|
Lotfollah Nosreti
kapitola 9.
Otcovi přátelé
Jak jsem již napsal, můj otec, navzdory svému pedantství a přísnému výrazu miloval společnost a měl řadu přátel, s kterými jej spojovala láska k poezii, přírodě a všemu krásnému, S těmito přáteli každý rok na jaře, v létě i na podzim za teplého počasí pořádali vždy v neděli (kterou u nás je volný pátek) výlety do městských parků a zahrad. Náklady na piknik "zatáhnul" vždy některý z účastníků a tak byl každý chvíli hostem a chvíli hostitelem, což přispívalo k vzájemné pozornosti a přátelství. Když nastaly sychravé dny, stáhli se kumpáni do některého ze svých domů. Byl to Hadži Hosejn chán Kolontar – bohatý obchodník, šejk Chatib, obchodník Hadži Džahangire Azadi, Ali Šah Dárajá a další milovníci poezie, dobrého jídla a družné zábavy. Nejoblíbenějším a tedy i nejčastějším místem setkání byl sad Hadži Nurolly, přezdívaný podle nočních návštěvníků šakalí doupě. Sad obtékala jediná řeka v Chorramabádu – Rudchane (Kalná), v sadu byla řada pěkných zákoutí a většina zámožnějších rodin v městě tato místa ráda navštěvovala. Majitel sadů proti návštěvníkům, pokud netrhali ovoce se stromů a nešlapali po záhonech se zeleninou a květy, nic nenamítal. Hadži Nurolla dřel ve svých zahradách od rozbřesku do soumraku, a protože sad byl jediným zdrojem jeho obživy, měl jistě právo některého neukázněného návštěvníka napomenout. Jako mnoho jiných lidí v tomto městě, ani on neměl nikoho, od koho by mohl čekat nějakou podporu v živobytí a sám neměl povahu o něco žádat. Občas se však stalo, že ho ekipáž pozvala na oběd mezi sebe a on jako člověk společenský taková pozvání s radostí přijímal. Někteří mu zase poslali pozdrav i s pohoštěním do jeho zahradního altánku, a tak mezi domácím a návštěvníky panoval mír.
Ale vraťme se k přátelům mého otce, jejich průvod doplněný i o muly nebo osly s nákladem dek a potravin směřoval vždy některou neděli do těchto míst. Největším jejich koníčkem na těchto setkáních byl přednes veršů. Jako v dětské hře se rozpočítali do dvou skkupin a na náhodně zvolené písmeno abecedy musel vždy někdo ze skupiny podle pořadí s přednesem memorovat pár veršů ze Sádího, Chajjáma, Háfize či Nizámího – našich světově proslulých velikánů. Kdo hrál "besedu" a prohrál, musel zaplatit cenu, která byla předem určená – například 10 melounů, 10 litrů vína, nějaké sladkosti nebo prostě peníze, které se pak společně bezstarostně utratily. Někdy si poražený musel stoupnout doprostřed kruhu hráčů a ti pak změněnými hlasy volali:
"Beseda, to je hra pro děti, na oslu osla tu vidíš seděti."
A když odsouzenec nepoznal něčí hlas, na oslu skutečně skončil. Nejlepšími hráči a skutečnými znalci perské poezie byli pánové Davájí a Azádí a dělalo se všechno možné pro to, aby družstvo dostalo některého z nich mezi sebe.
Přeháněl bych, kdybych tvrdil, že všichni ti veselí kumpáni byli mudrci a světaznalci – byli mezi nimi i lidé nevzdělaní a negramotní, každý z nich měl však nějakou vlastnost, pro kterou si jej parta oblíbila. Takovým byl i jeden ramenatý silák, který vlastnil pár mul a oslů a pomáhal našim přátelům s přepravou vecí a přípravou pikniků, vařil čaj a porcoval potraviny. Tento chlapík neměl na to, aby ostatní mohl někdy pozvat na hostinu, ale byl pracovitý, podnikavý a neobyčejně vtipný, takže se stal nepostradatelným inventářem všech výletů. Každou otázku uměl bleskově vtipně odpovědět a nikomu nezůstal dlužný žádý vtip na svou osobu, takže přezdívka Réza Dřevo mu moc neseděla. Réza Dřevo jednou marně hledal ohlávku na svého osla, kterou měl přehozenou přes rameno.
