Vanga, Živkov a meze tradiční demokracie

Todor Živkov, hrdina bulharskeho lidu, ktery dokazal během dlouhého funkčního období i v časech panství Moskvy učinit pro bulharsky narod mnoho dobrého, se
minimálně jednou za tři měsíce radil s fenomenální a nikdy se nemýlící jasnovidkou Vangou a nechával se vést po zákrutách své politické budoucnosti, podobně jako mnozí
nejvyšší představitelé Bulharska před ním. Postupem doby však slábla jeho moc proti smečce prorusky orientovaných "vlků", jak je Vanga sama někdy nazývala, a on se
chtě nechtě stal loutkou zakrývající svou autoritou zločince.

"V roce 1962 se stal předsedou bulharské rady ministrů Todor Živkov, onen Vangou dlouho očekávaný "geroj" a zachránce bulharského lidu, jemuž již v roce 1961
předpověděla, že se udrží u moci dvacet sedm let, takže bude mít příležitost vykonat pro Bulhary více historického dobra než před tím všichni králové, carové a diktátoři
dohromady.

ˇŽivkov si mnul ruce, protože věděl, jak u Vangy pochodili jeho méně zdatní předchůdci. Vanze totiž věřil od prvního setkání a navštěvoval ji pak pravidelně jedenkrát za tři
měsíce po celých oněch dvacet sedm let. Neradila mu jen ve státnických záležitostech, ale i v životních drobnostech, např. ve způsobu stravování a relaxace, které měly
napomoci, aby se Todor dožil vysokého věku…

Mezi bulharským totalitním vládcem a Vangou se vytvořilo přepevné přátelské pouto, které přetrvalo i Živkovův pád v roce 1989 a i jeho pronásledování a věznění.
…

Živkov se při okázalých partajních oslavách rád chlubil tím, že vládne jménem všeho svého lidu a že díky tomuto faktu nebylo Bulharsko nikdy tak svobodné a prosperující,
jako v jeho éře. Do jisté míry měl pravdu, protože Vangu vskutku poslouchal na slovo a Vanga mu snad opravdu radila skrze mysl všech Bulharů, kteří většinou
v totalistním státním systému neviděli zlo jako mnozí svědkové zvenčí, ale spíše prostředek k nebývalému sjednocení celého národa a ekonomických sil.

Když pak Živkova svrhlo antikomunistické povastání, Vanga prohlásila:

,Ti lidé vůbec netuší, že právě svrhli sami sebe a nastolili nad sebou věčný diktát cizí vůle…'

Možná se už někomu zdá, že se trafila do černého, jenže "její lidé" to dosud nevědí. Bulhaři totiž opravdu nebyli připraveni na život v modelové demokracii a na západní
způsob života, který vídali jen v televizi a který si chtěli osvojit, ač k tomu postrádali onu nutnou hospodářskou, kulturní a politickou základnu. Po Živkovově pádu totiž
paradoxně došlo ke zbídačení většiny Bulharů a k naprostému vytlačení jejich kultury i z okrajů evropského povědomí.

Bulharské ekonomiky, vzniknuvší vesměs v období socialismu, se hbitě zmocnily chtivé západní ruce a cizí kapitál, který také následně lobbuje na sofijské politické scéně,
kde bují korupční skandály a stranické půtky.

Vanga po sobě zřejmě nezanechá žádné písemnosti (zemřela v srpnu 1996, pozn. překladatele), nicméně jednu její konkrétní myšlenkovou vizi zaznamenal někdejší
Živkovův tajemník B. Romanov v roce 1984, kdy Vangu navštívil z rozkazu nepřítomného Živkova a vzal si s sebou kapesní magnetofon, aby pak mohl svému šéfovi
přesně přetlumočit Vanžiny názory a vyhlídky pro diktátorovu osobní i stranickou budoucnost. Obsah nahrávky byl přepsán a přepis je dnes pečlivě založen v sofijském
komunistickém archivu. Vangu mezi řádky charakterizuje jako uvážlivou bytost, které se vskutku vyplatilo pozorně naslouchat. Todor Živkov se skutečně nemusel stydět
za to, že se řídil jejími radami a že se choval tak, jak se choval, zejména když navíc předem věděl, že bude politicky i lidsky smeten a dokonce vězněn.

Lidé si totiž bláhově myslí, že se východoevropští diktátoři chovali "nedemokraticky" jenom v důsledku selhání svých pozitivních osobních vlastností. Mýlí se, na jejich
místě by se stejně zachovali i takoví rození demokraté, jakým je například Clinton nebo jakým byl i Churchil. Neměli by totiž manévrovací prostor pro jiné změny než ty,
které ve formě direktiv přicházeli z Moskvy.

Opravdovým lidským pochybením totalitních evropských vládců je z dnešního pohledu fakt, že svoje funkce vůbec přijali, ač tušili, že jejich základní pracovní metodou
a hypotézou pro budoucnost bude veskrze průzračná politická bezvýchodnost… (Někdo to ovšem vzít musel, pozn. D.N.)

I dnes jsou z metafyzického hlediska ony Vanžiny názory a skvělé vyhlídky do budoucnosti, které tajemník Romanov tajně nahrál na svůj miniaturní magnetofon 6. června
1984, nesmírně cenné:

"Nikdy nelze nic přesně pojmenovat, stejně jako nemůžeme přesně posoudit sami sebe či druhé osoby. Stále o sobě pochybujeme. protože o sobě přemítáme. Nemůžeme se
vyjádřit nikdy dost přesně, neboť jsme příliš proměnliví a nacházíme se navíc ve značně proměnlivém prostředí. Kategorické soudy a pevné nebo nezvratné názory jsou
tedy produktem nerozvážných či nevyzrálých osob. Nejlepší pro nás všechny proto bude, když si nebudeme myslet vůbec nic, když budeme pouze žít, dýchat a mít jen
takovou či onakou náladu. V této bezmyšlenkovité chvíli je totiž prchavě zaklet nejideálnější stav naší mysli, tedy onen řídký okamžik, v němž se téměř nemýlíme a v němž
žijeme naplno podle zákonů božích…

Ano, Todor občas trpí mnohými falešnými přeludy a někdy si dokonce myslí, že jeho chtění či víra ve vlastní rozum se snad může stát fenoménem uvádějícím věci
do pohybu. Todorovy činy jsou však nejcennější právě v oné chvíli, když pouze do úmoru pracuje, strhává za sebou davy, hladí děti po hlavách, ukazuje se v televizi, aby
předvedl, jaký je dosud "mladík", když hasí ekonomické požáry, směje se a třese se strachy před kremelskými žraloky. Pak je i nesmírně cenným člověkem.

