S jedním z prvních a nejzasvěcenějších kritiků Klausovy ekonomické reformy se na stránkách našeho listu, Týdeníku Politika, nesetkáváme poprvé a věříme, že ani naposledy. Tentokrát jsme využili jeho opětovné květnové přítomnosti v Praze a požádali o následující rozhovor:

V úvodu bych chtěl požádat o srovnání základních momentů ekonomického vývoje v zemích východní Evropy po tzv. revolucích v roce 1989.

Ve většině těchto zemí dochází k tomu, že se začíná postupovat podle představ a určitých tlaků Mezinárodního měnového fondu. MMF se víceméně již od druhé světové války zabývá intervencí v ekonomikách méně rozvinutých zemí a je jedním z prvních a zcela programových nositelů tzv. rychlých, šokových reforem. Toto pojetí může mít určité oprávnění a dopad v zemích, kde přece jen existují zbytky kapitalistických systémů, soukromého hospodářství nebo zbytky volnějších cenových politik. Domnívám se, že u nás, a ve střední Evropě vůbec, tyto základní předpoklady chybí a tudíž nelze země, které nemají ani rudimentární články tržního hospodářství, vystavovat těmto šokům. Aby šok byl efektivní, musel by existovat pružný samoorganizační systém, který by na něj mohl přiměřeně reagovat. Znovu opakuji - u nás nic takového není. Čili se domnívám, že ve většině zemí východní Evropy došlo k tomuto - řekl bych technickému, ale zároveň i tragickému omylu. Řešení nespočívá pro dané země ani v postupu šokovém, ani v postupu pomalém, ale v postupu správném. Jinak řečeno, mělo by se vycházet ze skutečných ekonomických a společenských podmínek.

V čem vidíte nejpodstatnější nedostatky Klausovy ekonomické reformy?

První vidím v řazení reformních ekonomických kroků. Privatizace a restituce musí předcházet nebo minimálně být souběžná s demonopolizací. Teprve po úspěšném "nastartování" těchto mechanismů se může přejít k fázované liberalizaci cen současně s fázovanou liberalizací mezd, a s tím by měla samozřejmě souviset i kontrola průběhu jednotlivých reformních kroků. Domnívám se, že každý měsíc by měla být vydávána zcela objektivní zpráva o průběhu reformy, aby parlament měl možnost vyžadovat od ministerstev a jiných výkonných orgánů okamžité kroky k nápravě.

Druhým základním nedostatkem je zcela byrokratický přístup při dělení na malou a velkou privatizaci. Každá ekonomika, bez ohledu na politický řád, má určitou logiku - tj. surovinové zdroje, zpracovatelský průmysl, distribuci a konečnou realizaci u konzumentů. Tato vertikální návaznost musí být privatizována jako celek. Není možné ji horizontálně rozřezat na části (malá a velká) a privatizovat tyto části odděleně, přičemž vetší, návratné články onoho řetězce zůstávají monopolní. Tady víceméně došlo k politickobyrokratickému kroku, protože se zdálo, že např. malé podniky bude snazší privatizovat. Z ekonomického hlediska to však nedává smysl. Tržní hospodářství totiž může vzniknout pouze v celých řetězcích.

Třetím nedostatkem je zavádění centrální, federálně řízené monetární politiky (tj. manipulace peněz v oběhu, manipulace mezd i cenových relací). To vše má smysl pouze tehdy, jestliže existuje plně vyspělé tržní hospodářství. Monetaristická politika Západu, i když nikdy nebyla zvlášť úspěšná, přece jen má určité oprávnění v tom, že pro její jemné dolaďování existuje trh, který na to případně může reagovat. Čili Klausova reforma se použitím svých nástrojů chová, jako kdyby trh už existoval. Klaus a jeho lidé se tedy soustředili na povrchní atributy trhu. Předpokládají, že zde už existují, a podle toho se snaží postupovat. Trh však samozřejmě musí nejdříve vzniknout, a vzniká pouze v lokalitách (v podniku, v obci, v oblasti - prostě v mikrosférách, kde se stimuluje soukromé podnikání a hlavně konkurenční prostředí). Nikdy nemůže vzniknout nějakým centrálním dekretem nebo centrální manipulací.

