27.6. 2002 9:16:14 - Československo ve zvláštních službách - 18. díl
I věčné časy KGB u nás měly konec
Sovětští poradci na civilní a vojenské rozvědce hráli často rozhodující roli. To se zvláště projevilo v roce 1968, kdy napomáhali zardousit pokus o „socialismus s lidskou tváří". Například někdejší poradce plukovník Boris Nalivajko, který už opět pracoval v moskevské centrále KGB, dostal v polovině srpna příkaz, aby s dalšími kolegy odjel ze Lvova třemi auty do Prahy. „Měl jsem pod sebou osm lidí," chlubil se reportérům. „Oddíl, který se přesunul do Československa, čítal asi stovku operativců. Pracovali jsme všude – také v Bratislavě, v Ostravě, v Brně i v dalších městech. Pro jistotu – kdyby bylo třeba někoho zatýkat, vyslýchat a podobně."
------------------------------------------------------------------------

Nalivajko potom také řídil zatčení prvního tajemníka ÚV KSČ Alexandra Dubčeka a dalších vysokých komunistických funkcionářů.

Průkopnická operace Progres
Už v dubnu poslal předseda tajné policie KGB Jurij Andropov do Československa skupina nelegálů ze Západu – začala operace pod krycím názvem Progres. Nelegálové byli sovětští vyzvědači, kteří působili pod falešnými jmény na Západě – jako novináři, obchodníci a podnikatelé.

Andropov počítal s tím, že k těmto údajným západním občanům budou Češi a Slováci sdílnější, takže se dovědí skutečné pozadí hnutí za obnovu demokracie, rovněž s nimi počítal jako s provokatéry, kteří budou podněcovat lidi k protisovětským akcím. V letech 1968 - 69 se v rámci operace Progres vystřídalo v Československu celkem 29 sovětských nelegálů se západními pasy.

Nelegálka Alla, která měla švýcarský pas, narazila na bývalého politického vězně a člena K 231 Leo Lappyho, jemuž namluvila, že s Pražským jarem sympatizuje. Lappy ji údajně zavedl k některým reformním politikům z lidové a socialistické strany. Její depeše o názorech tohoto bývalého politického vězně a jeho přátel dostával na stůl sám Andropov.

Než Alla odjela, seznámila ho s dalším nelegálem Fjodorovem, který Lappyho, jemuž dali krycí jméno Freddy, dál úspěšně využíval. V lednu 1972 navrhl náčelník rozvědky KGB Andropovovi, že by ho získali za agenta, samozřejmě pod cizí vlajkou – aby nevěděl, že dělá pro Sověty. Fjodorov se měl vydávat za důstojníka západoněmecké výzvědné služby BND.

Podle Vasilije Mitrochina, bývalého archiváře KGB, který uprchl na Západ, se Sověti o Lappyho zajímali také proto, že jeho bratr žil ve Spolkové republice a měl blízko ke dvěma tamním politikům. Předseda KGB tento návrh okamžitě podepsal. Bohužel o další činnosti Lappyho chybí v Mitrochinově knize informace.

Operace Progres v Československu byla průkopnická – uvedl Mitrochin. – A protože se osvědčila, rozšířila KGB používání nelegálů se západními pasy na všechny země Varšavské smlouvy. Jejich pomocí sledovala veřejné mínění obyvatelstva, pronikala do ilegálních skupin odporu a také sledovala náznaky ideologické diverze západními tajnými službami.

Například v roce 1971 poslali v rámci operace Progres třináct nelegálů do Rumunska, devět do Jugoslávie, sedm do východního Německa, čtyři do Maďarska a tři do Bulharska. Závěry odevšad byly stejné: všude probíhaly neznatelné změny, které nastartovalo Pražské jaro. Vzápětí začala KGB posílat nelegály i do sovětských republik v Pobaltí. Ti zjistili šokující věc – mnozí lidé se vydávají za Židy proto, aby se mohli vystěhovat do Izraele či do USA.

Čistka pod sovětskou kontrolou
Je nutné, abyste urychleně pronikali do nové emigrace! Na to upozornil nového náčelníka první správy Čestmíra Podzemného předseda KGB Andropov. Podzemný pobýval v Moskvě od 30. září do 3. října 1969. Po této návštěvě připravilo vedení rozvědky plán činnosti na nejbližší dobu.

Kromě toho, že počítalo s odchodem „pravičáků", chystalo na radu Moskvy několik zásadních změn koncepčních, z nichž mnohé právě tihle vyhazovaní lidé už delší dobu prosazovali. Předně se u hlavního protivníka, tedy USA a států NATO, měla stát těžištěm činnosti Evropa. Předpokládalo se omezení činnosti politické rozvědky na řadě rezidentur zvláště pak ve třetím světě.

ČESKOSLOVENSKO VE ZVLÁŠTNÍCH SLUŽBÁCH
Česká televize vysílá na ČT 2 seriál Československo ve zvláštních službách. iDNES připravil ve spolupráci s autorem seriálu Karlem Pacnerem speciální přílohu o tomto projektu. Čtrvtý díl stejnojmenné knihy o československých výzvědných službách vychází koncem léta.Vzhledem k odvolávání důstojníků ze západní Evropy a Severní Ameriky, kteří podlehli „revizionismu" a za něž nebyla okamžitá náhrada, zůstalo i tam méně lidí. Naopak Praha měla zřídit rezidentury v albánské Tiraně, rumunské Bukurešti a jugoslávském Bělehradě, rozšířit počet operativců v Pekingu. První správa se stáhne z míst, kde pracují jenom jeden či dva muži, pokud tam československá politika a obchod nemají žádné výrazné zájmy, anebo se tyto státy nedají použít jako třetí země směrem k hlavnímu nepříteli.

Nad uskutečňováním této nové linie bděl nový představitel KGB generálmajor Jelisej Tichonovič Sinicyn-Jelisejev, dosavadní zástupce náčelníka první hlavní správy a zkušený zpravodajec, který za války začínal ve Skandinávii a v krizových okamžicích byl zástupcem KGB v Maďarsku a v Polsku.

Ještě v srpnu 1972 oznamoval předseda KGB sovětskému politbyru, že „vnitřní protivníci" v StB odolávají „normalizaci". V listopadu tvrdil, že na vedoucích místech federálního ministerstva vnitra jsou stále „lidé, kteří nemají politickou důvěru." Nakonec bylo z první správy vyhozeno přes tři sta důstojníků, asi čtvrtina stavu – ovšem většinou ti nejzkušenější, kteří vedli nejlepší agenty. Rozvědka byla oslabena jako po každé politické čistce.

Nízkou úroveň nové generace pracovníků československé rozvědky zaregistrovali i jejich sovětští kolegové. Generál KGB Oleg Kalugin to připomněl v memoárech: „Když jsem v sedmdesátých letech spolupracoval s československou službou, bylo vidět, jak je demoralizována a korumpována od nejvyšších stranických šéfů."

I Zpravodajská správa GŠ prošla po srpnu 1968 obdobným vývojem. Kromě mladých začínajících důstojníků od útvarů, kteří se tam dostali jakýmsi samospádem, začali přicházet synáčkové různých prominentů a straničtí tajemníci – ostatní jim po straně říkali „papežovy děti". Ovšem to bylo typické pro celou řadu prestižních či výnosných povolání a funkcí.

Verbování ve všech zemích bloku
V roce 1969 dostali sovětští vyzvědači v zemích Varšavské smlouvy příkaz, aby tam verbovali agenty a důvěrné styky. Na všech ambasádách existovaly oficiální rezidentury, které zajišťovaly oficiální styk KGB s bezpečnostními službami příslušného státu.

Ovšem k řízení nově vznikajících agenturních sítí tam museli vytvořit ještě tajné rezidentury. To byl zcela nový krok sovětské tajné služby v kontrole podřízených zemí. Začátkem šedesátých let byla totiž činnost předcházející generace agentů v těchto státech zrušena anebo aspoň snížena na minimum.

Když ve druhé polovině sedmdesátých let přecházel Kalugin z výzvědné služby do kontrarozvědky, „měli jsme v Československu, v Polsku, na Kubě, prostě ve všech socialistických zemích, nejméně tolik agentů jako diplomatů".

I on viděl tento krok jako určitý předěl: „Byla to nová kapitola v historii vztahů s našimi spojenci včetně Kuby. Oficiální mise KGB nemohly zajišťovat úkoly vyžadující hlubokou znalost dění uvnitř těchto zemí. Po roce 1968 jsme se rozhodli, že je nejvyšší čas, abychom tam začali používat i některé z klasických špionážních metod a využívali zpravodajce pod novinářským a jiným legálním krytím."

Ve službách Rudolfa
Jedu k Rudolfovi! Touto větou nesrozumitelnou pro nezasvěcence oznamoval rezident československé rozvědky svým podřízeným, že jede na schůzku s místním šéfem KGB anebo s jeho zástupcem. Rudolf platilo jako krycí označení pro KGB. Toto krycí jméno nejspíš pochází z počátků nacistické okupace, kdy pod ním vystupovali zástupci sovětské rozvědky, kteří spolupracovali s českým podzemním hnutím.

Od začátku sedmdesátých let se českoslovenští zpravodajci pravidelně scházeli se svými sovětskými kolegy. Nechodili spolu na obědy či večeře do restaurací, na procházky do parků či na prohlídky muzeí, ale obvykle za nimi jezdili na sovětské ambasády. Jejich rozhovor nesměl nikdo třetí vyposlechnout!

O čem si ti dva tak důvěrně povídali? Zatímco dřív odesílaly československé rezidentury všechny informace svým pražským centrálám, nyní už některé důležité zprávy předávaly svým sovětským partnerům přímo v místě své působnosti.

Třebaže na to neexistoval žádný příkaz, neoficiálně se tato podřízenost Sovětům podporovala a vysvětlovala nutností, aby informaci měli v Moskvě co nejdřív. Ve skutečnosti si tím neschopní důstojníci vytvářeli mocnou podporu pro chvíle, kdy by je schopnější kolegové chtěli vystrnadit.

Když koncem roku 1977 hodnotil představitel KGB generál Jelisej Sinicyn situaci, napsal, že ve 26 zemích se podařilo vytvořit „operativní kontakty" mezi československou a sovětskou rozvědkou. „Naši přátelé" – rozuměj českoslovenští zpravodajci – „nám předávají všechny dešifrované telegramy ze všech rezidentur bez ohledu na to, jestli obsahují zprávy informační či operativní; také nám dávají telegramy ze zastupitelských úřadů. Naši přátelé před nám nemají prakticky žádná tajemství."

Podřízenost československé výzvědné služby Sovětům byla díky „normalizátorům" dovršena. Zato příslušníci KGB a GRU se jim s takovými výsledky nesvěřovali – žádné službě svého bloku nikdy plně nedůvěřovali. Zprávy přímo předávané přátelům se současně posílaly do Prahy. Musela je ohodnotit centrála a zaznamenat přínos každého operativce do jeho podadresáře v počítači.

Nicméně hlavní náplní většiny schůzek zpravodajských důstojníků obou států byla výměna informací o takzvaném agenturním operativním prostředí – tedy o tom, jak se mění ulice, parky, hospody, restaurace obchodní domy a další veřejná místa, na kterých se scházejí zpravodajci se svými místními spolupracovníky. Bylo to důležité, aby důstojníci mohli snáze unikat domácí sledovačce. Také debatovali o činnosti protivníkovy kontrašpionáže, o nejnovějších rizikách a někdy i o vzájemné výpomoci...

Když třeba Sověti řekněme v Paříži chystali důležitou operaci, požádali rezidentury několika komunistických zemí, aby vyslaly do ulic co možná nejvíc svých aut ke klamným manévrům. Tyto vozy upoutaly pozornost francouzské sledovačky – a ta těžko určovala, které jízdy směřují ke skutečné špionážní akci, proti níž by měla nasadit nejvíc sil, a které jsou fiktivní. Tím se zvyšovala pravděpodobnost, že sovětští vyzvědači snáze uniknou pozornosti a plánovaný úkol splní.

Sjednocená evidence poznatků
Za veškerou analýzu poznatků získaných ze zahraničí odpovídala rozvědka, která musela dostávat všechny poznatky od ostatních správ. To se stalo základem k tomu, aby si Sověti systémově podřídili výzvědné a kontrarozvědné služby států Varšavské smlouvy. Na základě mnohostranné mezistátní dohody začal v roce 1978 fungovat v moskevské centrále KGB Systém sjednocené evidence poznatků. Jeho členy byly Bulharsko, ČSSR, Kuba, Maďarsko, Mongolsko, NDR, Polsko a SSSR.

Do této databáze posílaly zmíněné služby údaje o následujících kategoriích lidí: o všech západních zpravodajských důstojnících a jejich operacích, o všech jejich agentech, stejně jako lidech podezřelých ze špionáže, o vedoucích pracovních ideologické diverze, o členech teroristických skupin, o únoscích všech druhů, sionistech, emigrantech, náboženských a jiných organizacích, o „obchodnících se špionážním zbožím" i o lidech, kteří spolupracovali a pak se z neznámých důvodů následoval proval, o provokatérech, o všech lidech vyhoštěných z účastnických zemí, o občanech nepřátelsky vystupujících proti socialistickým státům. O mužích měly zůstat zachovány záznamy do 80 let jejich věku, u žen do 75 let – „pokud nebylo stanoveno jinak". V této evidenci také mohly všechny služby podle potřeby lustrovat.

Když tedy měl v Praze nastoupit třeba nový francouzský konzul, dotazem v Moskvě se zjistilo, co o něm vědí jiní, třeba Maďaři a Poláci. Tímto způsobem prověřovali v osmdesátých letech všechny západní politiky, diplomaty, novináře a obchodníky, o něž se o ně kterákoliv složka bezpečnostních orgánů zemí Varšavské smlouvy začala zajímat.

Marné čekání na ambasádě
V centrále první správy v Praze-Kobylisích vládl ve třetím listopadovém týdnu roku 1989 zmatek. Zdálo se, že stejně jako v Polsku a Maďarsku i v Československu absolutní nadvláda komunistické strany skončí. Ve skutečnosti si však tuhle změnu neuměl nikdo představit.

Zpravodajci stále pracovali pro starou vládu a přemítali o tom, jestli budou moci zůstat, až ve Strakově akademii zasedne kabinet nový. Spousta z nich doufala, že se služba přeorientuje. Místo USA a NATO se stane hlavním protivníkem mezinárodní zločin ve všech podobách – terorismus, pašování peněz, zbraní, narkotik a žen.

Ve druhé polovině prosince dokonce odletěla do Moskvy tříčlenná delegace pracovníků informačního odboru. Její vedoucí cestu odmítl, ale šéf sovětských poradců generál Valentin Lvov na plánovaném setkání trval: Teď přece nemůžete přervat všechny svazky!

Před Vánocemi se šestice sovětských představitelů rozloučila s náčelnictvem jako obvykle: Jedeme do Moskvy oslavit příchod nového roku. Pravda, začátkem roku se Rusové do Prahy vrátili, ale do Kobylis už nejeli, zůstali na sovětské ambasádě, zdá se, že až do jara.

Úplně jiná situace byla ve Zpravodajské správě Generálního štábu. Její nový náčelník generál Jan Kozojed si uvědomoval, že se změnila vojenskopolitická situace. Práce proti Západu ztratila smysl. Vynořovala se nová velice vážná rizika. Československo bylo stále členem Varšavské smlouvy, mělo na svém území 60 až 80 tisíc sovětských vojáků, pětkrát větší kontingent byl usazen v Německé demokratické republice a nikdo nevěděl, jak se bude situace v Sovětském svazu, kde Gorbačov stále narážel na obtíže, vyvíjet. Také vzrůstal neklid v Jugoslávii a na Středním východě. Navíc v pražské centrále stále působil představitel GRU, který nepochopil, že už se nemůže chovat velkopansky jako dřív.

„V červnu se měla konat pravidelná každoroční porada náčelníků zpravodajských služeb armád Varšavské smlouvy," vzpomínal generál Kozojed. „Sověti nám k ní poslali teze, které jsme považovali za naprosto nepřijatelné. Stále počítali s bojem proti Západu a se svou nadřazeností. My jsme vypracovali jinou představu, diametrálně odlišnou, a poslali jsme ji nejen do Moskvy, ale i do Varšavy a Budapešti."

Tato koncepce vycházela z nových bezpečnostních rizik, které určilo úzké vedení Zpravodajské správy v součinnosti s náčelníkem Generálního štábu Antonem Slimákem. Předně bylo nutné pozvolna umrtvit agenturní činnost proti Západu a soustředit pozornost na nestabilní situaci v Sovětském svazu, na Balkánu a na Středním východě. Ministr Vacek o této iniciativě věděl a souhlasil s ní.

Na základě předválečných zkušeností vojenské zpravodajské služby založil Kozojed podél hranic několik expozitur, které zjišťovaly vývoj v NDR, v Polsku, v SSSR a v Maďarsku. Rovněž se mu podařilo překlopit prostředky radiotechnické rozvědky, které dosud zachycovaly rádiové a telefonní hovory západních ozbrojených sil, vládní a diplomatickou korespondenci, sledovaly letecký provoz, rovněž luštily zašifrované depeše, do nových směrů. To bylo organizačně a technicky poměrně dost složité. Tehdy se vynořila možnost nakoupit na Západě nové, mnohem kvalitnější aparatury, které podstatně zlepšily naše možnosti.

„V květnu jsem odletěl do Moskvy," pokračoval Kozojed. „Chtěl jsem tam obhájit naše představy o další spolupráci, ale okamžitě jsem narazil. Rusové pořád mluvili o imperialistickém nebezpečí a nebyli ochotni se s námi dohodnout na reciproční výměně zpravodajských informací. V jejich očích jsme se stali zrádci. Nakonec jsem se rozhodl pozvat zástupce GRU na velvyslanectví a tam smlouvu o spolupráci s GRU oficiálně vypovědět. Když jsem se vrátil do Prahy, sovětskému představiteli jsem vstup na Generální štáb zakázal. Společná porada se už nekonala."

„Přátelství na věčné časy" se Sovětským svazem, tolik proklamované komunisty, končilo.
Karel Pacner

20.6. 2002 7:03:21 - Československo ve zvláštních službách - 17. díl
Jak se stal z Daši plukovník KGB
V půvabném Arlingtonu, městě plném stromů, které patří ke státu Virginie, ale ve skutečnosti je předměstím Washingtonu, žije vysloužilý sovětský špion narozený na jižní Moravě. Pro svou penzi si zvolil typickou středostavovskou ulici. Jsou tu vilky úředníků a zaměstnanců, kteří sice počítají každý cent, ale nemovitost v hodnotě okolo tří set tisíc dolarů si mohou dovolit.
------------------------------------------------------------------------

Jednu z nich obývá Alexander Boris Holar, rozený jako Dalibor Valoušek, s manželkou. Mají jednopatrový dům se dvorem a zahradou. Vzadu je ještě jeden menší domek, ve kterém žije mladší syn. Starší má dům o kousek dál.

Velitelem vyzvědačů pro případ války
Tento Čech byl součástí velké invaze sovětských nelegálů na severoamerický kontinent. Když FBI zatkla v roce 1951 Williama Fishera, který vystupoval jako Rudolf Abel, postrádali tam Sověti výraznější vyzvědačské osobnosti. Vzápětí jich několik do USA poslali, ale žádný se neosvědčil, někteří se dokonce sami přihlásili na policii.

V roce 1957 rozhodlo vedení sovětské rozvědky, že vyšle několik nelegálů do USA a Kanady jako uprchlíky z Německé demokratické republiky. Na podzim 1959 zinscenovala útěk do Spolkové republiky Německo první manželská dvojice, známá jako Konov a Emma, která o čtyři roky později zakotvila v USA. Ve stejném roce se usadili v Kanadě Nikolaj Bitnov-Albert s manželkou Gerou, kteří měli francouzské a belgické pasy.

Sedm měsíců před tímto párem přijeli do Kanady Valoušek-Herrmann se ženou jako občané SRN. Po nich tam dorazili Gennadij Bljablin-Bogun s manželkou Lenou, rovněž Anatolij Ruděnko-Rybakov, všichni se západoněmeckými pasy.

KGB plánovala, že v letech 1969 - 1975 zřídí deset nelegálních rezidentur ve Spojených státech, po dvou v Kanadě a Mexiku, po jedné v Argentině, Brazílii, Chile, Uruguaji a Venezuele. V případě vypuknutí války či jiných velkých konfliktů mělo vzniknout pět strategických komunikačních rezidentur: dvě v USA, jedna v Kanadě a dvě v Latinské Americe. Valoušek-Herrmann, který se z Kanady přesunul do oblasti New Yorku, měl vést toto podzemní velitelství na východním pobřeží Spojených států.

Nástup do tajné služby
V březnu 1955 dostal velitel brigády Pohraniční stráže příkaz, aby poslal na ministerstvo vnitra do Prahy vojáka základní služby Dalibora Valouška. Tam se ho vyptávalo osm mužů na jeho názory na život, na socialismus a komunismus. Většina z nich byli Rusové.

Před půldruhým rokem ukončil Valoušek s červeným diplomem studium mezinárodních vztahů na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. V roce 1945 okouzlilo jeho otce Josefa Valouška ve Zdounkách u Kroměříže na jižní Moravě vítězství Rudé armády na východní frontě a komunistické myšlenky o sociální spravedlnosti natolik, že vstoupil do KSČ. Šestnáctiletý Daša ho následoval.

Třebaže otec předal soukromý fotografický ateliér výrobnímu družstvu, kádrováci pohlíželi na chlapce jako na synka ze živnostnické rodiny. Civilisté na ministerstvu vnitra chtěli vědět, jestli Valouškovi tahle diskriminace na fakultě nevadila. Ale mladík nezahořkl, viděl to v jiném světle.
ČESKOSLOVENSKO VE ZVLÁŠTNÍCH SLUŽBÁCH
Česká televize vysílá na ČT 2 seriál Československo ve zvláštních službách. iDNES připravil ve spolupráci s autorem seriálu Karlem Pacnerem speciální přílohu o tomto projektu. Čtrvtý díl stejnojmenné knihy o československých výzvědných službách vychází v létě.

V květnu si ho opět zavolali do Prahy: Strana tě vybrala pro práci v tajné službě. Zpravodajský důstojník Jenda mu dal v Praze klíč od pěkně zařízeného bytu, peníze na útratu a novou občanskou legitimaci na jméno Libor Novotný. V příštích týdnech se setkával v jedné vile s různými důstojníky tajné služby, kteří ho zasvěcovali do základů ilegální činnosti.

Po několika týdnech mu oznámil jeho nadřízený: Pojedeš do NDR, aby ses zdokonalil v němčině. A potom možná do západního Německa, kde budeš sledovat neonacisty. V sovětském vojenském městečku poblíž Halle uvítal mladíka 1. září 1955 major KGB, který se ho dostal na starost. Na staroslavné místní univerzitě zařídili Sověti mladému muži studium němčiny a zvyklostí německého života.

Legenda, pod kterou se představoval, zněla: Jsem ruský obchodní úředník narozený v Československu, teď se musím doučit německy. Pas měl na jméno Viktora Vasiljeviče Vlasaka. Kromě toho pravidelně chodil na instruktáže ke KGB na vojenském velitelství v Karlshorstu u Berlína. V listopadu předali Češi Valouška Sovětům.

Zrod nelegála Herrmanna
Po ukončení studia mu řekl major: Začneš se podepisovat pseudonymem Douglas. A protože spolu budeme pracovat dlouhý čas, já budu pro tebe Alex.

Jednoho dne potkal Daša v univerzitní knihovně dívku, která ho zaujala. Navázal s ní hovor a pak ji pozval na skleničku vína. Inge Jürgenová pocházela ze Sudet. Třebaže její rodiče nenáviděli Hitlera, museli se i oni po válce z Československa vystěhovat. Inge věří v komunistickou budoucnost. Na univerzitě studuje ruskou literaturu a slovanské jazyky.

Mladík oznámil majorovi, že si chce vzít německou dívku. Důstojníci KGB ji a její rodinu prověřili a dali mu souhlas. Také Inge se může stát naší vyzvědačkou!

Ve válečných archivech objevili pracovníci centrály, že existoval Rudolf Albert Herrmann, narozený 22. dubna 1925 v Sudetech, který sloužil u německého pomocného pracovního praporu. Tento útvar zničila Rudá armáda v roce 1943 u Stalingradu. Pak se domluvili na krycí legendě: Za války sloužil v Praze jako řidič Todtovy organizace. Byl zraněn, všichni členové jeho rodiny zahynuli.

Valoušek-Herrmann strávil v Drážďanech a Magdeburgu mnoho dnů, aby si obě města vtiskl do paměti. Seznámil se s prací v konzervárně a v knihkupectví. Z fotografií si musel zapamatovat podobizny svých údajných spolupracovníků, stejně jako jejich životopisy, příhody ze společné práce, z návštěv hospod, restaurací a biografů, smrt kamarádů na frontě.

Inge se přeměnila na Ingeborg Mörkeovou, narozenou 10. února 1931 ve Štětíně. Dostala dokumenty dívky, která zahynula s celou rodinou v roce 1944.

Instruktoři trvali na tom, že by měl být Herrmann zaměstnán u nějaké soukromé firmy. To bude pro tvoji budoucí činnost na Západě výhodnější! V lednu 1957 si našel místo v obchůdku s motoristickými potřebami Güntera Steina, vášnivého nacisty. V téhle rodině nasával Herrmann nacistický slovník, ideologii, argumenty, pověsti a písně.

Rudolf a Ingeborg měli svatbu 16. ledna 1957. V říjnu se jim narodil syn Peter.

Uprchlík z Východu
Dne 26. listopadu 1957 Douglas vyrazil jako uprchlík z Východu přes vnitroněmecké hranice. Ubytoval se v hotýlku poblíž Stuttgartu. Náhodou se seznámil se starým pánem, který vlastnil textilní továrnu v bavorském Ichenhausenu, a nabídl mu místo. Po domluvě s velitelstvím přijal a přivezl si tam ženu s dítětem.

Avšak prací v továrně by se uvázal na jedno místo a nemohl by podle pokynů centrály přejít jinam. Proto se továrníkovi po čase omluvil: Necítím se na ředitele... Ten pochopil a pomohl mu, aby si koupil malý zásilkový obchod. S centrálou si Douglas vyměňoval depeše jednou za měsíc. Občas jí poslal i studii o nějakém politickém problému. Na Silvestra 1960 se dověděl o svém povýšení na kapitána.

Koncem února 1961 dostal rozkaz: Jako turista navštivte Kanadu a USA. Zjistěte, jestli byste tam mohli žít. Po roce příprav odletěla rodina do Montrealu. Nejdřív koupili na okraji Toronta byt. Zato volný obchod s fotoaparáty nenašli. Museli se spokojit s lahůdkářstvím. A jako se naoko stali loajálními západními Němci, tak se snažili být i loajálními Kanaďany.

Jejich lahůdkářství se brzy stalo vyhledávaným dostaveníčkem přistěhovalců z Německa. Nejen proto, že paní šéfová dělala typicky německé saláty a pekla chleba, ale i kvůli starým nacistickým válečným písním z desek, které podmalovávaly atmosféru bistra. Brzy všichni znali tento podnik jako „Rudi the Nazi".

Vyzvědač se musel přetvařovat – to je součást tohoto povolání. „Musel jsem úplně vytěsnit komunistickou ideologii ze svého myšlení," vyprávěl. „Když jsem ráno vstával, cítil jsem se jako Rudi Herrmann, nikdy ne jako Valoušek. Dělal jsem to kvůli svému velkému cíli – kvůli podpoře světové proletářské revoluce. Bez tohoto pomyšlení bych to nezvládl. Byla to velká duševní a fyzická oběť."

V prosinci 1963 se Herrmannům narodil druhý syn – Michael. Inge musela vysadit. A protože by Rudi sám lahůdkářství na dosavadní úrovni neudržel, se ziskem je prodal. Umí filmovat, začne natáčet obchodní a propagační filmy. Stane se pánem svého času, bude jezdit po celé zemi.

Moskevská centrála, kterou tajně navštívil na jaře 1964, jeho úmysl schválila. Pracoval na částečný úvazek pro torontskou televizní stanici CBC. Během roku získal pověst člověka, který umí dělat dobré filmy bez ohledu na čas. Do Moskvy poslal Douglas charakteristiky několika desítek zajímavých lidí. Přesto ho centrála napomínala, aby se víc věnoval činnosti zpravodajské než filmařské. Vždyť v případě nutnosti budete muset převzít agenturní sítě!

V únoru 1967 dostali manželé kanadské občanství. „Moc mě to nadchlo," přiznával později. „Byl jsem Kanadě za to vděčný. Kanada byla velice liberální země – vždyť tam ze Spojených států prchaly stovky kluků, kteří nechtěli jít do armády, aby bojovali ve Vietnamu."

Vzápětí přišel šok. Centrála Herrmannovým nařídila: Udělejte všechny nezbytné přípravy k získání amerického víza a k přestěhování do USA!

Manžele to rozladilo. Kanadu si zamilovali, získali přátele a postavení. Mysleli si, že Herrmann se tam stane nelegálním rezidentem, ale místo toho pro ně byla tato země jenom přestupní stanicí. Ve Spojených státech bude práce mnohem nebezpečnější než v Kanadě.

Konečná stanice
Rozkaz zněl: Usaďte se v oblasti New Yorku, nikoliv v centru, ale v jeho okolí. Douglas si vyložil požadavek centrály po svém: Kdyby začala atomová válka, velkoměsto se stane jedním z prvních cílů, a my bychom měli přežít aspoň několik dnů. Vhodný objekt našel asi pětadvacet kilometrů severně od hranic New Yorku u městečka Hartsdale. V létě 1968 se tam přestěhovali.

Mezitím se v Paříži sešel se svým řídícím důstojníkem Pavlem Lukjanovem. Ten mu dal nové direktivy: Měl bys získat opět dobré společenské postavení, protože s tebou znovu počítáme jako s nelegálním rezidentem – v případě konfliktu převezmeš řízení všech našich vyzvědačů. I nadále vyhledávej lidi pokrokového smýšlení a posílej nám jejich charakteristiky. A jako úkol navíc bys měl proniknout mezi pracovníky Hudsonova institutu v New Yorku, který patřil mezi nejdůležitější politologická centra v USA, jimž se říká „myšlenkové tanky".

V New Yorku založil Herrmann firmu Documatic Film. Kanadští přátelé mu dohodili první zákazníky. Dokonce začal spolupracovat na filmové biografii senátora Edmunda Muskieho, demokratického kandidáta na místo viceprezidenta USA. V březnu 1969 centrála Herrmannovi přikázala, aby napsal anonymní dopis. Vlastenec má varovat Kennedyho kosmické středisko NASA na Floridě: Před příštím letem Apolla s lidmi hrozí sabotáž.

Třebaže Herrmannovi žili jako blahobytní Američané, získali si nové přátele a cestovali, pořád se cítili jako na bitevním poli. Nadšení pro socialismus z nich nevyprchalo ani po takových tragédiích, jako byly sovětské invaze do Československa a Afghánistánu. Naopak začínali mít strach, aby z jejich Petera nevyrostl čistokrevný Američan, který by si nedovedl představit jiný život, než jaký vedou jeho kamarádi, člověk, jemuž by byl socialismus cizí.

Když na jaře 1974 rozstřílela armáda prezidentský palác v Chile a prokomunistický prezident Salvador Allende spáchal sebevraždu, požádala Moskva Douglase, aby se tam zajel a obhlédl situaci. Vzal s sebou syna Petera a při zpáteční cestě mu prozradil, že není německým nacistou, nýbrž Čechem a sovětským vyzvědačem. Nechceš také pracovat pro vítězství socialismu? Peter přisvědčil. V létě vzal Douglas syna do Moskvy, kde ho přijali do řad KGB jako nelegála pod krycím jménem Erbe.

Pod kontrolou FBI
Začátkem května 1977 Herrmanna zatkla americká tajná policie FBI. Rudi, my o vás víme všechno. Víme, pro koho pracujete. Víme o Inge. Víme o Peterovi. Víme o vás několik let. Máme důkazy: fotografie, dokumenty, materiály. Všechny druhy důkazů. Jestli chcete, můžeme vám něco z toho ukázat.

Máte dvě možnosti. Buď se necháte zavřít a stanete před federálním soudem. Ten vás pošle na dlouhou dobu do vězení. A nejen vás, nýbrž i Ingu a Petera, kteří se rovněž provinili. Jestliže odejdete do vězení, vašeho Michaela musíme dát do dětského domova, protože nemáte příbuzné.

A potom je druhá možnost – začnete s námi spolupracovat proti KGB. Jestliže se osvědčíte, můžete vy a vaše rodina zůstat navždy ve Spojených státech. Přestěhujeme vás, dáme vám novou identitu a zajistíme vaši bezpečnost. Pro vás válka skončila. Když nebude souhlasit, okamžitě zatkneme také vaši ženu a staršího syna za špionáž.

Nakonec přikývl, nic jiného mu nezbývalo. Ale měl dvě podmínky. Nebudu muset nikoho zabít! A za druhé nevezmete mi mou víru – jsem komunista a vždycky jím budu! Agenti FBI se mu vysmáli. Přehled a podrobnosti o jejich stycích, které policisté znali, Herrmannem otřásly – nemá šanci něco zapřít. Zdejší kontrašpionáž hluboce pronikla do všech operací, které KGB na území USA dělala.

Od té doby pracoval Herrmann jako dablér ve prospěch FBI. Její agenti připravovali jeho zprávy pro Moskvu, odpovídali na otázky. V prosinci 1978 KGB povýšila do hodnosti plukovníka a vyslovila mu uznání za práci. Začátkem září 1957 rozhodlo FBI, že zpravodajskou hru skončí. Mezitím se Herrmann s některými agenty FBI, kteří o ně pečovali, velice sblížil.

Koncem měsíce se celá rodina odstěhovala do San Diega v Kalifornii, tedy do oblasti, kde Sověti mohou operovat jenom velice obtížně. Ostatně s největší pravděpodobností zůstali i nadále pod ochranou speciální jednotky FBI, která se stará o všechny defektory z Východu.

Dostali novou identitu, aby je agenti KGB nemohli ohrozit. „Jméno jsem si mohl vybrat," vzpomínal Dalibor Valoušek. „Křestní jméno jsem si zvolil podle svého prvního učitele špionáže – Alexander. A příjmení podle starého českého grafika Holara. Takto jednoduše psané, bez zdvojených písmen, jak je v Americe zvykem. A s těmito dokumenty, které už dávno nejsou tajné, žijeme dodnes."

V roce 1982 se KGB a československá rozvědka shodly na tom, že Valouška-Herrmanna mohou odepsat. Zradil! Vkladní knížku, na níž mu v Praze ukládaly mzdu, předala pražská centrála sovětskému velvyslanectví. Federální ministerstvo vnitra ho rovněž zbavilo československého státního občanství.

Přesto zůstal myšlenkám komunismu věrný. „Když je manifestace před Bílým domem ve prospěch Kuby nebo Číny, vždycky tam jdu," svěřoval se nám. „A s transparentem." Domů se Daša Valoušek podíval až v devadesátých letech.
(Během svého kanadského pobytu se Valouškovi velmi dařilo v podnikání. Nejprve prodávali rychlé občerstvení – na jeho obložené housky stály fronty – pak se dal na výrobu filmových propagačních šotů a reklamy. S touto identitou se loučil velmi nerad. V Americe si navíc začal uvědomovat, že si Rusové neuvědomují podstatu a smysl demokracie a že jej nutí k nesmyslným a nereálným úkolům. Stále například hledali jakési tajné hlavní centrum, ze kterého je celá Amerika řízena. Domnívali se, že je takové centrum skryto v Hudsonově institutu a nutili Valouška, aby tam začal jako vědec pracovat, co mj. znamenalo nutit ho do něčeho, k čemu neměl žádný vztah a v rámci čeho nemohl využít své schopnosti. D.N.)
Karel Pacner

13.6. 2002 12:09:09 - Československo ve zvláštních službách - 16. díl
Invazi do Československa připravila KGB
Západ nemá zájem, aby se rozdělení Evropy vzniklé po druhé světové válce změnilo, ani o to, aby experiment s vylepšením komunistického režimu v Československu, jemuž se začalo říkat „socialismus s lidskou tváří", měl úspěch. K tomuhle závěru došli důstojníci pražské centrály rozvědky ministerstva vnitra. Jak na to přišli? Rozebrali si své styky se západní společností, výsledky zpravodajských her, které hráli se svými protivníky za šumavskými kopci, i smutnou zkušenost Maďarska z podzimu 1956. Stejný zájem měly sovětská KGB, vedená Jurijem Andropovem, a východoněmecká tajná policie Stasi.
------------------------------------------------------------------------

Reformátoři převzali iniciativu
Narůstající obtíže československé společnosti, které nikdo neřešil, se projevovaly také v obou výzvědných službách – jak ministerstva vnitra, tak ministerstva národní obrany. Není divu, že se tam od začátku šedesátých let pozvolna formovaly dva proudy: reformní a konzervativní. Tedy stejně jako v celé společnosti.

Většina reformně myslících důstojníků nebyla svázaná s bezpečnostním aparátem padesátých let – přicházeli totiž na ministerstvo vnitra ve druhé polovině tohoto desetiletí z vysokých škol. Tihle lidé znali cizí jazyky, uměli získávat zkušenosti v západním prostředí a navazovat styky s lidmi, kteří je intelektuálně obohacovali. K tomu jim dopomohlo i jejich zařazení na odbory politické a vědeckotechnické rozvědky.

Naproti tomu konzervativci dlouhá léta sloužili na kontrarozvědce či na rozvědce. V minulosti se podíleli na honbě za nepřáteli socialismu i na vykonstruovaných politických procesech. Odtamtud si odnesli sekyrnické vystupování a příliš přímočaré myšlení, které neodpovídalo potřebám zpravodajské činnosti. Chybělo jim všeobecné vzdělání, cizí jazyky znali špatně, zpravidla nanejvýš trochu německy, a zkušenosti získávali na místech, kde se nemuseli s cizinci tolik stýkat – především v německo-rakouském úseku a na nelegální rozvědce.

Akční program rozvědky se opíral o dosavadní analýzy činnosti složek ministerstva vnitra a o diskuse, které mladí důstojníci vedli od začátku šedesátých let. Ze šesti bodů byl nejdůležitější ten první: Těžištěm práce zůstanou i nadále strategické úkoly Varšavské smlouvy, ovšem s důrazem na národní zájmy republiky.

To znamenalo omezit činnost ve prospěch KGB, zvláště pak odejít z některých zemí Afriky a Latinské Ameriky, kde víc hájila zájmy Sovětů, než ekonomické potřeby republiky. Československo mělo diplomatické styky s 61 státy světa, nicméně důstojníci rozvědky pracovali v 72 zemích. Výzvědná služba se měla zreorganizovat, snížit stavy a zvýšit efektivitu, organizačně se začlenit pod jiný orgán než je ministerstvo vnitra a do jejího čela se měl dostat člověk s politickým kreditem.

Sovětští nelegálové jako provokatéři
Cenné informace rozvědky KGB z terénu často znehodnocovala jejich analýza v moskevské centrále. To se opakovalo i v případě Pražského jara. Ideologické klapky způsobily, že KGB nedokázala správně pochopit situaci a oháněla se spiknutím a konspirací.

Už v březnu 1968, kdy se na sovětském politbyru poprvé hovořilo o možnosti vojenské invaze, nařídil předseda KGB Jurij Andropov zahájit operaci proti Československu pod krycím označením Progres. Moskevští šéfové dospěli k názoru, že do východní a střední Evropy proniká západní ideologie, způsob života i zpravodajské služby.

Stěžejní součástí operace Progres se stalo vysílání nelegálů ze Západu do republiky, kteří sem přijížděli jako turisté a novináři. Předpokládalo se, že „kontrarevolucionáři" budou k lidem se západními pasy přátelštější a upřímnější. A také měli provokovat lidi k protisovětským akcím. Poprvé v historii sovětských výzvědných služeb byli použiti nelegálové k akcím uvnitř zemí komunistického bloku. Do 12. května se mělo v Československu rozvinout patnáct nelegálů – to bylo víc, než kdy bylo vypraveno do kterékoliv západní země v tak krátkém čase.

ČESKOSLOVENSKO VE ZVLÁŠTNÍCH SLUŽBÁCH
Česká televize vysílá na ČT 2 seriál Československo ve zvláštních službách. iDNES připravil ve spolupráci s autorem seriálu Karlem Pacnerem speciální přílohu o tomto projektu. Čtrvtý díl stejnojmenné knihy o československých výzvědných službách vychází v létě.Sovětský premiér Alexej Kosygin upozornil 10. května svého československého partnera Oldřicha Černíka, že mezi západními turisty jsou „agenti a sabotéři" a že ČSSR špatně hlídá své hranice. Právě v té době dostali nelegálové Vasilij Gordijevskij-Gromov a Valentin Gutin-Gurjev, kteří sloužili ve Spolkové republice, nový velký úkol – unést české spisovatele Václava Černého a Jana Procházku.

Gurjev napsal dopis Černému: Hrozí vám nebezpečí od odpůrců reforem, a proto vám nabízím bezpečný úkryt. Stejné varování poslal i Procházkovi. Předpokládalo se, že od nelegálů převezme oba spisovatele oddělení speciálních akcí a převeze je auty s diplomatickými čísly bez jakékoliv kontroly do NDR.

Jenže únosy se nepovedly. Černý přežil dvacet let perzekuce a nyní tvrdil: Nevěřím, že mne čeká ještě něco horšího. A o Procházku se zase staral ministr vnitra Josef Pavel. Centrála také přehlédla jazykové bariéry – zatímco Černý znal jazyky, Procházka hovořil jenom česky.

Kromě toho začali do Prahy přijíždět důstojníci rozvědky z moskevské centrály. Bývalý poradce v ČSR plukovník Borij Nalivajko dostal příkaz, aby se svou ženou a ještě s jednou manželskou dvojicí odjeli jako pacienti do Karlových Varů. Odtud navázali kontakty s důstojníky StB, kteří bojovali proti reformistům.

Později se Nalivajko přesunul do Prahy. „Měl jsem pod sebou osm lidí," řekl reportérům České televize. „Oddíl, který se přesunul do Československa, čítal asi stovku operativců. Byli všude – v Bratislavě, v Ostravě, v Brně i v dalších městech. Pro jistotu – kdyby bylo třeba někoho zatýkat, vyslýchat a podobně."

Vedení republiky podle KGB
V létě sestavila sovětská tajná policie seznam vedení státu, které by mělo vzniknout po sovětské intervenci. Ke členům předsednictva Aloisi Indrovi, Drahomíru Kolderovi a Vasilu Biľakovi přidali bývalého premiéra Jozefa Lenárta a bývalého ministra vnitra Rudolfa Baráka.

Tito čtyři aktivní politici – tedy bez Baráka – často chodili na sovětskou ambasádu. Tam tedy mohli Sověti s nimi dojednávat další podrobnosti postupu. Avšak někteří prosovětští členové nejvyššího vedení KSČ s účastí Baráka nesouhlasili. Museli by se s ním dělit o moc a obávali se jeho intrikářství. KGB nezbylo nic jiného, než bývalého ministra ze seznamu vyškrtnout.