"Proboha, řekněte mi, proč toho tupce s sebou bereme," řekl se smíchem kdosi z hostí.
"Někdo vám musí dělat blbce, abyste vedle mě vypadali inteligentně," odpověděl bez zaváhání Réza.
Jednou, po cestě na výlet se průvod našich přátel na čele s Rézou a jeho zvířaty setkal s několika voly, které vedli na pastvu. Jeden vůl se před Rézou zastavil a hlasitě zabučel. Hadži Azádi zvolal:
"Rézo Dřevo, překládej, co nám chce tvůj kamarád říci!"
"Ptá se, proč já vůl musím chodit s tolika osly!" odpověděl Réza.
Rézovo skutečné příjmení nebylo Dřevo, ale Korbání – obětavý. V době mého dětství se příjmení teprve začínala ustalovat a tak se každý jmenoval podle křestního jména svého otce neboněkdy též podle matky a dost často – stejně jako jinde na světě po místě svého původu, dle svého zaměstnání, nebo význačné osobní vlastnosti a tak se někdy i dost kuriózní přívlastek stal trvalou součástí jména a někdy nahradil zcela i jméno původní. A tak jsme měli v městě jména jako Réza Bidlo, Tagi Žlutý, Tagi Opice, Jadolla Plešoun, Roušan Slepý, Ali Mrtvolomyč, Ali Čevabčiči (karbanátek) a pod.
Mohlo mi být 7 let, když mě otec zavedl do mé první školy. Jednalo se spíše o náboženský chlapecký seminář spojený s vyučováním čtení a psaní. Řádná škola v našem městě existovala jen pár let. Po skončení islámského semináře jsem v ní stihnul absolvovat jen 2. a 3. ročník a po té byla pro nedostatek všeho druhu na dlouhou dobu znovu zavřena. Ředitelem školy byl starý pán, Núrbachš z Borůdžer.
Na učitele si, stejně jako na všechny žáky školy jěště i po 50 letech dobře pamatuji. Fazollah Fejzíjan se skončení učitelské kariéry stal obchodníkem a když sám jako obchodník zkrachoval, stal se (jak jinak) významným úředníkem ministerstva státních financí. Dalším mým učitelem byl pan Golamréza Šodžají z bohatého a významného rodu Čagervandů. Neuvěřitelnou shodou okolností se také tento můj učitel stal zaměstnancem veledůležité instituce ministerstva financí, kde jsem byl později zaměstnán i já. Svému vysokému místu zůstal věren jedině Fejzíjan a díky lehčí korupci a drobným podvůdkům, které v těch dobách ostatně praktikovala většina státních úředníků a obchodováním s cukrem a textilní metráží získanými na ulité přídělové bloky, se domohl značného jmění a postavil si nový dům. Protože ani u nás se nic neutají, chodili si kolemjdoucí demonstrativně líznout k jeho novému domu a spiklenecky na sebe pomrkávali, řkouce: Opravdu, sladká stavba!
Když jsem se po dlouhých letech svého exilu mohl konečně vrátit domů, Fejzíjan ještě žil; dožil se dobrých a spokojených devadesáti let. Golamréza se prý ještě poměrně mladý z neznámých důvodů zbláznil a zanedlouho i zemřel v ústavu pro choromyslné. Dohaduji se, zda jeho chorobu nezpůsobil jeden druh parazita, který je ve východních zemích poměrně rozšířen a který napadá vnitřní orgány. Kdo ví!
Dalším učitelem byl jistý Mortazabi, otec mého nejlepšího přítele. O něm se zmíním později.
