Je pozdě? Lze ještě vyměnit řidiče?

Níže uvedené úvahy prof. M. Zeleného byly dne 25. října 1990
předneseny na semináři Čs. ekonomického fóra (ČSEF)
v budově ÚÚNV, kde byly ing. R. Češkou z FMF veřejně označeny
za "marxismus", "demagogii" a za vyplývající
z autorovy "zášti" k ČSFR.

"Výrobní prostředky nepatří do rukou státu", uvedl v nedávném interview prof. Milton Friedman. Rád bych dodal, že stát vůbec nepatří do podnikatelské sféry, že by neměl "podnikat", ale pouze vytvářet optimální podmínky pro nezávislou podnikatelskou činnost autonomních soukromých subjektů.

Na nedávném kongresu řízení CECIOS v Praze prezident Arno Mock prohlásil, že hlavní problém Československa je zbavit se námezdnosti pracovní síly. Námezdní pracovní sílu nelze motivovat k dlouhodobému zájmu o podnik, k iniciativě, zodpovědnosti a inovaci: Pouze vlastníci a spolupodnikatelé jsou takto motivováni.

Mezi základní trendy v nové fázi kapitalismu patří: přechod od "dělby" a specializace k reintegraci práce i vědění, přechod od masové i individuálně zakázkové výrobě; vzrůst úlohy kvality a etiky v podnikání; snižování rozdílů mezi vlastníky a zaměstnanci; rozšiřování zaměstnanecké účasti a odpovědnosti; šíření demokratických a tržních principů též uvnitř podniků; a v neposlední řadě (znovu) rozpoznání zákazníka jako akčního ohniska a hlavního investora podniku.

Kvalita, výkonnost a společenská žádoucnost podnikových, obecních i státních forem společensko-hospodářských uspořádání je historicky, teoreticky i empiricky nepřímo úměrná čtyřem základním kritériím:

***

1) Rozsah anonymity, kolektivizace či distribuce vlastnických funkcí
2) Výše oddělení funkcí vlastnických od funkcí kontrolních, rozhodovacích a regulačních
3) Stupeň sloučení funkcí hospodářsko-podnikatelských s rozdělovacími funkcemi sociálně-politickými
4) Ztráta důvěry a důvěryhodnosti

***

Vlastnické funkce jsou důležité pro dlouhodobé zhodnocování statků. Zahrnují osobní i právní adresnou odpovědnost, dobrovolné převzetí rizika, dlouhodobý investiční zájem, ultradlouhodobé mezigenerační převody (dědictví) a racionální určení hodnoty, ceny a potenciálu vlastnictví. Čím větší je anonymita, rozptýlení a distribuce vlastnických funkcí, čím obtížnější je identifikace jejich nositelů jako fyzických či právnických osob, tím krátkodobější, nákladnější a nespolehlivější bude zájem a správa daného systému.

Funkce kontrolní a rozhodovací (manažerské) se týkají otázek organizace, využití, motivace a "každodenní" transformace a regenerace zdrojů. Mohou tedy být v principiálním rozporu či disharmonii s funkcemi vlastnickými. Čím větší existuje oddělení funkcí vlastnických od funkcí kontrolních, ve smyslu různých osob či nepřekrývajících se skupin, tím nákladnější, nepružnější, krátkodobější a nehospodárnější bude daný systém.

Jinými slovy, když něco patří "všem", vlastnické funkce degenerují a mizí, až když o věcech "našich" rozhoduje někdo jiný než pravoplatný vlastník těchto věcí, vymizí i racionalita funkcí kontrolních a rozhodovacích.

Ideální společensko-hospodářský systém tedy koncentruje vlastnické funkce v rukou zcela specifických osob (vlastníků), buď plně či podílově (družstevně), a přitom integruje v těch osobách i funkce kontrolně-řídící ve smyslu rozhodovatel = vlastník. Odchylky od tohoto "ideálního" systému vedly, vedou a povedou k hospodářské i společenské podprůměrnosti a prostřednosti, někdy k přímému utrpení lidí a pustošení prostředí.

Československé reformistické scénáře, schválené programy malé a připravované experimenty velké privatizace, narušují či přímo negují všechny výše popsané trendy a principy. Skrze státní akciové společnosti, politická jmenování do jejich představenstev a rozptýlení vlastnictví pomocí kupónů vzniká státem dominovaný systém holdingů a hospodářského fašismu.