Mýlí se však vždy a fatálně, jakmile začne polemizovat o politice, o víře a o ideologii. Staví pak ze slov mohutné hráze, jež ovšem nemají sílu k zachycení jediné kapičky
vody. Když se člověk bojí, pak hodně mluví a hledá cizí uši, a i Todor by se měl konečně ve svých letech naučit mlčet, aby už ukázal, že nemá strach ze smrti ani ze svého
politického konce, z mříží vězení nebo pouze banální nejistoty zítřejšího dne…

Až pojede v srpnu na Krym, může si strategii mlčenlivosti spolehlivě vyzkoušet. Mocní Rusové jsou ve své podstatě pouze vychytralí Asiati, protože si váží zejména
mlčícího a tedy záhadného a nevyzpytatelného protivníka. Kdo mlčí, ten jakoby vyslovoval nejpřesnější a neomylné soudy jeden za druhým. Ten, kdo mluví, jednoznačně
dokazuje, že je otrokem jediné konkrétní, a tudíž omezující myšlenky… (Pokud si dialektickou jednotu protikladných názorů průběžně neuvědomuje, pozn. DN)

Mlčení na Krymu pak Živkovovi přinese přátelství a úctu nového ruského magnáta, to však bude pouze krátkodobý užitek. Onen muž totiž brzy zemře a záhy ho nahradí
nástupce, který rovněž brzy zemře. Tři smrti mocných Rusů po sobě přinesou pak zákonitě pronikavou změnu v celém sovětském impériu...

Zkoušky mlčení připraví Živkova na léta, v nichž bude nucen mlčet, když po něm ostatní konečně budou moci beztrestně plivat. Todor se navíc stane opravdovým
národním hrdinou až ve svých posledních dnech. A až ho ponesou na márách, bude nejlepší část národa poprvé upřímně, i když třeba tajně, plakat …

Zkoušky mlčení obrní Todora trpělivostí, která mu poslouží zejména po jehp pádu. Kdo neodpovídá na lživé výpady svých mocných nepřátel, ten aspoň takto vítězí. Bránit
se proti plivnutí nelze. Je nutno čekat, až slina zaschne a její rmut odpadne…

Rusové ovládající Kreml byli a zůstali Asiati, a když ne přímo rodem, tak aspoˇm zkušenostmi či životní strategií. Lenin byl Asiat rodem, Stalin rovněž, Chruščov se tvářil
jako prosťáček, ale léta dobrovolně pobýval ve Stalinově blízkosti, Brežněv byl rozeným Asiatem a jeho nástupci se asiatským trikům rychle přiučí.

Avšak onen patetický kremelský "reformátor" (Gorby?, Putin?), který se zanedlouho v Moskvě zčistajasna zjeví, není asiat ani rodem, ani životními zkušenostmi, a snad
i právě proto se stane pro bulharskou entitu dlouhodobě působící pohromou. Bude příliš mladý, proto i stižádostivý a se sklonem k oslňujícím vystoupením. Otrok cizího
potlesku a vlastních budoucích vizí. Člověk, kterému nestačí žít ze dne na den, tedy kolísavec, který sebe i ostatní zákonitě přivede falešnými nadějemi a sliby do neštěstí…

Západ mu bude zprvu tleskat a lákat ho do bažiny svých lichotek. Bude mu pochlebovat, protože v jeho myšlenkách zazní často volání po nápravě vlastního režimu.
Diktaturu však napravovat nelze, tu lze jen svrhávat nebo nastolovat. Rusko nikdy neexistovalo bez diktatury a bez ní nemůže přežít, což na Západě dobře vědí. Chtějí však
konečně zničit nebezpečného ruského medvěda, a proto rádi, i když falešně, zatleskají příslibům o možnosti přestavby diktatury…

Slovo diktatura by však nemělo mít všude a vždy hanlivý nádech a není třeba se ho bát, když jde o dobrou věc, což věděli už staří Řekové. Některé státy navíc nebudou
nikdy moci prosperovat a existovat bez diktartury…

Na Západě udělají nesmírnou chybu, když se rozhodnou napříště žít bez silného ruského nepřítele. Formální nepřátelství a silní protivníci totiž paradoxně vytvářejí pořádek
a pocit stability u obou soupeřících stran. Západ bez nepřítele totiž ztratí víru v sebe, přijde nadlouho o smysl své existence – o iluzi vytvoření valu demokracie a kultury
proti "hordám" z Východu…

Jenže slabí diktátoři způsobí za čas příchod diktátorů silných, co na Západě bohužel nevědí, zato v Kremlu si to uvědomují zcela jasně. Zde budou trpěliví, protože vědí,
že historie napíše po odchodu slabých diktátorů zas svoje silné stránky…

A je jisté, že Západ nad Východem jednou provždy nezvítězí počtem svých aut, praček, mýdlových bublin a televizorů. V příštím století budou totiž opět vítězit silní
vůdcové, tak jako to platilo od věků. Roztříštěnost dvacátého století se bude jevit lidem století jednadvacátého jako pouhá přechodná epizoda. Státy se znovu stabilizují,
ztotalizují, zavedou diktatury, aby přežily v blízkosti svých silných sousedů.

Potlesk ze Západu očekávaného budoucího ruského "reformátora" a současně slabého diktátora omámí. Jenže co je vlastně Západ? To je svět bez osobností, který se bojí
všech opravdu velkých mužů. Na Západě nevládnbou muži, ale pouze iluze o mužích, které si ve volebních pranicích stvořili jejich voliči…

Když nám budou tleskat lidé bez skutečných tváří, neměli bychom se radovat. Západ. to je totiž svět bezradnosti, bez činů, svět krasořečníků a svět věčných duchovních
záplat. Svět zhoubných materiálních přebytků, v němž zahnívají a působí jako mor příliš protikladné hlasy. Lidé na Západě se nikdy nedohodli a také se nikdy nedohodnou
ani na cestě, která by je mohla jednoho dne dovést k jejich vlastní spáse. Jednou jsme to zažili na vlastní kůži i my, když celý evropský Západ zachránilo před Hitlerem
především Rusko. Ano, kdyby byl Stalin demokratem Chamberlainova typu, vládly by dnes na Eiffelovce, na Big Benu, ale i nad Kremlem hákové kříže…

Na Západě vládnou slova, na Východě od věků jen činy. Dnešní Západ taktizuje s ústupky, Východ s akty agrese. Tak tomu bude i propříště, po příchodu nových silných
ruských diktátorů, kteří se prozatím nacházejí v rolích bezvýznamných třicátníků a chodí po Moskvě ve vojenských uniformách s dosud nízkými hodnostmi, aby se
po letech dostali do vysokých funkcí a opet pak hrozili z tribun zaťatými pěstmi. Příští ruské diktátorské rtežimy totiž opět povstanou z hněvu milionových mas, aby je
nejprve zastrašily a tím pádem stmelily…

