 |
 |
||||||
|
kapitola 7. Barevný svátek
Naše město, stejně jako drtivá většina ostatních měst v Íránu, trpělo v časech mého dětství absolutním nedostatkem klulturních zařízení. Neexistovala zde opera ani divadlo, muzeum ani knihovna, hotel ani tančírna, kino ani cirkus, sportovní hala ani jen lepší hřiště. Ty kulturní stánky, které byly vybudovány v hlavním nebo některých okresních městech se vyznačovaly chabým technickým vybavením, chudým programem a věčným nedostatkem peněz. Za to na každém rohu, ba snad na každém kroku, se nacházely bary a čajovny, hostince a kuřárny opia, herny a vykřičené domy, poslední to útočiště pro znuděnou nešťastnou mládež a jednotvárným životem otrávené otce rodin. Kam se člověk vrtnul, narazil na nějaké doupě zahálky a neřesti, kde mladí rychle přišli o poslední groš i zbytek životní energie. Vzpomínám si například na jeden podnik v Šachbadu, okrajové čtvrti našeho města, kde se v malém hájku s krásným stromořadím a velkou terasou se stoly a lavicemi mohla každá rozjitřená mysl utišit půl litrem araku, tuzemské vodky nebo žluté zubrovky. Ti bohatší, pravda, mohli najít svůj "klid" i v poháru whisky nebo voňavého koňaku. "Pijme, abychom se povznesli, ne abychom upadli," řekl klasik a já bych dal jeho slova napsat nad dveře každé putyky. Co nesla naše mládež zvlášť těžce, byla nemožnost a naprostý nedostatek jakéhokoliv kontaktu s opačným pohlavím, který by měl být člověku zdrojem přirozených životních impulsů a radosti. Děvčata musela většinu svého mladého života kysnout doma a na cestě do školy nebo na trh byla většinou zahalena do tradičního neprůhledného čádoru. Jakýkoliv nemanželský poměr, ke kterému ovšem mohlo dojít jen velmi zřídka, byl v ovzduší pokrytecké morálky neúnosnou ostudou pro každou rodinu. Pomluva se šířila městem jako lavina. Dívkám i chlapcům bylo dobré vše, aby zapomněli na toto nelidské sebepopírání. Islámskými dogmaty a nelehkým životem otupělý cit rodičů, přísné domácí tresty a úplný nedostatek kultury byly hlavními příčinami, proč se mladý člověk dostával tak často do slepé uličky. A tak paradoxně jediným místem, kde mohl život aspoň na chvíli odhalit svou přirozenou tvář, a kde mohl chlapec na menší vzdálenost spatřit dívku, usmát se na ni (a vidět případně, jak odpovídá také úsměvem) a kradmo s ní prohodit pár slov, byl hřbitov. Každé čtvrteční odpoledne - protože čtvrtek je v Íránu dnem odpuštění mrtvým – je zvláště v menších íránských městech zvykem jít se poklonit památce mrtvých, a památce některého z našich imánů – svatých patronů města., kterých je v Chorramabadu pochovnáno údajně šest. Shodou okolností na každém hřbitově jeden. Jejich sugestivní jména mi dosud zní v uších: Chezr, Zejd ebne Ali, Baba Teher… Ve čtvrtek se tedy zástupy švihácky oblečených chlapců a vzrušeně ševelících dívek vydávaly k branám města. Pod záminkou, že se jdou poklonit památce mrtvých, kvapili setkat se se svým přítelem, přítelkyní či tajnou láskou nebo i s někým zcela neznámým, podobně dychtícím potkat osobu druhého pohlaví, zachytit pár plachých úsměvů přes kamenné bloky náhrobků a hrobek, a ti smělejší, snad si vyměnit i pár slov a – alláh nás opatruj – možná i stisků ruky. Jsem si jist, že nikde na světě se netěšilo navštěvování mrtvých větší oblibě a že všichni mrtví na chorramabádských hřbitovech měli už tenkrát vymodleno odpuštění i toho posledního hříchu, kterého se za svého života dopustili. Bez přehánění se musím