Námezdnost čs. pracovní síly je nejen zachována, ale i dále rozšířena odmítnutím zaměstnaneckého vlastnictví jak v malé, tak ve velké privatizaci. Stát nemůže a nesmí prodávat, co mu nepatří a co zkonfiskoval či ukradl, natož v ponižujících dražbách za hotové. Dražby všude na světě převádějí majetek od vlastníků na jiné vlastníky, nikde od nevlastníků na vlastníky.

Znalosti, vědění a kvalifikace jako kapitál jsou v Československu neznámé a zcela programově ignorované. To, co udělalo z Japonska velmoc, se u nás ani nediskutuje. Místo integrace práce a vědění máme pouze rozvinutou dělbu práce, dusivou specializaci, atomizaci, drobení a rozdrobování ad absurdum.

Místo, abychom se soustřeďovali na privatizaci podniků (tj. převod akcií - podílů do rukou jednotlivých zaměstnanců a manažerů), tak zveřejňujeme a rozptylujeme vlastnictví lidí, kteří k podniku nemají žádný jiný vztah, než kus bezcenného papíru s číši podobiznou. Absurdně zavádíme spekulaci s papíry a podporujeme zcela neinformované a podúrovňové spekulativní chování našich lidí ještě před tím, než jsme je naučili podnikání, výrobě, kvalitě, investování, rozhodování a řízení. Míníme spekulovat s chudobou a bídou, což je samo o sobě k nevíře.

Jakýsi náměstek z FMF veřejně prohlásil, že nevidí rozdílu mezi stokorunou darovanou a stokorunou získanou na základě vlastní práce: stovka je přece stovka. Rád bych veřejně prohlásil, že jestliže je vedení tohoto státu v rukou lidí, kteří neznají rozdílu mezi penězi darovanými a penězi vydělanými vlastní prací, pak bychom měli mít všichni vážné obavy o budoucnost a morální profil našeho státu.

Vezměte si (téměř jednohlasně schválenou) malou privatizaci. Jaké jsou její důsledky?

Důsledky malé privatizace

1) Stát, tedy navlastník a konfiskátor, prodává tyto "své" majetky v aukcích za hotové. Tím zvýhodňuje držitele balíků hotovostí získaných nutně za komunistického režimu. Tím také s konečnou platností vyvlastňuje ty, kteří mnohaletou prací, nízkými platy a vykonými daněmi za tyto majetky již mnohokrát zaplatili, tj. zaměstnance.
2) I kdyby případný zaměstnanec v aukci uspěl, tak je mu odčerpán všechen základní kapitál, kterého je k podnikání třeba. Těch např. 200.000, co zaplatí za krámek, je přesně těch 200.000, které potřebuje k zahájení provozu. Dochází tedy k nemyslné konfiskaci zdrojů, a tím ke znemožnění či alespoň výraznému omezení podnikatelské činnosti.
3) Nový vlastník – po zaplacení aukční ceny – bude mít zájem o rychlé zhodnocení investice. Přejde rychle na netradiční, rychlonávratové, krátkodobé a spekulativní činnosti (směnárny, herny, pronájmy cizincům, lotýnky OF, atd.). Propustí většinu zaměstnanců a ponechá ostatní ve striktně námezdním poměru. Byrokratická omezení, že musí ještě rok "prodávat mrkev", jsou směšná.
4) Malá privatizace tržně nezhodnocuje a nerozvíjí existující síť služeb, ale radikálně, téměř přes noc, ji likviduje a drasticky degraduje. Trh může poměrně snadno zavádět herny do sítě spotřebitelských služeb, ale bude mu dlouho trvat, než zavede prodejnu dětských botiček do sítě heren. Proč nedat trhu výhodu výhodného startu? Proč nezainteresovat zaměstnance? Proč je ponechat v námezdním poměru?
5) Žádný "podnikatel" (sic) nesmí provozovat více než jedno řemeslo: tento nesmysl je v tzv. "Scénáři" stvrzen slovy, že "Tento záměr je třeba bezpodmínečně realizovat". Taková vládní intervence a totalitní nepochopení podnikání a podnikatelství již snad nepotřebuje komentáře. Jde o prostý výraz ekonomické a logické erudice autorů zmíněného "scénáře".

