KGB
|
||||
| (pokračování) II. SJEDNOCENÍ EVROPY Jedním z nejvýznamnějších atributů politiky Václava Havla je úsilí směřující k podpoře sjednocovací politiky v Evropě. Muž, který nerozumí politice jednoho malého státu, se stal vykladačem koncepcí politiky kontinentu. Sjednocení Evropy není a nemůže být záležitostí pouhých sjednocovacích technik, protože všechny takové pokusy v minulosti skončily nezdarem a katastrofami. Evropská krize současnosti, po dvou světových válkách a 45 let trvající rusko-americké okupaci, je v podstatě psychicko-morální povahy. Oběma světovým válkám se patrně nebylo možné vyhnout, avšak státnická vedení mohla zabránit tomu, aby cíle válek utonuly v paroxysmu mas a v manipulaci neevropských manažerů nebo stranických byrokratů. Politická demokracie parlamentního typu /zastupitelská demokracie/ se od roku 1918 jevila v Evropě neschopná vládnou svými politickými problémy a státními úkoly. Proto by už nyní neměla být demokracie posuzována jako dogma nebo ideologicky, není-li opodstatněna schopností občanů získat a pro své rozhodování vyhodnotit veškeré potřebné informace a na základě nich vybrat a kontrolovat své vůdce a na druhé straně schopností evropských vůdců vést, vládnout, ukazovat cestu, rozhodovat a brát na sebe odpovědnost, tedy nést světlo. Je nejvýš pravděpodobné, že za několik desetiletí se bude v Evropě vládnou podle zásad naprosto se lišících od parlamentní demokracie a tento fakt by neměl být už nyní pouštěn ze zřetele a ignorován. (Přirozeně, že alternativou k demokracii není myšlena diktatura v jakékoli podobě). Z geopolitického hlediska bude mít základní vliv na utváření Evropy očekávané vyplynutí Ruska z rámce Evropy a jeho participace s USA na ovlivňování poměrů na euroasijském kontinentě. Z tohoto hlediska jsou Havlovy výroky o míru a morálce nekonsekventní. Dvoutisícileté dědictví Evropy je nyní ohrožováno z jedné strany vášněmi davů, manipulovaných mimoevropskými zájmy, a na druhé straně lidskou leností, spotřebitelskou mentalitou a zbabělostí, vyhýbající se vypětí sil a obětem k dokonání díla svrchované, nezávislé Evropy. Československá účast na koncipování evropského sjednocování by si měla být vědoma mimo jiné také toho, že každé neúměrné oslabení vojenské síly Evropy jako celku poskytne mimořádnou výhodu politice násilí. Evropa nesmí zůstat bezmocná proti nebezpečí zvenčí! Cíl politiky světového míru nemůže spočívat v pouhém konsolidování vlastního státního evropského systému prostřednictvím mírových smluv nebo jakoukoli vojenskou kontrolou, prováděnou neevropskými velmocemi. Je nutné nahradit pasivní evropský mírový program aktivním, dynamickým. Trvalý mír z pozice trvalé síly! Revize stávající koncepce prostého pacifistického, tj. odevzdaného pojetí míru je proveditelná pouze za předpokladu fungující politické organizace silné Evropy. Otázka bezpečnosti tedy bezprostředně souvisí s problémem schopnosti Evropanů vládnout v Evropě. Tento problém je velmi akutní! Pozitivní účast Československa na jeho řešení je mimo jiné také otázkou odvahy k přiznání se ke znalosti vlastních skutečných politických dějin od roku 1918, soustavně zkreslovaných legendami. 1. Československo a Evropa Před vypuknutím 1. světové války dlužily Spojené státy Evropě 50 milionů dolarů. Když v roce 1918 válka skončila, dlužila Evropa Spojeným státům 10,5 miliardy dolarů v tehdejší hodnotě. Americký průnik na evropský kontinent byl současně počátkem snah o sjednocení a pacifikaci Evropy. Cílem vítězů 1. světové války, především USA, bylo rozbití velkých mocenských států a zničení jejich vlivu v Evropě: Rakousko – Uherska, Německa, Ruska a Turecka. V těchto státech vládli dědiční monarchové, kteří byli současně hlavními oporami náboženských idejí a církví. Likvidace všech těchto pilířů mocenské stability byla základní podmínkou úspěšnosti světového nástupu amerického mezinárodního kapitálu do takto uvolněného prostoru a jeho politické projekce: Internacionalizace světa, jeho socialisace, oslabení a později odstranění velmocenského postavení Evropy v něm (zbavení zámořských kolonií) a její postupné podřízení kosmopolitním neevropským cílům, až po