Těch chyb je opravdu obrovské množství, a abych se přiznal, často jsem se zamýšlel nad tím, co je vlastně v oněch krocích a opatřeních ekonomicky podstatné. S mnoha kolegy jsem se shodl, že nenacházíme nic!

Jiným nedostatkem je např. pojetí privatizace ve smyslu prodeje akcií státních podniků státem, aniž by stát měl jakékoli oprávnění s těmito akciemi manipulovat, protože nejsou ve státním vlastnictví. Přitom výtěžek prodeje nezůstává v podniku (člověk by logicky předpokládal, že účelem bude zvyšování národního kapitálu), ale je odčerpáván do státní pokladny, kde nemá absolutně žádnou funkci.

Nebo si vezměte prodávání drobných podniků v aukcích za hotové. Tedy opět - tam, kde je kapitál nejvíc potřebný, tzn. v malých obchodech, prodejnách, provozovnách, tam se odčerpávají úžasné sumy, které se odvádějí z místa, kde by měly fungovat a převádějí se do centra, kde leží ladem. Z tohoto hlediska je malá privatizace jenom vhodným nástrojem na přepírání a záchranu špinavých peněz, které tímto získávají legitimitu. Kdyby šlo o člověka obyčejného, nenomenklaturního podnikatele, tak už po samotném zakoupení objektu zůstává bez kapitálu. A vypůjčit si u nás dnes kapitál je zoufalý problém, protože např. úrokové míry jsou neuvěřitelně vysoké, přes 25%! Ono zde v podstatě nejde ani o privatizaci, ale o zakoupení práva pronajmout si podnikání na dva roky, což je ve světě bezprecedentní. Aby někdo musel platit tak obrovské sumy za právo platit nájem! Jestliže mám platit nájem za nějaký obchod, maximum, co se ode mne může požadovat je, abych platil vlastníkovi nájem. Tady mělo být jako první provedeno zvlastnění těchto objektů, převedení z rukou státu do rukou soukromých, aby nájemci už mohli spolupracovat se skutečnými vlastníky a mohli si od nich pronajímat dlouhodobě. A tak bych mohl ještě dlouho pokračovat. Klausova reforma je z mého hlediska souhrnem nedostatků!

Nedostatky, které jste vyjmenoval, jsou natolik závažné, že se přímo vnucuje otázka, zda se i průměrně vzdělaný ekonom může dopouštět podobných chyb neúmyslně, nevědomky...

Tato otázka je velmi závažná. Jde o diletantství, o naivitu, neschopnost... nebo je to vyraz velmi promyšlené strategie, která nemá s neschopností nic společného? Nevidím do toho natolik, abych se na podkladě faktů mohl přiklonit k jedné nebo druhé verzi. Nicméně, ať už je blíže pravdě ta či ona, obě vedou ke zničení československého hospodářství a obě jsou pro scénáristy této reformy nepřípustné. Třetí možnost tady, myslím, neexistuje.

Mohl byste charakterizovat současný stav našeho hospodářství v porovnání s jeho stavem těsně před listopadem 89?

Ať už máme podezření vůči statistickému úřadu jakákoli, přesto přichází s určitými údaji, které zcela jasně ukazují, že došlo k poklesu výroby o 25 %, což je v dějinách čs. ekonomiky bezprecedentní. Čili dnešní krize předstihuje krizi 30. let. Ve stavebnictví poklesla výroba o 35 %, a jsem přesvědčen, že v některých odvětvích až o 50 %. Ale i samotných 25 % je katastrofální pád v jakékoli ekonomice. Projevy tohoto stavu nejsou samozřejmě okamžité, ale jeho důsledkem je rušení, ničení a vybíjení výrobních kapacit jak v zemědělství, tak v průmyslu, a důsledkem ničení kapacit je zvyšování nezaměstnanosti. To vše jsou momenty, které teprve přijdou. Redukování kapacit se projeví tak za půl roku, za rok, kdy se ukáže, že už nemůžeme výroby zvýšit zpět na původní úroveň. A co se týká nezaměstnanosti, ta se plně projeví také až na podzim, protože zatím u nás existuje víceméně skrytá nezaměstnanost, charakterizovaná udělováním dovolených, uvolňováním na určitou dobu apod. Prostě to ještě není ta čistá, konečná nezaměstnanost. Tuto problematiku lze uzavřít konstatováním, že od listopadu 89 došlo k velmi výraznému poklesu a zničení výroby, a že toto vše je nutno připsat bohužel už onomu půldruhému roku. Nedá se to zjednodušit odkazem na dědictví předchozího systému.

