Lotfollah Nosreti
kapitola 6.
Neštovice



Začátkem nového tisíciletí uplynulo tisíc let od prvního rozsáhlejšího očkování proti černým neštovicím v Číně a 200 let od prvních vědeckých očkovacích pokusů v Čechách. Dnes se již nechce věřit, že mezi námi ještě žijí pamětníci, kteří toto nebezpečné onemocnění zažili doslova na vlastní kůži. Musím se přiznat, že i já patřím mezi ně.

Za mého dětství už nebylo očkování proti strašlivým a zhoubným černým neštovicím žádnou novinkou. V mnoha zemích světa byli proti této chorobě očkováni lidé i dobytek. V Kronice medicíny se dočteme, že v Číně se očkovalo ve větší míře již po roce 1000 našeho letopočtu, a později i v sousední Indii a Turecku. Očkovalo se tehdy jednoduše pomocí podobné infekce kravských neštovic nebo například pomocí séra získaného od osob, u nichž mělo onemocnění lehčí průběh. Britským koloniálním úřadům se v Indii se podařilo snížit úmrtnost do roku 1930 na čtvrtinu (ze 2000 na 500 na vzorku jednoho milionu obyvatel) a o čtyřicet let později byla tato hrozná nemoc ve světě prakticky vymýcena. V Německu, Anglii, ale i ve Vídni a Čechách se znalosti o očkovacích metodách rozšířily již na přelomu 18. a 19. století. V Íránu jsme však o existenci vakcíny slyšeli jen z vyprávění a díky trestuhodné nedbalosti vlády ve věci zdravotní prevence, hynuly v čase epidemií po tisících ta nejjasnější světla, nejkrásnější květy, nějvětší naděje každé rodiny a perského národa - tolik Peršany milované a tolik milující, naše krásné, neviné a talentované děti.

Jakmile nastaly teplé dny, nevěděli jsme dne ani hodiny, kdy tato proklínaná nesmírně virulentní nemoc zahájí pouť naším městem a začne kosit své malé oběti jako žnec stébla trávy. Jestliže bylo náhodou některé dítě ze spárů této obludy zachráněno a bezmála zázrakem tak uniklo téměř jisté smrti, nebývalo to veselé vítězství. Nemoc na každém zanechala zlé znamení. Osleplý zrak, vypadané vlasy, deformovaný nos, odulé pysky či záplava hyzdících jizviček se mnoha lidem staly celoživotní památkou na tuto nemoc, skutečností, se kterou se jen těžko vyrovnávali.

I já jsem se ve věku svých pouhých šesti let stal obětí této nákazy. Dva a půl měsíce jsem ležel ve vatovém loži, celý obsypán hnisajícími boláky, dva a půl měsíce mě ve dne v noci, až do úplného vysílení ošetřovala chudinka moje matka.

V bigotním patriarchálním systému islámské rodiny musí matka zvládat celý chod domácnosti – od výchovy většinou četných dětí, přes praní, uklízení a vaření, až po úmornou práci na zahradě či na poli. Muž jako vládce povýšený nad "přízemní" domácí práce se doma zpravidla nechá jen obskakovat a – dle našeho rčení – nechytá se ani černého, ani bílého. Přitom ekonomicky, právně i politicky, v celém společenském životě, je žena s mužem nerovnoprávná – je diskriminována a zbavena mnoha práv. Kořeny tohoto stavu je třeba hledat v islámu, resp. v jeho pokřivených výkladech, které jsou myšlenkovým východiskem této staronové odrůdy otrokářství.

A tak to byla jen má matka, která se ustaraná a unavená mnoho dní a nocí choulila u mého lože. Otec vstoupil jen zřídkakdy, párkrát nade mnou strojeně zavzdychal a zase se hned vytratil.