Ve výčtu zřejmých dopadů malé privatizace by se dalo pokračovat. Je zřejmé, že hospodářsky uvažující člověk by vrátil celý balík vládě zpět jako zmatečný. Místo toho se kvalifikovaně a že by se případně všichni mohli stát zaměstnanci ministerstva financí. Taková pochvala a povýšení jistě musí těšit, obzvláště poslanecké konstituenty.

Kupónový experiment

O velké privatizaci by se dalo mluvit podobně. Kupónový experiment zdlouhavě a přes zbytečně mezičlánky zdržuje i znemožňuje velkou privatizaci. Zavádí spekulaci, kde je zapotřebí vlastnictví a podnikání. Rozptýlením papírového vlastnictví umožní státu a jeho předkupníkům (nomenklatuře, cizincům, jmenovaným představenstvům), aby si udrželi kontrolní balík akcií ve státních akciových společnostech. Jde o prostý a přímý hospodářský puč byrokracie.

Občané, kteří dostali zdarma či levně, se budou snažit odprodat co nejdříve (vůči nule je cokoliv zhodnocení). Skutečnými vlastníky (i těch papíru) budou nakonec milionáři minulého režimu, cizinci, členové politicky jmenovaných představenstev a současní vládní a ministerští činitelé. Podniky nedostanou nic, protože příjmy z prodeje akcií nezůstanou na podnicích (kde by zůstat měly), ale přejdou do státní pokladny.

Proč? Za účelem nákupu akcií státem, za účelem nákupu ropy a za účelem vytváření fondů pro podpory v nezaměstnanosti. Zaměstnanci zůstanou námezdní pracovní silou, nevlastníky nepodnikateli a jejich produktivita prudce poklesne, protože budou demotivování státní regulací mezd, politickým představenstvem a neschopným řízením, které o vnitropodnikovém trhu či vnitropodnikové demokracii vlastně ani neslyšelo.


Volný trh přece nelze vyhlásit ministerským dekretem

Často se u nás mluví o nutnosti zainteresovat zahraniční kapitál. Jistě, ale peníze nejsou jen peníze a kapitál není jen kapitál.

Mrtvý kapitál zhodnocuje sám sebe: K > V > K+. Výroba, lidská činnost a lidské snažení jsou mu pouze prostředníkem.

Živý kapitál zhodnocuje výrobu: V > K > V+. Kapitál je pouze prostředkem k zhodnocení činnosti lidí a jejich životů.

Mrtvého kapitálu bude pro státní akciové společnosti dost: Je to jen trochu spekulativnější forma ukládání peněz. Živého kapitálu se nám nedostává a dostávat nebude, a to ani ze zahraničí. Spekulanti přijdou, ale podnikatelé ne. Jaký to propastný rozdíl mezi funkcemi spekulace, investice a podnikání. Hromada peněz není kapitál, ale jen hromada peněz. Kapitál je myšlenka, nápad, energie, vědění a pocit poslání: ty dělají z hromady peněz živou sílu, jak nás (některé z nás) učil Tomáš Baťa.

Mé zkušenosti v Československu ukazují, že, více než názory mé vlastní, vadí některým státním "reformistům" citáty z názorů předních amerických ekonomů a podnikatelů. Asi proto, že je neznají. Doslechl jsem se, že u nás stále dominují zastaralé ekonomické názory paleokeynesiánské, paleomonetaristické a dokonce paleosamuelsonovské. Již jako studenti v USA v roce 1967 jsme v Rochesteru považovali Samuelsona za zastaralého, v ČSFR bychom měli studovat von Hayeka a jeho důraz na znalosti a vědění, samosprávu a zaměstnanecké vlastnictví. Nebo bychom měli číst alespoň Petra Druckera či W.E.Deminga, J. Jurana, atp. Ale poválečného Samuelsona?

Uvedu tedy ještě několik citátu, které se vztahují k výše uvedeným úvahám.
Na příklad Hanry Ford, v roce 1926 ve své knize Today and Tomorrow:

Akciové burzy nemají nic společného s podnikáním Nemají nic společného s kvalitou výrobku, nic s objemem výroby, nic s marketingem; dokonce ani nezvyšují ani nesnižují množství kapitálu v podniku. Je to jen taková malá show po straně. Vnější, absentní držitel akcií je jedním za základních i když často skrytých, zbytečných a nepotřebných faktorů vysokých životních nákladů.