Škola sídlila ve starém cihlovém domě, stojícím na cestě vedoucí z města k městské nádrži. Říčku, ústící do nádrže roubilo překrásné letité stromořadí mohutných bílých moruší. O původní funkci svým malebným slohem ve městě zcela mimořádné školní budovy jsem se nikdy nedozvěděl. Představoval jsem si někdy, o jakých lidech a jakých příbězích by tyto staleté stromy před budovou mohly vyprávět, kdyby promluvily…
Místnosti byly rozlehlé, s vysokými stropy a težkými zasouvacímí dřevěnými okenicemi. Okenice byly vykládány barevnými skly ve tvaru preisleyů, hvězd a dalších tvarů typických pro perské ornamenty a přizpívaly k záhadnosti školní budovy a jejímu kouzlu.. Mnohokrát během hodin k nim mé oči zalétly a kochal jsem se harmonií těchto obrazců, takže mne nejednou učitel napomenul, když viděl, že jsem jeho výklad přestal sledovat. Takové okenice byly velmi staré a v našem městě vzácné, myslím, že v Chorramabadu zdobily jen asi dva nebo tři domy. Čas od času se stávalo, že okenice bez zřejmého důvodu sjela a ťala do zad uklízečku nebo řemeslníka, kteří se právě vykláněli z okna a uvěznila je jako krysu v pasti až do chvíle, kdy je nějaká druhá osoba neosvobodila.
Mimo žáků byli stálými hosty a zřejmě i obyvateli školních zdí také velcí hadi, kteří sice nikomu neublížili, ale pravidelně se jim dařilo nahnat někomu hrůzu. Někdy had dokonce předvedl veřejné vystoupení před plným hledištěm, když se uprostřed výuky začal spuštět ze stropu mezi žáky. Držel se přitom zachycen ocasem mezi stropními trámy a hlavu spouštěl níž a níž, klidně a zvědavě si přitom prohlížejíc žáky, kteří ovšem klidní nezůstali a s velkým křikem se rozutekli na všechny strany. Marně je učitel volal zpět do lavic, marně jim kázal o neškodnosti těchto exemplářů, výuka většinou skončila.
Had v domě je v Íránu symbolem a zárukou štěstí, symbolem posvátným a bezmála božským. Hadovi v domě se nesmí ublížit a nemá být ani z domu vypuzen. Zaměstnanci školy nejen, že hady nepronásledovali a nevyháněli, ale naopak, v ředitelně měli hadi pravidelně svou misku s jogurtem či chlebem. Hadi, žijící v děrách a mezi stropními trámy se v některých domech v našem městě i rozmnožovali a nezkušené mládě občas v noci spadlo na zem a rychle se snažilo najít si cestu do úkrytu. Nebyl to nikdy pro svědka takové příhody příjemný pocit. V některých domech se dokonce stávalo, že domácí had jídával v nepřítomnosti rodičů z dětské mísky, někdy i současně s dítětem. Většinou to nevadilo ani hadovi ani dítěti, a zřejmě ani rodičům, pokud se o tom někdy dozvěděli.
V době svého evropského vyhnanství jsem se doslechl o případu, který se zdá ilustrovat podobné hadí pověry resp. jejich přežívání mezi Cikány. Mezi válkami žila na Slovensku rolnická rodina Čukanů, kteří ze strání nad obcí Březiny dobývali v potu tváře svůj chléb. Na jednom návrši se rozhodnul otec Čukan postavit pro svou rodinu nový dům. Během stavby se vyskytla neobvyklá příhoda. Děti, hrající se za domem objevili zcela neobvyklého a krotkého velkého hada a rozhodly se jej upálit. Otec jim v tom na podlední chvíli zabránil a dokonce hada nakrmil. Druhý den však požádal lesníka, aby hada odnesl pryč. Lesník souhlasil a hada namotaného na větev kamsi odnesl. Protože had byl zcela nevídaný a také se neobvykle krotce choval, požádal domkař Čukan vesnickou cikánku o vysvětlení. Vědma se zachmuřila a po chvíli soustředění vyslovila zlé proroctví – na rodinu přijde neštěstí a otec do roka zemře. Otec – asi se přepracoval na stavbě domu – za rok skutečně zemřel na infarkt, majetek rodiny byl po čase vyvlastněn a po letech zemřely zlou smrtí jeho zestárlé dcery. První jako slepá a pomatená, daleko od vlasti, v USA, kam utekla před chudobou (ale ne před osudem), druhá s rakovinou žaludku v Bratislavské nemocnici. Čukanova americká vnučka zemřela při autonehodě a jeho vnuk se beznadějně zapletl s bratislavským podsvětím. Osud? Náhoda?
