Lotfollah Nosreti
kapitola 2.
Poznamenaní



Nevím, kolik přesně je mi let, a nikdy jsem to nevěděl. Moje matka, když jsem se na rok svého narození tázal, odpovídala mi, že to bylo tehdy, tu zimu, co bylo mnoho sněhu. Jenomže v historii našeho města bylo mnoho takových sněžných zim. Někdy napadlo sněhu tolik, že bylo třeba prokopat tunely mezi obydlími, aby se lidé, kteří měli trochu více jídla, mohli o ně rozdělit s ostatními. Když jsem na matku jednou déle naléhal, aby se lépe upamatovala, ztížila mi mé výpočty tvrzením, že den mého narození nadešel v roce, kdy do našeho města přišel mor a zkosil mnoho lidských životů. Protože však i mor přicházel do našeho města často, a zpravidla také kosil mnoho lidí, k přesnému roku jsem se nikdy nedopočítal. A tak pro mě, běžence, která ztratil svůj bývalý domov a vlast, je snad příznačné, že nemám ani v čase své domovské místo.

Promiňte, že jsem takto odbočil (a ještě mnohokrát odbočovat budu), ale čas mého dětství byl hrozivým majestátem smrti poznamenán natolik, že se nemohu vzdát pocitu, že již tady spočívá tajemné předurčení mého pozdějšího, nechtěného osudu, o kterém sice nemá být tato kniha, ale kterým jsou mé vzpomínky nutně poznamenány. Již jako dítě jsem nemohl pochopit nespravedlivost faktu, že mnozí v mém okolí umírali mladí, nebo jsa jěště dětmi, a snažil jsem se pochpit společenské zákonitosti a životní podmínky, které dokázaly tak neovlivnitelně a neodvolatelně omezit hranice života tolika lidí. Bylo by nehistorické tvrdit, že nebylo zcela přirozené, že se uvědomělá mládež a inteligence tehdy orientovala levicově. Vyplývalo to právě z těchto nelehkých podmínek. Spalničky, neštovice, mor, žlutá zimnice, malárie nebo vůbec těžké choroby, hlad, sebevraždy, války, šarvátky kmenů a rodů, krvavé rvačky a vraždy a úrazy a tisíce jiných příčin, jak přijít o svůj mladý život, jsou podle mého přesvědčení dány převážně špatnými životními podmínkami a nedokonalým společenským řádem. Věřím, že jestliže jednoho dne ve světě zavládne mezi lidmi spravedlnost, rovnost, moudrost srdce a rozumu a všeobecný blahobyt, ve kterém nebude jeden soupeřit s druhým, ve kterém nebude člověk ničit přirozenost své podstaty, své životní prostředí a přírodu samu, a kdy vše, co člověk vytvoří, bude spravedlivě rozděleno, a také poznání a technický pokrok budou bez vnějších překážek šířeny mezi všechen lid, již ani smrt nebude páchat tolik křivd na lidských životech.

Přestože smrt přichází často tragicky, marně a zbytečně, a i tam, kde by ještě zdaleka přijít nemusela, je jedním z hybných protikladů života fakt, že na cestě žití se nachází i konec života, že smrt a život tvoří nedílnou jednotu. Je proto věčnou pravdou, že každá věc a každý člověk musí jednou pominout, bez ohledu na to, zda si to člověk přeje či ne. To je přírodní zákon, který je v rámci materiální existence dnes mimo vší pochybnost. Jestliže se něco vytratí z našeho života, vzniká tím také často místo pro věci příchozí, a tak je smrt často nejen podmínkou vzniku nových věcí a jedinců a podmínkou zachování života, ale dokonce i podmínkou vývoje, vzniku nových vztahů a myšlenek, nových společenských řádů, nových živočišných druhů a jednou jistě i nového, dokonalejšího člověka. V protikladu k tomuto zákonu rovnováhy života a smrti však žilo a žije mnoho lidí, kteří nezemřeli tělesně a duševně staří a na konci svých sil, ale jejichž duše zemřela zaživa, aniž odevzdala plody svého světského poslání.

Je tu tedy druh smrti, kterou může člověk zemřít, i když jeho tělo žije dál. Je to smrt jeho vědomé duše, smrt společenská, smrt zaživa. I tato smrt je do velké míry ovlivněna podmínkami, ve kterých se člověk ocitnul a boj proti ní může být někdy marný a předem prohraný. Jedni si tento stav přivodí sami svou duševní leností, jiné zastaví nemoc nebo jiný osudový zásah v jejich životě. I svůj vlastní osud řadím k těmto poznamenaným. Nezoufám si, ale vidím, že ve vlnobití lidských osudů jsou nutně vlny vysoké i prohlubně, osudy na slunci i ve stínu, a že jen v ideální zemi Utopie mohou tvůrčí síly všech dojít uplatnění.

Nechť jsem tedy již nyní považován za mrtvého, protože spatřují jen malý rozdíl mezi bytím své duše a životem neživého. Proto pomlčme o přítomnosti, ale ve prospěch a pro vzpomínku živých hovořme o čase mého jasnějšího života, o tom většinou lepším a krásnějším úseku života, který nazýváme dětstvím a jinošstvím.

VZPOMÍNKY NA ÍRÁN
UVOD

xxx

 KRASOSMUTNENI

kapitola 1.

 POZNAMENANI

kapitola 2.
LIDICKY

kapitola 3.

 DOMACI LECBA

kapitola 4.

 PERSKE LAZNE

kapitola 5.
NESTOVICE

kapitola 6.

 BAREVNY SVATEK

kapitola 7.

 NEKLIDNA DOBA

kapitola 8.
OTCOVI PRATELE

kapitola 9.

 SKOLA

kapitola 10.

 VZPOURA A TREST

kapitola 11.