Lotfollah Nosreti
kapitola 3.
Lidičky



V životě naší rodiny - jako v životě tisíců jiných rodin v naší zemi - se nevyskytovaly žádné vzrušující momenty. Žádné dramatické zápletky, žádné okázalé tragédie, žádné ohromující katastrofy, které by možná očekával člověk znalý perského temperamentu a historie. Pokud má paměť sahá, byl rytmus okolního života za dob mého dětství a mladosti, nepočítám-li epidemie různých chorob, nudný a jednotvárný. Staré matrace, ošatka na chléb, udusaná hlína na dvoře, všední snídaně i sváteční oběd, zaprášené ulice a prosté oblečení obyvatel, to vše mě naplňovalo pocitem nesnesitelné jednotvárnosti. Podívejme se spolu zblízka zvětšovacím sklem času, které tolik krásného přehlíží a tolik trpkého připomíná, na život v městě mého dětství - Chorramabadu.

Chorramabád - největší město Íránské provincie Lorestán - byl v dobách mého dětství tvořen mořem bledě žlutých hliněných domků s rovnými střechami uspořádaných do pravoúhlých bloků, rysujících na tváři města sítě nekonečných ulic a uliček. Po střechách se dal každý blok přejít jako po chodníku a na velikonoce po nich koledníci přebíhali jako o závod a pro svou výslužku spouštěli šálu širokým otvorem komínu.Postavičky a jejich drobné příběhy a mé vlastní příhody z ulice Šachbachti, ve které stál náš dům, byly pro mě první školou života a naše ulice i mou druhou matkou, jak to v životě všech správných kluků bývá.

Na naší ulici, téměř proti našemu bytu nedaleko náměstí Darbedallakan, stálo cukrářství - jeden z obchodů bohatého Tagiho zvaného Žlutý. Jeho podivné příjmení vzniklo z přezdívky, která každému připomínala nepřehlédnutelný fakt, že pleť tohoto obchodníka měla z neznámých důvodů skutečně nezdravou žlutou barvu. Cukrářství provozoval jistý šejk jménem Rahim. Na každého zákazníka tázavě upřel přes velká kouřová skla brýlí ospalý pohled svých zarudlých očí stižených vleklým zánětem. Zpod brýlí, které díky koženým chráničům na spáncích připomínaly spíše koňské klapky, vybíhala vždy nehybná kalná slza. Sortiment jeho sladkostí se dal spočítat na prstech rukou. Vzpomínám si na tvrdé cucavé ovocné bonbóny, barevné cukrové špalky, marcipánová kolečka zvaná lidově pankharti (neboť tak zněl oficiální název cukroví přečtený pozpátku), mandlové hrudky, mentolový cukrkandl a máčené piškotové řezy. Na muslimský svátek ramadán zpestřil pan Rahim svůj výběr o cukrovou vatu a buchtičky s marmeládou či tvarohem. O novoročních svátcích dodával své koláčky na stoly všech městských boháčů, ale protože měl dobré srdce a prodával i na dluh, mizely jeho výrobky ponejvíce v žaludcích chudých. Velká okna Rahimovy cukrárny nebyla zasklená, a tak uvnitř za parných dnů bzučela mračna much a stovky těchto nevítaných zákazníků pravidelně ochutnávaly jeho zboží. Duhové barvy cukrových špalků visících na stěně se někdy pod hemžícím se závojem muších křídel téměř ztrácely.

