STB

Nedopusťte likvidaci demokracie
MK Přerov

Když Komunistická strana Československa dokončovala poslední přípravy pro puč v únoru roku 1948, během podzimu 1947 komunistický ministr vnitra V. Nosek se snažil zbavit míst, nebo alespoň přesunout z důležitých míst všechny vysoké důstojníky policie (tehdejší SNB). Odpor nekomunistických členů tehdejší vlády pak trval až do podání jejich demise a politickému zásahu do totalitního režimu. Citlivějším pozorovatelům dění v současné České republice, nemůže uniknout, že k podobným událostem dochází v uplynulém období.
Bezpečnostní prověrky – BIS - NBÚ
Zákonem č, 148/1998Sb. o ochraně utajovaných skutečností, který se stal součástí českého právního řádu na podzim roku 1998, měla získat Česká republika potřebný nástroj k zajištění dostatečné ochrany utajovaných skutečností. Není pochyb o tom, že se tak mělo stát především v souvislosti s očekávaným vstupem do NATO. Po dvou a půl leté aplikaci zákona svědčí aktuální stav na rozdíl od původního záměru některých jeho prodemokraticky uvažujících tvůrců a překladatelů spíše o něčem zcela jiném. Ze zákona, který se měl stát ústřední normou ochrany utajovaných skutečností členského státu NATO se stal v realitě postkomunistické České republiky a často v režii osob s minulostí zcela konformních přisluhovačů KSČ nástroj lehce zneužitelný k posílení moci tajných služeb a k takřka nekontrolovatelným personálním čistkám ve státní správě, ve význačných firmách s významnou státní účastí a obecně v bezpečnostních strukturách. Ve zpravodajských službách úspěšně posloužil především proti lidem, kteří do těchto služeb přišli po listopadu 1989 a řadu let poctivě sloužili rozvoji české demokracie v bezpečnostní oblasti. V průběhu přijímání tohoto důležitého zákona, při jeho uvádění do praxe a při prvních aplikacích ustanovení zákona o bezpečnostních prověrkách došlo k zásadním změnám na české politické scéně. V těchto změnách předsedy vlády ČR od prosince 1997 do července 1998 (od července 1998 vláda České sociální demokracie podporovaná Občanskou demokratickou stranou) se poradcem pro otázky bezpečnosti nestal nikdo jiný, než bývalý ředitel ekonomického odboru Bezpečnostní informační služby (BIS) a budoucí šéf Národního bezpečnostního úřadu (NBÚ) Petr Kadlec a vrcholící sestavením jednobarevné vlády sociální demokracie, je možno spatřovat předpoklad následných těžkostí a problémů s možným závažným dopadem na celou českou společnost. Skutečný rozsah a dosah všech těchto záležitostí a předpokladů bude veřejnosti znám a bude zhodnocen pravděpodobně až v budoucnu. Leccos je však možné odvodit již nyní i z podoby dalších legislativních kroků v oblasti informací a zejména personálního obsazení bezpečnostních struktur. Ihned po volbách v roce 1998 došlo k zásadním změnám na všech významných postech představitelů bezpečnostních struktur, zejména zpravodajských služeb a NBÚ. Do čela Bezpečnostní informační služby byl vládou Miloše Zemana i přes rozpaky výboru Poslanecké sněmovny, příslušného k projednání tohoto ustanovení, jmenován Jiří Růžek, člověk, který dodnes nedokázal nikdy spolehlivě před veřejností objasnit zájem bývalé Státní bezpečnosti o jeho služby, ani medializovanou kauzu s vyšetřováním ve věci zneužití pravomoci veřejného činitele, když měl za pomoci lži krýt svého přítele křižujícího v opilosti pražskými ulicemi. Obdobně se stal šéfem civilní rozvědky, která spadá pod ministerstvo vnitra - Úřadu pro zahraniční styky a informace - bývalý důstojník BIS Petr Zeman, člověk opakovaně na předchozím pracovišti od svého nadřízeného kázeňsky trestaný, spolu s dalšími neloajálními důstojníky BIS sympatizujícími s levicí, obviňovaný z vynášení informací funkcionářům ČSSD. Do této skupiny bývá zařazován i již zmíněný Petr Kadlec, který nahradil ve vedení vznikajícího Národního bezpečnostního úřadu dosavadního ředitele Petra Koláře. Personální rošádu umocnila čistka v Úřadu dokumentace a vyšetřování komunismu dokončená nově pro změnu z NBÚ dosazeným ředitelem Irenejem Kratochvílem proti lidem, kteří patřili v této instituci k nejkvalifikovanějším a odborně nejzdatnějším. Ruku v ruce s administrativními restrikcemi se tak zde měl zamezit přístup k archivním materiálům osobám, které neskýtaly nové vládnoucí garnituře levice záruky lhostejného přihlížení k návratu bývalých struktur do rozhodujících mocenských pozic. Výše uvedení a jejich příznivci si nejčastěji vzájemně, zajistili osvědčení odpovídající příslušnému vysokému stupni bezpečnostní prověrky. Již v této době bylo zřejmé, o co nové garnituře v zájmu monopolu moci půjde - z obsazených pozic kontrolovat prostřednictvím archivních materiálů minulost, zajistit si bezpodmínečnou loajalitu podřízených výkonných pracovníků a úspěšně manipulovat se současností a budoucností. Aktivita poslanců KSČM byla v tomto směru ovšem mnohdy předčasná a zbytečná. Po zjištění, že jako bezpečnostní riziko nebude obecně bráno do úvahy působení v orgánech zločinecké KSČ (viz případ bývalého tajemníka OV KSČ RSDr. Heřmana), ve složkách StB, ani vzdělání na prestižních sovětských bezpečnostních či diplomatických školách (viz např. seznam absolventů sovětských škol působících na MZV uveřejněný v českém tisku) mohou být se stávající aplikací zákona vcelku spokojeni. Důkazem toho jsou mnohé výroky na nejvyšší stupeň úspěšně prověřené poslankyně Zuzky Rujbrové, členky Stálé komise Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR pro kontrolu činnosti BIS, právě v kauze Vladimíra Hučína. V České republice jsme tak svědky zcela absurdní a paradoxní situace, kdy na jedné straně člověk, na kterého dopadá působnost tzv. lustračních zákonů, nemůže vykonávat určitou funkci, pokud samozřejmě neobdržel jako tzv. nepostradatelný odborník některou ze svého času četně udělovaných výjimek, na straně druhé může však taková osoba obdržet bez problémů certifikát nejvyššího stupně prověření a seznamovat se tak teoreticky s nejpřísněji střeženými tajemstvími Severoatlantické aliance. Co si však o této praxi myslí naši spojenci mohla všímavá veřejnost vytušit například z toho, jak se již zmíněné, poslankyni Rujbrové, dostalo dosud na první pohled lhostejnému přístupu zahraničí rázné hranice v podobě neúčasti na jednáních o citlivých záležitostech zpravodajské komunity ve Spojených státech v dubnu 2001. A své vědí mnozí z českých důstojníků bývalé Varšavské smlouvy, kteří zůstávali při některých jednáních v Bruselu decentně za polstrovanými dveřmi.
Jako ústřední správní úřad pro ochranu utajovaných skutečností byl oproti původní představě zákonem v roce 1998 konstituován samostatný Národní bezpečnostní úřad. V průběhu zkrácené lhůty přijímání zákona se tak prosadila koncepce odpůrců toho, aby byla tato mocná instituce samostatnou součástí v rámci ministerstva vnitra. Působnost ve vydávání osvědčení způsobilosti ke styku s utajovanými skutečnostmi byla svěřena v obecné rovině nově konstituovanému Národnímu bezpečnostnímu úřadu, v rovině speciální pak jednotlivým zpravodajským službám.Ty jsou v České republice oficiálně čtyři - dvě vojenské (vojenská kontrarozvědka Vojenské obranné zpravodajství VOZ a vojenská rozvědka Zpravodajská služba generálního štábu - a dvě civilní - již zmíněné rozvědka ÚZSI a kontrarozvědka BIS). Zákony je dopodrobna upravena pouze činnost obou českých kontrarozvědek. Oproti tomu činnost rozvědek není zákonem upravena a o jejich existenci se rámcově zmiňuje pouze ústřední česká norma o zpravodajských službách z roku 1994 - zákon č. 153/1994. Aplikace zákona č. 148/1998 Sb. v oblasti bezpečnostních prověrek je zarážející zejména u zpravodajských služeb - vrací tyto specifické instituce po více než deseti letech opět tam, odkud měly vyjít - při minimální, takřka nulové, kontrole nabývají tyto instituce maximální moc. Nedílnou a možná základní otázkou této situace souvisí s personálním obsazením. Zneužitelnost a účelovost zákona je zřetelná nejvíce v medializované kauze kapitána BIS Vladimíra Hučína, ale nejen v této. S nástupem přítele Miroslava Šloufa, poradce premiéra M. Zemana, Jiřího Růžka do funkce, musela civilní kontrarozvědku opustit řada dalších mladých a kvalifikovaných důstojníků, nespjatých s komunistickým režimem. Mnozí z nich se přitom dlouhodobě a úspěšně věnovali právě problematice politického extremismu, subverze, problematice východních služeb nebo sledovaným záležitostem organizovaného zločinu. Někteří z nich se před svým odstraněním dokonce měli přímo podílet na bezpečnostních prověrkách státních úředníků. Vladimír Hučín měl být jedním z nich. Do tohoto období zapadá i zatčení jiného důstojníka BIS Romana Hrubanta v listopadu 1999, člověka, který měl monitorovat právě úniky informací směrem k ČSSD. Nebude pak asi náhodou, že první ústavní stížnost proti účelové aplikaci ustanovení o bezpečnostních prověrkách zákona č. 148/1998 Sb. uvnitř BIS paradoxně směřovala, zřejmě k velké radosti komunistických poslanců, kteří jako jediní na půdě Parlamentu prosazovali nutnost přezkumného řízení, k Ústavnímu soudu České republiky právě z prostředí civilní kontrarozvědky BIS, a to již v únoru roku 2000, tedy z řad osob, které by měly být již z titulu náročného přijímacího řízení, roční zkušební doby a svého služebního působení permanentně prověřováni a prověřeni do dnešního dne se Ústavní soud touto záležitostí nezabýval i přes zřetelné škody, které v realitě personálního obsazení tajných služeb, zvláštních útvarů policie, státních zastupitelství i jiných státních orgánů a institucí, může v každodenní účelové aplikaci přinášet. Celý proces tzv. určování pracovníků zpravodajských služeb - stávajících příslušníků, zaměstnanců i uchazečů - ke styku s utajovanými skutečnostmi, včetně provádění bezpečnostních prověrek, je plně v kompetenci jejich statutárních zástupců - ředitelů služeb. Výsledkem bezpečnostní prověrky by mělo být vydání nebo nevydání osvědčení ke styku s utajovanými skutečnostmi. O vydání osvědčení se rozhoduje ve zvláštním jednoinstančním řízení. Pravidla řízení by měla dle záměru navrhovatelů zákona vést ke spolehlivému zjištění stavu věci správnosti a přesvědčivosti. S ohledem na oprávněné zájmy státu nelze připustit přezkoumatelnost rozhodnutí soudní cestou. Mělo být ponecháno na vůli státu, zda u osoby bezpečnostní rizika shledává, a jako takovou ji nepovažuje za vhodnou ke styku s utajovanými skutečnostmi. Nikdo z autorů zákona ovšem jaksi nevysvětlil, co (a kým ) může být myšleno pod pojmem vůle státu. Stejně jako i další zásadní pojmy výslovně v zákoně uvedené a vztahující se k bezpečnostním prověrkám, jako je například důvěryhodnost, vydíratelnost, atd. Zcela jasně však příslušné pasáže konkrétně vypovídají cosi o těch anonymních tvůrcích této právní normy, jejíž jádro vzniklo pod tlakem časové tísně v kancelářích dlouholetých praktiků předlistopadových mechanismů utajování. Na druhou stranu ani otrocká inspirace obdobnými dokumenty, jako je například natovský C-M /55/15 /FINAL/, bezpečnostní směrnice WEU RS 100 z roku 1996, či zákony upravující tuto oblast v demokratických zemích ve znění téměř kontinuálně komunisticko právního systému, bez garantovaných, osvědčených a funkčních tradičních institutů pluralitních demokracií nemohla poskytnout dostatečnou záruku proti zneužití v rozporu se smyslem a účelem normy. Paragrafem 9 zákona č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností, došlo v návaznosti na ustanovení § 5 odstavec 4 zákona č. 153/1994 Sb. o zpravodajských službách České republiky k rozšíření kompetenční působnosti zpravodajských služeb, a to zejména v oblasti preventivní ochrany utajovaných skutečností. Zpravodajské služby tak v souladu s aktuálním legislativním stavem zajišťují a provádějí prověrky svých příslušníků, zaměstnanců a uchazečů o přijetí, vydávají a odmítají těmto osobám osvědčení, vydávají těmto osobám certifikát potvrzující cizí moci, že těmto osobám bylo vydáno osvědčení. Při své činnosti jsou oprávněny vést evidenci žádostí a vydaných osvědčení včetně získaných podkladů, případně stanovisek. Dále se zpravodajské služby také, jak již bylo naznačeno, podílejí na plnění úkolů podle § 8 odst. 1 písm. h) a i) zákona č. 148/1998 Sb., tj. zajišťují a v rozsahu stanoveném zákonem provádějí bezpečnostní prověrky fyzických osob navrhovaných k určení pro styk s utajovanými skutečnostmi a bezpečnostní prověrky organizací. Orgány státu a organizací jsou povinny při této činnosti zpravodajským službám poskytovat požadované informace (§ 11 odst, 2 písm. d) zákona). Tímto došlo v činnosti zpravodajských služeb k zásadnímu posunu, když do této doby pouze mohly v souladu s § 11 zákona č. 153/1994 Sb. žádat v rámci své působnosti od orgánů veřejné správy nezbytnou pomoc a informace uchovávané těmito orgány v souvislosti s plněním úkolů státní správy. Kompetentním orgánem v oblasti vydávání osvědčení je NBÚ. NBÚ však nemá výkonnou složku, která by dokázala dostatečně reálně vyhodnotit, zda rizika u navrhované osoby existují, či ne. Úředníci NBÚ dostanou na stůl spolu s materiály jiných institucí pouze písemná konečná vyjádření o výsledku šetření v rámci bezpečnostních prověrek, zda konkrétní zpravodajská služba zjistila na základě jejich požadavku u navrhované osoby bezpečnostní riziko nebo ne. K upřesnění nejasností sice může NBÚ s navrhovanou osobou provést bezpečnostní pohovor, kde existuje možnost jisté korekce stanoviska,těžko si však můžeme představit, že by NBÚ obecně mohl vydávat osvědčení osobám u kterých je podle nepřezkoumatelného vyjádření zpravodajské služby shledáváno bezpečnostní riziko a naopak. A zatímco NBÚ je v souladu s § 44 zákona umožněno vést k navrhovaným osobám bezpečnostní spis, v databázích zpravodajských služeb zůstávají zřejmě o každé navrhované a jí prověřované osobě data a údaje daleko citlivější. Na tyto údaje se vztahují ustanovení § 16 zákona č. 154/1994 Sb., eventuálně § 19 zákona č. 153/1994 Sb., podle kterých jsou zpravodajské služby oprávněny ukládat, uchovávat a využívat údaje o fyzických osobách, jestliže je to nutné k plnění úkolů v jejich působnosti. Zákon o Bezpečnostní informační službě navíc umožňuje zřídit a spravovat archiv zvláštního významu k trvalému zachování informací. Není tedy pochyb, že s těmito, často velice citlivými údaji může být - a také zřejmě je a bude - dále intenzivně zpravodajsky pracováno. Otázkou zůstává jakým způsobem, za jakým účelem a kým. A to zejména za dále popsané aktuální personální situace a za bezzubé parlamentní kontroly zpravodajských služeb. Jak je ze všeho výše uvedeného zřejmé, dostalo se deset let po listopadu 1989 českým zpravodajským službám výrazného rozšíření jejich kompetence s dopadem na celou společnost. Ruku v ruce s těmito oprávněnými a s členstvím české republiky v NATO není divu, že se dostávala do popředí otázka personálního obsazení zpravodajských služeb, tedy těch, kteří budou tato závažná oprávnění v každodenní činnosti aplikovat vůči svým spoluobčanům. Toho si byly od samého počátku vědomi i kruhy, které se v diametrálně změněných podmínkách české bezpečnostní reality mohly a měly čeho obávat a jakýkoliv zákon, který měl přispět ke sblížení s NATO a demokratickým světem jim byl trnem v oku. Obdobně jako v případě tzv. lustračních zákonů začaly poukazovat - poněkud předčasně - na jejich možné zneužití. Jak vychází postupně na povrch, někteří z propuštěných zpravodajců se totiž vzhledem ke své dosavadní morální bezúhonnosti i odborné kvalifikaci měli přímo podílet na prověřování fyzických osob. Jak však ukázala praxe, nebylo se v roce 1998 po sestavení vlády sociální demokracie, z nutností tolerované nejsilnější, údajně pravicovou stranou ODS čeho obávat.
Jak se v období zlomu a čistek nejefektivněji zbavit nepohodlných dlouholetých příslušníků (kterým například Vladimír Hučín pro svoje názory a výsledky práce nepokrytě byl a je)? Úprava služebního poměru příslušníků Bezpečnostní informační služby je součástí zákona č. 154/1994 Sb. o Bezpečnostní informační službě. Jedná se o zvláštní služebně právní vztah, konstruovaný podle obdobných úprav - jmenovitě podle úpravy služebního poměru příslušníků Policie ČR, celníků nebo Vězeňské služby a justiční stráže. Propuštění ze služebního poměru upravuje § 40 zákona, který obsahuje šest obligatorních a dva fakultativní důvody, umožňující služebnímu funkcionáři propustit ze služebního poměru nepohodlného příslušníka. Z historie je známo, že nejčastěji bylo k obdobným účelům využíváno ustanovení o propuštění v důsledku organizačních změn. Na rozdíl od jiných zpravodajských služeb, bylo pro Bezpečnostní informační službu i z objektivních příčin charakteristické, že podíl předlistopadových příslušníků StB a jiných bezpečnostních struktur v ní byl před nástupem Jiřího Růžka do funkce úměrně k celkovému početnímu stavu poměrně malý. Tato skutečnost byla nepochybně důsledkem četných reorganizací a organizačních metamorfóz, kterými po listopadu 1989 civilní kontrarozvědka prošla. V individuálních případech svoji úlohu sehrálo také nepříliš pro příslušníky předlistopadových bezpečnostních struktur výhodně započítávaná finanční náležitost při odchodu ze služebního poměru - tzv. příspěvek za službu, kdy se ke vzniku nároku na tento příspěvek nepřihlíželo k služebnímu působení před listopadem 1989. A tak zatímco předvídaví bývalí soudruzi kolegové v ostatních až na drobnosti kontinuálních zpravodajských službách mohli průběžně odcházet s tučnými finančními výslužkami, v řadách BIS museli první případní zájemci o státem zajištěný start do občanského života počkat a vydržet zhruba do poloviny roku 2000. Již avizované odchody prvních polistopadových ochránců demokracie se tak také jistě úspěšně spolu s nedobrovolnými odchody z důvodu neprověření podepíší na zcela změněné personální struktuře české civilní kontrarozvědky. Příznačné, zarážející a alarmující je skutečnost, že nějaké masové odchody se netýkají dodnes přeživších a zakopaných tzv. struktur, ale obdobně, jako je tomu v armádě zejména mladých, minulostí nezatížených odborníků.
Ustanovení zákona č. 148P1998 Sb. o ochraně utajovaných skutečností, a o změně některých zákonů, však zejména v rámci BIS umožnil zbavit se nepohodlných osob velice efektivně a také bez možností šťouralských ingerencí moci soudní. Vzhledem k přetrvávání institutu tzv. služebního hodnocení z dob předlistopadových v českém právním řádu stačilo, aby byl vydán interní předpis, který umožnil statutárnímu orgánu BIS zahrnout na všechny funkční posty požadavek určitého stupně bezpečnostního prověření a dotyčné nepohodlné osoby pak jednoduše neprověřit. Takto postižený se neměl kam odvolat, samozřejmě s výjimkou toho, který tento postup předem určoval nebo dostatečně vzhledem ke své obecně známé možné nedůvěryhodnosti musel schvalovat - nového ředitele BIS Růžka - a musel být obligatorně propuštěn na základě nikoliv závěru bezpečnostní prověrky, ale na základě služebního hodnocení, ve kterém byl hodnocen jako nezpůsobilý vykonávat v BIS jakoukoliv funkci, byť by šlo třeba o pozici skladníka ponožek ve výstrojním skladu. Na rozdíl od jiných zpravodajských služeb, kde vzhledem k odlišnosti služebních poměrů příslušníků armády nebo policie a z toho vyplývající širší možnosti uplatnění, je funkcionář povinen nabídnout neprověřené osobě jiné vhodné uplatnění. Zdá se, že v českém právním řádu při neexistenci soustavy správního soudnictví je možnost obrany proti takovému výše uvedenému závěru u BIS pro postižené za normálních okolností takřka nulová. Zákon o BIS sice formálně umožňuje odvolání proti služebnímu hodnocení, vzhledem k tomu, že skutečný důvod propuštění spočívá v účelové ztrátě odborné způsobilosti, jedná se o odvolání pouze ryze formální a poradní komise, která by měla odvolání posuzovat, musí vždy potvrdit jeho závěr,protože nemá kompetenci zasahovat do závěrů bezpečnostních prověrek. Navíc členové komisí jako poradních orgánů statutárního zástupce sami podléhají bezpečnostnímu prověřování v rámci BIS a tak je snadné si lehce dovodit, jaký by asi čekal vzpurného člena komise dříve či později verdikt. Mohlo by se stát, že by takový neloajální šťoural vbrzku následoval solidárně svého postiženého kolegu. V rámci BIS je tak paradoxně uvedenou aplikací permanentně každý podřízený příslušník konfrontován v denní činnosti s jedním z bezpečnostních rizik --vydíratelnosti ze strany statutárního orgánu.Vydíratelností v tom smyslu, že mu může být odebráno bez udání důvodů osvědčení ke styku s utajovanými skutečnostmi a že tak bude bez jakýchkoliv nároků a možností obrany vyhozen na dlažbu. Kam tato absolutní závislost a právní nejistota může vést, zejména pak za situace, kdy např. po volbách dochází ke změně vlády, lehce domyslet. Bylo by jistě zajímavé sledovat, jak by se zachoval k této záležitosti nezávislý soud. Propuštění ze služebního poměru podle § 40 odst. 1 písmeno c) zákona č. 154/1994 Sb., tedy z důvodu služebního hodnocení, kterým byl příslušník hodnocen jako nezpůsobilý vykonávat jakoukoliv funkci, je jedním z výslovně v zákoně uvedených důvodů soudního přezkumu. Je tak nutno učinit po vyčerpání opravného prostředku a ve lhůtě 30 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí. I zde je zřejmý právní formalismus, když na první pohled je zde v této záležitosti opravný prostředek zcela iluzorní. Správní soudy většinou v dosavadní praxi posuzovaly v jedné instanci pouze formální soulad s právem, nikoliv meritum věci. A není pochyb, že celý výše popsaný proces čistek může být tedy shledán zcela v mezích práva. Toho práva, které obdobně umožnilo a usnadnilo komunistům realizovat například čistky v bezpečnostních složkách před rokem 1948 a vedlo k právnímu a morálnímu marasmu dlouhých desetiletí. Výše popsaný způsob aplikace ustanovení o bezpečnostních prověrkách zákona o ochraně utajovaných skutečností má konkrétní dopad nejen do oblasti personálního složení zpravodajských služeb více než deset let po listopadu 1989. V tomto personálním složení je možno spatřovat pouze předpoklad zájmu o totální kontrolu společnosti prostřednictvím jednotlivých osobností na význačných státních postech, které podléhají bezpečnostnímu prověřování. Současný stav legislativy umožňuje zpravodajským službám nikým nekontrolovatelné machinace s osudy prověřovaných osob, jejich podchycení a v krajních případech si lze představit jistě i vynucenou spolupráci. Zákon, který tak vágně stanoví zejména tzv. bezpečnostní nezpůsobilost a bezpečnostní rizika, jejichž výskyt u prověřované osoby je předpokladem k jejímu stanovení a zákon, kde proti nepříznivému verdiktu s konkrétními závažnými dopady na kariéry postižených osob není žádné odvolání, toto všechno sám nabízí. Neobvyklá a nápadně do extrémní polohy vyhrocená situace uvnitř a kolem českých zpravodajských služeb a zejména kolem BIS v souvislosti s aplikací zákona o ochraně utajovaných skutečností, naprosto vybočující z běžných praktik obdobných institucí v demokratickém světě, má zřejmě za cíl přispět k znedůvěryhodnění zbytků zdravé části Bezpečnostní informační služby i celého českého systému bezpečnostních prověrek. A tím také zásadně podkopat pozici České republiky v Severoatlantické alianci. Možná, že o mnohých detailech těchto praktik chtěl Vladimír Hučín kvalifikovaně promluvit. Reakcí mu byla stupňovaná perzekuce vedoucí až k jeho zatčení a obvinění z trestných činů. Odpověď na otázku Cui bono, přinese jistě už brzy čas.