Bazarový výprodej národního majetku je klasickým, řekl bych nosným prvkem Klausovy ekonomické reformy. Za jakých předpokladů bude možné onen vyprodaný majetek získat zpět? Bude to vůbec možné?

Co se týká malé privatizace, tam určitá možnost návratu existuje, právě proto, že se jedná o již zmiňovanou dvouletou lhůtu pronájmu. Jestliže se clo dvou let podaří přesvědčit parlament a veřejnost, že se jedná víceméně o ústavně ne zcela průhledný a čistý způsob privatizace, pak zde možnost konečného převodu do skutečně soukromých rukou - vzhledem k tomu, že stát zůstává držitelem a nájemcem, a nejde tudíž o privatizaci jako takovou - pořád ještě existuje.

Co se týká velké privatizace - byť sice ještě nenastala, nese v sobě daleko větší nebezpečí. Když si vezmeme třeba případ Volkswagenu a mladoboleslavské Škodovky, tam ona návratnost už není možná. Škodovka se nám už nikdy nevrátí, ta už byla prodána! A jestliže by se uvedený příklad měl považovat za model - podle slov ministra Vrby a jeho poradce D. Arbese, znamenalo by to, že skutečně dojde k nezvratnému výprodeji velkých průmyslových celků do zahraničí. Volkswagen získal výlučná práva na nákup 70 % akcií do roku 1995, což znamená zajištění naprosté kontroly, a to zase znamená, že se jedná už o německý podnik! Dalších 30 % akcií zůstává v rukou státu. Ten si může oněch 30 % buď ponechat a účastnit se jako státní holding ve spolupráci s Volkswagenem (vznikl by nám tady určitý státně kapitalistický podnik, což je neštěstí, protože to jsou přesně ty typy podnikové organizace, které známe z 30. let z Itálie a z Německa, abych tak řekl - státní fašismus) nebo je prodat veřejnosti prostřednictvím Kupónu. Ovšem Volkswagen proti této druhé možnosti velmi vehementně protestoval a v již podepsané a potvrzené smlouvě si vyžádal formulaci, že dojde-li k odprodeji zbývajících 30 % akcií do rukou našich občanů, že tyto akcie nebudou mít žádné volební právo. To znamená, že budou čistě finančními papíry bez jakéhokoli vlivu čs. občanů na průběh výroby a investice pro Volkswagen.

Navíc, co se týká pozemků, na kterých Škodovka stojí, došlo (i přesto, že nemáme zákony, které by to upravovaly a nemáme ústavu, která by se k tomu vyjadřovala, a že se nekonalo referendum) k udělení specifických výjimek a záruk pro Volkswagen, že jakékoli nároky na ony pozemky od soukromých držitelů nebudou akceptovány. Jediný relativní "klad" na tomto eventuálním modelu lze spatřovat snad v tom, že došlo alespoň k záchraně určitého počtu pracovních příležitostí pro naše lidi, které však nebudou ani vlastnické, ani ovlivňující, ale zcela námezdní. Onen počet však může být za tři, čtyři roky volně doplňován, zvláště v manažersko-expertní formě, německými zaměstnanci.

Jak jistě víte, došlo i k odprodeji značky Škodovky. K nezvratnému odprodeji za cenu asi 200 miliónů korun. Proti přání všech zaměstnanců Škodovky. Nedávno jsem slyšel pana Klause, jak říkal, že kdyby někdo chtěl prodat Plzeňský pivovar, byl by blázen. Přitom Škodovka už je nenávratně pryč! Naši investoři, podnikatelé a zaměstnanci už NIKDY nebudou schopni vytvořit kapitál, kterým by mohli akcie Škodovky na volném trhu znovu nakoupit. To už potom budou obrovské ceny. Škodovka prostě zůstává německým podnikem...