Ideová bariéra československých komunistů
Třebaže českoslovenští zpravodajci nikdy nepracovali proti spojencům z Varšavské smlouvy, nemohli si nepovšimnout, že v NDR a v Polsku se hromadí sovětská vojska. Náčelník vojenské rozvědky generál Oldřich Burda na to před Velikonocemi upozornil náčelníka Generálního štábu Karla Rusova. Rusov nařídil velitelům divizí nejnižší stupeň pohotovosti.

Tři týdny nato, večer 8. května, se dověděla Zpravodajská správa GŠ, že v Polsku poblíž Českého Těšína se soustřeďují dvě sovětské tankové divize. Na Hradě probíhala recepce na počest státního svátku. Po jejím skončení ohlásil Dzúr šokující zvěst o obou divizích prvnímu tajemníku ÚV KSČ Dubčekovi. A ten se rozohnil: Já je sem nepustím! Jak je mám rád, tak je sem nepustím!

Později se ukázalo, že 24. tanková divize generála Grigorije Jaškina dostala od Jakubovského rozkaz překročit 9. května v 11 hodin hranice. Na Ostravsku je měli uvítat člen předsednictva ÚV KSČ Drahomír Kolder, tajemník ÚV KSČ Alois Indra a vedoucí tajemník KV KSČ Oldřich Voleník.

„Zpravodajská služba hodnotila situaci jako velmi vážnou," vzpomínal bývalý Burdův zástupce Jaroslav Vinkler. „Podle našeho názoru to byl způsob vojenského nátlaku na změnu vnitřní politiky. Avšak generál Rusov tuto formulaci odmítl. V prostředí, v němž jsem já pracoval, existovala ideová bariéra – a ta nepřipouštěla, že by mezi spřátelenými socialistickými státy bylo něco takového možné."

Avšak všichni českoslovenští politici, stejně jako vojáci, trpěli „ideovou bariérou". Nedovedli si představit, že by jejich „věčný spojenec" mohl proti nim vojensky vystoupit. V Praze se pohybuje spousta „krátkovlasých turistů", tedy příslušníků KGB. Nemáme se pokusit zjistit, co tady dělají? I tenhle nápad Rusov alibisticky odmítl.

Selhání západní špionáže?
Západní tajné služby sledovaly vývoj v Československu. To bylo normální. Avšak Andropov v tom spatřoval důkaz, že se na Pražském jaru podílejí. Moskevská Pravda dokonce 19. července 1968 otiskla výtah z plánu CIA na „ideologickou sabotáž" v Československu, který měl být předehrou k „liberalizaci ČSSR a východního Německa". Tento falzifikát vyrobila správa A (aktivní opatření) první hlavní správy KGB.

Jak uvedl americký historik Mark Kramer, pro CIA v Moskvě nepracoval žádný informátor. To potvrdil v diskusi na mezinárodním semináři o srpnu 1968, který se konal roku 1994 v Praze, i tehdejší šéf zpravodajské služby státního departmentu Nathanel Davis. Přesto mělo mít NATO přehled o soustřeďování sovětských divizí, aby si dokázalo odvodit, nakolik je může ohrozit. Navíc si soustřeďování a směry nasazení těchto vojsk ověřovalo odposlechem rádiových hovorů a z družicových snímků.

Americké špionážní družice tehdy ještě nedokázaly vysílat zachycené záběry průběžně rádiem do řídícího střediska, nýbrž je odesílaly k Zemi v pravidelných intervalech ve výsadkových schránkách. A proto dostali analytici CIA fotografie zobrazující bezprostřední nástup sovětské armády na Československo přesně podle harmonogramu až několik dnů po zahájení této intervence.

Šéf britské výzvědné služby MI 6 Dick White si v memoárech posteskl: „Věděli jsme dokonce, kolik každý voják dostává denně housek a co jí, ale nemohli jsme zjistit, jaké má rozkazy."

„Pravičáci" v internaci
V úterý 20. srpna 1968 večer, kdy sovětské tanky přerazily závory na přechodech z NDR a Polska a kdy sovětští výsadkáři přistávali na ruzyňském letišti, nezapomněl agent KGB Viliam Šalgovič, který byl náměstkem ministra vnitra, ani na rozvědku. Poslal tam nové vedení složené ze spolehlivých důstojníků. Do čela „revolučního štábu" postavil nedávno odvolaného náčelníka Josefa Housku.

Ve vrátnici centrály se usadila skupina „marxistů-leninovců" se seznamem 29 „pravičáků", který sestavili Šalgovič, Houska a jejich lidé. Samozvaná stráž třídila příchozí podle seznamu. Nemáš zbraň? Ne! Tak tě stráž odvede do kaple! – přikazovali každému člověku zapsanému na černé listině.

V kapli křížovníků, dávno přeměněné na zasedací síň, seděla dva strážní. Snažili se tvářit neutrálně. Internovaným nedovolili telefonovat, ale spolu s nimi poslouchali z tranzistorového rádia vysílání legálního rozhlasu. Mnozí internovaní se obávali: Dopadneme jako Maďaři v šestapadesátém. Pošlou nás na Sibiř! Jenže se pořád nic nedělo. Na co čekáte? Kolegové se samopaly stereotypně odpovídali: Na prohlášení dělnicko-rolnické vlády...

Moskevský scénář se zadrhl. Pražský rozhlas v noci na 21. srpna odvysílal do světa prohlášení předsednictva ÚV KSČ, že vojska Varšavské smlouvy k nám přichází neohlášena a nezvána. Naopak pozvání skupiny „předních stranických a státních činitelů" k „záchraně socialismu v Československu" pořád nikdo nezveřejňoval. Na celém území republiky se projevil pasivní odpor proti okupantům, který nečekali ani jejich velitelé, ani domácí kolaboranti.

„Revoluční vedení" rozvědky nedostávalo žádné přesné direktivy. Co s internovanými? Propustíme je! Stejně o nich víme. Když bude třeba, tak si pro ně dojdeme. „Pravičáci" zamířili do vzdálené hospody, kam lidé z rozvědky nikdy nechodili. Musíme se domluvit, co budeme dělat dál! Doma spát nemůžeme, tam by nás vyhmátli, musíme ke kamarádům, kteří nemají s vnitrem a partají nic společného. Musíme si najít soukromé konspirační byty!

Současně si s ulehčením uvědomovali: Na rozvědce nepochybně končíme, do těch zdí už se vracet nebudeme. Přesto musíme něco dělat, musíme se postavit na odpor. Nejdřív se domluvíme na vzájemném konspirativním spojení! A ustavíme operační štáb, který naváže kontakt s ministrem Pavlem. Potom pomáhali organizovat ve Vysočanech 14. sjezd KSČ.

Zatčení Dubčeka řídil plukovník Nalivajko
Devatenáct sovětských tanků přivedl důstojník kontrarozvědky Šimon o jedenácté hodině 21. srpna před budovu sekretariátu ÚV KSČ. Za KGB tam byl plukovník Nalivajko, který velel zatčení Dubčeka a dalších členů komunistického vedení.

NATO uvedlo svá vojska v západní Evropě do stavu zvýšené pohotovosti. Rovněž tak se ještě víc aktivizovaly všechny zpravodajské služby. Ostatně to dokládá i zvýšená činnost všech rádiových centrál těchto služeb. Například vysílačka BND v Mnichově vyslala svým agentům ve státech Varšavské smlouvy jakési heslo, které nikdo nerozluštil.

Teprve v úterý 27. srpna – po příletu nejvyšších představitelů z Moskvy, kde jednali se Sověty – se mohli sesazení funkcionáři bez obav vrátit.

Čistka ochromila výzvědné operace
I po invazi zůstávali nelegálové hlavní zbraní Andropova v Československu – měli odkrývat a destabilizovat pravičáky. V srpnu jich tam vyslal čtrnáct. V letech 1968 až 1969 se vystřídalo v ČSSR celkem 29 sovětských nelegálů.

V lednu 1970 vyhlásil ÚV KSČ prověrky všech komunistů – čistku, jaká neměla v dějinách československého komunismu obdoby. S rozvědkou se muselo rozloučit 35 procent důstojníků. Další vlny vyhazovů následovaly ještě do poloviny sedmdesátých let. Čistka službu ochromila. Odešla většina operativců, kteří řídili akce v zahraničí, a rovněž důstojníci, kteří pracovali na klíčových místech v centrále.

V armádě začaly tvrdé postihy už na podzim 1968. Do konce roku muselo opustit Zpravodajskou správu na osmdesát důstojníků. V dalším roce čistka pokračovala ještě ve větším rozsahu.

Nedozírné důsledky
Normalizační vedení rozvědky tvrdilo, že západní zpravodajské služby měly zájem o získání našich důstojníků už od ledna 1968. Do konce léta 1969 údajně zaznamenalo osmnáct neúspěšných pokusů o jejich zverbování. O pokusech úspěšných nemůže vědět. Z první správy uteklo osm důstojníků, všichni do USA.

Málokdo si uvědomuje, že rok 1968 byl také přelomem v dějinách špionážních služeb států sovětského bloku. Do té doby jim dobrovolně a s nadšením sloužily desítky a stovky komunistů a dalších levicově orientovaných lidí, kteří podlehli kouzlu myšlenek socialismu. Avšak záběry tanků s rudou hvězdou na Václavském náměstí, které kulomety poznamenaly budovu Národního muzea, a celé zardoušení reformního hnutí vyhnalo valné většině ideologicky motivovaných agentů tyhle naivní představy z hlavy.

Pravda, pár zanícených socialistů zůstalo, dokud jim to věk dovolil. Nicméně noví vyzvědači si udělali ze zrazování svých států obchod, často lukrativní. Komunistickým myšlenkám nevěřili – jejich náboženstvím se staly tisíce dolarů, liber a marek, které plynuly jako honoráře na jejich účty.
Karel Pacner

6.6. 2002 6:49:01 - Československo ve zvláštních službách - 15. díl
Špinavé triky čili dezinformace jsou věčné
Aktivní opatření čili špinavé triky patří k tradičním metodám špionážních služeb. Na první správě je dlouhou dobu dělaly všechny operativní odbory. Roku 1959 založila KGB speciální správu aktivních opatření a jejího příkladu postupně následovaly rozvědky ostatních zemí. V Praze vznikl 8. odbor pro aktivní opatření v únoru 1964.
------------------------------------------------------------------------

Jejím náčelníkem jmenoval Houska majora Jiřího Stejskala-Boreckého, který předtím vedl skupinu řídící operace v Latinské Americe. Jeho zástupcem se stal kapitán Ladislav Bittman-Brychta, který dostal na starost dezinformace, politické provokace a černou propagandu.

Operace Neptun
Koncem dubna 1964 se Bittman jako sportovní potápěč vrátil z průzkumu Čertova jezera u Železné Rudy na Šumavě. Štáb pořadu Zvědavá kamera Československé televize chtěl natočit pořad o této oblasti, která donedávna patřila do zakázaného pohraničního pásma a nyní byla zpřístupněna veřejnosti. Nejdřív pobývali televizní pracovníci u Čertova jezera, později chtěli filmovat ještě u Černého jezera.

Stejskal se jen tak mimochodem zeptal Bittmana, co v jezeře našli. Kapitán zavtipkoval: Zatím nic senzačního. Jenom několik beden s výbušninami. Možná že bychom měli pomoci Zvědavé kameře k úspěchu a hodit tam pár mrtvol...

Major, který dosud marně vymýšlel nějakou bravurní akci na zahájení činnosti odboru, si uvědomil jedinečnou příležitost: To není špatná myšlenka. To je právě to, co hledáme. Mrtvoly? – zapochyboval Bittman. Ale ne, dokumenty... Pár beden s nacistickými dokumenty. Z toho by mohlo být západním Němcům setsakramentsky horko.

V československých, východoněmeckých a sovětských archivech ležely spousty spisů, některé z nich kompromitovaly politiky, novináře, podnikatele ve Spolkové republice. Tajné služby je původně chtěly využít ke zverbování těchto lidí, ale potom od toho z různých důvodů ustoupily.

Kdyby nyní tyhle papíry předaly západoněmeckým soudům, aby na základě nich bývalé nacisty potrestaly, všichni by se ptali: A proč s takovým zpožděním? Navíc by si těchto případů nemusel nikdo všimnout. Jenže když je vytáhneme před televizními kamerami ze dna tajuplného Černého jezera, soustředí se na ně pozornost světa. Bude to jedinečné politikum!
ČESKOSLOVENSKO VE ZVLÁŠTNÍCH SLUŽBÁCH
Česká televize vysílá na ČT 2 seriál Československo ve zvláštních službách. iDNES připravil ve spolupráci s autorem seriálu Karlem Pacnerem speciální přílohu o tomto projektu. Čtrvtý díl stejnojmenné knihy o československých výzvědných službách vychází v létě.

V posledních týdnech války prchali přes Šumavu směrem na západ tisíce německých vojáků, esesáků, zpravodajců, gestapáků... Mohli si proto ulehčit cestu tím, že bedny s dokumenty, které jim překážely v rychlejším postupu, svrhli do jezera. Tam je nikdo hledat nebude! – uvažovali. – Později, až nastane příhodná doba, se pro ně vrátíme...

Plánovaná operace dostala krycí název Neptun. Náčelník rozvědky Houska, ministr vnitra Štrougal a sovětští poradci byli nadšeni. První správa potřebovala čas na to, aby shromáždila dokumenty, které chtěla jakoby znovuobjevit, a technická správa MV zase několik týdnů na vyhledání starých německých beden. Pracovníci televize se dověděli, že s průzkumem Černého jezera mohou počítat až začátkem léta: Teď tam proběhnou vojenská cvičení a přesuny...

Avšak v domácích archivech našli důstojníci dezinformačního odboru žalostně málo vhodných materiálů. Už se zdálo, že slibná akce zhasne. Najednou přišel záchranný pás z Moskvy ve formě vzkazu náčelníka správy dezinformací KGB generála Ivana Agajance: Našli jsme originální nacistické dokumenty. Pošleme vám je během několika dnů.

Nedošly ani po dvou týdnech. Nezbylo nic jiného, než vhodit připravené bedny do Černého jezera bez sovětských dokumentů. Jednu noc koncem května je tam skupina pracovníků rozvědky umístila. Předtím důstojníci zpravodajského odboru sušické brigády Pohraniční stráže zreorganizovali hlídky tak, aby nic neviděly. Nakonec potápěč Bittman zamaskoval bedny tak, aby vypadaly, jako by tam ležely dvě desetiletí.

Bedny nacistických písemností
Štáb Zvědavé kamery, doprovázený početnou skupinou domácích a zahraničních novinářů, začal průzkum Čertova jezera 26. června. Po osmi dnech se všichni přesunuli k Černému jezeru.

„Musel jsem se postarat o to, abychom bedny našli," vzpomínal Bittman. „Hned první den, 3. července, jsme se ponořili s Pepíkem Merglem a já ho tahal do toho místa, kam jsme bedny svrhli. Začal tam hrabat v bahně a pak první z nich objevil. Signalizoval jsem mu, že musíme jít nahoru, abychom to oznámili." Na to už čekal major Pohraniční stráže Ladislav Klika. Ničeho se nedotýkejte! – nařídil jim. Musí je vyzvednout vojenští ženisté! Co kdyby je Němci zajistili trhavinami!

Dne 14. července 1964 vydala Československá tisková kancelář oficiální zprávu ministerstva vnitra o nálezu: „V bednách byly v izolační vrstvě kovové krabice. Obsahují nacistické písemnosti z období druhé světové války. Písemnosti byly předány skupině expertů... Ministerstvo vnitra děkuje touto cestou našim občanům, kteří v uplynulých dnech poskytli jeho orgánům cenné informace o možnostech různých úkrytů nacistických materiálů..."

Jenže dokumenty z Moskvy pořád nepřicházely. Současně se mezi pracovníky televize a nezasvěcenci z ministerstva vnitra šířila šeptanda: Bedny hodili do Černého jezera pracovníci rozvědky.

Až v polovině srpna přivezl kurýr KGB letadlem několik pytlů spisů. Stejskal, Bittman a další důstojníci rozvědky z nich vybrali nejzajímavější: Dokumenty o operacích nacistické bezpečnostní služby SD v Itálii, o přípravách diverze proti americkému štábu v Itálii skrývající se pod názvem Anzio, o důvodech potlačení povstání nacistů v Rakousku roku 1934, o vyvražďování civilního obyvatelstva Ukrajiny jednotkami SS, dále záznamy z porad německé zpravodajské služby v Berlíně...

Avšak na některých papírech zůstaly poznámky inkoustovou tužkou v azbuce – dílo fušérských sovětských archivářů. To jim ubíralo punc věrohodnosti. Není divu, že na tiskovou konferenci se ministru vnitra Lubomíru Štrougalovi příliš nechtělo. Stejskalovi a Bittmanovi řekl: Když to nevyjde, jdete oba do basy!

Kampaň proti promlčení nacistických zločinů
Zhodnocení údajného nálezu z jezera se uskutečnilo ve studiu Čs. televize v Praze na Gorkého náměstí 15. září 1964. Sjeli se na ně novináři z celého světa. „Šumavský nález má vpravdě historický význam," tvrdil ministr Štrougal. „Jedná se o část materiálů jednotlivých úřadoven RSHA, tedy Říšského hlavního bezpečnostního úřadu, z jeho činnosti v různých oblastech.

Obsahuje jednak dokumenty k událostem, které jsou již historicky objasněny a doloženy, vedle toho jsou však součástí nálezu také dokumenty, jejichž existence se předpokládala, ale nebyly dosud nalezeny." A potom charakterizoval nejdůležitější dokumenty.

„V materiálech byly nalezeny i údaje týkající se agentů a konfidentů sicherheitsdienstu a gestapa. Jistě pochopíte, že jde o materiál, který nelze v zájmu bezpečnosti naší republiky v současné době zveřejnit..." Agenti, třeste se! A opravdu, následovaly nevysvětlitelné sebevraždy u nás, v NDR i ve SRN, stejně jako nenadálé tiché odchody některých nikoliv klíčových politiků ze scény.

„Důležité nacistické dokumenty nalezené v šumavském jezeře umožňovaly oživit kampaň proti promlčení válečných zločinů ve Spolkové republice Německo, ke které mělo dojít v květnu 1965, posílit protiněmecké nálady mezi západoevropskými partnery SRN a případně ochromit část Gehlenovy zpravodajské sítě v ČSSR prohlášením, že mezi nalezenými dokumenty byly také seznamy nacistických agentů," napsal Bittman ve svých memoárech Špionážní oprátky. „Část Gehlenovy poválečné sítě ve východní Evropě se rekrutovala z řad nacistických agentů a kolaborantů."

O nacistické dokumenty měli zájem jak historici, tak vlády. Ve Vídni vydali z dokumentů, které se týkaly Rakouska i esesáckého vraždění na Ukrajině, několik knih. I když se, pravda, někteří historici podezřívavě pozastavovali nad poznámkami v azbuce, které viděli na okrajích. Prostřednictvím svých velvyslanectví získaly USA, Velká Británie, Francie a Nizozemí spisy o pronásledování jejich občanů nacisty a brutálním zacházení se zajatci.

O těch dokumentech, které pocházely z domácích archivů a o nichž českoslovenští historici už dřív věděli, se v doprovodných listech o Černém jezeře decentně nemluvilo. Řadu materiálů, většinou z domácích archivů, zpracovali redaktoři zahraničního vysílání Československého rozhlasu pro jednotlivé země – francouzsky, italsky, německy.

Operace Neptun byla dezinformací i pro většinu nejvyšších československých činitelů. „S výjimkou prezidenta Novotného a ministra vnitra Štrougala," napsal Bittman, „žádný ze členů vlády netušil, že šumavský nález je historický podvod."

Po skončení akce Neptun navrhovala KGB, aby ji československá služba zopakovala na jiném místě. Rusové chtěli dodat další materiály. Ale vedení služby odmítlo – obávalo se, že by takové náhody začaly být podezřelé a že by jim v zahraničí přestali věřit.

Operace proti Indonésii
Kapitána Loudu upoutal svazek Williama Palmera, ředitele Společnosti amerických filmových importérů v Indonésii. A pak si vzpomněl. Vždyť z obavy, že hollywoodské filmy svádějí mládež na špatnou cestu, založili před časem někteří tamní levicoví intelektuálové Akční výboj pro bojkot amerických filmů. Výbor požádal vládu, aby tyto filmy zakázala.

A co kdybychom toto úsilí ještě podnítili? – začal uvažovat Louda. Budeme tvrdit, že Palmer je agentem CIA. O spojení s CIA tam nebyla žádná zmínka – ale kdo to může u tak vlivného člověka, který se stýká s nejvyššími politiky včetně prezidenta Sukarna, vyloučit? Indonésie patřila mezi důležité státy třetího světa, které navázaly úzký kontakt se zeměmi sovětského bloku a s Čínou. Měla ohromný vliv na všechny své sousedy mezi jihozápadním výběžkem Asie a Austrálií.

Archivní materiály stačily Loudovi k tomu, aby napsal článek o Palmerovi jako o americkém agentu číslo jedna v Indonésii. Společnost amerických filmových importérů vylíčil jako krycí firmu pro filiálku CIA. Měsíčně dostává dva miliony dolarů na financování podvratné činnosti, podplácení politických stran a vládních úředníků – tvrdil.

Rukopis poslala centrála na rezidenturu v Dillí. To je vyzkoušený trik – nejlepší je otisknout dezinformaci v jiné zemi, než kam míří. Na místo určení pak doputuje jako zpráva, která koluje v zahraničním tisku – a to svým způsobem zaručuje její věrohodnost. Přes dva další spolupracovníky dorazil článek na Cejlon. A 12. září 1964 ho otiskl deník The Ceylon Tribune, potom singapurský Barisan Socialist Bulletin a nakonec pronikl i do Indonésie.

Teď proti americkým filmům už nevystupoval jenom malý výbor intelektuálů, ale veškerý jakartský tisk. Nepřítelem přestaly být pouze americké filmy, nepřítelem se staly USA – diplomaté, firmy, úřady, dokonce i Mírové sbory, které měly převážně humanitární poslání. Do vlastenecké a revoluční atmosféry, která současně brojila proti „světovému imperialismu", bylo jednoduché vhodit primitivní zápalku.

Začátkem prosince 1964 zdemolovali djakartští studenti knihovnu americké Informační služby. Pošťáci odmítli rozesílat její tiskoviny. Koncem února 1965 zaútočili studenti na rezidenci amerického velvyslance. Hnutí žen požádalo prezidenta Sukarna, aby vyhostil Palmera jako agenta CIA.

Prezident pochopil, že když označí za viníka všech obtíží Spojené státy a imperialismus, udrží se dál v křesle. Stačí, když řekne, že Američané způsobili inflaci, chaos v hospodářství, napětí mezi politickými stranami a rozpory s Malajsií. Začátkem března Sukarno obvinil USA ze spiknutí proti všem „novým nezávislým státům" a demonstrace ještě zesílily.

Na pokyn generála Ivana Agajance, šéfa dezinformační správy KGB, se do hry zapojil i moskevský rozhlas. Potom podsunula československá rozvědka svému agentu, který byl indonéským velvyslancem v jednom evropském státě, zprávu, že se CIA chystá zavraždit prezidenta. Ambasador byl současně důstojníkem indonéské výzvědné služby, tedy orgánu velmi kompetentního. Sukarno tento údajný americký plán prozradil 28. května 1965 na schůzce s oblastními veliteli armády.

Situace využili Sukarno, indonéští komunisté a Čína. Sukarno chtěl odstranit „zrádnou pravici", komunisté usilovali o moc a Číňané plánovali vytvoření svého impéria. Rezidentury rozvědek Varšavské smlouvy, které pracovaly na ambasádách v Djakartě, neměly o těchto plánech ani tušení. To jenom dokládá, jak špatně se jejich důstojníci orientovali v tamním politickém životě a jak malý vliv měli na místní komunistické špičky.

V noci na 30. září 1965 zahájily komunistické milice se Sukarnovým požehnáním protivládní puč. Nejdřív zavraždily šest předních generálů v domnění, že bezhlavou armádu tím dezorientují. Avšak do čela vojáků se okamžitě postavil generál Suharto, který proti komunistům a jejich příznivcům krutě zakročil. Komunistické vůdce nechal zastřelit. Na půl milionu lidí bylo zabito či popraveno, další miliony skončily na dlouhá léta v koncentrácích na pustých ostrovech.

V Indonésii zvítězila vojenská diktatura, která smetla jakékoliv flirtování s komunismem i maoismem. Úspěch operace Palmer nebyl rozhodujícím podnětem ke komunistickému puči, nýbrž gólem do vlastní branky. Současně ukázal, jak je nebezpečné podněcovat nepokoje, když rezidentura nemůže zaručit, že operace proběhne žádoucím směrem.

Vliv v rozvojovém světě
V roce 1964 se českoslovenští zpravodajci dokonce pokusili ovlivnit prezidentské volby v USA. Různým osobnostem, které vyčetli z knih typu Who is Who, rozesílali tisíce letáků poukazujících na to, že republikánský kandidát Barry Goldwater je rasista. Odpor proti Goldwaterovi měl jediný důvod – vystupoval ostře proti Sovětskému svazu. Ovšem tento pokus neměl žádný praktický význam – připustil při slyšení před podvýborem Kongresu v roce 1971 Bittman označený kvůli své bezpečnosti jako Mr. Britt.

Dezinformační akce v Africe, Asii a Latinské Americe – často hůře připravené a snáze odhalitelné – přijímala veřejnost mnohem spontánněji, než v Evropě a v Severní Americe. Předně tamní obyvatelé nebyli zvyklí hlouběji se zamýšlet nad zprávami sdělovacích prostředků. Za druhé v těchto zemích panovala nálada proti západním mocnostem, takže každé takové obvinění obyvatelé snáze přijímali. Ovšem ani politický vývoj v rozvojových zemích nemohly tyto akce zásadně ovlivnit – to spíš patřilo mezi zbožné přání autorů dezinformačních operací.

V západoevropských státech a v Severní Americe bylo obtížné najít vlivného novináře anebo vlivný list, který by uveřejnil lež určenou k vyvolání nějaké kampaně. To si žádný cti dbalý novinář, žádná cti dbalá redakce nedovolila. Přesto si československá rozvědka vytvořila postupem času několik kanálů, jimiž své dezinformace šířila.

Její důstojníci se stýkali s řadou novinářů z různých vlivných listů, které potom skrytě i nezakrytě ovlivňovali. Například začátkem šedesátých let získali ke spolupráci jednoho redaktora nezávislého francouzského listu Le Canard Enchainé s půlmilionovým nákladem. Jeho pomocí otiskoval tento deník řadu článků, které jako by odhalovaly nepravosti různých západních politiků a velitelů NATO, činnosti CIA a dalších tajných služeb – tím vlastně diskreditovaly západní systém.

Ve Vídni zase založila první správa za pomoci Čs. tiskové kanceláře malé nakladatelství Fritz Verlag. „Úkolem nakladatelství bylo publikovat v německy mluvících zemích knihy, které byly v souladu s politickými zájmy komunistického bloku," vysvětlil Bittman, „ale bez otevřené marxisticko-leninské frazeologie, která by mnohé čtenáře odradila."

Podle názoru pamětníků neměl odbor aktivních opatření žádný praktický význam. „Jeho akce v podstatě jenom dloubaly slona kružítkem," vyjádřil se jeden z nich pohrdavě. „V letech 1964 až 1965, kdy jsem tam pracoval, jsme ročně produkovali 100 – 120 operací," vzpomněl si Bittman. „Drtivá většina nevycházela ze zájmů Československa, ale Sovětského svazu. Ovšem ve prospěch KGB pracovala celá naše rozvědka."
Karel Pacner

30.5. 2002 7:02:39 - Československo ve zvláštních službách - 14. díl
Nelegálové - vyzvědači pod cizími jmény
Na nátlak Sovětů začala československá rozvědka připravovat v roce 1953 nový druh vyzvědačů – nelegály. Nelegál je pečlivě vybraný člověk, který dostane statut důstojníka rozvědky a odchází pod falešnou identitou do cílové země. Jeho příprava je složitá, zdlouhavá a pracná. V době, kdy se sovětský blok připravoval k přepadení a bolševizaci západní Evropy a potom celého světa, měli nelegálové zůstávat v záloze a probudit se k činnosti až těsně před zahájením útoku. Ovšem to byla teorie. Nakonec dostávali některé běžné, nicméně závažné operační úkoly.
------------------------------------------------------------------------

První dvojice šla do západního Německa
I pro příslušníky československých výzvědných služeb byl pojem nelegálů nový. Pouze ti, kteří se seznámili s některými špionážními a teroristickými akcemi z doby mezi válkami, o něm něco věděli. Mnozí důstojníci považovali nelegály za exotikum, které nepotřebují. Avšak Moskva trvala na tom, že i Praha má ideální podmínky pro jejich vysílání.

Vždyť Sověti měli s jejich činností výborné zkušenosti už od dvacátých let, navíc novou generaci připravovali od začátku padesátých let přímo v Československu. Rovněž tak Němcům, kteří je začali vysazovat ve vybraných západoevropských zemích dokonce hned po první světové válce, se tahle kategorie vyzvědačů osvědčila.

V říjnu 1955 získala rozvědka pro tuto práci dva kolegy od kontrarozvědky – kapitány Jindřicha Augustina a Vlastimila Flégla. Měli odejít do západního Německa. Německy uměli, byli klidní, nenápadní, dokázali riskovat a věřili v komunismus. Zdálo se to jednodušší než hledat kandidáty pro tento úkol mimo resort. V létě 1956 se přesunuli do Německé demokratické republiky, aby se sžili s německým prostředím.

Augustin se vynořil s doklady na jméno Franz Altmann v Erfurtu. Nastoupil jako skladník v družstvu, které opravovalo zemědělské stroje. Flégl pracoval v NDR pod jménem Ernst Langer. Tam se seznámil s německou dívkou, a třebaže měl doma manželku a dvě děti, oženil se i s ní – do Prahy samozřejmě nic nehlásil.

V létě 1957 se centrále zdálo, že oba muži jsou dostatečně připraveni, aby mohli přejít do cílové země. Proto fingovali útěk do Spolkové republiky, kde požádali o politický azyl. Langer utekl i s východoněmeckou manželkou.

Východních Němců prchalo na Západ denně několik tisíc. Žádná kontrašpionáž nemohla každého dokonale prověřit. Tento poměrně bezpečný most využívala sovětská NKVD-KGB, východoněmecká Stasi, československá rozvědka a snad i jiné služby východního bloku k vysazování svých lidí na Západ.

Altmann si našel v Kolíně nad Rýnem podnájem i zaměstnání – prodával vysavače. Současně vstoupil do Sociálně demokratické strany. Žil skromně a nenápadně, ve volném čase cestoval po celé zemi a sbíral špionážní informace. Pokyny mu Praha vysílala rádiem.

Před tím si v obchodním domě koupil nejmodernější přijímač a několikrát týdně v určenou hodinu naladil známou frekvenci. Své zprávy psal tajným písmem v dopisech s nevinným textem na smluvené adresy do Československa. Anebo je předával Langerovi, který pracoval jako dělník, a ten je nosil kurýrovi k rychlíku Paříž–Praha.

Předseda branného výboru agentem
Už dřív, v roce 1956, získala československá rozvědka do svých služeb jako agenta Annu poslance západoněmeckého parlamentu Frenzela. Německý sociální demokrat Alfred Frenzel žil před válkou v severních Čechách, kde pomáhal československé policii v bojích proti henleinovcům. Potom sloužil jako kuchař u našich letců v Anglii. Po válce se nechal dobrovolně odsunout do západního Německa a tam se pustil do politiky.
ČESKOSLOVENSKO VE ZVLÁŠTNÍCH SLUŽBÁCH
Česká televize vysílá na ČT 2 seriál Československo ve zvláštních službách. iDNES připravil ve spolupráci s autorem seriálu Karlem Pacnerem speciální přílohu o tomto projektu. Čtrvtý díl stejnojmenné knihy o československých výzvědných službách vychází v létě.

V roce 1953 se stal poslancem Spolkového sněmu v Bonnu, brzy začal zasedat ve třech důležitých výborech. Ostře kritizoval politiku kancléře Konrada Adenauera, patřil k sociálně demokratické levici. Mnozí kolegové ho považovali za zásadového, ctižádostivého a charakterního člověka, příjemného společníka a fundovaného politika.

Agent Anna se projevil jako cenný pramen, vždyť byl předsedou branného výboru parlamentu. Na schůzky nosil plné tašky dokumentů. Například návrh vojenského rozpočtu na rok 1957 o 167 stranách podával – podle hodnocení pražské centrály – „úplný obraz jak o současném stavu spolkové armády a její dislokaci, tak o remilitarizačním postupu v západním Německu". V létě 1957 zase Frenzel přinesl spis o západoněmecké armádě o 2500 stranách.

Také posílal zprávy o aktivitě militantní organizace sudetských Němců vedené poslancem dr. Willy Becherem. Becher požadoval, aby se mezi Tachovem a Chomutovem vytvořila autonomní oblast, do níž by se vrátilo až 300 tisíc sudetských Němců ze Spolkové republiky.

Náročná obsluha špiona Anny
Sovětští poradci doporučovali, aby řízení agenta Anny převzali nelegálové. Schůzky tak důležitého člověka s řídícím důstojníkem ve třetích zemích považujeme za riskantní! U západoněmecké kontrašpionáže může vzbudit podezření už jenom zjištění, že Frenzel často jezdí za hranice, kde se schází s neznámým člověkem.

Den po oslavě svých šedesátých narozenin, 19. září 1959, se Frenzel sešel v hotelu v rakouském Innsbrucku se svým řídícím důstojníkem Bohumilem Molnárem. Tam se seznámil s jeho nástupcem – Altmannem. Legenda, která odůvodňovala jejich schůzky, byla prostá: Sudetský Němec, kterého odsunuli v roce 1945 do sovětského okupačního pásma, a nyní uprchlík z NDR, přišel požádat pana poslance o radu.

Tahle změna řídícího orgánu odesílání dokumentů z Bonnu do Prahy opravdu urychlila. Avšak o mnoho bezpečnější nebyla. Anna se s Altmannem scházel na různých místech Bonnu včetně předních hotelů. Pro oba nelegály to bylo náročné – každý strávil obsluhou Anny v průměru třicet hodin týdně. Vždy dostávali nejméně tři strany tajnopisných zpráv a na 500 záběrů na kinofilmech.

Zásilky obsahovaly vojenské plány NATO včetně údajů o jednotlivých útvarech, výzbroji, bojové taktice, dále rozpočty, údaje o politických a ekonomických problémech země... Pro sovětský blok to byly informace neocenitelné.

Na obou stranách účtování
Dne 21. října 1960 přednesl Frenzel jako předseda parlamentního výboru pro odškodnění válečných obětí projev na zasedání Mezinárodního svazu obětí a bojovníků proti nacismu v budově Spolkového sněmu v Bonnu. Sklidil velký potlesk. I kancléř Adenauer, který se jednání zúčastnil, byl spokojen. Po skončení schůze přišel za Frenzelem zřízenec: Máte přijít do kanceláře prezidenta Spolkového sněmu!

Když poslanec vstoupil do místnosti 31A, uviděl tam nejen prezidenta sněmu dr. Thomase Dehlera, ale i ministra spravedlnosti dr. Fritze Schäffera a generálního prokurátora dr. Maxe Güdeho. Spolkový generální prokurátor se na něho obrátil: Pane poslanče, chci od vás slyšet odpověď na jedinou otázku. Jste agentem československé výzvědné služby a včera jste jí naposled předal zpravodajské materiály? Překvapený Frenzel hlesl: Ano. Do vězení putovali rovněž Altmann a Langer.

Půl roku nato stanul bývalý poslanec před soudním senátem. Hájil se matně, zkroušeně, zradu doznával. Během 39 setkání s československými zpravodajci, z toho bylo 22 s nelegály, předal tisíce stránek tajných spisů a za ně inkasoval 26 500 marek.

Soud poslal Frenzela na 15 let do vězení a vyměřil mu 20 tisíc marek pokuty. To byl nejtěžší trest, jaký mohl být v Německu vynesen. Augustin dostal šest let a Flégl pět let odnětí svobody. V prosinci 1961 je pražská vláda vyměnila za několik německých důstojníků vězněných v ČSR za válečné zločiny. Frenzela vyměnila až v prosinci 1966 za generála Rudolfa von Toussainta, vojenského velitele Prahy z konce protektorátu.

V květnu 1967 udělila československá vláda Frenzelovi vyznamenání Za statečnost. Zemřel v létě 1968.

Konec akce Lang
Začátkem roku 1961 postihla československou rozvědku ještě nepříjemnější aféra než v Bonnu. Švýcarská policie zatkla vedoucího 11. odboru pro řízení nelegálů podplukovníka Bohumila Petrlíka-Bohuslava, referenta jeho odboru kapitána Vlastimila Glasera-Beneše a nelegála Otto Schwarzenegera-Baltenspergera s manželkou.

Nelegál Schwarzeneger získal identitu Baltenspergera zajímavým způsobem. Pracovníci rozvědky zjistili, že začátkem dvacátých let žila v Praze jako vychovatelka u jedné cizí rodiny Švýcarka Emma Baltenspergerová, která tady také zemřela. Přisoudili jí nemanželské dítě – do matriky dopsali falešné narození jejího syna Otto. Nebyla to pravda, nicméně tyto údaje potřebovali k vytvoření legendy nelegála.

Když po letech oznámily československé úřady údajnému Otto Baltenspergerovi tajemství jeho původu, požádal Švýcarskou konfederaci, aby ho přijala za svého občana. Při výměně občanských průkazů se přišlo na to, že jsem synem švýcarské občanky, a proto mne zbavily československého občanství – vysvětloval úředníkům na švýcarské ambasádě. – Teď jsem člověk bez státní příslušnosti. Švýcaři souhlasili: Ano, máte právo být naším občanem. A tak se tam mohl s manželkou, čtyřletým synem a roční dcerkou vystěhovat. Do Curychu přijeli 19. ledna 1959.

V Curychu dostali reemigranti, kteří neměli žádné peníze, od úřadů třípokojový byt. Muž nejdřív pracoval v čokoládovně, potom si našel místo účetního v nedaleké zbrojní továrně, kde měl přístup k různým důvěrným informacím.

V říjnu 1960 ho povolali na vojenské cvičení – to je ve Švýcarsku normální. Třebaže se vrátil domů z komunistického státu, nováčka brzy zařadili na tak citlivé místo, jakým je odposlech. Uměl přece cizí jazyky. Avšak vojín Baltensperger se zajímal o všechno, co se okolo něho dělo. Údaje si zapisoval a některé spisy si nosil domů k prostudování. Podle sdělení při procesu právě na toto jeho chování upozornili dva vojáci kontrašpionáž.

Baltenspergerovy často navštěvovali důstojníci rozvědky, aby manželskou dvojici takzvaně řídili. Dokonce jim přivezli vysílačku Pluto a když se rozbila, dodali druhou. Jakmile se nelegálové dostali do podezření, nařídila jim centrála, aby se aparatury zbavili. Část vysílačky zabalil Baltensperger do igelitové tašky s označením Dům módy Praha a zahrabal do škváry určené pro zimní posyp vedle domu, kde bydlel. Druhý den tam škvára už nebyla. Jeden z dělníků, kteří ji zpracovával, v ní našel tašku a odevzdal ji na policii. Druhou část zakopal Baltensperger spolu s manželkou asi o sto metrů dál.

Bohuslav a Beneš měli ve Švýcarsku vizuálně překontrolovat nelegála. Místo toho však šli na večeři. Všechny tři policie zatkla 20. ledna 1961 krátce před půlnocí, když odcházeli z jedné curyšské restaurace. Pro paní Baltenspergerovou si policisté přišli později.

Všichni čtyři českoslovenští vyzvědači odmítali vypovídat. Avšak v bytě Baltenspergerových našli policisté mnoho usvědčujících věcí – šifrové bločky, inkoust pro tajnopis, silný rozhlasový přijímač a hlavně diář, do něhož si nelegál heslovitě zaznamenával všechny akce i příjem peněz z Prahy.

Mezitím Pavlík ve vězení onemocněl. Lékaři diagnostikovali nevyléčitelný nádor mozku. Takového člověka tady nemůžeme nechat! Kdyby zemřel v našem vězení, mohli by nás obvinit, že jsme ho zavraždili. Po deseti měsících, 29. listopadu 1961, vyměnili Švýcaři Pavlíka za své dva občany, které Státní bezpečnost na oplátku za vymyšlený přečin zatkla. Na neurochirurgické klinice Ústřední vojenské nemocnice v Praze Střešovicích ho operovali, ale bezúspěšně. Brzy zemřel.

Vojenský soud se zbývajícími třemi obviněnými se konal na radnici městečka Aarau poblíž Curychu v dubnu 1962. Byli obviněni z politické, hospodářské a vojenské špionáže, manželský pár navíc z falšování úředních dokumentů. Na radnici otevřely úřady výstavku zabavených věcí – vysílačky, šifrové bloky, poznámky obou špionů a podobně. Tribunál je odsoudil do vězení: Otto Schwarzenbergera na dvanáct let, jeho manželku Evu k šesti letům a čtyřiatřicetiletého Vlastimila Glasera k pěti letům. Všechny tři propustili po dvou třetinách trestu.

Tenhle proval, jaký nemá obdoby, ochromil na řadu měsíců činnost československé nelegální rozvědky. Všichni nelegálové dostali příkaz, aby se odmlčeli, dokud jim nepošlou nové instrukce. Nicméně za čas se všechno vrátilo do starých kolejí – českoslovenští nelegálové pracovali dál. Na jaře 1990, kdy je nové vedení zpravodajské služby stahovalo, jich sloužilo v různých částech světa dvaadvacet.
Karel Pacner

23.5. 2002 6:40:37 - Československo ve zvláštních službách - 13. díl
Dvojitým agentem z velké lásky
Od září 1952 učil na jazykové škole Pentagonu v kalifornském městě Monterey českou vojenskou terminologii bývalý podplukovník generálního štábu Karel Hlásný. Třebaže mu bylo už jedenačtyřicet let, zůstával svobodný. Svou lásku musel nechat doma v Československu.
------------------------------------------------------------------------

Seznámili se na podzim 1944 za Slovenského národního povstání. Štábní kapitán Hlásný byl náčelníkem štábu 2. československé paradesantní brigády, kterou Sověti vysadili na letišti Tri duby poblíž Zvolena. Brigáda se účastnila bojů s Němci až do pádu Banské Bystrice 27. října. Potom ustoupila do Nízkých Tater – podle rozkazu generála Jána Goliana, který říkal „pokračujte v horách".

Při ústupových bojích koncem listopadu Němci Hlásného těžce zranili. Místní Češi a Slováci ho skrývali, osmnáctiletá Eva Marholdová ho pět dnů ošetřovala. Když pro něj získali falešný průkaz totožnosti, připravili pro něj místní lidé saně k odvozu do nemocnice v Podbrezové, obsazené Němci. Při loučení řekl raněný drobné blondýnce: Slečno, jestli se uzdravím, tak vám to tisíckrát oplatím.

