Lotfollah Nosreti
kapitola 8.
Neklidná doba



Jak jsem už řekl, rok svého narození jsem se nikdy nedozvěděl a stejně zmatečná byla i situace s mým jménem. Příjmení v dnešní podobě se ještě za mého dětství na většině Íránského území nepoužívalo, jako druhé jměno se uvádělo křestní jméno otce. Můj dědeček se tedy jmenoval Musa ebne Kamar (Musa, syn Kamarův), můj tatínek se jmenoval Nabi ebne Musa (k tomu si ještě psal titil Chodže neboli hadži, na památku své návštěvy Mekky) a já bych se tedy měl jmenovat příjměním ebne chodže Nabi.

Když se zaváděl systém příjmení a každý musel své celé jméno nahlásit na úřadě, vybral si můj otec jakési příjmení, které ovšem ještě krátce nato vyměnil za Nosreti (Velkomožný), takže se nakonec jmenoval hadži Nabi Nosreti (ebne Musa). Po těchto oklikách jsem i já získal konečné jméno a zdálo by se, že již na pořád. Budoucnost tomu však nechtěla.

Na mém křestním jménu se rodiče asi zapomněli domluvit, a tak mně pojmenovali Ejdi, neboli Nový rok, podle dne, kdy jsem se narodil a který u nás přichází, jak jsem již uvedl, se dnem jarního slunovratu.. Neuvěřitelnou shodou okolností a nebo z nějakého tajemného vyššího důvodu se má budoucí žena Češka narodila na Nový rok evropsky. Po roce musel můj otec po celkem oprávněné kritice rodinných přátel a příbuzenstva uspořádat malou hostinu a přejmenovat mě z Nového roku na něco obvyklejšího, přestože Ejdi znělo docela dobře. Uprostřed hostiny otec uchopil rodinný Korán a začal číst na straně, která se náhodou otevřela. První jméno, ke kterému se dostal, bylo celkem u nás obvyklé jméno Lotfollah, a stalo se i mojím jménem. Mí bratři se jmenovali Nurollah, Ruhollah, Sejfollah, co jsou také pěkná a obvyklá perská jména; Evropany chci upozornit, že jejich základ tvoří jméno Alláhovo. Jsou to tedy podobná jména jako např. slovanská Bohumil, Bohuslav a Božidara.

Ale vraťme se do doby mého narození. Nebyla to klidná doba. Kolem měst se potloukaly hordy banditů a provincie Lorestán se zmítala v ohni občanské války. Bandy nespokojenců a lupičů čas od času vtrhly i do měst a loupily a drancovaly, co se dalo. Kdo ráno odešel ze svého domu, nemohl si být jist, že se večer živ a zdráv setká se svou rodinou,V městě panovalo bezvládí, chaos a anarchie. Pomocí oštěpů a holí, opásani střelnými zbraněmi, si různí vetřelci v městě uzurpovali moc. Celá historie Persie je ostatně poznačena vzpourami různých kmenů, šejků, samozvaných vládců a lidí z královského rodu a zpětným úsilím krále rozdrobenou zemi zase sjednotit.

A tak se stalo, že již 10 dní po mém narození měla být i naše rodina pobita a dům vypálen. Jak k takové situaci došlo? Můj strýc Agar – chráněnec mého otce, mladý, silný a odvážný muž – byl za každou špatnost. Jak říkáme – hlava jej bolela z nedobroty. Protože můj děd byl lovcem a Asgar v něm viděl svůj vzor, přátelil se s mladými lovci a chodil s nimi do okolních hor lovit. Byli to bratři Pársové – důstojník a lékárník a hadži Mohamed Ali Rasuli – obchodník. Můj strýc sám se stal později důstojníkem, ale již v mladosti vlastnil revolver a pušku. Revolver nosil stále při sobě.