Až odezní hlasitý rámus po pádu "reformátorovy slabé diktatury", přijdou k nám ze západu mnohé zbytečné a tudíž bezcenné věci, zejména marná touha mas po bohatství.
Člověk ze Západu nechce osobně trpět a uskrovňovat se a touto lehkomyslností oslepí na dlouhý čas i naše občany. Kdyby však západní člověk uměl trpět a odříkat si
zbytečnosti, stal by se pro nás nesmírně nebezpečným soupeřem. Bohatí lidé však nechtějí umírat "jen" kvůli ideám, jak to dokáží úplně chudí, jak to za čas budeme opět
umět my…

My, Bulhaři, však máme naštěstí schopnost vracet se a čerpat z kořenů…

A když plivance na Todorově kabátě zaschnou, lidé si náhle a vskrytu duše uvědomí, že ti, co přišli po něm, to rozhodně nedělali líp. Není totiž pro obyčejného člověka
lehké nahlas přiznat, že byl politicky obelstěn, že se mýlil v odhadu situace, že nedokázal v dané chvíli odlišit svůj prospěch od prospěchu celé společnosti, odlišit svoji
východní duši od duše západní…"
(Vanga, tamtéž)
(Zdroj: Alan Carter: Největší záhady světa, Dialog, Liberec 1997)

---

Komentář k "Vanze" a budování demokracie po roku 1989
Každému doporučuji dozvědět se něco o fenoménu Vanga, který ovlivnil životy tisíců prostých i vzdělaných lidí a zřejmě i dějiny některých národů. Na Slovensku vyšla
kniha Krasimiry Stojanové "Vanga, slepá jasnovidka", v nakladatelstvích TG-systems a IKKE, v Bratislavě v roce 1990. Před silou jejích slov se skláněli nejmocnější
a nejmoudřejší postavy její doby a sklánějí se dodnes. Kdo o ní něco ví, ten nebere její slova na lehkou váhu, a spravidla činí dobře. U Vangy se každý může poučit
a načerpat poznatky, ať již pro blaho vlastní či veřejné. Škodaže mnohem více toho nebylo z jejích výkladů zapsáno a zaznamenáno.

Vanga Bulharům, ale i nám Čechům bere hodně víry v samospasitelnost demokracie. Nečiní tak proto, že by snad byla vůči demokracii zaujata, ale na základě toho, že jsou
jí vztahy skutečnosti bližší a zjevnější než nám. To, co je pro nás věcí víry nebo nejasného odhadu, je pro ni evidentní. Dnes, po dvanácti letech, již můžeme uznat, že měla
v mnohém pravdu. Problémy v postkomunistických zemích jsou většinou velmi vážného charakteru a hrozí, že časem přerostou do nezvládnutelné krize.Češi sice (na
rozdíl od Bulharů) zažili ve své minulosti demokracii, fungující průmysl a ekonomiku, co by jim teoreticky mělo pomoci budování úspěšné demokracie ulehčit, ale to je již
dávno. Mají v sobě také velký potenciál znalostí a různých schopností, které jim mohou pomoci vybudovat fungující demokracii i ekonomiku. Na druhou stranu jsou však
lhostejní ke svému osudu a trpí nedostatkem důvěry v sebe i jiné, syndromem "lokajsko-úřednické" mentality (M. Valach), který není možné překonat současně se změnou
režimu, a který vybudování vyspělé demokracie "na počkání" vylučuje. Přitom etapa "reálného socialismu" a následujícího třetihorního kapitalismu ještě utvrdila mnohé
v přesvědčení, že starat se jen o sebe a svou kapsu je to nejsprávnější řešení.

"...představy o možnostech politiky se dostávají do střetu s novými procesy, jako je globalizace, nástup sítí, tzv.postmoderní mentalita, riziková společnost apod. Mnoho
sociologů dnes hovoří o tom, že v důsledku toho všeho z politiky na úrovni státu dnes odchází moc. V 60. a 70. letech vládl optimismus ohledně možností občanů
ovlivňovat politiku formou sociálních hnutí. Ta však prošla během 80.let vážnou krizí, kerá dosud přetrvává. Vzniká "nejistá společnost" a já se v knížce ( Politika s
rucenim omezenym ) snažím naznačit, komu to vyhovuje a kdo na to doplácí. Je jasné, že přemíra jistot zavádí stagnací, příliš mnoho společnosti však společnost rozbíjí.
V současné době je obtížné najít nějakého aktéra, který by byl schopen rozkladným tendencím čelit." (Jan Keller)

Deficitu moci v nových i tradičních demokraciích si všimla řada sociologů a politologů. Tato impotence tvůrčího rozhodování v řízení státu vystupuje do popředí zvlášť
zřetelně tváří v tvář globální ekologické krizi a krizím hospodářským, v nichž jsou důsledky této nemohoucnosti zřetelné a vyčíslitelné. Vzniká potřeba nové regulace,
SIMULTANNI POLITIKY vedoucí k celosvětovému omezení globálních finančních trhů: "Globální finanční trhy vytvořily silné mechanismy na ovládání ekonomické,
sociální a ekologické politiky prováděné kteroukoli zemí, čímž zajišťují, že je prováděna jen ta politika, která hoví zájmům trhu a korporací - bez ohledu na to, která
politická strana je u moci. Výsledkem je vláda pseudo-demokracie, v níž - bez ohledu na to, kterou stranu zvolíme - zůstává politika v podstatě stejná. Jelikož více méně
všechny národy jsou součástí více a více integrované globální ekonomie, podléhají všechny téže kontrole. ... Deregulací kapitálových trhů rozpoutaly národy sílu, kterou už nemohou unilaterálně kontrolovat - globální kolotoč, který se nyní točí tak rychle, že žádný národ nemůže seskočit (pokud není násilně vyhozen samotným trhem).
Rostoucí podpora poskytovaná extrémně pravicovým stranám je spolehlivým příznakem neschopnosti řešit soudobou situaci, která může snadno vyústit v katastrofu."