Únor zamilované rozdělil
Po válce, když se uzdravil, vystudoval Hlásný Vysokou válečnou školu a stal se náčelníkem štábu 1. obrněné divize v Praze na Smíchově. Také Eva přišla do hlavního města, kde se narodila – studovat výtvarnou výchovu na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Oba mladí se začali scházet.

Začátkem prosince 1947 podplukovník Hlásný prohlásil při jedné oslavě, že své vojáky nikdy proti západním demokraciím nepovede. Někteří komunisté označili jeho výrok za „vlastizrádnou řeč" a za čtyři dny musel důstojník vyklidit kancelář.

Vojenská kontrašpionáž OBZ, řízená komunisty, začala Hlásného vyšetřovat. Nakonec ho kamarádi z téhle šlamastiky vysekali. Vždyť je to hrdina – má osmnáct válečných vyznamenání! Avšak musel z Prahy. Nejdřív v březnu do Karlových Varů a pak do zapadlé štace v Bruntálu na severní Moravě.

Hned po komunistickém puči v únoru 1948 si Hlásný uvědomoval, že doma zůstat nemůže. Mluvil o tom s Evou: Musím zmizet. Ale dívka cítila odpovědnost za rodiče: Teď s tebou utéct nemohu. Komunisté znárodnili náš podnik, otec to těžko prožívá a vážně onemocněl. Můj odchod by ho zabil! Musíš sám, já to zkusím později...

V polovině listopadu uprchl Hlásný do západního Německa. Chtěl co nejdřív z Evropy pryč. Potřeboval někde zakotvit, aby tam mohl pozvat Evu. Nejrychleji dávala víza Austrálie – ovšem pod podmínkou, že tam každý nový přistěhovalec bude dva roky manuálně pracovat.

Hlásný podmínku přijal. Nastoupil jako dělník v ocelárnách na výrobě kotlů. Byla to dřina. Brzy pocítil stará zranění a musel do nemocnice. Tam mu lékaři definitivně odstranili následky hnisání, ale pochroumané levé předloktí spravit nedokázali. Primář mu zakázal fyzickou námahu. Našel si tedy místo laboranta a později účetního na farmě.

Rukojmí Státní bezpečnosti
Na jaře 1952 se Hlásný přestěhoval do USA. Přátelé mu našli skvělé místo – učitele v armádní jazykové škole v kalifornské Monterey za čtyři tisíce dolarů ročně. Mezitím Marholdová promovala na vysoké škole a vrátila se na Slovensko. Učila matematiku na gymnáziu a na průmyslovce v Tisovci a potom na průmyslovce ve Zvolenu.

Oba zamilovaní si léta psali. Dívka se marně snažila získat vystěhovalecký pas. Na podzim 1956 ji měli tajně převézt za 1200 dolarů, které Hlásný zaplatil, lodníci z Československé plavby labsko-oderské do Hamburku. Jenže jejich činnost prozradili Karel Zbytek z československé sekce MI 6 a také britský zpravodajec George Blake, zverbovaný za korejské války Sověty. Všichni podezřelí lodníci putovali za mříže. StB kvůli tomu profesorku nezakrytě sledovala.

ČESKOSLOVENSKO VE ZVLÁŠTNÍCH SLUŽBÁCH
Česká televize vysílá na ČT 2 seriál Československo ve zvláštních službách. iDNES připravil ve spolupráci s autorem seriálu Karlem Pacnerem speciální přílohu o tomto projektu. Čtrvtý díl stejnojmenné knihy o československých výzvědných službách vychází v létě.V březnu 1957 ji příslušníci StB nařídili, aby napsala dopis milému: Můžeš se vrátit domů, budeš rehabilitován a dostaneš místo, jaké jsi zastával před útěkem. Text jí předložili, jenom ho musela opsat.

V říjnu dostal Hlásný americké občanství. Požádal proto o pomoc ministerstvo zahraničí a kongresmana Charlese M. Teagueho. Ani tahle intervence Evu nevysvobodila.

Estebáci přijeli za dívkou znovu: Mohli bychom vás pustit za panem Hlásným, pokud by on s námi spolupracoval. To musím Karlovi sdělit. Jenže jak, když naše dopisy čtou? Nakonec našla východisko.

Na jaře 1958 přijeli ke známým do Zvolena příbuzní z Ameriky, ze státu New Jersey. Marholdová jim vysvětlila situaci, oni ji politovali a slíbili, že jí pomohou. Dívka ručně vyšila srdíčko, vycpala dřevitou vlnou a schovala do něho zmuchlaný dopis.

Američané vzali srdíčko s sebou a poslali ho Hlásnému: Uvnitř máte zprávu. Eva popisovala obtíže, které ji dělají estebáci, vysvětlila, proč nemohla použít tajnou cestu lodí, a zmínila se o úvahách StB na jeho získání.

Po poradě se senátorem Teaguem zašel Hlásný do úřadovny FBI. Americká kontrašpionáž souhlasila: Ano, můžete pracoval jako dvojitý agent. Samozřejmě pod naší kontrolou.

Snoubenka za informace
Zverbovat instruktora montereyské jazykové školy dostal za úkol šestatřicetiletý major Miroslav Nacvalač-Kubeš. Právě se chystal k odjezdu na rezidenturu při diplomatické misi u OSN. Čtyři měsíce po zabydlení v New Yorku, 3. listopadu 1958, přijel Nacvalač do Kalifornie. Navštívil Hlásného v jeho malém pronajatém domku na okraji Monterey. Poblíž napsal John Steinbeck slavný román Sladký čtvrtek.

Mám vám vyřídit pozdravy od Evy – oznámil úvodem neznámý muž, který se představil jako československý pracovník OSN. „Okamžitě jsem věděl, že je to kontakt, o kterém psala Eva," prohlásil později Hlásný. Bez obvyklého dlouhého vzájemného oťukávání a přípravy nabídl Nacvalač hostiteli špionážní spolupráci.

Jakmile se osvědčíte, dáme souhlas slečně Marholdové k vystěhování. Potřebuji jména všech učitelů vašeho oddělení – vypočítával vyzvědač. – Jména lidí zaměstnaných ve škole, dále studentů, jejich funkce a osobní charakteristiky, vaše učebnice.

Hlásný byl horkokrevný: Nic vám nedám! To Nacvalače rozzlobilo. Uklidněte se, nebo vytáhnu pistoli a jako špiona vás zastřelím! – odpověděl mu Hlásný. A potom už nikdy svou přítelkyni neuvidíte – odsekl Nacvalač a odešel.

Večer se vyzvědač s diplomatickým pasem vrátil a pokusil se znovu vyjednávat. Zřejmě si uvědomil, že by ho za krach verbovky centrála nepochválila. Také Hlásný už vychladl. Budu špiona zásobovat nezávadnými písemnosti. FBI mně poradí.

Teď mu dal knihu Military Tactics of Czech Armed Forces – o československé vojenské taktice, kterou sám napsal a která nebyla tajná. Rovněž řadu dalších informací, které Nacvalač požadoval, nikdo neutajoval a on si je mohl najít v knihovnách – kdyby to věděl.

Major Nacvalač hlásil do Prahy, že Hlásného získal. Centrála přidělila novému agentu krycí jméno Holan. A učitel Hlásný uvědomil FBI o svém kontaktu.

„Bez státní příslušnosti…"
Příště se setkali 11. ledna 1959 v Los Angeles. Učitel mu přinesl seznam lidí z jazykové školy, který připravila FBI. Navíc s jejich údajnými charakteristikami – každou rozvědku zajímalo, kdo má jaké slabiny, například trpí na děvčata či na alkohol, má dluhy, nemocné děti, je levicově zaměřený...

„Tím si mne vyzkoušel," řekl později Hlásný. Na této schůzce si začali říkat křestními jmény. Nacvalač se představil jako Emil a říkal, jak obdivuje svého jmenovce Zátopka. Jako odměnu za práci dostal agent Holan od svého řídícího důstojníka šest set dolarů.

Hlásný všechny odměny poctivě odevzdával pracovníkům FBI. Na tehdejší dobu to byly honoráře značně vysoké. Například dvě stě dolarů platili Kaliforňané nájemné za slušný třípokojový byt, za patnáct set si koupili dobré ojeté auto, za dvojnásobnou sumu vůz nový.

Dne 28. května přijel Nacvalač do Monterey. Učitel mu předal další tajné materiály a připomněl slib, že za ním pustí jeho snoubenku. Dokud Eva nepřijede, nebudu s vámi spolupracovat! Nacvalač byl spokojen: Ano, zařídím to. A vytáhl čtyři sta dolarů.

Po návratu do New Yorku začal major naléhat na pražskou centrálu: Musíte pustit Marholdovou! Dokud nepřijede do Ameriky, nechce s námi Holan nic mít! Už v lednu 1959 žádala profesorka Marholdová o vystěhovalecký pas – neúspěšně. Teď za ní přišli estebáci sami: Požádejte si znovu o pas, my vám vyhovíme.

V červenci povolení k vystěhování dostala. Na dokumentu s lítostí a dojetím četla: „Bez státní příslušnosti, přechodně se zdržující v Československu. Může překročit československé hranice jednou."

Hlásný jí zařídil za pomoci kongresmana Teague povolení k pobytu a americkému konzulátu v Mnichově poslal peníze na její letenku. Z Kremnice do Prahy vyprovázela Evu maminka. Tatínek, jehož byla miláčkem, byl už příliš nemocen.

Na pražském hlavním nádraží nasedla žena bez státního občanství do rychlíku směr Mnichov. „Když jsme u Chebu překročili hranice spadl mi kámen ze srdce," napsala později. „V Mnichově na nádraží na mne čekala úřednice amerického konzulátu. Zařídila mi ubytování a příští den jsem dostala vstupní a přistěhovalecké vízum do USA. Na letišti v San Francisku na mne čekal Karel Hlásný s kyticí rudých růží."

V USA přistála slečna Marholdová 15. srpna 1959. O týden později se stala paní Hlásnou. Patnáct let od seznámení, po jedenácti letech čekání.

Stále pod kontrolou FBI
Ovšem tenhle případ nebyl v historii československé špionáže jediný, kdy se Praha snažila vyměnit člověka za informace. V archívu rozvědky jsou útržkovité zprávy o několika dalších případech, kdy manžel-exulant sloužil anebo měl komunistické rozvědce za příslib, že jeho ženu žijící v Československu za ním pustí – závěry tam však chybí.

A pak jsou náznaky snah získat za agenty další lidi, jejichž rodinní příslušníci zůstali doma, a to výměnou za návštěvy, případně i za jejich propuštění na Západ – opět bez podrobností. Zdá se, že tyhle plány, od kterých si zpravodajci mnoho slibovali a kterým věnovali obrovské úsilí, jim nakonec vůbec nevycházely anebo pouze výjimečně.

Paní Eva však neměla o pozadí svého odjezdu ani tušení. Hlásný své manželce oznámil, že vystěhovalecký pas dostala na nátlak americké vlády. Dokud hrál velkou hru, musel u ní zůstat.

V letech 1959 - 1961 se Nacvalač dál scházel s Hlásným v Kalifornii. Přitom ho zajišťovali dva kolegové Zdeněk Vrána a Evžen Zápotocký. Létali na západní pobřeží, třebaže tam podle amerických předpisů vůbec nesměli – byla to reciprocita za omezení pohybu amerických diplomatů v Československu. FBI je přitom bedlivě sledovala a fotografovala.

Vedení rozvědky a ministr Barák byli s prací Nacvalače náramně spokojeni. Konečně jsme se dostali do hnízda, kde školí agenty proti nám! A Nacvalačovi udělil ministr vnitra 11. března 1959 pochvalu „za akci v USA".

Konec vyzvědače Emila
Nacvalač se začal bát o svůj osud. Pozice všemocného ministra vnitra Baráka, na jehož přízeň dosud sázel, se začala houpat. Začátkem července zavolal neznámý mužský hlas, který hovořil anglicky se slovanským přízvukem, do newyorské úřadovny FBI: Máte možnost získat služby schopného československého diplomata z OSN. Nelíbí se mu systém doma a má zájem promluvit si o možnosti defekce a odchodu do Spojených států. Když se příslušník FBI zeptal, o koho se jedná, hlas odpověděl: Je to Miroslav Nacvalač.

Neznámý navrhl schůzku v úterý 13. června v poledne v restauraci Gripsholm v New Yorku, na 57. ulici poblíž Wall Streetu. Šéf newyorské filiálky FBI Harvey G. Foster s návrhem souhlasil. Vybral k tomu dva muže.

Když dva agenti FBI vstoupili do místnosti, Nacvalač tam už seděl s neznámým mužem. Později se ukázalo, že to byl ekonom ze státu Connecticut, jehož pozval na oběd – aby si zajistil nezávislého svědka své schůzky. Tajní policisté požádali neznámého, aby odešel, že potřebují s jeho společníkem něco dojednat.

Když se všichni usadili, Nacvalač mluvil o všem možném, jeho řeč postrádala smysl, ale svou předchozí telefonickou nabídku neopakoval. Dvě hodiny pustě plácal. A protože se československý zpravodajec nijak nevyslovil, Američané mu spolupráci a ochranu nenabídli.

Po návratu do úřadu Nacvalač hrdě oznámil Praze šifrovaným telegramem: FBI se mě pokusila zverbovat, ale já jsem odmítl. Tím samozřejmě posílil svoji pozici doma. Proti této akci americké policie protestovala československá mise při OSN, stejně jako zastupitelství ostatních států Varšavské smlouvy.

Americké ministerstvo zahraničí odpovědělo prohlášením, podle něhož je pan Nacvalač vyzvědač a v Kalifornii řídil svého agenta. Obviněný však tvrdil novinářům, že na západním pobřeží nikdy nebyl. A tak FBI, která všechny schůzky důkladně zdokumentovala, uvolnila pro tisk jeho fotografii. Stojí tam s Hlásným před restaurací Kreis na rohu ulic Geary a Powell v San Francisku.

Snímek otiskly 21. června 1961 všechny americké noviny. „Pan Hlásný odvedl vynikající práci a udělal své zemi dobrou službu, třebaže byl pod velkým tlakem," ocenil jeho činnost náměstek ředitele FBI C. D. DeLoach. Nacvalač, který si říkal Emil, musel opustit 23. června 1961 jako nežádoucí osoba USA.

Místo na hřbitově
Karel Hlásný dál pracoval v montereyské škole. V říjnu 1961 se jeho manželce narodil druhý syn Tomáš. Když děti trochu vyrostly, začala učit na jazykové škole i jejich matka. S přibývajícími lety se u Hlásného projevovaly následky válečného utrpení. Koncem roku 1981 dostal těžký infarkt. Když se z něho zotavil, řekl ženě: Dlouho už tady nebudu. Musím jít na hřbitov, abych si tam vybral místo.

Karel Hlásný zemřel v Monterey 20. listopadu 1982, necelý měsíc po svých jednasedmdesátinách. Pohřeb měl v místním katolickém kostele San Carlos – tam, kde měl svatbu a kam chodil každou neděli s rodinou na mši. Paní Hlásná dál žije v domku na pokraji Monterey, který si pořídila s manželem. Občas ji navštěvují synové Petr a Tomáš s rodinami – ovšem to už jsou dokonalí Američané.
Karel Pacner

13.5. 2002 16:05:35 - Československo ve zvláštních službách - 12. díl
Vysloužilí sovětští vyzvědači v ČSR
V padesátých letech se v Československu usadilo několik vysloužilých sovětských vyzvědačů ze zámoří, kteří měli jedno společné – utekli, protože je prozradily dešifrované sovětské depeše z doby války. Jejich útěky následovaly po rozsáhlém provalení sovětských výzvědných sítí v západním světě. Tuhle špionážní strukturu podminovali dva lidé: šifrant sovětské ambasády z kanadské Ottawy Igor Guzenko a bývalá spojka agentů v USA Elisabeth Bentlyová, kteří se v roce 1945 přihlásili tamním úřadům.
------------------------------------------------------------------------

Zakrátko si bývalý ředitel americké zpravodajské služby Úřadu strategických služeb OSS (Office of Strategic Services) William Donovan, který byl pověřen vybudováním nové výzvědné organizace, vzpomněl, že ve skladech mají záznamy nerozluštěných telegramů z války.

Od roku 1942 totiž zachycovali Američané, Kanaďané, Britové, Australané a Švédové depeše, které si vyměňovala Moskva se svými diplomatickými a obchodními zastupitelstvy v New Yorku, Washingtonu, San Francisku, Mexiku, Montevideu, Londýně, Stockholmu a Canbeře.

Za války neměli kryptoanalytici čas, aby se na ně podívali. Donovan v roce 1946 požádal, aby se na tuhle kořist soustředili nejlepší lamači kódů, jak se jim také říká. Operace, kterou vedl Meredith Gardner, dostala krycí označení Bridge a později Venona.

Bezpečná úniková cesta přes Prahu
Už první dešifrované texty naznačovaly, že Sověti získali agenty na nejvyšších politických a hospodářských místech, v atomových továrnách i v laboratořích, které vyvíjely nové typy zbraní. Shodou okolností byl v té době styčným důstojníkem britských tajných služeb ve Washingtonu Kim Philby – jinak agent sovětské špionáže NKVD. Jakmile se Philby dověděl o akci Bridge-Venona, upozornil Moskvu.

Sovětská rozvědka urychleně připravila pro své agenty únikové cesty do bezpečí. Za bezpečný koridor z USA považovala trasu Mexiko–Švýcarsko–Československo–Moskva. Z drobných zmínek, například při vyšetřování atomových špionů manželů Rosenbergových a jejich společníků, vyplývá, že při těchto útěcích pomáhali také členové československé výzvědné služby. Bohužel spisy o tom z archivů zmizely a pamětníci vymřeli anebo mlčí.

Na jaře 1950 přemlouval Julius Rosenberg-Liberal svého švagra Davida Greenglasse-Calibreho, který za války pracoval v atomových laboratořích v Los Alamos, odkud posílal zprávy: Okamžitě uprchni! Měl bys odjet do Mexika a tam poslat žádost o azyl na sovětskou ambasádu podepsanou pseudonymem I. Jackson. O tři dny později tě na náměstí u sochy Krištofa Kolumba vyhledá kurýr s pasy, letenkami a penězi pro celou rodinou. Pak odletíte přes Švýcarsko do Československa – a tam se přihlásíte opět na sovětském velvyslanectví.

Harry Gold-Arno, který dělal atomovým špionům spojku k sovětskému řídícímu důstojníkovi, měl použít stejnou trasou už v únoru 1950. Greenglass a Gold toho nevyužili a byli zatčeni. Ani Rosenbergovým se zmizet nepodařilo – zatkli je o několik dnů dřív, než počítali. Všichni nakonec stanuli před soudem.
ČESKOSLOVENSKO VE ZVLÁŠTNÍCH SLUŽBÁCH
Česká televize vysílá na ČT 2 seriál Československo ve zvláštních službách. iDNES připravil ve spolupráci s autorem seriálu Karlem Pacnerem speciální přílohu o tomto projektu. Třetí díl stejnojmenné knihy o československých výzvědných službách vyjde počátkem léta.

Zato přes Mexiko, Holandsko, Švýcarsko a Československo uprchli manželé Morris a Lola Cohenovi. Paní Cohenová-Lesley dělala za války spojku mezi vicekonzulem Anatolijem Jakovlevem-Jackovem-Alexejem, který pracoval na rezidentuře v New Yorku, a vyzvědačem Perseem, jehož identita zůstává sporná, v Los Alamos, kde se atomová bomba vyvíjela.

Pro agenty na britských ostrovech a ve Středomoří doporučovaly sovětské tajné služby únikovou linku Itálie–Švédsko–Finsko–SSSR. Tímto způsobem se ztratila v srpnu 1950 rodina italského fyzika Bruno Pontecorva, která trávila dovolenou v Itálii a Švýcarsku. Za války v Kanadě nabídl Pontecorvo tajné informace NKVD-KGB. Začátkem srpna přišli za Pontecorvem k jezeru Como, kde se s manželkou a syny rekreoval, dva neznámí lidé – Ital a Čech. A ti prý mu doporučili útěk.

Rovněž dva Britové, kteří patřili ke skupině neobyčejně produktivních a význačných sovětských vyzvědačů, se při náhlém útěku zachránili v Praze. Šéf amerického odboru londýnského ministerstva zahraničí Donald Maclean-Homer, který měl být v pondělí ráno zatčen, odjel tajně v doprovodu diplomata Guye Burgesse-Hickeho v pátek do Francie a odtud do švýcarského Curychu. Na tamní sovětské ambasádě dostali falešné pasy a letenky do Stockholmu před Prahu. V neděli 27. května 1951 vystoupili při mezipřistání na ruzyňském letišti – a tam je vítali důstojníci NKVD-KGB v doprovodu kolegů ze Státní bezpečnosti.

Ovšem někteří Američané si ČSR zvolili také ke svému azylu. „Sověti se každého člověka, kterého stáhli, ptali, kde by chtěl žít," vysvětloval mi někdejší ministr vnitra Rudolf Barák. „Do Bulharska mířil málokdo, většina chtěla k nám do Československa, už kvůli úrovni a stylu života. Tito lidé byli ve spojení s hlavním sovětským poradcem ministra vnitra. O jejich bezpečí se starala naše ochranka."

Agent pod krycím jménem Bur
V létě 1950 našli v Praze úkryt manželé Ian a Margaret Milnerovi z Austrálie. Přiletěli z New Yorku přes Švýcarsko a už tady zůstali. O deset let později se pokusil Milner v rozsáhlé zprávě přátelům v Austrálii svůj odchod obhájit a vysvětlit: „Nerezignoval jsem ze sekretariátu Spojených národů OSN v roce 1950 a neopustil jsem Spojené státy, abych »šel do Československa«. V červenci 1950 jsem požádal o normální dovolenou na cestu se svou ženou do Švýcarska.

Tam měla moje manželka vážný záchvat revmatismu, kterým trpěla mnoho let. Hodně jsem slyšel o úspěšné léčbě revmatismu v československých lázních, a proto jsem si zažádal o povolení vstupu do ČSR, abych mohl svou ženu svěřit do péče dobře známého českého specialisty profesora Františka Lenocha, šéfa Ústavu fyzioterapie a lázeňství.

Když jsem zjistil, že léčení revmatismu mé ženy v lázních Piešťanech a v Praze si vyžádá čas, požádal jsem koncem srpna o neplacenou dovolenou, která mi byla v září 1950 povolena na šest měsíců; po předložení lékařského nálezu byla prodloužena o dalších šest měsíců. V té době jsem mohl zastávat dočasně a ne na úplný úvazek místo mimořádného lektora angličtiny."

Ale bylo to jinak. Při luštění sovětských depeší z Canberry přišli Američané na jméno agenta pod krycím jménem Bur. V roce 1950 se australské kontrašpionáži podařilo zjistit, že se pod tímto označením skrýval Milner. To potvrdil i Vladimír Petrov z NKVD-KGB, který sloužil pod diplomatickým krytím v Austrálii, a v dubnu 1954 utekl.

Jako úředník ministerstva zahraničí se Milner stýkal s pracovníky sovětského vyslanectví. „Někdy v letech 1944-46 předal Milner australskému komunistovi Walteru Seddonu Claytonovi, organizátoru sovětské špionážní sítě, důležité dokumenty z ministerstva zahraničí," uvedl českoaustralský historik Petr Hrubý. „Šlo o britské strategické plány po válce ve Středomoří, v Atlantickém a Tichém oceánu."

Rovněž interní zpráva československého ministerstva vnitra z 29. listopadu 1960 to přiznala: „Během své činnosti na ministerstvu zahraničních věcí v Austrálii v letech 1944-47 předával nám J. Milner prostřednictvím třetích osob cenné materiály o politických otázkách. Od roku 1947 do roku 1950 pracoval v politickém oddělení Rady bezpečnosti sekretariátu OSN v New Yorku jako starší pracovník v sekci pro Dálný Východ a Jižní Asii.

Dne 6. března 1949 byl Milner získán pro spolupráci. Základem k tomu bylo Milnerovo pokrokové ujišťování, které nejednou projevil v rozhovoru s naším zástupcem. Po získání ke spolupráci strávil Milner delší dobu na služebních cestách po linii OSN v Koreji, Palestině a jiných zemích. Podával nám zprávy týkající se činnosti jednotlivých menších organizačních článků OSN nebo některých vedoucích pracovníků OSN. V roce 1950 v souvislosti s tím, že jsme obdrželi zprávu o možné represi proti Milnerovi jakožto našemu agentu ze strany americké kontrarozvědky, bylo přijato rozhodnutí o převedení Milnera do jedné ze zemí lidové demokracie."

Další část zprávy ministerstva uvedla: „Pod záminkou léčení manželky a trávení dovolené odjel Milner do Čech, kde pracuje v současné době na pražské univerzitě jako lektor. V roce 1951 na naše doporučení požádal Milner o propuštění ze sekretariátu OSN... Na základě zásluh, které má Milner vůči nám, a také proto, že odjel do Československa na náš příkaz, podporujeme jej materiálně od doby příjezdu do ČSR měsíčně sumou 25 000 Kčs a jestliže bude mít na univerzitě měsíčně 7000 Kčs, bude třeba, aby náš příspěvek byl o tuto částku snížen."

Spolupracovník StB A. Janský
V Praze už Milner zůstal. Rozvědka ho předala kontrarozvědce, kde dostal krycí jméno A. Janský, a ta mu i nadále usnadňovala život. Až 18. března 1968 uložila StB osobní spis docenta Milnera, agenta číslo 9006, do archivu. Do té doby podal 110 zpráv o „nepřátelských objektech". „Janský byl po dobu spolupráce hodnocen jako ochotný, iniciativní a přesný v plnění uložených úkolů." StB s ním ukončila spolupráci kvůli jeho zhoršenému zdraví.

Ian-Jan Frank Milner zemřel v roce 1991 v Praze. Za čtvrt století působení na filozofické fakultě vychoval stovky kvalitních anglistů. Rovněž překládal do angličtiny a tím vlastně uvedl do západního světa některé české básníky a spisovatele, které režim příliš nemiloval. Mnozí jeho kolegové a žáci tušili, že má různé potíže se svými cestami do Austrálie a na Nový Zéland. Nikdo si však nedovedl představit, že by to byl člověk dvojí tváře. Snad všichni na něho vzpomínají s úctou – ovšem pokud nenajdou jeho hlášení mezi svými odtajněnými spisy StB.

Elektroničtí géniové Berg a Staros
S dalšími azylanty sovětské tajné služby u nás se nesetkalo tolik lidí jako s Milnerem. Inženýři Filip Staros a Josef Berg pracovali v letech 1951-1956 ve Vojenském technickém ústavu, který byl tajný. Soustřeďovali se na vývoj protiletadlových systémů, především na to, aby jejich obsluhy dokázaly přesně a včas zneškodnit letící letadlo.

Avšak oba dva se stali podezřelými kvůli svým „protistátním" názorům. Například doporučovali ostatním zaměstnancům, aby protestovali proti ožebračující měnové reformě v létě 1953. Anebo od svých spolupracovníků požadovali, aby více a lépe pracovali, než aby schůzovali. Tamní komunisté si na ně dokonce stěžovali jako na možné západní špiony. Jejich případ nakonec projednával ministr vnitra Rudolf Barák s prvním tajemníkem ÚV KSČ Antonínem Novotným: Oba soudruzi jsou po bezpečnostní stránce naprosto v pořádku!

Třebaže ani nejvyšší českoslovenští činitelé nevěděli, o koho se jedná, nemohli jim nic udělat, protože je sem poslala sovětská tajná služba. Ve skutečnosti byli Berg Joeal Barr a Staros Alfred Sarant elektroničtí inženýři, kteří patřili do skupiny vyzvědačů okolo manželů Julia a Ethel Rosenbergových, popravených za vědeckou a atomovou špionáž.

Talentovaný radiotechnik Barr, krycí jméno Retro, zkoumal místa nepřátelských baterií na základě dráhy a rychlosti letu střel. Kromě výsledků této práce dal svému sovětskému řídícímu důstojníkovi 600 stran studie o kombinaci radaru a počítače, která umožňovala určit dráhu letu německé balistické rakety V-2 a automaticky na ni řídit palbu dělostřelectva. Neméně schopný Sarant-Hughes vedl skupinu odborníků, která rovněž zkoumala činnost dělostřelectva. V letech 1944–1945 se na Cornellově univerzitě podílel na stavbě cyklotronu pro jaderné výzkumy.

„V letech 1943–1945 předali agenti Retro a Hughes 9165 stran o více než sto vědeckých úkolech," uvedl nedávno ruský historik Sergej Černoprud. „Výbor pro radiolokaci v Moskvě, který vedl akademik A. I. Berg, tyto dokumenty vysoce ocenil."

Oba Američané požádali Nikitu Chruščova o přestěhování z Prahy do SSSR. V zimě 1956 se i s rodinami objevili v Leningradu. Až do roku 1973 vedli konstrukční kancelář, která vyvinula první sovětské minipočítače a různé elektronické aparatury pro armádu. Podle Bergova přiznání v deníku Izvěstija byl tehdy průměrný plat 60 rublů měsíčně, kdežto Staros dostával 700 a on 650 rublů – víc než ministři.

Později působili i na jiných místech. Všude zakládali výzkumné ústavy a továrny pro vývoj a výrobu mikroelektronických aparatur, především pro armádu a raketokosmickou oblast. Postavili první skutečně fungující sovětský počítač – za něj dostali státní cenu. U Moskvy založili město Zelenograd, v němž vedle mikroelektronických laboratoří vznikly průmyslové závody – všechno orientované pro ponorky. Později se Staros přesunul do Vladivostoku, kde pracoval do své smrti v roce 1962. Barr zemřel v dubnu 1988.

Oba utečenci se tedy stali „otci sovětského mikroelektronického průmyslu", jak s hořkostí konstatovali jejich západní kolegové a příslušníci CIA.

Finančníci sovětské výzvědné sítě
V polovině června 1957 dostala československá rozvědka na starost další Američany – manžele Alfreda a Marthu Sternovi. On byl bohatým dědicem obchodní sítě Sears & Roebuck, ona dcerou amerického vyslance Dodda v Německu ve třicátých letech a spisovatelkou.

Když dostali předvolání před velkou porotu jako svědci v jednom špionážním procesu, utekli nejdřív do Mexika. Jakmile americká vláda požádala o jejich vydání, uprchli za pomoci československých zpravodajců na koupené paraguayské pasy do Moskvy. A tam vyslovili přání, že by chtěli žít v Praze. Jejich přijetí schválilo nejvyšší vedení KSČ – politické byró. Oba totiž měli naprosto „buržoazní požadavky": byt o 4-5 pokojích, řidiče a kuchařku.

Za války přitáhla levicově naladěná Martha svého manžela mezi Američany, kteří pracovali jako sovětští vyzvědači. Když potřebovala na podzim 1944 malá hollywoodská firma Boris Morros Music, která sloužila Sovětům jako prostředník při předávání spousty vojenských, průmyslových a obchodních tajemství, provozní kapitál, Stern tam vložil 130 tisíc dolarů. To je suma, která by dnes představovala asi desetkrát víc. Později věnoval na další projekt čtvrt milionu dolarů. Kromě toho občas dával některým svým přátelům-agentům peněžité dary v tisících dolarech. Sternovi rovněž tipovali mezi svými známými nové agenty.

Není divu, že po jejich útěku do Evropy, je newyorský soud obvinil z financování cizí zpravodajské sítě, z účasti na vyzvědačství a z organizování schůzek sovětských agentů na jejich farmě.

Nicméně život v komunisty ovládané zemi tyto salónní levičáky změnil. Zvláště sovětská invaze v srpnu 1968 je zlomila. Dokonce podporovali chartisty. Během několika let jim věnovali na milion korun - podle tehdejšího kursu okolo 75 tisíc dolarů. „Bylo to pro nás velice důležité," hodnotil později Jiří S. Hájek, který patřil k nejpřísněji střeženým odpůrcům režimu. „A pro ně to nebylo snadné. Vždyť za svou opozici v zahraničí získali tady azyl a předpokládalo se, že k vládě, která jim ho udělila, se budou chovat poslušně."

Stern zemřel v Praze na rakovinu žaludku v červnu 1986. Sternovou přepadli na jaře 1990 v její košířské vile lupiči, surově ji stloukli a okradli. Na následky tohoto šoku v srpnu zemřela.
Karel Pacner

25.4. 2002 12:19:29 - Československo ve zvláštních službách - 11. díl
Nová zbraň rozvědky - únos
Jestliže před rokem 1953 se československá špionáž zabývala víceméně klasickými akcemi, pak po nástupu ministra vnitra Rudolfa Baráka do funkce na podzim toho roku se její repertoár rozšířil - výjimkou už nebyly únosy lidí ze zahraničí, nasazování lidí s pozměněnými jmény a životopisy, tedy takzvaných nelegálů, či výcvik levicových teroristů, kteří měli pomáhat zrodu „světové socialistické revoluce".
------------------------------------------------------------------------

Praha sice už dříve rozšířila na žádost Moskvy své tajné operace do celého světa. Ministrovy zásluhy však spočívaly v tom, že sovětské poradce, kteří formovali a „orientovali" československou službu, už vůbec nijak nebrzdil. Československá zpravodajská služba se tak definitivně posovětštila. Českoslovenští zpravodajci dokonce zajišťovali únik sovětských agentů ze zámoří do bezpečí a ministerstvo vnitra jim udělovalo azyl.

Únos Bohumila Laušmana
Bývalý poslanec Socialistické strany Rakouska Hermann Rauscher přišel vpodvečer 23. prosince 1953 do bytu přítele Bohumila Laušmana. Někdejší předák československé sociální demokracie Laušman, který stihl jako jediný z rodiny utéct po komunistickém puči na Západ, bydlel u válečné vdovy Ravingerové v tiché Siedel Strasse číslo 10 na okraji Salcburku.

Už dříve se čtyřiačtyřicetiletý Rauscher pokusil zprostředkovat Laušmanovi styk s jeho rodinou doma - ovšem pod kontrolou StB, protože byl jejím agentem s krycím jménem Günter. Laušmana vedla Státní bezpečnost pod krycím jménem Georg.

Nyní Rauscher Laušmanovi nabídl, že jeden známý by mohl poslat jeho manželce a dceři do vězení nějaké věci... Exulant souhlasil a připravil všechny peníze, které měl u sebe. Byly to honoráře za dvě jeho knihy, které nedávno vyšly v několika jazycích.

„Známý" čekal v nedaleké hospodě. Laušman se brzy dostal do nálady. Rauscher mu vhodil do vína omamný prostředek a krátce po druhé hodině v noci jej za pomoci dalších dvou agentů dopravil do připraveného auta.

Když se Laušman probudil, zjistil, že jede v autě, a okolo sebe četl české nápisy. Akce Alex, jak ji nazvala československá tajná služba, skončila. Za pomoci sovětské tajné služby unesli přes americké a sovětské okupační pásmo Rakouska exilového politika. Na Štědrý den ráno ve tři čtvrtě na devět předávali Laušmana ve věznici v Praze.

Plané sliby věznitelů
Písemný rozkaz k této odluce - jak zněl eufemistický termín pro únos - podepsal Barák 18. prosince 1953. Předseda československé sociální demokracie Laušman utekl na Západ koncem roku 1949. Jeho ženě a dvěma dcerám se to už nepodařilo.

Podle zjištění historika Karla Kaplana byl tento únos součástí široce založeného boje proti sociální demokracii, který inspirovali sovětští poradci. Rusové se totiž obávali, že se bývalí sociální demokraté mohou stát informačním zdrojem západních agentů a také podhoubím, z něhož se zformuje opozice proti politice KSČ.

ČESKOSLOVENSKO VE ZVLÁŠTNÍCH SLUŽBÁCH
Česká televize vysílá na ČT 2 seriál Československo ve zvláštních službách. iDNES připravil ve spolupráci s autorem seriálu Karlem Pacnerem speciální přílohu o tomto projektu. Třetí díl stejnojmenné knihy o československých výzvědných službách vyjde počátkem léta.Této představy se chopila Státní bezpečnost, která potřebovala vykazovat výsledky v boji proti „vnitřnímu nepříteli". S pomocí agentů-provokatérů se snažila vytvářet ilegální sociálnědemokratické skupiny. Přesto však muselo interní hlášení StB 21. listopadu 1951 konstatovat, že „v současné době neexistuje v ČSR jakákoli větší skupina složená výlučně z bývalých sociálních demokratů, ale rozpracovávají se bývalí funkcionáři".

V roce 1953 proběhly ve všech krajích vykonstruované procesy se sociálními demokraty. Laušmana do nich nezařadili. Těsně před volbami na jaře 1954 dali na jeho celu ve věznici v Praze-Ruzyni Vojtěcha Erbana, který byl dříve zástupcem ústředního tajemníka strany. Agent NKVD a StB Erban Laušmanovi domlouval, aby vystoupil na tiskové konferenci před volbami: Za to budeš propuštěn na svobodu. Totéž mu sliboval i Barák.

Laušman se nechal umluvit a udělal 15. května veřejné prohlášení, ve kterém vyzýval občany, aby šli volit kandidáty zkomunizované Národní fronty. Avšak jeho věznitelé slib nesplnili a nechali ho dál za mřížemi. Třebaže nejsou některé okolnosti zcela jasné, zdá se, že bývalý předseda sociální demokracie zemřel přirozenou smrtí. Skonal v ruzyňské věznici 9. května 1963, čtvrt roku před svými šedesátinami.

Rozvědka - hýčkané dítko nového ministra
Rozvědka, oficiálně nazývaná první správa ministerstva vnitra, se stala hýčkaným dítkem ministra Baráka. Na podzim 1953 tam pracovalo asi 360 lidí. Málokdo z nich však ovládal cizí jazyky a měl dostatečný zahraničněpolitický přehled, proto z nich musela asi polovina odejít. Rozvědka pak na pokyn Baráka přijímala mladé absolventy vysokých škol - někdy to byly celé ročníky mezinárodního práva právnické fakulty.

„Nejdůležitějšími cíli bylo západní Německo, potom Spojené státy a po nich Jižní Amerika," vysvětloval mně Barák uprostřed devadesátých let. „V Jižní Americe totiž žila řada nacistů, které jsme rozpracovávali. V Rakousku jsme měli agenty na vysokých místech." Oficiálně byly úkoly rozvědky formulovány strohou úřední řečí boj proti „špionážním a emigrantským centrálám" v zahraničí.

V 17 zemích existovalo 18 rezidentur na zastupitelských úřadech: ve Vídni šest lidí, v Paříži pět, v Londýně, Římě, Západním Berlíně a v Bělehradě po třech, ve Washingtonu dva. V ostatních městech v New Yorku, v Buenos Aires, v Rio de Janeiru, v Mexiku, v Ottawě, v Bernu, v Bruselu, v Istanbulu, v Tel Avivu, v Helsinkách a v Káhiře sloužili po jednom. Nicméně agenturu měli tito zpravodajci velmi chudou: dohromady 36 agentů. Dalších 35 agentů nebylo z různých důvodů napojeno - ztratili se, přestali mít přístup k zajímavým informacím anebo se začali vyhýbat svým řídícím důstojníkům.

Ještě v prosinci 1953 se politický sekretariát ÚV KSČ na Barákovo doporučení usnesl, že první správa bude mít v systému zastupitelských úřadů v zahraničí nárok na řadu míst, a to podle jejich velikosti a důležitosti. Rezident se obvykle ukryje pod funkci prvního tajemníka či rady, ostatní dostanou hodnosti atašé, konzulů a pracovníků obchodního oddělení či mise. Tento návrh byl součástí doporučení sovětských poradců a vycházel z běžné praxe některých států už z doby předválečné.

Série odluk od domova
Únosů z Rakouska, anebo někdy i ze Spolkové republiky Německo, přibývalo. Z Rakouska to bylo snazší, protože země byla rozdělena na čtyři okupační sektory stejně jako Vídeň, která ležela v pásmu sovětském. Když tedy chtěl někdo cestovat z amerického sektoru Rakouska do amerického sektoru Vídně vlakem či autem, musel jet přes sovětské pásmo. Kromě toho se příslušníci ozbrojených sil velmocí v rakouské metropoli pohybovali volně, bez ohledu na sektorové hranice.

„Oběťmi odluk byli lidé, kteří podle Státní bezpečnosti nebo Vojenské kontrarozvědky vyvíjeli nepřátelskou činnost," řekl náměstek ředitele Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu Pavel Bret. „Většinou šlo o takzvané zrádné emigranty, někdy také o Rakušany, kteří pracovali proti Československu, občas o další cizince, na nichž měly zájem spřátelené tajné služby. Máme důvodné podezření, že zavlečení z cizího státu se dělo i za součinnosti tamních pasových orgánů. Přinejmenším to muselo být jasné, když únosci předkládali na hranicích ke kontrole pas oběti, který byl falešný. Ale ve většině případů nebyl nikdy problém toho člověka převézt, zvlášť z Rakouska v době, kdy jeho část byla pod sovětskou okupační správou."

Všechny únosy měly svá krycí označení. „Na začátku každého případu byla porada vedoucích pracovníků rozvědky," pokračoval Bret. „Když padlo jméno oběti, začala debata o nejvhodnějším způsobu jejího umlčení - buď fyzická likvidace, anebo odluka, anebo získání ke spolupráci."

Když se rozvědka rozhodla pro druhou variantu, posuzovala, jestli jiné tajné služby nezareagují na tuto akci odvetnými opatřeními. Nešlo přitom samozřejmě o odvetu v podobě dalšího únosu, ale třeba o ekonomické sankce. Zahraniční kontrarozvědka mohla například „zařídit", že příslušné cizí ministerstvo anebo firma odmítly dovážet do republiky nějaké důležité zboží. „Jestliže soudruzi shledali, že riziko je příliš velké, od původního záměru ustoupili anebo požádali o výpomoc spřátelenou službu, u níž tohle nebezpečí nemohlo vzniknout," dodal Bret.

S oficiálními protesty států, odkud oběť pocházela, se počítalo. Pak buď následovala kampaň, že dotyčná osoba byla zrádce, anebo československé úřady jakoukoliv účast na únosu popřely.

Příprava únosu trvala měsíce či roky
Státní bezpečnost nejprve nařídila kontrolovat výměnu dopisů vytipovaného člověka s jeho příbuznými, kteří zůstali v republice. Současně vyslala agenty zjistit jeho adresu, zaměstnání, zvyky, způsob života jeho i jeho manželky, případně dětí a přátel. Někdy agenti pronikli k vyhlédnuté oběti jako údajní utečenci a přátelé. Jindy dostával tento člověk pozvánky od různých institucí na rozličné akce, jako naprosto nevinné odborné konference, večírky a jiné schůzky, kde ho další agenti oťukávali a hodnotili.