______________________________________________________________
Žádost pro komisi OSN
MK Přerov

Věc : Žádost pro komisi OSN o projednání případu bývalého vězně
komunistického režimu Vladimíra Hučína , dnes opět politického vězně
"sametového"režimu v ČR.

Vážený pane,
Obracíme se na Vás, protože jsme přesvědčeni, že demokratická práva a bezpečnost v České republice jsou vážně ohrožovány. Pokojný přechod z totalitního komunistického režimu od r. 1989 umožnil, že na českých rozhodujících místech hospodářského, politického, právního i bezpečnostního aparátu zůstali buď představitelé KSČ přímo, nebo jednotlivci, politicky vydíratelní díky kdesi drženým utajovaným dokumentům z minulosti.
Navíc existují důvodná podezření, že podobní jedinci, zejména seskupení do legálních komunistických stran (KSČM, KSČ), a znovu jimi vytvářených "převodových pák", mají utajené styky s představiteli bývalé sovětské KGB.
Tím významnějšími pro bezpečnost ČR jsou její útvary, jejichž posláním je zjišťovat, sledovat a podávat zprávy o projevech toho, co je nazýváno "levicovým extremismem". A tím důležitější je, aby v příslušných útvarech, například v BIS pracovali pouze spolehliví, osvědčení demokraté a naopak byli vylučováni ti, jejichž mnohdy maskovaná činnost svědčí o pravém opaku.
Nesmíme zapomínat poučení z let 1947 - 1948, kdy KSČ právě na tomto úseku si zajišťovala převzetí totalitní moci. Když Komunistická strana Československa dokončovala poslední přípravy pro puč v únoru roku 1948, během podzimu 1947 komunistický ministr vnitra V. Nosek se snažil zbavit míst, nebo alespoň přesunout z důležitých míst všechny vysoké důstojníky policie (tehdejší SNB). Odpor nekomunistických členů tehdejší vlády pak trval až do podání jejich demise a politickému zásahu do totalitního režimu. Citlivějším pozorovatelům dění v současné České republice, nemůže uniknout, že k podobným událostem dochází v uplynulém období. Po roce 1997 v ČR probíhaly personální změny obsazení vedoucích míst v Bezpečnostní informační službě i v Národním bezpečnostním úřadu, jejichž pracovní náplní bylo m.j. prověřovat osoby, navrhované na odpovědná místa v celé mocenské struktuře. Zároveň byly provedeny rozsáhlé personální změny v Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. Propouštění demokratických, s komunistickým režimem nespjatých, důstojníků BIS začíná s nástupem nového ředitele BIS Jiřího Růžka. Je provázeno aplikací tzv. bezpečnostních prověrek, jejichž přezkoumání ale není nijak dostatečně zajišťováno zákonem.
To se vztahuje také na prověřování jiných osob, navrhovaných pro styk s utajovanými skutečnostmi. Přirozeně ten problém vyvstal ještě naléhavěji po přijetí ČR za člena NATO. Příkladem promyšleného odstraňování z BIS demokraticky smýšlejících, vysoce aktivních a dlouhodobě pracovně pozitivně hodnocených důstojníků je ještě nedávný kapitán BIS Vladimír Hučín. Bez sdělení konkrétních důvodů byl ředitelem BIS Růžkem propuštěn, poté, kdy odmítl předat nadřízenému, o němž věděl, že byl na toto místo čerstvě přeložen, aby se jej zbavil, údaje o vlastních informátorech, jen proto, aby je chránil před vyzrazením a to s okamžitou platností. Několik dnů nato byl na ulici zatčen - o jeho zatčení se rodina dozvěděla až po několika dnech. Zanedlouho od večera do rána v rodinném domku byla po celou noc prováděna zevrubná policejní prohlídka, bez přítomnosti nezávislé osoby několika desítkami mužů. Následujícího dne a znovu bez kontroly zblízka - byl prohlížen naproti domku ležící židovský hřbitov. Tímto způsobem byly sháněny a odváženy "doličné předměty", které se staly důkazy obvinění. O místě uvěznění manžela, syny, otce se rodina dozvídá až po několika dnech a to od advokáta. Státní zástupkyně (jménem Šromová - jak je zjištěno dodatečně) která o vazbě rozhodla, byla pro Národní bezpečnostní úřad prověřována právě kpt. Hučínem - a neprověřena. Tomu byl pak jeho odvoláním případ odňat a ona prověřena! Domníváme se, že o těchto všech problémech, po našich intervencích na patřičných místech České republiky, nezbývá, než informovat také vaši instituci a žádat o vysvětlení případu od odpovědných míst našeho státu.
Podepsáno :
Ing. Jaroslavem Bezděkem - Olomouc, člen Ústřední rady KAN
Zdenou Mašínovou - Olomouc, sestra Josefa a Ctirada Mašínových
JUDr. Jitkou Palackou - Přerov , notářka
Františkem Přesličkou - Přerov, předseda okresní pobočky "
Konfederace politických vězňů"
Jiřím Komínkem - Praha, kanadský státní občan, žurnalista,
tlumočník a překladatel, akreditovaný u
tiskového odboru MZV ČR
Milo Komínkem - Frýdek - Místek (přechodně), kanadský státní
občan, žurnalista,vydavatel, akreditovaný u
tiskového odboru MZV ČR
______________________________________________________________
Žádost o zveřejnění v Novém Přerovsku
MK Přerov
Nové Přerovsko
šéfredaktoru panu Kvapilovi

Věc: Žádost o zveřejnění v Novém Přerovsku
Koordinační skupina na podporu Vladimíra Hučína požádala Nejvyšší státní zastupitelství v Brně o výkon dohledu nad dozorem státní zástupkyně u Státního zastupitelství v Přerově JUDr. Lenky Šromové, která dozoruje vyšetřování v případu Vladimíra Hučína, aby bylo řádně pokračováno v rehabilitačním jednání - obnově procesu z 80 let , o což Vladimír Hučín usiluje již 11 let . Pokračování jednání bylo nařízeno předsedou senátu Okresního soudu v Přerově JUDr. Jaroslavem Malátkem při předchozím soudním jednání (dne 26.4.2001) na 31. května 2001 v 8.15 hodin. K tomuto kroku jsme přistoupili poté, co státní zástupkyně JUDr. Šromová vyslovila "obavy", že by k jednání také nemuselo dojít z důvodů vyšetřovacích úkonů souvisejících s nynějším obviněním pana Hučína. Termín jednání o obnově Hučínové rehabilitace na den 31.5.2001 byl stanoven v dostatečném předstihu tak, aby nemuselo dojít k "náhodnému" souběhu úkonů a tím k neuskutečnění nařízeného jednání.

