodárci po celém světě souhlas s tím, že centrální banky musí dát důvěryhodnost svým závazkům k dlouhodobé stabilitě cen a musí přijmout to, že průměrnou výši nezaměstnanosti neurčují cyklické, nýbrž strukturální faktory, s jejichž řešením nemají co do činění.
Monetarismus byl převráceným obrazem keynesiánství. Podle všeho zaručoval, že se nikdy nevrátí žádná obdoba inflace 70. let. Nenabízel ovšem žádné řešení problému strukturální nezaměstnanosti, která se v západní Evropě vytvořila. Uplynulých patnáct let prokázalo, že monetarismus je špatně připraven vypořádat se s potížemi klesajících cen v kontextu vysoce zadlužených firem a bank, stejně jako byl keynesiánský recept špatně připraven vypořádat se s nebezpečím inflace.
V 70. letech a na začátku 80. let mnozí z kolapsu schopnosti sociálnědemokratických systémů řídit inflaci vinili špatná rozhodnutí. Politici nechápali, že rozšiřování sociálního pojištění je nevyhnutelnou cenou za omezování platů, zatímco odboroví předáci nechápali, že kdyby korporativní sociální demokracie neomezovala inflaci, politická moc by se přesunula doprava a pro její snížení by se využilo vysoké nezaměstnanosti.
Dnes mnozí ze znepokojivé hospodářské situace světového průmyslového jádra (více než desetiletá stagnace v Japonsku, recese v Německu) viní další špatná rozhodnutí. Představitelé japonských a evropských centrálních bank nesnížili úrokové sazby dostatečně výrazně ani rychle, regulátoři bankovního sektoru se obávali vzestupu spekulativního úvěrování a politici nebyli ochotni dostatečně uvolnit fiskální politiku.
Nemůžeme ale očekávat, že politici a guvernéři centrálních bank budou vždy činit správná rozhodnutí. Dobrá politika musí být naplánována tak, aby fungovala i tehdy, když budou vládci krátkozrací a špatně informovaní. Inflace 70. let byla přirozeným selháním keynesiánské politické ekonomie. Deflace, která ohrožuje Japonsko, Evropu a možná i USA, s perspektivou dlouhého období velkých mezer mezi potenciálním a skutečným výstupem, je přirozeným selháním polomonetaristického přesvědčení, jímž se řídila makroekonomická politika světového průmyslového jádra od počátku 80. let.
Chodíme stále dokola, i když se nejedná tak docela o kruh. Žádná vláda by nepřipustila opakování kolapsu likvidity, jaký se dostavil ve 30. letech, ani pád bank nebo firem v takovém rozsahu, jenž by znamenal riziko pro celou finanční soustavu. Jde o vzestupnou spirálu. Makroekonomické potíže světa jsou skutečné, ale k další světové hospodářské krizi nepovedou. Z velké části proto, že si zákonodárci pamatují, že kdysi tu taková krize už byla.
Potřebujeme další revoluci v oblasti stanovování politik, jako byla revoluce keynesiánská a polomonetaristická. Potřebujeme revoluci, která neztratí (úplně) ze zřetele úspěchy svých předchůdců, a přesto odstraní jejich vrozené nedostatky.
Odkud by taková revoluce mohla přijít? Příští revoluce v ekonomice by snad mohla vyrůst z celoživotního zájmu guvernéra amerického Federálního rezervního systému Bena Bernanka o ceny aktiv, úlohu nepříznivého výběru na trhu s úvěry a potřebnost toho, aby centrální banky v těžkých situacích dělaly víc, než jen prováděly krátkodobé operace na volném trhu.
Je přesvědčen, že by banky měly vyzkoušet novinky jako určování spodní hranice klíčových dlouhodobých dluhopisů. Bernankismus, co vy na to?

Autor je profesorem ekonomie na univerzitě v Berkeley a bývalým náměstkem ministra financí USA
(c) Project Syndicate

in www.iHNed.cz

LINKY
HOME ZVON	Slovnicek demokracie xxx	HOME CLANKY