Matka zastala mnoho práce na zahradě i v domácnosti. Na našem velkém čtvercovém dvoře stála uprostřed studna, ve které byl vždy dostatek chladivé vody. Nad studni byl zavěšen kožený vak na vodu upevněný v koši z vrbového proutí. Protože koš byl stále vlhký, z proutí začaly vyrážet drobné zelené lístky. Byla to matka, která nejčastěji tahala vodu na vaření, praní a úklid. Kolem celého obvodu studny byl uvnitř, na dosah pod jejím okrajem výklenek, kterého si neinformovaný návštěvník nikdy nevšimnul. Výklenek ukrýval malé tajemství. Maminka jej používala namísto chladničky a mívala v něm celé roky, dokud ji ještě nemoc příliš neoslabila, skleničky a smaltované hrnečky s různými zavařeninami, kterými při různých příležitostech s láskou a umem vylepšovala skromnou tabuli naší rodiny. Nakládaná zelenina ochucená koprem, kmínem a koriandrem, voňavé marmelády a různobarevné kompoty z krásného ovoce z tržnice nebo plněné vinné listy - dolme, uvařené předem a uložené do voňavé zálivky k zítřejšímu obědu, to vše čekalo v přítmí a chladu staré studny na naše mlsné jazyky. Matka byla vynikající kuchařka a lituji, že jsem se od ní nenaučil více. Jednou za rok koupila devatero koření, některé druhy musela vlastnoručně pomlít, a míchala z nich karí podle starého rodinného receptu. Hotové koření přesila přes kousek plátna, takže výsledné koření bylo velmi jemné a nebyly v něm větší kousky, které by mohly dráždit střeva.

Vedle práce na zeleninové zahradě stíhala obdělávat i svou malou květinovou zahrádku tísnící se a hrající všemi barvami na kraji našeho jinak šedivého a zaprášeného dvorku. Růže, kosatce, lilie a desítky dalších květin, jejichž jména jsem již dávno zapomněl, tu soupeřily o ten kousek místa na slunci.

Když tak uvažuji o životě své matky z odstupu, který mi dal čas a poznání, uvědomuji si, že jen málokdo mohl být šťasten ve společenských podmínkách, které v té době panovaly. Byla to stále ještě doba temna.

Maminka kdysi onemocněla malárií; díky ní často stonala a téměř bez ustání ji sužovala horečka. Když jí přibylo let a nemoc hůře nesla, zavedl ji otec do Hamedánu k vyhlášenému lékaři. Za drahé peníze se ubytovali v nájemním bytě nevalné úrovně. a každý den chodili ke stejně drahému lékaři na pozorování. Za měsíc oznámil Dr. Tatavus Asatarian mému otci, že se jedná o malárii, tedy o nemoc, která byla v té době prakticky nevyléčitelná. Jedinou pomocí byl chinin, který ale buď doktor neznal (přestože v Evropě byl zaveden již v roce 1640) nebo byl těžko k sehnání, a předepsal tedy jen tišící, ale příliš neléčící opium, jehož používáni je velmi ošidné. Chudák maminka musela na základě lékařského doporučení kouřit opium, a tak se stala a do konce života byla narkomankou.

To jsem ale odbočil od svého lůžka, na nějž mě připoutaly černé neštovice. Průbeh byl, jak jinak, velmi těžký. Prvé dva týdny jsem se zmítal v horečkách, zvracel jsem a trpěl silnou závratí. Pak mne tělo začalo tak pekelně svědit, že jsem si nehty rozedral kůži do krve. Celé mé tělo bylo jako v ohni, dokud mě z utrpení na mnoho dní neosvobodily mdloby. Jen občas jsem matně vnímal, že mi někdo podává stravu nebo ke mě hovoří.

Nechci se chválit a vyvyšovat svým půvabem v čase dětství nad jiné, ale tolik sebevědomí mám, abych mohl říci, že jsem měl v sobě přinejmenším tolik půvabu, jiskry a svěžesti jako většina dětí z naší ulice; a pamatuji se že jsem – stejně jako ony – byl miláčkem a radostí svých rodičů a příbuzných. Vzpomínám si na chvíle, kdy jsem stanul před jediným zrcadlem, které se v našem domě nacházelo a těšil se ze své souměrné tváře, nebo se na sebe jen šklebil, vytahoval si uši a rozplácával nos o hladkou plochu zrcadla ve snaze vyrobit co nejlegračnější grimasu. Černooký a černovlasý s vlasy kučeravými a hebce lesklými, s oválnou štíhlou tváří s velkýma očima a jemnou snědou pletí, s jemně modelovanými ústy a nosem; líbil jsem se všem členům naší rodiny i sám sobě. Tehdy jsem ale netušil, jak drahocenná je lidská krása, jak je snadné ji ztratit a jak obtížné obnovit.

Po svém neuvěřitelném uzdravení jsem se nevyhnutně jednoho nešťasného dne ocitl před svým zrcadlem a mimoděk do něj pohlédl. Hrůzou jsem málem vykřikl a moc nechybělo a byl bych se dal před svou vlastní tváří na útěk. Nejprve jsem ani neuvěřil, že ten ohyzdný pohled patří mě, a dokonce jsem se ohlédl přes rameno, zda tu tvář zrcadlu za mnou nenastavil nějaký vtipálek. Ne, ne, ne! To cizí neznámé a nehezké dítě, neuvěřitelně hubené, s tváří posetou krutými jizvami a s hlavou kývající se nejistě na tenkém krku jako prázná tykev na holi, jsem byl já sám.