Existují nějaké podstatné rozdíly mezi ekonomickou reformou polského ministra financí Balcerowicze a naší reformou ministra Klause?

V podstatě se jedná o dvě úplně stejné koncepční metody, mluví se o Balcerowiczově-Klausově přístupu. Řekl bych, že koncepčně je to jeden a týž proces, s tou výhradou, že není aplikován ve stejných podmínkách (v Polsku jsou poněkud odlišné od našich), a proto samotný průběh nemusí být zcela identický. Podstatnější rozdíl, který se v poslední době projevuje, spočívá v tom, že Poláci si mnohem víc uvědomují nefunkčnost Balcerowiczovy reformy. Při nedávné Walesově návštěvě v Londýně jsem se dočetl, že polský prezident připravuje na období kolem 8. května 1991 televizní kulatý stůl, za který zasednou jak tzv. vládní, tak i opoziční ekonomové. Polsko má tu výhodu, že tam opoziční ekonomové skutečně existují. Walesa bude tuto výměnu názorů moderovat a v Londýně slíbil, že další kroky ekonomické reformy budou upraveny nebo celá reforma usměrněna na základě výsledků této diskuse. Proslýchá se, že pokud výsledky kulatého stolu nedopadnou pro vládní ekonomy příznivě, Walesa je připraven zbavit se Balcerowicze. V tom je velký rozdíl mezi Polskem a Československem. Přál bych si, aby stejný kulatý stůl uspořádal v brzké době i prezident Havel. Ani situace ve východním Německu nikterak nenasvědčuje tomu, že by Němci chtěli ekonomiku bývalé NDR reformovat šokem.

Stejně jako politické i ekonomické pojmy zdegenerovaly postupem času do velice zkreslených představ a ona degenerace slouží k účelovému manipulování s veřejností. K nejužívanějším ekonomickým pojmům patří v současné době "inflace" a "kapitál".

Inflace se většinou definuje tak, že je v oběhu příliš velké množství peněz, respektive že je více peněz, než dostupného zboží. To znamená, že tím vzniká tlak na ceny a ty se zvyšují. Tato definice však vůbec nevysvětluje, proč je tak velké množství peněz v oběhu. Inflace je výsledkem nedůvěry hlavně spotřebitelského a podnikatelského obyvatelstva v hodnotu peněz - ve smyslu vhodných budoucích investičních příležitostí. Jestliže nemám důvěru v ekonomy, v zákony, ve vládu, jestliže nevěřím ničemu v této ekonomice, nebudu peníze ani investovat, ani spořit, ale budu je co nejvíce a nejrychleji utrácet, protože mají hodnotu pouze v daném momentu, pro budoucnost je jejich hodnota nepodstatná. Jediným správným bojem proti inflaci není odčerpávání peněz, protože to jen dále zvyšuje nedůvěru v peníze, ale vytváření investičních příležitostí (vycházejících však ze zákonných záruk), aby lidé poznali a pochopili, že je pro ně výhodnější určité množství peněz uložit nebo investovat, než okamžitě konzumovat.

Pokud jde o kapitál. Tradičně se za kapitál považují peníze, technologie a fyzické statky. Osobně se přikláním k názoru, že základní formou kapitálu je znalost a vědění, jak s těmito penězi, statky, s technologiemi a podniky nakládat. A jestliže vědění a znalosti, které opět souvisejí s právními jistotami, nejsou, hromada peněz zůstane hromadou peněz a nikoli kapitálem. Kapitál je vědění, znalost, co s těmi penězi podniknout. Tím se peníze stávají kapitálem. Totéž lze říci o technologiích apod. Sebevětší půjčky, sebevětší finanční injekce a technologie jsou sice nutným předpokladem, ale při absenci hlavního kapitálu - vědění a znalostí - zůstanou mrtvými, zcela neefektivními. Dokonce bych řekl, že povedou i k velkému zklamání. Vědění, jako nejdůležitější kapitál, se však u nás absolutně zanedbává.

Naše čtenáře budou jistě zajímat ohlasy na Klausovu ekonomickou reformu v odborných zahraničních sdělovacích prostředcích. Jaké jsou vaše konkrétní poznatky?