Současná situace se také díky různým lobby, mafiím a podvodníkům natolik zamotala, že efektivním řešením skutečně může být na určitou dobu diktatura, lépe řečeno více autoritativní a regulovaná forma demokracie, vláda elity intelektu a odbornosti (meritokracie); ale posílit stát mohou i různé formy
opozičních či koaličních dohod nebo výrazné vítězství jedné strany, i když jsou tyto kroky či fáze vývoje značně nepopulární.Výrazným posílením pravomocí určitých
činitelů státní správy, samosprávy a prezidenta, posílením uplatnění elit ve společnosti, aktivním vyhledáváním silných osobností, dobrých podnikatelů, vědců,
menažerů atd. a jejich hodnotné formální zařazování do společenského systému, které má léčit nedostatky "přirozeného"
výběru "samoregulujícího" svobodného "trhu práce a příležitostí" může vrátit tvář naší zemi a našemu lidu, i když demokratické svobody budou omezeny a jejich chápání
relativizováno. U konkrétních národů v konkrétních okamžicích jejich vývoje demokracie prostě není schopna bez direktivních, protekcionistických, paternalistických,
centralistických a dalších "diktátorských" poloh pomoci z morální a mocenské krize. Nakonec demokracie, kterou je třeba léčit "diktaturou" má již často tolik skrytých
diktátorských vředů, že otevřená léčba může být výhodnější.

Otevřená diktatura (resp autoritativnější forma demokracie) bývá většinou méně demoralizující než diktatura skrytá, silná diktatura může být i hospodářsky a morálně
úspěšnější než diktatura slabá. (Nepřiznaná diktatura může být zpravidla jenom diktaturou slabou a ekonomicky neúspěšnou, vedoucí přes ekonomický fašizmus k fašizaci
celé společnosti.) Otevřená diktatura může znamenat paradoxně mnohem menší nebezpečí fašizace společnosti než různé zmanipulované
"demokratické" systémy.

Češi jsou schizofrenicky rozpolcený národ žijící ve středu Evropy na hraně událostí, na průsečíku protikladných směrů a tendencí. Pokud zvolí diktaturu, budou litovat,
a v některých odvětvích/oblastech společenského života si pohorší, pokud zvolí demokracii západního typu, budou v mnoha oblastech znovu poškozeni a zejména
hospodářsky proti ekonomicky silnému Západu v nevýhodě. Vnitřní rozpornost a jednotu pojmů diktatura a demokracie tak (jako v mnoha jiných případech) zažíváme
na své kůži silněji než jiní. Navíc demokracie zde bude vždy podkopávána byrokratismem, korupcí, lobby a mafiemi. Čechům by Vanga
asi tak snadno poradit neuměla. Čechům zbývá genialita jako jediná cesta. Genialita s níž by dokázali překonat rozpornost pojmů v jejich vyšší syntéze. Ve vytvoření
demokracie, která by dokázala nadiktovat, co je důležité jak pro holé přežití, tak pro rozvoj ekonomiky, vědy a kultury, až po naplnění demokratického rámce hodnotným
duchovním a kulturním obsahem. Jak realizovat demokratickou diktaturu, která by nezapomněla na prvky samosprávnosti, ani na elitu intelektuální, je těžký úkol, jehož
řešení může posloužit více národům.

Zatím se musíme řešení přibližovat léčbou následků – kompenzovat nectnosti daného režimu a externality zvolené ekonomické strategie:

Máme demokracii? Budiž, ale musíme se za každou cenu snažit tvrdě, až diktátorsky zatočit s hospodářskou kriminalitou, korupcí a mafiemi, uplatnit "diktátorská"
ekologická opatření/parametry schopné zabezpečit alespoň trvale udržitelný život.

Budeme mít nyní "dikaturu" levice? Budiž, ale ať se již ta naše levice zbaví bolševických manýrů, přestane být benevolentní ke skrytým mocenským sítím a zatočí
se zlovolnou hospodářskou kriminalitou. Mějme si třeba novou totalitu, ale dejme demokraticky na národ, jemuž intuice napovídá, že v blížícím se období nebude snadné
se s dluhy vyrovnat a uchovejme výchovu k demokracii a demokratické rozhodovací nástroje, i když jejich funčnost bude nyní jen částečná, formální. Nevezměme národu
a vědcům možnosti se demokraticky vyjadřovat, abychom se nepřipravili o informace a tvůrčí myšlenky jako zdroj pokroku.

Přijde v Rusku skutečná diktatura? Dobrá, ale ať se elita moci neodvrátí od elity vědy a intelektu. Rusové ať nepřipustí znovuobnovení diktátorskými režimy tak oblíbeného
trestu smrti, neboť hlubinné zdroje poznání (akceptované elitou intelektu) svědčí proti tomu. Rusové ať odvrátí své zájmy od těch svých národů, které jasně zatouží
po samostatnosti a kterým intelektuální ruská elita přizná morální nárok na takovou samostatnost (jak tomu je např. v případě Čečenska).

Jednostranné prosazování prvků demokratické participace (vůči prvkům "diktatury") je stejně škodlivé jako např. jednostranné prosazování principu zástupnosti (vůči
prvkům přímé demokracie). Diktatura není hezké slovo, ale nemusíme si pod tím termínem představovat hned hospodského nácka Hitlera. Mnoho tisíc let žily národy
světa v různých formách diktatury, a myslet si, že to bylo jen k jejich škodě, je nejen nevědecké a nehistorické, ale je to i projevem neúcty k lidstvu a k intelektuálnímu,
duševnímu a duchovnímu základu člověka. Ne, vývoj není jen darvinistické směřování k vyšším stupňům, ale představuje i smyslnou existenci samého sebe v sobě. Ne,
ty miliony generací před námi nežily jen kvůli nám a naší salátové demokracii. Vždyť také mnoho nechybělo a i ta mnohem vyspělejší západní demokracie už tolikrát mohla
být smetena z povrchu Země, mj. i díky vlastní nedokonalosti. Musíme také vědět, že Darvinismus v biologii je držen mnohem silnějšími zákony, než vývoj v záležitostech
společenských, sociálních, i když obecná struktura těchto zákonitostí je stejná. U druhu je mnohem těsnější závislost mezi adaptací a přežitím, než u society. Musíme si
také uvědomit, že diktatura má mnoho forem, a že zejména v malých societách je vnímána jako zcela přirozený jev. Náčelník nebo šaman malého kmene vůbec nemusejí
svou moc získat na základě nějaké moci, která by převyšovala jejich neformální autoritu nebo kulturní zvyklosti. A vůbec není psáno, že by nemuseli mít smysl pro
demokracii. V malé komunitě je ovšem možno mnohem snáze vyhodnotit, jaký poměr diktatury a participace je v daném okamžiku optimální, a tato rozhodnutí jsou také
mnohem bližší přirozené strategii přežití živočišnému druhu, resp. dané komunity. Ani perský šach si nevybíral své vezíry jen jako nástroje moci, ale jako (doslovném
překladu) rádce. Ještě dnes se perská ministerstva nazývají VEZÁRATE. I když šáhové nebyli žádnými demokraty, nezapomínali alespoň na význam intelektuální elity.