Dobrý pan Rahim, jak sám tvrdil, měl jednou ve spánku sen, který se podobal spíše zjevení. V tom snu se mu zjevil jeden z velkých světců - Imámů a obdařil ho údajně zvláštními schopnostmi, pomocí nichž měl - na jeho příkaz - od toho dne pomáhat svým bližním. Od té doby vyhledávaly pana Rahima ženy, chtějící probudit lásku v některém z mužských srdcí nebo zvýšit přitažlivost manželského lože, dále boháči ve strachu před nemocemi, a všichni pověrčiví lidé hledající ochranu před uhranutím nebo zlými kouzly. Každý z nich si od pana Rahima odnášel malé kouzlo. Byla to obyčejně na ozdobném papíru vymalovaná súra (verš) z Koránu. Kouzlo pak bylo nošeno v koženém či látkovém váčku pod šaty. Jindy "kouzlo" představovala perlička či knoflík z modrého azuritu, který se těžil v blízkých horách. Kamínek byl zašit do košile a účinkoval jistě také spolehlivě, neboť pan Rahim byl svými svatými kouzly brzy znám mezi městským i venkovským lidem.

Jediným lékařem, ale spíše jen felčarem, v našem městě byl židovský molláh - rabín Jakub - Žid. Při návštěvě svých pacientů zpravidla nejdříve odhrkal několik modliteb, pak změřil puls, prohlédl si pacientův jazyk a hned již také psal recept. Byly to v okolí již notoricky známé recepty - zaschlá míza tamarišku, známá pod názvem nebeská mana a odvary z různých rostlin - z brutnáku, fialky, kordie, zízifu obyčejného či rostliny zvané persky "onáb". S těmito prostředky vystačil při všech lidských neduzích - mohli jste přijít s jakoukoliv nemocí a něco z nich se určitě hodilo. Po jeho smrti, která vyvolala upřímnou lítost a pochopitelné obavy v řadách jeho pacientů, zůstalo město nějaký čas zcela bez lékaře. Mezitím se do Chorramabádu přistěhoval jistý pan Hedžází z Teheránu. Přišel, aby jako vojenský zvěrolékař léčil koně, osly a voly naší vojenské divize (tedy pouze ty čtyřnohé), mezi nimiž propukl dobytčí mor. A lidem nakonec nezbylo, než jej poprosit o pomoc a svěřit se do jeho lékařské péče. Pan Hedžází naštěstí brzy slevil ze své zásady léčit jen čtyřnohé tvory a zakrátko se stal pohádkově bohatým.

Je jasné, že za takových podmínek si místní obyvatelé mohli jen nechat zdát například i jen o zubní ordinaci. Něco z profese zubního lékaře zůstalo v rukách potulných holičů. Mimo trhání zubů též pouštěli žilou a vykonávali obřízku a malé chirurgické zákroky, jako např. rozříznutí vředu. Na ošetření rány po vytrhnutí zubu a zastavení krvácení používali vatu, kuchyňsku sůl, ledek nebo pálivý prášek ze škumpy zvaný sumach. V šátku se přikládal na tvář zvenčí teplý popel, prý na utišení bolesti. Celé jejich zařízení obsažené v jedné staré kožené aktovce tvořil nůž, nůžky, hřeben s několika zuby, dva strojky, skalpel, kus prádlového mýdla, štětka, břitva, železný brousek, jedny kleště obyčejné a jedny kovářské a miska na holení. Takoví to byli specialisté! Holič-zubař si oblékl plášť, na němž bylo ještě znát, že byl kdysi bílý, a povolal na pomoc dva svalnaté pouliční čumily, kteří evidentně již dlouho neměli do čeho píchnout. Jeden chytil zákazníkovi hlavu, druhý ruce a o zábavu pro široké okolí bylo postaráno. Zubařská exekuce připomínala často krvavé pouliční divadlo. Pacienti ale, myslím, nic nehráli, když křičeli jako na popravišti, a náhodný divák měl nadlouho po náladě, zvláště pokud měl sám problémy se zuby. Nezřídka se stalo, že "mistr zubař" vytáhnul zdravý zub a pacient dostatečně poučený o jeho umění, prchal z místa činu, aby o den později sám vyhledal dalšího "odborníka".