Jak jsem již uvedl, Klausova ekonomická reforma vychází z principů Mezinárodního měnového fondu. To je víceméně finanční bankéřská instituce, jejímž základním cílem je stabilizace státu v tom smyslu, že stát bude schopen splácet půjčky bez velkých potíží. Řekl bych, že z těchto důvodů mezinárodní finanční a bankovnická veřejnost, která se zabývá umisťováním spekulativního - tedy toho mrtvého kapitálu, tj. financí jako takových, se dívá takřka životně na Klausovu reformu jako na kladnou, aby u nás mohli peníze alespoň krátkodobě umísťovat, se zárukami státu na jejich zhodnocení. Pokud se týká skutečného kapitálu, toho živého, podnikatelského, toho, který jde přímo do podniku za myšlenkou, za výrobním procesem, za výrobním programem, tak takový kapitál sem nepřichází. V těchto kapitálových podnikatelských kruzích jsou pohledy na Klausovu reformu mnohem méně příznivé a naopak - stížnosti se množí tím, že podmínky pro zahraniční podnikatelský kapitál (na rozdíl od spekulativního) vytvářeny nejsou. Jde o to, abychom měli nikoli státní, ale plně soukromé podniky, které by zcela bez ministerstva financí a bez ministerstva hospodářství byly schopny - na základě projektů, licencí, myšlenek a nápadů - uzavírat samy smlouvy se zahraničními podnikateli a samy přitahovat zahraniční podnikatelský kapitál za účelem určité činnosti. A k tomu u nás nedochází! V poslední době vystoupil proti Klausově ekonomice velmi tvrdé i sám profesor Friedman a na politicko-strategické úrovni i H. Kissinger - specificky a jmenovitě proti způsobu, jakým je v Československu ničena ekonomika. Názory vůči Klausově reformě se na Západě vyvíjejí a postupně se začínají přiklánět na stranu její negace.

Týdeník Politika, 9.5.1991; připravil Josef Tomáš

Soukromý vlastnický vztah k podniku či majetku, jakož i k výsledkům čí výnosům z jejich použití, je základním předpokladem úspěšné ekonomiky moderního typu. Tradiční poměr prosté námezdnosti či zaměstnanosti tento nutný vztah nevytváří.

Důvodů pro překonávání tradičních zaměstnaneckých vztahů ve vyspělém světě je několik:
1) Výroba a její produktivita je stále víc závislá na kapitálu (technologie, vybavení,
know-how a peníze) a stále méně na lidské práci. Práce přestává být dominantním
faktorem, hodnota kapitálu roste, cena práce klesá. Za těchto podmínek nesmí být
lhostejné, kdo je vlastníkem kapitálu.
2) Znalosti a know-how se stávají základní složkou kapitálu, důležitější než peníze.
Znalosti a schopnosti přitahují peníze, ne naopak. Znalosti se nedají kupovat po částech
jako lidská práce. Znalosti jsou neoddělitelně spojené s celou osobou. Zatímco
námezdní poměr postačuje k vynaložení práce, k vynaložení znalostí (samosprávy,
zodpovědnosti, inovací, vynalézavosti a vlastnického úsilí) je nezbytný dlouhodobý
spoluvlastnický poměr.
3) Demokracie občanská musí být doplněna a rozšířena o demokracii
zaměstnaneckou: demokracie nesmí být odložena jako nepříjemné zavazadlo před
branami podniku. Zaměstnanec, jako vlastník kapitálu, musí být autonomní, soběstačný
a ekonomicky kompetentní. Aby mohl převzít zodpovědnosti a povinnosti vlastnické,
musí získat možnosti ovlivnění svých výrobně-podnikatelských podmínek.

V moderní ekonomice jde tedy o to, aby se co nejširší zaměstnanecké vrstvy kapitalizovaly (podle svých zásluh a úsilí), a ne aby byly dlouhodobě vyvlastněny, odkázány pouze na vlastnictví upadajícího faktoru své pracovní síly. Jde tedy o naplnění Baťova hesla: "Každý dělník kapitalistou". Trvání na marxistické teorii práce vede k závěru, že je vlastně jedno, komu kapitál patří. Marxisté tento závěr realizovali tak, že udělali vlastníkem stát, tedy nikoho. Neokomunisté reagují tím, že vlastníkem je státní byrokracie, bývalá nomenklatura a zahraniční kupci. V obou případech zůstává většina národa odkázaná na prodej pracovní síly - jistý to recept k radikální transformaci v banánovou republiku.