Jaká strategie je správná u dnešní společnosti je velmi obtížné určit, nejen pro velikost dnešních států a složitost vnitřních a vnějších politických vazeb dnes globálních), ale
například i proto, že státy do značné míry vymykají (abstrahují) svou existenci (a své plány) od sepětí s přírodou, bez níž ovšem je jakékoliv plánování cestou do záhuby
hospodářské a později absolutní.

Musíme přehodnotit svůj pohled na Putina. Musí být v některých záležitostech ještě silnějším diktátorem, a ne slabším. Musí dát mnohem jasněji mocenským klanům
najevo, že vládne stát, a že musí dodržovat zákony a odvádět daně. Naopak k neruským národům žádajícím svobodu by měl být shovívavější, a to pro věcnou správnost
takového přístupu. Měl by také učinit velmi zásadní kroky k jadernému odzbrojení světa a k drastickému snížení celosvětových výdajů na zbrojení. Západ v tomto ohledu
zcela zklamal. Činy, to je to, co svět od Putina žádá a čím může získat on i jeho Rusko novou důvěru. O co větší nedůvěru má svět v ruskou demokracii, o to větší má
budoucí ruský diktátor prostor pro činy, kterými nás přesvědčí.

Rusko dnes potřebuje diktátora, ale diktátora osvíceného, který dokáže prosadit svobodný tisk a zejména uplatnění intelektuální elity vedle elity mocenské a finanční. Jsem
si jist, že Rusku mohou diktátoři pomoci, ale měli by dát nejprve svobodu národům, které jsou drženy násilím (Čečensko). Novodobým Hitlerem nebude silný Putin, ale
Putin slabý, ať již díky případné slabosti vlastní či díky slabosti své funkce. Putin má šanci se stát diktátorem, jakého by Rusko potřebovalo, musí ale zemi mocensky
a hospodářsky konzolidovat a přestat dělat ústupky klanům. Tak velká země v tak velkých problémech se bez posílení "diktátorských prvků" neobejde.

Silná, otevřená diktatura má výhodu, že v otázkách, při kterých je demokratické dohadování se a byrokratické mnohostupňové přežvýkávání každého záměru na škodu,
může dobré věci prosadit mnohem snáze. Může trpět deficitem rozumu, ne však deficitem moci, který v posledních letech stále častěji pozorujeme u tradičních demokracií,
bez ohledu na to, zda jde o demokracie zdravé nebo tak slabé, jaké jsou ty naše, postkomunistické. Nezapomeňme, že slábá diktatura (to je totéž co zmanipulovaná
demokracie), může vést jen a jen k diktatuře silné a otevřené. Povede ovšem přes nesmírné útrapy a chaos, díky kterému může moc uchváti diktátor, který k tomu nemá
morální oprávnění v podobě charakteru, znalostí, zkušeností, schopností, přístupu ke zdrojům moci apod.

Jak však dosáhnout, aby se stal "panovníkem" člověk osvícený a ne ignorant, a jak zajistit, aby byl diktátorem nezávislým, a ne něčí loutkou ? Osoba diktátora je ovšem
nejtransparentnějším prvkem diktatury. Desítky "neparticipativních: prvků je možné pro každou zemi a její lid velmi výhodně uplatňovat v různých záležitostech i v rámci
různých hierarchií řízení, aniž by muselo jít o vyloženou diktaturu. Pomocí těchto prvků je možné dokonce upevňovat a ozdravovat demokracii, a to i bez jejího přerušení
ve prospěch nějaké "zimní" diktatury. To nejhorší z diktatury udělala neznalost, špatné společenské poměry, manipulace různých klik diktaturu podrývajících a lidé se
svými slabostmi. Diktatura sama o sobě je stejně dobrá/špatná jako demokracie (participace). Jsou to nepopsané listy, prázdné formy, které bez konkrétního obsahu nic
nedeterminují. Navíc, jak jsem již napsal, existuje bezpočet vzájemných kombinací participativnich a "neparticipativních" prvků, některé z nich jsou navíc obojetné
a zařazují se podle kontextu svého použití a situace.

Demokracie a její efektivita v Česku a na Slovensku ovšem může být částečně závislá i na tom, zda v Rusku bude spíše demokracie nebo spíše diktatura a zda Západ nás
bude spíše podporovat nebo spíše zneužívat. Důležitá je i schopnost Západu dát demokracii nový obsah a vybřednout z morální a hospodářské krize, která zřejmě
s nedostatky tradiční demokracie souvisí. Jinými slovy, nic není možné říci zcela jistě a všechno se vším souvisí. Je třeba se dívat nezaujatě na otázky spojené
s antagonismem demokracie a diktatury a chápat věci v souvislostech, ne vydávat apriorní soudy a předsudky.

Západní demokracie musí být obohacena o prvky posilující růst osobnosti a její uplatnění ve společnosti nejen skrze svobodný trh. Lidské duše nejsou totiž ideálním zbožím
a trochu "diktátorské" ochrany si zaslouží, podobně jako lidský talent, cit a rozum.

Zejména v současném stavu krize mohou být v zemích západní demokracie posíleny pravomoci nejvyšších představitelů, příp. rozhodujících řídících tvůrčích kolektivů, aby
mohly dát své epoše konkrétní tvář, aby byly zodpovědnými garanty společenského vývoje, zákonnosti a morálky, integrujícími ve svých rukách z demokratické vůle
reálnou moc v potřebné síle.

Je třeba posílit prezidentské pravomoci, pravomoci předsedy vlády, ministrů i zástupců a pověřenců parlamentu.

Vidíme, že i Bush by nyní v boji s tunelářskými metodami velkých společností potřeboval mít volnější ruce, a že
systém kolektivní demokratické nezodpovědnosti je pro některé oblasti společnosti stejně škodlivý jako kolektivní
nezodpovědné vlastnictví za socialismu. I stát by měl mít svou tvář a svého "vlastníka", který za něj bude
PLNĚ zodpovědný, byť jen do dalších voleb nebo do nástupu dalšího "diktátora".

Ideální diktatura i ideální demokracie prostě musí být zbaveny svých krajních projevů a neefektivních či škodlivých
aspektů v nejvyšší možné míře. Zároveň je třeba pouvažovat o Vanžiných slovech, zda rozdělení světa na systémově
protikladné tábory nemůže být pro vývoj a stabilitu skutečně potřebné, zvláště pokud tyto protikladné systémy budou
mít společné systémové rozhraní, budou spolu komunikovat a své vzájemné vztahy budou z principu (ukotveném ve své
podstatě) řešit jen diplomaticky, a ne násilně. Dobrodiní, které přinesla demokracie např. lidu USA je nesmírné, zdá se
však, že v budoucnosti má šanci již jen demokracie s prvky regulace a s prvky meritokracie (vláda odbornosti),
osobnostního protekcionismu, jakási regulovaná demokracie s vlastní tváří. Nestačí tedy posilovat prvky občanské
společnosti, přímé demokracie, decentralizace a účasti občanů na řízení - musí tu být i prvky centralisticky integrující, a ve prospěch tvůrčí osobnostní vize demokratický
princip vlastně v jeho bezbřehosti omezující a demokracii ve jménu konkrétnosti a autentičnosti formující..