„Po zhodnocení těchto poznatků se volil způsob provedení operace," konstatoval Bret. Rozvědka například zajistila, aby syn napsal matce, že by se s ní rád setkal ve městě X dne Y v hodinu Z. „Nedopatřením" pak nepřišel syn, ale jiný člověk. Anebo se uvažovalo i o možnosti využít profesionální gangstery. „U každé akce bývá výčet návrhů od jednotlivých šéfů a jejich schválení."

Pokus zkompromitovat kandidáta na prezidenta
Začátkem roku 1957 se ministr Barák od ředitele Státního sanatoria Závodného dověděl, že zdravotní stav prezidenta Antonína Zápotockého je špatný. Nejvážnějším kandidátem na funkci příštího prezidenta byl předseda vlády Viliam Široký. Barák však neměl Širokého rád. Proto nařídil unést Imricha Suckého z ÚŠB, který za války vyslýchal zatčeného Širokého. Proslýchalo se totiž, že Široký spolupracoval s gestapem.

Únos Suckého probíhal podle tradičního scénáře. Agent dr. Jozef Bobek ho večer 13. září 1957 vylákal na obchodní schůzku s nějakým Američanem do restaurace ve Vídni. Obchodník nepřišel, pánové poseděli, pojedli a popili. Bobek přinesl ke stolu žemle a do té, kterou nabídl Suckému, předtím nasypal uspávací prášek. Tento preparát působil do čtyřiadvaceti hodin a spouštělo ho požití jakékoli tekutiny. Sucký zapil žemli vínem a „zkameněl". Bobek potom vysvětlil číšníkovi, že jeho společník už předtím hodně vypil a že ho teď odveze autem domů.

Novou ubytovnou Suckého se však stala věznice v pražské Ruzyni. Také v Bratislavě ho vyšetřovali. Nejdříve proti Gustávu Husákovi, který byl v té době ve vězení jako slovenský nacionalista, a potom proti některým dalším Slovákům. Barák měl Suckého v záloze proti Širokému. Avšak vyšetřovatelé se marně snažili získat z uneseného vězně nějaké svědectví proti nynějšímu premiérovi - Sucký nic nevěděl.

Nicméně zajetí Suckého přimělo Širokého, aby se přestal stavět proti návrhům Antonína Novotného při jednání politbyra ÚV KSČ. Souhlasil také, aby se Novotný stal po Zápotockého smrti prezidentem republiky.

Těžiště těchto únosů spadalo do Barákova období. Podle zjištění Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu se československým tajným službám podařilo v letech 1946-1961 unést nejméně osmnáct lidí. Dalších minimálně 25 se neuskutečnilo, protože na ně rozvědce či kontrarozvědce chyběly síly, zdály se riskantní, anebo se prostě nezdařily.

Konec všemocného ministra
Rudolf Barák nepochybně aspiroval na nejvyšší místo v komunistické hierarchii. Spřátelil se se sovětským vůdcem Nikitou Chruščovem, měl úzké vazby k nejvyšším činitelům KGB. Proto začal být nebezpečným prvnímu tajemníku ÚV KSČ a prezidentu Novotnému. Přesto se Novotnému podařilo ho včas odstranit.

Toto soupeření o moc se totiž rozhořelo v době, kdy se i Kreml dostával do krize. Chruščov nedokázal zkrotit KGB. Rumunsko se přimklo k Číně, která dostala nálepku revizionismu, a činitelé KGB se obávali, že podobný krok by mohl hrozit i Československu. Proto nepodpořili Baráka, jehož mocenské snahy by narušily stabilitu politické struktury vládnoucí garnitury, a ve jménu vyšších politických zájmů ho obětovali.

„Na Novotného se Sověti mohli spolehnout," dedukoval příčiny Barákova pádu jeho přítel Jiří Ondráček, který působil jako tajemník rozvědky. „Novotný poslušně plnil jejich příkazy. Kdežto Barák byl ctižádostivý, a oni nevěděli, jak by dál postupoval. Pěstoval líbivou politiku, ale ve skutečnosti mu šlo o moc a o peníze."

Barák opustil ministerstvo 20. června 1961 - povýšil na místopředsedu vlády. Do jeho vily a do pracovny na předsednictvu vlády namontovali spolehliví pracovníci kontrarozvědky na Novotného rozkaz odposlech. StB ho začala termínem odborné hantýrky rozpracovávat. Na rozkaz politického vedení nakonec náčelník sledovacího oddělení plukovník Antonín Kavan, jeden z někdejších nejbližších Barákových lidí, exministra zatkl. Rovněž tak někteří jeho blízcí přátelé včetně Ondráčka putovali do vězení.

Před tajným soudem v dubnu 1962 obvinili Baráka ze zneužívání finančních fondů ministerstva vnitra, především peněz rozvědky. Z darů, které ministrovi posílali vyzvědači ze zahraničí, se staly finanční machinace. Nic nevadilo, že podobné dárky dostávali také další činitelé včetně Novotného. Rovněž tak nevadilo, že i ostatní vedoucí politici zneužívali státních prostředků pro potřeby svých rodin. Tady se to stalo záminkou k odstranění člověka, který ohrožoval Novotného, protože se neobratně a bez většího politického zajištění dral do jeho křesla. Baráka poslal soud na 15 let do vězení.

V roce 1968 byl Rudolf Barák propuštěn z vězení a vzápětí rehabilitován. I když se snažil do politiky vrátit, Husák a další normalizátoři neměli zájem, aby s ním soupeřili.
Karel Pacner

11.4. 2002 8:04:31 - Československo ve zvláštních službách - 10. díl
Funkcionář Chalupa sloužil StB
Krátce po „vítězném únoru 1948" zatkla Státní bezpečnost význačného funkcionáře národně socialistické strany dr. Vlastislava Chalupu. Uvězněných činovníků nekomunistických stran byly tisíce. Ovšem pouze někteří se nechali přemluvit k tomu, aby pracovali proti svým bývalým spolustraníkům ve prospěch nového režimu. Právě Chalupa se stal patrně nejaktivnějším přeběhlíkem – bez jakéhokoliv fyzického či psychického nátlaku začal dělat nejprve agenta-provokatéra a po vysazení do zahraničí agenta rozvědky.
------------------------------------------------------------------------

Chalupa vedl před únorem 1948 v centrále národně socialistické strany oddělení pro vědeckou politiku. Po komunistickém únorovém převratu se i on chystal k útěku na Západ. Avšak 7. dubna 1948 ho komando StB Miroslava Picha-Tůmy tajně zatklo. Později to Chalupa líčil tak, že ho neznámí lidé upozornili na nebezpečí a začali ho ochraňovat.

Služba „pokrokovému křídlu KSČ"
Při interview v Chicagu pro Českou televizi v roce 1997 Chalupa přiznal, že Otmar Kašina, který patřil mezi jeho údajné zachránce, brzy přiznal, že je komunistou a příslušníkem StB. Víme, že zakládáte odboj – oznámil prý Kašina Chalupovi. – Četl jsem všechny vaše studie a vím, že jste upřímný socialista. Avšak jednu věc jste dělali špatně – dívali jste se na komunistickou stranu jako na monolit. To není pravda, mezi námi jsou i lidi inteligentní.

Téhle představě Chalupa uvěřil – aspoň to dnes tvrdí. Tento špičkový politický analytik se nyní hájil tím, že v KSČ spolu bojovala dvě křídla – reakční, které chce socialismus sovětského střihu, a pokrokové, které nejspíš touží po socialismu národním, bez cizího poručníkování. A právě ke druhé skupině patřil Kašina a jeho soudruzi.

Potom přišel za národně socialistickým funkcionářem v izolaci starší příslušník Bezpečnosti a požádal ho, aby dával dohromady domácí odboj. Ten, který zatím existuje, prý nestojí za nic. Chalupa souhlasil: „Já jsem mu věřil a nevěřil. Když odmítnu, pravděpodobně celý odboj zlikvidují. Když řeknu ano, musí mne pustit a potom se mohu rozhodovat."

Historik Jiří Málek, který zkoumal tento případ v Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, to viděl jinak: „Orgánům StB se podařilo navázat s Chalupou přátelský poměr, s některými řídícími orgány si tykal. Brzy získal pozici hodnotného a iniciativního agenta."

Chalupu ubytovali v jednom pražském konspiračním objektu ministerstva vnitra. Dali mu krycí jméno major Král. Jeho úkolem bylo budovat takzvané kontrolní sítě – to nebylo nic jiného, než volavčí sítě, jaké za války vytvářelo gestapo. Chalupa prý navrhl estebákům tuto představu odboje, jak nám tvrdil na kameru: „Žádné velké sítě a žádné teroristické akce. Nebudeme se napojovat na cizí zpravodajské služby, protože jejich činnost byla pochybná – Sověti v nich měli své lidi.

ČESKOSLOVENSKO VE ZVLÁŠTNÍCH SLUŽBÁCH
Česká televize vysílá na ČT 2 seriál Československo ve zvláštních službách. iDNES připravil ve spolupráci s autorem seriálu Karlem Pacnerem speciální přílohu o tomto projektu. Třetí díl stejnojmenné knihy o československých výzvědných službách vyjde počátkem léta.Vytvoříme si síť malých skupinek, které budou pracovat ideově a budou se snažit, aby získaly hodnotu pro zahraniční mocnosti. S vlastními silami nad komunisty nemůžeme vyhrát. V zahraničí musíme získat mocenskou podporu. Proto bude těžiště práce na Západě. Z toho důvodu jsem požádal, aby hned převedli ilegálně za hranice Povolného, Kaďourka a Pechara. Podle toho, jestli to udělají, je budu posuzovat."

Strana práce pod patronací StB
„Odboj je budován nezávisle na nás," uvažovali příslušníci StB. „Nejdříve tu stál dobře vybudovaný odboj a pak teprve naše iniciativa směřující k poznání. Do odboje tak dobře vedeného není možné pronikat normální agenturní prací, poněvadž bychom zůstali odkázáni na okrajové poznatky... Avšak pomocí skupiny s ostatním odbojem stejnorodé je možno nejrychleji a nejúspěšněji pronikat k dalšímu poznání. Nepoužíváme k tomu našeho aparátu a pracují za nás houževnatě členové ilegality."

„Ilegální skupiny se tvořily samy," tvrdil Chalupa při natáčení. „Byl tam nával, každý tam chtěl vstoupit. Zájemci chodili na sekretariát národně socialistické strany, hlavně za Damiánem, který byl sekretářem mládeže. Ti lidé dostali od nás instrukce, politický program a potom také ilegální časopis. Když měli nějaké závažné zprávy, tak nám je postoupili." Strana práce, kterou Chalupa založil, počítá se znárodněním a „hlásá program, který je možno nazvat utopickým socialismem". Není tedy nebezpečný socialismu, ale „je naprosto nepřijatelný pro Američany".

Estebáci s chodili s majorem Králem na schůzky protistátních organizací a on je jejím členům většinou představoval jako své spojky. Ke zvýšení důvěryhodnosti mu StB umožnilo vydávat časopis Plamen. V létě 1949 se tiskl přímo v budově ministerstva vnitra v Praze na Letné. Rovněž zpravodajské informace, které žádaly západní tajné služby od československých odbojářů, připravovali pro Chalupu specialisté z StB, takže sloužily k dezinformaci.

Přilákat Ripku do republiky
Ovšem současně StB vytvářelo zdání, že Chalupa je úspěšným ilegálním pracovníkem. Proto mu dokonce vybudovalo bezpečný kanál pro přechody na Západ. Tuhle rozsáhlou dezinformační a provokační činnost řídilo pod označením akce Skaut. Kanálem Skaut přešlo od jara do podzimu 1948 na Západ nejméně 14 lidí, aniž měli tušení, že jejich odchody schvaloval velitel StB Osvald Závodský. S vědomím Státní bezpečnosti ho rovněž používali exiloví kurýři k návštěvám republiky a cestám zpátky.

„StB potřebovala, aby si tato cesta získala důvěryhodnost," řekl mi Jan Frolík, ředitel archivu ministerstva vnitra. „Tudy chodila korespondence mezi bývalými národně socialistickými funkcionáři – ministrem Hubertem Ripkou a poslankyní Miladou Horákovou. Tímto kanálem chtěli estebáci přilákat Ripku na schůzku vedení takzvané Strany práce.

Kdyby se tajné porady v komunistické zemi účastnil, po návratu by prudce vzrostla na Západě jeho politická reputace. Jenže to by estebáci nedopustili – chtěli ho zatknout a soudit spolu s Horákovou. Naštěstí Ripka odkládal cestu do Československa tak dlouho, až začaly čistky v StB."

Nadále proti nepřátelům socialismu
V létě 1949 se vedení Státní bezpečnosti rozhodlo, že vyšle Chalupu jako agenta mezi uprchlé politiky. Nemohl je v zahraničí zradit? Těžko. Byl doma příliš zkompromitován – kdyby se vzpíral, mohli mu pohrozit, že na něj prozradí, co pro ně poslední rok dělal.

Chalupa odletěl 3. září 1949 z ruzyňského letiště do Francie. O vyslání tohoto agenta Maisona, jak znělo jeho krycí jméno, dokonce informoval velitel StB Jindřich Veselý dopisem prezidenta republiky a předsedu KSČ Klementa Gottwalda. V Paříži rychle zapadl do exulantských kruhů. Následující rok poslala StB do zahraničí i paní Chalupovou s dítětem. Manželka však neměla o pozadí odjezdu sebemenšího tušení a o špionážní činnosti manžela se až do své smrti nedozvěděla.

Mezi uprchlíky panovala řevnivost a politikaření. Každý chtěl založit nějakou organizaci, předsedat jí a dostávat na ni od západních vlád a organizací peníze. Každý považoval za nezbytné, aby vydával časopis. A právě o těchto rozmíškách informoval Maison československou rozvědku. „V podstatě jsem tam neříkal nic, co by nebyla pravda, anebo něco, co bylo tajné," řekl při natáčení v Chicagu. „Prostě jsem popisoval vývoj v exilu."

Časopis Tribuna, který začal vydávat, a Zahraniční ústav bojovaly proti všem stoupencům svobodného podnikání a nepřátelům socialismu, zastávaly se myšlenek Marxe, Engelse a Lenina, avšak odmítaly sovětský imperialismus. Kromě toho Zahraniční ústav sbíral adresy uprchlíků, aby je mohl zásobovat svými politickými proklamacemi. Nikdo netušil, že Chalupa shromažďuje tyhle informace pro StB.

Když se v roce 1952 vrátil Maisonův řídící důstojník z Francie, kde se vydával za uprchlíka, do Prahy, ocitl se agent bez spojení. V listopadu přesídlil přes Kanadu do USA. Později tvrdil, že mu byla na stopě francouzská kontrašpionáž. V Chicagu se zapojil do exulantského života.

Za oceánem Director
Po čtyřech letech se vedení rozvědky rozhodlo, že s Chalupou obnoví spojení. Chalupu měl vyhledat pracovník newyorské rezidentury Josef Svoboda-Soukal. Avšak americká federální policie FBI všechny diplomaty ze států sovětského bloku nezakrytě sledovala.

Svoboda proto odletěl spolu s rezidentem Milošem Vejvodou-Bartošem z New Yorku do Miami na Floridě. Při zpáteční cestě za mezipřistání v Jacksonvillu vyšli všichni cestující z letadla, ale Svoboda se do něho už nevrátil, nýbrž nasedl do stroje, který mířil do Atlanty. Tím sledovačku setřásl. V Atlantě přespal a druhý den odletěl do Chicaga.

Svého člověka našel Svoboda až 6. září 1956 v bance, kde pracoval. Z recepce mu zavolal: Tady Lom. Mám pro vás vzkaz od rodičů. Když přišel Chalupa do vestibulu, představil se mu: Jsem Svoboda ze zastupitelského úřadu. Tím ho vyděsil a teprve po kratším přemlouvání ho dotáhl do blízkého drugstoru k jednání. Starý agent se obával pracovat pro československou rozvědku v USA: FBI tady řádí! Já nemohu nic dělat.

Podruhé se sešli 30. října. Chalupa se strachy o několik kilogramů spadl a nervově byl na dně. Chceme od vás pouze zprávy o situaci mezi emigranty a krajany, kteří jsou s nimi ve styku – žádal Svoboda. – Potřebujeme znát strukturu a lidi v Zahraničním ústavu a možnosti, jak byste mohl proniknout do Svobodné Evropy. Avšak agent stále vzdoroval: Nikdo mne už nedonutí ke spolupráci. Chci být krytý a mám obavy z FBI. Zatím mě samotného nevyslýchali, ale ptali se na mne několika známých.

Centrála přidělila reaktivovanému agentu nové krycí jméno Director. Nový závazek ke spolupráci Chalupa neochotně podepsal až 28. února 1957. Přitom předal Svobodovi zprávu o své činnosti od příjezdu do USA, podrobnosti o Zahraničním ústavu, seznam známých ve Svobodné Evropě a podobně.

Materiál pro případnou kompromitaci
Director hledal vytáčky, aby nemusel dál spolupracovat, ale nestyděl se brát peníze. Pražská centrála proto poslala 18. června 1957 rezidentuře přehled Chalupovy předcházející činnosti, jehož zveřejnění by ho úplně zkompromitovalo. „Napojoval MV na ilegální organizace, které pak řídil pod dozorem MV a usměrňoval činnost příliš aktivních," vypočítával telegram zpočátku jeho práci doma.

„Spojky mezi ním a těmito organizacemi dělali orgáni a agenti MV... Oklamal vedoucí prominenty (Ripka, Stránský, Krajina, Zenkl a Majer) tím, že se na ně napojil ještě z ČSR jako vedoucí Strany práce, což byla pomyslná organizace, která kryla činnost jeho a orgánů MV... Pomohl odhalit nepřátelskou činnost několika diplomatů působících v ČSR...

Director nám předal hesla na skupinu Sněženka, vedenou Václavem Hamplem, které získal prostřednictvím Povolného a Šebora (Kudláčkův špion) v Paříži. Tím nám umožnil napojit se na tuto ilegální organizaci, která byla později likvidována. Na 17 dalších organizací sjednal schůzky s vedoucími, dohodl s nimi spolupráci se Stranou práce, a tak je vlastně předal Bezpečnosti. Takovým způsobem pomohl StB odhalit činnost ilegálních organizací, které byly později likvidovány.

Celkem bylo pozatýkáno asi 700 lidí, z toho bylo asi 15 osob odsouzeno k trestu smrti. Dále nám poslal z Paříže heslo na skupinu M. Horákové. Kontakt Horákové se nezdařil, protože heslo bylo zkomoleno. Přesto upozornil StB na existenci ilegální organizace a tak umožnil její likvidaci..." Se svými řídícími důstojníky se Director sešel během tří let celkem desetkrát. Naposled 20. října 1958.

Podivný konec činnosti
Vedení rozvědky nebylo s Chalupou spokojeno. To konstatoval kapitán Orb 4. srpna 1961: „Zprávy a materiály získané od Directora byly pouze průměrné hodnoty, které jsme už znali z jiných pramenů anebo nebylo obtížné si je opatřit jinou cestou. V průběhu styku měl neustále výhrady ke způsobu udržování osobního spojení s ním a tvrdošíjně trval na zorganizování spojení mimo území USA. Přitom zveličoval ohrožení bezpečnosti jeho osoby. Na poslední schůzce v říjnu 1958 se dokonce uchyloval k vyhrožování policií. Na základě těchto skutečností bylo učiněno rozhodnutí přerušit další styk s Directorem."

Proč tato spolupráce skončila? To je záhada. Není vyloučeno, že se Chalupa už dřív vyzpovídal ze své špionážní činnosti příslušníkům FBI. Taková přiznání Američané oceňují. Navenek vystupoval Chalupa jako zarytý nepřítel komunistů. Proto také mohl postupovat po žebříčku funkcí v různých exilových organizacích. V roce 1966 byl dokonce zvolen členem zastupitelstva Rady svobodného Československa.

Prohraný soud
Po listopadové revoluci přiletěl Chalupa do Československa a představoval se jako přední exilový funkcionář. Chtěl dokonce zřídit tým historiků, kteří by pod jeho vedením zkoumali dějiny třetího odboje. Když americký krajanský tisk uveřejnil sérii článků profesora Josefa Kalvody o činnosti Krále-Maisona-Directora, které se opíraly o kopie z archivu StB, Chalupa se znejistěl.

Avšak vzápětí ve své aktivitě pokračoval a dokonce podal u pražského soudu žalobu na Málka, který o něm rovněž psal. Obvinil ho, že zveřejněním případu ho pomluvil. Obvodní soud žalobu zamítl a stejný výrok vydal 26. září 1997 i Městský soud.

Případ Chalupy je zřejmě tragédií člověka, kterého estebáci dokázali nejen zlomit, ale i získat. Nejspíš prahl po moci a slávě – když ji nemohl dostat v národně socialistické straně doma, aspoň cítil uspokojení nad tím, že vládne tajnou mocí nad částí exilu a je tím pro estebáky slavnou a nezastupitelnou osobou.

Zatímco ve Francii, prodchnuté levicovými myšlenkami, neměl o svou bezpečnost víceméně žádné obavy, v silně antikomunistických Spojených státech se bál ve své špionážní činnosti pokračovat. A proto se tam navenek uplatňoval se stejnou pílí zase na druhé straně – jako bojovník proti komunismu.
Karel Pacner


5.4. 2002 6:48:10 - Československo ve zvláštních službách - 9. díl
Agenti-chodci jádrem zahraničního odboje
Sovětizace zemí východní a střední Evropy, pokračující Československem v únoru 1948, byla pro západní politiky a generály, vychované v tradicích demokracie, nedozírnou hrozbou. Vždyť i v některých státech západní Evropy, především ve Francii a v Itálii, dozrávala situace k tomu, že by se moci mohli zmocnit komunisté – ať parlamentní či násilnou cestou.
------------------------------------------------------------------------
Ovšem ve všech zemích, kde se komunisté vyhoupli do čela, žily početné skupiny lidí, kteří je nenáviděli. „Pražský puč vyvolal vlnu šoků ve Washingtonu," napsal vysoký důstojník tajné služby OSS a pak CIA Harry Rositzke v knize The CIA's Secret Operations. „Americké bombardéry přeletěly na britská letiště a vojenské přípravy v okupovaném Německu se urychlily."

Podplukovník Charles Katek, donedávna vojenský atašé se zvláštním posláním v Praze, dostal za úkol zformovat v západním Německu organizaci, která by získávala v Československu zpravodajské informace. Za pomoci bývalých vysokých štábních důstojníků, kteří po únoru uprchli, dal dohromady skupiny kurýrů a vyzvědačů z řad mladých uprchlíků žhavých proti komunistům bojovat. Stejný nápad měl i generál Sergej Ingr, za války ministr obrany londýnské vlády.

Nakonec vznikly pod patronací tří velmocí výzvědné organizace, které v průběhu devíti let vyslaly do Československa možná 5 až 10 tisíc mladých lidí jako kurýry či v terminologii Státní bezpečnosti agenty-chodce. Podle jednoho tvrzení StB jich bylo do poloviny padesátých let zatčeno na 1500. Tahle činnost se rozrostla do takových rozměrů, že můžeme hovořit o třetím zahraničním odboji.

Úkoly válečné povahy
Činnost cizích agentů ministerstvo vnitra okamžitě zaregistrovalo. Svědčí o tom dopis vedoucího vnitrostátního zpravodajství MV Štěpána Plačka a vedoucího organizačního a kádrového sektoru MV Karla Černého adresovaný 13. července 1948 prezidentu republiky a předsedovi KSČ Klementu Gottwaldovi, předsedovi vlády Antonínu Zápotockému a generálnímu tajemníkovi KSČ Rudolfu Slánskému.

„Od února nemine týden, aby nebyl odhalen jeden nebo dva případy činnosti agentů vyslaných na naše území buď podle příkazů, nebo alespoň pomocí amerických zpravodajských orgánů působících v sousedním okupačním pásmu," stěžovali si.

„Z výslechů zatčených vychází najevo, že tyto úspěchy naší zpravodajské a státněbezpečnostní služby postihují ve skutečnosti jen nepatrný zlomek agenturních sítí, které budují na našem území výzvědné orgány působící v úřadovnách CIC na různých místech Německa... V poslední době se agenti vysílají nejen z Bavorska, nýbrž i z Rakouska a v některých případech přes Rakousko i ze severní Itálie."

O příchodu mnoha agentů se StB dozvídala od svých špionů na Západě, ale nedokázala je doma sledovat. Někteří měli závažné úkoly, například chystali útěky bývalých ministrů Prokopa Drtiny a Petra Zenkla i exprezidenta Edvarda Beneše.
ČESKOSLOVENSKO VE ZVLÁŠTNÍCH SLUŽBÁCH
Česká televize vysílá na ČT 2 seriál Československo ve zvláštních službách. iDNES připravil ve spolupráci s autorem seriálu Karlem Pacnerem speciální přílohu o tomto projektu. Třetí díl stejnojmenné knihy o československých výzvědných službách vyjde počátkem léta.

„Americká zpravodajská služba se v poslední době kryje za osobami z řad naší emigrace a řídí tuto práci takovým způsobem, aby v případě nezdaru nebyla sama kompromitována a aby vznikl dojem, že strůjci špionáže, diverze a terorismu jsou jen naše emigrantské kruhy, a nikoliv exponenti americké státní moci.

Naši polští soudruzi, kteří právě odhalili anglo-americké špionážní sítě na svém území, nám potvrzují, že i tam Američané v poslední době používají téže taktiky. Přitom současně na našem území zjišťujeme, že z amerických pásem přes náš stát se pohybují agenti s úkolem proniknout i dále na východ, tj. do Polska a SSSR..."

Spolu s polskými kolegy se pracovníci pražské Bezpečnosti shodli, že agenti dostávají úkoly, které „mají přímo povahu válečnou, ba takovou povahu, jako kdyby již byla válka. Sbírají se zprávy zejména z vojenských kruhů, usiluje se o informace o československém operačním plánu, o dislokaci vojsk, o vojensky důležitých transportech, o výrobě uranu, o transportu z SSSR k nám a do SSSR, o politickém a morálním stavu armády atd. ..."

Polovinu národa nemůžeme zavřít!
Na podzim 1948 se začala situace měnit. StB zjistila, že zpravodajství ze západního Německa začali organizovat uprchlí důstojníci. „Úkolem těchto agentů je napojení na vojenské odbojové skupiny, přinášení zpráv a práce na sjednocení ilegality. Třetí odboj je napojen i na policii a má své buňky i na MV. Opatřují protokoly se zatčenými, získávají varovné informace a používají členů bezpečnostního aparátu pro svou práci."

Závěr hlášení nezněl pro StB příliš optimisticky: „Odboj se rozrůstá ne již tak do kvantity jako do kvality. Některé skupiny jsou likvidovány, ale pomocí zahraničních spojek jsou budovány nové nebo se přestavují staré. Hlavní fáze odboje nám není známa, pohybujeme se teprve na periferii zpravodajských poznatků." Nejžalostněji znělo zjištění, že „není možno všechny členy odboje zlikvidovat, poněvadž bychom museli zavřít polovinu národa".

Největší byla Kašparova skupina
Katek, který se začal podepisovat jako Eckert, pracoval pro CIA v kasárnách ve Frankfurtu. Jeho pravou rukou byl seržant Kurt Taub, krycím jménem Frank Taylor.

První zpravodajské skupiny československého třetího odboje v okolí Frankfurtu vedli bývalí důstojníci plukovník Jaroslav Kašpar-Pátý, podplukovník Alois Šeda, kurýr prvních měsíců druhé světové války Václav Klabík, který donedávna obchodoval s porcelánem na Kladně, dále člen Obrany národa, známý odbojář z počátku války Jaroslav Polach a bývalý poslanec za Slovenskou demokratickou stranu dr. Michal Zibrín, možná i další.

„Kašparova skupina byla myslím první a také zpočátku největší," upřesňoval Taub-Taylor. Kašpar utekl koncem dubna a svůj tým zformoval v průběhu června. Možná o několik dnů či týdnů dřív vytvořil svou skupinu i Alois Šeda s bratrem Ferdinandem. Postupem času se někteří lidé od těchto skupin odtrhávali a za pomoci Kateka zakládali vlastní, jiné se zase slučovaly anebo rozpadaly. Organizace byla proměnlivá a přizpůsobovala se situaci.

Původně sídlili všichni vedoucí skupin ve vilách v jedné ulici ve Frankfurtu. Když se začala tato organizace rozrůstat, rozstrkali je Američané do městeček v okolí.

„Navrhl jsem Katekovi, že bychom měli založit nějakou filiálku naší organizace, která by byla blíž československých hranic," vzpomínal Taub-Taylor. „Charles mi řekl, abych to tedy udělal. A tak jsem se odstěhoval do Regensburgu. Měli jsme krycí označení Economic Research Unit, ale bylo jedno, jak jsme se jmenovali, protože na domě stejně žádný nápis nevisel."

Údajně měl Katek velkolepé plány: Do Československa pošleme 120 agentů. Dalších padesát mužů projde podobným výcvikem jako britské jednotky commandos – naučí se tichému boji a sabotážím v týlu nepřítele. Tento oddíl vysadí letadla na československém území v prvních dnech po vypuknutí války mezi Východem a Západem.

Skupina bratří Šedů
„Strýc Alois Šeda mne vyzvedl z uprchlického tábora v Bad Orbu v Hesensku 22. května 1948," vzpomínal jeho synovec Rudolf Boleslav. „Tehdy založil skupinu. Strýc Ferdinand nedělal prvních několik měsíců nic jiného, než seděl u mapy Československa, zakresloval tam posádky, zaznamenával jejich stavy, výzbroj a další – to všechno si dobře zapamatoval."

Uprostřed června vyrazili Rudolf Boleslav a Josef Šeda na první výpravu do Čech. Byli to první kurýři neobvyklé zpravodajské skupiny – její štáb tvořila rodina Šedů. Šéfem byl podplukovník Alois Šeda, krycím jménem Louis Šubert, zastupoval ho jeho bratr plukovník Ferdinand Šeda-Jan Horn. Dál tam patřili Ferdinandův syn Milan, který nedokončil studia medicíny. A také synovci Rudolf Boleslav-Schön a Josef Šeda-Stein. Aloisův švagr Slávek Štancl dělal řidiče. Bývalý vysoký úředník ministerstva vnitra doktor Jaroslav Schenk a jeho lidé zpovídali pro bratry Šedy nové uprchlíky v táboře ve Würzburgu.

Oba mládenci pochodovali osvědčenou cestou za dohledu odsunutého sudetského Němce Franze Kiliána Nowotného-Sekáče přes Pešlův penzion pod vrchem Churáňov na okraji Zadova. „První tři přechody jsem financoval z peněz, které mi dal před odchodem otec," stýskal si Boleslav. „Až potom nás začali Američané platit – 75 dolarů měsíčně plus byt a stravu."

Boleslav navštívil důstojníky Hlavního štábu, s nimiž ho už dřív seznámil strýc. Dověděl se, jak postupuje sovětizace armády, kam se přemisťují pluky, a spoustu dalších informací, které si už nepamatuje. Jindy mu sdělovali podrobnosti o pomoci rodícímu se státu Izrael.

Občas se spojky a jejich průvodci přes hranici probojovávali. Nowotny-Sekáč se projevil jako vynikající střelec, když se 6. září 1948 dostali do konfliktu s československou hlídkou a on na ni střílel přes ruku. „Sekáč mně tehdy zachránil život," vzpomínal Boleslav. „Dovedl nás bez škrábnutí k Pešlům a zmizel." Převaděči Sekáčovi, který poctivě sloužil kurýrům několik let, náleží titul „krále Šumavy".

Druhá Boleslavova cesta vedla do Brna. Tento cíl ho dost znervózňoval, protože v moravské metropoli měl spoustu známých a bývalých spolužáků z vysoké školy. Když přišel za podplukovníkem Josefem Robotkou, se kterým se znal z válečné Rady tří, starý zpravodajec navrhl: U mne nezůstaneme. Pod svícnem bývá tma. Půjdeme se projít po Brně a přitom si všechno povíme.

Bylo to nebezpečné furiantství. Boleslav potkával známé z vysoké školy: Co tady děláš? My jsme slyšeli, žes utekl za kopečky? Mladík odpovídal: To jste se přeslechli. Nesmysl!

Další „král Šumavy"
Jedním z nejúspěšnějších Kašparových kurýrů byl pohraničník Josef Hasil, jemuž rovněž náleží titul „král Šumavy". Hasil se v Písku vyučil bednářem a po revoluci nastoupil ke Sboru národní bezpečnosti na Blanensku. Na jaře 1948 ho přeložili do vesničky Zvonková poblíž Třístoličníku na Šumavě.

V říjnu 1948 pomohl skupince lidí při útěku do Bavorska a při návratu ho StB zatkla. Po odsouzení se ocitl v koncentráku u Mostu, jehož osazenstvo chodilo do blízkých dolů dobývat hnědé uhlí. Odtud už v květnu 1949 spolu s dalším vězněm utekl. V červnu dorazil i s bratrem Bohoušem do uprchlického tábora v západoněmeckém Murnau.

Brzy nato kontaktovala oba bratry Kašparova skupina a oni začali přecházet hranice v jejích službách. Navázali styk s odbojovou skupinou lidovců zvanou III. O. B. (Třetí osvobozovací boj), která měla buňky od Blatné přes celou jižní Šumavu až po Pardubice. Josef Hasil donesl odbojářům do Písku dvě vysílačky a naučil je s nimi zacházet. Kromě posílání zpráv o situaci měli vybírat místa pro seskoky parašutistů, kteří by tam přistáli na počátku příští války.

Když se bratři Hasilovi vypravili 23. září 1950 pro Bohoušova syna, aby ho odvedli do Německa, číhali na ně poblíž Českých Žlebů pohraničníci. Bohumila zastřelili, Josef vyvázl a statečně chodil přes hranice ještě dva roky. Mezitím Bezpečnost z pomsty uvěznila jeho sourozence a starou matku, jedině bratru Juliovi se podařilo uprchnout.

Na Josefa Hasila pořádali pohraničníci honičky, ale vždycky měl tolik štěstí, že jim unikl. V roce 1953 se usadil v Chicagu, ale o své poúnorové minulosti nerad mluví. „Nedělal jsem přece nic zvláštního," tvrdil nám po půl století. V roce 2001 mu prezident Václav Havel udělil státní vyznamenání.

Tajný telefon přes hranice
Podle zjištění StB používali Kašparovi agenti většinou osvědčené stezky přes šumavské hory. Někteří údajně létali přes hranice malými balony, ale zpátky museli po zemi. Pro přechody kurýrů i útěky uprchlíků byla důležitá stavení, která stála několik desítek metrů od hranic s Bavorskem. Někdy byly tyto chalupy součásti vísky či osady rozhozené mezi kopci a dolíky, jindy opuštěné hájovny a horské penziony, které dřív výborně prosperovaly.

Na Knížecích Pláních na jižním konci Šumavy, jihozápadně od Vimperka, které svými více než tisíci metry nadmořské výšky patřily k nejvýše položeným obcím v republice, stála padesát metrů od hraniční čáry hájenka. Hned po komunistickém převratu se stala odrazovým můstkem pro uprchlíky a průchozí stanicí pro kurýry. Dokonce z ní zavedli telefonní kabel pod zemí na druhou stranic hranice. Toto spojení mělo sloužit britské tajné službě – bohužel se už asi nikdy nezjistí, kdo ji v Bavorsku obsluhoval.

Když byla tahle stanice začátkem roku 1950 prozrazena, uprchlo její osazenstvo narychlo za hranice. Někteří z nich, jako například František Randák, se potom vraceli zpátky jako kurýři. „Do republiky jsme byli vysíláni nejčastěji ve tříčlenné skupině, abychom zde plnili různé zpravodajské úkoly," vyprávěl v knize Kronika šumavských hvozdů. „Před odchodem jsme všichni obdrželi smrtící pilulky, které jsme měli použít pro případ, že by některý z nás byl postřelen nebo zajat."

Nejcennější byly zprávy o uranu
Jaký měla činnost kurýrů a jejich domácích informátorů význam pro Západ? Dnes to nedokáže nikdo spolehlivě zhodnotit. Od samotných členů skupin víme, že přinášeli zprávy o stavu a rozmístění československých ozbrojených sil, o různých hospodářských obtížích, především o těžbě uranu. Z útržkovitých poznámek amerických styčných důstojníků si jejich čeští partneři odvodili, že nejvíc si cenili údajů o dobývání uranu.

Všechny informace, které přinesli, splynuly s hlášeními vyzvědačů jiných států do studijních oddělení centrál takovým způsobem, že se jejich autoři už nedají určit. Nicméně americké zpravodajské služby nechtěly od těchto kurýrů a vyzvědačů ani po velkých ztrátách ustoupit, ale hledaly efektivnější metody jejich vysazování. To by tedy naznačovalo, že měly o jejich informace zájem.

Rovněž Rositzke, který v Německu řídil operace CIA proti sovětskému bloku, přínos těchto agentů ve svých memoárech ocenil. Názory ostatních vedoucích činitelů západních služeb neznáme. Nicméně tuto práci do poloviny padesátých let podporovali – dokud to bylo technicky možné a politicky přijatelné.
Karel Pacner

14.3. 2002 16:53:45 - Československo ve zvláštních službách - 8. díl
Sovětizace Bezpečnosti začala před únorem
Po válce řídil sovětské vyzvědače v Československo Ivan Čičajev, krycím jménem Tichonov, důstojník, který těsně před válkou sovětizoval Pobaltí. A potom tady působila spousta dalších agentů – jak československých občanů zverbovaných za války a krátce po ní, tak sovětských nelegálů čili lidí s cizími jmény a životopisy. V únoru 1948 plíživá bolševizace Československa vyvrcholila a stala se naprosto zjevnou. Celá země se ocitla pod sovětskou kontrolou.
------------------------------------------------------------------------
Sovětský vůdce Josef Stalin neponechal převzetí moci komunisty náhodě – do republiky vyslal početnou skupinu příslušníků tajné služby NKVD, aby pomáhala Klementu Gottwaldovi a jeho soudruhům. Třebaže o tom neexistují v československých archivech žádné stopy, takže historici tomu nechtějí věřit, Sověti se tím dodnes pyšní. A jedna bývalá plukovnice NKVD se dokonce chlubí tím, že její nadřízený vyhodil z okna ministra zahraničí Jana Masaryka.

V zimě 1947–1948 začala šéfy Státní bezpečnosti a sovětské poradce, kteří v Československu už tajně působili, znepokojovat zmenšující se podpora komunistické strany. V lednu 1948 zjistil Ústav pro výzkum veřejného mínění v Praze, že KSČ by volilo pouze 28 procent lidí. Po tom, co byli v roce 1947 vyloučeni z vlád ve Francii a Itálii komunističtí ministři, hrozilo tohle nebezpečí rovněž KSČ.

CIA nepředpovídala násilný puč
Poradci Ivan Čičajev a Dmitrij Chazjanov upozornili na toto riziko moskevskou centrálu. Chazjanov požádal velitele domácího zpravodajství StB Štěpána Plačka, aby sepsal zprávu, v níž zdůrazní, že ostatní strany chystají puč. Za tohle hlášení pak dostali pochvalu od samotného Stalina.

Moskva nařídila Plačkovi a dalším svým agentům, aby připravili seznamy vedoucích oponentů KSČ, který se bude hodit při „stínání hlav reakce". Současně StB obvinila vedení KSČ, že „reakci rozmazluje", a požadovala, aby činnost směřující k „záchraně lidově demokratického státu" urychlilo.

Také oddělení F na ÚV KSČ, které bylo pod vedením Karla Švába stranickou tajnou službou, zintenzivnilo sbírání kompromitujících materiálů proti ostatním stranám i umisťování svých agentů v nich. Oddělení F také organizovalo provokace a „protistátní spiknutí" na Slovensku.

O pohybu nekomunistických politiků věděl Šváb nejen z hlášení agentů, ale i ze zpráv vládní ochranky a z tajného odposlechu. Jak se zdá, už v letech 1946 - 47 zřejmě zamontovali do bytů a pracoven nekomunistických politiků odposlouchávací zařízení čili „štěnice".

Západ se domníval, že komunisté převezmou moc přirozenou cestou. Svědčí o tom denní hlášení americké výzvědné služby CIA ze 23. prosince 1947: Podle zpráv z Prahy „začátkem ledna 1948 vyvinou komunisté všechno úsilí, aby dosáhli v Československu svých cílů spíše ústavní cestou než nelegálními metodami".
ČESKOSLOVENSKO VE ZVLÁŠTNÍCH SLUŽBÁCH
Česká televize vysílá na ČT 2 seriál Československo ve zvláštních službách. iDNES připravil ve spolupráci s autorem seriálu Karlem Pacnerem speciální přílohu o tomto projektu. Třetí díl stejnojmenné knihy o československých výzvědných službách vyjde na přelomu dubna a května, závěrečný čtvrtý v červnu.

A jedním z důvodů použití těchto prostředků je mimořádná popularita a úcta, které požívá prezident Edvard Beneš, jenž proti všem nelegálním prostředkům vystupuje. Ovšem právě tento záznam svědčí o špatné informovanosti americké výzvědné služby, která se především opírala o zdroje z nekomunistických kruhů, zatímco mezi komunisty zřejmě nikoho neměla.

Týdenní rozbor CIA ze 30. ledna 1948 upozorňoval: Moskva zintenzivňuje své úsilí, aby dostala „pod přímou vojenskou, ekonomickou a politickou kontrolu východoevropské satelity". Kontrola prostřednictvím komunistických stran v těchto zemích už nestačí. Sověti potřebují vytvořit společný trh všech těchto států. Naposled se tento trend utužil hospodářskými smlouvami s Polskem a ČSR. Nyní bude chtít SSSR své satelity postupně pohltit i formálně.

Začátkem roku 1948 udělal národně socialistický ministr spravedlnosti Prokop Drtina bezprecedentní krok – ustavil komisi, která měla vyšetřit, jak Státní bezpečnost zneužívá svou pravomoc. Avšak na to, aby se komise ujala svého úkolu, už neměla čas. Přišlo „únorové vítězství pracujícího lidu", které všechny nekomunistické politiky – pokud se nechtěli podrobit vůli komunistů – zlikvidovalo.

Čtyřistačlenná brigáda NKVD v republice
Výzvědné služby Západu a Východu se na komunistickém převratu v Československu v únoru 1948 vůbec nepodílely. Mnohé domácí a zahraniční politické podmínky totiž nazrávaly k tomu, aby se KSČ pod vedením Klementa Gottwalda a Rudolfa Slánského chopila moci. Převrat uskutečnili čeští a slovenští komunisté sami, pouze za morálního přispění Moskvy.

Ovšem skupina operativců ze sovětské rozvědky se v lednu 1948 do Prahy chystala – uvedla ve svých vzpomínkách plukovnice NKVD Zoja Rybkinová. Tým vedl plukovník D. G. Fedičkin. Generál NKVD Pavel Sudoplatov ve svých memoárech tvrdil, že přijel do metropole nad Vltavou vlakem jako člen údajné obchodní delegace v únoru.

Brigáda čtyř stovek speciálně vycvičených lidí už byla údajně na místě. Podle slov historika Vladislava Moulise „část těchto mužů zůstala v hlavním městě, část se rozjela na důležitá místa v celé republice". Brigáda měla zasáhnout, kdyby komunistický scénář na vyšachování demokratických politiků z vlády nevyšel.