přiznat, že jsem za jediný den i několikrát oběhal všechny naše svaté, a protože mezi hřbitovy byla značná vzdálenost, vracíval jsem se večer domů značně utrmácen. V noci mi někdy maminka musela přichystat umývadlo s rozpuštěnou solí, abych se zbavil bolestivých křečí v lýtkách, které jsem si na tom hřbitovním maratónu uhnal. Nejkrásnějším z těchto truchloveselých svátků které krášlily stereotypní šeď života v našem městě byl den před novým rokem, na svátek svatého Arafy. Na tohoto muslimského Silvestra se na hřbitovech děly nevídané věci. Kdo by toho dne z dálky pohlédl na hřbitov, myslel by si, že se právě koná sněm všech pávů, volavek, barevných kachen a bažantů, rajek, papoušků a plameňáků, a vůbec všech ptáků s tím nejbarevnějším a nejkrásnějším peřím, jaké si kdo umí představit. Na Arafu se všechno, co mělo ruce a nohy, s výjimkou ortodoxních židů, mladí i staří, komedianti i mravokárci, muzikanti i hluchoněmí, chudáci i ti největší boháči, úředníci i řemeslníci, všichni se oděli do nějakého nového, krásného, ale především co nejpestřejšího oděvu a vyrazili na tyto bakchanálie veselých barev, jakoby chtěli na hřbitově volat: Hleďte, ještě jsme z téhle nudy nezcepeněli! Ještě žijeme a ještě se před Pánembohem blýskneme! I když jen na jeden, poslední den v roce – dnes budou i bílé náhrobky rozkvétat všemi barvami, co jich barvíři celé Perzie znají! Jemné zářivé hedvábí, atlas, krepdešín, kaliko, hrubá pestře barvená vlna i bohatý brokát se zde splétaly v obrovském víru duhy, který pohltil každou osamělou částku lidské existence a uctíval a těšil lidskou duši v jejím nezměrném, ač utajovaném a tak často popíraném bohatství a smyslu pro radost a krásu. Podobnou lidovou kratochvílí byla každoroční pouť k památníkům svatých, kteří kdysi žili na nějakém odlehlém místě. Jako dítě mě - tváří v tvář stovkám mrzáků deroucích se na tato svatá místa - vrtala v hlavě rouhačská myšlenka: Jak mohou tito svatí ještě po smrti plnit přání těch tisíců lidí, které za nimi každý rok přicházely, když sami za svého života byli většinou jen bědnými, byť charizmatickými tuláky, kteří nedokázali pomoci ani sami sobě? Náboženství je opiem lidu, řekl kdosi. A pro typického Íránce, jehož duše, kterou nedokázala ubít ani staletí válek a panské zvůle, přirozeně žízní po něčem zvláštním, resp. přímo transcendentálním, to platí dvojnásob. I ti nejprostší lidé dokázali na různých náboženských poutích a slavnostech podat důkazy nezlomné víry v zázrak. Nejčastěji ve svých modlitbách žádali uzdravení, věčnou spásu a zbohatnutí, odpuštění hříchů a zbohatnutí. Zároveň ale byla pro mnoho z nich taková pouť jednoduše výletem za hranice všedních dnů, výletem, který sliboval nejedno dobrodružství či kratochvíli. Kým byli tito obletovaní svatí? Urozeného původu z nich bylo jen několik. Princ Ahmed, princ Aldolla a šahinšach z rodu Musy ebne Džafara, čtvrtého svatého islámu. Co tito potomkové velikánů islámské či perské historie hledali v těchto pouštích a pustých skalnatých horách? Zanevřeli na svět nebo jej chteli svým příkladným životem napravit. (Nebo obojí?) Tak či tak se každým rokem tisíce lidí na mulech a oslech, auty i koňmo vydávaly na pouť, aby si na tomto výletě na dřevěném uhlí upekly šťavnatý kebab, vypily si s přáteli sklenku araku a od srdce si zazpívaly. Nejvzdálenějším poutním místem byl hrob prince Ahmeda, vzdálený od našeho města 240 km. K tomuto místu se již za mého dětství jezdilo jen