Už vůbec nemůžeme pochybovat o tom, že potřebujeme Rusko silné, prosperující a zdravé. Pro to dělá Západ minimum. Naopak Východ ztratil sebejistotu, s jakou se
snažil dávat v minulosti Západu mravní lekce. Byl v tom, samozřejmě, často vedle, a často to nebylo přijatelné i z toho titulu, že na Východě mnohá desetiletí zejména
v politice morálka silně upadla a odlišný systém neměl ani dostatečné hospodářské výsledky, Západ však tyto impulzy zřejmě rovněž ke svému přežití a rozvoji potřebuje

Veřím na základě Vanžiných slov v očistnou sílu diktatury a v její opodstatněnost pro určité historické okamžiky národů.. Nejde však jen o víru, jde o něco, co odpovídá
dialektickému pohledu na dějiny, takže mám spíše pocit, že Vanga vyslovila něco, co již bylo na spadnutí, co jsme měli na jazyku, ale diky své omezenosti jsme se
nedokázali vymáčknoutV základě však úvahy o diktatuře nelikvidují ideu demokracie, jen jí dávají pevnější rámec. Podobně jako relativistická fyzika neznamenala konec
fyziky Newtonowské, ale vymezila přesněji pole její platnosti. O diktatuře lze přemýšlet s láskou k demokracii i s láskou k člověku. Od časů Vangy to není protimluv.

Do doby, než jsem si přečetl Vanžin článek bych se asi hodně divil, kdyby mi někdo naznačoval, že pojem diktatura lze relativizovat a klast do nedilneho dialektického
vztahu s demokracií (participací). Ale nakonec něco podobného již udělala dialektika s mnoha jinými pojmy a dělá to s nimi stále, stále na vyšší a vyšší úrovni. Takže
vlastně k divení jsou spíše v tomto podivuhodném světě ti, kteří se ještě něčemu diví. Zajímavé je, že se dnes nejvíce díví právě ti, keří by v podobných skocích
nazývaných odborně negací negace, měli mít dobrou průpravu, totož páni vědci. Vše je v neustálém vývoji, svět i pojmy, i pojmy chápání těchto pojmů, i pojmy o vazbě
mezi námi a pojmy a chápáním těchto pojmů, atd. Něco si však z těch poděšených výkřiků přeci jen beru. Narušovat zákony tradiční demokracie může jen někdo, kdo ji
dobře zná. Je to jako v hudbě či poetice. Kdo pochopí určitou estetickou zákonitost, může ji pro estetické ozvláštnění porušit. Kdo zákonitosti nezná nebo necítí, ten se
může jen divit, anebo vyrábět kopance.

Jeden můj bulharský přítel, se kterým jsem Vanžin článek konzultoval, mi připomněl ještě jedno nebezpečí. Vedle lidí nevzdělaných, kteří nemusí obsah pojmu diktatura
pochopit, jsou tu ještě lidé čekající na přiležitost, aby změnu režimu mohli využít pro osobní kariéru nebo na vyřízení si účtů se svými protivníky. Takoví lidé v předstírané
snaze plnit rozkazy mohou konat zlé věci a nový režim pohřbít, ať se jedná o demokracii či diktaturu. Diktatura ovšem může dát těmto osobám křídla. Diktatura bez účinné
kontroly (třeba i veřejné, pokud je "diktátor" osvícený) a diktatura s mnoha stupni řízení díky proti podobným "aktivistům" nemá mnoho šancí.

Vanga také Rusy i nás, Čechy a Slováky vede k přijetí svých asijských kořenů. Je jí jasné, že tak budeme moci snáze lépe čerpat nejen ze svých kulturních,
psychologických a typologických danosti, ale i z velkého duchovního bohatství těchto indoevropských dávných kultur, k teré dnes vnímáme jako cizí, exotické. Minimálně
budeme vědět, že čecháčkovství či ruské intrikánství má své kořeny v asijské prohnanosti a budeme se mít před těmito svými vlastnostmi více na pozoru.

Kdo se podíva na mapu, uvidí, že odjinud než po březích Kaspického moře, z indoíránské oblasti, nemohli povolžští praslované, kteří jsou pro většinu z nás Čechů
dominantními předky, do svého životního prostoru přijít nemohli. Tato migrace z indoíránské oblasti na tradiční slovanská území zřejmě probíhala kontinuálně v průběhu
dlouhých historických období až do časů Velkomoravské říše a v období nové migrace od poloviny 20. století probíhá znovu.

Kdo začne porovnávat např. perštinu a češtinu, může si tyto kořeny ověřit i v oblasti jazyka.

Nedávno mi připomněl jeden politik, že dvě z knížat rodu Mojmírovců, která se usídlila na území Velkomoravské říše i se svými družinami, byla byla perskými princi
(Mojmírovci, zakladatelé dynastie, která vládla Velkomoravské říši; ta existovala v letech 822-cca 900 a byla rozbita Maďary; pozn. P. Holba).

Asi na tom všem něco bude


Darius Nosreti

---

LN 16.07.2002 - KAREL HVÍŽĎALA - str. 08
Státy, které nemají ideu, zaniknou

Sociolog Martin Potůček hledá místo a budoucnost České republiky uprostřed neklidné Evropy

Koncem 19. století jsme se stali normálním národem a koncem 20. století jsme položili základy normální demokracie. Začátkem 21. století se
pokoušíme kultivovat institucionální rámec, abychom se mohli připojit ke standardním evropským zemím.

Hledat priority pro malou zemi uprostřed neklidné Evropy a světa je podle Potůčka stále nesnadnější - ale zároveň stále nezbytnější. "Nikdo
dnes nedokáže odhadnout, zda rizika nepřeváží nad novými příležitostmi."

Ač je tato vaše formulace opatrná, ve svých empiricky podložených vývodech jste většinou optimista. Podívám-li se ovšem kolem sebe, mám
opačnou zkušenost: k volbám nepřišlo 41 procent lidí, smlouvy u nás neplatí, podpora snahy připojit se k EU je ze všech kandidátských zemí
nejnižší a rubrika "ze zahraničí" se u nás jmenuje "ze světa", aby se zdůraznilo, že my se ke světu nepočítáme, že svět je něco, co začíná
až za našimi humny. Čím je dán tento rozpor mezi výsledky vašich výzkumů a námi žitou zkušeností?