globalisaci světa pod vedením levicových liberálů USA. K tomuto účelu byla programově aplikována idea atheismu a idea národnostní v její odstředivé podobě. Současně tak byla prakticky likvidována hospodářská a politická moc aristokracie (většinou křesťanské) a církví. V dějinách Evropy po pádu Říma až do doby osvícenecké a francouzské revoluce převládala univerzální idea náboženská, která měla ohromnou moc a vliv na osudy Evropy. Po francouzské revoluci však vznikla národnostní idea, vzbuzená touto revolucí, která měla rozbít mocné státní útvary, rozkouskovat Evropu, zničit moc šlechty a církví. Před francouzskou revolucí národnostní idea neexistovala, národy jí nepřikládaly žádný význam. O osudu národů rozhodovaly panovnické sňatky, dědické nároky dynastií, nebo válečná vítězství či porážky. Napoleon Bonaparte nakládal zcela libovolně s územím jednotlivých národů a vyvolal v Evropě národnostní myšlenky. Evropské universální náboženské myšlení bylo v této etapě vývoje lidské společnosti, začínající zrychleným tempem směřovat k úplné emancipaci člověka jako svobodné duchovní bytosti, rozvráceno ideami přirozených lidských práv, svobod, lidské a občanské rovnosti a národnostní idea se tak stala jedním z dalších účinných prostředků postupné mocenské pacifikace Evropy jako duchovně, kulturně a relativně i politicky spřízněného celku, a to podle osvědčené imperiální zásady rozděluj a panuj. Filosofický základ poskytl národnostní ideji v Německu Herder a od té chvíle se jí dostávalo všeobecné propagace, jejímž následkem bylo rychlé pronikání této a postupně i dalších ideí, ideí postupného drobení až k atomizaci na jednotlivé lidské bytosti, do všech evropských zemí bez ohledu na jejich historické hranice, zájmy dynastií, plány státníků, diplomatů a církví. Svým posláním byla idea národnostní revoluční od samého počátku – likvidace stávajícího politického a mocenského stavu. V propagačním tvaru usilovala tato idea o přetvoření Evropy na takových základech, aby každému národu, i nepočetnému, se dostalo samostatnosti. Souběžně s národnostní ideou byla zcela účelově a programově použita idea liberalismu, po níž pak následovaly ideály demokracie a socialismu. Všechny směrovaly k destrukci aktuálního evropského myšlení a stávajících mocenských poměrů. Význam, který národnostní ideji připisoval americký president Wilson, vyjádřil na konci své řeči z 8. ledna 1918, když řekl: "Je to zásada spravedlnosti pro všechny národy a kmeny a jejich právo žít vespolek ve stejných podmínkách svobody a bezpečnosti, ať jsou silné nebo slabé." Na základě mírové smlouvy (1919 a 1920) vznikla ČSR, bylo osamostatněno Polsko, utvořeno království S.H.S. (dnešní Jugoslávie), k Dánsku byla připojena severní polovina Šlesvicka, Francii vráceno Alsasko – Lotrinsko, k Rumunsku připojena Besarábie, Sedmihradsko a část Banátu, k Itálii přivtěleny Tyroly, Terst, atd. předtím byly utvořeny jako samostatné státy Finsko, Estonsko, Lotyšsko a Litva. Toto přerozdělení bylo v Evropě provedeno s odvoláním na spravedlivou národnostní ideu, avšak skutečným důvodem k němu byly mocenské zájmy a záměry s Evropou, zejména ze strany USA. Vzdor tomu prohlásil Wilson 11. února 1918 v americkém kongresu. "Národy a země nesmějí již být dále předávány z nadvlády do nadvlády jako nějaké zboží nebo kostky ve hře. Určité vymezené požadavky národnostní musí být v mezích možností uspokojeny, aby nebyl pokoj Evropy a celého světa rušen." Když se záhy ukázalo, že toto rozdělení Evropy bylo předehrou k bolševickým revolucím, které měly Evropu znovu sjednotit v bolševickou internacionální mocnost pod vládou komunistického Ruska, vystoupila propaganda národnostní ideje s výkladem, že principy svobody a sebeurčení národů nelze plně uskutečnit do všech důsledků, jednak vzhledem k promísenosti národů, zvětšující se směrem na Východ, a jednak vzhledem k nutnosti respektování zeměpisných a hospodářských podmínek. Jejich nerespektování by znamenalo učinit nové národní státy neschopnými života, čímž se zdůrazňovala nutnost podřízení jedněch národů druhým, tedy rehabilitace stavu, který v Evropě existoval už před jejím rozdrobením. Všechny státy