Za koordinační skupinu
JUDr. Jitka Palacká
______________________________________________________________
Dopis nejvyšší státní zástupkyni
MK Přerov
Nejvyšší státní zastupitelství
k rukám nejvyšší státní zástupkyně
Jezuitská 4
602 00 Brno

Vážena paní doktorko,

Obracíme se na Vás se svou žádostí o výkon dohledu nad dozorem státní zástupkyně u Státního zastupitelství v Přerově a to JUDr. Lenky Šromové v trestní věci obviněného Vladimíra Hučína nar. 25.5.1952, bytem Lančíkových 10, Přerov t.č. ve vazební věznici v Praze na Pankráci. Dne 26.4.2001 proběhlo u Okresního soudu v Přerově již druhé řízení ve věci soudní rehabilitace z 80 let - povolení obnovy tohoto řízení. Pan Vladimír Hučín byl k tomuto jednání eskortován. Protože nebylo ve věci téhož dne rozhodnuto, bylo předsedou senátu JUDr. Jaroslavem Malátkem další jednání nařízeno na 31.5.2001 na 8.15.hod. S ohledem na velmi nestandardní postupy celého vyšetřování, dnes zadržovaného pana Vladimíra Hučína ve vazební Pankrácké věznici, kdy jedna podivnost v Hučínově případu následuje druhou, a jak říkají jeho obhájci, zejména JUDr. Milan Hulík, že se za své praxe nikdy nesetkal při obhajobách disidentů za komunistického režimu s takovými podivnostmi a omezováním práv obhajoby.
l)Nejdříve obhájci Dr. Hulíkovi bylo několikrát bráněno ve styku s klientem, respektive příslušník Vězeňské služby mu tvrdil, že Úřad vyšetřování zakázal kontakt s obhájcem. Po vysvětlení, že je to v rozporu s trestním řádem, mu potom kpt. Hučína předvedl .
2)Oba obhájci dostávají vznesení obvinění, respektive rozšíření obvinění až několik dní poté, co byla předána tisku. Např. od středy 18.4.2001 byl Dr. Hulík stále kontaktován novináři s dotazem na poslední rozšíření obvinění ze zneužití pravomoci veřejného činitele a šíření poplašné zprávy, ačkoliv do 21.4.2001 s obhájcem JUDr.Devátým takové rozšíření obvinění neobdržel.
3)Policie několikráte sdělila tisku, že kpt. Hučína podezřívá z pachatelství výbuchů, ale dosud mu pro to nebylo vzneseno obvinění a stále je stíhán pro bagatelní věci, které podle judikatury mají charakter nanejvýše přestupku. Působí to dojmem, že náhradou je stále hledáno nějaké substituční obvinění, aby bylo odůvodněno jeho vzetí do vazby a stíhání.
4)Dne 18.4.2001 se Dr. Hulík na přání svého klienta dostavil k jeho rozhovoru s předsedou parlamentní Komise pro BIS poslancem J. Klasem. Přerovská státní zástupkyně JUDr. Šromová, která tuto věc dozoruje, nedovolila, aby byl uveden příslušníkem VS a rozhovoru se zúčastnil, ačkoliv poslanec Klas proti tomu nic neměl. Navíc paní státní zástupkyně není oprávněna rozhodovat ve věznici o styku advokáta s jeho klientem. K tomu je oprávněno pouze vedení věznice a jestliže advokát nemá u sebe zbraň, alkohol, drogy nebo mobilní telefon, musí mu být neustále během 24 hod. k dispozici předvaděč, aby mu styk s klientem umožnil. Domníváme se, že toto jednání paní státní zástupkyně nese znaky trestního činu zneužití pravomoci veřejného činitele podle § 158 trestního zákona. "Veřejný činitel, který v úmyslu způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch, vykonává svoji pravomoc způsobem odporujícím zákonu nebo svoji pravomoc překročí",,, bude potrestán…" V tomto případě šlo o překročení pravomoci. I když návštěva poslance u klienta není úkonem v trestním řízení, má obhájce právo být u všeho, kde si to přeje klient a zejména u toho "úkonu", kterého se účastní orgán trestního řízení, v tomto případě státní zástupkyně. Nepochybně jde o úkon "sui generis" a zde je třeba vycházet z "analogie legis", tedy analogicky k úkonu, jako je výslech obviněného, svědků, rekognice atd. Jen kdyby si poslanec přál mluvit s klientem sám a obviněný netrval na přítomnosti obhájce, nemusel by tam tento být. Další takovou podivností v Hučínově kauze, která se uskutečnila v době jeho zatčení, že do ordinace jeho ošetřujícího lékaře MUDr. Jana Chmelaře, se dostavil v doprovodu ředitel inspekce BIS JUDr. Panaš, který v nepřítomnosti lékaře vyžadoval po zdravotní sestře nahlédnutí do zdravotní dokumentace, což mu nezkušená a vystresovaná sestra umožnila a dále se dožadoval vstupu do počítače, což mu již bylo odmítnuto. Na stůl pohodil svou vizitku se slovy, aby se mu doktor ve vlastním zájmu ozval. Tímto se dopustil trestného činu, porušení pravomoci veřejného činitele a byla proti němu podána stížnost u Státního zastupitelství v Přerově dne 7.3.2001. Dosud nebyla vyšetřujícím orgánem podána zpráva. Policie České republiky - Úřad vyšetřování v Praze dne 23.3 2001 sdělil obvinění matce Vladimíra Hučína to podle § 185 odst.2 písm.a)b) tr. zákona a to z nedovoleného ozbrojování. Paní matce Anně Hučínové však udělil prezident Václav Havel dne l3.4.2001 milost, kterou paní Hučínová s díky přijala. Vladimír Hučín je stíhán za neuposlechnutí rozkazu, z nedovoleného ozbrojování, z ohrožování utajovaných skutečností, neoprávněného nakládání s osobními údaji, ze zneužití pravomoci veřejného činitele a z šíření poplašné zprávy. Je zřejmé, že důvod nedovoleného ozbrojování, který byl v obsahu stejný a z kterého byla obviněna taktéž paní matka, musel tedy odpadnout. Za neuposlechnutí rozkazu vydat své informátory by měl být Vladimír Hučín vyznamenán a ne propuštěn z pracovního poměru a zároveň stíhán, co se týče ohrožování utajovaných skutečností a neoprávněného nakládání s osobními údaji, tyto dle obhájců jsou dávno odtajněné a Vladimír Hučín je potřeboval pro svou práci a svou rehabilitaci. Další důvody, pro které je stíhán a to z šíření poplašné zprávy a ze zneužití pravomoci veřejného činitele, byly údajně vyšetřovatelem vzneseny z důvodu, že Vladimír Hučín záměrně instruoval konkrétní osobu,aby v rámci BIS, ve vrcholných státních orgánech a zákonodárných orgánech, sdělovacích prostředcích a v široké veřejnosti zasévala obavu ze šířícího se levicového extremismu na Severní Moravě, a že tuto osobu nejméně ve dvou případech instruoval k organizování demonstrací levicových radikálů. Je neuvěřitelné, že policie se stejným úsilím, které probíhá u Vladimíra Hučína nevyšetřuje a neobviňuje ty,kteří vyhrožují dnešnímu demokratickému režimu. Tím se ještě více umocňuje otázka, komu naše policie a vyšetřovatelé vlastně slouží? Vladimír Hučín, který se velmi zasadil o demokracii v našem státě, který byl taktéž za svou činnost vyznamenán medailí J. A. Komenského a navržen na státní vyznamenání, by byl blázen, kdyby si pro své veřejné uznání sám vytvářel svého nepřítele a nepřítele současné demokracie. S ohledem na tyto skutečnosti máme důvodné obavy, aby ze strany státní zástupkyně JUDr. Šromové nedošlo ke zmaření rehabilitačního soudního řízení co se týče povolení obnovy procesu z 80 let ( o kterou pan Vladimír Hučín usiluje plných 11 let ) a mohlo dne 31.5.2001 u Okresního soudu v Přerově řádně proběhnout. K těmto našim obavám nás také vede chování paní státní zástupkyně, která v této kauze Hučín je jednoznačně podjatá. Při osobní návštěvě dne 11.5.2001 u ní v kanceláři, musela paní matka Anna Hučínová vyslechnout její vážné obavy, že k nařízenému jednání dne 31.5.2001 nemusí vůbec dojít. O tomto byla taktéž informována ze strany paní státní zástupkyně JUDr. Táňa Šimečková- předsedkyně Okresního soudu v Přerově. Touto svou žádostí chceme předejít dalšímu zmaření jednání,které jak je známo, bylo již znemožněno samotným zadržením pana Vladimíra Hučína, kdy nebyla povolena jeho eskortace státní zástupkyní Dr. Šromovou k předešlému jednání, které mělo tehdy proběhnout dne 15.3.2001. Věříme, že naší žádosti bude věnována patřičná pozornost a nedojde ze strany státního zastupitelství k okolnostem, které by mohly vést k opětovnému odročení jednání.

V Přerově dne 17.5.2001

Za koordinační skupinu na podporu Vladimíra Hučína

Ing. Jaroslav Bezděk JUDr. Jitka Palacká

http://home.t-online.de/home/brozak/hp14502.htm
http://www.users.qwest.net/~honza/


trestní oznámení * reakce a erekce
 
------------------------------------------------------------------------
Všechno to začalo v roce 1978
mým vyhozenim z vojenske katedry na matematicko-fyzikalni fakulte v Praze
pro udajny moralne politicky rozklad cety. Byl to pry zazrak, ze me nevyhodili
i z vysoke skoly, jak se to v takovych pripadech na jinych skolach praktikovalo.
Stejne mi ale kazdy rikal, abych si po skonceni skoly koupil zajezd do Jugoslavie,
protoze me zelene mozky behem dvoulete sluzby jako politicky
nespolehliveho vysokoskolaka uplne znici. V tu dobu pricestoval do
Ceskoslovenska otcuv bratr, ktery pracoval ve slovenskem katolickem
exilu a toho casu plnil misijni poslani v Malajsii. Ihned vycitil
vaznost situace a chtel me dostat do zahranici. Rodice ale trvali na
tom, abych pred odjezdem mel nejakou odbornost a sel jsem tak ven do
jisteho. Stryc rekl, ze to tedy zaridi. Seznamil me s prof. Zykou z
prazske prirodovedecke fakulty, ktery ho pred lety vyhledal v Malajsii,
navazal tam s nim kontakt, a vzdy, kdyz stryc pricestoval do
Ceskoslovenska, vital ho na ruzynskem letisti, doprovazel jej po
tuzemskych cestach a loucil se s nim pri odletu zpet. Prof. Zyka za nas
platil drahe utraty v nejlepsich restauracich, ke mne byl velmi
vstricny, zjistil si vsechny me osobni udaje a rekl, ze vsechno potrebne
zaridi. Pri dalsi schuzce mi oznamil, ze je vse vybaveno, a ze pujdu
delat diplomovou praci k doc. Zahradnikovi, pry nejlepsimu odbornikovi
na kvantovou chemii u nas.

Doc. Zahradnik me uvital s pompeznim proslovem o moznostech publikovani
v luxusnich casopisech, kdyz u nej prijmu diplomovou praci. Zminil jsem
se mu otevrene o svych problemech, ale on se zdrahal o emigraci mluvit,
pouze sliboval umisteni na jeho oddeleni, kdyz diplomova prace dopadne
dobre, a ostatni se uz pry nejak zaridi. V okamziku ale, jakmile jsem se
mu upsal, prestal se mnou komunikovat. Hodil me na krk svym asistentum,
pokazde jinemu, a dvakrat mi uplne zmenil tema diplomove prace, takze
jsem mel co delat, abych vubec v terminu stihl obhajobu. Myslel jsem si,
ze se snad jedna o nejake hrozne nedopatreni v dusledku casove
zaneprazdnenosti jeho asistentu. Kdyz jsem se jednou pokousel o odbornou
diskusi s doc. Zahradnikem a ukazal jsem mu prvni vysledky, byl jsem jen
odbyt strojenou lichotkou: "To jste me mile prekvapil, pane kolego. To
je krasne, opravdu krasne cislo!" Pomyslel jsem si, ze budto je ten
clovek idiot, anebo se jiz nachazi tak vysoko v oblacich vedy, ze si jiz
nezada v nejake prizemni diskusi s obycejnym diplomantem, a muze si
tudiz dovolit vyjadrovat se jen v metaforach a estetickych epitetonech.
Zle myslenky jsem ale okamzite z hlavy vypustil, nebot prece nebylo
mozne, aby ten pan prof. Zyka, ktery vzdy vital meho stryce na Ruzyni,
vsude jej doprovazel a objednaval nam nejdrazsi jidla v restauracich,
mne nasmeroval na nejake nespravne misto.

Kdyz jsem doc. Zahradnikovi odevzdal rukopis diplomove prace, cekal
jsem, ze se ted konecne odborne vyjadri. Misto toho mi v uvodnich
strankach provedl par jazykovych korektur ve stylu ceskeho nacionalismu
19. stoleti, kdy se s oblibou odstranovaly vsechny germanismy a
nahrazovaly se ceskymi novotvary. Naposledy jsem cekal na Zahradnikuv
odborny projev na obhajobach. Zase marne. Zahradnik se vubec nedostavil
a poslal za sebe meho posledniho konsultanta dr. Carskeho. Prestoze
zasluhou dr. Carskeho byla moje diplomova prace publikovana v zahranici,
doc. Zahradnik me pri svych rozvetvenych kontaktech neposlal ani ven,
ani mi nedal slibene misto. Proste me odkopl a poslal jako tridniho
nepritele k zelenym mozkum, i kdyz moc dobre vedel, co me tam ceka.

V roce 1980 jsem narukoval na vojnu, kde jsem stravil pres dva roky, z
toho cely rok v trestnim internacnim tabore mezi narkomany, alkoholiky a
sebevrahy, ke kterym byli za trest posilani politicky nespolehlivi.
Stale jsem si myslel, ze jde jen o nejake nedopatreni. Prece neni mozne,
aby ten hodny pan prof. Zyka, ktery vital meho stryce na Ruzyni...
Bohuzel, az po letech, kdyz padla totalita, vyslo na povrch, ze prof.
Zyka byl sestinasobnym agentem StB s krycim jmenem Majer. Byl totiz
uveden v Cibulkovych seznamech dokonce pod sesti ruznymi tajnymi cisly.
Dale z rad asistentu prof. Zahradnika vyslo najevo, ze jsem byl jiz
nekolikatym pripadem, ktery byl odsouzen na matematicko- fyzikalni
fakulte na politickou likvidaci. Tyto lidi pak prof. Valenta posilal za
trest na diplomovou praci k doc. Zahradnikovi, kde meli byt zavedeni na
vedlejsi kolej, aby se uz nikde odborne neuchytili. Agent StB Zyka,
ktery si urcite zjistil vsechny me osobni udaje na fakulte, pod zaminkou
nezistne pomoci verdikt prof. Valenty vlastne potvrdil. Po navratu z
vojny v roce 1982 jsem se s posudkem, jaky na me vyplodily zelene mozky,
mohl v Cechach uchytit tak jenom zase u krumpace a lopaty. Toho uz jsem
si uzil diky doc. Zahradnikovi v trestnim pracovnim tabore dost. Dr.
Carsky se mi snazil nejak pomoci a poslal moji diplomovou praci na
Slovensko k doc. Hubacovi, ktery o me projevil zajem. Zahradnik toho
ihned vyuzil a ucinil ke mne pateticky proslov, v nemz vyzdvihl sve
dobrodini, kdyz mne on sam(!) posila do Bratislavy k vazenemu chemickemu
teoretikovi doc. Hubacovi. Na Slovensko se mi sice moc nechtelo, ale
melo to prece jenom malou vyhodu, ze se v ramci federace na moje kadrove
posudky na nejaky cas zapomnelo. Zpocatku jsem mel v Bratislave podminky
dobre, i kdyz mistni matematicko-fyzikalni fakulta bylo doupe plne
bolseviku. Vazil jsem si toho, ze doc. Hubac je nekomunista. On mi
vyslovene zakazal se na fakulte s kymkoli stykat. Bavit jsem se krome
neho mohl pouze s doc. Urbanem a jeho partou z prirodovedecke fakulty.
Jen jedna vec mi byla napadna: doc. Hubac celych pet let, co jsem u nej
byl, vubec na nicem nepracoval. Narikal, ze komunismus je zlo v
krystalicke forme, a ze se tu neda nic delat. Citil se ze vseho zniceny,
a navic pretizeny z vyuky. Pritom jsem polovinu jeho uvazku za nej
prebiral uplne zdarma, a tim jsem se vykupoval z verejne politicke
cinnosti, do ktere byl povinne vtazen kazdy zamestnanec fakulty. Veci,
na kterych jsem pracoval, byly vykazovany jako soucast ulohy statniho
vyzkumu c. IV-2-1/02-4, jejimz zodpovednym resitelem byl doc. Zahradnik.
Odborne k tomu samozrejme nemel co rici, pouze drzel vse pod kontrolou a
vytvoril si ceskoslovensky monopol na kvantove chemicky vyzkum. Hubac
byl se Zahradnikem v uzkem kontaktu, casto za nim jezdil do Prahy, a
Zahradnik zase do Bratislavy.