Strýc s přáteli sedávali za dlouhých podvečerů na terase před některým z obchůdků a čajoven v naší ulici, hráli kostky, vtipkovali a jen tak mimochodem vlastně dohlíželi na všechny obchody včetně obchodu mého otce, na klid a pořádek v celé naší ulici. Sedmého dne po mém narození vtrhli do města bandité ze skupiny Bejronvand nebo Sagvand a vyloupili několik krámků v horní části naší ulice, kam nebylo příliš vidět. Když se však dali s lupem na útěk, ozvala se prudká střelba a jeden z lupičů padl mrtev k zemi. Kdo střílel, nevyšlo nikdy najevo. Faktem je, že když mrtvého odváželi jeho kumpáni, objevil se na ulici můj strýc, kterého někdo z lupičů znal (což v tak malém městě, jakým byl tehdy Chorramabad nebylo nic divného), a po městě se rychle rozšířila fáma, že bynditu svým revolverem "sundal" Asgar. Protože, jako všude, kde oficiální moc nezajistí podmínky pro rozkvět ekonomiky a nemá ani dost prostředků pro udržování lidu v slepé poslušnosti, byly i v našem městě úřady zkorumpované a silné bandy na ně měly vliv. Již druhý den dal vůdce banditů starostovi ultimátum: Buď bude můj strýc do 24 hodin zadržen a vydán banditům a postižená rodina za něj bude vymáhat výkupné, nebo starosta ponese zodpovědnost za to, co bude následovat.

A tak brzy ráno několik mužů zverbovaných do rolí policistů (stálé policejní hlídky tu žádné nebyly), kteří ovšem byli ze všeho vystrašeni více než můj strýc, sebrali mého strýce i otce a předvedli je před starostu Valiho. Ten se ovšem s mým otcem nejen znal, ale byli dokonce přáteli, a oba zanedlouho nenápadně propustil. Když se to bandité dozvěděli, vyhrožovali, že se pomstí a oznámili i den útoku na náš dům. Naše rodina včetně vzálenějších příbuzných se chystali k obraně. Někteří muži již zalehli na střeše domu s puškami připravenými ke střelbě a čekali. Mě maminka vystrašená tiskla v náručí v přízemí. Kolem poledne přišla zpráva, že bandité se blíží k městu. Vypadalo to, že nad mým kratičkým životem se již stahují pořádná mračna. Nějaká staropestká bohyně rodinného krbu nade mnou však asi držela ochrannou ruku. Při jízdě městem se bandité nečekaně srazili s jinou konkurenční bandou a vznikla přestřelka, při níž obě strany utrpěly značné ztráty. Ze srdce mého otce i strýce spadl velký kámen.

Členové každé takové skupiny nezávisle na příslušnících ostatních bojůvek prohlašovali, že to oni jsou těmi konečnými a pravými osvoboditeli, ochránci pořádku a zachránci před těmi druhými - rozuměj – skutečnými bandity, že právě s nimi již přichází spravedlnost a pořádek, a že jen oni mají ke svému správcovství mandát samotné vlády. Pod chatrným pláštíkem předstírané legitimity se pak členové těchto skupin dopouštěli krádeží a vyděračství, z titulu svého vyššího poslání vybírali "daně", odváděli ovce atd. Jindy se zase chvástali odporem proti vládě, což jim propůjčovalo gloriolu reformátorů. Nejmenší odpor proti nim byl trestán vězením, holí nebo bičováním chodidel upevněných v dřevěné falace. I když se skupiny v mnohém odlišovaly a navzájem se nenávidely, v krutosti a vydírání si byly rovny a své odpůrce bez váhání mučily a věznily. Jejich mocenské zájmy ústily do bratrovražedného boje, v němž zahynulo mnoho zdatných mužů, kteří by za jiných okolností a jiných společenských podmínek byli jistě skvělými hospodáři a dobrými otci svých rodin. Většina skupin byla založena na rodovém nebo i kmenovém základě a měla své zázemí a posilu v podobě dalších skupin bojovníků a příbuzenstva na venkově. Na chudém venkově Íránu nebyl nikdy problém sehnat příznivce pro nějakou revoluci nebo loupeživou výpravu, tihle chudáci většinou neměli co ztratit, mimo svého života a bídy.