Živé peníze v podnikání jsou doprovázeny aktivní prací lidí, kteří je tam vložili. Peníze, vložené pouze jako dlužní pohledávka na podniková aktiva, jsou mrtvé peníze. Mrtvé peníze neslouží podnikání, ale nutí podnikatel sloužit jim.

Nebo geniální průmyslních James F. Lincoln, zakladatel dnešního nejúspěšnějšího amerického podniku Lincoln Electric v Clevelandu v Ohiu:

Vnější nepřítomný držitel akcií nepřináší žádnou hodnotu ani zákazníkovi ani zaměstnanci, protože o podniku nic neví a nemá o něj žádný jiný zájem než vyšší dividendy a vyšší ceny svých akcií.

Existují dvě skupiny, které je třeba odměnit ze zvýšených zisků. První jsou zaměstnanci, od shora dolů, kteří zvýšili zisk svým úsilím, umem a spoluprací. Druzí, a stejně důležití, jsou zákazníci. Ti zaplatili za veškeré výrobní náklady a za všechny zisky. Ti jsou důvodem existence podniku. Zcela poslední skupinou k úvaze o rozdělení zisku jsou akcionáři, kteří vlastní akcie jen proto, že se domnívají, že investovat peníze jinde by bylo méně výnosné.

I když se zdá neuvěřitelné, že by naši přední státní "ekonomové" o zastaralosti a úpadku veřejného akciového vlastnictví nevěděli, přesto neuškodí několik přímých citátů z nedávné práce Michaela C. Jensena, předního amerického odborníka ve finanční ekonomice:

"Veřejně vlastněná akciová společnost, hlavní to motor hospodářského vývoje ve Spojených státech po více než století, dnes přežila svou užitečnost v mnoha ekonomických sektorech a vstupuje do svého zatmění.

Nové organizace vznikají na jejím místě – organizace, které zůstávají akciovou společností svou formou, ale nemají žádné veřejné akcionáře, nejsou na seznamu a jejich akcie nejsou nabízeny na organizovaných burzách.

Tím, že řeší centrální slabost veřejné akciové společnosti – konflikt mezi vlastníky a manažery ohledně kontroly a užití podnikových zdrojů – tyto nové organizace zaznamenávají pozoruhodná zlepšení v operační efektivnosti, zaměstnanecké produktivitě a hodnotě akciových podílů."

(M.C.Jensen:Eclipse of the Public Corporation,
Harvard Business Review, 9-10/89)

Ještě rozhodněji se vyjadřuje Jay O. Light, taktéž profesor z Harvardu, v téže publikaci (článek The Privatization of Equity):

"Poslední podíl veřejně směnitelných běžných akcií vlastněných individuálním investorem bude prodán v roce 2003, jestliže se nynější trendy udrží. Do konce tohoto století se dnešní primát veřejného vlastnictví akcií ve Spojených státech v podstatě vytratí. Tzv. "privatizace podílů" je dnes ústřední charakteristikou podnikového vlastnictví ve Spojených státech.

Tato nová filosofie nám přináší nový systém podílového vlastnictví, dominovaný soukromými pozicemi, které připomínají vlastnické systémy v Německu a v Japonsku."

Závěrem je snad třeba už jen zdůraznit, že budoucnost Československa nesmíme stavět na následujících "principech":

* trvalá a námezdnost našich občanů a zaměstnanců,
* kupónová spekulace s bídou,
* nemorální odprodeje, výprodeje, aukce a dražby lidem " s balíky",
* specializace a rozdrobování vlastnictví podniků i družstev,
* neschopnost a neinformovanost vládních ekonomů,
* ignorovanost vzdělání a znalostí jako základní formy kapitálu,
* nenávist a závist rozdmýchávané státem,
* neschopnost rozpoznat a uznat dobré podniky a geniální podnikatele,
* převádění peněz a papírků z jedné státní kapsy do druhé,
* politické intervence v podnikání a hospodaření,
* hlasování našich poslanců "v zákrytu",
* směšování (institucionální i osobní) politiky s ekonomikou,
* postátnění skrze státní akciové společnosti a státní holdingy,
* udržování bývalých komunistů ve vládě a na ministerstvech
* omezování informací a cenzura tisku, atp.