V týdenní zprávě ze 27. února 1948 si zpravodajští analytici CIA ve Washingtonu všimli zvýšeného úsilí demokratických politiků ve Francii, Itálii a Německu, kteří se snažili upevňovat svou moc. Pokoušeli se preventivně působit, aby se u nich nemohli komunisté ujmout vlády podobným způsobem jako v Praze.

Kupodivu, sovětští zpravodajci verbovali agenty mezi československými občany také po komunistickém převratu. Svědčí o tom opatrná stížnost Gottwalda Stalinovi v létě 1948 na Krymu: Proč to děláte, když můžete od nás dostat přímo jakékoliv informace?

Byl to naivní výkřik. Žádná velmoc si nepřestane hlídat svou kolonii pomocí vlastní agentury – její poslušnost na to nemá vliv. Přesto hlavní verbovací vlna na ministerstvu vnitra skončila někdy okolo roku 1949. Tehdy tam přišli poradci z Moskvy, kteří si brzy podřídili veškerý bezpečnostní aparát. Bez jejich požehnání neudělal brzy žádný velitel jediný krok.

Jak zemřel Jan Masaryk?
V Gottwaldově poúnorové vládě zůstal jeden ministr, který se vymykal kontrole komunistů – syn zakladatele státu, populární Jan Masaryk. Avšak 10. března 1948 našli jeho tělo pod okny jeho bytu. Podle oficiální verze spáchal sebevraždu. Tomu však málokdo věřil. Většina lidí si myslela, že ho komunisté vyhodili z okna. Dodnes se nepodařila jeho smrt objasnit.

V roce 1993 se vynořila další verze o Masarykově smrti, rozšiřovaná vysloužilou plukovnicí NKVD-KGB Jelizavetou Paršinovou a jejím synem Leonidem. Paršinová, která se osvědčila ve španělské občanské válce a za druhé světové války cvičila mladé partyzány pro týl, přišla pod jménem Marie Kovalíková s mnoha dalšími reemigranty ze SSSR a pracovala v Karlových Varech jako dělnice v porcelánce.

Čtěte také Nová fakta:
Masaryka zavraždili. Její legenda zněla: Narodila jsem se za občanské války, můj otec byl nepochybně Čech, ale vyrůstala jsem v dětském domově, proto česky neumím. V západních Čechách se připravovala k vysazení jako nelegálka do Francie a zřejmě se účastnila různých operací na československém území.

Podle její verze vyhodili ministra zahraničí z okna její kolegové. Prý odmítl spolupracovat se sovětskou tajnou policií. V bytě Paršinové se scházeli penzisté od tajné služby včetně generála Michaila Bělkina, šéfa sovětské tajné policie pro střední Evropu, a vzpomínali na staré časy. Paršinová vyprávěla, že po válce pracovala v Československu a dodala: Ale Masaryka jsem z okna nevyhodila. A Bělkin se přiznal, že to udělal on spolu s kolegou Bondarenkem.

Leonid Paršin zatelefonoval toto tvrzení už v roce 1993 české redakci rozhlasové stanice Svobodná Evropa. A dodal: Právě čekám v Německu na vyřízení žádosti o azyl a do pražské Svobodné Evropy zajedu. Jenže už se nikdy neozval. Když s ním chtěli pracovníci ÚDV mluvit, v Německu ho nenašli. Prý se vrátil do Moskvy a tam skončil v psychiatrické léčebně.

Podle historiků Alexandra Kolpakidiho a Dmitrije Prochorova v knize KGB – Specoperaciji sovětskoj razvědki, vydané v roce 2000, bývalá nejmenovaná příslušnice NKVD vystoupila roku 1996 v moskevské televizi NTV s tvrzením, že zná pravdu o Masarykově smrti.

Podle jejích slov ho zlikvidovala skupina sovětských zpravodajců vedená nejpravděpodobněji generálem Alexandrem Korotkovem, náčelníkem KGB ve východním Německu. Nepochybně to byla Paršinová. V roce 2000 potvrdila zavraždění ministra Bělkinem i České televizi.

Nejdřív Bělkin a Bondarenko, potom Korotkov a nakonec zase Bělkin. Můžeme tomuto tvrzení vůbec věřit? Opravdu záleželo NKVD tolik na tom, aby se Jan Masaryk stal jejím agentem? A jestliže ho sovětští vrazi opravdu vyhodili z okna, neměli k tomu jiný důvod, mnohem podstatnější?

Prapříčina smrti zůstává nejasná
Ovšem proč Paršinová o téhle vraždě, spáchané NKVD, sama tolik hovoří? Není to součást nějaké zpravodajské hry? Jestliže ano, k čemu má sloužit? K vybuzení nenávisti Čechů vůči Rusům za likvidaci oblíbeného ministra? To nevypadá věrohodně.

Jedině generál Sudoplatov, který patřil ve čtyřicátých letech mezi nejvyšší funkcionáře NKVD, prohlásil v roce 1995 v rozhovoru pro Českou televizi, že jejich služba neměla se smrtí Jana Masaryka nic společného. A upřímně se divil, proč by ho získávala za agenta.

Smrt syna prvního prezidenta tedy zůstává i nadále nejasná. Historik Jan Frolík se domnívá, že to byla bilanční sebevražda, jak říkají psychologové. „Když si uvědomil, co svým vstupem do nové Gottwaldovy vlády vlastně udělal, rozhodl se s tím skoncovat jednou provždy."

Jenže proč skákal z okna v koupelně, které bylo těžko dostupné, a nepoužil spíše jiných oken, na něž mohl vylézt snáze? Proč se zabíjel tímto způsobem, když pohodlnější a stejně spolehlivá byla hrst prášků na spaní? Proti verzi sebevraždy však mluví obrovský nepořádek, který byl v jeho bytě. Tak si obvykle počínalo komando, které něco hledalo.

Příliš mnoho otázek. Příliš mnoho nejasností a propletenců. Navíc kriminalisty, tedy profesionály znalé vyšetřovacích metod, odehnali od případu amatéři ze Státní bezpečnosti – jako by se tím pojišťovali, aby nikdo žádné objektivní stopy nezjistil.

Musíme se smířit s tím, že prapříčinu smrti Jana Masaryka v dohledné době asi nikdo nezjistí. A tvrzení Paršinové zůstává pouze jednou z možných verzí ministrova konce – jak zdůrazňuje náměstek ředitele Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu Pavel Bret.

Vůdce demokratických stran Stanislaw Mikolajczyk musel z Polska utéct. Nikola Petkov v Bulharsku byl obviněn z vlastizrady a popraven. Rumunský král Michal mohl „humánně" ze země odjet. Zemřel i Jan Masaryk. Tak se vypořádávali Sověti a domácí komunisté s politiky, kteří jim překáželi na cestě k ovládnutí státu.

Oficiální poradci pro Bezpečnost
Na podzim 1949 přišli do rozvědky první sovětští poradci. V oficiálních zprávách se pro ně vžil termín přátelé. Také se pro ně používalo přízvisko Rudolf, známé z doby těsně před válkou a v jejím průběhu.

„Poradci kritizovali nedostatečný počet zaměstnanců a rozvědka se začala rozšiřovat," píše Kaplan ve studii Sovětští poradci v Československu 1949 – 1956. „Vtiskli jí i nové úkoly a poslání. Podle sovětského vzoru se »měla soustředit hlavně na odhalování zákulisní činnosti vlád v té které zemi a za tím účelem se mají zastupitelské úřady skládat ze 70 – 80 procent z pracovníků rozvědky a i další reprezentanti státu mají být rozvědčíci« (O. Valeš).

S příchodem asi deseti poradců se také upevňovala její závislost na rozvědce sovětské, a to do takového stupně, že poradci projednávali záležitosti československých zahraničních agentů v moskevské centrále a fakticky rozhodovali o jejich využití."

Ve dnech 24. – 27. května 1950 jednali v Moskvě zástupci rozvědky MNB s vedením výzvědné služby NKVD o spolupráci. Byla to zásadní porada – upozornil pozdější náčelník rozvědky Josef Houska. „Na přání sovětské rozvědky bylo dohodnuto rozšířit naši práci prakticky na celý svět. I když kvalita a množství kádrů byly tehdy pro tak náročné úkoly zcela nedostatečné."

Za hlavní protivníky Sověti označili zejména USA, Velkou Británii a další kapitalistické státy, dále neposlušnou Jugoslávii. Velký zájem měli o zprávy týkající se vědeckých objevů a vynálezů.

„Spiklenecká centra"
V roce 1948 začala pod taktovkou sovětských poradců příprava procesu s „protistátním spikleneckým centrem" v Maďarsku – s nepohodlnými komunistickými funkcionáři, kteří byli falešně obviněni. Spojení tohoto „centra" sahalo za hranice. Začala honba na vnitrostranické spiklence i v dalších zemích včetně Československa.

Předsedkyně Komise stranické kontroly Jarmila Taussigová-Potůčková poslala generálnímu tajemníku ÚV KSČ Rudolfu Slánskému 27. listopadu 1950 dopis: „Některé skutečnosti nás opravňují k tomu, abychom vážně pochybovali o jejich schopnosti (velitelů StB – poznámka KP) nebo vůli do hloubky řešit případ Šlinga.

Vedoucí Státní bezpečnosti O. Závodský, jeho zástupce I. Milén, vedoucí ofenzívy O. Valeš a řada dalších představují uzavřenou skupinu, která se Šlingem byla buďto ve Španělsku, nebo v Anglii, nebo po roce 1945 zde s ním spolupracovala, a svoji spolehlivost si jeden druhému navzájem potvrzují..."

Dopis Taussigové zřejmě vedl k tomu, že zvláštní skupina StB sbírala materiály i na své nadřízené včetně náčelníka rozvědky a 27. ledna 1951 je zatkla. Někteří byli popraveni, další šli do vězení. Koncem roku putovali do vězení vysocí funkcionáři KSČ v čele se Slánským a potom následoval proces s „protistátním spikleneckým centrem".

Východním impériem obcházelo strašidlo špionománie. Stalin potřeboval upevnit svůj blok před tím, než vrhne své armády na západní Evropu. A patrně jenom jeho smrt na začátku roku 1953 tomu zabránila.
Karel Pacner


21.3. 2002 10:08:50 - Československo ve zvláštních službách - příběh navíc (7.díl)
První uprchlíci ze zpravodajských služeb
V osmdesátých letech kolovala v normalizovaném Československu kniha ze Škvoreckého nakladatelství v Torontu, která se četla jedním dechem – Špion vypovídá. Její autor, bývalý major československé rozvědky Josef Frolík, v ní poodhrnul zákulisí komunistických tajných služeb. Začátkem devadesátých let vyšla ve statisícovém nákladu i u nás. Vzápětí následovaly Špionážní oprátky Ladislava Bittmana, rovněž vysloužilého vyzvědače. Tak se nám představili lidé, o jejichž existenci jsme neměli ani tušení – uprchlíci z výzvědných služeb, kterým se odborně říká defektoři.
------------------------------------------------------------------------

Avšak Frolík a Bittman nebyli ani první, ani poslední, kteří československé komunistické služby za těch čtyřicet let opustili. Málokdo ví, že první zpravodajci utekli už těsně po komunistickém převratu v roce 1948.

Konec šéfa výzvědné služby
Ráno 27. dubna 1948 zatklo v Praze speciální komando Státní bezpečnosti Zdeňka Tomana, donedávna zakladatele a mocného šéfa rozvědky ministerstva vnitra. Jeho nadřízení se k tomuto kroku nemohli dlouho odhodlat. Zatykač na Tomana totiž nesl datum 12. ledna 1948. Přesto sekční šéf pořád ještě zůstával ve své funkci. Až koncem února ho poslal Nosek na nucenou „zdravotní dovolenou".

Ohromeným pracovníkům rozvědky to vysvětlil velitel StB Jindřich Veselý jednoduše: Při domovní prohlídce jsme u něj našli dva vzácné obrazy, spoustu perských koberců, zlato a další cennosti... Jenže proč museli tak vysokému činiteli ministerstva vnitra prohlížet byt?

Sekční šéf Toman se stal nepohodlným už dřív. Předchozího roku naznačili sovětští poradci ministru vnitra Václavu Noskovi, že ztrácí jejich důvěru. Druhou světovou válku prožil v Londýně – a to samozřejmě vzbuzovalo různá podezření. Není vyloučeno, že v pozadí stáli náčelník vojenské kontrarozvědky OBZ Bedřich Reicin a jeho zástupce Karel Vaš, kteří v něm mohli vidět potenciálního konkurenta ve hře o vysoká vládní křesla.

Kromě toho všichni věděli, že Toman za pomoci svých agentů organizuje výměnný obchod nedostatkového zboží mezi republikou a některými západními státy – těmto nedovolaným machinacím, ze kterých plynuly velké peníze, se říkalo šmelina. Také se objevilo tvrzení, že Toman prozradil své sestře Aurélii, provdané za sionistického aktivistu dr. Imricha Rosenberga, který žil v Belgii, jména několika svých agentů – ta je prozradila manželovi a ten zase informoval západní tajné služby.

Podivné vedlejší příjmy?
A pak je tady ještě podezření, které nedávno vyslovil televizní dokumentarista Martin Šmok. Po pogromu v Kielci v létě 1946 začali polští Židé prchat přes Československo dál. Brzy následovaly židovské pogromy v Maďarsku i na Slovensku.
ČESKOSLOVENSKO VE ZVLÁŠTNÍCH SLUŽBÁCH
Česká televize vysílá na ČT 2 seriál Československo ve zvláštních službách. iDNES připravil ve spolupráci s autorem seriálu Karlem Pacnerem speciální přílohu o tomto projektu. Tento příběh ale v televizi neuvidíte. Je ukázkou ze třetího svazku stejnojmenné knihy, který vydává nakladatelství Themis na přelomu dubna a května.

Hranice mezi Maďarskem a Rakouskem byly zaminované, proto Maďaři volili cestu přes Československo. Tudy tedy jezdily celé zvláštní vlaky se Židy, kteří hledali novou životní jistotu, do amerického pásma Německa. Odtud putovali buď do jihoevropských přístavů a do Palestiny, anebo na nějaký čas do britské okupační zóny.

Samozřejmě, průchod těchto lidí nebyl zadarmo. Kromě nákladů za pobyt, které přišly asi na 250 tisíc dolarů měsíčně, údajně platila pomocná židovská organizace American Joint Distribution Committee Tomanovi pokutu za ilegální přechod hranic ve formě paušálu. Kolik korun či dolarů to bylo? To se nepodařilo zjistit.

Ovšem je pravděpodobné, že za tyhle peníze budoval Toman svou výzvědnou službu, část také odevzdával do pokladny ÚV KSČ a kromě toho si menší díl ponechával pro sebe. Tím samozřejmě vzbuzoval závist u ostatních vedoucích pracovníků StB.

Útěk z vězení na Západ
Vzhledem k přetíženosti Pankráce drželi Tomana v malé věznici StB v justičním paláci na Karlově náměstí. Avšak tam panoval poměrně volný režim. Když měli strážci náladu, dovolovali vězňům, aby si zatelefonovali domů nebo přátelům. Toman přitom hovořil anglicky, aby muž v uniformě nerozuměl – a ten mlčky souhlasil.

Jednoho strážmistra Sboru národní bezpečnosti Toman přemluvil, aby odnesl dopis se žádostí o pomoc při útěku příteli. Když 22. června dostal ponižující příkaz, aby umyl záchody, strážce ho na nich zamkl a odešel. Vysoký Toman si přistavil dva kýble k nezadrátovanému okénku, prolezl jím a seskočil do chodby soudu. Měl na sobě civilní šaty a klidně odešel. Ještě letmo zasalutoval uniformovanému členu SNB, aby tím naznačil, že k nim patří.

Po chvíli začali strážní vyšetřovance Tomana postrádat. Našli jenom otevřené okénko. Vyhlásili poplach. Avšak prohlídky na výjezdech z Prahy, celostátní pátrání a zpřísněné kontroly na hranicích neměly úspěch. Potrestání jedenácti strážných včetně velitele věznice na Karlově náměstí už nic nezachránilo. Jak se zdá, někteří byli podplaceni. Při tomto krkolomném útěku museli Tomanovi pomáhat i přátelé zvenčí, z nichž šest bylo zatčeno.

Pomáhala mu polovina ministerstva…
Podle oficiální americké zprávy překročil Toman hranice do západního Německa až za měsíc – 18. července v prostoru Cheb–Markredwitz. Na druhou stranu přešel jednou z tajných stezek, které používali jeho agenti. Tajemník Svazu přátel SSSR Jan Kác to napsal generálnímu tajemníku ÚV KSČ Rudolfu Slánskému: „...polovina ministerstva vnitra, která s Tomanem spolupracovala, měla zájem na tom, aby zmizel, a proto pátrání sabotovala..."

V Německu se Tomana ujala vojenská kontrašpionáž CIC. Podle jedné zprávy prozradil svou síť v Bavorsku a Američané ji okamžitě zlikvidovali. Historik Karel Bartošek se domnívá, že se zmínil i o česko-francouzském komunistovi Arturu Londonovi, protože se o něm rozepsaly západní noviny jako o „agentu Informbyra". Následkem toho mu francouzské úřady zakázaly návrat do Paříže z dalšího ozdravného pobytu ve Švýcarsku. O ostatních agentech bývalý šéf nemluvil, rozhodně ne o všech – v Praze zůstal jako rukojmí jeho synek, o něhož velice stál.

Později se Toman přestěhoval do Venezuely, kde měl příbuzné. Do republiky se nepodíval ani v devadesátých letech, nejblíž byl ve Vídni. „Tomana nepovažuji za žádného hrdinu protikomunistického odboje," komentoval jeho případ ředitel archivní správy ministerstva vnitra ČR Jan Frolík. „Spíš naopak, velice aktivně přispěl ke vzniku komunistického režimu."

Podezřelí důstojníci přešli i s rodinami
Vyjeli časně ráno 8. listopadu 1948 ve dvou služebních autech z Karlových Varů směrem k německým hranicím. V prvním voze seděl štábní kapitán Vojtěch Jeřábek s manželkou Blankou, dvouletým a čtyřměsíčním synem, rovněž rodiče jeho ženy. Ve druhém se usadili štábní kapitán Otokar Fejfar s manželkou a synem, také major Karel Týr s manželkou.

V Chebu je zastavila první kontrola příslušníků Sboru národní bezpečnosti. Jeřábek se vykázal legitimací zpravodajského důstojníka Hlavního štábu, která ho opravňovala pohybovat se volně okolo hranic, aniž by směl kdokoliv kontrolovat jeho činnost. Druhé auto mne doprovází – upozornil.

„U Hazlova v lese asi dva kilometry od německých hranic jsme zastavili," líčil Jeřábek útěk. „Vysadili jsme všechny cestující a odvedli je dál do lesa. Když jsme s Fejfarem vyprazdňovali obě auta, objevila se hlídka pohraniční stráže SNB. Krátce jsme s jejími členy promluvili a legitimovali se. Hlídka odešla a my jsme pokračovali v přenášení věcí k naší skupině.

Když jsme se naposled vrátili a zamykali vozy, přišla hlídka znovu – zřejmě obcházela kolem, aby viděla, kolik lidí převádíme přes hranice. Tentokrát chtěla vědět, proč máme tak početnou skupinu včetně dětí. Opětovně přezkoumala naše legitimace a my jsme ji ujistili, že je všechno v pořádku. Potom váhavě odešla.

Musím dodat, že já i Fejfar jsme se chtěli v případě nutnosti prostřílet. Povaha materiálu, který jsme odnášeli, byla totiž zárukou, že po případném zatčení bychom byli odsouzeni k smrti. Oba dva jsme totiž měli ve velkých nabitých aktovkách přísně tajné zpravodajské spisy a komunikační přístroj pro spojení s pražskou centrálou.

Z těch materiálů byla nejcennější kniha poznatků shromážděných během tří let vojenskou zpravodajskou službou v západních okupačních zónách Německa a Rakouska. Těchto tajných knih bylo vydáno jenom asi padesát výtisků pro vyšší velitelství a odloučené složky jako byla naše karlovarská. Potom jsme zahájili pochod k hranici. Hlídka nás z povzdálí sledovala, ale nakonec se vzdálila. Čáru jsme překročili bez obtíží."

Při vyšetřování podala zmíněná hlídka SNB svůj výklad situace. Oba řidiči se prokázali legitimacemi důstojníků zpravodajského oddělení – vzpomněla si na jméno Filipovský, na něž měl osobní doklady Fejfar. Několik poněkud zahalených osob žádné papíry neukazovalo, to byli nejspíš agenti, kteří měli přejít hranice.

Při vyšetřování útěku stráž vypověděla, že se okamžitě vzdálila, aby tajnou akci nerušila – ani slovo o větším počtu osob včetně dětí a o svém podezření. Tímto vysvětlením chránili esenbáci sami sebe, aby jim nadřízení nevytkli, že když se jim to příliš nezdálo, měli zakročit, případně aby je dokonce neobvinili z napomáhání.

Krycí název – operace Bohemia
Z policejní stanice v Selbu zatelefonovali uprchlíci do úřadovny CIC v Bayreuthu. Tam na ně čekal Ondřej-Jirka. V kanceláři protišpionážní služby hovořili Američané s trojicí zpravodajců skoro až do rána. Tento odchod připravila západoněmecká špionážní služba spolu se skupinou českých zpravodajců vedených plukovníkem Jaroslavem Kašparem Pátým pod krycím názvem operace Bohemia.

Při čtení dotazníků uprchlíků si němečtí zpravodajci všimli, že studentka Jaroslava Čapková uvedla mezi svými příbuznými švagra Jeřábka, důstojníka vojenské rozvědky, který slouží v Karlových Varech. Vyslali tedy k rodičům Čapkové do Prahy agenta, kteří měl krycí jméno Ondřej, ale v Československu se představoval jako Jirka.

Ten potom navázal kontakt s Jeřábkem. A protože Jeřábek věděl, že strach z politických represí a z vyhazovu z armády má i kolega Fejfar, prozradil mu, že se chystá uprchnout. Fejfar se přidal a ještě s sebou vzal kamaráda majora Týra, který donedávna sloužil na centrále vojenské zpravodajské služby.

Až osmnáct let vězení
V průběhu 9. listopadu zatkla americká vojenská policie spolu s příslušníky CIC osmnáct lidí: Čechy, rodilé Němce, sudetské Němce a Poláky. A dalších osmadvacet podezřelých začala sledovat. Koncem zimy 1949 zahájila americká vojenská správa v Mnichově se všemi obžalovanými pět procesů. Jejich obhajobu financoval československý konzul. Na soudní líčení přijelo z Prahy sedm novinářů, ale doma nesměli nic zveřejnit.

Osm Němců vyslechlo rozsudek 14. března 1949. Nejvyšší trest si vysloužili Adolf Frank a Robert Gruse – po 18 letech vězení. Někteří obžalovaní se hájili tím, že je Češi vydírali. Nabídli jim spolupráci za to, že nebudou pronásledovat jejich příbuzné, kteří zůstali v Československu – takový způsob získávání agentů je obvyklý u všech tajných služeb.

Po jeden a čtvrt roce odpluli všichni tři uprchlí důstojníci s rodinami do USA. Jeřábek zůstal pracovat ve Fondu pro čs. uprchlíky, kde je dodnes. Jeho dva kolegové se ztratili. Útěk tří vojenských zpravodajců koncem roku 1948 byl největším provalem v historii československých výzvědných služeb na dlouhou dobu. Další velká série útěků následovala až v letech 1968 - 69, po sovětské okupaci republiky.
Karel Pacner

1.3. 2002 8:10:13 - Československo ve zvláštních službách - 6. díl
A-54: agent, který prohrál svůj život
Na to, že Hitler chce obsadit a rozbít Československo 15. března 1939, předem upozornil československou výzvědnou službu její německý agent A-54 Paul Thümmel. Díky tomu mohla skupina zpravodajských důstojníků vedená plukovníkem Františkem Moravcem včas utéct do Londýna. Potom se Thümmel objevil v Praze jako pracovník vojenské rozvědky abwehr. A ve své dvojaké hře dlouho úspěšně pokračoval – dodával informace Moravcovi a současně pronásledoval domácí odbojáře.
------------------------------------------------------------------------

Mnozí lidé se obávali, že nyní pošle německý kancléř Adolf Hitler své armády proti Polsku. Agent A-54, se kterým se čs. zpravodajci v létě 1939 dvakrát sešli v Holandsku, to potvrzoval. Avšak přesný termín útoku neznal. Po útoku na Polsko vyhlásily Velká Británie a Francie Německu válku. Avšak jejich armády zůstaly stát na francouzských hranicích.

Pod krycím jménem Franta
Thümmel se v Praze zabydloval. Seznámil se s řadou lidí z filmového světa – s herečkou Lídou Baarovou, s majitelem Barrandovských ateliérů Milošem Havlem a s dalšími. Všem podle svých možností pomáhal. Také vymohl propuštění starého sokolského starosty Josefa Scheinera z koncentráku a spisovatele Jaroslava Kvapila z vězení.

Od svých nadřízených dostal za úkol, aby pronikl blíže k zahraničnímu odboji, zvláště k Moravcově skupině. Tato úloha mu umožňovala cesty do zahraničí. Koncem listopadu 1939 přijel opět do Haagu, kde sdělil čs. důstojníkům: Hitler letos na Francii už nezaútočí. Ovšem předpokládá se, že německé armády na ni vtrhnou přes Belgii a Holandsko.

Další zpráva se blížila fantazii: „Nejpřísněji tajená zbraň proti Anglii. Z porady šéfa štábu pražského abwehru s vedoucím oddělení 3 v Berlíně vysvítá, že jde o jistý druh vzdušného torpéda, které se katapultováním změní v letadlo. Schopnost dosáhnout cíl není prozatím velká. Získat podrobnější informace je těžké."

Ovšem britští vojáci a vědci už měli o nových létajících zbraních první zprávy – tohle je jenom potvrzovalo. Zpravodajce ohromily jeho informace o tom, jak hluboce Němci pronikli mezi odbojáře. Ovšem to, že se on sám výrazně podílel na odhalení ilegální skupiny šéfa tiskového odboru předsednictva vlády Zdeňka Schmoranze, zamlčel.

ČESKOSLOVENSKO VE ZVLÁŠTNÍCH SLUŽBÁCH
Česká televize vysílá od ledna na ČT 2 seriál Československo ve zvláštních službách. iDNES připravil ve spolupráci s autorem seriálu Karlem Pacnerem speciální přílohu o tomto projektu. Druhý svazek stejnojmenné čtyřdílné knihy o československých výzvědných službách vychází v nakladatelství Themis v březnu.Kromě tučného honoráře v západních měnách dostal agent od majora Emila Strankmüllera i nové krycí jméno: Teď se budete na svých dopisech podepisovat jako František či Franta. A aby případné zjištění jeho identity Němcům ztížili, sami ho dál označovali také jako Vorala.

Útok přes Holandsko a Belgii
Koncem ledna 1940 předvídal: Nejdřív koncem února začne ofenziva proti Francii přes Belgii, zatímco o Holandsku se už nezmínil. Asi v březnu obnoví luftwaffe velké letecké útoky. Váznou dodávky ropy a dalších surovin z Ruska.

Dne 9. dubna přepadli Němci Dánsko a Norsko. Nikdo nevěděl, kdy zahájí útok směrem na západ. Druhý den se pokusil zaurgovat Moravec nějaké informace, když nechal přes Bělehrad poslat Františkovi nevinný pozdrav: „Emil, Franz a Bubi, jakož i všichni známí Tě srdečně pozdravují." Příjemce ho musel číst takto: „Sdělte okamžitě, jestli hrozí Anglii (Emil), Francii (Franz), Belgii (Bubi), případně dalším zemím nebezpečí."

Odpověď, která přišla přes Curych do Paříže podplukovníku Oldřichu Tichému 25. dubna, jenom obecně potvrzovala to, co věděli z jiných pramenů: Útok půjde přes Holandsko a Belgii. Za necelý měsíc, 16. května, dostal Tichý ze stejného pramene neméně zdrcující zprávu: Jestliže vstoupí do války Itálie, Německo napadne i Švýcarsko. Smluveným inzerátem a lístkem do Švýcarska ohlásil A-54: Ofenziva wehrmachtu proti francouzským a britským silám začne 10. května 1940.

Poukázka na poválečnou odměnu
Spojení zašifrovanými dopisy do zahraničí bylo složité a zdlouhavé. Proto Moravec rozhodl, že lepší a rychlejší styk s tímto důležitým vyzvědačem zajistí domácí odboj, který má k dispozici několik tajných vysílaček s kódovým značením Sparta. Předání agenta jeho novým řídícím důstojníkům v nepřátelské zemi bývá vždy riskantní, proto Londýn rozložil rozkaz do několika depeší.

První ze tří částí telegramu o agentu A-54 odvysílal radista z Vojenské rádiové ústředny u vesničky Woldingham, ležící severně od Londýna, 20. června 1940: „V Praze 2 bydlí u paní (první doplněk), která je milenkou našeho výborného člověka, ač o této jeho činnosti neví. Navštivte (druhý doplněk), udejte heslo (třetí doplněk) a požádejte ji česky o rozmluvu s Františkem. S Františkem mluvte beze svědků německy, opakujte mu heslo, vyřiďte pozdrav od Karla ze západu (čtvrtý doplněk). Je to čtyřicátník, menší postavy, výrazných rysů, mírně vyboulených očí. Požádejte ho o zprávy pro Západ, a je-li vám možno, vyplaťte mu (pátý doplněk). Netažte se po jménu. Styk navažte opatrně a dbejte, aby s ním jednala vždy táž naprosto spolehlivá, ale méně exponovaná osoba."

Ve druhé části, která následovala po čtyřiadvaceti hodinách, byla žádost odbojářům, aby tohoto prostředníka maximálně utajili. Druhý den Londýn vyslal i třetí část: „Ad 1. Flégrové v Dlouhé 37 Libuše Hříbalové, Ad 2. Hříbalovou, Ad 3. Pozor - Písek. Ad 4. Voralovi. Ad 5. Pět tisíc říšských marek."

Po obsazení západní Evropy a části Skandinávie Hitlerovi vzdorovala jedině Velká Británie. Zpravodajci potřebovali vědět, co mohou očekávat dál: Invazi na britské ostrovy? Útok na SSSR? Zabrání britského Gibraltaru, který ovládá vstup do Středozemního moře? Anebo něco jiného?

Schůzka se uskutečnila v neděli 16. července 1940 na Staroměstském náměstí. Franta s Hříbalovou přijeli autem a naložili neznámého Čecha, kterým byl štábní kapitán Václav Morávek. Odjeli na Zbraslav. Oba muži vystoupili a hodinu se procházeli po lese. Dívka zatím čekala ve voze.

Když se pánové vrátili, dal jí neznámý muž jakousi „známku ve tvaru nálepky bez čísla", jak po válce uvedla. A k tomu dodal: Slečno, schovejte si ji. Až jednou přijde naše doba, budete za tuto službu odměněna. Morávek, podplukovník Josef Balabán a podplukovník Josef Mašín patřili k odvážným mužům z vojenské podzemní organizace Obrana národa.

Kdy začne invaze do Anglie?
Druhý den v noci odeslala ilegální vysílačka Sparta německy psanou depeši s výpovědí Františka: „Útok na Anglii byl odložen do diplomatického vyjasnění balkánské politiky Ruska." Hitler původně s invazí počítal, ale ve druhé polovině července se rozhodl, že nejdřív vyřídí Rusko. Ovšem tahle změna patřila mezi tajné říšské záležitosti. Pro zmatení nepřítele jako by dál postupovaly přípravy k vylodění.

Koncem července poslal Morávek kurýrem přes Stockholm několik dokumentů, které byly příliš obsáhlé, než aby se daly odvysílat. Byla tam Hitlerova směrnice pro župní vedoucí NSDAP o situaci v Německu. Dále rozkaz šéfa špionážního oddělení nacistické tajné služby SD Waltera Schellenberga pro invazní oddíly a administrativní pracovníky, kteří mají působit na britských ostrovech.

Rovněž pokyny pro zatýkací komanda, která měla pochytat vedoucí britské představitele včetně premiéra Winstona Churchilla a ministra zahraničí Anthonyho Edena, stejně jako politické emigranty. Byl to vlastně doplněk k depeši ze 4. července, podle něhož chtějí nacisté zajmout rovněž krále Jiřího VI., a pokud by nechtěl vládnout pod jejich patronací, sesadí ho a za nového panovníka prohlásí vévodu z Windsoru jako Eduarda VIII.

„Zdálo se tedy, že spolupráce s tímto agentem je pro odboj výhodná po všech stránkách," napsal historik Václav Kural. „Avšak Thümmel pochopil, že se mu – pro něho ostatně dosti výnosným – stykem s českým odbojem naskýtá docela slušná šance i pro jeho osobní kariéru...

Aby kryl své kontakty a aby získal body za úspěšnou práci pro abwehr, ohlásil Thümmel styk s odbojem svým nadřízeným a získal souhlas k sestavení observační skupiny, která měla za úkol sledovat jmenovitě Mašína, Balabána a Morávka, v té době již obávanou trojici, překřtěnou Němci na Svaté tři krále."

Thümmel postupoval tak, aby se Tři králové do bezprostředního ohrožení nedostali. Jejich odhalením by získal ostruhy v abwehru, ale přišel by o zdroj pěkných příjmů, navíc by ztratil důvěru odboje a Londýna. Některé poznatky, které se při kontaktech s Morávkem a později i dalšími odbojáři dověděl, využíval jako vedoucí kontrašpionážní skupiny abwehru.

Rusko až v druhé řadě
Koncem ledna 1941 měl Thümmel odjet do Jugoslávie, aby překontroloval činnost své kontrašpionážní skupiny. Nabídl Londýnu, že se tam s někým sejde. Moravec určil majora Alexandera Fritschera, který vedl rezidenturu Marie v Bělehradě. Zdá se, že na balkánské státy mohou německá vojska zaútočit kdykoliv – tvrdil agent A-54 Fritscherovi.

Před několika dny se prořekl major von der Deckena z berlínského ústředí v baru pražského abwehru, že v nejbližší době se s invazí do Británie nepočítá. Hitler spíš sází na blokádu britských ostrovů, kterou posílí ponorkami, a na bombardování. Ostatně zatýkací komanda včetně pražského sedí doma a západní pobočky abwehru nemají zákaz dovolených. Ani o zabrání Gibraltaru agent nevěděl.

Teprve v neděli 30. března 1941 mohla odvysílat Sparta depeši: „K invazi do Anglie nedojde. Příslušníci nasazovaných jednotek, kteří byli v těchto dnech telegraficky posláni zpět na západ, budou tam sice přiděleni ke svým výsadkovým oddílům, ale budou pak pověřeni jinými úkoly."

Dnes víme, že tento poznatek byl jenom kamínkem, který zapadal do kaleidoskopu celkových znalostí Spojenců. Rovněž zprávy českého odboje, především železničářů, signalizovaly Hitlerův záměr nejdřív zaútočit na východ – na Sovětský svaz. Nicméně Moravec se stále ještě ve skrytu duše obával, že před tím vyřídí Anglii. A-54 to tvrdil ještě začátkem dubna.

Gestapákům chyběly důkazy
Na podzim zlikvidovalo gestapo tajnou vysílačku na okraji Prahy v Jinonicích. Přitom tam našlo některé zprávy, které mohly pocházet od Thümmela. Dne 19. října 1941 Thümmela gestapáci zatkli. Vyslýchal ho Willy Abendschön. Avšak Thümmel „dokázal znamenitě odvádět podezření opět na jiné osoby" a také ochotně dával rady, které se daly využít pro „služební potřeby", jak po válce přiznal gestapák.

„Za výslechu jsem poznal Thümmela jako záslužného, přímého a nadšeného nacionálního socialistu, což mě vedlo k tomu, abych se s ním stýkal v další době jako kamarád, dokonce jako přítel."

Gestapáci neměli proti Thümmelovi žádné přímé důkazy. Navíc si uvědomovali, že zavřeli zasloužilého člena strany, který se v jejích počátcích přátelil s Heinrichem Himmlerem, dnes říšským vůdcem SS a šéfem všech bezpečnostních složek.
Nezbylo nic jiného, než zatčeného pustit. Přesto se gestapo nevzdávalo. Kryptolog major Wilhelm Ergert se pustil do louskání zašifrovaných depeší z Prahy. Jejich obsah přitěžoval Thümmelovi.

Na 22. února 1942 si k sobě Schultze pozval Thümmela. A hlavního důvěrníka pražského abwehru zatkl. Po dvou dnech výslechů se Thümmel přiznal: Ano, od let 1933 - 34 jsem až do svého zatčení udržoval „bez vědomí nadřízené vojenské služebny" styky s československými zpravodajci. Současně se tvrdě bránil: S odbojáři se stýkám služebně, jen si vzpomeňte, kolik jsem jich odhalil!

Samozřejmě jim musím dávat hrací materiál, to je přece normální, aby ke mně získali důvěru. Připouštím, že jsem je informoval i o takových věcech, které moji nadřízení pro tuhle hru neuvolnili, jenže dostupný materiál byl slabý, jeho pomocí bych se nikam nedostal! Nakonec se dohodli na kompromisu. Gestapáci zatčeného propustili – jako návnadu.

Třebaže Thümmela gestapo nepřetržitě hlídalo, podařilo se mu se sejít nejméně dvakrát s Morávkem. Dokonce mu dodával zprávy. Večer 20. března měl Thümmel schůzku s Morávkem na refýži tramvaje. Pak ho měl odvést do svého bytu ve Střešovicích, kde na ně čekali gestapáci. Thümmel šel na stanici, kterou nikdo nehlídal, protože se Němci chtěli vyhnout střílení. Vrátil se bez svého českého řídícího důstojníka – prý nepřišel.

Tajný případ X
Když slyšel Schultze Thümmelovu výmluvu, hrozně se naštval: Vy jste nikdy neměl vážný úmysl napomáhat nám při dopadení Morávka! Pokusíme se ho chytit bez vás... A nařídil, aby Thümmela poslali do věznice na Pankráci. Zapsali ho jako holandského státního příslušníka Petera Tomana.

Odkud tajné zpráv, které Čechům prodával, pocházely? Vždyť k většině z nich neměl přístup! V hierarchii abwehru stál nízko. Nicméně on se k nim dostal jako nositel zlatého odznaku NSDAP – zasloužilí straníci museli kontrolovat apolitické profesionální vojáky.

Seznam informací, které podle gestapáků prozradil, měl čtrnáct bodů: Jména osob činných v německé vojenské zpravodajské službě a v SD. Označení německé špionážní organizace v Turecku. Krycí jméno jednoho zvlášť důležitého agenta v Turecku. Přesné údaje o cestě admirála Canarise do Turecka. Organizaci obranných jednotek a jejich způsob práce na Balkánu. Krycí jména, sběrná místa a velitelství zpravodajského důstojníka v Sofii.

Rozhovory vedoucích německé zpravodajské služby v Berlíně. Podnik Island. Jména, způsob práce a výsledky výslechů ruských parašutistů vysazených v Čechách a na Moravě státní policií. Státně policejní výslechy zatčených agentů. Obsah státně policejních zpráv o větších zrádcovských skupinách. Znalosti státní policie v Praze o špionážní síti konzulárního tajemníka Mochova z ruského konzulátu. Přesné skici čs. opevnění a bunkrů, známých v Německu a nakreslených technikem, které vydal v roce 1938 plukovníku Moravcovi.

Thümmelova zrada byla pro bezpečnostní složky třetí říše nepříjemná. Nesměla se dostat mimo okruh zasvěcených. Proto dostal tento vězeň falešné jméno, proto se všechny spisy vedly pod označením případ X.

Pravděpodobně nejlepším agentem
Zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich poslal dva dopisy Martinu Bormannovi, sekretáři Hitlera a šéfovi kanceláře NSDAP. Žádal ho o vyloučení Thümmela z NSDAP, a to tajně, aby se o něm nedověděli straničtí funkcionáři ze Saska. Druhá představovala dvacátou Heydrichovu situační zprávu z protektorátu, v níž se zmínil o Thümmelovi:

„Pracoval zpravodajsky od roku 1928, a to nejprve čestně pro tehdejší zpravodajskou službu NSDAP, případně SA, a od roku 1933 pro tehdejší vojenskou špionáž... Pokud lze zatím vůbec vyslovit celkový posudek o Thümmelově zemězradě, panuje názor, že Thümmel byl velmi dobrým, pravděpodobně dokonce nejlepším agentem české zpravodajské služby..."

Uvěznili ho v Malé pevnosti v Terezíně. A pak byl 20. dubna 1945 na rozkaz pražského gestapa popraven. Mnohasvazková historie britských tajných služeb za druhé světové války výkon Thümmela hodnotí vysoce. Podle britského historika F. H. Hinsleyho a jeho kolegů „dodával v prvních dvou letech války prvotřídní politické a vojenské zprávy".