Hubac se pod vlivem Zahradnika zacal postupne menit. Jednoho dne prisel
z dekanatu, a rekl mi, ze mu dekan pry naridil, ze pokud nemam jeste
trvale misto, musi se na me prace napsat on. Nemam si z toho nic delat,
bude to jen k memu dobru. On uz pry ve svete jmeno ma, ja jeste ne,
takze timto vlastne moje prace ve svete prosadi. Vecne narikal, ze ma uz
nekolik let stara pozvani na Zapad, ale nase urady mu nedovoli
vycestovat. Potom z niceho nic vzdy nekam vycestoval s tim, ze se jen
tak mimochodem zmini o mych pracech. Ale nic jineho v ruce nemel,
protoze na seznamu publikaci zadnou jinou cinnost nevykazoval.

V roce 1985, kdyz Rusi rozmistovali v okoli Bratislavy atomove hlavice
SS-20, jsem byl v noci zatcen na jedne fare spolu se ctyrmi farari. Byli
jsme pak pres dva roky souzeni za protisovetskou a protisocialistickou
cinnost ve vykonstruovanem procesu, iniciovanem a dirigovanem primo z
Moskvy. Zahradnik se ihned z Prahy telefonicky dozadoval meho okamziteho
vyhozeni ze zamestnani. Za par dni osobne docestoval do Bratislavy a
nalehal na Hubace, se kterym sedel v sousedni mistnosti, abych byl na
hodinu propusten. Nechtel jsem verit svym usim, ze je vubec neco
takoveho mozne, aby nekdo prijel z Prahy a v Bratislave takto
rozkazoval. Vzdyt to nebyl ani zadny muj nadrizeny, byl pouze hlavnim
koordinatorem statni ulohy IV-2-1/02-4, do ramce ktere radil Hubac me
prace. A pak se v Bratislave narodil. Ale to mu rovnez, jak doufam,
neudelovalo pravo o mne takto rozhodovat. A navic, pokud trestni stihani
probihalo a ja jsem jeste nebyl odsouzen, platila i za bolsevismu
presumpce neviny, a ani ti nejskalnejsi komunisticti, marxisticti a
kadrovi hrdlorezi na cele universite si netroufli ani jedinym slovem se
zminit o mem vyhozeni. Ihned, jakmile Zahradnik s Hubacem skoncil
rozhovor a vysli spolu na chodbu, jsem vybehl za nimi. Nechapave jsem se
na Zahradnika podival, zda to mysli vubec vazne, jestli to neni jen zly
sen. Asi si vsiml, ze jsem ponekud zaskocen, tak preladil na svoji
oblibenou mataforickou toninu: "Pane kolego, jestli tu chcete jen tak
nahy v trenyrkach behat pred tanky, tak odejdete okamzite z fakulty a
bezte delat zahradnika. Tam vam takove veci projdou. Ale zustat na
universite a tim padem ohrozovat tak vzacne lidi, jako je doc. Hubac, to
vam v zadnem pripade nedoporucuji." Z teto Zahradnikovy prasacke
demagogie mi zacalo byt poradne na bliti. Vzdyt mu muselo byt po
rozhovoru s Hubacem uplne jasne, ze predmet meho trestniho stihani
nikterak nesouvisel s Komenskeho universitou ani lokalne, ani
personalne, takze i v pripade odsouzeni jsem nemohl na cele universite
vubec nikoho ohrozovat. Byl jsem plnolety obcan a nikdo prece
nezodpovidal za to, co jsem delal v mimopracovni dobe mimo universitni
pudu. Rikal jsem Hubacovi, ze nema cenu v tehle zemi zustavat, nebot se
vraci teror padesatych let. Pak me skoro kazdy den navstevoval dalsi
Hubacuv pritel, se kterym jsem dostal povoleni mluvit - prof. Noga z
katedry teoreticke fyziky. Presvedcoval me, ze jsem pro Slovensko
potrebny, a abych zustal. Vazil jsem si toho, ze je taky nekomunista, a
tak jsem dal setrvaval ve slepe vire, ze zasluhou profesora Zyky, ktery
vzdy vital meho stryce na Ruzyni, me osud i pres vsechny nesnaze dostal
prece jen do dobrych rukou.

Sovetsti kontrarozvedcici na uzemi Ceskoslovenska museli mit v sobe
hodne litru vodky, kdyz rezirovali cinnost organu v trestnim rizeni a
vypovedi najatych svedku podle predem pripraveneho scenare, sepsaneho v
Moskve. Behem vyslechu, rekonstrukci a soudnich pojednavani se
nahromadilo nakonec celkem dvacet nevysvetlitelnych svejkovsky
komedialnich paradoxu, na jejichz zaklade nas byl nucen soud osvobodit.
Rusaci zurili a postarali se, aby generalni prokurator znovu otevrel
proces. Nejvyssi soud pak na zaklade navrhu generalniho prokuratora
napadl osvobozujici rozsudek a naridil novy proces, ve kterem se melo
onech nezadoucich dvacet paradoxu odstranit. To se ovsem pri utajovani
sovetske rezie nemohlo nikdy podarit. Pri pokusu o vysvetleni nahlych
zmen ve svych vypovedech se jeden najaty svedek nevedomky prorekl a
sovetskou kontrarozvedku nahlas vzpomenul. Tohle ale Rusi nejmin
potrebovali. Psal se jiz rok 1987, perestrojka byla v plnem proudu a
svet zil ve znameni politickeho uvolnovani. Cela zalezitost o kremelskem
pozadi se nesmela provalit, a proces bylo treba zastavit. Nejprve tlacil
na prokuraturu Lenart, a kdyz to nepomohlo, tak sam Husak. Z niceho nic
mi doslo od prokuratury usneseni, ze se trestni stihani zastavuje pro
nedostatek dukazu.

Ja jsem si potom naivne myslel, ze vse je jiz v poradku. Mel jsem jenom
neblahe tuseni, ze se mi za tohle budou chtit Rusaci pomstit. Kratce
pote, co byl proces zastaven, prisel za mnou v Moskve vyskoleny sef
katedry a predseda celofakultni stranicke organizace prof. Chorvat,
ktery byl proti me vuli oficialne veden jako muj skolitel. Tuto zahadu
mi Hubac nikdy nebyl schopen vysvetlit. Chorvat se posadil na muj
pracovni stul, zacal houpat nozkami, a s cynickym usmevem mi ustedril
politickou lekci: "Na co myslite, ze je tu komunismus?... Je tu na to,
aby zlikvidoval inteligenci. A co si myslite, ze provedeme s vami?...
Privedeme vas do takovych nervovych depresi, ze tu budete kopat do dveri
a vytloukat okna." Zkratka nadesel cas me likvidace. Hubac si mezitim
vybavil profesuru, odjel s moji hotovou kandidatskou disertaci na pul
roku do Ameriky a ja jsem byl vyhozen z fakulty. Kratce po Hubacovi
vycestovala natrvalo s moji minimovou praci jeho milenka a byvala
studentka ing. Balkova, kterou sexualne zneuzival, a ona ho vydirala v
zamestnani i v rodine tak dlouho, dokud ji nezaridil trvaly pobyt v USA.
 

Kdekoli jsem se potom uchazel o praci v oboru, stacila Zahradnikova
mafie na me podat telefonicke udani, ze jsem antikomunisticky zivel.
Podarilo se mi nakonec dostat na jedno oddeleni prirodovedecke fakulty,
kde nebyl nastesti ani jeden komunista, ani zadny estebak, coz byl na
ceskoslovenske pomery pred koncem totality hotovy zazrak. Tam meli
odvahu me prijmout i navzdory udavacskym telefonatum Zahradnikovy mafie.
Podle svedectvi tehdejsiho reditele ustavu prof. Sutorise posledni udani
na me podal Zahradnikuv a Hubacuv kumpan prof. Urban (vedle prof. Nogy
jediny clovek, se kterym jsem se mohl na Hubacuv rozkaz bavit). Hubac
poskodil nejen mne, ale udelal ostudu i sam sobe. V Americe rozjizdel
veci, kterym sam nerozumel, takze to vyvolalo znacne rozpaky, a ja jsem
byl na dlouha leta uplne zablokovan v interakci s renomovanymi kruhy v
zahranici.

Cibulkovy seznamy odhalily po padu totality dalsi vytecniky: Prof.
Chorvat, o kterem se zjistilo, ze je Hubacuv bratranec, byl duvernikem
StB s krycim jmenem Bionik a prof. Noga agentem StB s krycim jmenem
Fyzik. Hubac se v Cibulkovych seznamech neobjevil, byl pouze kadrovou
reservou pro praci v zahranici. Z toho titulu pri svych navstevach
Zahradnika vykladal zamestnancum Heyrovskeho ustavu, kteri se na me
ptali, jak se mi na Slovensku dari, ze musi vsechno, co delam, brat na
sebe a jezdit s tim ven, protoze pry to dostal narizeno z duvodu, ze
chodim do kostela. Od koho asi? Ze by primo od Zahradnika?

Pro mne to znamenalo zacinat uplne od zacatku, i kdyz tentokrat s
moralne cistymi lidmi. Nekolik let uteklo, nez se take oni do
problematiky dostali, a dalsi leta utekla, nez se vytvoril funkcni
produkujici tym a nez se na Slovensko dostala patricna technika,
potrebna aspon pro castecnou realizaci projektu. V dusledku
Zahradnikovych mafianskych udavacskych praktik jsem ztratil celych deset
let. Byla vytvorena spousta veci, ale pokud Hubac tehdy zablokoval
moznost svetoveho etablovani teorie ve svych elementarnich aplikacich,
finalni aplikace nam zatim nejsou moc platne. Ani po padu totality jsem
se nedockal zadneho odskodneni ani napravy veci. Nikomu jsem nic
nevycital. Konec koncu Zahradnika ani Hubace jsem v Cibulkovych
seznamech nenasel, i kdyz - jak rekl Jirka Payne (stalo ho to onehdy
skoro misto predsedy zahranicniho vyboru poslanecke snemovny) - v techto
seznamech neni nikdo navic, spise tam mnozi schazeji. Vychazel jsem
proste z krajniho idealniho predpokladu, ze Zahradnik i Hubac to, co
provedli, nevykonali umyslne, ale byli do toho v podstate svym
nejblizsim okolim vtlaceni.

Myslim si, ze prave zde lezi jadro cele krize soucasne postkomunisticke
spolecnosti. V podminkach uvolneneho prostoru pro svobodne jednani
vetsina naroda vubec neucinila pokani za sve hrichy z doby totality, ani
neodcinila napachane skody, ale s vyuzitim vsech nadobytych vyhod z doby
bolsevismu (at uz mocenskych, financnich ci majetkovych) postupovala
bezohledne individualisticky vpred za svymi sobeckymi cily. Prof. Hubac
nic nenapravil, jenom dale skodil. Kdyby byl opravdu cisty, tak od
estebaku utece. Dodnes je vsak na katedre, jiz sefuje jeho bratranec
duvernik StB Chorvat, jemuz cele roky delal zastupce. Chorvat dokonce
neuveritelne povysil, stal se nejoblibenejsim Meciarovym fyzikem, nebot
pristoupil na Meciaruv navrh propagace sovetske vedy na Slovensku (jasna
orientace Slovenska na vychod!!!). Ani s agentem StB Nogou se nerozesel,
ale spolu se vetreli do zednarske loze "Rimsky klub", jehoz mluvcim byla
tehdy herecka a diplomatka Magda Vasaryova. To byl pro nej odrazovy
mustek jeste za spolecneho statu pro kandidaturu na post
ceskoslovenskeho velvyslance v Kanade. Mne jeste vynadal, ze jsem nemel
pravo projekt prenaset na jine pracoviste, protoze vsechno vzniklo v
jeho(!) laboratori, a jestli z tech praci jednou neco bude, tak se pry
budu jeste divit. Odpovedel jsem mu, ze jsou jeste i poctivi lide na
universite. Ale on se krecovite rozesmal: "Co si myslis? Vsichni, co
mame profesuru, jsme ji ziskali podvodem. Cisteho nenajdes dneska uz
nikoho!" Takovyto postoj budi samozrejme narust entropie zla.

Vsem mladym, kteri zustali na katedre pod Chorvatovym vedenim, byly
postupne vymyty mozky. Hubac pochopil, ze ani on sam, ani nikdo z jeho
podrizenych za takovych okolnosti uz nikdy nic sami beze mne nezplodi.
Dabel byl odjakziva Bozi opice, a kdyz nebyl schopen konstruktivne
tvorit, tak aspon Bozi dilo mistrne napodoboval a pak jej nicil. Hubac
zvolil taktiku tesneho zavesu. Peclive sledoval, co jsem s jinou
skupinou publikoval, pak to opsal a s neuplnymi citacemi vydal jako svuj
vlastni clanek, a nakonec jeho Chorvatem vygumovani vseumelci k tomu
pripojili snusku horibilnich nesmyslu. Na to si krome slovenskeho grantu
1/4197/97 vybavil letos i cesky grant 202/98/1028, kde jako protisluzbu
pripisuje na zminene nesmysly i zamestnance Slezske university v Opave.

Posledni sok jsem zazil letos v cervnu, kdy se na internetu objevila
zprznena verze me kandidatske disertace, znetvorena zminenymi nesmysly.
Jako kdyby nestacilo, ze se Hubac pred deseti lety v renomovanych
kruzich ztrapnil, a mne tak na leta uzavrel moznost etablovani, skodi mi
dal v jeste vetsim meritku, s daleko sirsim propagacnim dosahem pres
internet. Cil je jednoznacny: bud mne uplne ve svete zesmesnit a od nej
natrvalo odizolovat, nebo v pripade, ze bych mel stesti v etablovani,
tak jen vyrukovat s poctem publikaci (bez ohledu na jejich obsah) a s
tvrzenim, ze vse zacalo v "jeho" laboratori, cili jak mi kdysi rekl, ze
se budu jeste divit. Tento trestuhodny cin provedl na pude Jackson State
University v USA spolu s Babincem, jehoz predkladana disertace nedavno
kolovala po cele Bratislave jako odstrasujici priklad vypatlaneho mozku
z Chorvatovy katedry. Nicmene, tentokrat byl Babinec dobre zaplacen za
mlceni. Jelikoz renomovane kruhy v USA uz nebraly Hubace vazne, spojil
se s polskym podvodnikem Leszcynskym, jenz jim hradi pobyt v USA za
protisluzbu pripisovani na podvodne dilo. Leszcynski se nemohl v USA
nikde uchytit, ale do Polska se vratit nechtel. Tak prijal financne
vyhodnou nabidku americke vlady na misto na cernosske universite ve
meste Jackson, kam se americanum kvuli nizke urovni vzdelani nechce
vubec jit. Penize urcene na vzdelavani cernochu jsou takto promrhavany
na zkompromitovani me osoby a na osobni obohacovani podvodniku. Myslim
si, ze takoveto fenomeny nevrhaji dobre svetlo na vladu USA a ze
americke inspekcni organy straceji tak pravo kibicovat druhym statum do
jejich vnitrnich rasovych problemu. Americane by si meli nejprve zamest
pred vlastnim prahem, nebot jejich pristup k rasove otazce se spise
podoba bolsevickemu zpusobu osidlovani pohranici po vyhnani sudetskych
Nemcu. Kam nikdo nechtel jit, tam se zkratka nahnali gauneri a zlatokopi
z cele stredni a vychodni Evropy.

Rovnez prof. Zahradnik sve zlociny nenapravil. Po padu totality povysil
z vedouciho oddeleni na reditele Heyrovskeho ustavu. Po rozpadu statu v
roce 1993 se mel stat presidentem Ceske akademie ved. Volal jsem mu do
Prahy a oznamil mu, ze prace, ktere jsem zacinal v ramci jim celostatne
koordinove ulohy IV-2-1/02-4, byly prave navrzeny na jedno prestizni
oceneni, o jehoz podrobnostech se nelze verejne zminovat. Rekl jsem si,
necht se ukaze, jak se protentokrat ke mne zachova! Zahradnik se vydesil
a overoval si zpetne v Bratislave, zda je to pravda, a zda ono oceneni
bude ci nebude. Bylo mu receno, ze navrh poslan byl, ale ostatni uz
nikdo nedokaze predvidat, zalezi pouze na tom, jak se veci postupne ve
svete prosadi. Zahradnik pak zacal byt hrozne mily: "Pane kolego, jak
tam na tom Slovensku muzete vydrzet? Vzdyt ten Meciar, to je ale zruda,
vidte? Pojdte okamzite ke mne do Prahy! Ja vam dam vyborne placene misto
na akademii." Tak jsem zacal na Heyrovskeho ustavu prednaset svou
tematiku. Starsi panove mi rikali, co oni by za takove prace dali, a
podle Zahradnikova poklonkovani usoudili, jake to velke plany Zahradnik
se mnou asi ma.