Jde zde vesměs o principy špatné, nemorální a hospodářsky sebevražedné. Jejich kodifikace (natož urychlená či radikální) do zákonů ČSFR je pak aktem vzpupnosti, puče a vzpoury vůči již tolik zpustošené ekonomice této země. Nelze se vrhat do propasti "rychle", obzvláště držíme-li na provaze milióny jiných lidí. Propagovat rychlost na úkor správnosti a na úkor zdravého rozumu je nemorální. Ústavní soud, který by vyhodnocoval materiální, hospodářské a majetkové škody způsobené našich občanům nekvalifikovaným rozhodováním by již měl být ustaven. "Dvakrát měř a jednou řež", ne "Neměř nic, jen řež, řež, řež", by mělo být skutečným vodítkem pro hospodářskou reformu tohoto státu.

Listopad 1990

---

Zemědělské noviny: Profesor Milan Zelený hodnotí výsledky své ekonomické mise

Hlavní náplní vašeho studijního pobytu (od jara 1990) bylo seznámení se se zkušenostmi z organizace a řízení čs. zemědělských podniků. Jaký si za oceán odnášíte obrázek o úrovni našeho zemědělství, kde všude jste byl a co vás zvlášť zaujalo?
Během svého pobytu jsem navštívil řadu zemědělských družstev – Třinec, Bruzovice, Práče, Slušovice, Krásná Hora nad Vltavou. Kromě toho jsem podrobně prostudovat materiály o přípravách k privatizaci ze ZD Chýně a ZD Suchdol. Přiznávám bez mučení, soustředil jsem se spíše na ta lepší družstva. To však neznamená, že nemám představu o hospodaření a řízení zemědělských podniků průměrných či slabých. Čs. zemědělství dlouhodobě sleduji, na venkově jsem vyrůstal, jako kluk jsem na vlastní kůži zažil kolektivizaci. I naše rodina patřila bohužel k postiženým.

Poznatků je samozřejmě mnoho. A co mne zaujalo? Například v Krásné Hoře na Příbramsku jsem si prohlédl plně computerizovaný kravín. Jsem sice z Ameriky, ale musím říci – fantastické. Technologie vychází vstříc potřebám zvířat , mechanismy nejsou složité. Každá kráva dostává individuální krmnou dávku podle laktace a užitkovosti, stovky zvířat obsluhuje jeden člověk. Vysoká produktivita práce, solidní užitkovost. Ve Slušovicích na mne největší dojem udělal systém vertikální integrace, který zde připravují. Jde o to, že z dokonalého průzkumu trhu, a tím i z objemu finální produkce (například jogurtu) se odvodí všechno další: počet a druh hospodářských zvířat, potřeba a struktura krmiv, až po osevní plány v rostlinné výrobě. Co je na tom impresivní – nevychází se odspodu, nespoléhá se na hru tržních sil. Právě naopak, nevyrobí nic, co už předem není produkce. Takhle se ani ve světě v zemědělství ještě neuvažuje. Ovšem princip je to známý. Jeho vyznavačem byl a je i pan Baťa.

V čem vidíte klady a v čem naopak slabá místa československého zemědělství?
Ohlédneme-li na okamžik od toho, že kolektivizace byla provedena vesměs nepřípustným způsobem, a pohlédneme na výsledky očima zemědělského ekonoma – dnešní přednosti jsou zřejmé. Velikost podniku a v ní skrytý potenciál produktivní síly, komplexnost jako nezbytná podmínka pro přechod k modernímu integrovanému agrokomplex, slušná technologická kázeň, velmi dobrá úroveň řídících pracovníků. To jsou devizy, na nichž s dá stavět.

Problémem dnešních zemědělských družstev není ani tak jejich velikost, jako především vlastnické vztahy. Kolektivní neodpovědnost, odcizení lidí od majetku, od podniku, odtrženost odměny od výsledku práce. K tomu přistupoval navíc silný diktát státu, vměšování centra do hospodaření podniků. Všechny tyto překážky však v současnosti nevidím jako nepřekonatelné.