Sociální vědci se snaží analyzovat problémy ve společnosti souhrnně a docházejí k závěru, že ve společnosti zrají určité tendence, ale není jim vždy jasné, jakým směrem se
budou vyvíjet. Vždy tedy najdete dost dobrých důvodů pro to být optimistou i pesimistou, tedy zjistit, kde jsou potence dobrého, a kde naopak jsou ohrožení, která na nás
číhají. Mohu to ukázat na příkladu voleb. To, že nešlo 41 procent lidí k urnám, lze interpretovat jako výraz znechucení z politiky, ale podíváte-li se na stejný jev z kladného
zorného úhlu, tak to můžete interpretovat tak, že 41 procent občanů je se svým životem spokojeno natolik, že nemá důvod chodit k volbám.

Sebemrskačství a nízká schopnost sebereflexe

To jsou známé "pluspohledy" a "minuspohledy", pro nás je ovšem důležitý "zeropohled", tedy pohled z bodu nula...

Jistě, to je úkol tohoto pracoviště: zkoumat terén, který se skládá z šancí i z ohrožení. Bavíme se o české společnosti a každý národ má jisté setrvalejší charakteristiky.
Jednou z takových našich vlastností je extrémní kriticismus, někdy až úplné sebemrskačství. To nám sice umožňuje rychle vystihnout slabiny, ale na druhé straně to vede
ke skeptičtějšímu náhledu, než odpovídá pozici země či národa, což je vidět třeba na našem vztahu k připojení k Evropské unii. Já si však myslím, že naše země má
skutečně velké šance a příležitosti, že zraje a má předpoklady, aby je využila. Můj optimismus vyplývá ze srovnání naší situace se situacemi mnoha dalších zemí. Studie
ukazují zřetelně, že jsme na tom velmi dobře ve srovnání s většinou zemí světa.

My se však chceme srovnávat s těmi nejvyspělejšími zeměmi, protože jsou nám i geograficky blízké. Vraťme se proto k vašemu termínu
setrvalé charakteristiky...

Je to i velmi nízká schopnost sebereflexe, zvláště při pohledu na vlastní minulost. Ale tento národ zažil tolik ran a tolik zklamání, která měla zdroje mimo jeho vůli, že
pěstovat náročný pohled na minulost bylo obtížnější než v zemích, které, historicky vzato, na tom byly lépe než my. Viz třeba Rakousko, kde veřejná diskuse o fašistické
minulosti byla započata teprve kolem roku 1998, tedy více než po padesáti letech. Rakousko si totiž po válce vynutilo na vítězných mocnostech statut země, která byla
okupována nacistickým Německem. Když rakouská armáda byla pohlcena wehrmachtem, jen asi 350 rakouských vojáků odmítlo sloužit Němcům. Tedy česká společnost
v letech 1948 až 1989 byla zakonzervovaná a neměla přirozené prostředí pro rozvoj úvah a dialogů. Pravděpodobně to chce více času.

Ještě jednou bych se vrátil zpět: které další naše setrvalé charakteristiky bychom si měli uvědomit, abychom se jich mohli postupně zbavovat?

Co nám dál určitě chybí, je tah na branku. Jsme schopni se vzepnout k velkému činu, ale bohužel energie z nás velmi rychle vyprchá a pak se snadno dostaneme
do útlumové fáze. Dál je pro nás typická vnitřní nejednotnost. Českému národu se nedaří sledovat základ společného blaha. Vidíte to zřetelněji na malých komunitách, jako
jsou emigrace. Srovnáte-li maďarskou, polskou a českou, hned to je jasnější. Maďaři a Poláci, ač politicky měli různé barvy, drželi pohromadě. Čechům se to nikdy
nedařilo. A další náš velký nedostatek je v neumění komunikovat. A není to jen věc motivace, je to otázka neznalosti. Komunikovat v demokratické společnosti není
snadné: vyžaduje to dovednost, čas, vůli a někdy i sebezapření.

Vymezujeme se vůči něčemu, co je letícím terčem

A lze vůbec sledovat nějaké společné blaho, když neproběhla veřejná diskuse o naší identitě?

Jistě je to těžké, pokud náš stát je nechtěné dítě, zbytkový útvar poté, co Československo, které mělo svou identitu i legitimitu, zaniklo. Proto také v našich pracích
klademe velký důraz na to, co to je národní identita a co to je národní zájem. Ne ve smyslu etnickém, ale vztažený k novému státu.

Co je podle vás národní identita?

Za prvé národní identita není jediná a výlučná. Identit máme řadu. A jako jednotlivci se ani nemusíme vztahovat k národu nebo ke státu, můžeme se vztahovat třeba jenom
ke své rodině. Za druhé jsme se už dotkli toho, že stát vznikl skoro nedopatřením, a tudíž on sám se hledá postupně v akci. Vidíme to i na formování ústavních institucí.
Třeba na tom, jak dlouho trvalo, než jsme ustavili institut ombudsmana, Senát, správní soudnictví atd.

Proč podle vás potřebujeme definici národní identity? Václav Klaus se přece domníval, že takováto diskuse je zbytečná...

Kdybychom se na stát dívali čistě liberálně, tak žádnou identitu nepotřebuje. Stačí právní rámec a instituty, které
jsou pro chod země nezbytné. Ale to nedostačuje. Historická zkušenost ukazuje, že státy, které nemají ideu, jež propojuje
obyvatelstvo, zanikají. Mně je nejbližší Masarykův přístup, že člověk je především světoobčanem, a teprve pak příslušníkem
nějakého národa, nicméně své světoobčanství může účinně realizovat jen občanským životem v nějaké národní komunitě. Teď se
nejspíš nacházíme na počátku dialogu o naší identitě a doufejme, že se z těch neurčitých a pokleslých slovních výronů postupně vymaníme. Bohužel největší překážkou
v otevřené diskusi je i skutečnost, že rozhodující složku naší společnosti tvoří generace, jejíž hodnotová stupnice byla vytvořena minulým režimem v období tvrdé
normalizace, která lidi zdeformovala. A takto pokřivení lidé pak přijali - opět deformovanou - novou liberální ideologii.

Jak byste definoval národní zájem?

Národní zájem je podobně zapeklitý pojem jako veřejný zájem. V tak složitě strukturované společnosti, jako je naše, se velmi obtížně hledají společní jmenovatelé.

Ale existuje přece definice veřejného zájmu jako výslednice střetu všech občanských uskupení včetně politických stran, náboženských
komunit, univerzitních center, ekologických a občanských hnutí atd.