Bohuzel, Zahradnikova teatralni privetivost nebyla ani prinejmensim
snahou o odcineni krivd minulosti. Myslel si zrejme chudak, ze jsem jej
prijel vydirat. V te dobe totiz probihal nekolikalety soudni proces mezi
nim a doc. Pancirem ohledne Zahradnikova politickeho udavacstvi z doby
totality. Ja jsem ale za sveho pobytu na Heyrovskeho ustavu o nicem
nevedel. Panovala tam tehdy atmosfera hruzy a strachu, a nikdo ze
zamestnancu si nedovolil ani sluvkem se mi o tomto procesu zminit.
Nemohl jsem jen pochopit ty stale opakovane nelogicke narazky a otazky,
kterymi me Zahradnik neustale obtezoval. Napriklad jsem od neho
soustavne slysel: "Vite, pane kolego, vy jste verici, ja ale zastavam
jiny svetonazor a verici nejsem." Vse mi zacalo davat smysl asi az po
roce, kdyz jsem se o procesu docetl v novinach. Pochopil jsem, ze si
Zahradnik zjistoval, co vsechno o jeho soudnim sporu vim, abych
nedejboze nesel o jeho politickem udavacstvi k soudu svedcit.

Prace byly ve stadiu, kdy jejich dalsi pokracovani uz nezalezelo na mne,
ale bylo potrebne vytvorit vetsi tym vedcu, at uz v zahranici, ci na
domaci pude, aby se predevsim prekonala etablovaci bariera, kterou kdysi
pod Zahradnikovym tlakem zavinil Hubac nekompetentni manipulaci s mymi
pracemi v USA. Zahradnik mel bohate kontakty do zahranici, ktere mi
schazely, nebot jsem byl kdysi jeho zlovuli o ne zamerne okraden. Z
pozice novopeceneho presidenta CAV dosahl navic maximalniho vlivu i v
tuzemsku. Zahradnik si ale myslel, ze mi musi stacit dobre placene
misto, kterym me chtel umlcet, ale dale v cele zalezitosti sam nechtel
hnout ani prstem, pouze se snazil shodit zodpovednost za moji dalsi
existenci na doc. Carskeho. Ten se ale branil a rekl v me pritomnosti
pred Zahradnikem, ze on uz s tim nechce nic mit, ze za cely prusvih s
etablovanim je zodpovedny Hubac. Tim asi vlezl Zharadnikovi do svedomi.
Kdyz navic Zahradnik po case zjistil, ze o jeho soudnim sporu s doc.
Pancirem nic nevim, rekl si, ze jsem ho zrejme vydirat neprijel, ale
presto ze by asi nebylo dobre, abych v Praze zustal, o veci se neco
nedovedel nebo se nahodou nepotkal s doc. Pancirem. Za cele tri mesice
pobytu v Heyrovskeho ustavu jsem nedostal ani korunu, ba dokonce
Zahradnik odmital za mne platit zdravotni pojisteni s tim, ze akademie
nema penize. Uzasne! Nejdrive me vylaka do Prahy na vyborne placene
misto, a pak mi odpira i ta nejzakladnejsi lidska prava. Pritom byl
vyrozumen, ze slovenske pojisteni uz po rozpadu statu v Cechach neplati.
Kdyz jsem pak onemocnel, byl z toho v nemocnici prusvih, protoze nikdo
nevedel, jakym zpusobem bude za me pojisteni hrazeno.

Aby me nasmeroval ven z Prahy, vypustil na me Zahradnik cynicky bonmot,
jimz nezaprel svuj puvod z lampasacke rodiny: "Pane kolego, kdyz
zustanete v Praze, budete tady jenom desatnikem, ale kdyz odejdete do
jineho mesta v Cechach, budete tam urcite plukovnikem!" Kdyz jsem napln
sve prace prednesl napriklad v Plzni, tak se tam zdesili, proc se o mne
a celou zalezitost nestara Zahradnik, ktery si prece cela leta usurpoval
v danem vednim oboru monopol i za cenu politickeho udavacstvi. Kdyz jsem
zpetne Zahradnikovi chtel oznamit, ze nikde jinde v republice zazemi pro
dalsi cinnost nenajdu, a o vyuku na vysokych skolach pri redukci
pedagogickeho personalu uz neni zajem, odmital me prijmout, udajne z
casovych duvodu. Dal mi jen minutu cas pri chuzi po chodbach akademie.
Vse, co jsem mu rekl, zase zatloukl skvelym bonmotem: "Pane kolego,
budete jako Einstein! Ja jsem mel taky v zivote problemy, a dneska?
Vidite? Dneska jsem presidentem akademie!" Opet se lampasacka natura
nezaprela. Kdyz me na manezaprel svuj puvod z lampasacke rodiny: "Pane
kolego, kdyz zustanete v Praze, budete tady jenom desatnikem, ale kdyz
odejdete do jineho mesta v Cechach, budete tam urcite plukovnikem!" Kdyz
jsem napln sve prace prednesl napriklad v Plzni, tak se tam zdesili,
proc se o mne a celou zalezitost nestara Zahradnik, ktery si prece cela
leta usurpoval v danem vednim oboru monopol i za cenu politickeho
udavacstvi. Kdyz jsem zpetne Zahradnikovi chtel oznamit, ze nikde jinde
v republice zazemi pro dalsi cinnost nenajdu, a o vyuku na vysokych
skolach pri redukci pedagogickeho personalu uz neni zajem, odmital me
prijmout, udajne z casovych duvodu. Dal mi jen minutu cas pri chuzi po
chodbach akademie. Vse, co jsem mu rekl, zase zatloukl skvelym bonmotem:
"Pane kolego, budete jako Einstein! Ja jsem mel taky v zivote problemy,
a dneska? Vidite? Dneska jsem presidentem akademie!" Opet se lampasacka
natura nezaprela. Kdyz me na matematicko-fyzikalni fakulte vyhazoval
nacelnik pplk. Lukes z vojenske katedry, pronesl rovnez ke vsem
studentum vystrazny projev, poukazujici na jeho neomezenou moc:
"Soudruzi, za prvni republiky jsme doma svitili petrolejkou. A dneska
jsem podplukovnikem nasi lidove demokraticke armady!" Major Terazky z
Cernym baronu, jak je vsem znamo, se nechal take slysel: "Co bolo, to
bolo. Terazky som majorom!" Inu, zkratka, co bolo, to bolo...

S odstupem let vidim, jake bylo politicke udavacstvi hrozne svinstvo, a
jake letite, takrka nenapravitelne lidske tragedie to zpusobovalo. A
navic ma clovek stale ten stresujici a sklicujici pocit, ze uz nikdy
nebude v pravy cas na pravem miste. Velmi me mrzi, ze vse uvizlo na
Slovensku. Mnohe veci uz mohly byt davno hotove, nebot vsichni lide,
kteri na problematice dnes pracuji, byli k dispozici uz davno v roce
1982, kdyz jsem na Slovensko prisel. Bohuzel jsem mel prikazano s nikym
se nebavit krome agentu StB a clenu Zahradnikovy mafie, a ja tehdy
blahove veril, ze prece ten pan prof. Zyka... Nez se odstrani vsechny
skody a zverstva, ktere napachala Zahradnikova mafie, budeme muset zit
stale v pozici "prognosticke" namisto "etablovane". A to je obrovsky
spolecensky i financni handicap. Samozrejme, ze na svete existuji lide s
vyvinutym jemnocitem, kteri tusi, kam by se mel vyvoj ve vede ubirat.
Avsak jejich pomoc nam neni v dane situaci moc platna. Kdyz v roce 1992
na nasi problematiku nabidl grant nejznamejsi soucasny francouzsky fyzik
a nositel Nobelovy ceny de Gennes (stal po boku francouzskeho a polskeho
presidenta pri premistovani rakvi manzelu Curieovych), dockali jsme se
na posledni chvili zamitnuti ze strany francouzske vlady, jez nehodlala
riskovat kvuli rozpadajicimu se Ceskoslovensku a hrozbe jugoslavskeho
scenare. Po nastupu Meciarovy fasisticke diktatury k moci, umocnene
jeste rozpadem statu, se kazdy obcan s ceskym pasem ocitl na Slovensku
ve stejnem postaveni obcana druheho radu, jako nekomunista za Husaka po
sovetske okupaci. Doufal jsem jeste naposledy, ze se Zahradnik
vzpamatuje ze svych bludnych cinu, a prijal jsem jeho nabidku na
Heyrovskeho ustav. Dopadl jsem ale, jak jsem dopadl. Pak se po letitych
pronasledovanich ozvaly trvale zdravotni problemy. V prubehu me
dlouhodobe pracovni neschopnosti doslo na Komenskeho universite k
politickym cistkam, pri kterych byla vymenena vetsina urednictva za
"kadrove uvedomele". Vsechny me dokumenty ze zamestnani na
prirodovedecke fakulte se ztratily jako pri skartacich v listopadu 89,
aby to vypadalo, ze jsem tam nikdy nepracoval. Pritom nikdy jsem
nedostal pisemnou vypoved ze zamestnani, ani jsem v dobe nemoci vypoved
sam nepodal! Az do roku 1997 se spolu hadaly ceska a slovenska
pojistovna, kdo bude hradit me duchodove zabezpeceni pri dlouhodobe
nemoci. Ceska pojistovna tvrdila, ze jsem v Cechach nepracoval,
slovenska zase, ze jsem na Slovensku trvale nebydlel. Zkratka dva
kreteni rozdelili stat bez nalezite pravni kontinuity, a navic jeste
rozhodli "o nas bez nas", bez jakehokoli referenda. Za zpusob, jakym
stat rozdelili, by se meli jednou zodpovidat. To byla velezrada.
Nejhorsi na tom bylo, ze proti temto zverstvum nebylo mozne se nikde
dovolat, a to ani na ceske pude. Vrchni soud v Praze neni schopen se s
celou zalezitosti vyporadat, Cesky helsinsky vybor a Urad pro
vysetrovani zlocinu komunismu byly degradovany na impotentni kosmeticke
instituce a na ministerstvu vnitra mi jedni tvrdi, ze muj svazek vedeny
StB byl jiz urcite v listopadu 89 skartovan, druzi zase, abych si pockal
na prehazeni "druhe hromady", nebot pry v te prvni, co poslali do
Pardubic, nejsem. Vypada to, jako by v tomto state meli zelenou pouze
gauneri, v poctive veci se nelze nikde dovolat.

I posledni pokus o zahranicni pomoc byl zmaren. V roce 1995 prijeli do
Bratislavy zastupci jedne velke banky v New Yorku s tim, ze jejich
statistici zaznamenali u investic do svetoveho vyzkumu supravodivosti
nejvetsi ztratovost, a jejich agenti se dopatrali az k nasim pracem, na
ktere vsadili. Nabidnute financni investice na Slovensko byly neomezene.
Vse opet ztroskotalo na tom, ze po jednani s Meciarem zacali byt
vydirani. Tou dobou se Meciar zacal v Bratislave bat, jelikoz musel
zaregistrovat, ze tam ztraci podporu a ze vetsinu babek meciarovek na
pasienkove orgie privazeji autobusy uz jen z Povazi a Horehroni. Meciar
si usmyslel, ze hlavni mesto Slovenska ucini z Banske Bystrice, a nabidl
zastupcum zminene banky, aby v Bystrici otevreli pobocku, ve ktere on
sam by mel majoritni podil. Pri pohledu na Meciara asi okamzite
pochopili, ze zabloudili na karpatske teritorium, a uz je nikdo vic na
Slovensku nevidel. V povedomi obyvatel zapadni Evropy a zamori jsou
totiz Karpaty a hrabe Drakula stejna synonyma, jako pro obyvatele
vychodni Evropy komunisticka strana a Lenin. Takze jsem se musel
uskromnit, kdyz nas nakonec zachranily mistni slovenske mecenasske
zdroje, ziskavane z prodeje nemovitosti. Tyto zdroje byly vsak znenadani
ihned po ceskych(!) cervnovych volbach okamzite odstrihnuty, a to bez
jakehokoli predchoziho oznameni ci varovani. Znamena to tedy, ze zmena
ceskeho politickeho paradigmatu byla ve skutecnosti nadstatni
zalezitosti, stejne jako zmena v roce 1989? Je tudiz mozne, aby
fundamentalni zmeny byly nadiktovany ze zakulisi na mezinarodni urovni,
cimz se vlastne veskera domaci oficialni politika i s celymi volbami
stava pouhou maskaradou pro tupy plebs?

Jak vidno, na Zahradnikovo politicke udavacstvi doplacim dodnes. A
vubec, v ceskych dejinach ma politicke udavacstvi hluboke tradice. Kolik
lidi v prubehu staleti na nej doplatilo zivotem, nebo aspon znicenym
zivotem, a jak to jen poznacilo cele nase dejiny! Fundovani historici
dochazeji k zaveru, ze kvuli politickemu udavacstvi nas narod uz od doby
husitske vlastne zadne dejiny nema. Staci se jen podivat do pritomnosti,
na nasi soucasnou politickou, spolecenskou, kulturni, hospodarskou a
ekologickou situaci. Vsude jsou patrna nesmazatelna znameni staleteho
politickeho udavacstvi. Chapal bych jeste, kdyby kazdy politicky udavac
mel sve pevne presvedceni, ze udava ve jmenu komunismu, fasismu nebo
jinych "ismu", a za tim presvedcenim si stal. Ale prof. Zahradnik takove
presvedceni nema. Je schopen udat kohokoli za cokoli ve jmenu cehokoli.
Naivne jsem si kdysi myslel, ze sametova revoluce napsala definitivni
tecku za politickymi vtipy "o zlatou mriz". Prof. Zahradnik me ale z me
naivity probudil. Za politicky vtip na Havla udal antikomunistu doc.
Pancire na 103, hanobeni republiky a hlavy statu, a vyhodil jej z
Heyrovskeho ustavu. Myslel si zrejme, ze tak Havlovi zalichoti, a snad i
doufal, ze tak jako kdysi si Masaryk vybral za sveho nastupce Benese,
vybere si ted Havel jeho. Policejni vysetrovatele na Praze 8, povereni
vyslechem doc. Pancire, byli pripadem nadmiru sokovani, nebot ve sve
praxi neco podobneho nezazili ani za bolsevicke totality, a odmitli
udani kvalifikovat jako trestny cin. Zahradnik se ze msty nejprve
postaral na zaklade telefonickeho udani o Pancirovo vyhozeni i z dalsiho
zamestnani, tentokrat chemicko- technologicke fakulty CVUT, a pak jej
jeste zazaloval za hanobeni sve osoby kvuli jednomu clanku v novinach,
kde byl Zahradnik oznacen za politickeho udavace v letech sedmdesatych,
kdy mel udajne poslat anonymni udani na komunistu doc. Papouska, ze
napsal svemu kolegovi do zahranici dopis, ve kterem se "hanebne
znevazujicim zpusobem vyjadril o vstupu spratelenych vojsk". Tehdy se
uvazovalo o vybudovani noveho ustavu chemicke fyziky CSAV v Brne, ktery
by doc. Papousek rediteloval. Ono udani vsak zpusobilo, ze se
konkurencni projekt v Brne neuskutecnil. A Zahradnik se dvaapul roku
soudil s Pancirem za autorstvi tohoto clanku, nez se ukazalo, ze Pancir
tento clanek nepsal. To byl tedy ten proces, o kterem jsem nesmel vedet.
Nikdo ze Zahradnikovych podrizenych se nesmel ani o Pancirovi, ani o
procesu prede mnou ani slovem zminit.