Vraťme se však do naší školní budovy. Na jejím prostorném, ale prázdném dvoře stála velká dřevěná tělocvičná bradla – jediný hmatatelný státní příspěvek k zábavě a tělesnému osvěžení žáků. Bradla však byla okupována několika školními siláky, kteří se na nich o přestávkách znamenitě předváděli a vypínali svá chlapecká prsa ze všech sil. Někteří z nich se však pyšnili skutečnou na svůj věk nevídanou silou hodnou perských balad o dávných silácích. Díky jim jsme se ovšem my se subtilnější tělesnou konstitucí, přestože jsme nějaké cvičení potřebovali jistě více než oni, dostali na bradla zřídkakdy. Všechny staré kultury přisuzovali síle svých bojovníků, ať mýtických nebo skutečných, velký význam a Persie v tom není vyjímkou. Velký perský básník Sádí ve své Baladě o Rostamovi takovou postavu, po vzoru starší ústní a literární tradice, "vyklonoval" z jednoho nic netušícího mladého venkovského řezníka a známého siláka toho jména a učinil z něj rázem jednoho z největších a dnes i světově nejznámějších hrdinů perských mýtů. Ale který národ nemá pověsti a balady o silácích a obrech. Údělem člověka bylo vždy v minulosti přemáhat silou svých svalů a důvtipem přírodu, živly a nepřátele - a siláci měli svůj respekt. I dnes se Iránci obdivují mužné síle a přikládají jí velký význam. Dodnes jsou v Íránu populární zápasy ve volném stylu, které zřejmě přetrvali přinejmenším z dob dávných perských králů – vojevůdců. Nejen zápasníci, ale i rozhodčí a diváci tyto zápasy silně prožívají a při pohledu na zápasníky se nám mimoděk vybaví vzpomínka na Římské koloseum a dávné zápasy gladiátorů, kteří v něm bojovali na život a na smrt. Ale dnešní Peršané milují i fotbal nebo košíkovou a několikrát již v těchto disciplinách vynikli.
V tisku jsem nedávno viděl fotku francouzského prezidenta z jeho návštěvy v Íránu, obklopeného svalnatými člený temné předrevoluční tajné služby SAVAK ve cvičebních úborech. Vyzařuje z těchto opálených venkovských siláků až dojemná pýcha z vlastní mužnosti a s boulemi svých svalů a smrtelně zamračenými tvářemi, tak kontrastujícími s aristokraticky netečným výrazem bledé prezidentvy tváře, vedou čtenáře nutně k úvaze, jak jsme my muži vlastně skrze svou hrdost a žárlivost na svou čest směšní a zranitelní.
Jak jsem se již zmínil, má školní léta mě uvítala v islámském semináři (perský název je maktab). V semináři přednášel islámský duchovní – molláh. Molláhův dům se nacházel asi 2 kilometry od našeho. Nebyl to žádný med šlapat takovou cestu každý den tam a zpátky. Ale potěšení ze setkání s mými vrstevníky a kamarády vždy vyvážilo otravnou cestu. Někdy jsem přišel i o hodinu dříve, abych pak dlouhý čas vyhlížel prvního spolužáka. Těšil jsem se na své spolužáky, těšil jsem se na život i na události, které přinese.
Budova semináře byla poměrně malá. Na 1. poschodí s pěknou terasou se nacházel 2-pokojový příbytek Molláha a jeho manželky. Protože ve dvou místnostech na přízemí, které sloužily jako učebny, nebyla okna, jediným otvorem, kterým se dovnitř dostalo světlo, byly dveře, lépe řečeno rám bez dveří. Na dvorku se bujně pnula vinná réva a ukusovala stále více i z té trochy světla, které se přes dvorek dostávalo do učeben. V létě jsme se proto raději učili pod širým nebem. V zimě se v jedné místnosti na železném ohništi ve tvaru velké mísy rozdělával otevřený oheň a žáci seděli v kruhu kolem něj. Jako žáci jsme s sebou museli z domova nosit každý den pár kousků dřeva nebo uhlí do tohoto školního krbu.