Thümmel byl nepochybně dobrodruh, který miloval nebezpečí, ženy a peníze – tyhle vlastnosti má spousta vyzvědačů. Nástupu nacionálněsocialistické ideologie využil, aby se z obyčejného pekařského tovaryše vyšvihl o hodně výš. Dlouho kličkoval jako dablér a dezinformátor – až se mu situace vymkla z rukou a on přepadl přes palubu. A nikdo ze starých kamarádů mu nehodil záchranný pás. I to se stává špionům.
Karel Pacner

18.2. 2002 7:03:01 - Československo ve zvláštních službách - příběh navíc
Čech, který popohnal válku v Itálii
O Václavu Hradeckém, číšníkovi, který pocházel z vesničky Rohanov, dnes součásti Vacova na Prachaticku, u nás nikdo neví. Přesto patřil k hrdinům druhé světové války – díky němu se německá vojska v Itálii vzdala. Avšak pomáhal na „nesprávné straně". A proto po něm zůstalo jenom několik stránek v archívu Státní bezpečnosti, několik fotografií a dokumentů u jeho synovce a otázka, jak a kde vlastně skončil.
------------------------------------------------------------------------

Na jaře 1945 se americká, britská a francouzská vojska začala dobývat do bran samotné třetí říše, Rudá armáda útočila na Varšavu a Budapešť, v polovině Itálie nabíraly spojenecké divize sílu k dalšímu náporu. Šéf americké výzvědné služby OSS pro Evropu dvaapadesátiletý Allen Dulles přemýšlel v Bernu o tom, jak by konec války urychlil a životy lidí zachránil. Dulles přijel do Švýcarska na diplomatický pas na jméno George Wooda v listopadu 1942 přes Portugalsko, Španělsko a neobsazenou část Francie.
Zajímavou postavou v Itálii byl podnikatel baron Luigi Parilli, který tam před mnoha lety zastupoval některé americké obchodní zájmy. Jakmile to Dulles zjistil, pověřil svého spolupracovníka, bývalého německého profesora ekonomie a nyní amerického občana Gero von Schulze Gaevernitze, aby s Parillim navázal kontakt.
Když se začátkem roku 1945 sešli, hostitel se barona zeptal, jestli nemá styky s německým velením. Ital přisvědčil – zná se dobře s kapitánem SS Guido Zimmerem. A od tohoto mladíka vede cesta až k veliteli vojsk zbraní SS v Itálii generálu Karlu Wolffovi, který stál v hierarchii SS na druhém místě po Heinrichu Himmlerovi a patřil mezi Hitlerovi oblíbence. Ovšem tímto setkáním všechno skončilo.
Najednou se Dullesovi v neděli 25. února 1945 ozval šéf švýcarské zpravodajské služby NS 1 v Luzernu major Max Waibel: Dnes večer s vámi nutně potřebuji mluvit! Při večeři v malé restauraci na břehu Luzernského jezera svěřil Waibel Dullesovi a Gaevernitzovi úžasnou novinu. Baron Parilli a švýcarský profesor polského původu Max Husmann se přišli zeptat zdejších úřadů, jestli neznají kanál k jednání o kapitulaci německých vojsk v Itálii.
Tento příběh v televizi neuvidíte. Je ukázkou z druhého svazku čtyřdílné knihy Československo ve zvláštních službách, který vydává nakladatelství Themis v březnu. Popisované události pomohla trochu více rozkrýt pátrací akce, která probíhala v letech 1999 a 2000 na stránkách iDnes. Díky ní se přihlásil synovec Václava Hradeckého.O pět dnů později přivedl Waibel dva vysoké důstojníky zbraní SS od italských hranic do bezpečného bytu v Luganu. V Dullesově zastoupení s nimi krátce jednal jeho poradce Paul Blum. Dne 8. března telefonoval major Waibel Gaevernitzenovi: Tajně přijel generál SS Karl Wolff, který by rád mluvil s americkými představiteli...
Americký rezident byl na rozpacích. Nakonec se rozhodl: Přiveďte ho do mého bytu v Curychu! Ale musí být sám!... I když mohou jeho rezidenci agenti gestapa a SD hlídat, nikoho z nich nenapadne hledat v neznámém návštěvníkovi druhého muže SS po Himmlerovi. Operace Sunrise čili Východ slunce, jak ji nazvala OSS, či Crossword čili Křižovatka, jak si o ní později korespondovali politici, začala.
Oba pánové spolu strávili asi hodinu. Wolff přesvědčil Wooda, že opravdu chce, aby válka skončila co nejdřív, protože jiné východisko nevidí. Přitom by rád zachránil pozůstatky po antické civilizaci před zničením v bojích. Proto chce podepsat separátní kapitulaci. Avšak velí pouze divizím zbraní SS, kdežto vojska wehrmachtu na Apeninském poloostrově podléhají generálu Heinrichu von Vietinghoffovi, který s tímto vyjednáváním nesouhlasí.
Dulles informoval o své schůzce Washington a spojeneckého vrchního velitele v jižní Itálii britského polního maršála Harolda Alexandra. Washington a Londýn souhlasily. Generál sir Terence Airey a generál Lyman Lemnitzer přiletěli 15. března inkognito do Švýcarska. Čtyři dny nato se tam znovu objevil Wolff. Oba spojenečtí generálové potvrdili německému kolegovi, že jejich vlády trvají na kapitulaci.

Překažené plány na bolševizaci
Americká a britská vláda uvědomily už 12. března Stalina: Bylo by žádoucí, kdybyste k těmto jednáním vyslal své důstojníky. Mezitím se o tom sovětský vůdce dověděl od své zpravodajské služby. Stalin odpověděl velmi rozzlobeně: Podle zprávy naší rozvědky probíhají tyhle rozhovory za zády Sovětského svazu, a proto se jich neúčastníme!
Zřejmě si jeho stratégové spočítali, že náhlé ukončení nepřátelství v Itálii by omezilo vliv komunistů v této zemi a současně by umožnilo angloamerickým divizím, aby rychle postoupily do Rakouska a Jugoslávie. Tím by uvažované bolševizaci unikly další země.
Mezi nejvyššími představiteli Spojenců se rozvinula bouřlivá korespondence. Stalin obvinil amerického prezidenta a britského premiéra z pletichaření. Franklina Roosevelta to tak pobouřilo, že mu 5. dubna ostře odpověděl: „Otevřeně řečeno, nemohu se zbavit pocitu trpké zášti vůči lidem, kteří Vás informovali, ať to byl kdokoliv, za to, že svým výkladem tak hrubě zkreslili smysl kroků, které jsem podnikl buď já sám, nebo moji spolehliví podřízení."
ČESKOSLOVENSKO VE ZVLÁŠTNÍCH SLUŽBÁCH
Česká televize vysílá od ledna na ČT 2 seriál Československo ve zvláštních službách. iDNES připravil ve spolupráci s autorem seriálu Karlem Pacnerem speciální přílohu o tomto projektu. Druhý svazek stejnojmenné čtyřdílné knihy o československých výzvědných službách vychází v nakladatelství Themis v březnu.

Číšník z jižních Čech
Rozhovory by měly probíhat opravdu utajeně a intenzivně. Jenže nikdo nevěděl, jakým způsobem by je měli obnovit. Gaevernitz se nabídl, že odjede do Wolffova štábu. Avšak Spojenci namítali: To je příliš riskantní! Co kdybychom tam poslali aspoň našeho radistu, který by byl s námi v každodenním styku?
Švýcarský rezident se obrátil na velitele základny OSS v Lyonu Henryho B. Hydea se žádostí o pomoc. Ve Francii a Itálii totiž cvičili Američané dobrovolníky ze zemí střední a východní Evropy jako radisty a parašutisty k případným akcím za liniemi fronty.
Hyde mu nabídl mladého Čecha Václava Hradeckého – právě absolvoval výcvik na zámku Chateau Gleisol nedaleko Lyonu, někdejším sídle maršála Petaina. Hradecký si vymyslel životopis, který mohl znít Američanům velmi hrdinně – jako vysokoškoláka ho Němci zatkli, odvezli do koncentráku, odkud uprchl. Ve skutečnosti byl číšníkem nejspíš ve Švýcarsku a při první příležitosti se přihlásil do čs. armády. Narodil se 8. dubna 1922 v Rohanově, který je dnes součástí Vacova na okrese Prachatice.
Pomocí výzvy i internetovém magazínu iDnes se podařilo v roce 2000 najít jediného jeho příbuzného – synovce Josefa Hradeckého. Ten potvrdil, že strýc byl opravdu číšník, stejně jako otec. Oba bratři se jako malí kluci naučili dobře německy, protože žili v pohraničí, kde se pašoval z Německa cukr, a oni přitom rodičům pomáhali.
„Strýc odešel někdy na začátku okupace do zahraničí jako číšník – možná do Švýcarska, možná do Francie," říkal Josef Hradecký. „S rodiči si psal. Někdy v letech 1942-43 ho začalo hledat gestapo. Otec prý tehdy jeho dopisy spálil v kamnech."
Na podzim 1944 se Hradecký přihlásil k OSS a během zimy absolvoval kurz poblíž francouzského Lyonu. Wally, jak mu říkali Američané, byl malý, silnější, měl černé vlasy, málo mluvil, zato hodně kouřil.

Radistou na velitelství SS
„Po krátkém rozhovoru s Wallym jsem usoudil, že je to muž, kterého potřebujeme," napsal později Dulles v knize Operation Sunrise. „Vysvětlil jsem mu, co ho čeká, a nijak jsem se netajil tím, že podstoupí velké riziko. Řekl jsem mu, že ho na švýcarsko-italských hranicích předáme důstojníku zbraní SS. Vzhledem k tomu, co vytrpěl od příslušníků SS, potvrdil mi svým rozhodným postojem, že má velkou odvahu...
Řekl jsem mu, že má se svou vysílačkou pracovat v Miláně v místnosti, kde bude jeden důstojník SS, a jemu bude odevzdávat zprávy od nás a naopak. Přitom jsem mu neprozradil, o jakou operaci se jedná, ani jak důležitou roli v ní má hrát."
Na švýcarsko-italskou hranici si 13. dubna pro Wallyho přišel kapitán Zimmer. Odvezl ho do Milána, do budovy protišpionážní služby zbraní SS na ulici Via Cimarosa. Ubytoval ho v malé místnosti v posledním patře budovy. Celý objekt střežili esesáci. Hned druhý den se Wally ohlásil rádiem Woodovi.
Avšak 16. dubna se operace Sunrise znovu zkomplikovala. Zprávu o schůzce v Curychu zachytil šéf Říšského hlavního bezpečnostního úřadu RSHA Ernst Kaltenbrunner, který ji donesl Himmlerovi a Hitlerovi. Vůdce si povolal Wolffa k rozhovoru.
Generál SS si uvědomil, že začíná jít o hlavu jeho i všech lidí, kteří o těchto stycích věděli. Proto nařídil: Pan Wood musí být o všem okamžitě informován! Není vyloučeno, že se nevrátím. Ovšem také Himmler a Kaltenbrunner se snažili domluvit se západními Spojenci. To věděl i Wolff. A proto jim nabídl dohodu: Vy nebudete očerňovat u vůdce mne a já naopak pomlčím o vás.
Wolff prý řekl Hitlerovi nabubřelou lež: „Jsem šťasten, můj vůdče, že vám mohu ohlásit, že se mi přes pana Dullese podařilo otevřít dveře k prezidentu Rooseveltovi, ministerskému předsedovi Churchillovi a polnímu maršálu Alexandrovi."
A dál tvrdil: „Jednám v duchu vašich plánů, abychom měli připravenou cestu k případným rozhovorům se Západem. Do Berlína jsem nehlásil nic, abych vás nekompromitoval pro případ, že byste s něčím nesouhlasil. Pak můžete ohlásit, že s tím nemáte nic společného." Nemocný a opotřebovaný vůdce tuhle pohádku spolkl.
V sobotu 21. dubna osvobodila americká vojska Bolognu. Ráno našel Dulles v kanceláři rozkaz: Okamžitě přerušte jednání s Němci!
Přece nemohu poslat Wallymu depeši, aby esesákům řekl, že rozhovory končí, a on sám se vrátil do Švýcarska. Musíme ho odtamtud nějakým trikem dostat zpátky! A nadiktoval příkaz pro Wallyho, aby přijel na hranice ke konzultacím, protože jeho stanici dobře neslyší.

Americký radista v uniformě důstojníka SS
Ráno 23. dubna se situace opět změnila. Až do té chvíle měl generál Vietinghoff proti kapitulaci výhrady. Avšak jeho esesácký protějšek ho donutil, aby s jednáním o ní souhlasil. Vzápětí Švýcaři oznámili Dullesovi, že na hranice dorazil baron Parilli, který vzkazuje, že na cestě k panu Woodovi je generál Wolff, doprovázený podplukovníkem Viktorem von Schweinitzem s plnou mocí i od Vietinghoffa, aby podepsali kapitulaci. Všechna německá vojska v Itálii se chtějí vzdát! Dulles oznámil telegraficky do Washingtonu, co se děje. Dobrá, souhlasila centrála, ale ať s Němci vyjednávají švýcarští důstojníci.
Ve čtvrtek 26. dubna oznámil Roosevelt stroze Stalinovi, že dal pokyn k přijetí německé kapitulace v Itálii. „V Itálii jsme prolili mnoho vlastní krve a zajetí německých armád jižně od Alp je kořistí, která je Britům, s nimiž v tomto případě Spojené státy sdílely náklady a nebezpečí, drahá." Bylo by vhodné, aby se těchto jednání účastnili i vaši zmocněnci.
Druhý den se o této změně názoru dověděl Dulles. Ovšem kapitulaci podepíšeme v Casertě u Neapole, tedy na osvobozeném území. Wolff neměl námitek, jenom požadoval návrat amerického radisty na své velitelství. V sobotu 28. dubna tedy odjel Wally autem přes Rakousko do Bolzana. Na rakouských hranicích čekal Zimmer s důstojnickou uniformou zbraní SS: Musíte si ji obléknout! Jako civilista byste byl mezi německými vojáky příliš nápadný.
V paláci vévody z Pistoie dostal radista pokoj ve třetím poschodí. A v neděli se ohlásil vysílačkou švýcarské centrále. O nedělním poledni 29. dubna mohl radista poslat potěšitelnou zprávu. Nadiktoval mu ji sám Wolff: Jménem vrchního velitele jihozápadní oblasti potvrzuji souhlas s písemně i ústně oznámenými podmínkami příměří.
A tak ještě ten den ve 14 hodin mohli zplnomocnění zástupci všech bojujících stran podepsat německou kapitulaci v Itálii. Milion Němců odložil zbraně. Americký radista českého původu v esesácké uniformě zůstal na Wolffově velitelství ještě několik dnů. Musel zařizovat odchod poražených armád do prostorů, které určili vítězové. Teprve potom ho tam vyzvedli američtí důstojníci.
Allen Dulles hrdinství Václava Hradeckého vysoce ocenil. Generál Lyman L. Lemnitzer, který vedl Američany při jednání v Casertě, nabídl mladému radistovi vstup do armády, což by mu umožnilo rychle získat americké občanství. „Nabídku generála Lemnitzera odmítl a vrátil se domů," napsal Dulles. „Od té doby jsem o něm nic určitého neslyšel."

Útěk před smrtí?
Krátce nato se Václav Hradecký vrátil do Prahy. Bydlel u svého bratra v Havlíčkově ulici číslo 60 v Praze XII. „Otec měl podezření, že jeho bratr dělal špionáž," vzpomínal Josef Hradecký. „Ale přesně to nevěděl. Dokonce si myslel, že pracuje pro obě strany – Američany a Rusy. Ovšem strýc svým rodičům tvrdil, že tady nemůže zůstat kvůli politické situaci a musí odejít. A když se prý nebude tři roky ozývat, tak ať ho nehledají, protože je mrtvý."
Přesto se chtěl aspoň na čas v Praze usadit. Dostal byt v Klimentské ulici číslo 12 a požádal Sociální komisi Národního výboru o přidělení jedné postele s matracemi, celého příslušenství pro pokoj, kuchyň, koupelnu a předsíň. Také hledal zaměstnání. „Matka o něm říkala, že je šíleně hodný člověk," vzpomněl si Josef Hradecký. „Byl však do světa. Také na děvčata. Ale v Praze žádnou lásku neměl."
V archivu Státní bezpečnosti je o jeho poválečném pobytu řada drobných zmínek. Dost prý cestoval po republice. Údajně měl zjišťovat stav československého a sovětského atomového výzkumu. V dokumentech se o něm hovoří jako o kapitánu OSS – to je zřejmě nadsázka. Kupodivu, StB o něm samostatný spis nevedla.
„V Rohanově, kde žila babička, jsem našel dopisy, které Vašek psal odtud do Švýcarska," vyprávěl mi v roce 2000 synovec. „Žádal o zaměstnání. Chtěl dělat číšníka nebo vedoucího menšího hotelu. Připomínal, že zná jazyky a umí lyžovat."
Podle Josefa Hradeckého odešel strýc na Západ až někdy v roce 1947.
Na setkání účastníků operace Sunrise z řad Američanů, Britů, Italů a Švýcarů, které se konalo v italské Asconě deset let po skončení druhé světové války, Hradecký nepřijel. Avšak ani později se po něm žádné stopy nenašly. Dokonce vysloužilý všemocný ředitel CIA Allen Dulles v roce 1966, kdy psal knihu Operation Sunrise, o Wallym nevěděl.
„Ještě nějakou dobu po roce 1948 přicházely od strýce dopisy," vzpomínal Josef Hradecký. „Potom se přestal ozývat. Rodiče pořád věřili, že se Vašek vrátí. Ale někdy v roce 1956 k nám přijela bohatá tetička z Kanady, její jméno si už nepamatuji. A ta prý kdesi četla, že nějakého Václava Hradeckého zlikvidovali na Novém Zélandu."
Bohužel pátrání novozélandských krajanů, které tam po tomto muži zorganizoval v letech 1999 a 2000 vydavatel krajanského časopisu Střípky Gustav Knotek, bylo marné. Pak se vynořila zmínka, že možná odcestoval do Jižní Ameriky. Stopy po českém hrdinovi, který nemálo přispěl k rychlému ukončení válečného krveprolití v Itálii a tím zhatil plány Kremlu na ovládnutí jihu Evropy, zmizely.
Možná, že ho kdesi na druhém konci světa agenti sovětské tajné služby z pomsty popravili. Anebo jsou všechny tyhle nejasné zmínky jenom legendou, která má zakrýt, že mu CIA dala novou identitu a on se beze strachu pod jiným jménem kdesi v klidu usadil. A svým potomkům, pokud nějaké měl, raději Little Wally o událostech z konce války nikdy nevyprávěl a dnes, kdy už mu nic nehrozí, nemusí být naživu – i to je možné vysvětlení.
Karel Pacner

8.2. 2002 7:23:17 - Československo ve zvláštních službách - 5. díl
Špion, který věděl všechno?
„Moravec mířil hodně vysoko a za svým cílem šel dravě, se snahou co nejrychleji vyniknout," napsal po válce František Havel, který vedl koncem 30. let studijní skupinu druhého oddělení Hlavního štábu. „K tomu potřeboval agenturní esa. Hledal je usilovně od chvíle, kdy nastoupil na Hlavní štáb, ale marně. Bezpečně to vím proto, že jsem z titulu své funkce všechny výsledky činnosti našich výzvědných sítí vyhodnocoval. Pokud jde o Německo, byly zhruba od poloviny roku 1935 více než žalostné."
-----------------------------------------------------------

„Teoretická šance získat zprávy větší dokumentární hodnoty se Moravcovi naskytla až v únoru 1936..." Jenže to nebyla zásluha plukovníka Františka Moravce, nýbrž pouhá náhoda.

Opatrné namlouvání
Dne 10. února 1936 přivezli pošťáci na MNO v Praze obyčejnou zelenou obálku s korunovou známkou TGM, orazítkovanou na poštovním úřadě Most 8. 2. 1936. Uvnitř našli důstojníci na stroji německy psaný dopis: „Pisatel tohoto dopisu se nabízí české zpravodajské službě. Důvody vás budou sotva zajímat. Jsem schopen obstarat následující:

1. Všechny dotazníky německé tajné služby z let 1935 a 1936 o pěchotě, dělostřelectvu, jezdectvu, letectvu (velmi obsáhlé), průzkumu železnic, četnictvu, státní policii, celnictví a celkové organizaci československé armády..." Z takových dotazníků se dá odvozovat, co všechno cizí zpravodajská služba ví a neví.

Dále nabízel neznámý člověk informace o reorganizaci německé vojenské zpravodajské služby abwehr, schéma její struktury na československém území, nový systém předávání zpráv, který měl vyloučit odhalení, podrobnosti o pohraničních služebnách abwehru a gestapa a další zajímavosti. Byl skromný. Stačilo mu jenom 15 tisíc marek v použitých bankovkách.
ČESKOSLOVENSKO VE ZVLÁŠTNÍCH SLUŽBÁCH
Česká televize vysílá od ledna na ČT 2 seriál Československo ve zvláštních službách. iDNES připravil ve spolupráci s autorem seriálu Karlem Pacnerem speciální přílohu o tomto projektu. První svazek stejnojmenné čtyřdílné knihy o československých výzvědných službách právě vychází v nakladatelství Themis.

Máme tuto nabídku přijmout? Není to nějaká lest německé výzvědné služby abwehr? Nový přednosta druhého oddělení plukovník František Hájek váhal, debatoval o tom s nejbližšími podřízenými, rovněž informoval některé nadřízené. Nakonec se rozhodl odpovědět kladně. Za pokus to stojí, i kdyby se jednalo o provokaci.

Odpověď měl zformulovat podplukovník František Moravec, přednosta pátrací a obranné skupiny. Poslední zprávy o armádních útvarech sloužících k ochraně německých hranic mělo druhé oddělení z roku 1932. Tehdy je získalo výměnou s Poláky. Nejnovější spisy o stavu německého letectva pocházely z let 1933 - 34.

Odpověď zněla: „Vaše nabídka mne zajímá. Třebaže nemám z Vaší strany dostatečnou záruku, přikládám požadovanou zálohu. Kdybyste nemohl svým slibům dostát, využijte ji podle libosti. Celou sumu obdržíte během tří týdnů, jestliže nám do té doby část nabídnutého materiálu předložíte, respektive zašlete k nahlédnutí. Písemnou odpověď adresujte na Karl Schimek, Prag XIX, Dostálova 16. PS: Prosím o udání Vaší příští adresy."

Odpověď ve dvou obálkách doručil kurýr podvečer 10. února 1936 na PAÚ Litoměřice. F. M. odepsal okamžitě, ale ne příliš zajímavě. Obecně popsal situaci na pobočce gestapa v Drážďanech. Jediná důležitá změna spočívala ve výměně majora Arnošta Helma za mladého hejtmana Nowacka, který přišel z francouzského oddělení.

První schůzka
Po další korespondenci agent odpověděl: Materiál dostanete v pondělí 6. dubna ve 20.30 hodin na křižovatce silnic Vejprty – České Hamry – Nové Zvolání, plánek místa setkání přikládám. Poblíž Vejprt zajistěte bezpečný pokoj k rozmluvě. Před svítáním se musím vrátit. Moravec obratem schůzku potvrdil. Peníze až tam. Heslo Altvater.

Pracovníci druhého oddělení se domluvili s místními veliteli policie, četnictva, armády. Nechali udělat průzkum terénu. Naplánovali dva řetězy hlídek. Zajistili si stálé telefonické spojení. Hranice probíhala uprostřed potoka, přes který vedla dřevěná lávka. Na německé straně byla louka a půl kilometru od ní silnice. Na české straně směřovala příkrá stráň k vesničce Neugeschei, také k železniční trati a silnici na Vejprty. Přesně o půl deváté dorazil neznámý muž. Přišel z české strany – zřejmě si všiml početného zajištění při hranicích. Na zádech nesl batoh.

Zpravodajci s ním odjeli autem do kasáren v Chomutově. Neznámý se představil jako civilní zaměstnanec abwehru v Drážďanech, v oddělení radio-foto, které vede hejtman Gert. Jako kreslič a fotograf tam pracuje dva roky. Dostává 350 marek měsíčně, tedy 320 marek čistého. Agent, kterého začali v kartotéce druhého oddělení krátce nato vést jako spolupracovníka první kategorie A-54, vytáhl z batohu dva fascikly dokumentů.

Byly to materiály o organizaci abwehru a gestapa v Drážďanech, náčrt pohraniční agenturní sítě a náčrt hluboké sítě agentů podle oboru působnosti. Krátká síť měla šest expozitur, odkud směřovali kurýři do jednotlivých prostorů v Čechách. Zpravodajce překvapil hrozivý rozsah a hustota sítí. Měla pokrýt celé Sudety, její členy doporučovali někteří vedoucí Henleinovy strany.

Dlouhá síť, která byla ve stádiu výstavby, vypadala ještě nebezpečněji – abwehr se zajímal prakticky o všechny posádky. Zatím však nebylo jasné, jestli už všude zverboval agenty, kteří mají zahájit činnost těsně před válečným konfliktem anebo na jeho začátku. Tito takzvaní mobilizační agenti mají dostat vysílačky.

Moravec se překonával. Nařídil, aby novému agentu dal vysoký honorář - tři tisíce marek a dvě stě korun. Ovšem pak musel neznámý podepsat účtenku. Po kratším zdráhání tam napsal Jochen Breitner. Všichni věděli, že je to falešné jméno, ale byli spokojeni.

Nový protihráč
Už na jaře 1933 zaznamenali četníci a zpravodajští důstojníci pluků v severních Čechách, že vedoucím zpravodajské služby v Neuhausenu v Sasku je jakýsi Paul Thümmel. „Překračuje naše státní hranice a je ve styku s našimi státními příslušníky." uváděl první záznam druhého oddělení HŠ o tomto protihráči.

Thümmel se narodil 15. ledna 1902 v Neuhausenu. Vyučil se pekařem a cukrářem, pomáhal otci. V roce 1927 se podílel na založení místní organizace NSDAP. Stal se nositelem zlatého odznaku strany číslo 61 574 – tím se zařadil mezi posvěcené nacisty. Byl asi 175 centimetrů vysoký, středně silné postavy, vlasy měl kaštanové.

Čeští agenti se pokoušeli Thümmela stopovat. Například ráno 30. března 1933 přešel na dvoudenní propustku na Liberecko. Odjel autobusem spolu s bývalým fořtem Němcem Karlem Hertrampfem z Mníšku do Janova. V Horním Litvínově se rozdělili a četnickému agentu se ztratili z očí. Později se zjistilo, že Hertrampf někam odjel autem, kdežto Thümmel se vrátil.

Moravec usoudil, že ho před zatčením varoval Němec Hugo Kunze, který dělal pro jednu saskou firmu obchodního cestujícího a bydlel u tchána v Mníšku. Později se prokázalo, že Kunze patřil mezi Thümmelovy agenty.

Když v zimě 1933 - 34 Thümmel definitivně skončil s pekařstvím, začal budovat svou síť. Nejméně od května 1933 pracoval pro abwehr Drážďany pod krycím jménem Bär, česky Medvěd. Brzy získal sudetského Němce Johanna Lachnita, který ho seznámil s dalšími souvěrci ochotnými ke spolupráci. To byl první velký úspěch. Jenže Lachnitův zápisník se dostal do rukou československé kontrašpionáže. Slibná síť padla dřív, než mohla zahájit činnost.

Vojenští znalci konstatovali: „Paul Thümmel je znám jako velmi nebezpečný člen říšskoněmecké výzvědné služby, který používá bezohledně všech prostředků k dosažení svého cíle. U něho se soustřeďují zprávy a materiál dodávaný agenty německé zpravodajské služby z našeho pohraničí v prostoru Most – Teplice – Chomutov ."

Opravdu zpravodajská hra?
V červnu 1937 přinesl A-54 do hotelu Pošta v Karlových Varech přehled reorganizace gestapa a abwehru v Drážďanech, seznam sběren zpráv, výňatky z tajných projevů Hitlera a ministra války Wernera von Blomberga o „státním nepříteli číslo jedna", kterým se stalo Československo, adresy německých vyzvědačů, oběžníky služebnám, dotazníky agentům. Analytici druhého oddělení došli k závěru, že A-54 má nyní větší možnost získávat tajné informace než dřív, navíc informace mnohem kvalitnější.

Příště se sešli 14. července. Na hranicích naložili vyzvědače do auta a odvezli do tajného bytu v Praze. Moravec napsal: Tehdy nám A-54 oznámil, že se konaly manévry německého generálního štábu, jejichž tématem byl plán pro konflikt s Francií a ČSR. „Cvičení podle agentovy relace vycházelo z předpokladu, že Francie neposkytne Československu žádnou účinnou vojenskou pomoc v případě jeho přepadení Německem. Tento předpoklad nebyl nikterak chimérou, opíral se o reálné poznatky zjištěné nacistickou výzvědnou službou."

Při této návštěvě také agent podepsal závazek spolupráce: „Prohlašuji tímto, že jsem vstoupil dobrovolně do služeb československé zpravodajské služby. Budu plnit svědomitě všechny uložené úkoly a dám k dispozici všechny věci a dokumentární materiál, k němuž mám přístup. Praha 14. července 1937. Joachim Wedel, nadporučík, Drážďany N, Carola Allee 14." Opět nové jméno – opět zřejmě falešné. Ovšem to nebylo důležité – na takové utajování byli zpravodajci zvyklí.

„Skoro s jistotou lze mít za to, že až do podzimu 1937 provozoval Thümmel své špionážní obchody s pražskou ústřednou vojenské tajné služby na svou pěst," domnívají se historici Jaroslav a Stanislav Kokoškovi. „Při jejich sjednávání si nepočínal zrovna nejobratněji a jako člověk, jemuž šlo především o peníze, sliboval zpravidla víc, než bylo v jeho možnostech."

„A když se nakonec přece jenom mezi vyzvědače vyšší kategorie vyšvihl, v kontrašpionážní sekci podle svědectví tehdejšího majora Bohumila Dítěte i pak »stále ještě vznikaly pochybnosti, že může být provokatérem«. Zřejmě především proto, že některé zprávy o německé agentuře na území republiky, které za velký honorář Bartíkově obraně dodal, se nepotvrdily nebo byly očividně mylné. Ostatně najednou po rozboru jeho zásilek zavládly rozpaky i v pátrací sekci."

Třebaže žádné důkazy neexistují, Kokoškovi se na základě různých náznaků domnívají, že od té doby se Thümmel stal „vědomým účastníkem zpravodajské hry abwehru". „Patrně do ní vstoupil z vlastní iniciativy, nejspíš z nutkavé potřeby ukázat svým kolegům v důstojnických uniformách, že se jim po profesionální stránce nejen vyrovná, ale že dokáže plnit i takové úkoly, které jsou očividně nad jejich síly..."

„Asi už tehdy si dobře promyslel, jak na to: plukovníku Moravcovi bude přihrávat dezinformace připravené odborníky abwehru, ale především mu stejně jako dříve bez vědomí svých nadřízených bude prodávat pravý výzvědný materiál z vlastních zdrojů."

Vysílačka do Mukačeva
Koncem března 1938 se v Karlových Varech konal sjezd SdP. Vůdce strany Konrad Henlein tam vznesl požadavky, které byly pro pražskou vládu nesplnitelné. Konfrontace sudetských Němců a československého státu nabírala na obrátkách.

Začátkem května přinesl agent k četníkům ve Vejprtech zavazadlo, které poslali na Hlavní štáb do Prahy se vzkazem, že příště přijde za dva dny. V krabici označené jako Satrapovy původní lahůdkové párky našli zpravodajci tajnou vysílačku určenou Bennovi Weissovi-Herkowitzovi do Mukačeva na Podkarpatské Rusi. Zpravodajci ji poslali na příslušnou adresu.

Voral přinesl řadu drobných informací – jména agentů včetně mobilizačních, místa mrtvých schránek i schůzek, mapy se zakreslenými opevněními, protistátní letáky, prozradil, že v okolí Mostu a Bíliny nad Labem, kde by se měl uskutečnit průlom, nyní zahájí abwehr průzkum. Opět směsice údajů reálných a falešných.

Avšak později, kdy krize mezi Německem a Československem vrcholila, do Vejprt nepřišel. Ozval se až 27. září stručným dopisem, poprvé česky, byť kostrbatě: „Sděluji Vám, že v důsledku dnešní situace nelze žádné obchodní záležitosti ani dojednávat, ani provádět." Tedy sdělení, že spolupráci ukončuje.

Jméno hlavního důvěrníka abwehru Drážďany Paula Thümmela se ocitlo na seznamu říšských zpravodajců, kteří dostali vyznamenání za boj proti Československu.

Tvá nemoc je velmi nebezpečná
Agenta A-54 snad všichni důstojníci druhého oddělení už odepsali. Ozval se až koncem února 1939. Na pohlednici České Lípy psal Emilu Schwarzovi: „Milý strýčku. Vřelé díky za Tvůj dopis. Tetička Ti vzkazuje, že Tě hodlá brzy navštívit. Máš se hodně šetřit a být opatrný, protože Tvá nemoc je velmi nebezpečná... Voral."

Další dopis přišel 3. března. Poprvé zněl německý text tak naléhavě: „Musím s Tebou bezpodmínečně mluvit. Situace je mimořádně napjatá. Buď velmi opatrný. Přijdu v sobotu 11. 3. ráno do Turnova. Očekávám Tě určitě od 7.00 ráno v nádražní restauraci v Turnově. Prosím, přijď zcela určitě. S vřelými pozdravy Tvůj synovec Voral."

Na nádraží v Turnově ho vyzvedl štábní kapitán Fryč a odvezl ho do Prahy. „Sdělil mi bez jakéhokoliv úvodu, že Čechy a Morava budou 15. března obsazeny a že Slovensko se za německé patronace osamostatní," napsal později major Strankmüller, který jednání s agentem A-54 vedl.

„Postupně mně agent na mé dotazy sdělil všechny podrobnosti. Byl informován i o tom, že ve dnech 12. až 14. března mají být v Brně a Jihlavě organizovány provokační akce zbylé německé menšiny, které měly ospravedlnit Hitlerovu pomoc německým soukmenovcům na zbytku našeho území a politicky aspoň částečně odůvodnit nutnost porušení mnichovské dohody."

Moravec a Strankmüller sepsali memorandum pro nejvyšší vojenské činitele a členy vlády: „Německo usiluje již delší dobu o odtržení Slovenska od historických zemí republiky. Jest v intencích Německa podřídit si hospodářsky a přimknout politicky rozdělené části Česko-Slovenska, aby v zárodku zamezilo utvoření bloku, jímž by byla ztížena německá expanze na východ... Akce je plánována na 15. března 1939."

Den před obsazením zbytku Československa plukovník František Moravec s menší skupinou svých důstojníků odletěl do Velké Británie. Skutečně v poslední chvíli – a zásluhou A-54. To byl patrně největší přínos tohoto agenta za dobu samostatnosti republiky.
Karel Pacner

28.1. 2002 15:24:55 - Československo ve zvláštních službách - 3. díl
Československo branou pro sovětské špiony
Československo bylo ve dvacátých a třicátých letech pro sovětské zpravodajské služby vstupní branou na Západ, potvrdil vysloužilý generál KGB Oleg Kalugin. „V Československu se usadil menší počet emigrantů, takže naše výzvědné služby s nimi pracovaly, než postoupily dál do Francie, Jugoslávie a potom do Spojených států. Polsko bylo zuřivě antisovětské, v Německu se na počátku třicátých let chopili moci nacisté, ale Československo bylo z tohoto pohledu poměrně přátelská země s liberálním režimem, demokraticky zvolenou vládou a se silnou komunistickou stranu.
------------------------------------------------------------------------

Bylo to pravděpodobně jediné místo ve střední Evropě, kde jsme mohli nalézt skutečné přátele a stoupence, ochotné pomáhat." Zdá se to neuvěřitelné, ale první bolševičtí vyzvědači přijeli do Československa už v létě 1920 – necelé tři roky po tom, co se bolševici vedení Leninem chopili v Rusku moci.

Pod rouškou Červeného kříže
Po skončení války potřebovaly Československo a sovětské Rusko vzájemně odsunout zajatce, kteří na území obou států zůstali. Proto se rozhodly, že si vymění mise Červeného kříže. Pro Prahu to bylo nebezpečné rozhodnutí – ruští bolševici všude používali diplomatické, obchodní a další mise k propagační, sabotážní a špionážní činnosti. Ovšem jiná možnost nebyla.

V polovině července 1920 přijela do Prahy sedmičlenná skupina ruského Červeného kříže vedená osmapadesátiletým Salomonem Gillersonem, který byl profesí historik. Ubytovala se v hotelu Imperial. Policie na ni nasadila sedm agentů, kteří její činnost bedlivě sledovali, kontrolovali návštěvy, schůzky a korespondenci. Ke spolupráci získali i několik Čechů, které si Rusové najali k různým pomocným pracím – to je obvyklý způsob na celém světě.

Brzy se ukázalo, že Gillerson a jeho lidé dávají přednost jiným zájmům, než je jejich oficiální poslání. Podněcovali bolševickou propagandu, podporovali komunisty, organizovali špionážní sítě, vymýšleli a platili sabotáže v okolních zemích, dokonce se snažili ovlivňovat vnitřní politiku republiky financováním činnosti radikálních levicových skupin. Ostatně vždyť v srpnu na poradě Komunistické internacionály v Moskvě Lenin plánoval vývoz revoluce do mnoha evropských zemí – do Polska, Československa, Maďarska, Itálie, Německa a snad i dalších.

Policie stopy téhle nezákonné činnosti zachytila, ale úřady zůstávaly bezbranné. Ministerstvo zahraničních věcí nechtělo dramatizovat situaci, protože každý sebemenší krok vůči Gillersonovi oplácela ruská tajná policie Čeka tvrdými akcemi proti obdobné čs. misi v Moskvě a také zadržováním zajatců čekajících na odsun domů.

Podpora útočící Rudé armádě
V létě 1920 ve válce mezi Ruskem a Polskem vítězili bolševici. Rudá armáda vedená Michailem Tuchačevským prolomila polské linie a chtěla obklíčit Varšavu. Kreml čekal, že jeho vojska podpoří „polské revoluční síly" – netušil, že vlastně žádné neexistují.
Pražská vláda měla obavy, že se útočníci nezastaví na hranicích Polska, a proto Hlavní štáb připravil obranný plán.

Ovšem Gillerson chystal nekonvenční akce na podporu bojů v Polsku. Dokončujeme přípravy k povstání ve východní Haliči – sděloval zašifrovaným telegramem 10. srpna zasvěcencům v Moskvě. „1. Újezdům Turka, Skata, Dolina a Kaluš posláno 30 agitátorů. 2. Je připraveno 500 organizovaných kozáků, potom dva tisíce budou poslány do povstavších újezdů. 3. Zbraně jsou. 4. Je zapotřebí 200 tisíc českých korun. 5. Bude hotovo za dvě neděle, ačkoliv povstání může začít i dříve. Odpověď přes Prahu misi Červeného kříže nebo Užhorod, redakci Pravdy Javorskému..."
ČESKOSLOVENSKO VE ZVLÁŠTNÍCH SLUŽBÁCH
Česká televize vysílá od ledna na ČT 2 seriál Československo ve zvláštních službách. iDNES připravil ve spolupráci s autorem seriálu Karlem Pacnerem speciální přílohu o tomto projektu.
První svazek stejnojmenné čtyřdílné knihy o čs. výzvědných službách právě vychází v nakladatelství Themis.

Na pomoc svým vojskům posílali bolševici vyzvědače. Byl mezi nimi i jednadvacetiletý polský student Samuel Ginsberg. Pod jménem Walter Krivicky přešel začátkem léta 1920 nejasnou linii fronty a začal působit v týlu. Cestoval mezi Polskem, Německem, Rakouskem a ČSR. Ve Gdaňsku, přes který měla polská armáda dostat velkou zásilku zbraní z Francie, zorganizoval stávku přístavních dělníků, a tím znemožnil její přijetí. V červenci údajně získal pro stávku železničáře v moravském Bohumíně. Tím se dodávky z plzeňské škodovky a z italských zbrojovek pozdržely, protože na místo určení putovaly přes slovenské Medzilaborce.

Třebaže od 13. srpna bojovali rudoarmějci na předměstí Varšavy, dál se nedostali. Útočníkům došel dech – vzdálili se od zásobovacích základen, přísun selhával, zálohy chyběly, vojáci byli vyčerpaní. Ve druhé polovině srpna vyrazili Poláci do protiútoku a donutili Rusy k ústupu.

Telegramy Gillersonovy mise se podařilo dešifrovat čs. odborníkům až ve druhé polovině dvacátých let, tedy dávno po jejím odjezdu.

Bolševici předstihli všechny ostatní
Československo nepatřilo mezi hlavní cíle sovětské špionáže. Kreml se mnohem víc zajímal o Polsko a Německo. Přesto početnou ruskou a ukrajinskou emigraci, která se v ČSR usadila, bolševičtí agenti sledovali. A rovněž slídili po nových technických a průmyslových zařízeních.

Začátkem roku 1923 získala československá výzvědná služba návod k činnosti rozvědky GPU, který podepsal náměstek jejího šéfa Jan Unšlicht. Příkaz zněl: Vyzvědači mají sledovat emigraci a vábit emigranty zpátky, vysílat agenty do antibolševičkých organizací, verbovat nové lidi mezi prominentními emigranty, zvláště pak mezi důstojníky, vyvolávat rozbroje uvnitř emigrace a hledat mezi chudě žijícími emigrantkami své pomocnice.

Činnost mezi emigranty organizovalo zastupitelství Moskvy v Praze. Bylo proto dost početné. Například v roce 1922 tam pracovalo 34 zaměstnanců – Rusů, Čechů, jeden člověk s polským pasem a jeden s brazilským. O dva roky později už jich bylo 28. Patřili k nim i někteří význační intelektuálové, jako například Rus Roman Jakobson, který po odchodu do USA proslul jako lingvista, a Franz Weiskopf, zakládající člen KSČ, později český a německý literát, po druhé světové válce komunistický diplomat.

Policejní ředitelství nechávalo budovu mise hlídat uniformovanými strážníky. A kromě toho tam posílalo detektivy, kteří – jak uváděla zpráva z listopadu 1933 – „znají všechny spolupracovníky" zastupitelského úřadu. Přes tato opatření se sovětská špionáž neustále rozšiřovala.

Většina ruských intelektuálů bývá příliš spjata s rodnou zemí, než aby dokázala žít trvale v cizině, případně bez svých nejbližších příbuzných. A na tuhle strunu hrály sovětské tajné služby při lovu agentů mezi exulanty. Když budete pro nás pracovat, odměníme vás tím, že se budete moci bez obtíží vrátit domů - slibovaly jim. Anebo dovolíme vašim příbuzným, aby si s vámi dopisovali, případně se dokonce vystěhovali za vámi.

Takto vznikla skupina „směnověchovců" – uprchlíků, kteří se rozhodli podporovat bolševickou vládu, protože ji považovali za legitimní pokračovatelku předchozích ruských kabinetů usilujících o rozšíření „svaté říše ruské". Někteří „směnověchovci" se po čase zase odvrátili od svých nových chlebodárců a své služby nabídli československým bezpečnostním orgánům. Prozradili všechno, co o sovětské špionáži ve střední Evropě věděli. Někdy Moskva vysílala mezi emigranty agenty, kteří tam leckdy přijížděli jako studenti. Dalšími bolševickými vyzvědači byli vybraní čeští zajatci, kteří se vraceli z Ruska domů.

„Sovětské Rusko, bolševici, překonali v tomto oboru vše, co lidstvo kdy dosáhlo," upozorňoval v roce 1928 šéf zpravodajství ministerstva vnitra Jan Hajšman, „a patrně předstihli rozsahem, metodami a vůbec v každé příčině všecky jiné státy a národy na několik set let. Nelze dobře říci, kam až sahá bolševická politika a kde začíná konspirace; nelze rozeznati, co je služba informační, co špionáž, provokace, propaganda..."

Mostem i přístavem pro nelegály
Na počátku dvacátých let začala Moskva vysílat do střední a západní Evropy nelegály – vyzvědače s cizími životopisy, kteří se mají v cílové zemi zabydlet. Vysazování nelegálů vycházelo z dlouhodobých koncepcí bolševiků o postupném ovládnutí světa. Mnozí procházeli rovněž Československem dál na západ. Dosud známé stopy naznačují, že první se tady začali zabydlovat ve druhé polovině dvacátých let. Jejich cílem nebylo pouze ryze české prostředí, nýbrž často i německé komunity, leckdy židovského původu.

Někteří z nelegálů zakládali v Praze a v dalších městech krycí obchodní firmy, nejlépe dovozní a vývozní společnosti. Nelegálové obvykle vystupovali jako jedináčci bez bližších příbuzných. Někdy vyjížděli ven v manželských párech. Když byli svobodní a oženili se, příliš velké kamarádství se sousedy a známými nepěstovali. Snažili se být nenápadní, vystupovali jako loajální občané, do místních problémů nezasahovali a vždy šli s dobou. Byli jazykově nadaní, někteří se přiznali k vojenskému výcviku, vyznačovali se výbornou pamětí. Přesto se vzpomínkám na dětství a mládí vyhýbali, a pokud k nim byli donuceni, měli díry v paměti, mluvili mlhavě anebo si vymýšleli.