Jedním z nevítaných darů, které bájná Pandora ze své skříňky vypustila na naše město, byl oční trachom, kterým byla stižena i řada dětí. Tato nemoc někdy končila i oslepnutím. Kdo se chtěl podrobit tehdy jediné úspěšné léčbě, musel navštívit židovskou ulici a tam vyhledat některou z žen, které měly určité znalosti a zkušenosti a hlavně dobrou pověst. Každého rána tu bylo vidět množství mužů, žen a dětí, až po ty nejmenší, jak, zakrývajíce si oči špinavými dlaněmi nebo ušmudlaným kapesníkem, v doprovodu nějakého příbuzného nebo známého kráčejí k domu staré Basíry nebo Názary. V jejich rukách se stával tajemný prášek Alfa z tisíce složek a pekelný kamínek neboli lapis (dusičnan stříbrný) účinným lékem. Léčba leptavým lapisem byla účinná, ale také nebezpečná.

V Íránu vyznává více než 90% obyvatel islámskou víru. V perských městech ale přežívaly dlouhá staletí bez úhony různé náboženské a etnické komunity. Židé žili v Chorramabádu v několika ulicích, měli tu i svou modlitebnu. Pamatuji se, že měli rádi ryby a když byla možnost, kupovali rybí hlavy, mlíčí i celé ryby a připravovali ryby na mnoho způsobů. K vínu rádi zakusovali sušené třešně a višně a černý rybíz. Judaismus zbytečně a násilně zaznamenal prudký pád v průběhu Islámské revoluce. Výraznější komunity dnes přežívají v Hamedánu, Teheránu, Šírázu a Isfahánu.

Křesťané žili v zemi dávno před příchodem islámu a jedni z prvních jejich svatých a mučedníků žili v Persii. Největší skupinu křesťanů v Íránu představují příslušníci arménské menšiny. V Chorramabadu větší skupiny křesťanů nebyly. Zajímavé je, že muslimové uznávají Ježíše jako jednoho ze svatých. Když čteme Korán, zjistíme, že stojí na těchže kulturních a historických základech jako Bible a hovoří často i jazykem stejných pravd, stejných osob a stejných obrazů, takže připomíná spíše její jiné vydání nebo výklad než knihu, která by měla založit nějaké vůči křesťanům nepřátelské učení. A stejně, jako se každý muslim může obohatit čtením bible, každý křesťan se nepochybně obohatí čtením Koránu.

V Íránu nalezneme i malé skupinky přivrženců prastarého náboženství Zoroastrismu. Ještě dnes jsou některé domy vybaveny obětním ohništěm, ještě dnes je věčný oheň uctíván v ohňových chrámech, oheň - personifikovaný jako bůh Átar, syn nejvyššího Ahury Mazdy, Pána-Moudrosti. Bohyně vodstva Anáhitá, bůh válečníků Verethragna, bůh vesmírného řádu, spravedlnosti a Slunce Mithra, bůh větru a věčné války se zlem Váju a věčný protivník Ahura Mazdy, bůh zla a temnot Angra Mainju - to jsou hlavní postavy mýtů a legend doprovázejících toto náboženství, hlavní postavy jeho pantheonu, to jsou postavy prastarého duchovního obrazu světa, které dodnes mají neobyčejnou sílu, protože vycházejí ze samých základů lidské existence a poznaného charakteru světa. I Evropané v těchto postavách staroperských bájí intuitivně cítí kořeny svých starých slovanských božstev, a sílu, která jednou dokáže obrodit i křesťanství, které od samého začátku mnohé prvky "pohanského" a orientálního duchovna přejímá. Duchovní kulturu starých Keltů a Peršanů, staré Indie i Číny, ale i prakulturu Afriky a amerických Indiánů, dnes svět znovu objevuje a začíná chápat, že bez ní nepřekoná krizi své identity. Ani kočovné přemisťování z místa na místo, invaze nebo politické změny a převraty nedokázaly starobylé hrdinské příběhy mazdaismu sprovodit ze světa. Právě naopak, tyto legendy přežily několik tisíciletí a znovui se vrací k životu. Jejich předávání udrželo při životě tradice a sociální uspořádání obyvatelstva ve vzdálené minulosti a současně napomohlo přežití a rozvoji perského písma a literatury.