v Evropě měly tedy dále a znovu národnostní menšiny, často i početně i jinak významné, zejména když tyto minority měly za sebou velký a mocný stát národa, k němuž příslušely. Národnostní idea se přetvořila z vnitřní záležitosti států v otázku mezinárodní a tak byla manipulace soustředěna do pravomoci mezinárodních společností (Společnost národů, od roku 1945 OSN) a stala se prostředkem mezinárodní politické manipulace. Problémy, které byly dříve přehledné v rámci velkých států, staly se nepřehlednými v rámci nenárodnostních, cizích, mezinárodních institucí. Československý stát bez jakéhokoli raison d‘étre byl experimentem státu, uměle vytvořeného na základě výsledků 1. světové války na přání vítězné Velké Čtyřky /USA, Velká Británie, Francie, Itálie/. Nebyl založen ani na principu sebeurčení, ani na principu národnostním (žilo v něm 46,81% Čechů a Slováků, ostatní obyvatelstvo bylo jiných národnostní). Byl vytvořen jako klín, zabraňující styku Německa s Rakouskem, což bylo symbolicky vyjádřeno státní vlajkou. Československo nebylo zbudováno pro vojenskou nebo politickou sílu, nýbrž k docílení hospodářského úspěchu a proto dostalo hlavní přírodní zdroje a průmyslové bohatství starého Rakouska a bohatý díl přírodních zdrojů Uher, hýčkáno Francií, Spojenými státy a Anglií jako instrument jejich politického vlivu v Evropě. Zájem vítězných velmocí se k němu upínal vzhledem k tomu, co se od něho očekávalo v budoucnu: Československo mělo největší možnosti a hrozilo mu největší nebezpečí. Obchodně a průmyslově vyvinuté obyvatelstvo mělo rozšířit po východní Evropě síť obchodních tepen, které by daly život vyčerpaným národům, politikou těsné spolupráce mělo ulehčit utrpení sousedů a stát se vůdcem v rozvoji střední Evropy na zásadách parlamentní demokracie. Tyto záměry byly v současné době pouze modifikovány, jejich podstata se však nezměnila. T.G. Masaryk byl tímto posláním ČSR srozuměn a není zajisté náhodou, že V. Havel byl v Izraeli prohlášen Masarykovým pokračovatelem. Vzájemný poměr Čechů a Slováků byl v roce 1918 pro velmoci zcela zanedbatelný a nezajímavý. Jejich hlavní myšlenkou, jež vedla k rozhodnutí mírové konference vytvořit ČSR, bylo zřídit v centru Evropy vysoce vyvinutý a soběstačný průmyslový stát, fungující na principech parlamentní demokracie, a to bez ohledu na národnostní vztahy. Vše za jediné podmínky, že v něm německý a maďarský živel nebude tvořit většinu. Naopak při zřizování Rakouska a Uher se nehledělo k hospodářským potřebám, ale k tomu, aby byli soukmenovci pod jednou střechou. Rozdíl byl v tom, že v případě ČSR šlo o přátele vítězů, v druhém případě o jejich nepřátele. Mír St. Germainský, Wilsonových 14 bodů a Versaillský kongres daly vzniknout novým státním útvarům, nedisponujícím přirozeně regulujícím principem tradice, špatně odolávajících totalitní bolševické propagandě a primitivní sociální demagogii a s nepatrnou nebo žádnou váhou v dějinách Evropy. Československo nemělo nikdy velkou, mocnou šlechtu ani vlastní vlivnou buržoazii a proto celé jeho politické dějiny jsou poznamenány plebejstvím jeho politiků i obyvatelstva. Politický vliv tradičních středoevropských velmocí byl v Evropě anulován a bylo započato s prováděním koncepcí na sjednocování Evropy, které z ní mělo v celosvětovém měřítku postupně učinit druhořadý kontinent (Vanderlipův návrh na banku Spojených států evropských, Panevropa R. Coudenhove – Kalergiho, Briandův návrh evropské konfederace, atd.). Tradiční evropské státy měly být především zbaveny svých kolonií a tím značné části svých trhů a své finanční síly, což bylo nutným předpokladem pro úspěšné zahájení finanční a mocenské expanze v Asii, Africe a Latinské Americe ze strany kosmopolitní finanční moci. Hitlerem vedená vzpoura národně socialistického Německa tyto záměry na čas pozdržela a současně usnadnila jejich realizaci po porážce Německa ve 2. světové válce, kdy následovalo nové přerozdělení světových mocenských pozic a v Evropě 45 let okupace, po jejímž ukončení se nyní opět přistupuje k nové formě podřízenosti Evropy. Autoři sjednocovacích koncepcí pro Evropu, Rusové a Američané, usilují o mechanické sjednocení už