Ani od domovských oblastí vzbouřenců vzdálená a pokojná města Lorestánu jako Borúdžer, Nahávand, Harsin, Malajer, Chorramabad a Dorút nezůstala těchto nájezdů uchráněna. Jména loupeživých skupin se šířila krajem a vyvolávala tu respekt, tu hrůzu: Kmen starosty Valiho, Čagervand (Čagerova banda), Bejronvand, Sagvand... Rody těchto band vycházely často puvodních kmenů kočovných pastevců a bojovníků. Jejich válečníci dnes jako před staletími spali v černých stanech, a v zimě si na svých výpravách stavěli hliněné chýše.

Vláda proti banditúm několikrát poslala armádní jízdu a dělostřelectvo. Také tyto jednotky měly svá jména – Železný pluk, Nadiruv pluk, Královská divize. Stále větší a silnější jednotky byly vysílány, aby byly ve zdejších nekonečných pohořích rozdrobeny a rozprášeny a vracely se domů z prázdnýma rukama. Hornatý kraj Lorestánu skýtal mnoho šancí na záchranu banditů. Nikdo neznal terén lépe než oni a v nejhorším prostě odhodili zbraně a rozprchli se jako raní mlha. Generálové a důstojníci byli bezradní. V pochmurné náladě se jednoho letního dne se sešli v Chorramabádu na poradu. Někdo z nich dostal nápad, který postupně u všech zabral. Musel to být někdo zdejší, kdo dokázal ostatní přesvědčit o reálnosti na první pohled bláznivého plánu. Plán byl postaven na nebetyčné domýšlivosti vůdců band.

"Vážení pánové, jak je vám známo, jednou z nejvýznamnějších band je skupina Čagervand" – asi tak tehdy oslovil jeden z chytrých důstojníků velké generály.

"Vůdcem Čagervandu je známý lišák Mohinseltene. Jak sami jistě víte, má tento lotr pár přátel a příbuzných i v jiných skupinách a jeho děvče je pro změnu ze skupiny Sagvand., takže můžeme brát jako pravdivé zprávy, že mezi nimi má i určitou autoritu. Víme také, že Mohinseltene jedná, jako všichni ostatní samozvanci v tomhle bláznivém kraji, jménem vlády. Říká-li, že je náš přítel, třeba tomu na chvíli i sám uvěří a přestane být ostražitý, když se budeme chvíli tvářit, že s ním opravdu spolupracujeme. Jedná-li jménem vlády, možná jej příliš nepřekvapí, když mu na chvíli takové povolení dáme! Chce-li sjednotit všechny bandy a jejich vůdce, proč bychom jej nenechali? Možná tak vykoná nejtěžší část práce za nás!"

Generálům v tuto chvíli asi již začalo svítat, někteří se zálibně pousmáli, ale nechali dustojníka pokračovat.

"Jestliže proti jeho meči nepomáhá meč, postavme se mu jako voda, která vítězí tím, že se každému výpadu přizpůsobí. Jsem ochoten Mohinseltene navštívit a navázat spolupráci!"

"To by bylo příliš riskantní," řekl generál pluku Chazájí, který velil celé operaci:

"Nejprve jej začneme úředně zásobovat přes jeho příbuzné ve vesnicích. Pošleme jim potraviny a nějaké vyřazené zbraně. Teprve později vyvoláme nějaké jednání, ale budeme se tvářit, že je nám jedno, kdo z jeho lidí tato jednání povede. Myslím, že se sám velmi rychle přihlásí o svá práva."

"Já s Mohinseltenem spolupracovat nebudu," ozval se rozhodně kapitán z místní hradní posádky:

"Moc dobře vím, co je to za ďábla. S ním se spolupracovat nedá, ani doopravdy, ani jako. Je to chladnokrevný vrah a lupič a musí viset!"