Summa summarum: Jednalo se o mafianske metody moci, do nichz Zahradnik
zasvecoval Hubace, a ktere jsem tvrde pocitil na vlastni kuzi: byt s
komunisty zadobre, byt i zprostredkovane pres agenty StB, ale pritom ze
sebe delat jejich obeti a pri ucelovych prilezitostech na ne nadavat, a
tak ze sebe delat hrdiny pred naivnimi nezasvecenymi podrizenymi za
ucelem maximalizace jejich pracovni vykonnosti, bezmezne oddanosti a
naproste otevrenosti, ktera se pak v pravy cas, kdyz podrizeni splnili
sve poslani a bylo potrebne je natrvalo odstranit, proti nim zneuzila;
dale pak jezdit za statni utraty na Zapad, tam vysedavat po
kavarnickach, vetrit se do spolecnosti renomovanych vedcu, sbirat od
nich rozumy, po navratu do vlasti s nimi machrovat, a vytvorit si armadu
otroku, kteri na ne budou skoro zadarmo delat, aby se s jejich pracemi
mohli zase na Zapade blysknout, ze i v tom prokletem komunismu se prece
neco tvori; a nakonec po splneni jejich funkce otroky nemilosrdne
likvidovat a udavacskymi telefonaty po cele republice jim zabranit v
nastupu na kazde jine misto, kde by potencialne mohli v oboru pokracovat
a ohrozovali by tak vyvolenou mafii. Zkratka nemohlo existovat nic, co
by tuto mafii vedecky prevysovalo a mohlo se tak vymknout z jeji
kontroly.

Vypoustim ted na svetlo sveta veci, o kterych jsem leta mlcel, a ktere
jsem nemel vubec v umyslu zverejnovat, ani nikomu o nich vypravet. Kdyz
byl Zahradnik zvolen presidentem akademie, rekl jsem si, at se treba
po..., ja clenem akademie nejsem, takze mi do toho nic neni. Ted ale
nastala uplne jina situace. Ke zverejneni me primely dva duvody. Ten
druhy duvod se tyka vazneho ohrozeni naseho vedeckeho projektu pote, co
se mne v cervnu 98 Hubac pokousel z Ameriky odborne zlikvidovat v
celosvetovem meritku tim, ze na internet vypustil znetvorenou verzi me
kandidatske disertace. Konecne ten prvni duvod vyvstal na zaklade
lonskych a letosnich informaci z nekolika nejmenovanych zdroju, kterych
se mi dostalo, a ktere indikuji, ze po Havlove vaznem onemocneni se
Zahradnik stal prvnim kandidatem na post budouciho presidenta Ceske
republiky. V takovem pripade si myslim, ze uz nejen nemohu, ale z
hlediska mravniho imperativu ani nesmim mlcet, at to stoji cokoliv a byt
by skala reakci, s nimiz musim pocitat, byla sebesirsi: od trapneho
mlceni pres mnohalete soudni procesy, na ktere se jako v Pancirove
pripadu mozna priplazi ze zatuchlych der akademie jako zombie z hrobu
pachnouci stoleti dedci, ktere jsem v zivote nevidel, ale kteri nicmene
budou jeden pres druheho hulakat, jaky jsem to ale nemozny, blby a
sprosty vytrznik, az po mozny vybuch bomby v nasem dome.

Nevim, zda v dnesni dobe ma jeste smysl apelovat na narodni citeni ci
zodpovednost, ale kazdemu musi byt dnes jiz jasne, ze vyvoj ceske
spolecnosti po vsech strankach nezadrzitelne konverguje k vyvoji
spolecnosti slovenske. Meciarovi se podaril husarsky kousek: vylecil
slovensky komplex a Slovensko ve svete zviditelnil. Bohuzel jej
zviditelnil jako stat, kde vladne on sam pod heslem "jeden Buh na nebi,
jeden pan na zemi". Chceme i v tomto nasledovat Slovensko? Zahradnik
sice nekolikrat prede mnou prohlasil, ze Meciar je zruda. K tomu se
zdrzim dalsiho komentare. Podle meho nazoru jediny rozdil mezi nimi
spociva v tom, ze zatimco se Zahradnik nechava oslavovat shora jako gen
naroda v masmediich, Meciar se oproti tomu nechava oslavovat zdola, uz
jen napriklad tim, ze babky meciarovky plzni katolickou verouku a
svatokradezne vzyvaji Meciara a vsechny svate: "Svata Maria, sv. Josefe,
sv. Petre a Pavle, sv. Cyrile a Metode, sv. Vojtechu, sv. Jozefe Tiso,
sv. Vladimire Meciare, orodujte za nas!" Jinak pri trose obrazotvornosti
bych si dovedl i predstavit, jak se ti dva spolu cvachtaji v
piestanskych bahnech a s jekotem po sobe splouchaji. Fantasie nebo
realita? Napadlo me, ze se mozna i mylim. Samozrejme ne v tom, co jsem
napsal. Za tim vsim plne stojim. Ale v tom, zda ma smysl takove veci
vubec zverejnovat a do behu dejin takovymto zpusobem zasahovat. Konec
koncu, zijeme v dobe posledni, a jestlize se maji vsechny knihy
patriarchu, proroku, evangelistu a apostolu v dnesnich casech naplnit do
posledniho pismene, tak potom dej se vule Bozi. Jedno stare porekadlo
rika, ze kazdy narod ma takovou vladu, jakou si zaslouzi. Cesky narod se
vubec nekal za hrozne zlociny z doby bolsevismu, stejne tak jako narod
slovensky. Krivdy minulosti nejenze nebyly napraveny, ale navyrabely se
jeste mnohem vetsi. Proto se nelze divit, ze se zakonite Cesi museji
zritit do stejne katastrofy jako Slovaci. V tom je jedina spravedlnost.
Potom je uplne jedno, jestli k volbam pujdeme nebo nepujdeme, jestli
budeme volit doprava nebo doleva, jestli budeme vest spory o horni nebo
dolni komoru parlamentu, anebo kdo bude zastavat ve vedeni ruznych
organizaci predni nebo zadni mista. A potom je rovnez take jedno, zda se
budeme orientovat na vychod nebo na zapad, na sever nebo na jih, anebo
zda obratime tvar optimisticky smerem vzhuru nebo pesimisticky do zeme.
Pokud se od sameho pocatku neucinily pokani, obraceni a naprava krivd
minulosti, vse ostatni je uplne zbytecne. Za dane situace je bezesporu
hrubym omylem se domnivat, ze nejaky "samet" nebo cinkani klicu zapudily
zleho ducha bolsevismu. Ten se vratil, privedl s sebou sedm jinych
duchu, horsich, nez je sam, a nase konce budou horsi nez zacatky.
Narodni tragedii nelze rovnez ukolebat barbarskymi narkotickymi
uspavadly, jimz se ve starem Rime rikalo "chleb a hry". Kdyz nekdo pri
audiencich dava napriklad prednost hokejistum pred politickymi vezni,
napada me druhe stare porekadlo, jehoz obsah predstavuje inversni
implikaci ke zminenemu porekadlu prvnimu: Ryba smrdi od hlavy.

A nakonec, kdyz to tak clovek vsechno kolem sebe vidi, ty aferami
ovencene ministry, zkorumpovane poslance, zbytecne senatory, nefungujici
soudy, vykutalene advokaty, znicene hospodarstvi, zdevastovane zivotni
prostredi, zdeformovane mezilidske vztahy, same zlociny a nasili, tak si
rika, ze by slusneho presidenta do tohoto morbidniho prostredi byla
vlastne skoda. V takovem pripade ovsem beru vsechno zpet, a zdvorile se
omlouvam vsem, kterych jsem se v tomto zivotopisnem doznani nejakym
zpusobem dotkl. Necht mi prominou!

V Karlovych Varech dne 12. zari 1998

RNDr. Michal Svrcek, CSc.
------------------------------------------------------------------------

RNDr. Michal Svrček, CSc.
nám. Dr. M. Horákové 9
360 01 Karlovy Vary 1
Policie České republiky
Okresní ředitelství Karlovy Vary
I. P. Pavlova 26
Okresní státní zastupitelství
Karlovy Vary
Jaltská 4

 

Na vědomí:
BRITSKÁ AMBASÁDA V PRAZE [ mailto: KHP@britain.cz ]
AMNESTY INTERNATIONAL [ mailto: amnesty@ecn.cz ]

Trestní oznámení

Podávám tímto trestní oznámení na zaměstnance matematicko-fyzikální
fakulty Univerzity Komenského v Bratislavě Ivana Hubače a Petera
Babince, jelikož se dopustili

1) trestního činu podvodu
tím, že v červnu roku 1998 vypustili pod hlavičkou Jackson State
University v USA na internetovou síť pamflet, mající za úkol
zdiskreditovat v očích světové veřejnosti mé celoživotní dílo v oboru
teoretické fyziky a kvantové chemie, což jim umožnil polský podvodník
Jerzy Leszczyński, zaměstnaný na uvedené americké univerzitě, a to za
peníze ze státních fondů USA, určených na vzdělávání černochů. Na tomto
pamfletu a i na předchozích (v posledním citovaných) je připisován
zaměstnanec Slezské univerzity v Opavě Martin Polášek (který se ovšem
vyjádřil, že s celým pamfletem nemá nic společného, a že neví, jak se
tam jeho jméno vůbec dostalo), což sloužilo pachatelům jako záminka, aby
mohli kromě slovenských zdrojů též podvodně pumpovat nemalé peníze z
české grantové agentury. Důkazem jsou samotnými pachateli uvedená čísla
slovenského i českého grantu v rubrice Acknowledgments uvedeného
pamfletu. Jelikož jde o peníze českých a slovenských daňových
poplatníků, adresuji toto trestní oznámení státním orgánům činným v
trestním konání.

Jako důsledek této desinformační kampaně vypuštěné na světovou síť
Internet jsem v červnu 1998 dostal i se svými spolupracovníky od firmy
S-tech a. s. Bratislava, která náš projekt supravodivosti financovala,
poslední výplatu. Jako oficiální důvod byl tehdy touto firmou uváděn
dočasný nedostatek finančních prostředků, a bylo přislíbeno, že se vše
dorovná. Věřil jsem tomu, protože jsem žádnou výpověď nikdy neobdržel.
Když jsem však výplatu nedostával už rok a půl a počátkem tohoto roku
jsem se u vedení firmy informoval na skutečný důvod, bylo mi členem
představenstva S-techu Antonem Zajacem řečeno, že předseda
představenstva Emil Hubinák v červnu 1988 (zřejmě na základě
zahraničních informačních zdrojů, které zaregistrovaly uvedený pamflet)
přestal náhle a nečekaně celému projektu věřit. Nejvíce zarážející byla
okolnost, že po celou dobu interakce s S-techem jsem měl ohromné potíže
vydat jakoukoli publikaci z dřívějších dob mého zaměstnání na
universitě. To může potvrdit Vladislav Čápek, šéf teoretického oddělení
fyzikálního ústavu pražské matematicko-fyzikální fakulty, který mi dělal
recenzi jednoho fyzikálně-filosofického článku k výročí 650 let od
založení Karlovy University. S-tech mu ze strachu z náhodného provalení
informací posílal v noci před jeho konečným rozhodnutím o publikování
mého článku faxy a maily, aby tak nečinil, protože firma by nerada
přišla o milióny korun, které do celého projektu investovala. A najednou
takový obrat?

Přikládám dále původní Hubačův pamflet „Non-adiabatic molecular
Hamiltonian“ vypuštěný do světa přes webovské stránky fyzikálního
časopisu Jackson State University ze dne 17. 6. 1998 (příloha 3) a moji
následnou reakci, kterou jsem okamžitě podnikl se svými spolupracovníky
na záchranu reputace naší vědy ve světě (byť zatím zbytečně, likvidaci
celého projektu a mne samotného už jsem nemohl zabránit), „Adiabatic
correction to the energy of molecular systems“ (příloha 2), řádně
otištěnou v jednom ze světově nejuznávanějším fyzikálně-chemickém
časopise CPL ve Velké Británii ze dne 18. 8. 1998 (datum přijetí), a to
z důvodu, aby si orgány činné v trestním řízení mohly ověřit pravost
mých výpovědí za pomoci mezinárodních soudních znalců, kteří mají
možnost se obrátit na světové odborníky v dané problematice. Dodávám
jen, že obsah našeho článku v příloze 2 prošel řádně tiskem, je veřejně
přístupný a není proto nikterak sám o sobě státním tajemstvím. Obsah
pamfletu 3 je nanejvýš státní ostudou, která by měla být na mezinárodní
úrovni odčiněna. Je samozřejmě na volbě soudních znalců, koho si zvolí
za odborného poradce, přesto bych doporučoval některé dosud žijící
profesory, kteří jsou uvedeni jak v citacích našich, tak v citacích
pachatelů pamfletu: Ve Velké Británii J. A. Pople, N. C. Handy, L. J.
Dunne, J. N. Murrell a S. Wilson, v Německu M. Wagner, M. Kutzelnigg a
L. S. Cederbaum, ve Švédsku E. J. Brändas a E. Karlsson, v USA P. Pulay,
H. Monkhorst a R. J. Bartlett, v Polsku W. Kolos a L. Wolniewicz a v
Čechách V. Čápek a J. Pancíř. Nechť se soudní znalci vyjádří ke dvěma
otázkám: a) Která z předložených prací je pravá a která je falsifikát?
b) Zda vůbec I. Hubač a P. Babinec rozuměli obsahu toho, co píší, a
použitým rovnicím? Čím více zahraničních odborníků se k danému sporu
vyjádří, tím větší bude šance na znovuoživení této fyzikální
problematiky se světovou preferencí číslo jedna, a nastane tak reálná
šance k prolomení bariéry, kterou kdysi Hubač svými podvody vystavěl a
dosud staví dál (viz příloha 1). Pokud Hubač úmyslně zabránil
přirozenému vývoji věcí, nezbývá nic jiného, než „terapie šokem“, kdy si
mnozí světoví odborníci uvědomí závažnost celého problému až na soudní
příkaz k vypracování posudku.
Dále doporučuji orgánům činným v trestním řízení vyšetřit, co jiného
publikovali I. Hubač a P. Babinec jako zaměstnanci Jackson State
University za platy a granty pořízené z daní amerických daňových
poplatníků, než jen nesmysly, zostuzující pověst české a slovenské vědy
v očích světové veřejnosti, a likvidující existenci poctivých lidí, i
jejich celoživotní úsilí a výsledky? Co jiného publikovali uvedení
pachatelé spolu s J. Urbanem, P. Machem a J. Mášikem jako zaměstnanci
matematicko-fyzikální fakulty v Bratislavě za své vysoké platy a granty
z daní českých a slovenských daňových poplatníků od roku 1987, kdy jsem
byl z politických důvodů z fakulty vyhozen (viz příloha 1 - publikovaná
na http://members.tripod.com/gamma_photon/index.html, kde je permanentně
k dispozici, doplněná dnes o dalších asi třicet svědeckých výpovědí,
dále pak na http://www.cibulka.cz v Necenzurovaných novinách 01/99 v
rubrice Udavači České akademie věd) a veškeré nároky na rehabilitaci a
náhradu způsobené škody po pádu totality mi byly slovenskou stranou
sprostě upřeny?

Publikováním pamfletu v příloze 3 pod hlavičkou Jackson State University
se Ivan Hubač a Peter Babinec dále dopustili

2) trestního činu krádeže,
neboť v jejich pamfletu (příloha 3) pouze rovnice (1) - (61), (67)
pocházejí z mé kandidátské disertace, se kterou po mém vyhození I. Hubač
jako můj bývalý nadřízený odcestoval do USA, a posléze vyšla knižně
(příloha 4). Rovnice (62) - (66) jsem však odvozoval na jiných
pracovištích, a jejich aplikace jsem publikoval s úplně jiným kolektivem
(příloha 5). I. Hubač a P. Babinec tyto rovnice ukradli, aniž by
citovali původ těchto rovnic, což je hrubé porušení autorských práv.
Zbytek rovnic od rovnice (68) až do konce článku jsou paranoidní výmysly
P. Babince, zohavující, zesměšňující a před celým světem znevažující
mnohaletou poctivou práci mnoha lidí. Důkazní proces mohou opět provést
soudní znalci rozborem, odkud pachatelé přišli k ukradeným rovnicím (62) - (66).