Čím déle jsem se na sebe díval, tím hroznější se mi ten obraz zdál. Byl jsem pevně rozhodnut, že se do zrcadla už nikdy nepodívám. A od té doby se na mě žádný člověk přívětivě neusmál, nikdo se se mnou nepomazlil, nikdo mi nevěnoval pár sladkých slov pochvaly a nikdo mě nezvedl do náruče, jakoby zároveň s mou nemocí, odešla i ze srdcí mých bližních i veškerá láska a cit, Tajně jsem si tehdy přál, abych nebyl býval z té nemoci nikdy uzdraven. Myslím, že ztráta mé sebedůvěry způsobená nemocí, ovlivnila mou povahu, vztahy s okolím, a tedy i můj budoucí život. Cítil jsem křivdu, ale mlčel jsem, protože jsem přijal za pravdivý svůj pocit, že v okolí je v právu, jedná-li se mnou tak přezíravě, a že jsem to já, kdo jsouc nehezký a nesympatický, zaslouženě takovou reakci vyvolává.

Myslím, že tento životní zlom ve mě také vyvolal zvýšený cit pro pravdu a spravedlnost, jež se měly projevit i v událostech, ke kterým mé vyprávění směřuje.

Když jsem později začal měnit z dítěte v jinocha, pocit vyděděnce se ještě zvýšil. Jednak mi otec zemřel ještě v dětském věku a musel jsem brzy vydělávat, jednak islámská společnost se svým odmítavým postojem k přirozené lidské sexualitě staví přezíravě i ke změnám, které se v mladém těle odehrávají a všichni chlapci se náhle ocitají z role milovaného dítěte a středu rodinného vesmíru v roli přezíraného, "protivného" a potenciálně "nemravného" nastávajícího muže. V pubertě je běžné, že si děti začínají poněkud neohrabaně dobývat své místo na slunci a vyvolávat první konflikty. Systém výchovy, který hodnotí tyto projevy výhradně jako "zlobení" je špatný. Také popírání přirozené sexuality v islámských (a dříve i v křesťanských) zemích působí na psychiku velmi zhoubně. Nikdo mladému chlapci nenaznačí jaké tajemné a krásné jsou změny, které se v něm odehrávají, nikdo nevyjádří očekávání, že tyto změny jednou dovrší proces dospívání, kterým rodina i společnost získají velkou pomoc a naději při své další existenci. Tato rozpolcenost ve výchově v mnoha muslimských rodinách dělá z chlapců od Indie až po Turecko zakomplexované přecitlivělé či bezcitné a pro rodinný život (a k výchově dalších generací dětí) ne moc psychicky vybavené muže.

Měl-li jsem tedy za svého života nějaké špatné vlastnosti nebo ublížil-li jsem nevědomky někomu, doufám, že každý při čtení těchto řádek uzná, jak hluboce může být lidský osud určen historií dětství, a že ke mě bude mírnějším soudcem.

A myslím, že všichni lékaři od dob staré Číny přes Brity Edwarda Jennera a Alberta či německého Aloise Carla, kteří koncem 18. století započali se svými očkovacími pokusy proti černým neštovicím v Evropě, až po desetitisíce zdravotnických pěšáků kteří v 70. letech dokázali tuto nemoc vymýtit z povrchu Země, si zaslouží pomník v našem srdci. Očkování je významným krokem v humanizaci našeho života a kritické řeči o tom, že díky očkování dochází k nekontrolovatelné populační explozi, mohou šířit jen lidé, kteří o životě nic nevědí. Kdyby se peníze místo na zbrojení a na nesmyslné války dávaly na vzdělání, mohla by každá rodina na světě být dnes na takové výši, že by počet svých dětí uvědoměleji regulovala. Nejvíce dětí se dnes rodí v zemích plných chudáků a nevzdělanců.

VZPOMÍNKY NA ÍRÁN
UVOD

xxx

 KRASOSMUTNENI

kapitola 1.

 POZNAMENANI

kapitola 2.
LIDICKY

kapitola 3.

 DOMACI LECBA

kapitola 4.

 PERSKE LAZNE

kapitola 5.
NESTOVICE

kapitola 6.

 BAREVNY SVATEK

kapitola 7.

 NEKLIDNA DOBA

kapitola 8.
OTCOVI PRATELE

kapitola 9.

 SKOLA

kapitola 10.

 VZPOURA A TREST

kapitola 11.