Lékem na většinu z nich by měla být důsledná privatizace. Pod tímto pojmem si však u nás kdekdo představuje kdeco. Mnozí vlastníci požadují zpátky půdu, stroje, chtějí začít samostatně hospodařit.
Já mám teď na mysli trochu jiné pojetí privatizace, než o jaké je řeč. Privatizace přece nemusí nutně spočívat jenom ve fyzickém vydělování a parcelování půdy, budov, strojů, zvířat. Obecně se privatizací označuje převod výrobních prostředků a řídících funkcí do soukromých rukou. Účelem je zvýšení efektivnosti, stability a dlouhodobé rentability podniku. Základní ideou privatizace, nejen v zemědělství, ale v celém hospodářství, by mělo být "zesoukromění" čili "zvlastnění" výrobních statků a rozhodování, avšak při zachování všech výhod vertikální integrace, kombinace podnikatelských činností i ekonomických výhod větších celků. Jestliže dnes privatizuje například německá automobilka BMW, kdy skupuje na trhu veřejné akcie a nabízí je za nabízí je za výhodných podmínek vlastním zaměstnancům, vůbec to neznamená, že se rozpadají její řídící, organizační či jiné struktury.

Hospodaření na půdě má přece jen své zvláštnosti…
To je sice pravda. Ale k tomu, aby zemědělec dostal zpět svou půdu a další majetkové vklady, nemusí nutně odcházet z družstva a vracet se k archaickým formám hospodaření. Zvláště za nynějších podmínek, kdy mu bude chybět takřka všechno – materiál, strojní vybavení, budovy, služby, a navíc nemá ani žádné záruky odbytu. Schůdnější řešení proto vidím v přechodu dnešních zemědělských družstev na soukromé podniky podílového typu. Jejich základem budou podíly získané nynějšími členy v závislosti na dřívějších vkladech půdy a majetku, podle odpracovaných let, a konečně i přímou finanční koupí.

Tento způsob transformace kolektivizovaných družstev na soukromé podílové (či akciové) společnosti považuji za gró privatizace zemědělství v Československu. Vytvoří se vnitropodnikový trh podílů, který umožní jejich prodej nebo převody mezi jednotlivými členy soukromého podniku jejich odprodej družstvu v případě vystoupení člena. Zatímco doposud v družstvech platilo: jeden člen – jeden hlas, v soukromých podílových společnostech se uplatní zásada: jeden členský podíl – jeden hlas. Tato forma je na hony vzdálená družstevnictví kolektivů námezdních dělníků nebo státem omezovaných "polovlastníků" z dnešních JZD. Souběžně se pochopitelně uplatní i jiné způsoby privatizace, a to včetně rodinných farem.

V souvislosti s přípravou zákona o půdě se nyní u nás nezřídka jako jediný správný prezentuje názor, podle něhož pravými vlastníky jsou výhradně vlastníci půdy. Ostatní členové družstev či pracovníci statků by podle této vize neměli mít nárok ani při nadcházejícím rozdělování majetku, ani by se v budoucnu neměli podílet na rozhodování v "družstvech vlastníků půdy."
Takový názor žádný normálně uvažující ekonom nemůže sdílet. V Americe se každý adept ekonomie v první lekci prvního kursu dozví, že kapitálotvornými složkami jsou vedle půdy také práce, věda (materializovaná a kapitalizovaná prostřednictvím tvůrčí invence a manažerským přičiněním) a informace. Jistě ne náhodou se nyní ve světě hovoří o informační revoluci.

A když už mluvíme o půdě. Ta nikdy nemůže být živitelkou sama o sobě, ale pouze ve spojení s lidskou prací. Člověk a půda jsou neoddělitelné veličiny. Tato země má vyčerpanou půdu i vyčerpané lidi. Jak obnovit a udržet úrodnost půdy? Jak obnovit a udržet energii, motivaci, tvořivé myšlení lidí a jejich lásku k půdě? Ani tyto dvě otázky nelze oddělovat. Zde nepomohou metafory o temných silách, starých strukturách či mafiích. Nenávist vlastníků a nevlastníků se nesmí stát programem, protože nevytváří ani vztah k půdě, ani vztah k člověku, obzvlášť v zemědělství.

Vraťme se ale ještě k privatizaci a přechodu odvětví na tržní podmínky.
Jdeme podle vašeho názoru správnou cestou?
Vedoucí čs. představitelé často o trhu hovoří, ale uvnitř podniků chtějí mít námezdní vztahy, příkazové hospodářství, shora jmenované dozorní rady. Neznají či podceňují princip vnitropodnikového trhu a pro jeho rozvoj nic nedělají. Přitom toto vzájemné zúčtování výrobků a služeb mezi skupinami pracovníků, dílnami i jednotlivci je jako princip žádoucí uplatnit jak v zemědělství, tak v průmyslu.