Jelikož ukradené rovnice, zprzněné v pamfletu pachatelů, pocházejí z
kolekce čtyř prací (příloha 5), sepsaných československými státními
občany pod hlavičkou přírodovědecké fakulty v Bratislavě, tehdy ještě
československé státní instituce (publikováno v roce 1992 v IJQC), byly v
roce 1993 navrženy na Nobelovu cenu za chemii, dopustili se I. Hubač a
P. Babinec dále

3) trestního činu poškozování České a Slovenské republiky v zahraničí,
tedy následnických států bývalého Československa. Nobelovský výbor
každoročně hlásí navržené kandidáty vládním institucím zemí, jichž jsou
kandidáti příslušníci. Seznam kandidátů je pro veřejnost tajný, ale v
případě tak hrubého porušení zákona jako u I. Hubače a P. Babince by
orgány činné v trestním řízení měly mít možnost si dané skutečnosti ve
vládních institucích ověřit, případně ještě dále apelovat na tyto
instituce, aby se k dosaženým pozitivním výsledkům stavěly jako ke
státnímu bohatství, a aby jej zařadily do vzájemných pohledávek České a
Slovenské republiky po rozpadu Československa, když jsem byl ze
Slovenska vyhnán nastupujícím Mečiarovým fašismem. Orgány činné v
trestním řízení by měly prověřit činnost úřadujícího presidenta České
akademie věd Rudolfa Zahradníka, jak se tehdy ke mně zachoval, byť byl
informován o závažnosti celého výzkumu a nobelovském návrhu, jak je
uvedeno v příloze (1), odkud dokonce plyne jeho spolupachatelství na
uvedených trestných činech.

Rozhodující křižovatka v mém poslání nastala v roce 1984, když jsem
odvodil jako začínající aspirant na matematicko-fyzikální fakultě v
Bratislavě první důležité rovnice. Hubač byl tehdy můj nadřízený, viděl
do obsahu a vysoké závažnosti celé problematiky, na které jsem pracoval,
ale sám nic netvořil, takže do podstaty problematiky, funkčnosti
použitého aparátu a ontologické archetypičnosti naprosto neviděl. Hubač
sám dělal za totality aspiranturu v sedmdesátých letech v Kanadě, kde mu
bylo umožněno seznámit se s renomovanými osobnostmi ve světové vědě. Po
návratu z Kanady působil jako kádrová rezerva pro práci v zahraničí.
Zakazoval mi veškeré styky s cizinou, to umožňoval pouze dětem vysokých
komunistů. Nesměl jsem se bavit ani s hosty ze Západu, které z doby
aspirantury v Kanadě znal a zval je do Bratislavy, a to ani v čistě
odborných záležitostech. Nesměl jsem se na celé universitě s nikým
stýkat, než pouze s osobami, které mi byly jím přikázány, a o nichž po
pádu totality vyšlo najevo, že jsou to buď agenti a důvěrníci StB nebo
komunističtí udavači (viz příloha 1). Tímto Ivan Hubač naplnil skutkovou
podstatu

4) trestního činu omezování osobní svobody.
Všichni mí vrstevníci byli nuceni vstoupit do KSČ, a já jsem zůstal jako
jediný aspirant - nekomunista, izolován tak na celé fakultě nejen
odborně, ale i lidsky. Jediné lidské zázemí mi tvořili studenti
evangelické bohoslovecké fakulty v Bratislavě. Poté, co po protestní
hladovce na katolické teologické fakultě proti komunistickému bezpráví
bylo asi deset studentů pro výstrahu vyloučeno a zavládl tam hrůzný
teror, evangelická fakulta se stala posledním studentským zázemím
protikomunistického odboje na Slovensku. Nechtěl jsem, aby se
komunistická společnost dívala na bohoslovce jako na prašivé psy, a
snažil jsem se o jejich integraci s ostatními studenty, aby tak byla
zachována tradice jednoty Komenského university, kam teologické fakulty
po celou její historii až do únorového puče 1948 vždy patřily. Ivan
Hubač a jeho estébáčtí spoluvládci na matematicko-fyzikální fakultě se
snažili všemožně těmto stykům zabránit, aby se tak náhodou nešířily
morální normy a pojem svědomí do přísně střeženého světa jejich velkých
bolševických podvodů. Na teologické fakultě podobnou úlohu hrál tehdejší
duchovní správce Ladislav Kozák, což stejně tak jako v Hubačově případě
může svědecky doložit většina tamních bývalých studentů. Tím se Ivan
Hubač dopustil

5) spolupachatelství trestního činu hanobení rasy, národa a přesvědčení,
neboť z lidského hlediska je nemyslitelný apartheid pro bohoslovce jenom
proto, že jsou věřící, a není je možné násilně izolovat od ostatních
studentů, povinně drezírovaných ve zvráceném marx-leninském ateismu.
Aby mě vlákal do pasti, pod záminkou, že v Bratislavě jsou styky s
teology nebezpečné pro mé zaměstnavatele, mě Hubač nabádal, abychom jeli
daleko za Bratislavu na venkov, kde nás nikdo nezná. Podle statistik
zpracovaných předním obhájcem lidských práv v Československu a jeho
následnických státech Petra Cibulky však právě na venkově a malých
městech, tedy mimo metropole, docházelo k zatýkání lidí, kteří byli
určeni na bezvýhradnou likvidaci s minimálním počtem svědků,
zahraničních novinářů a účastníků na procesech. Při prvním výletě na
venkov do Kameňan v okrese Rožňava za farářem Danielem Midriakem, s
jehož sestrou jsem kdysi v Praze studoval, a ona mi později pomáhala
udržovat styky s civilizací při mé internaci v pracovním lágru na Lhotce
pro politicky nespolehlivé, jsem byl v noci zatčen na faře v Jelšavě
(viz příloha 1), kde jsme jednu noc přespali, spolu se čtyřmi
bohoslovci, dnešním nitranským farářem Ivanem Eľkem, trnavským farářem
Michalem Zajdenem, zvolenským farářem Petrem Sotákem a novosadským
farářem z Vojvodiny, Republiky srbské, Vladimírem Grnjou, byli jsme
označeni za internacionální a interkonfesiální zločineckou bandu,
obviněni a obžalováni postupně z dalších a dalších protikomunistických a
protisovětských zločinů, včetně vraždy vrátného kasáren pro sovětské
vojáky „dočasně“ umístěné na území Československa, a dva roky
nepřetržitě vláčeni po absurdních výsleších, rekonstrukcích a soudních
procesech, vše prováděno za asistence naší StB a za režie sovětské KGB v
ovzduší asiatské tuposti a ukrutnosti. Bohužel jsme nikdy nebyli
odškodněni, ani rehabilitováni, a celý jelšavský monstrproces je dodnes
zahalen tajemstvím. Poslední zjištění v tomto ohledu učinil náhodně před
několika lety spoluobžalovaný Michal Zajden, když jako začínající kaplan
v Košicích zaopatřoval smrtelně nemocné. Na uzavřeném oddělení
psychiatrické kliniky ke svému velkému překvapení spatřil korunního
fingovaného svědka jelšavského procesu Ladislava Turčániho, kterého jsme
se údajně měli pokusit zavraždit při přípravě útoku na sovětská kasárna.
Když Rusům tento scénář nevyšel (viz příloha 1), nechali protiprávně
Turčániho doživotně internovat v blázinci a likvidovali ho pomocí jedů a
drog, aby už nikdy nemohl promluvit. Páter Zajden ho objevil ve stavu,
kdy už vůbec nevnímal a neinteragoval s okolím, natož aby ho vůbec
poznal, byť proti nám celé dva roky intenzívně svědčil.
Žádám proto orgány činné v trestním řízení, aby celou záležitost znovu
prošetřily, aby podle svých možností zjistily konkrétní aktéry našeho
zatčení a dvouletého týrání. Mezi podezřelými jsou Hubačův bratranec,
šéf fakultního výboru KSČ a důvěrník StB Dušan Chorvát, dále pak jeho
nejbližší spolupracovník, agent StB Milan Noga, který celé dny šmíroval
po kostelech, koho ze studentů tam uvidí, a po mém zatčení mě den co den
na pracovišti navštěvoval, dále kádrovnice fakulty, agentka NKVD Júlia
Rebrová, ze strany teologické fakulty by bylo potřebné vedle zmíněného
duchovního správce Ladislava Kozáka zjistit úlohu agentů StB Ondreje
Prostredníka a Jozefa Kulačíka, nasazených mezi studenty, a hlavně v
celém procesu záhadnou úlohu generála Michalka, neblahé paměti, vůdce
slovenských a slezských luteránů, dosazeného na trůn po sovětské okupaci
přímo samotným Brežněvem. Generál Michalko mi nasadil nůž pod krk, že
jestli budu mít v úmyslu o procesu informovat Svobodnou Evropu a
Vatikán, nedostaneme na proces žádného obhájce, protože proces takového
druhu a rozsahu nechtěl tehdy nikdo na Slovensku obhajovat, neboť všem
bylo jasné, že jde o likvidační proces. Slíbil, že proces přes vládní
páky okamžitě zastaví, a dal rozkaz své nezkušené dceři k převzetí
obhajoby. Byly to falešné sliby, jeho dceru i řadoví příslušníci VB
odpinkli z každého výslechu i rekonstrukce, a proces trval záměrně celé
dva roky. Na mé fakultě to bylo podobné. Hubač říkal, když budu o všem
mlčet, zařídí přes kádrovnici Rebrovou, se kterou každý den dvě hodiny
seděl na kávě, a o které říkal, že se údajně osobně zná se sovětskými
generály a důstojníky, zastavení procesu, a až napíšu disertaci, pak prý
v klidu odjedeme do Ameriky. Bylo to tehdy velmi těžké rozhodování. Byla
tu vzájemná zodpovědnost, protože kdyby někdo z nás pěti obžalovaných
jen trošíčku selhal, znamenalo by to okamžité vězení pro ostatní čtyři.
Takto se vůči nám Hubač a Michalko dopustili

6) spolupachatelství trestního činu vydírání.
Hubač, který stále naříkal, jak ho ohrožuji v jeho existenci, si zatím v
pohodě podvodem vybavil velký doktorát (tehdy jsem ještě nevěděl, že to
byly práce jeho bývalého kolegy Vladimíra Kvasničky, na které byl
připisován, až to Kvasničku přestalo bavit a rozešel se s ním),
docenturu a hned profesuru, aby mohl do Ameriky s mými pracemi
vycestovat jako profesor. Při každé promoci se však skládá přísaha.
Hubač se takto dopustil

7) trestního činu křivé přísahy,
neboť totálně porušil všechna pravidla vědecké etiky. Když viděl, že
pracuji na věcech, u kterých si uvědomoval jejich hodnotu, ale sám nic
nedělal, takže jim ani nemohl rozumět, měl se zachovat buď jako pedagog,
a poslat mě jako mladého včas do zahraničí ke zkušeným odborníkům, kteří
by byli schopni mě účelově vést (potřebné kontakty a známosti k tomu
měl), anebo se zachovat jako vědec, sám na věcech dělat a případně
využít kapacitních možností vědeckého potenciálu přímo v Bratislavě,
neboť tam bylo více mezioborových odborníků na přechodovém poli
fyzika-chemie, s kterými jsem později spolupracoval (viz příloha 2), ale
s kterými jsem se tenkrát vůbec nesměl stýkat. Místo toho mě uvrhl se
svými estébáckými kumpány do úplné samoty a izolace, aby nikdo nevěděl,
že on sám nic nedělá, a čekal pouze, až mu v podmínkách „cely smrti“
(tak se říkalo pracovnám sovětských vědců odsouzených za Stalina na
doživotí nebo trest smrti, ale protože je stát potřeboval, zůstávali
naživu v hlídaných pracovnách - samostatných celách, dokud ještě byli
schopni tvořit) přinesu hotové výsledky, na kterých by po mé likvidaci
mohl založit svoji další kariéru bez jakékoli práce až do důchodu.

Na inteligenci, která se nedala zastrašit policejním ani soudním
komunistickým terorem, začali kremelští mocipáni aplikovat daleko
nebezpečnější praktiky (celý náš proces byl od samého začátku až do
konce režírován a dirigován přímo z Moskvy). Od začátku osmdesátých let
se začínaly v praxi ověřovat účinky psychotropických a parapsychologických
zbraní na vytypované občany tehdejšího sovětského impéria jako součást tzv. selektivního
teroru. Experimenty tohoto druhu se prováděly v rozsáhlé míře i v Bratislavě a ušetřen
jsem nebyl ani já, což mám stvrzeno důkazy dvou lidí - dr. Antala a doc. Seilerové.
Juraj Antal kdysi pracoval v Bratislavě na stejné katedře jako já, a po pádu
totality se mi svěřil, že byl donucen pracovat pro StB, ale lidi kvůli
politice udávat nechtěl, tak podepsal pouze spolupráci v oblasti
hospodářské kriminality, a od estébáků věděl o psychotropikách a dalších
jedech, které se podávaly nepohodlným univerzitním pracovníkům do jídla,
a pro některé to mělo při přehnané dávce okamžité smrtelné následky. Na
Komenského univerzitě došlo tak v posledních letech komunismu k několika
záhadným úmrtím, která se zahrávala do autu diagnostikováním náhlého
srdečního selhání. Doc. Seilerová byla manželkou obávaného marxistického
bosse na Slovensku Vladimíra Seilera, který se na vývoji těchto
psychologických a parapsychologických zbraní přímo podílel, měl na
starost násilné deportace tehdy v celém Československu známého sensibila
pátera Ferdy do Moskvy k účelovým pokusům, prováděných agenty KGB.
Seiler mě tehdy podezříval kvůli mým filosofickým pracím, které jsme
museli povinně v rámci aspirantury psát, že jsem zasvěcen do
rosikruciánských praktik, a stal jsem se nechtěně předmětem jeho zájmu.
Jeho manželka (kterou se jako nepohodlnou svědkyni snažil pomocí
psychotropik a psychotronických metod zlikvidovat - byla už tehdy velmi
nemocná) mě pak přišla osobně varovat, že jsem také určen na likvidaci,
a že nemám ani ponětí, jaké používá jeho mafie zbraně, získané od Rusů.
Já jsem se jí svěřil se svými tehdy asi půl roku trvajícími záhadnými
bolestmi, a ona mi řekla, že to je teprve začátek. Nikdo z lékařů si
tehdy s těmito bolestmi nevěděl rady, běžnými chirurgickými metodami se
nedaly zjistit, pouze zkušení sensibilové je tehdy správně
diagnostikovali a v přesných nákresech lokalizovali, nebyli však schopni
říci lékařům nic o jejich původu a způsobu léčby. Tyto zdravotní potíže
jsem ke svému úžasu viděl poprvé velmi přesně popsané až nedávno poté,
co na jaře 1998 v USA Úřad pro studia zahraničních armád zveřejnil
závěry svého mnohaletého výzkumu sovětských tajných zbraní v podobě
několika článků, které vyjdou postupně v české verzi ve čtrnáctideníku
Necenzurované noviny. Cituji nyní ze článku "The mind has no firewall"
(viz příloha 6), kde jsem se dokonale poznal:
"Psychotropics, defined as medical preparations used to induce a trance,
euphoria, or depression. Referred to as "slow-acting mines," they could
be slipped into the food of a politician or into the water supply of an
entire city. Symptoms include headaches, noises, voices or commands in
the brain, dizziness, pain in the abdominal cavities, cardiac
arrhythmia, or even the destruction of the cardiovascular system."
"Psychotropika, definovaná jako lékařské přípravky, používané k uvedení
do transu, euforie nebo deprese. Připodobněny k "pomalu působícím minám",
mohly by být podstrčeny do potravy politika či do vody, zásobující celé
město. Symptomy zahrnují bolesti hlavy, šumy, hlasy nebo příkazy do
mozku, závratě, bolesti v břišních dutinách, srdeční arytmii, či dokonce
zničení kardiovaskulárního systému."