Pro ČSFR a její budoucí generace je tedy životně nezbytné, aby byl vytvořen národní kapitál, národní kapitalisté, soukromé podniky a soukromý vztah obcí k podnikům. (Soukromým podnikem se nerozumí takový, jehož akcie či podíly jsou veřejně dostupné komukoli a kdekoli; samozřejmě za předpokladu potřebné částky hotovosti. V takovém případě jde o podniky veřejné, bezmocné, otevřené jak kontrole státu, tak kontrole zahraničních spekulantů.)

Je třeba programově odmítnout heslo neokomunistů: "Vždyť je to jedno, komu to vlastně patří". Není to jedno!
Opomíjíme zde dopady motivační, psychologické a ekologické, které ze spoluvlastnictví a účastenství vyplývají. Každý si zametá před vlastním prahem a nikdo si nezašpiní své vlastní hnízdo.


Odsávání kapitálu státem
Specifický problém ČSFR je nedostatek kapitálu v občanských a zaměstnaneckých vrstvách. Kapitálová chudoba je přirozeným dědictvím 45 let vyvlastňování, ale hlavně výsledkem agresivního odčerpávání kapitálu státem od ledna 1990. Stát není vlastníkem ničeho v ČSFR: Statky a majetky buď zkonfiskoval či uzmul bez náhrady, nebo vytvořil hrubým platovým a daňovým vykořisťováním občanů, zaměstnanců a jejich práce. Vše je tedy (několikrát) zaplaceno a stát nedisponuje ničím, zvlášť ne právem na přijímání dalších plateb a nezákonné odsávání občanského kapitálu. Formy odsávání kapitálu státem jsou vynalézavé a četné:
* Veřejné aukce za hotové, které převádějí kapitál z podnikatelské sféry (kde je ho
třeba) do státní pokladny (kde je zbytečný a "mrtvý").
* Výnosy z prodeje kupónů a podnikových akcií nezůstávají v podniku (kde jsou
funkční a nezbytné), ale přecházejí do státní pokladny, kde jsou "umrtveny". Státní dirigismus podnikové sféry nabývá krajních hodnot.
* Státním monopolům bylo povoleno maximální administrativní zvýšení cen (tzv.
liberalizace ledna 1991), a tím (přes vysoké daňové odvody) byly odčerpány příjmy a
úspory obyvatelstva do státní pokladny (kde jsou tyto prostředky "umrtveny").
* Zvýšení nájemného státem (tedy před vlastní restitucí a privatizací nemovitostí) je prostým aktem odčerpání občanského kapitálu, protože stát nemá nejmenší záměry cokoliv opravovat či uvádět do pořádku. Nová vlna veřejných aukcí po dvou letech odčerpá kapitál od těch, kterým byl již odčerpán v první vlně.
* Nesmyslně vysoké úrokové míry a omezování konkurence soukromých bank
nedovolují čerpání centralizovaného státního kapitálu, ale naopak, vysávají další kapitál od těch, kteří se zadlužili státu.
* Nerozlišování mezi "špinavými" a "čistými" penězi vede ke zvýhodňování
komunistické nomenklatury, zahraničních spekulantů a veksláků. Tím je národní kapitál (to, co z něho zbývá) vystavován nemorální konkurenci, která vede k jeho oslabení a přečerpání do státní pokladny.
Vše tedy nasvědčuje tomu, že kapitálově chudá ČSFR je i nadále kapitálově minována kosmopolitním státem a připravována na přímý odprodej zahraničním spekulantům. Proč k tomu muselo dojít a proč se národ nebránil, je již tématem pro budoucí historiky.
(Perličkou je, že náš národní kapitál zřejmě už není schopen vyrábět ani sodovky. Federální ministr financí si totiž nechal zaplatit cestu do Austrálie Coca Colou a vrátil se s myšlenkou prodeje Pražských sodovkáren téže společnosti. Místo podpory národního kapitálu předáváme výrobu našich sodovek a nealkoholických nápojů Novému Zélandu!)