To je politologická definice. Ale my se jako prognostikové snažíme zapracovat do naší definice i nepředvídatelné faktory, tedy to, co se teprve může přihodit. Kromě toho,
o co se přetahujeme, musíme vzít v úvahu i důsledky dnešních našich činů. Pokud existuje jeden národní zájem, pak je to asi zájem o přežití toho kterého společenství.
Zájem uchovat bezpečnost a podmínky pro další rozvoj. Přitom je třeba dobře vědět, že zájem malého podnikatele a velkého podnikatele bude jiný atd., atd. A navíc, a to je
podstatné, vy ani nevíte, jaká rozhodnutí, která v národním zájmu chcete učinit, máte ve své moci, a jaká ne. Dříve se dal národní zájem vztáhnout docela dobře ke státnímu
útvaru. To již neplatí.

To jste kdysi napsal velice přesně: Naše země získala více prostoru pro rozhodování o vlastním osudu, než jaký měla k dispozici kdykoli
v moderní historii. Zároveň se však stává stále závislejší na procesech, na něž nemá žádný vliv.

A je-li tomu tak, je otázka, jestli definovat nějaký národní zájem má vůbec smysl. Jestli by se každá komunita neměla vztahovat k něčemu úplně jinému.

K čemu?

A to je právě to. K lidstvu, které zatím neumí řídit samo sebe. My se potřebujeme vymezit, ale zároveň se vymezujeme vůči něčemu, co je letící terč.

To je to, co říká izraelský teoretik veřejné politiky Yehezkel Dror, který mluví o nedostatečné kapacitě vládnutí nejen na národních úrovních,
ale zejména na planetární úrovni...

To je naprosto přesné. Na čem se velmoci byly schopny před deseti lety shodnout v Riu, už se dnes - zdá se - shodnout neumějí. Bohužel. A to představuje spolu se stále
se
otevírajícími nůžkami mezi chudými a bohatými uvnitř států i mezi státy velkou sociální i politickou hrozbu.

Funkční alternativa připojení k Evropské unii neexistuje

Vy se svým týmem hledáte priority rozvoje České republiky pro začlenění do evropské civilizace a došel jste k pěti položkám. K péči o novou
generaci, k penzijní reformě, k podpoře vzdělání, k posilování sociální soudržnosti v kontextu formování národní identity a k modernizaci
systému politiky a správy. Proč právě k těmto pěti?

To, co děláme, považujeme jen za kvalifikovaný podnět do diskuse. Mohlo by jich být i více. Náš tým se shodl, že toto by mohly být rozhodující inovační linie. Každá
společnost má omezené zdroje a jisté předpoklady, proto se priority musí redukovat. Před pár dny jsem se vrátil z konference v Soulu a je jasné, že rozvinuté země vidí
jako hlavní prioritu investice do vzdělání.

To se zdá jasné a logické...

Ale pozor, ono to má i druhou stránku mince. Na jedné straně se tvoří dobře placená a vysoce kvalifikovaná vrstva lidí a na druhé straně vrstva špatně placených
zaměstnanců ve službách, která nemá šanci být na dosah té vzdělanější vrstvě populace. Asi to jinak nejde, ale zároveň si položme otázku, co musíme udělat pro to, aby
mezi těmito skupinami nevznikl velký předěl s nepřekonatelným sociálním pnutím.

Tady číhá jedno vážné nebezpečí i na nás: pokud neinvestujeme dostatečně do vzdělání, staneme se dodavateli méně kvalifikovaných sil do
více vyvinutých zemí. Připojením k Evropské unii by se toto naše nebezpečí mělo výrazně snížit...

Tato země je skutečně na jakémsi předělu. V teorii se tomu říká semiperiferie, tedy poloperiferie. Teď se vlastně o nás rozhoduje. Tady bych to viděl velmi ostře. Pokud
vstoupíme do unie, máme velkou šanci dostat se blíže k centru. Pokud v referendu řekneme ne, jsme předurčeni k tomu, abychom nezadržitelně klesali. Funkční alternativa
připojení k EU neexistuje.

Ještě bych se vrátil k prioritám. Co mě zaráží, je, že vše, co jste vymezili, je vztaženo dovnitř a nic nás nespojuje se světem. Chybí mi třeba
obranná politika jako součást evropské politiky, spoluodpovědnost malé země za stav světa a podobné úvahy...

My jsme tyto úvahy nevyloučili, vedeme je v patrnosti a na ustavení komplexního systému bezpečnosti a obrany právě pracujeme. Hlavní myšlenkou je, že bezpečnostní
rizika jsou dnes výrazně jiná, než byla, takže i tradiční armáda už není příliš použitelná. A naopak jsou rizika, na která nemáme adekvátní odpověď. Na tom intenzivně
pracujeme a návrh by měl být hotov koncem roku.

Na závěr bych si dovolil osobní otázku: V Centru pro sociální a ekonomické strategie se zabýváte něčím podobným jako kdysi Prognostický
ústav, ze kterého vyšli dva premiéři a několik ministrů. Kdybyste dostal nabídku, vstoupil byste i vy do praktické politiky?

Skutečnost, že jsem spolu s kolegy založil obor veřejná politika, jistě vypovídá o mém zájmu o politiku, ale můj zájem byl vždy motivován vědomím její nedostatečnosti.
Chtěl jsem naši politiku opřít o hlubší poznání či, chcete-li, o vědu. Nevylučuji, že bych někdy v budoucnosti do politiky mohl vstoupit, ale pravděpodobně bych si ve
čtyřiapadesáti rozmýšlel, jestli vstoupit do funkce v exekutivě, kde bych byl příliš zatažen do každodenního konání a ztratil odstup, který ke své práci potřebuji.

A obracejí se na vás politici o radu? Mají zájem o vaše výsledky?

Nabízíme je všem parlamentním stranám. Některé o ně mají velký zájem, jiné alespoň zdvořile poděkují. Jedna se neozvala vůbec.

***

Martin Potůček

* narodil se 2. září 1948 v Praze

* zabývá se procesy formování a realizace veřejné politiky se zaměřením na analýzu regulačních funkcí trhu, státu a neziskového sektoru

* je ředitelem Institutu sociologických studií na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy a vedoucím Centra pro sociální a ekonomické strategie tamtéž
http://vize-cr.fsv.cuni.cz

* studoval v zahraničí na London School of Economics and Political Science

* mezi jeho hlavní práce patří: Sociální politika (1995), Nejen trh (1997, anglicky 1999), Křižovatky české sociální reformy (1999); vedl autorské týmy publikací Vize
rozvoje ČR do roku 2015 (2001), Průvodce krajinou priorit pro ČR (2002), Sociální doktrína ČR (2002).


NEWTON Information Technology, s. r. o., Copyright (c) 2001
Zdrojem zpráv je MFDNES, MAFRA, a.s. Copyright (c) 2001

------------------------------------------------------------------------
Z následující tabulky se k tématu diktatura/elita vyslovují zejména oddíly III, IV a V