Lidé, o nichž se předpokládá, že u nás mezi oběma válkami působili jako sovětští nelegálové, zpravidla nepracovali ve vysokých funkcích, ale spíš byli bedlivými pozorovateli, případně pomocníky tajných kurýrů, kteří tudy procházeli. Rychle splynuli s prostředím a pokud jim věk a zdraví dovolovaly, působili v sovětských službách ještě po roce 1945. Například důstojník čs. vojenské rozvědky, který chtěl po roce 1968 projít politickou prověrkou, zašel za sovětským poradcem, aby mu oznámil: Můj otec mi na smrtelné posteli řekl, že byl vysazen do Sudet jako váš nelegál a tady se oženil, vzal si moji matku.

Po roce 1945 se mnozí z nich stali vlivnými členy Kontrolní komise ÚV KSČ a vysokými důstojníky různých složek Bezpečnosti. Často zůstali dogmatickými bolševiky bez ohledu na všechna odhalení zločinů sovětizovaných režimů, pouze výjimečně se někteří své víry v šedesátých a sedmdesátých letech vzdali.
Mezi důležité sovětské vyzvědače patřil sudetský Němec Bruno Köhler. Po válce se stal členem Ústřední kontrolní a revizní komise ÚV KSČ a prý měl z něho strach sám předseda komunistické strany Klement Gottwald.

Nelegálové, pro něž bylo Československo pouze přestupní a aklimatizační stanicí, zde získali dokumenty, vybudovali si zázemí a seznámili se s lidmi, o něž se mohli později opřít a kteří obvykle jejich pravé poslání neznali. Teprve potom zamířili do cílových zemí – jak v západní Evropě, tak v Severní Americe.

Také známý špion Ignace Reiss v Československu kratší dobu působil. Narodil se v Polsku jako Natan Porecki a vstoupil do služeb sovětské rozvědky už v roce 1920. Do Prahy přijel jako nelegál začátkem roku 1927. Dostal za úkol vybudovat v Československu agenturní síť, která by sledovala přípravy Polska na další střetnutí se Sovětským svazem.

Cestoval po republice a získával nové agenty. Často zajížděl do Berlína na západoevropské velitelství vojenské rozvědky. V roce 1931 se stal generál Reiss jedním ze šéfů sovětské špionáže pro západní Evropu. Usídlil se ve Švýcarsku. Přijel tam na československý pas jako Hans Eberhard, zřejmě ho měl od nějakého sudetoněmeckého komunisty. Avšak když začal kritizovat procesy se starými bolševiky v Moskvě jako vykonstruované, nechal ho tam Stalin zavraždit.

Společná agenturní ústředna
V polovině třicátých let pátrání po sovětských vyzvědačích v Československu skončilo. Součástí spojenecké smlouvy mezi oběma státy, podepsané v Moskvě, byla rovněž tajná klauzule o spolupráci vojenských výzvědných služeb. Dodávky čs. zbraní Sovětům zase umožnily, aby ukončili na našem území špionáž ve zbrojařských firmách.

V květnu 1936 vznikla v Praze společná československo-sovětská agenturní ústředna VONAPO 20 (VOjennyj NAbljudatělnyj POst), vedená štábním kapitánem Karlem Palečkem. Byla orientována výhradně proti Německu, které stále více ovládal Adolf Hitler. Rusové tam vyslali jednoho spojovacího důstojníka.

Do konce roku 1937 měla tato ústředna v evidenci 623 lidí, o jejichž spolupráci uvažovala, tedy takzvaných zájmových osob. Z nich nakonec vybrali 24 agentů v Německu, pět v Rakousku a dva v severních Čechách. Ti dodali nejen přes tisíc zpráv, ale i 140 dokumentů. Přitom to stálo 726 tisíc korun. Například v polských Katovicích žil bývalý důvěrný přítel Hitlera, asi se jmenoval Rauschnick - vzpomínal po válce Paleček. A nepřesně dodal: Informoval nás o jeho cílech.

„Písemný materiál, který se podařilo v letech 1937-38 postupně obstarat, představoval pestrou kolekci různých služebních příruček, rozkazů nižších jednotek, výnosů německých ministerstev a dalších úředních spisů," shrnul historik Stanislav Kokoška činnost VONAPO.

„Z těch nejzajímavějších lze například zmínit služební předpis wehrmachtu pro výcvik protitankových jednotek, program návštěvy italské delegace v podnicích těžkého a chemického průmyslu na jaře 1937, záznam düsseldorfské přednášky Emila Kirdorfa, známého podporovatele NSDAP z řad německých podnikatelů, která byla proslovena krátce po anšlusu Rakouska »před úzkým kruhem průmyslníků« a týkala se celkové situace třetí říše a dalších záměrů Hitlerovy politiky."

Kirdorf tvrdil, že v květnu 1938 Hitler na vpád do ČSR nepomýšlel, ale „součástí jeho koncepce je představa, že ČSR musí v dohledné době zmizet" z mapy. Proti pražské vládě bude Německo podněcovat a podporovat Slováky, Poláky a Maďary.

Vyslanec sovětským špionem?
Zdeňka Fierlingera zverbovali Sověti v roce 1934, když byl vyslancem ve Vídni. Vyprávěl to bývalý první rada sovětského vyslanectví v Praze Michail Šaprov svému spoluvězni Karlu Goliatu-Gorovskému, se kterým byl zavřený v koncentráku za polárním kruhem.

Fierlinger bojoval v ruských legiích a potom se s dalšími přesunul na francouzskou frontu. V létě 1918 byl převelen do Paříže k Československé národní radě, aby vedl její vojenský odbor. Tam se sblížil s Edvardem Benešem. Po osvobození působil v diplomatických službách. Po návratu z Vídně řídil na ministerstvu zahraničních věcí druhý odbor zabývající se politickými záležitostmi. Pod různými záminkami ho navštěvoval přibližně jednou za týden diplomat Šaprov. A Fierlinger mu svěřoval všechny důležité informace.

Když začaly ve druhé polovině třicátých let v SSSR čistky, stal se jejich obětí také Šaprov. V lágru se seznámil s Goliatem, vyloučeným ve třicátých letech z KSČ, který ve své naivitě utekl do SSSR. Teprve po amnestii, kterou v polovině padesátých let vyhlásil nový sovětský vůdce Nikita Chruščov, se Goliat vrátil do Československa. V sibiřských koncentrácích strávil 17 let. Ve svých vzpomínkách napsal: „Tázal jsem se Šaprova několikrát: Byl Fierlinger váš člověk? Odpověď vždy zněla okamžitě bez rozmyšlení: Da! Ano!" Po mnoho desetiletí byl Fierlinger z různých stran podezříván, že je sovětským špionem – nikdy se to nepotvrdilo. Zprostředkované svědectví Šaprova je jediné, které na to ukazuje.

Týlová základna nelegálů
Nejméně od roku 1947 používala sovětská rozvědka „díky příhodným podmínkám, které vznikly v zemích východní Evropy" – jak uvedl ve svých memoárech generál NKVD-KGB Vitalij Pavlov – ČSR, Polsko a NDR k přípravě nelegálů pro Západ. Za pomoci partnerských výzvědných služeb tam Sověti nacházeli hroby mrtvých lidí, kteří by mohli mít vztahy se západní Evropou a Amerikou. Potom vyrobili jejich nové doklady, které byly k nerozeznání od pravých, přidělili je vybraným agentům a ti se naučili jejich životopisům, byť poněkud přizpůsobeným. „V Československu dostal svůj životopis-legendu Firin se ženou a přes Dálný Východ odjeli přikázaným směrem." Přes Jižní Ameriku měli namířeno do Kanady.

V říjnu 1948 putoval přes Polsko, Československo, Švýcarsko, Francii a Kanadu do Spojených států nelegál William Fisher-Mark. Do Varšavy přijel na svůj vlastní sovětský pas – uvedl někdejší šéf archívu rozvědky KGB Vasilij Mitrochin. A potom od hranic s Československem se vykazoval pasem zapůjčeným od Litevce Andreje Kajotise, který měl americké občanství. Fisher, později známý jako plukovník Rudolf Abel, vybudoval v USA novou síť špionů zaměřených na špionáž v oblasti atomových a vodíkových zbraní, protože agenturu vytvořenou za války americkými komunisty rozbila FBI.

Československo tedy patřilo mezi týlové základny sovětské nelegální rozvědky. To znamená, že zde muselo pracovat několik desítek důstojníků NKVD. Sověti často používali legendy pro nelegály z někdejších Sudet, proto museli všichni účastníci těchto operací v tomto prostředí také nějakou dobu žít. Jiní nelegálové přicházeli už s hotovými životopisy a dokumenty – Československo a východní Německo jim sloužily jako předpolí, kde se učili žít trochu západním způsobem.

Přes republiku přecházelo ročně několik desítek sovětských nelegálů. Filiálka nelegální rezidentury se nejspíš skrývala v tajuplném hotelu v Karlových Varech, který v roce 1945 zabrala Rudá armáda. Další objekty nepochybně obhospodařovala NKVD i v okolí Bratislavy. Někteří sovětští nelegálové se totiž vraceli do bezpečného týlu v Československu přes Vídeň.
Karel Pacner

1.2. 2002 15:28:45 - Československo ve zvláštních službách - 4. díl
Zavinil prezident Beneš maršálovu smrt?
V polovině června 1937 v Moskvě popravili bývalého náměstka lidového komisaře (ministra) obrany maršála Michaila Tuchačevského a sedm dalších vysokých důstojníků Rudé armády. Výrok soudu zněl: Zradili Sovětský svaz! Na jejich odhalení měl podle svého vlastního vyjádření podíl i československý prezident Edvard Beneš. Avšak dokumenty, které by to prokazovaly, se nenašly a všechny události i nepřímá svědectví do toho vnášejí zmatek.
------------------------------------------------------------------------

Po této popravě následovala obrovská čistka, které padla za oběť takřka polovina důstojníků - 20 až 35 tisíc, přesněji se to zjistit nedá. V letech 1937 - 38 nechal diktátor Josef Stalin zlikvidovat z pěti svých maršálů tři, z 15 velitelů armád 13, z 85 velitelů sborů 57, ze 195 velitelů divizí 110, ze 406 velitelů brigád 220 a všechny velitele vojenských okruhů. Na jejich místa přicházeli mladí nezkušení důstojníci.

Staré nepřátelství se Stalinem
Tuchačevskij byl vzdělaný člověk, původem šlechtic, narodil se 16. února 1893 ve Smolenské gubernii. Za první světové války upadl jako gardový poručík do německého zajetí, z něhož se pokoušel utéct - podařilo se mu to na pátý pokus, kdy se dostal do neutrálního Švýcarska. Po návratu do Ruska, kde se chopili moci bolševici, ho kamarád na jaře 1918 přemluvil, aby vstoupil do bolševické strany a potom - stejně jako další carští oficíři - přešel k Rudé armádě.

Ve velitelských funkcích Tuchačevskij rychle postupoval - nejen proto, že byl vojensky zdatný, ale svou krutostí k nepřátelům i ke svým podřízeným dokázal leckdy vyhrávat bitvy a obsazovat území. Tím imponoval vůdcům revoluce Vladimíru Leninovi a Lvu Trockému, kteří ho posílali na nejvíce ohrožená místa. V létě 1918 vedl armádu, která bojovala proti československým legiím. Později rozpoutal teror proti donským kozákům.
ČESKOSLOVENSKO VE ZVLÁŠTNÍCH SLUŽBÁCH
Česká televize vysílá od ledna na ČT 2 seriál Československo ve zvláštních službách. iDNES připravil ve spolupráci s autorem seriálu Karlem Pacnerem speciální přílohu o tomto projektu. První svazek stejnojmenné čtyřdílné knihy o československých výzvědných službách právě vychází v nakladatelství Themis.

V roce 1920 už velel sedmadvacetiletý Tuchačevskij Západnímu frontu Rudé armády. Ten považovali bolševičtí vůdci za nejdůležitější - „dobytí Varšavy se mělo stát prvním cílem takzvané permanentní revoluce, jež měla přeměnit celou Evropu v komunistickou", jak napsal historik Jiří Fidler. Když 15. srpna pronikaly první jezdecké hlídky Rudé armády k Varšavě, zaútočila polská vojska na Tuchačevského takřka nechráněný týl z jihu a většinu vojsk Západního frontu rychle odřízla.

Jeho síly měl podpořit Jihozápadní front Alexandra Jegorova, kde byl politickým komisařem Josef Stalin. Jegorov se souhlasem Stalina však nesplnil diletantský rozkaz náčelníka generálního štábu Lva Kameněva, vždyť mezi oběma bolševickými uskupeními bylo přes sto kilometrů. To přispělo k porážce bolševiků na Visle a v září 1920 rovněž k odvolání Stalina z funkce člena vojenské rady.

Export socialistické revoluce na bodácích rudoarmějců polská vojska zastavila. Kdo to zavinil? Tuchačevskij z toho o rok později obvinil Stalina, který ještě nebyl nedotknutelným diktátorem.

Vojenská diktatura v sovětském Rusku?
V polovině třicátých let se nový německý kancléř Adolf Hitler snažil prolomit blokádu, která vznikla okolo Německa po jeho nástupu do úřadu říšského kancléře. Tento úkol zřejmě dostal vysoký ministerský úředník hrabě Maximilian K. Trauttmansdorff. Hrabě nejdřív opatrně kontaktoval čs. vyslance Vojtěcha Mastného a potom odjel do Prahy. Doprovázel ho politolog Albrecht Haushofer, který patřil do okruhu spolupracovníků ministra zahraničí Joachima von Ribentroppa.

S prezidentem Benešem jednali na Hradě poprvé 22. a 24. října 1936, potom se tam vrátili ještě v polovině listopadu a v polovině prosince. Samozřejmě pod pečetí přísného tajemství. Vždyť Berlín nabízel Praze smlouvu o neútočení, která měla platit deset let.

Po deseti letech Beneš v memoárech konstatoval: „Taková smlouva s Československem nemohla býti tudíž po chuti ani Hitlerovi, ani radikálům ve straně nacistické jak v Říši, tak i u nás. O tom jsem dostal z Berlína neoficiální zprávu v polovici ledna 1937 s velmi důvěrným poukazem, že Hitler má nyní jiné jednání, které, podaří-li se, by mělo asi vliv i na naše věci..."

A pod čarou dodal: „Jak nám bylo Trauttmansdorffem jeho neuvědomělým podřeknutím vyzrazeno, bylo to jednání se sovětskými protistalinovskými spiklenci, maršálem Tuchačevským, Rykovem a ostatními... Bylo by to opravdu změnilo celou situaci Evropy, kdyby se bylo zvrácení poměrů v Sovětském svazu podařilo. Stalin to však včas předešel. Hned jsem tehdy uvědomil sovětského vyslance Alexandrovského, co jsem se z Berlína z rozhovoru Mastný-Trauttmansdorff dověděl."

Prezident se trochu zmýlil v datu. V polovině ledna 1937 nařídil Hitler Trauttmansdorffovi, aby jednání v Praze přerušil. Beneše náhlé odmlčení znepokojilo, takže požádal Mastného, aby zjistil příčiny. Oba pánové se však sešli až 9. února, přičemž se prý host zmínil o „svržení Stalina a Litvinova" a o nastolení vojenské diktatury, spiklence však nejmenoval.

Vyslanec Mastný hned odjel do Prahy, aby o tom referoval prezidentovi a ministru zahraničí. Beneš svému britskému životopisci Comptonu Mackenzieovi za války zase tvrdil, že jeden z vyjednavačů navštívil Mastného už 12. ledna. „Nevíme, zdali záměrně - či z indiskrece - pravda je, že hrabě Trauttmansdorff prozradil něco o německém jednání s Moskvou."

Hned nato „po zralé úvaze" si prezident povolal na Hrad sovětského vyslance Sergeje Alexandrovského. S odvoláním na československo-sovětskou smlouvu z roku 1935 označil probíhající jednání Moskvy s Berlínem za neloajální. Sovětský diplomat se omluvil: Vaše excelence, o ničem nevím. Váš protest předám ministerstvu zahraničí...

Avšak na základě hlášení vyslance z archivu sovětského ministerstva zahraničí se ukazuje, že diplomat navštívil prezidenta až 22. dubna 1937. „Přestože byl Beneš informován od Krofty, pokládal jsem za správné znovu mu vyvrátit pověsti o sblížení SSSR s Německem," telegrafoval Alexandrovskij.

„Beneš na to značně rychle reagoval otázkou, proč by se SSSR vlastně nemohl s Německem sblížit. Československo by takové sblížení jenom přivítalo. Jeho sousedské vztahy s Německem by potom získaly příznivější podobu. Přiznám se, že jsem byl překvapen..."

A dále Beneš prý mluvil o tom, že Československo se nenechá zastrašit ani přímým štvaním Německa, „ani povídačkami o sblížení s Německem". Dalšími prameny, které potvrdily, že Beneš věděl o jakýchsi sovětsko-německých jednáních, jsou pozdější útržkovité vzpomínky důstojníků československé vojenské zpravodajské služby.

Major Josef Bartík, který byl tehdy velitelem skupiny obranného zpravodajství, tedy kontrarozvědky, to prozradil až v roce 1966. Prezident se prý dověděl „pravděpodobně od říšskoněmeckého průmyslníka Fritze Thyssena, že německý generální štáb má zprávy, že Tuchačevskij se uchází o jakousi dohodu s německým generálním štábem a byl by ochoten za německé pomoci udělat v Sovětském svazu převrat".

Bartík neznal způsob předání této informace, domníval se, že šla přes vrchního ředitele Živnobanky dr. Jaroslava Preisse, který měl dveře na Hrad vždycky otevřené. Beneš zařídil, aby se o tom prostřednictvím československého vyslanectví v Londýně dověděli Rusové. Ovšem ti prý už měli „vlastní zprávy o chystané akci, které získali vlastními zpravodajskými prostředky".

Spory o Benešovu účast
Beneš nemluvil o údajných jednáních sovětských vojáků s Berlínem ani s Alexandrovským, ani to neoznámil přímo Stalinovi. Domnívá se to Igor Lukeš, který přednáší historii na Bostonské univerzitě. Vždyť otevřeně o Tuchačevském hovořil se sovětským vyslancem až 3. července - tři týdny po maršálově popravě. Zpravodajská služba Hlavního štábu neměla s Tuchačevským nic společného - upozornil tehdejší šéf její pátrací skupiny plukovník František Moravec v memoárech.

Avšak Moravcovi blízcí spolupracovníci Oldřich Tichý a Emil Strankmüller po válce nezávisle na sobě potvrdili pravý opak. Moravec se jim ve slabých chvilkách svěřil, jak byl se svým šéfem plukovníkem Františkem Hájkem povolán na Hrad, kde jim Beneš ukazoval jakési dokumenty o zradě Tuchačevského. Jejich pravdivost neposuzovali. Ostatně vzhledem ke slabým kontaktům se štábem Rudé armády ani neměli dostatek podkladů k porovnání rukopisů.

Prezident si dělal o všech jednáních stenografické poznámky, jenže v jeho archivu se o Tuchačevském nic nenašlo. Jestliže existovaly, co se s nimi stalo? Beneš po únoru 1948 spálil různé dokumenty. Mohly být mezi nimi tyhle? Nevíme. Nicméně historici se domnívají, že spíše likvidoval spisy poválečné, těžko by ho mohly zajímat dokumenty staré deset let.

A pak je druhá možnost - v září 1948 převzalo Benešův archiv ministerstvo vnitra, jehož pracovníci se v něm přehrabovali. Je možné, že někdo z nich našel papíry týkající se Moskvy a nabídl je sovětským poradcům. Nakonec tento archiv převzal v roce 1953 Ústav dějin KSČ.

Rovněž sovětský-ruský historik generálplukovník Dmitrij Volkogonov, který měl otevřené dveře do nejtajnějších archivů, potvrdil ve své knize o Stalinovi vydané roku 1989 zprávu z Prahy: „...informace, kterou dostal (Stalin) z Československa od prezidenta Beneše, výrazně posílila podezření vůči M. N. Tuchačevskému."

Někteří znalci uvádějí, že údajné spisy od Beneše sovětskému vůdci k likvidaci Tuchačevského pouze přispěly, zatímco usvědčující materiály přišly odjinud.
Bývalý důstojník KGB Oleg Gordijevskij, který napsal spolu s britským historikem Christopherem Andrewem dějiny sovětské tajné služby, se domnívá, že získané spisy neměly na rozhodování kremelského diktátora velký vliv.

„Stalin rozhodl o likvidaci neexistujícího spiknutí ještě dříve, než ho o dokumentu informoval československý prezident Beneš." A pak oba autoři dodali: „Ani v nejsmělejším snu nemohlo gestapo předpokládat, že Stalin a Ježov sami s takovou důsledností zlikvidují nejvyšší velení Rudé armády."

Zvěsti o tajných jednáních mezi sovětskými generály a nacisty prosákly rovněž k Francouzům. Na jedné recepci v Paříži 16. března 1937 odtáhl ministr obrany Edouard Daladier sovětského vyslance Vladimíra Potěmkina stranou a upozornil ho na chystaný převrat v Moskvě, který má proběhnout pod velením sovětských a německých generálů. Po výměně lidí v Kremlu uzavřou noví vůdcové pakt s Německem proti Francii.

Ministr se o tom dověděl ze „seriózního francouzského pramene" a rovněž „z kruhů ruské emigrace". Hlavní informaci získal ministr nejspíš od důstojníka francouzské výzvědné služby Deuxieme Bureau, který sloužil na vyslanectví v Londýně. Druhým informátorem byl patrně bývalý carský generál Nikolaj Skoblin, agent NKVD.
Neexistuje sebemenší náznak, že by Daladier dostal tuto zprávu od Beneše. Rovněž tak není pravděpodobné, že by ji Paříž předala do Prahy.

Zdá se tedy, že první a nejdůležitější upozornění na chystaný puč přišlo z Francie. Lukeš se domnívá, že Beneš sice materiály o Tuchačevském dostal, ale do Moskvy je neposlal. Vojenské zpravodajce k tomu nepoužil - aspoň někdo by si na jakéhosi speciálního kurýra do Moskvy vzpomněl. Přísně tajné zásilky mezi hlavami států přece nevozí běžní poslové.

Avšak ani Stalinův následovník Nikita Chruščov zřejmě nebyl o existenci takových listin přesvědčen. Na XXII. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu v roce 1962 totiž hovořil takto: „Tehdy se v zahraničním tisku objevila dost zajímavá zpráva, že prý Hitler, když připravoval útok proti naší zemi, podvrhl pomocí své rozvědky falešný dokument, v němž tvrdil, že soudruzi Jakir, Tuchačevskij a další jsou agenty německého generálního štábu. tento údajně tajný »dokument« se dostal do rukou prezidenta Československé republiky Beneše a ten ho zase zřejmě s dobrým úmyslem poslal Stalinovi."

Posuzováno očima soudce můžeme konstatovat: Prezident Beneš není v této kauze vinen.

Heydrichova dezinformační akce
Dnes víme, že spisy o spiknutí Tuchačevského zfalšovali specialisté nacistické tajné služby SD na přímý rozkaz svého šéfa Reinharda Heydricha. Němci chtěli maršála zkompromitovat a odstranit, protože v případě válečného konfliktu by mohl být nebezpečný. Rovněž Stalin toužil po zámince, která by mu umožnila zlikvidovat tohoto nadmíru ctižádostivého a oblíbeného vojevůdce - vždyť kdyby měl úspěch v budoucí válce, mohl se stát jeho rivalem.

Zprávy o sblížení německých nacistů s ruskými bolševiky kolovaly v diplomatických kruzích od konce roku 1935. A všechny demokratické státy, které měly s Německem neblahé zkušenosti, velice znepokojovaly. Začátkem roku 1937 se vynořily znovu, tentokrát s různými podrobnostmi.

Není vyloučeno, že je vypouštěli sami Němci - jako součást chystaného scénáře akce proti Tuchačevskému. Německou účast na této aféře prozradil po válce někdejší šéf výzvědné služby SD Walter Schellenberg. S padělatelskými detaily se pochlubil jeho podřízený Alfred Naujocks.

Zdá se, že první podnět k této akci zachytili nacisté z Moskvy. Bývalý carský generál Skoblin, který žil v Paříži a sloužil jak špionáži SD, tak sovětské vojenské rozvědce, navštívil v listopadu 1936 Berlín. Heydrichovi tehdy vyprávěl o diktátorských ambicích sovětského maršála, které se mají uskutečnit snad za pomoci německých generálů.

Tenhle klep koloval v kruzích ruské emigrace, prolezlé sovětskými vyzvědači, už delší dobu. Ostatně v jejich časopisech se dost podrobně psalo o plánech na odstranění sovětského vůdce. Když se Stalin potřeboval zbavit Tuchačevského, bylo nejjednodušší vydávat ho za špiona.

Heydrich si uvědomil, že na tomto podkladě může rozjet obrovskou dezinformační kampaň. V polovině prosince 1936 schválil tento záměr Hitler. A pak začali němečtí diplomaté a vyzvědači dávat signály Benešovi, Daladierovi a možná i dalším věrohodným politikům, o kterých věděli, že je pošlou dál do Moskvy. Později vyrobili specialisté v hlavním úřadu bezpečnosti RSHA v Berlíně falešné dokumenty.

„Vy mluvíte o tom, že bez roku 1937 by nebyly porážky v roce 1941, ale já vám povím ještě víc," řekl po Stalinově smrti někdejší náčelník generálního štábu Rudé armády A. M. Vasilevskij spisovateli Konstantinu Simonovovi. „Možná, že bez roku 1937 by nebyl ani rok 1941. Když se Hitler rozhodoval pro válku, velkou roli v tom hrálo zjištění, že značná část našeho důstojnického sboru byla zlikvidována."

Intrika k odstranění Tuchačevského, kterou se chlubil Walter Schellenberg ve svých memoárech, však byla společným sovětsko-německým dílem. Ovšem z toho, co dnes víme, vyplývá, že iniciativa vyšla z Kremlu.
Karel Pacner

14.1. 2002 15:34:37 - Československo ve zvláštních službách - 2. díl
Jak jsme bourali monarchii
Měsíc po tom, co Rakousko-Uhersko vyhlásilo válku Srbsku a co se rozhořel válečný požár po celé Evropě, 25. srpna, přišel Voska s dcerou opět k Masarykům. Devětatřicetiletý Emanuel Voska utekl koncem 19. století do Spojených států, tam zbohatl a nedávno přijel do Evropy na obhlídku situace. Profesor Masaryk byl čtyřiašedesátiletý filozof a politik, vůdce malé, nicméně vlivné realistické strany.
------------------------------------------------------------------------
Po večeři debatovali oba muži o válce. Tehdy poprvé vyslovil Masaryk myšlenku, že on sám musí začít bojovat proti Rakousku. Bude-li to třeba, ať Voska zorganizuje z Čechoameričanů, kteří navštěvují starou vlast, kurýrní službu mezi Čechami a zahraničím. Krajané v Americe by měli pomáhat západním mocnostem také tím, že ohlídají rakousko-uherské a německé diplomaty.

Jestliže je toto datum správné, upozorňuje historik Jiří Kovtun, „můžeme od toho dne datovat Masarykovu revoluční činnost". Dosud počítal profesor s existencí českého a slovenského národa v rámci Rakousko-Uherska. Teď však začínal měnit názor.

Tajné spisy v botách
Nemohl byste se vrátit přes Anglii? - zeptal se Masaryk hosta. Potřeboval bych, abyste vzal mým politickým přátelům důležité zprávy? Také čísla. Jel bych sám, ale nyní nemohu... Později asi odjedu také, ale nevím ještě kdy. Politicky činným zde být nemohu a zůstat nečinným také nemohu. Situace je zlá. Není možno jít s Vídní, a nelze jít proti ní.

O několik dnů později předal Voskovi první část písemností, které chtěl propašovat do Londýna. Byla to souhrnná zpráva o finanční a vojenské situaci mocnářství. Dostal ji od Julia Kovandy, komorníka rakousko-uherského ministra vnitra, který ji po nocích přepisoval z pánových spisů.

Jenže jak bych mohl tyhle údaje převést? - přemýšlel Voska. Zapamatovat si je nemohu, to nedokážu. Kdyby mě v Německu prohledali, najdou je a mne zadrží. Nakonec mu je zašil jeden obuvník do bot.
ČESKOSLOVENSKO VE ZVLÁŠTNÍCH SLUŽBÁCH
Česká televize vysílá od ledna na ČT 2 seriál Československo ve zvláštních službách. iDNES připravil ve spolupráci s autorem seriálu Karlem Pacnerem speciální přílohu o tomto projektu.

Před odjezdem v pátek 28. srpna zašel Čechoameričan naposled za Masarykem. Profesor mu dal papír s některými údaji a přidal nejnovější ústní informace jak pro londýnské přátele, tak pro ruské vyslanectví. Voska si vzkazy zapsal na papírky, které potom dcera zašila do korzetu.

V Londýně se otec a dcera ubytovali v hotelu Three Nuns v Altgate. Nejdřív si Voska koupil nové polobotky. Potom staré rozřezal, vyndal z nich papírky a odešel do města. Henryho Wickhama Steeda, vedoucího zahraniční rubriky nejvýznačnějšího britského deníku Times, našel doma.

Představil se jako zástupce Svazu českoamerických novinářů a vyřídil mu vzkazy od Masaryka. Britskému novináři se nejvíc líbilo, že čeští vojáci budou při přecházení do ruského zajetí mávat bílými šátky a zpívat píseň Hej Slované. Okamžitě zajedu za ruským vyslancem - sliboval mu při loučení. - Ostatní zprávy předám ministru války lordu Kitchenerovi. A vás zvu zítra na oběd!

Druhý den večer přišli tři pánové ze Scotland Yardu Vosku zatknout. Přijel jste z Rakouska přes Německo a Holandsko - zkoumali jeho úmysly. - Do hotelu jste pozval občany nepřátelského státu a jednomu z nich jste ve svém pokoji dal peníze. Kde máte boty, ve kterých jste přinesl papíry se zprávami? Je to tak, nebo ne?

Voska souhlasil, ale už byl klidný: Přinesl jsem zprávy pro pana Wickhama Steeda. Mám se s ním opět setkat o půlnoci v redakci. Člověk, kterému jsem dal peníze, je kurýr, který poveze informace do Prahy - pokud mu cestu umožníte a já jsem přesvědčen, že ano, protože je to v zájmu vašem i našem.

Jeden z tajných policistů odešel zatelefonovat do Timesů. Když se vrátil, atmosféra se rázem změnila. Voska objednal nápoje a Britové chtěli vědět, jestli mu mohou nějak pomoci. Rozešli se jako přátelé.

Později zajel Masaryk dvakrát do Holandska. Třebaže to bylo riziko, vezl s sebou další tajné zprávy o situaci v Rakousko-Uhersku. A odtamtud je poslal přátelům do Londýna.

Špioni Victor a Xaver
Po návratu z Evropy domů se stal Voskovým nejbližším spolupracovníkem František Kopecký, vlastenecky cítící úředník rakousko-uherského generálního konzulátu. Oba se dohodli na krycích jménech: Voska se stal „Victorem", Kopecký „Xaverem".
Emanuel Voska-Victor byl vlastenec i dobrodruh, člověk, který se nebál žádné práce ani žádného rizika, dobrý člověk i lovec špionů, který k dosažení cíle, jež považoval za svaté, používal jakýchkoliv prostředků. Jeho zásluhy vysoce cenil i prezident T. G. Masaryk v úvodu ke knize Henryho Wickhama Steeda: „Začalo to v září 1914, když jsem k Vám poslal Vosku." „O málo lidech se dá říci, že svůj dlouhý život prožili pestře, plně a bohatě," napsala historička Dagmara Hájková, která se jeho osudu hlouběji věnovala. „Emanuel Voska nebyl ničeho ušetřen, osud mu nadělil slávy i bolesti plnou měrou."

Později si Voska pronajal dvě tajné kanceláře přímo v centru města. A tak začal „Xaver" nosit „Victorovi" denně zprávy, zadržené dopisy drobných pomahačů a originály úředních tajných dokumentů včetně šeků prokazujících podplácení různých lidí Rakušany. Voska je postupoval britskému námořnímu atašé kapitánu Guyi R. A. Gauntovi, který v USA koordinoval veškerou zpravodajskou činnost Spojenců.

Brzy se stal Kopecký Voskovým nejlepším informátorem. „Originály fotografoval pan Josef Mrázek. Některé jsme si ponechali a jiné jsem poslal Masarykovi nebo zase anglickému, ruskému či jinému vyslanectví, podle toho, oč se jednalo," vzpomínal Voska po válce.

„Zadržovali jsme i rakousko-uherské vládní peněžní zásilky od různých konzulátů. Rovněž jsme zadržovali a znemožňovali konfiskaci majetku v Čechách, na Slovensku, v Chorvatsku, všude, kde se jednalo o slovanské země v říši Habsburků. Intimáty vídeňského ministerstva zahraničí, washingtonského vyslanectví a jiných zastupitelských úřadů plnili jsme přehrádky naší tajné kanceláře."

Soukromá síť informátorů
Američané jako neutrálové nesledovali ani agenty Centrálních mocností, jak se nazývaly Německo a Rakousko, ani agenty Dohody, jak znělo označení jejich protivníků. Přitom Britové potřebovali pomoc při zajišťování amerických dodávek životně důležitého válečného materiálu a surovin. Vystěhovalci z Německa a Rakouska, kteří se usadili v USA, se snažili znemožnit výrobu a dopravu tohoto zboží Britům různými sabotážemi.

Voska si uvědomil, že by mohl z českých vlastenců, žijících ve všech koutech Spojených států, zorganizovat síť informátorů, kteří by Spojencům pomáhali odhalovat sabotéry. Nakonec jich měl podle svého tvrzení 84 - ale podle jeho kritiků jich bylo mnohem méně, přesné číslo už nezjistíme.

„Na přelomu let 1914 - 1915 vytvořil Voska ze své iniciativy důvěrnickou organizaci, kterou pověřoval různými úkoly," potvrzuje historička Dagmara Hájková z Masarykova ústavu Akademie věd v Praze. „Jejím členům ukládal různé úkoly - měli odhalovat nezákonnou činnost Centrálních mocností a tím zvyšovat význam Čechů pro boj Spojenců. Chtěl přesvědčit americké občany o nepřátelských úmyslech Němců a Rakušanů a naopak o nezbytnosti americké pomoci státům Dohody."

Spolehlivou informátorkou Victora se stala i paní Wernerová, Češka, jejíž německý manžel byl operátorem německé rádiové stanice v Sayville na ostrově Long Island. Dvakrát týdně chodila do knihkupectví a veřejné knihovny pana Hlavy. Při půjčování knih prozrazovala Hlavovi samá tajemství: kolik německých ponorek číhá u amerických břehů na spojenecká plavidla, obsah depeší pracovníka úřadu vojenského atašé kapitána Karla Boy-Eda z Washingtonu o odplutí spojeneckých lodí do Evropy a tak dále.

Jednou přinesla manželka radisty telegram německého generálního štábu vyslanectví ve Washingtonu: „Pro vojenského atašé. Můžete obdržet podrobnosti o osobách k vedení sabotáže ve Spojených státech a v Kanadě od těchto osob: Joseph McGarrity, Filadelfie, John P. Keating, Michigan Ave., Chicago, Jeremiath O'Leary, 16 Park Row, New York. První dva jsou naprosto spolehliví a mlčenliví. Třetí spolehlivý, ale ne mlčenlivý. Tyto lidi označil sir Roger Casement. Ve Spojených státech dělejte sabotáže v továrnách všeho druhu, kde se vyrábějí válečné potřeby." Casement byl irský vůdce, který pomáhal Němcům – nepřátelům Angličanů.

Německý vojenský přidělenec Franz von Papen předal tento rozkaz svému pomocníku, synu ministra financí Franzi von Rintelenovi, který v USA organizoval podvratné akce. Prostřednictvím firmy Trans-Atlantic Trust Co., což byla newyorská filiálka rakouského bankovního ústavu, dostal na ně Rintelen z Berlína údajně 50 milionů dolarů - to by dnes představovalo tři čtvrtě miliardy. Celkem mělo německé vyslanectví na ovlivňování Spojených států a na podvratné akce v průběhu války k dispozici 150 milionů dolarů.

Němci chtěli vyvolat ve veřejnosti tlak na washingtonskou vládu, aby zakázala prodávat munici státům Dohody a aby usilovala o rychlé uzavření míru, který by byl pro Spojence v té době nevýhodný. Šéfové odborů, kteří byli německého a irského původu, zase měli přimět Americkou federaci práce k vyhlášení generální stávky ve všech zbrojovkách. Dokonce kvůli tomu ustavili Národní dělnickou radu mírovou, které věnovali 800 tisíc dolarů. Ve zbrojovkách v Bridgeportu a ve skladech naftových produktů v New Yorku propukly koncem července 1915 stávky. Většina amerického tisku se shodla, že to byl „německý komplot".

Gaunt se přátelil se šéfredaktorem deníku The Providence Journal Australanem Johnem Revelstokem Rathomem. Britský atašé s ním seznámil Vosku a potom tento list, který vycházel v hlavním městě státu Rhode Island Providence, otiskoval většinu listin získaných z rakouského konzulátu.

I dcera Villa vyzvědačkou
Německé akce v USA platila a organizovala obchodní firma Central Purchasing Company, kterou založil obchodní rada německé ambasády dr. Heinrich Albert. Výběr jejích zaměstnanců nechal na vydavateli časopisu The Fatherland dr. G. Sylvestru Viereckovi. A protože se s Viereckem přátelil Voska, mohla u firmy nastoupit jako sekretářka mladá Villa.

Večer odnášela všechny dopisy na poštu. „Před tím jsem se zastavila v otcově kanceláři, kde je otevírali a přefotografovávali," vzpomínala takřka po osmdesáti letech Villa Vosková-Bechyňová. „Také jsem přinášela okopírovat další důležité dokumenty. Nejvíc to pomáhalo ne Američanům a Čechům, nýbrž Britům. Vždyť tam byly i seznamy německých důstojníků, kteří se chtěli na cizí pasy dostat švédskými loděmi domů."

Villa zůstala u Vierecka do té doby, než se Němci dověděli o skutečné činnosti jejího otce. „Osm měsíců práce stačilo, abych prostřednictvím své dcery nahlédl do tajných přihrádek dr. Alberta," napsal Voska, „a mohl pak jeho plány mařiti a mnohé německé zločiny odhaliti."

Firma Central Purchasing měla čtyři úkoly, jak zjistil Voska: Obstarávat pasy pro německé záložní důstojníky na falešná jména a dopravovat je domů. Pomocí Američanů německého původu uplácet novináře a politiky k propagandě ve prospěch Centrálních mocností. S přispěním majitelů zaměstnaneckých agentur německého původu posílat do přístavů a zbrojovek lidi, aby tam umisťovali bomby a zakládali požáry. Pečovat o to, aby americké továrny plnily dodávky německých firem, objednané přes neutrální státy.

Ve Spojených státech pracovalo na 200 tisíc německých a rakouských občanů. Jejich cesta zpátky do Evropy neměla smysl. Berlín a Vídeň usilovaly pouze o návrat dvou tisíc záložních důstojníků, letců, chemiků a dalších potřebných specialistů. A také o tajný přesun důstojníků, kteří upadli do ruského zajetí a přes Čínu se jim podařilo utéct.

Kopecký neustále nosil z konzulátu do úřadu v Hudson Terminal Building tajné spisy včetně seznamů odjíždějících německých a rakouských občanů. Bylo jich mnoho a on je nemohl sám opisoval. Proto je ve Voskově kanceláři přefotografovávali. Občas některé originály zapomněli vrátit, ale nikdo si toho nevšiml.

„Tímto způsobem jsem oznámil Spojencům 252 důstojníků, kteří odjížděli z New Yorku na neutrálních lodích, aby v Rakousko-Uhersku znovu nastoupili službu u svých útvarů," uvedl Kopecký. „K tomu je třeba připočítat ještě 32 německých důstojníků, kteří se připojili k některé skupině našich..." Plus ještě další Němci, jejichž odplutí signalizoval Voska. Těch bylo víc než Rakušanů. Angličané rovněž zadrželi přes 200 bývalých rakouských zajatců, kteří přes USA prchali domů.

Pašování zbraní do Německa
V zimě 1915 - 1916 poslal Voska odbočkám Českého národního sdružení oběžník: Zjistěte, ve kterých továrnách se vyrábí pro Německo pušky a náboje, případně kde jsou schovány a kteří lidé o nich vědí. Během dvou tří týdnů mohla jeho kancelář vypracovat přehlednou zprávu.

„Zajímavý byl způsob, jakým zbraně opouštěly americké přístavy," vzpomínal Voska. „Ručnice a kulomety byly nakládány do rozsáhlých nádrží olejářských lodí, které jsou stavěny jen pro dopravu olejů. Takových nádrží má každá loď několik. Když byly nádrže naplněny do dvou třetin zbraněmi, byla celá prostora naplněna olejem a uzavřena. Ovšem celý náklad lodi byl na deklaračních listech označen jako olej a také při eventuelní kontrole nebylo nic jiného ke spatření, neboť olej o jednu třetinu přesahoval utopenou v něm výzbroj." Stejným způsobem se dopravovaly náboje v zaletovaných plechových krabicích. Lodi s tímto nákladem pak oficiálně zamířily do neutrálních evropských přístavů, případně do Číny a Indie.

Americké kontrašpionáži se postupně podařilo shromáždit důkazy proti velké skupině německých konzulárních úředníků ze San Franciska a Honolulu, dvěma soukromým americkým detektivům, několika Němcům a skupině indických předáků. Koncem zimy 1917 je soud poslal na dlouhá léta do vězení.

Při výbuchu parníku Aztec, který kotvil v newyorském přístavu, zahynulo na Nový rok 1916 dvanáct lidí. Začátkem ledna se pokusili němečtí záškodníci zničit zbrojovku v North Woburn ve státu Massachussettss, za týden vyhodili do vzduchu Du Pontovu dynamitku ve Story v Illinois a v Carney Point, založili požár na ponorkové základně v New London. Ve druhém lednovém týdnu následovaly útoky na tři zbrojovky na východním pobřeží. Potom postupně explodovaly ještě čtyři továrny, v další někdo založil požár. A to všechno za jediný měsíc.

Ovšem nejvíc byly ohrožené lodi - vybuchovaly jak v přístavech, tak na širém moři. Přitom je v newyorském přístavišti hlídali pracovníci detektivních kanceláří. Majitelé lodních společností, šéfové policie a britské tajné služby byli zoufalí.

Voska nabídl pomoc: Zrušte smlouvy s detektivy a lodě budou hlídat za stejný plat moji lidé. Každé plavidlo převezmeme, jakmile je vyložíte a bude úplně prázdné. Ujednáno! Potom Voska zavolal svého známého L. Franzla a nabídl mu: Zorganizujte strážní službu ze členů Českého národního sdružení! Potíže lodí plujících mezi New Yorkem a Evropou pozvolna ustaly.