Životní otázkou pro naši ekonomiku a autonomii Čech, Moravy a Slovenska proto je: Jak vytvářet národní kapitál? Jak neutralizovat vzrůstající roli federálního státu? Jak stimulovat národní (ne kosmopolitní) kapitalisty? Jak zkapitalizovat národ, který byl o svůj kapitál radikálně ochuzen?

Jak kapitalizovat národ

Odpověď na tyto otázky spočívá ve správném (nikoli radikálním) vytváření vztahů, tedy v privatizaci. Privatizace není ani zveřejňování vlastnictví (pomocí veřejných akciových společností), ani atomizace vlastnictví (pomocí naturálních Kupónů), ani odprodej vlastnictví (pomocí veřejných aukcí za hotové), ani rozprodej vlastnictví do rukou zahraničních spekulantů (pomocí ministerských dohod, provizí a korupce), ani podnikání státu (pomocí státních holdingů a akciových podílů). Privatizace je zvlastnění nevlastníků, převod majetků do soukromých rukou, do rukou národního kapitálu a národních kapitalistů. Malá a velká "privatizace" v ČSFR proto není privatizací, ale zveřejněním, postátněním a zkosmopolitněním národního vlastnictví.

Opravdová privatizace by měla probíhat bez účasti a diktátu státu, podle specifických podnikových a místních podmínek (reforma šitá na míru), pod dohledem Fondu národního (ne státního) jmění, podléhajícího parlamentu a ne ministrům, a za podmínek maximální pružnosti a podnikové autonomie.