To byl opravdu jen začátek, jak mě varovala tehdy Seilerova manželka,
též oběť jeho pokusů. Po patnácti měsících, v průběhu kterých tyto jedy
působily pouze na jednotlivé orgány, zasáhly konečně centrální nervový
systém, což v mém případě vedlo postupně k úplné invaliditě.
Na Slovensku jsem neměl nikdy svůj vlastní byt. Přespával jsem na
vysokoškolské koleji, kde nebyly chladničky. Jídlo jsem měl tedy uloženo
v chladničce ve své pracovně na fakultě, kterou mi fakulta zapůjčila
těsně předtím, než se objevily první příznaky bolestí. Zajímavé bylo, že
si Hubač po první čtyři roky, co jsem u něj byl, vždy přál, aby všechny
průchozí dveře mezi pracovnami byly otevřené kvůli rychlejšímu průchodu.
Ode mne si rád bral sladkosti. Poslední, pátý rok, si už žádné potraviny
ode mne nebral a požadoval, aby dveře ke mně byly zavřené. Nejprve se
vymlouval, že na něj táhne průvan. Když jsem mu jednou řekl, že je venku
úplné bezvětří, vymlouval se, že v mé pracovně před mým příchodem byla
laboratoř, a kdosi tam prý kdysi vylil nedopatřením rtuť, a on prý je na
to citlivý, má potíže s pamětí, a tuto výmluvu pak vždycky opakoval,
když nebyly dveře náhodou zavřeny.
Stopy rtuti musely přece po letech už dávno vyprchat, a i kdyby ne, proč
začal zavírat moje dveře až po čtyřech letech, co jsem tam seděl? Musel
být tedy alespoň do jisté míry informován o tom, že se v mé pracovně
něco nebezpečného skrývá. Tím se spolupodílel s Vladimírem Seilerem a
dalšími, dosud nezjištěnými pachateli, na

8) trestním činu úmyslného těžkého poškození na zdraví
s následky trvalé invalidity.
Jelikož jsem tehdy neměl ani nejmenší potuchy o tom, že by zrovna mé
potraviny mohly být kontaminovány, sám jsem je požíval a připravoval z
nich občerstvení náhodným návštěvám. Tím se Hubač rovněž spolupodílel s
výše jmenovanými na

9) trestním činu veřejného ohrožení.
Přestože jsem stále Hubačovi opakoval, že v tak nelidských podmínkách
není možné dále pokračovat (tehdy jsem si ještě stále mylně myslel, že
stojí na mé straně), ujišťoval mě jen sliby, že mé práce nejprve sám
prosadí venku, přičemž apeloval na své bohaté kontakty v zahraničí a na
lepší znalost angličtiny, neboť v Kanadě dělal aspiranturu, a až budu
známý, dostane mě ven. Sám potom odcestoval a vybavil trvalá místa na
univerzitách pro Annu Balkovou v USA a Pavla Mäsiara v Kanadě. Balková
byla tehdy zaměstnána na Slovenské akademii věd, jako studentku ji kdysi
sexuálně zneužíval, a na nátlak jejího vydírání ji připisoval na mé
práce, na základě čehož dostala podvodným způsobem v USA místo. Mäsiar
byl rovněž zaměstnancem akademie, nic nepublikoval, ale Hubač byl
tajnými mafiánskými vazbami mezi rodinnými klany nějakým záhadným
způsobem zavázán jeho otci, tak ho rovněž na mé práce připisoval.
Balková ani Mäsiar přitom neměli vůbec žádný důvod k emigraci, snad jen
ten, že měli v kádrových posudcích napsáno, že jejich papínkové byli
vyhozeni z komunistické strany. Přitom žádné vlastní publikace neměli,
aby se mohli v zahraničí poctivě presentovat, nebyli komunistickým
režimem bezprostředně terorizováni, trestně stíháni, ani jinak
pronásledováni jako já, a na rozdíl ode mne oba vlastnili v Bratislavě
byty a měli dobré rodinné zázemí. Tím se Hubač vůči mně dopustil

10) trestního činu odmítnutí pomoci v ohrožení života,
neboť ačkoli to bylo v jeho kompetenci a možnostech, ven mě nedostal,
ani se nepokoušel cokoli vybavit, a navíc mé práce ukradl a presentoval
je v USA jako vlastní výtvor. To, co měl ode mne, bylo v zahraničí
úspěšné a bylo publikováno i knižně. Jenže Hubač se pokoušel o další
rozvíjení aplikací, kde se ukázalo, že tomu, co předvádí, vlastně vůbec
nerozumí, a to vyvolalo podezření, zda jsou ty práce pro budoucnost k
něčemu dobré. Tím znemožnil etablovací proceduru mých prací na mnoho
desítek let, a odřízl mě od aktivních zahraničních kontaktů.
Jako by to nestačilo, dohodl se Hubač na radu komunistického zločince
Rudolfa Zahradníka, dnešního presidenta České akademie věd, který tehdy
držel v moci finanční zdroje k projektu, na kterém jsem pracoval, se
svým bratrancem, důvěrníkem StB Dušanem Chorvátem, kterému dělal
zástupce v šéfování katedry, na mém bezdůvodném vyhození a dalšímu
zamezení mé možnosti dále pracovat v oboru, abych ho nemohl ohrožovat.
To se dařilo a dosud daří Rudolfu Zahradníkovi velmi úspěšně, neboť jako
komunistický udavač si v komunistické totalitě vybudoval československý
monopol v oboru kvantové chemie (viz důkazní materiál na
http://members.tripod.com/gamma_photon/index.html). Tím se Hubač spolu s
Chorvátem a Zahradníkem dopustili spolupachatelství

11) trestního činu úmyslného bránění ve výkonu profese.
Abych už nikde v komunistickém Československu nemohl dostat místo,
posílali na mě Hubač, Zahradník a další člen Zahradníkovy komunistické
mafie Miroslav Urban na všechna pracoviště, která připadala v úvahu, že
bych mohl ve své práci pokračovat, udání, že jsem protikomunistický
živel, což může potvrdit můj bývalý šéf Pavol Baňacký, který mě tehdy
přijal i navzdory těmto udáním, a ředitel chemického ústavu
přírodovědecké fakulty v Bratislavě prof. Sutoris, který ona udání
osobně obdržel. Tím se Hubač, Zahradník a Urban dopustili
spolupachatelství

12) trestného činu pomluvy
za účelem udržení si podvodného monopolu v oboru kvantové chemie v
bývalém Československu, založeném na krádeži prací a doživotní likvidaci
jejich pravých autorů všemi prostředky, až po bestiální týrání policií,
soudními procesy s fingovanými obviněními z vražd, které se nikdy
nestaly, a tajnými zbraněmi, používaných v bývalém sovětském impériu k
selektivnímu teroru. Jejich cílem byl pak bezpracný život na výsluní ve
vysokých funkcích za zpronevěřené peníze českých a slovenských daňových
poplatníků.

Rudolfu Zahradníkovi jsem zaslal dne 29. března 2000 přímo z podatelny
presidia AVČR soukromý dopis, vyzývající ho k aspoň částečné nápravě
napáchaných křivd (viz příloha 7). Zahradník však zarytě mlčí jako hrob
a vůbec neodpovídá na žádné dopisy (viz
http://members.tripod.com/gamma_photon/index.html). Jelikož poslední
pokus o smírčí řešení selhal, žádám tímto orgány činné v trestním
řízení, aby celou záležitost řádně prošetřily, případně zjistily další
důležité okolnosti celé kauzy, mně doposud neznámé, aby stanovily podíl
viny a odpovědnosti jednotlivých spolupachatelů, případně institucí, pro
které pracovali, aby se postaraly o nápravu napáchaných křivd a škod, a
navrhly rozumnou formu odškodnění, neboť v invalidním stavu nemám žádnou
další možnost náhradního uplatnění, adekvátní sociální komunikace a
výdělku. V souvislosti s touto kauzou podávám dále trestní oznámení na neznámého
pachatele pro

13) trestní čin vraždy
mého strýce Rev. Bro. Johna Svrčka, která se odehrála v lednu 1989 v
Kuala Lumpur v Malajsii za dosud nevyjasněných okolností. Můj strýc
patřil k předním osobnostem slovenského katolického exilu (viz příloha
1). Ve třicátých letech byl vyslán pražskými saleziány na studia do
Paříže a posléze do Londýna. Po ukončení studií v Londýně vstoupil do
řádu školských bratří, a protože ovládal aktivně sedmnáct jazyků, byl
vyslán ještě před válkou v rámci tehdejšího britského impéria do zemí
Indočíny. Byl občanem Spojeného království, proto zasílám kopii tohoto
trestního oznámení rovněž na Britskou ambasádu v Praze. Ve službách
Jejího Veličenstva pracoval aktivně i za druhé světové války, kdy byl v
Malajsii zatčen japonskými důstojníky a odvlečen do japonského
koncentračního tábora v Tichomoří, kde zažíval útrapy, srovnatelnými
snad jen s těmi, popisovanými ve slavném filmu Motýlek. Po americkém
osvobození byl za zásluhy v boji proti fašismu vyznamenám doživotním
řádovým titulem „Reverend Brother“ (ctihodný bratr). Po válce se vrátil
do Československa, ale ihned vycítil blížící se temná mračna
komunistického puče, tak již v roce 1946 odcestoval zpět do Singapuru,
protože správně vytušil, že by v této zemi nemohl nadále vykonávat své
poslání. Tam potom po rozpadu britského impéria přijal malajské
občanství.

Do Československa se mohl poprvé po dlouhých letech jet podívat na své
rodiče (mé prarodiče) až v době uvolnění na konci šedesátých let. Za
doby Husákovy normalizace začala opět hysterická kampaň proti
slovenskému katolickému exilu. Musel před pasovou kontrolou a dalšími
našimi úřady zatajovat své poslání a představoval se proto jako civilní
učitel. Zachraňovalo ho pouze, že nebyl na seznamu komunistických
emigrantů, protože stačil odejít včas ještě v roce 1946. I přesto byl
naší státní bezpečnosti podezřelý, a tak za ním vyslala až do Malajsie
šestinásobného agenta StB Jaroslava Zýku z pražské přírodovědecké
fakulty, blízkého kolegu a přítele komunistického zločince Rudolfa
Zahradníka. Zýka měl za úkol zjistit poslání mého strýce v Malajsii,
kontaktovat se s ním, a vetřít se do jeho přízně tím, že bude naříkat,
jak to má jako nekomunistický a věřící profesor těžké s vycestováním.
Můj strýc věděl o komunismu hodně, ale prakticky s ním nikdy nepřišel do
kontaktu, natož aby věděl o konspiračních metodách a tricích vysokých
agentů StB. Zýkovi uvěřil, a Zýka se mu nabídl, že mu pomůže s
udržováním kontaktů s československou podzemní církví, které se daly pro
strýce přes železnou oponu jen stěží udržovat. Potom vždycky pravidelně
vítal strýce na ruzyňském letišti. Měl jsem tehdy velké problémy s
režimem, tak Zýka strýci slíbil, že mě pošle na diplomku k Zahradníkovi,
a ten mě dostane přes čáru. Jak to se mnou dopadlo dál, je podrobně
rozepsáno v příloze 1. Když Hubač v roce 1988 ukradl mé práce, odjel s
nimi do Ameriky a mě vyhodil, říkal jsem to stýci při jeho poslední
návštěvě téhož roku, jak jsem se v Zahradníkově mafii šeredně zklamal.
Na strýci jsem ale viděl, že je úplně bezmocný a velmi vystrašený, jako
by se bál, že je v ohrožení života. Co bylo zajímavé, že Zýka strýce při
jeho poslední návštěvě na Ruzyni nevítal, ani se s ním už nesešel. Strýc
tedy zřejmě neoznámil Zýkovi svůj přílet, jak to předtím vždycky
dělával, ale nechtěl mi nic říkat. Zřejmě měl jen podezření, na které
tehdy neměl podložené důkazy, protože Cibulkovy seznamy ještě
neexistovaly. Byl tu tehdy celé čtyři měsíce, stále cestoval, byl velmi
nervózní, neklidný, a něčeho hrozného se bál. Nikdy neřekl ani nebližším
příbuzným, kam cestuje. Naznačoval jen, že musí být velmi, převelmi
opatrný, protože všechny jeho schůzky byly zatím vždy někým vyzrazeny StB.

Za pár měsíců po jeho návratu do Malajsie přišla od jednoho jeho
spolubratra ze St. Johnęs Institutu v Kuala Lumpur, kde působil do svých
sedmdesáti let jako ředitel, smutná zpráva, že strýc tragicky zahynul.
Šel údajně na nějakou akci v doprovodu řeholníků a noviců, a najednou se
nečekaně vyřítilo v plné rychlosti auto a namířilo to zrovna na něj.
Řidič musel mít celou akci dopředu pečlivě připravenou. Proč musel ale
kolovat po celém příbuzenstvu jen jeden jediný dopis od jednoho jeho
spolupracovníka, který podrobnosti vyšetřování jeho záhadné smrti
nevěděl? Proč jsme všichni pozůstalí nedostali vyrozumění od policie a
od malajské vlády, případně od československého zastupitelství v
Malajsii?

Žádám proto vyšetřovací orgány o řádné vyšetření okolností záhadného
úmrtí mého strýce. Co se týče mých posledních rozhovorů se strýcem,
dával najevo i svůj strach z rozpínajícího se islámského fundamentalismu
v Malajsii po vzoru fundamentalismu palestinského a íránského, který v
prostředí smíšených kultur nejvíce ohrožoval křesťany, buddhisty,
hinduisty a občany židovského původu. Jiné nepřátele, pokud je mi známo,
můj strýc neměl. To je vše, co o jeho smrti vím, a více už nemohu sám
rozhodnout, zda za jeho fyzickou likvidací stáli islámští
fundamentalisté nebo Zahradníkova mafie. Možná nechtěně zjistil o této
mafii hrozné věci. V roce 1989 už byly všechny nejvyšší mocenské špičky
informovány o blížícím se převratu. Rudolf Zahradník byl již tehdy
předurčen do funkce budoucího presidenta akademie věd, aby byly
spolehlivě zachovány všechny estébácké špičky nadále v akademii a ve
školství. Kdyby strýc po pádu totality promluvil, a mohl se přitom opřít
o Cibulkovy seznamy, Zahradník by se rozhodně nestal presidentem
akademie a Hubač by nekandidoval na post československého velvyslance v
Kanadě a nebyl by ani presidentem volební kampaně za zvolení Magdy
Vašáryové do funkce presidenta Slovenské republiky. Musel proto můj
strýc zemřít?
 
V Karlových Varech 24. května 2000
Michal Svrček
 
------------------------------------------------------------------------

 
 
 

Než kohout třikrát zakokrhá...
erekce na trestní oznámení...

----- Original Message -----
From: "Vladimír Grnja" <vladg@eunet.yu>
No Message...
 
----- Original Message -----
From: "Peter Soták" <fara.dobraniva@nextra.sk>
No Message...
 
----- Original Message -----
From: "Michal Zajden" <zajdenm@atlas.cz>
Ahoj Ivan, Tvoja korenšpondencia z Michalom ma však vyvádza z miery...
Nie som ani slobodomurár, ani boľševik, ani antikomunista či chytač
Štbákov...

Tuším niekomu z nás šibe, ale komu?
Citím chlad a koniec piateľstva. Potom všetkom čo sme spolu prežili
nechápem
a nechcem chápať.
P.S. Maran atha
Mišo Zajden

----- Original Message -----
From: "Eľko Ivan" <elko@nr.sanet.sk>
Dalo by sa o tom rozprávať celú noc. Je to monumentálne trestné podanie,
tak bizardné, že sa skôr javí ako stará keltská sága a nie ako
skutočnosť. Práve preto neviem, či sa ním niekto bude zaoberať. Napíš
mi, čo sa zatiaľ s celou vecou deje... Obdivujem Ťa za Tvoj literárny
výkon. Muselo Ťa to stáť síl... Text je veľký a vážny...
Tak teda: Boh s Tebou, Michálek... srdečne Ťa pozdravujem. Drž sa a
peknú Nedeľu po Vstúpení...
Tvoj milujúci I.

_______________________________
HLAS ZE ZÁHROBÍ
----- Original Message -----
From: "Prof. Karol Nandrásky" <hades@theotherworld.com>
Chlapci, čo ste to porobili? A Vy, Eľko, ja sa Vám čudujem, ako ste sa
práve Vy do takejto party dostal!
------------------------------------------------------------------------
NB:
....Teď už konečně začínám chápat, proč farářka Zuzana Bartáková
vyrývala v poledne do zdí kostelů kosáky a kladiva a o půlnoci na
hřbitovech hákové kříže na pomníky. Váš Michálek
 
------------------------------------------------------------------------

a reakce

From: "Ing. Václav Čechura" <vvcc@atlas.cz>
To: "Michal Svrček" <michal.svrcek@telecom.cz>
Sent: Thursday, June 15, 2000 11:43 AM
Subject: Re: Trestni oznameni

Vážený pane doktore,
promiňte mi, prosím, mou snad již desetidenní odmlku. Mám v poslední době
opravdu velice málo času. K Vašemu poslednímu mailu se ještě vrátím, nyní
bych se však chtěl jen alespoň krátce zmínit o Vašem trestním oznámení,
které jste podal 24. května 2000 Policii ČR a Okresnímu státnímu
______________________________________________________________

DALSI CLANEK