Důstojník z hlavního města se však nedal:

"Máte jistě pravdu, ale sešli jsme se právě proto, že nemáme situaci pod kontrolou a ani venkované za námi nestojí. Momentálně musíme na pana Mohinseltene dosáhnout. Aź potom se rozhodneme, co dál. Ze sebemenší dohody s ním můžeme jen získat. Úplně nám postačí, když přestanou ze zálohy střílet naše vojáky a když zmírní své nájezdy na města. S jeho podporou dostaneme pod kontrolu i ty ostatní bandy."

"Jo, ale zapomináte na to, že ti ostatni mají také nějaké nároky. Přece je nebudeme všechny živit? A oni mají také územní nároky. To je tu všechny necháme vládnout nebo co?", nechtěl ustoupit kapitán.

Důstojník chvíli přemýšlel. Pak řekl rozhodně:
"Nemusíme je nechat vládnout, stačí, když je přimějeme zúčastnit se takových jednání. Již tím bude ostří jejich útoků otupeno. Dobře… Dáme Mohinseltenovi tedy záruku bezpečnosti, dáme mu zbraně a potraviny a pověříme jej jednáním o rozdělení území. Pokud taková jednání dá dohromady, může nám pak už být jedno, jak se na něm vůdci dohodnou. Řadovým členům samozřejmě také slíbíme řádnou práci, a tento bod smlouvy musíme také splnit, pokud se jich chceme opravdu zbavit a konflikt nerozšiřovat.

"Jen ať na jednání přijedou! Já už budu vědět, co s nimi," vykřikl kapitán, ale protože viděl, že se nápad generálům zalíbil, zůstal sedět a již nic neříkal.

Generál Chazájí byl plánem tak nadšen, že sám oběhal všechny ajátolláhy ve městě, aby svými pečetěmi potvrdili platnost smlouvy, kterou chtěli podvrhnout banditovi Mohinseltenovi. Pro větší dojem byla smlouva napsána na první dva prázdné listy oficiálního vydání Koránu. Protože každý ajátolláh by každému s radostí dal svou pečeť za pár šupů třeba i na kozí bradu a protože se v městě generála přeci jen trochu báli, zřejmě mu bez okolků vyhověli.

Mohinseltene si nechal převézt veškerý materiál, který od armády již na druhý den nafasovali jeho příbuzní do svého hlavního stanu. Při třetí předávce již dorazil sám a hlídal, aby jej vojáci nebo příbuzní neokradli. K zásilce již byla připojena kopie smlouvy a písemná žádost o pomoc při svolání jednání k rozdělení správy území jednotlivým "rodům".

Mohinseltene s odpovědí nepospíchal. Za to se posnažil, aby se celý kraj dozvěděl o jeho privilegiích, a jeho drzost a nároky ještě stouply. Jeho pozice byla již dříve silná a nyní, s morální podporou armády kontroloval velkou část Lorestánu. Prostý lid většinou neviděl velký rozdíl v tom, zda jej okrádají vládní nebo Mohinseltenovi správci, ale nároky banditů stále rostly a ztížnosti úředníků se množily. A jedné noci roku 1933 sezval konečně Mohinseltene všech dvanáct vůdců nejsilnějších skupin a kmenů do svého rodičovského domu, aby se jim pochlubil pečetěmi vyšperkovaným důkazem vlastní výjimečnosti. Nikoho se nenapadlo zeptat, jak se vlastně orginál smlouvy dostal jejich budoucímu vládci do rukou.

Vůdcové se slétli jako supi na mršinu, nechyběl ani jeden. Všichni se již viděli přinejmenším v roli okresních správců. Generál s nimi však měl úplně jiné cíle. Nebáli se, když viděli, že se nebojí ani Mohinseltene, který toho měl na svědomí evidentně nejvíc. A bezpečnost jim přece zaručovala i smlouva ve svaté knize.

Zejména však nevěděli o tajné schůzce generála s Mohinseltenem, která se uskutečnila pár dní před svoláním této velké džirgy. Generál na ní sametovým hlasem vylíčil Mohinseltenemu nespolehlivost kmenových vůdců a při partii kostek a sklenici dobrého vína mu nabídl, že pokud mu umožní kmenové vůdce zajmout, bude moci sám vládnout nad celou provincií a nebude se muset s nikým dělit o moc. Vždyť proč by se měl stále s někým dohadovat a někomu ustupovat?.