Staří Íránci věřili, že obloha byla stvořena z celého světa jako první. Původně si ji představovali jako dutou skořápku z křišťálu obklopující zemi ze všech stran. Později se soudilo, že je celá z kovu. Voda byla stvořena jako druhá a země jako třetí. Následovaly rostliny, zvířata; lidé byli šestí a poslední, sedmý, byl patrně oheň. Hory pak měly vyrůst z povrchu země, zprvu ploché. První hora světa Hará (dnešní Elbors) rostla podle Avesty 800 let a při tom zapustila své kořeny hluboko do země a svým vrcholem se dotkla nebes. Hovoří se o ní jako o centru světa. Myslím, že staroperské slovo Hará dalo vzniknout slovanským výrazům hora - gora, čímž by se perský Elbors stal praotcem všech hor indoevropských národů. Kdo z Čechů se učí perštině, není pro něj těžké odhalit v tomto jazyku kořeny slovanských jazyků.

Myslím, že nadřazovat jednu víru nad druhou je neetické, nekulturní a především to neodpovídá božímu záměru. Ježíš je sice "žárlivý bůh", ale jistě by byl raději, kdyby si každý našel cestu k Bohu skrze své tradiční náboženství a svět žil v lásce a míru, než kdyby za cenu tolika obětí, kolik jich svět poznal a ještě pozná, přinášela náboženství rozkol a nenávist vůči jinověrcům. Já jsem - jako všichni mí blízcí a známí - věřil v muslimského Boha, ale nemyslím, že b to byl jiný Bůh, než ten křesťanský. Nakonec - arabský výraz "alláh" neznamená nějakého konkrétního muslimského boha, ale boha vůbec. Jsem rád, že přesto, že nám víru denně ve škole i v životě necitlivě vtloukali do hlavy, a velké části Koránu jsme se museli učit, aniž jsme jim rozuměli, nazpaměť, jsem na Boha jsem nezanevřel. V Evropě jsem však v cizím prostředí víru praktikovat přestal.

Po letech, když jsem se vrátil na skok do rodného Chorramabádu, šel jsem se podívat k hezkému minaretu, který stával kdysi daleko za městem. Dnes město minarter dohnalo a předběhlo - stojí teď obklopen hustou moderní zástavbou a tajemná zákoutí dětských her zmizela pod betonovým pláštěm budov a cest.S kamarády kluky jsem tam kdysi chodil na trochu dobrodružnou vycházku. K minaretu se šlo přes říčku; ta tu zůstala a klikatí se mezi skalnatými břehy jako kdysi. U břehu stával silný chlap a za drobnou minci ochotně přenášel ženy, děti i muže na druhou stranu. My, děti jsme chtěly ušetřit, tak jsme po kamenech trčících přes hučící proud poskakovaly samy. Když dnes vidím ten dravý proud a ty kameny, mrazí mě v zádech - dnes bych jistě nepřešel.

Jak snadné bylo tehdy uvěřit v Boha a jak obtížné je dnes se k němu vracet. V stárnoucím srdci je těžší vykřesat plamen. Měli bychom to všichni zkusit, dokud je ještě čas. Ne káždý z lidí zmatených moderním světem to v pozdějších letech svého života ještě dokáže.




VZPOMÍNKY NA ÍRÁN
UVOD

xxx

 KRASOSMUTNENI

kapitola 1.

 POZNAMENANI

kapitola 2.
LIDICKY

kapitola 3.

 DOMACI LECBA

kapitola 4.

 PERSKE LAZNE

kapitola 5.
NESTOVICE

kapitola 6.

 BAREVNY SVATEK

kapitola 7.

 NEKLIDNA DOBA

kapitola 8.
OTCOVI PRATELE

kapitola 9.

 SKOLA

kapitola 10.

 VZPOURA A TREST

kapitola 11.