přes 70 let a usilují o ně ve svém velmocenském zájmu. Ukazuje se však naprosto nesporně, že ryze politické řešení problému reorganizace Evropy pod zorným úhlem politické účelnosti, je nemožné. Každý pokus vybudovat nový kontinentální či dokonce světový, mezinárodní řád se zřetelem jen na cíle a zájmy světových velmocí, nemůže skončit jinak než chaosem. Imanentní slabinou všech spolků států v minulosti bylo a zřejmě i bude nedostatek úzkého právního a mravního spojení mezi organizací centrální spolkové moci, jeho reprezentací a jednotlivými lidmi, nazývanými jednoduše lidem. Přes všechnu obrovskou finanční a vojenskou moc sjednocovatelů Evropy jsou možnosti všech tvůrců velkých, integrovaných politických systémů, velmi omezené. I kdyby se formálně podařilo postavit ve smyslu logické právní architektury ladnou budovu právního sjednocení evropských národů, nepanoval by v ní onen soulad, duch dobrovolné přijatého podřízení a sebeobětování, onen sociálně charismatický prvek, bez něhož i stát sám se stává neoduševnělým a mechanickým Leviathanem. Právní a mocenské techniky nemohou tento problém rozřešit, pokud ho vnitřně nepříjmou lidé. Ani na začátku 21. století by vláda Sjednocené Evropy neměla komu panovat, protože by neměla své vlastní poddané, které by inspirovala, kteří by vizi Sjednocené Evropy přijali za svou. Tradiční evropské státy (Anglie, Francie, Německo, Itálie, Rakousko, skandinávské země apod.) jsou si tohoto problému vědomy. Není si toho vědoma reprezentace Československa. Nasazení internacionálních poradců presidenta, izolace jeho kabinetu na Hradě, konstrukce osobní moci a autoritářské výkonné organizace pod Hradem, vzbuzují přirozenou nedůvěru Evropy, z níž plynou nebezpečí vážných rizik pro stát. Václav Havel se stává pro Evropu národů nepřijatelným tím, že na sebe vzal úlohu mluvčího cizích, neevropských sjednocovacích koncepcí. Naprostá většina Evropanů pociťuje potřebu oprostit úsilí o duchovní a kulturní solidaritu lidstva od podivností pacifismu, internacionalismu a kosmopolitismu, které Evropu vnitřně ničí a kazí a jejichž hlasatelem se stal právě V. Havel. Duchovní jednota Evropy stojí nad, ale i mimo politické boje a nad i mimo fakt, že existují války. Klást požadavek, že se Evropané musí vzdát svého bojovného ducha, že se musí podřídit pacifickému míru v zájmu světa, aby bylo dosaženo duchovní a kulturní beztvarosti, může být pouze axiomem nesmyslné logiky, odporující smyslu evropských dějin. Ještě osudnějším axiomem je vnucovaný názor, že je nutné vzdát se silného a vyhraněného svérázu národů a nahradit jej bezbarvou, jednotnou zamerikanisovanou duchovní jednotou Evropy nebo z vnějšku vnucenou zdánlivou jednotou politickou, vojenskou a hospodářskou, jak o to usilovali nadnárodní bolševický internacionalismus a americký kosmopolitismus posledních 45 let. Naopak: jen Evropa sestávajících ze silných, svérázných a sebevědomých národních jednotek s hlubokými kořeny a jasně vyhraněným hlubinným duchovním charakterem, může prospět vytvoření vysoké společné duchovnosti, která, stejně jako nebyla zničena posledními dvěma světovými válkami a téměř půlstoletou okupací, nebude zničena ani jinými válkami a okupacemi, kterým snad bude ještě Evropa v budoucnosti podrobena. Ve své dlouhé minulosti mohla Evropa, bezesporu právě díky svým mnohotvárným složením, tak dlouho udržet světovládu, přičemž hegemonie přecházela ponenáhlu z jednoho národu na druhý tím, že každý národ podle jakési imanentní posloupnosti přebíral vedení, dala tato mnohotvárnost evropskému duchu veliký přínos myšlenek, tradic, novou duchovní sílu. Mocná síla Evropy tkví v tom, že měla vždycky národy vyznačující se větší zkušeností, větší zralostí a vedle toho mladší a vitálnější národy. Posloupnost těchto národů v přebírání vedoucího mocenského postavení stála Evropu mnoho krve, ale právě tou sílila velká evropská civilizace. Není důvodu předpokládat, že budoucnost se bude příliš lišit od minulosti, nesměřuje-li Evropa ke své zkáze. Neuvědomí-li si president a vláda Československa tyto skutečnosti včas, riskuje, že imanentní vývoj Evropy Československo smete. zdroj: www.cibulka.com
|
||||