Optimální formy privatizace pro ČSFR

Mezi vhodnými privatizačními nástroji a přístupy lze jmenovat následující, přičemž ani jeden není uvažován současnými "reformisty":
1) Přímá privatizace. Část akcií (podílů) je převedena na zaměstnance bezplatně, podle vzorce doby zaměstnání, zásluh a platového zařazení. Část je získána přímou koupí zaměstnanci (motivace: koupíš jednu, dostaneš další zdarma). Protože se nejedná o veřejný prodej, není přesné ocenění nutné. O případném prodeji části akcií veřejnosti rozhodnou až noví vlastníci.
2) Vinkulovaná privatizace. Veřejně vydražená cena se neodčerpá do státní pokladny, ale ponechá se v bance na vinkulovaném účtě nového vlastníka. Ten musí vydraženou částku proinvestovat v objektu během dvou až pěti let. Draží se tedy ne dle schopnosti platit, ale dle schopnosti podnikat (dlouhodobě investovat vlastní peníze). Nákup objektu a investice do objektu jsou dvě zcela rozdílné, v ČSFR nyní nerozlišované kategorie.
3) Vnitřní privatizace. Podnik poskytne skupině manažerů a zaměstnanců, kteří vložili minimální částku svých peněz, svého druhu "úvěr" na nákup dalších akcií. Tento vnitropodnikový "úvěr" je pak splácen do podnikového fondu z budoucích dividend, podílech na zisku a z osobních příjmů.
4) Úvěrová privatizace. Investiční konsorcium získá vnější úvěr (tuzemský, státní či
zahraniční), ručený existujícími aktivy podniku. Tento úvěr je poskytnut skupině manažerů a zaměstnanců, kteří předloží nejlepší projekt a mohou prokázat schopnosti a zkušenost. Za úvěr je provedena renovace a technologizace. Úvěr je splácen z běžných zisků po dobu 5-10 let. Každou splátkou je část vlastnictví převedena na původní skupinu. Konsorcium dohlíží a ručí.
5) Zahraniční privatizace převodem vlastnictví. Zahraniční investor zakoupí
investiční akcie a organizuje výrobu. Po prvních ziscích či dividendách se investorské akcie převádějí do podílů cílových vlastníků (tuzemští zaměstnanci a manažeři). Při 5 % převodu ročně by podnik přešel plně do tuzemského vlastnictví během 20 let. Stát všemožně zvýhodňuje tyto vlastníky s časovým omezením a znevýhodňuje či zakazuje zahraniční vlastníky bez časového omezení. Prvotní zahraniční investice (na zelené louce) jsou neomezené.
6) ESOP privatizace. Plán zaměstnaneckých akcií je založen na půjčce banky svěřeneckému fondu. Za tyto peníze fond zakoupí akcie svého vlastního podniku, které pak splácí z daňově odepsatelných dividend. Podle splácení dluhu jsou akcie převáděny na individuální kapitálové účty zaměstnanců (opět daňově zvýhodněno). Vlastnění zaměstnanců je tedy placeno z budoucích zisků podniku. ESOP (Employee Stock Ownership Plan) má mnoho dalších forem, které lze v ČSFR uvážit:
* LSOP (Leveraged ESOP). Zaměstnanecký fond je schopen spolupracovat s podnikem tak, že získá bankovní úvěr, který poskytne podniku. Podnik odpoví převodem odpovídající hodnoty akcií do fondu.
* MUSOP (Mutual Stock Ownership Plan). ESOP pro malé podniky, které si nemohou dovolit administrativní a konzultační výdaje. Je utvořen svěřenecký fond pro zaměstnance více podniků.
* CSOP (Consumer Stock Ownership Plan). Zemědělci-akcionáři získají vlastnictví výrobních podniků či veřejných služeb (elektrárna, pojišťovna), které mají monopolní vztah ke stálé skupině zákazníků. Zákazníci tak získávají kapitálovou účast na podniku, který dlouhodobě patronizují.
* GSOP (General Stock Ownership Plan). Jde o privatizaci veřejně vlastněných služeb (pošta, nemocnice, plyn, nafta, uhlí) do rukou specifických geograficky definovaných skupin a jednotlivců, kteří jsou jinak kapitálově chudí a případně nejsou zaměstnanci.
* ICOP (Individual Capital Ownership Plan). Plán kapitálové účasti pro nezaměstnance pomocí tzv. sociálního úvěru.
* COMCOP (Commercial Capital Ownership Plan). Plán pro vlastnění komerčních prostor a budov.
* PUBCOP (Public Capital Ownership Plan). Privatizace majetků místní a oblastní vlády do rukou geograficky určených občanských skupin a do rukou zaměstnanců veřejných, vládních a státních úřadů a institucí. PUBCOP a COMCOP mohou být kombinovány s ESOPem.
* RECOP (Residential Capital Ownership Plan). Domy a byty jsou kapitálové struktury, které produkují či pomáhají produkovat bohatství. Tento plán vyjímá příjem použitý na nákup domu ze zdanění jako osobní příjem. Plán umožňuje kapitálové vlastnictví domu či bytu co nejširším vrstvám zaměstnanců a občanů.
7) Kupónová privatizace. Fond národního majetku umožní převod akcií zaměstnancům podniku v pěti- až desetiletých splátkách. Zaměstnanci (ale i důchodci, místní občané apod.) nabídnou své investiční kupóny (tzv. "klausovky") Fondu výměnou za kmenové akcie podniku. Jde o to, aby zaměstnanci své kupóny nerozptylovali, ale soustředili na nákup svého vlastního podniku.

Výše uvedených privatizačních mechanismů je jistě celá řada a pro vystižení místních podmínek a specifik jsou možné jejich nesčetné kombinace. Je zajímavé, že federální Ministerstvo financí žádné podobné mechanismy pro vytváření národního kapitálu nejen nepřipravilo, ale ani nepovolilo. Jediný povolený privatizační přístup je odprodej za hotové do zahraničních rukou či do rukou držitelů maximální hotovosti.

Lze doporučit, aby naše podniky výše zmíněné privatizační metody používaly, žádaly ve svých privatizačních projektech o udělení výjimek, případně se daly cestou "občanské neposlušnosti", a tak se zbavily diktátu státu a jeho ministerské byrokracie. Účelem privatizace musí být zvýšení efektivnosti jednotlivých podniků na úroveň tržních ekonomik. Jestliže lze prokázat, že některý z uvedených privatizačních mechanismů efektivnost zvýší a setká se se souhlasem většiny zaměstnanců a obyvatel, pak existuje faktický základ pro vyjádření nesouhlasu s méně efektivní (jakokoli "závaznou") ministerskou šablonou.

Je čas začít věci dělat nejen rychle, ale také správně.