autem. Od silnice následoval náročný výstup v obtížném terénu až na samý vrcholek jedné hory. Ale víra, jak známo, hory přenáší, a tak i všichni slepí, chromí a plešatí směle podstoupili útrapy putování a nakonec se ocitli u svého cíle. Kuriózní bylo, že zázrak a uzdravení od svatého očekávali také neplodní mužové a žena, a často se také stávalo, že po odloučení manželů během poutě a po jejich znovushledání vyšlo najevo, že manželka (jistě pod vlivem nadpřirozených sil) mezitím otěhotněla. Jak vidět, umělé oplodnění anonymním otcem nebylo již tehdy žádnou novinkou a západní medicína své prvenství těžko obhájí. Ty nejvěrnější, nejčistší a nejvíce věřící manželky podstupovaly tuto kůru (nebo na ni posílaly své muže) marně, a bez výsledku také vydávaly ročně velké peníze na cestu a obětiny. Náboženské vytržení tu však mělo i stinné stránky. Někteří fanatikové se na výraz pokání a účasti na utrpení svého proroka bičovali ostnatými důtkami až do krve, jiní připotávali svá těla k mřížím na náhrobku svého patrona a nezůstal-li náhodou někdo na blízku, když slavnost skončila, stávalo se, že poručili svému imámu i vlastní duši. Příležitost k povyražení skýtají také další svátky. 21. březen, den jarního slunovratu, je v muslimy slaven jako den příchodu nového roku. Na evropského 3. dubna připadá svátek, který se doslova jmenuje "třináctého z města ven". Největším duchovním svátkem je ovšem ramadán, měsíc půstu. Protože se náš kalendářní rok neshoduje s rokem astronomickým, jednou za čas se stávalo, že den jarního slunovratu spadal do ramadánu, což bylo důvodem ke zvlášť intenzivním oslavám. Na ramadán se rozumí samo sebou, že lidé ve dne spí a v noci se probouzejí k životu. Vysvětlení tohoto jevu je jednoduché – zásada půstu a pohlavní zdrženlivosti se vztahuje pouze na denní dobu. Dělostřelecká salva vždy večer oznámi konec půstu, aby muezinové mohli ukončit svůj daleko se rozléhající zpěv, vybízející k půstu a modlitbě, či zvoucí k bohoslužbě, a konečně sestoupit se střech domů a minaretů, aby kněží v mešitách ukončili své modlitby a party kamarádů se mohly vrhnout na cukrovou vatu a další sladkosti nabízené v cukrárnách a pouličních stáncích nebo misku hašé maštěného vroucím olejem od starého Halima. Nekonečné karetní turnaje, hra v kostky a návštěva městských lázní, tim končil program tohoto ortodoxního svátku.. Nový rok je příležitostí, kdy se mladý člověk může předvést před svými vrsetvníky a pochlubit se novými šaty, zařízením bytu či kuchařským uměním. Zvláště zvyk líbat se při blahopřáních a více či méně duchaplně řečnit na ulici ke svým přátelům a kolemjdoucím, je naší mládeží pilně dodržován. O to pilněji, že každý ví, že jej po zbytek roku čeká převážně jen nuda a přetvářka, chránící občana před pomluvami závistivců a obviněními farizejských kněží a zlolajných náboženských fanatiků. Mám problém – marně ptám se moudrých knih Proč ten, co rady dává, sám nejde podle nich? Proč šejkové, když davu káží ze svých břich Jsouc o samotě, páší každý hřích? Napsal kdysi velký Háfez na účet našich mravokárců. Zmíněný svátek "třináctého" se podle nového pevného kalendáře kryje s 3. dubnem. Třináctka je kupodivu téměř všude na světě považována za smolné číslo a mí spoluobčané proto, aby tímto číslem přitahované neštěstí opustilo město, rozhodli se, že je budou společně každý rok vyprovázet daleko do sadů a zahrad za městem. Kdybych již tenkrát vlastnil filmovou kameru, jistě bych