Cesty neutrálních kurýrů
Američtí Češi byli v trvalém kontaktu s Masarykem v Londýně - psali, telegrafovali, posílali peníze. Uznávali ho jako skutečnou hlavu odboje. Ještě ze Švýcarska požádal Masaryk Vosku o rakousko-uherské pasy pro své kurýry. Kopecký jich opatřil pětadvacet vyplněných a šest čistých. Začátkem roku 1915 poslal Masarykovi do Londýna ještě padesát dalších.

Do Londýna je vezla Anna Tvrzická, žena tajemníka Českého národního sdružení v Chicagu. Také 10 tisíc dolarů ze sbírek Čechoameričanů na odboj. Nakonec měla navštívit Čechy. Vyplula na lodi Rotterdam 3. listopadu 1915 s rakouským pasem na své dívčí jméno Pazderková. Voska se domluvil s Brity, že parník zadrží a paní Pazderkovou zatknou. Ve Falmouthu ji odvedli z lodi a poslali do Londýna za Masarykem. Také tam přijel z Paříže Beneš. Pazderková-Tvrzická se učila nazpaměť poselství pro české politiky. Ale vzhledem ke „knoflíkové aféře", která způsobila zatčení spousty vlastenců v Praze, do Čech nejela.

Zdálo se, že lepší šance dostat se do staré vlasti přes Anglii mají kurýři nikoliv s rakouským pasem, nýbrž s pasem americkým. Voska proto napsal svým důvěrníkům, aby takové dobrovolníky vyhledali. Další poselství vezla do Evropy žena chicagského typografa Francis Stanková-Buránková. Zastavila se v Londýně u Masaryka, bez obtíží navštívila Čechy a zase se vrátila do Ameriky.

K návštěvě starého domova se přihlásil Karel Steiger, který žil přes třicet let v zapadlém státu Omaha. Voska pro něj sehnal zastoupení pro Rakousko a Bulharsko od jedné americké firmy, která měla před válkou spojení s obchodními domy ve Vídni a v Sofii. Avšak zpráva Gaunta pro Scotland Yard o Steigerovi se zdržela, takže Britové posla zatkli jako skutečně podezřelého špiona. Prožil noc ve vězení, než ho 6. září 1915 telegram z New Yorku vysvobodil.

Na kontinent odjel Steiger v pátek 13. října. V holandském Rotterdamu překonal patálie při shánění rakouského a německého víza. Nejdřív se zastavil na několik dnů u svého bratrance v Roudnici. Potom odjel do Prahy. Náčelníkovi Sokola Josefu Scheinerovi vyřídil vzkaz od Masaryka:

Byl by rád, kdyby se čeští poslanci sjednotili, a jakmile se sejde říšská rada, aby požadovali propuštění zatčených politiků. Ale jinak se nemají zasedání účastnit. A pokud by tam přece jenom přišli, ať hlasují proti válečným úvěrům. Zahraniční akce pokračuje velmi úspěšně, česká otázka se dostane na pořad mírového jednávání - buď vznikne samostatný stát anebo budou mít české země samosprávu. Ovšem hodně také záleží na politickém vývoji doma, na tom, jak budou poslanci zahraniční výbor podporovat.

Také velká česká pěvkyně Ema Destinnová, která vystupovala v newyorské Metropolitní opeře, působila jako kurýrka. Na jaře 1915 se vrátila do Čech a většinu času trávila na svém zámečku ve Stráži nad Nežárkou v jižních Čechách. V listopadu se vypravila opět do Spojených států. Vezla s sebou poselství od Maffie, které měla předat spojce v holandském Haagu. Avšak tam se k ní nikdo nepřihlásil. Vyřídila tedy vzkazy až krajanům v Chicagu.

Koncem dubna 1916 nasedla na loď Hellig Olaw, která mířila do Hamburku. „Nežli odjela, vypravoval jsem jí o všem, nechal jí pročítat korespondenci z Francie, Anglie a Ruska, zprávy kurýrů a důvěrníků, tak aby mohla v Praze náležitě naše poslance informovat," napsal Voska.

Německý císař Vilém, který pěvkyni velice miloval, ji vybavil průvodním listem - tím se zaštítila na německé straně, ale už neplatil u Rakušanů. Rakouské úřady zřejmě o jejím poslání věděly. Jak napsal její životopisec Miloslav Pospíšil, „byla u ní při přejezdu hranic v Podmoklech nalezena tajná zpráva a plány, které měla zašité v divadelních kostýmech".

Za takovou zradu byl trest smrti. Ale Destinnová byla příliš známou osobností, navíc za ní stál vlivný Vilém. Začátkem května ji úřady internovaly na jejím jihočeském zámku. A potom jí, stejně jako její důvěrnici a průvodkyni Anděle Mužíkové, odebraly pasy.

Kurýr František Synáček, který přišel na další přístup do Prahy, a to přes Balkán, cestou zahynul. Loď Brindisi, na které plul z Itálie do Albánie, Rakušané torpédovali. Později se Voska dověděl, že torpédo prý odpálil důstojník českého původu.

Úspěšně se vedlo i Marii Kvíčalové. Vyplula z New Yorku 20. července 1916 na skandinávské lodi. Podle domluvy ji Britové zatkli a odvezli do Londýna k Masarykovi. Potom pokračovala přes Kodaň a Berlín do Prahy. Tam se dostala až k vedoucímu tajného spolku Maffie Přemyslu Šámalovi, kterému odříkala: Italský ministr zahraničí Sidney Sonnino souhlasil s rozbitím Rakousko-Uherska a s osamostatněním českých zemí. Vzniká české vojsko. Nakonec přidala zprávy z front.

Konec života v komunistickém vězení
Když vstoupily USA do války, předal Voska-Victor úřadům veškeré své materiály, aby mohly snáze pátrat po německých a rakouských vyzvědačích a sabotérech. V létě 1917 ho vyslaly do Ruska, aby se pokusil překazit nástup bolševiků – to už se mu nepodařilo.

Ke konci války se vrátil do amerických služeb a v hodnosti kapitána zpravodajské služby vedl některé operace v Evropě. Po vzniku Československa řídil americkou potravinovou pomoc nové republice. Dvacátá a třicátá léta prožil jako slavný a bohatý podnikatel doma. Občas k němu zajížděl do vily na Zbraslav i prezident T. G. Masaryk.

Na počátku německé okupace se Voskovi a většině jeho rodiny podařilo uprchnout, bohužel žena a syn Artur skončili v nacistickém koncentráku. Ve Spojených státech pomáhal starý bojovník získávat lidi do nově se tvořící americké výzvědné služby OSS. Jeho samotného už aktivovat nemohli – v roce 1942 už mu bylo sedmašedesát let. Přesto našel místo, kde by se mohl uplatnit - v Úřadu pro válečné informace (OWI - Office of War Information). V tomto úřadu pro válečnou propagandu mohl dělat i špionáž. V létě 1943 dorazil do Istanbulu, odkud navázal spojení se Slovenskem a s protektorátem. Pracoval tam dva roky.

Po návratu do republiky se pustil sedmdesátiletý Voska opět do podnikání a do společenského života. Komunistů se nebál, měl mezi nimi spoustu přátel, zvláště mezi funkcionáři bezpečnosti – scházel se s nimi přece na jednáních Společnosti přátel demokratického Španělska.

Avšak starý pán netušil, že jiní činitelé Bezpečnosti ho stále považují za nebezpečného vyzvědače a jeho rodinu za semeniště reakce. Proto ho překvapilo, když na jaře 1949 zatkli jeho zetě sociálnědemokratického politika Zdeňka Bechyněho. Pravda, po několika měsících Zdeňka pustili. Avšak 5. června 1950 odvedla Státní bezpečnost nejen Bechyněho, ale i jeho, pětasedmdesátiletého Vosku. Vězení okusily rovněž všechny tři Voskovy dcery - Laura, Otýlie a Villa.

Starého bojovníka vinili komunisté ze špionáže ve prospěch USA. „Jeho jméno figurovalo v procesu s Rudolfem Slánským," napsala Dagmara Hájková. „Voskův dopis Šlingovi z roku 1939 (jehož pravost je ostatně sporná) sloužil k obvinění Otto Šlinga z práce ve prospěch americké zpravodajské služby." Slánský a Šling byli vysocí komunističtí funkcionáři, které začátkem padesátých let po vykonstruovaném procesu popravili. „Tatínek neměl spojení se Slánským," řekla mi Villa Bechyňová. „Ale se Šlingem se znal z druhé světové války. To bylo všechno."

Po čtyřech letech vyšetřovací vazby odsoudili Emanuela Vosku na deset let do žaláře. Do vězení mu nesměli příbuzní posílat ani balíčky s potravinami. Starý pán byl víc nemocný než zdravý, přesto rodina žádala o jeho propuštění marně. Ani zlomenina krčku kyčelní kosti v roce 1956 žalářníky neobměkčila.

O rok později odmítli žádost o propuštění s děsivým odůvodněním - vězeň „nebyl dostatečně převychován". Teprve začátkem roku 1960 mu trest ze zdravotních důvodů na šest měsíců přerušili. Zemřel 1. dubna doma mezi svými, ale stále ještě jako vězeň - domů měl jít v červnu. Až v roce 1991, po listopadové revoluci, mohl být Emanuel Voska plně rehabilitován. A v říjnu 1998 mu prezident Havel udělil státní vyznamenání.
Karel Pacner

8.3. 2002 7:18:24 - Československo ve zvláštních službách - 7. díl
Společné desetiletí Kateka a Tauba
Toto je vyprávění o dvou Čechoameričanech: o hromotluckém Charlesi Katekovi, který se narodil českým přistěhovalcům v Chicagu, a o maličkém Kurtu Taubovi, německém sociálním demokratu z Brna, který na začátku druhé světové války utekl do USA. Poprvé se setkali v Londýně na jaře 1944 jako příslušníci tajné služby OSS a dalších deset let prožili vedle sebe. Celé desetiletí bojovali za svobodu Československa – proti nacistům i proti komunistům. Někdy se dostávali do nebezpečných situací, kdy riskovali své životy. Avšak některé operace, ve kterých účinkovali, zůstávají i po půl století tajemstvím.
------------------------------------------------------------------------

V pondělí 7. května 1945 večer řekl major Katek seržantu Taubovi: Měl by ses podívat do Karlových Varů. V úterý ráno sedli maličký Kurt Taub, vytáhlý poručík Eugen Fodor a vojín Nathan Shapiro jako řidič do džípu s bílou hvězdou na kapotě a se jménem Beati podle seržantovy manželky. Za necelou hodinku projížděli lázeňskou kolonádou.

Všude se producírovalo plno zraněných či nemocných německých vojáků, kteří vozu s americkou posádkou nevěnovali skoro žádnou pozornost. Třebaže měl čtyřicetiletý Fodor vyšší hodnost, výpravě velel jako neformální zástupce Kateka čtyřiatřicetiletý Taub. Trojice vojáků tajné služby OSS poslala henleinovského starostu domů a na radnici instalovala český Revoluční národní výbor.

Na pomoc bojující Praze
Pražský rozhlas stále volal spojenecká vojska o pomoc povstání. Seržant se rozhodl: Podíváme se tam! Byla to nebezpečná výprava. Jejich vůz zastavovaly houfy německých vojáků, kteří se jim chtěli vzdát, ale Shapiro se mezi nimi proplétal dál. Jednou na ně dokonce stříleli Češi – netušili, že se jedná o Američany. Bílou hvězdu na kapotě nemohli partyzáni zalehnutí v příkopech podél cesty vidět a malý nápis USA po stranách se snadno přehlédne. Cožpak mohli čekat, že na území, které je plné příslušníků wehrmachtu, esesáků, gestapáků a německých uprchlíků z východu, se odváží osamocený otevřený vůz Spojenců?

Krátce po sedmé hodině večer brzdil vůz s Američany před sídlem České národní rady v Bartolomějské ulici v Praze. Netušili, že před několika hodinami podepsal povstalecký velitel Prahy generál Karel Kutlvašr s německým generálem Rudolfem von Toussaintem kapitulaci wehrmachtu v české kotlině. Avšak silné oddíly SS pokračovaly v náporu na československou metropoli dál. Americké pancéře stály u Rokycan, půldruhé hodiny jízdy – dál na výslovnou žádost Moskvy nesměly. A kde je Rudá armáda? O ní nikdo nevěděl.

Seržant Taub jednal s několika členy České národní rady. Hlavní slovo měl místopředseda komunista Josef Smrkovský, pár vět také řekli tajemník ČNR sociální demokrat Josef Kubát a parašutista, předseda vojenské komise štábní kapitán Jaromír Nechanský. Ostatní mlčeli. Jestliže budou Němci v Praze a jejím okolí porušovat podmínky bezpodmínečné kapitulace, kterou jejich zástupci podepsali v Remeši, požádejte o pomoc americkou armádu – navrhoval Taub. – Po půlnoci mohou přijet naše tanky.

Kubát a někteří další členové ČNR jásali, jenom Smrkovský zkameněl. Pořád doufal, že Rusové dorazí do Prahy první a sklidí za to slávu, která pokryje i komunistickou stranu. Různými vytáčkami se snažil dokázat, že žádost k Američanům je zbytečná. Jedině Nechanský se nenechal zviklat a řekl Taubovi, aby ho odvezli do Plzně. Pokusím se o domluvu s americkým velitelem.

Katekova skupina OSS do západočeské metropole ještě nedorazila. Taub proto zavedl Nechanského k neznámému majorovi ze zpravodajského oddělení G-2. Tam se dověděli, že se snažili zbytečně – Rusové jsou u Mělníka! Džíp Beati se tedy okamžitě vracel. Do centra Prahy dorazil po třetí hodině ranní.

Od začátku v delikátním postavení
Po osvobození zřídily všechny čtyři vítězné velmoci v Praze vojenské mise. Jejich úkolem bylo pátrat po svých mrtvých, raněných a zajatých vojácích, repatriovat zavlečené československé občany domů. Ovšem neoficiálně provozovaly všechny mise špionáž. Šéfem americké skupiny Američanů, která se usadila na Hradčanech v budově na Loretánském náměstí číslo 2, se stal major Katek.

Katek měl řadu přátel mezi politiky a vojáky, s nimiž se seznámil v Londýně, samozřejmě s výjimkou komunistů. Chodil hrát tenis na vojenské dvorce v Dejvicích, golf do Klánovic, měl rád večeře v Klubu spojeneckých důstojníků v hotelu Esplanade, s chutí přijímal pozvání na všechny večírky a také sám večeře pořádal. Americká mise se stávala jedním z centrem pražského společenského života. Scházeli se tam mnozí politici, vysocí důstojníci armády, umělci a podnikatelé.

„Katek měl strašně rád společnost," říkal Kurt Taub. „Všechny ženy okouzloval. Hodně známých dam se do něj skoro zamilovalo. Byl výborným hostitelem. Hodně četl. Také rád psal, uměl psát zprávy. Všechna ostatní hlášení redigoval." Kancléř Smutný o něm prý prohlásil: Cítí se víc Čechem než Američanem – a to je pro nás prospěšné.

Začátkem července 1945 navštívil Katek generála Bartíka na ministerstvu vnitra. Bartík tam vedl politické zpravodajství. Dva přátelé si museli oficiálně vyjasnit své úkoly a popovídat si. Za několik dnů přišel major za generálem znovu, tentokrát se stížností: Váš Hlavní štáb tvrdí, že my organizujeme v západním Německu vyšší jednotky SS. Je to nesmysl! Velvyslanec Steinhardt bude proti této pomluvě protestovat.

Bartík o ničem nevěděl. Ohlásil to svému nadřízenému, komunistickému ministru vnitra Václavu Noskovi. Ministr se rozzlobil: Někdo to vyzradil! Hned o tom informuj Reicina! Komunista Bedřich Reicin byl šéfem vojenské kontrašpionáže OBZ. Už v srpnu požádal náčelník OBZ první oblasti major František Bedřich, aby se začalo s odposlechem telefonů Katekovy skupiny a s kontrolou jejich pošty. Pokusy komunistů odstranit americkou misi pokračovaly. Ovšem to nebylo snadné – vojenské mise měly v Praze všechny čtyři vítězné spojenecké mocnosti. Kromě toho na mnoha závažných otázkách spolupracovaly s domácími úřady.

Dne 30. ledna 1946 přišel podplukovník Katek na ministerstvo vnitra se závažnou informací: V Římě se zdržuje Ferdinand Ďurčanský se ženou a dětmi. Vy ho vedete na listině válečných zločinců. Jestliže oficiálně požádáte o jeho vydání, vaši žádost podpořím. Bohužel zprávy o využití téhle nabídky chybí. Nicméně Ďurčanský se do Československa nikdy nevrátil.

V létě uspořádal Katek zájezd pro nejvyšší důstojníky do západního Německa. Podívejte se, jak vypadají vybombardovaná města! Na jaře 1947 zase umožnil generálu Bartíkovi a dvěma důstojníkům z Hlavního štábu a ministerstva vnitra převzetí dokumentů z archivu říšského ministerstva zahraničí, které se týkaly Rudolfa Berana, předsedy československé vlády v zimě 1938 – 1939. Tento archiv ukořistili Američané a zatím ho nechávali v Západním Berlíně.

OBZ však byla neúnavná, jak dokládá nedatovaná informace: „Podle zprávy 1. oblasti byla nejsilnější síť vojenského, politického a průmyslového zpravodajství zjištěna u mise Charlese Kateka." Nicméně pracovníci Bezpečnosti se často snažili konstruovat špionáž z naprosto nevinných věcí, jen aby dokazovali svoji důležitost.

Vrcholem bylo zadržení Kurta Tauba 19. června 1946. „V pět hodin ráno mě nechal odvést třemi lidmi z mého bytu do své kanceláře na ministerstvu vnitra pan Toman," vzpomínal Taub. „Ukázal mi pokladnu, v níž měl franky, dolary a další peníze, a nabízel: To by bylo všechno vaše, kdybyste se stal mým agentem. Poslouchal jsem ho a skoro nemluvil. Pak jsem si řekl, že už toho mám dost: Zavolejte na velvyslanectví." V oficiálním spisu československé kontrarozvědky se však píše o tom, že Taub měl „nesrovnalosti v osobních dokumentech" – a to byl důvod k jeho zadržení.

V březnu 1946 odměnila republika Kateka Československou vojenskou medaili I. stupně a v červnu 1947 Řádem Slovenského národního povstání I. třídy. Rovněž další členové OSS byli vyznamenáni.

Zpravodajská hra Kurta Tauba?
O Kurta Tauba se začala zajímat sovětská výzvědná služba před válkou ve Stockholmu. Není divu, protože jeho bratra Valtera Tauba už tam zverbovala. Do svých služeb Sověti údajně získali Kurta Tauba v listopadu 1941, tedy po příjezdu do USA. Dali mu krycí jméno Dabl.

To bylo velmi přiléhavé, protože až po mnoha letech Rusové zjistili, že mladý muž okamžitě ohlásil tuto svoji činnost americkým úřadům ve Washingtonu. Pro sovětskou rozvědku tedy pracoval od začátku pod americkou kontrolou. Kontakty s Rusy udržoval až do roku 1944. Po návratu do Prahy v roce 1945 se Kurt Taub setkal s jedním nejmenovaným sovětským zpravodajcem. Domluvili se na úkolech a způsobech spojení.

Také šéf československé výzvědné služby Zdeněk Toman měl o něj zájem. Údajně ho získal prostřednictvím jeho bratra komunisty Valtra Tauba. Avšak asi po roce s ním přerušil Kurt Taub styky – prý kvůli jeho neobratnosti, kterou ho mohl prozradit. Koncem roku 1946 se pokusil obnovit kontakt náčelník jednoho oddělení StB Alois Sušanka, agent sovětské kontrarozvědky Směrš, kterého tam vedli pod krycím jménem Twist. Kurt Taub souhlasil. Zprávy, které mu podával, dostávali okamžitě rovněž Sověti.

Následující rok se s ním setkal sovětský zpravodajec Ivan Čičajev, který vystupoval pod jménem Vladimír Tichonov. Kurt Taub prý odmítl podávat informace, které by mohly poškodit Spojené státy, zato vyzrazování zpráv o třetích zemích se mu nepříčilo. Vymínil si, že jeho spojkou zůstane Sušanka.

Naposled se Sušanka-Twist setkal s Kurtem Taubem ve svém bytě 5. března 1948. Přišel tam i sovětský zpravodajec známý jako Dimitrij Chazjanov. Členové americké mise byli vypovězeni z Československa. To prý Dabl hodnotil kladně slovy: Tím se upevní moje pozice u Američanů.

Dva dny před nuceným odletem z Prahy, 16. března se Chazjanov a Dabl znovu sešli. Čechoameričan se Rusovi přiznal, že pomáhal několika předním politikům utéct z republiky. Současně mu dal jména deseti agentů, které zdědil Spencer Taggart po Katekovi. Ovšem vymínil si, že proti nim Sověti nejméně půl roku nezasáhnou, aby nevyšlo najevo, že je prozradil on.

KGB si činnost Kurta Tauba pochvalovala. Prý jí předal cenné údaje o lidech, struktuře a metodách americké výzvědné služby a o armádě, o sovětských dezertérech, kteří se dostali do amerických služeb, a o amerických agentech v československé politice a armádě.

Opravdu byl Kurt Taub tak vynikajícím sovětským vyzvědačem? První polistopadový šéf československé výzvědné služby plukovník Přemysl Holan se domníval, že to bylo pouze sovětské zdání: „Ve skutečnosti zřejmě hrál široce založenou zpravodajskou hru, kterou krok po kroku pečlivě promýšleli nadřízení důstojníci."

Únorový stres
Silvestr 1947 slavili Katekovi, Taubovi a další členové jejich skupiny v bytě národně socialistického poslance a ředitele nakladatelství Melantrich Julia Firta. Přišel tam i ministr Jan Masaryk. Všichni se shodli na tom, že nadcházející rok přinese zásadní střetnutí s komunisty. „První den puče zavolal Gottwald amerického velvyslance a řekl mu, že Katek a já musíme hned odejít, okamžitě," vzpomínal bývalý seržant OSS. „Avšak my jsme zůstali a pomohli jsme mnoha lidem k útěku."

„V těch dnech jsem prožívala obrovský stres," svěřila se Beathy Taubová-Taylorová. „Jednou nepřišel Kurt tři dny vůbec domů. Tenkrát jsem byla těhotná a potratila jsem." „Od února 1948 do konce mého pobytu mne neustále hlídali členové StB," řekl Taub. „Samozřejmě jsem našel cesty, jak se jim vyhnout." Naštěstí sledovačka měla málo aut. Dne 16. března si interně stěžovala: Od 12. března jsme měli na sledování Kateka a Tauba tři vozy. Ale hned druhý den nám bylo jedno odebráno. Druhé je nyní v opravě, takže máme jediné.

Půl století po únorovém puči nám Taub tvrdil, že tehdy necítil žádný strach. „Měl jsem však nepříjemný pocit, že nemohu dělat věci, které chci. Také jsem musel překonávat obtíže, když jsem chtěl vidět matku. Pomáhal mně přitom jeden Angličan svým autem, takže jsem se sledování trochu vyhnul." Nakonec pražská vláda Kateka a jeho spolupracovníky vypověděla ze země – 18. března odletěli letadlem do Bruselu.

Historik Igor Lukeš je přesvědčen o tom, že Katek nebyl v Praze skutečným vyzvědačem. Ano, získával důvěrné a tajné informace od svých českých hostů, ale to dělá každý diplomat. Avšak byl tak na očích, že nemohl žádné podzemní sítě špionů vytvářet.

Ovšem mohl sloužit na odlákání estebáků, zatímco opravdu efektivní sítě vyzvědačů mohli spřádat jiní – Taub, Taggart, Heyn. A protože sledovačka měla málo lidí a aut, spíš hlídala společensky velice aktivního Kateka, kdežto ostatní Američany s diplomatickým statusem už nezvládla. Samozřejmě to je jenom hypotéza, podle jiného pramene CIA takovou síť ještě nebudovala. Nicméně takový postup není výjimečný – špionážní služby ho s chutí používají.

Utváření nové fronty
Katekova skupina zakotvila ve Frankfurtu. Trvalo několik týdnů, než se Američané vzpamatovali z únorového šoku v Praze a než zformulovali nové úkoly i pro tajné služby. Příliv tisíců uprchlíků z Československa do západního Německa a Rakouska včetně prominentních politiků, vojáků, vědců, podnikatelů i prostých lidí jim mnoho času nedával.

Koncem května se přihlásili u Kateka postupně plukovník Jaroslav Kašpar-Pátý a podplukovník Alois Šeda: Chci sestavit skupinu, která by vysílala do republiky vyzvědače. Vždyť hrozí válka Západu se Sovětským svazem a jeho spojenci. Postupně vznikaly rovněž další skupiny. Oba Čechoameričané vytvářeli pro jejich činnost nezbytnou základnu – napojení na výzvědnou službu CIA, finanční a materiální zajištění, obstarávali doklady a tak dále.

Plukovník Katek tedy řídil zpravodajský boj proti komunistickému Československu, který byl nejsilnější v letech 1948 – 1952. Několik zpravodajských skupin vedl Kurt Taub-Taylor v Regensburgu (Řezně). Ovšem to už je jiná kapitola.
Karel Pacner


3.1. 2002 9:40:20 - Československo ve zvláštních službách - 1. díl
Hrdinní rozvědčíci a zrádní špioni
Profesor Marsden, Victor, A-54-René-Franta, Tři králové, Anna, Holan. To jsou krycí jména dosud známých úspěšných československých vyzvědačů počínaje rokem 1914 a konče rokem 1989. Vyzvědačů bránících svobodu a republiku, špionů komunistického režimu i agentů protikomunistických.
------------------------------------------------------------------------

Marsden bylo příjmení, které za první světové války dala britská tajná služba do pasu profesoru T. G. Masarykovi, aby mohl bez velkého nebezpečí jezdit po světě. Victor byl Čechoameričan Emanuel Voska, který vybudoval v USA pro Brity kontrašpionážní službu.
A-54 byl důvěrník německé výzvědné služby Paul Thümmel, který na přelomu třicátých a čtyřicátých let pracoval pro čs. zpravodajce. Tři králové byli čs. důstojníci, kteří zůstali za okupace v protektorátu a mimo jiné zajišťovali styk A-54 s Londýnem.
Československo ve zvláštních službách
Česká televize vysílá od 3. ledna na ČT 2 seriál Československo ve zvláštních službách. iDNES připravil ve spolupráci s autorem seriálu Karlem Pacnerem speciální přílohu o tomto projektu.Anna byl předseda branného výboru bonnského parlamentu Alfred Frenzel, který podával zprávy čs. komunistické rozvědce, dokud ho západoněmecká kontrašpionáž neodhalila.

Holan byl uprchlý čs. důstojník Karel Hlásný, který na počátku studené války naoko informoval čs. výzvědnou službu o jazykové škole Pentagonu v Monterey.


To všechno jsou protagonisté našeho seriálu z historie čs. výzvědných služeb.

Proti zmatení pojmů
Zvláštní služby – speciální služby – zpravodajské služby – tajné služby. Všemi těmito termíny označujeme tajné služby.
Ty se potom v zásadě dělí na dvě velké skupiny:
* Špionážní služby – výzvědné služby – špionáž – rozvědky
Tyto služby vysílají své důstojníky a agenty do cizích zemí, aby tam sbírali tajné informace. Často také verbují agenty mezi občany těchto zemí.
* Kontrašpionážní služby – kontrašpionáž – kontrarozvědky – státní policie
Tyto služby pracují zpravidla na domácí půdě a snaží se odhalit cizí špiony.
Přitom některé státy včetně Československa a České republiky mají špionážní a kontrašpionážní služby jak civilní, tak vojenské. Proto se mluví o tom, že ČR má čtyři zpravodajské služby.Pátrání po tajných službách je chobotnice
Tvrdí se, že špionáž je po prostituci druhým nejstarším řemeslem na světě. A stejně jako prostituce také vyzvědačství se vyznačuje hodně nepravostmi. Vysloužilý generál sovětské rozvědky KGB Michail Ljubimov to ve své knize Špioni, které miluji i nenávidím charakterizoval slovy: „Ve špionáži je dost špíny, lží, dvojí hry i zrádcovství, jež příliš často zastírají odvahu a čisté úmysly."


Zvláštní služby se samy jenom nerady odtajňují. Proto jakákoliv vyprávění o nich zůstávají jenom vrcholkem ledovce. Většina tajných operací zůstává před veřejností ukryta. Z mnoha důvodů. Zpravodajské služby si tím chrání před nepovolanými zraky své zdroje - lidi a úroveň přístrojové techniky -, ukrývají si rovněž své metody a v neposlední řadě i cíle.

Proto také tento náčrt historie čs. špionážních služeb čili rozvědek objasňuje příběhy a zákulisí převážně jenom těch vyzvědačů, jejichž jména a skutky se nějakým způsobem dostaly na veřejnost. To vychází z etiky tajných služeb, které neprozrazují dosud utajené bývalé spolupracovníky, byť se politický režim mezitím změnil. Je to věc velice choulostivá a složitá, protože třeba odhalením jednoho člověka může protivník najít další a navíc si vydedukovat jiné vyzrazené informace a metody práce. Ovšem další aktéři se vynořili v souvislosti s vyšetřováními, která vedou pracovníci Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu.

Bohužel ve světě tajných služeb se nelze celé pravdy dobrat nikdy. Vždycky tam zůstává něco nedořečeného, něco nejasného, něco, co se vymyká běžné logice. Ledacos se nedá ověřit, protože mnohé dokumenty byly zničeny anebo zůstávají nepřístupné - na všech stranách. Mnozí pamětníci zemřeli anebo zmizeli. A vzpomínky těch, kteří zůstali, ztrácejí s odstupem času svou přesnost.

Ovšem pátrání po akcích výzvědných služeb je svým způsobem chobotnice. Mohl bych sbírat informace ještě několik let a pořád bych neměl pocit, že jsem se dobral na dno, že už se víc nedá sehnat.

Slovo rozvědka je - jak všichni tušíte - ruského původu. Ale nepřišlo k nám v roce 1945 s Rudou armádou. Tenhle termín si přivezli už ruští legionáři z první světové války. Původně se tím rozuměl frontový průzkum - chytání německých a rakouských vojáků i jejich výslechy. Dnes se používá v širším smyslu.

Ostatně je to i zvukomalebné slovo. Toho také zneužili komunisté. A tak jsme mohli číst: Naši hrdinní rozvědčíci bojují proti zavilým západním špionům!


Přes ČSR odcházeli mnozí sovětští špioni
Rozvoj masové a cílevědomě řízené špionáže začal až za první světové války. Také tajné informace, které protirakouští odbojáři posílali prostřednictvím T. G. Masaryka a Edvarda Beneše Spojencům, měly zpočátku značný význam - napomohly k tomu, že západní státníci začali brát zahraniční představitele jakýchsi Čechů na vědomí.


Po válce se budovaly československé tajné služby především z obav, které vzbuzovaly Rakousko a Maďarsko jako nástupnické státy rozbité habsburské monarchie. A teprve když začátkem třicátých let ovládl Německo diktátor Adolf Hitler a jeho nacisté, přeorientovaly své síly tímto směrem. Jenže to už bylo pozdě. Následoval rozpad Československa a německá okupace.

Málokdo si uvědomuje, jak vážným nebezpečím byly pro republiku a ostatní demokratický svět už od začátku dvacátých let sovětské tajné služby. Na to upozornil při interview Hany Palcové pro ČT vysloužilý generál rozvědky KGB Oleg Kalugin ve Washingtonu.

„Československo se ve dvacátých a třicátých letech stalo vstupní branou pro sovětské zpravodajské služby k dalšímu pronikání na Západ," řekl Kalugin, který byl kvůli svým neortodoxním názorům ve druhé polovině osmdesátých let vyloučen z KGB a o několik let později rehabilitován. „V Československu se usadil menší počet emigrantů z bolševického Ruska, takže sovětské výzvědné služby pracovaly s emigrantskými skupinami, než postoupily dál do Francie, Jugoslávie a potom do Spojených států. Komunistická vláda v Sovětském svazu se konec konců velmi starala o to, aby rozšířila komunismus po celém světě a Československo jako značně vyvinutá průmyslová země měla vlastní velmi silné komunistické hnutí."

Do Československa také Sověti posílali před válkou své vyzvědače, kteří zde žili pod cizími jmény a životopisy - říká se jim nelegálové. I to Kalugin potvrdil: „Nelegálové pronikli všude. Byli v Polsku, byli v Československu. Sovětský nelegální aparát pracoval u vás velmi úspěšně - před válkou i po válce."

Důstojníci kontrašpionáže a státní policie si za první republiky sovětské nebezpečí příliš neuvědomovali. Vyčítat jim to nemůžeme. Vždyť stejnou slepotou trpěli jejich kolegové v ostatních demokratických zemích Evropy a Ameriky.

Třetí odboj čekal na válku proti komunismu
Velkou zkouškou pro československé tajné služby a jejich dobrovolné spolupracovníky byl boj s nacistickou mašinérií. Mnoho lidí padlo - ale také mnoho lidí zradilo. Ovšem v tom nebyly české země a Slovensko výjimkou, stejným ohněm prošly rovněž některé tradiční západní demokracie.


Činnost domácího a zahraničního protinacistického odboje můžeme považovat za vrchol úsilí demokraticky smýšlejících důstojníků a civilistů na tajné frontě. Po obnovení republiky v létě 1945 se komunisté vedení Bedřichem Reicinem pustili do bolševizace všech bezpečnostních složek a tajných služeb. Současně se naše země stala předmostím, z něhož Sověti zcela legálně vysílali své agenty na Západ.

Po únoru 1948 začali komunisté demokraty, kteří dřív pracovali ve výzvědných službách, zavírat, mučit a vydírat. Mezitím spontánně vznikl široký protikomunistický odpor – doma a v zahraničí, především v západním Německu, z uprchlíků. Tenhle třetí odboj se živil nadějí, že brzy vypukne třetí světová válka, v níž budou diktátorské komunistické režimy rozdrceny.

Z tisíců agentů-chodců, kteří ilegálně přecházeli hranice do komunistického Československa, aby odtud přinášeli informace, Státní bezpečnost několik stovek zatkla a s nimi i tisíce jejich pomocníků. Byl to hrdinský, avšak nerovný boj. Skončil v polovině padesátých let, kdy válečné nebezpečí opadlo a nastalo dlouhé údobí zákopové studené války.

Dvě desítky únosů z okolních zemí
Po Stalinově smrti čekal nový vůdce světového komunismu Nikita Chruščov, že souboj s kapitalistickým světem potrvá hodně dlouho. Vyzvědači komunistických rozvědek proto museli pronikat na Západ - mezi politiky, do vládních úřadů, policie, tajných služeb, armády, průmyslu…


V době, kdy se formovaly metody tajné války v nových podmínkách, se stal v Praze ministrem vnitra mladý dynamický komunista Rudolf Barák. Za pomoci sovětské tajné služby KGB vybudoval Barák nový aparát výzvědné služby - první správu ministerstva vnitra.

Toto rozšíření a konsolidaci rozvědky považoval Barák při našem rozhovoru v roce 1994 – krátce před jeho smrtí – za svůj největší úspěch. Potom pochlubil jmény několika vyzvědačů, které se podařilo na Západě získat, a „zřízením rezidentur v Latinské Americe a Africe, zaměřených na naše politické a obchodní zájmy." Nicméně některé z nich vznikly na doporučení Sovětů. „V té době vážnost a zájem o naši rozvědku v západních zemích značně vzrostly."

Bývalý ministr připustil také některé chyby, především pak, že rozvědka a celá bezpečnost nebyly zcela nezávislé a samostatné. „Úkoly a požadavky sovětských poradců nebyly vždy v souladu s československými zájmy a ku jejich prospěchu. Chybou bylo, že jsme se pod nátlakem východních Němců i Sovětů dostatečně nevěnovali Německu." Ovšem k tomu, že za doby jeho úřadování se staly běžnou praxí únosy bývalých československých občanů i cizinců ze sousedních zemí a také některé teroristické akce, už se nechtěl hlásit - i když právě on musel každý plán k nim schválit a podepsat. Dnes víme, že do roku 1961 se uskutečnilo na dvě desítky únosy, o dalších se uvažovalo.

Západ vyhrál studenou válku v poměru 5:1
Až do jara 1968 patřila první správa ministerstva vnitra k hlavní opoře KGB, stejně jako Zpravodajská služba Generálního štábu k opoře sovětské vojenské GRU. Nemalý význam měla i rozvědka východoněmecké Stasi. Ostatní služby států Varšavské smlouvy Moskvě jenom lehce přihrávaly.


Po sovětské invazi všechno padlo. Když začalo nové vedení KSČ v čele s Gustávem Husákem s takzvanou normalizací, většina kvalifikovaných zpravodajců byla označena za „revizionisty" a vyhozena. Zůstalo jenom skalní bolševické jádro méně zkušených a jazykově hůře vybavených důstojníků.

Obě rozvědky - jak civilní, tak vojenská - se musely znovu stavět. To trvalo deset let. Teprve na počátku osmdesátých let si vychovaly obě služby novou generaci důstojníků. Avšak zapálených bolševiků jako v padesátých letech mezi nimi bylo málo, spíš to byli racionálně myslící profesionálové. Nicméně opět sloužili zájmům Moskvy. Velmi přiléhavě nazval své rukopisné memoáry z té doby někdejší důstojník první správy Vlastimil Ludvík, který skončil na britské straně, Malá sestra; tou větší sestrou byla KGB.

Ano, československá rozvědka byla pouze malou součástí rozsáhlého boje tajné studené války – přisvědčil bývalý ředitel CIA James Woolsey. „Nebyla však tak brutální a agresivní jako výzvědná služba východoněmecká a někdy i bulharská. KGB a další komunistické služby naverbovaly během studené války hodně vyzvědačů, kteří nakonec pracovali za peníze. Avšak na druhé straně jsme my – zvláště Britové a Američané – byli schopni získat velký počet špionů ze Sovětského svazu, Československa a jiných východoevropských zemí. Byli to ruští, čeští, polští a další vlastenci, kteří chtěli pomáhat demokracii."

Potom Woolsey zavedl řeč na to, kdo vlastně vyhrál studenou válku. V roce 2000 dal bývalý americký prezident George Bush starší dohromady skupinu odborníků, která na to měla odpovědět z hlediska tajných služeb. „Debatoval jsem tam o tom jednou s Kaluginem," řekl Woolsey. „Zeptal jsem se ho, s jakou účinností verbovaly CIA a KGB své špiony v teritoriích svých protějšků. Odpověděl: Převálcovali jste nás v poměru pět ku jedné. S tím jsem víceméně souhlasil."

Po invazi vyzvědači jenom za peníze
Málokdo si uvědomuje, že sovětská invaze do Československa přiměla valnou většinu komunisticky či levicově smýšlejících agentů na Západě, aby procitli ze svých snů, zahodili ztrouchnivělé marxistické ideje a rozvědkám východního bloku vypověděli službu. Pokud vím, v sedmdesátých a osmdesátých letech se nenašel západní špion, který by pracoval pro tyto tajné služby z přesvědčení - vždycky jenom za peníze.
Také nápadně přibylo důstojníků čs. rozvědky a kontrarozvědky, kteří se nabídli západním rozvědkám a stali se takzvanými krtky v centrále anebo na rezidentuře. Do té doby takto pracoval, pokud se mi podařilo zjistit, pouze jediný - jeho existence se provalila až dodatečně, po jeho útěku. Ovšem jedna otázka zůstává: A kolik západních krtků zůstalo v československých komunistických bezpečnostních službách neodhaleno?
Když sovětská vojska v roce 1968 rozdrtila pokus československých komunistů o „socialismus s lidskou tváří", nařídil šéf KGB Jurij Andropov: Verbujte ve všech zemích našeho bloku novou generaci vyzvědačů!
A tenhle rozkaz vyvolává novou, mnohem závažnější otázku: Kolik sovětských špionů z téhle verbovací vlny, kterým dnes bude něco přes padesát let, žije mezi námi?



Tyto služby nejsou základním hybatelem dějin
V dějinách Československa - stejně jako v dějinách ostatních států - jsou zvraty, které se nepodařilo vyjasnit. Jejich prapříčiny hledají historici v archívech i v pamětech účastníků.
Můžete se zeptat: Nezpůsobili některé z nich naši anebo cizí vyzvědači? Neměli bychom po nich pátrat v archívech tajných služeb?
To je svůdná představa. Nad kladnou odpovědí by zajásali všichni milovníci tajemna, stejně jako dnešní komunističtí ideologové a historici, kteří by mohli přiřknout hrůzné zločiny Stalinovy a Gottwaldovy-Zápotockého epochy intrikám západních špionů či odpovědím na jejich nepřátelské akce. Mimochodem, kniha Výbušnina od britského novináře Stewarda Stevena, která nyní vyšla pod novým názvem znovu, se snaží svalit vinu za procesy v padesátých letech v zemích sovětského bloku na CIA. A zrovna tak by se tím dal vysvětlit kolaps sovětského impéria a zrod nových demokracií ve východní a střední Evropě včetně demokracie československé či nyní české.
Ne, ve skutečnosti tajné služby na chod dějin nikdy takový vliv neměly. Pravda, vyzvědači pomohli vyhrát anebo prohrát nejednu bitvu. Avšak zrození a zániky států, parcelování cizích území, ztráty svobody a nastolení okupace - to všechno mají na svědomí politici a v zákulisí i měnící se hospodářské podmínky, jež na jejich rozhodnutí působí.
Smiřme se proto s tím, že zvláštní služby nejsou základním hybatelem dějin. Pouze určitým dílem přispívají k utužení anebo k porážce té či oné vlády, toho či onoho režimu.

(Ale: Stalinovo běsnění a následné čistky ve vedení armády byly vyvolány zejména dezinformacemi MI5. Následovaly čistky v celé společnosti. Tím západní služby nepochybně značnou měrou přispěly k milionům obětí stalinské éry včetně mnoha popraveným a umučeným v 50. letech v Československu. Odhad MI5 byl katastrofálně chybný. Vyprovokované krutosti sice nakonec určitým dílem vedly k pádu režimu, což bylo cílem dezinformací vytvářejících dojem, že vedení armády spolupracuje se Západem, ale, proti odhadu, se 30-letým spožděním, a po postupné demoralizaci společnosti mnoha států východního bloku, způsobené právě krutostmi a životem v područí strachu. D.N.)

Karel Pacner

http://zpravy.idnes.cz/vedatech.asp?r=vedatech&c=A020624_093418_vedatech_jan&t=A020624_093418_vedatech_jan&r2=vedatech

KGB_01
KGB_02
KGB_03
KGB_04
KGB_05
KGB_06
KGB_07
KGB_08
KGB_09
KGB_10
KGB_11
KGB_12
KGB_13
KGB_14
KGB_15
KGB_16
KGB_17
STB 3
STB 2
KGB 18
KGB_19
KGB 20
HOME_ZVON
HOME_CLANKY
POLIT._LINKY