Vůdcové i s několika lidmi dorazili do Mohinseltenova domu a čekali na zítřejší jednání. Většinou se ubytovali uvnitř, někteří se utábořili v okolí. V noci, když se nic netušící návštěvníci uložili ke spánku, dal generál trochu rozpačitým důstojníkům jasný rozkaz: všech 12 vůdců "spřatelených armád" zatknout a spoutat řetězi na rukou i na nohou. Zatýkání proběhlo hladce, nedošlo ani k přestřelce s dalšími příslušníky jednotlivých band. Ty ráno z obklíčeného domu propustili a dali jim na cestu dobrou radu: aby děkovali Alláhovi za to, že si zachránili holý krk a se zbojnickou dráhou se rozloučili. Mohinseltene, který nemohl usnout, vyšel v noci na schodiště svého domu a když jeho hosty odváděli, tvářil se překvapeně: "Přátelé, co jste provedli? Určitě jde o nějaké nedorozumění. Nebojte se, ráno se vše jistě vysvětlí!"

Druhý den "nepřátele lidu" pro výstrahu veřejně věšeli – sedm z nich v Chorramabádu a šest v Borúdžer. Lidí přišlo hodně, při zdejší nudě to brali jako docela zajímavé povyražení. Když poprava probíhala, hrál na policejním velitelství v Borúdžer generál Chazájí s Mohinseltenem v kostky a dobře se bavili, spokojeni s vydařenou noční akcí. Po Mohinseltenově pravici ležela svatá kniha s úmluvou, která mu dávala pohádkovou pravomoc nad rozsáhlým územím Lorestánu. Prakticky již neexistoval nikdo, kdo by mu v provincii mohl dělat problémy. V nejlepší zábavě vešel do dveří velící důstojník s podivnou otázkou: "Pane generále, nařídil jste postavit 6 šibenic, ale tesař jich udělal sedm. Co s tím máme dělat?"

"To nevadí," odvětil klidně generál," na tu poslední můžete pověsit tady Mohinseltene!"

"To jsou špatné vtipy," zvýšil hlas Mohinseltene a vzápětí si uvědomil, že u sebe nemá nikoho ze svých lidí ani zbraň.

"To není žert, příteli!" odpověděl trpělivě generál. "Čagervand je velká a vlivná skupina, přece si nemyslíš, že bych mohl doopravdy podporovat takovou moc, která se může kdykoliv obrátit proti vládě?"

"Zapomínáš na naši smlouvu a na svou přísahu, kterou tu dáváš při Alláhovi!" Vykřikl Mohinseltene, uchopil Korán a zvedl jej generálovi k očím.

V tom mu již ale vojáci zkroutili ruce za záda a nasadili pouta a svatá kniha spadla na zem.

V tom okamžiku již Mohinseltene pochopil, že partie, kterou rozehráli, má jen jednoho vítěze, zuřivě skočil směrem ke generálovi a vrazil při tom do stolku, takže se kostky rozsypaly po podlaze. Když jej odvedli, již tichého a hrůzou pobledlého, zvedl Chazájí Korán ze země, štítivě z něj vytrhnul první dva listy, hodil je na zem a odešel. Až bude v klidu svého domova, za osm let umírat, možná si ještě na svou křivou přísahu vzpomene a bude jí litovat. Smrti banditů mu ale jeho vojenská mysl želet nedovolí nikdy.

VZPOMÍNKY NA ÍRÁN
UVOD

xxx

 KRASOSMUTNENI

kapitola 1.

 POZNAMENANI

kapitola 2.
LIDICKY

kapitola 3.

 DOMACI LECBA

kapitola 4.

 PERSKE LAZNE

kapitola 5.
NESTOVICE

kapitola 6.

 BAREVNY SVATEK

kapitola 7.

 NEKLIDNA DOBA

kapitola 8.
OTCOVI PRATELE

kapitola 9.

 SKOLA

kapitola 10.

 VZPOURA A TREST

kapitola 11.