Molláhovi už táhlo na sedmdesátku, tvář měl však mladou a bez vrásek, měl všechny zuby a na svůj věk působil celkově mladě. Přitom se uměl pěkně rozčílit a rákoska byla v jeho výstupech hlavní rekvizitou. Byl to prudký a čiperný člověk a myslím že se dožil nejméně sta let.
Měli se ženou neplodné manželství a škodolibí lidé, kteří mu záviděli jeho relativní blahobyt, přisuzovali neplodnost jemu. Molláh – a tu se jasně projevila lepší část jeho povahy – si adoptoval jedno kouzelné dítě – děvče, a to i s jejím otcem, matkou a babičkou, tedy s celou její chudou rodinou. "Adoptovaná" rodina obývala třetí velkou místnost v přízemí, s vlastním vchodem a oknem, spojenou s naší třídou úzkými dveřmi. Tuto rodinu učitel živil a kouzelné děvčátko přímo rozmazloval, takže brzy začala zdatně přibírat na váze a stávala se jako každý mazánek (a zároveň jediné děvče v naší chlapecké škole a jejím okolí) častým cílem školáckých žertů. Ti nejodvážnější ji v nečekaném okamžiku popadli a vynesli po schodech ze dvora na terasu, přičemž děvče někdy radostí, někdy strachem hlasitě vískalo. Některé vtípky byly asi příliš dotěrné, protože když molláh vtipálka přistihl při činu, mívala zase rákoska hody.
Molláhův příjem z vyučování byl slušný a navíc často ani nepotřeboval kupovat nic k jídlu. Každý z 36 žáků musel na chod molláhovy domácnosti každý pátek přispívat několika drobnými do bronzové misky vedle jeho koberečku, na kterém při vyučování sedával. Každý dal podle svých možností a rodinné prestiže; nedat nic se protivilo slušnému chování, společenské konvenci a dobrému tónu. Zapomětlivec se pak mohl stát terčem posměchu ze strany molláha i žáků.
Vedle malé misky se nacházela mísa velká. O desáté hodině nás náš první a jediný učitel pouštěl na malý nákup. Svačinu jako takovou mí štíhlí a chudí perští spolužáci (stejně jako já) neznali; kupovali jsme si jen nějaký ten pamlsek: praženou cizrnu, zelené, zralé či pražené mandle, meloun, svazek kyselé rebarbory, velké perské hrozinky, vinné hrozny či fíky. Také z domu jsme si nosívali nanejvýš hrst slunečnicových či dýňových semínek, trochu pražené kukuřice nebo extrudovaného obilí. Po příchodu z "nákupu" jsme povinně navštívili molláhův kobereček a molláh hrábnul svou velkou rukou do podolku, kapesníku či kapsy, ve které jsme si svačinu nesli, takže větší část pamlsků putovala do učitelovy mísy a štíhlým žáčkům nikdy nezbylo tolik, aby přibrali.
Jedinou obranou dětí vůči tomuto učitelovu naturálnímu "hospodaření" byly nevinné satirické veršovačky.
"SVĚDOMITOST – TABBAT", přečetl Molláh název sůry z Koránu a třídou se hned neslo něčí zašeptání:
"Vatovaný kabát!"
"CHOVEJ ÚCTU KE STRÝCI!", znělo jiné přikázání.
"Přines z domu slepici!" ozvalo se vzápětí.
A skutečně, také šatstvem či drůbeží byla někdy placena molláhova služba veřejnosti.
V létě molláh vázal hrozny na révě před školou do průsvitných papírových sáčků, aby byly chráněny před útoky žravých vos. Molláh patřil mezi držgrešle, ale v jádru měl dobré srdce a viděl-li, že pohled žáka toužebně zamířit k ovoci, pohladil duši žáka pěkným slovem a hrozen mu daroval.
 
|
|
|
|
|
|
|