v tento den natočil nejkomičtější záběry života v našem městě. Je to den nevázaného veselí a bláznivé očišťující radosti, jaký v moderním křesťanském světe nemá obdoby. A tak se při tomto megapikniku může stát člověk svědkem nejrůznějších výjevů: Lidé z jedné skupny, která si postavila svůj stan v sadu u cesty jsou již evidentně na mol a opile pokřikují na kolemjdoucí; kousek dál tančí ohnivě velká skupina mládeže za doprovodu břeskné lidovky; na jiném místě jakýsi stařík s dlouhou kozí bradkou mečivým hlasem pěje srdceryvné milostné balady; hned vedle peskuje otec svého synka, který zakopl o samovar, jehož žhavé uhlíky zapálily na mnoha místech deku prostřenou na zemi; kousek dál se právě rodinná idilka se střídá s domácí půtkou a plechové talíře i s jídlem lítají vzduchem; jinde, vedle improvizovaného pódia nějaké umělecké exhibice nacházíme koutek hazardních hráčů. Člověk se díky svátku "třináctého z města ven" stává svědkem bezpočtu malých událostí, bez nichž by obraz našeho města a jeho lidiček nebyl úplný. Jeden mladík se opodál pohádá s kamarády a rozhodne se odejít domů, co se mu všichni členové jeho party najednou snaží rozmluvit; jiný výletník v zápalu hazardní hry přišel o svůj dům a majetek, dokonce i o kobereček, na kterém během hry seděl; další vážený měšťan na jiném místě lamentuje nad děravým vakem plným jogurtového mléka, které nezadržitelně prýští na trávník; dalšímu se povede rozsypat celou pyramidu nádobí, které hlava jedné rodiny naskládala před vchodem do svého stanu; opodál dva mladí řezníci měří své síly v zápase ve volném stylu pobízeni vášnivým křikem okolostojících; do toho zaznívá neustálý zvuk píšťal a bubnů při kterém na blízkém pahorku tančí žena s několika muži lorský tanec Čupi - držíce se za ruce, tančí v průvodu a první udává tempo a naznačuje taneční figury; na písčitém plácku opodál hrají nějací mladíci drobnými mincemi obdobu evropské "čáry"; jen neprovdané buchty se zdržují trochu stranou tohoto halasu a tartasu, svými jemnými prstíky vyrábějí uzlíky na trávě a svým zaříkáváním se snaži přivolat si ženicha: Příští rok už přijde mi muž, děťátko veselé přinesou andělé! Vzpomenu tu ze sousedů, které jsem znal a které jsem tu potkával, alespoň občana Džehánbachše, který se díky své vrozené energii a talentu dokázal na úrovni vypořádat s jakýmkoliv úkolem a při své neúnavné službě občanům si vždy i něco vydělal. Při smutnějších svátcích a událostech dokázal na objednávku s jistotou profesionála rozplakat své bližní, jako muzikant a zábavný společník uměl rozveselit každou svatbu, na kterou jej pozvali. Jednou pomáhal knězi s kázáním v mešitě, jindy vykonával svatební obřady i rozvody místo státního úřeníka; zpíval na slavnostech i pohřbech, občas hrával na buben nebo organizoval různé zábavy. To vše s takovým umem, že by mohl skvěle konkurovat dnešním úředníkům obřadních síní i uměleckým agenturám i se všemi jejich umělci. Všude na světě můžeme jednou za čas natrefit na tyto talentované samouky a všeuměly nabité vtipem a energií, kteří jsou kořením života. Podporujme je a oni pomohou nám všem.   |
|||||||
VZPOMÍNKY NA ÍRÁN |
||
| UVOD
xxx |
KRASOSMUTNENI
kapitola 1. |
POZNAMENANI
kapitola 2. |
| LIDICKY
kapitola 3. |
DOMACI LECBA
kapitola 4. |
PERSKE LAZNE
kapitola 5. |
| NESTOVICE
kapitola 6. |
BAREVNY SVATEK
kapitola 7. |
NEKLIDNA DOBA
kapitola 8. |
| OTCOVI PRATELE
kapitola 9. |
SKOLA
kapitola 10. |
VZPOURA A TREST
kapitola 11. |