Lze jej dokonce označit za důležitou podmínku úspěchu procesu privatizace?
Přesně tak. Je třeba si uvědomit, že pokud se tržnímu hospodářství přisuzuje přednost určité samoregulace, musí fungovat nejen navenek, ale i uvnitř podniku. V řadě zemědělských družstev jsou už dnes provozy a pracoviště, které mohou být takřka okamžitě privatizovány. U jiných k tomu teprve musíme vytvářet podmínky. Ve Slušovicích se privatizují třeba řidiči nákladních aut, střediska výroby zeleniny, restaurace, provozy různých služeb. Přitom ekonomické, odbytové i výrobní vazby na "mateřský" podnik nadále existují potud, pokud se jako výhodnější neukáží vazby na jiné podnikatelské subjekty. Dochází tak k přirozenému vydolování ekonomických aktivit, jež ani sebelepší ekonom nemůže vymyslet.

To je úplně jiná kvalita, než když ministerstvo nařídí a podporuje parcelaci družstev. A něco jiného, než aukční prodej provozovny novému vlastníkovi za tržní cenu, což má být univerzální postup při malé privatizaci.

Máme tomu rozumět tak, že s malou privatizací v podobě a provedení chystaném pány ministry Klausem a Ježkem nesouhlasíte?
Ovšemže nesouhlasím. Chceme přece, aby malé provozovny už konečně začaly podnikat. A co děláme? Podnikatelům "sebereme" valnou část jejich úspor a převedeme je do státní kasy. Tím ale spolehlivě a na delší čas jejich podnikatelskou aktivitu zmrazíme. Peníze nejlépe pracují v rukou jedince, podnikatele. Ve státní pokladně jsou umrtveny, nanejvýš mohou být použity na nákup ropy, spotřebního zboží, na vyplácení podpor v nezaměstnanosti Tu mimochodem takovým zásahem do přirozeného běhu věcí vcelku zbytečně vyvoláme. Vždyť nezaměstnanost je v prvé řadě plodem specializace – a my množství specialistů dík aukcím vyženeme na ulici. Nemluvě o tom, že zlikvidujeme už tak dost úzkou paletu služeb na úkor různých heren a půjčoven videokazet. A jak zabránit tomu, aby za tuzemským kupcem nestál cizinec s tvrdou měnou, který tak atraktivní prostory získá za pakatel?

Jak byste tedy malou, případně i velkou privatizaci zorganizoval vy?
Namísto anonymních kupónů, které míní za mírný poplatek prodávat lidem pan Klus, bych dal nejprve šanci zaměstnancům. Pokud totiž neexistuje legální vlastník, pak právě oni na to mají největší nárok. Proč? Mají nárok na podnik ve smyslu podnikatelského pokusu, jako "odměnu" za léta práce a úsilí. Pokud neuspějí, firma buď zkrachuje nebo ji převezme někdo jiný, schopnější. Pokud jde o vlastní postup privatizace, možností je řada: počínaje předáním do soukromých rukou zdarma, přes různé krátkodobé a dlouhodobé půjčky, splátky, daňové úlevy až po prodej za hotové. Vždy záleží na konkrétní situaci, místních podmínkách. Univerzální recept neexistuje.

Nejdeme tedy u nás správnou cestou?
O tom jsem hluboce přesvědčen – a nejen já. Vládnoucí ekonomové by si měli především uvědomit, že základem prosperity žádné firmy ani země nejsou finanční toky, ale uvolnění podnikatelské iniciativy. Jedině když budou podniky bohatnout, budou platit vysoké daně. Restrikce jsou samozřejmě nutné, nesmí však podvazovat rozvoj. Na kritiku tohoto druhu jsou "Klausovi hoši" seriózně nereagují. Namísto toho mě označují za marxistu a demagoga. Pokud se jim takto jeví také moderní trendy kapitalistického podnikání, pak v zásadě nejsem proti…

V Československu privatizujeme převážně státní majetek a se zaměstnanci například v obchodě a ve službách máme své zkušenosti. Domníváte se, že u nich jako mávnutí kouzelného proutku dojde ke změně?
To jsou dvě klíčové otázky. Musíme si nejprve vyjasnit – co je to stát? Je to nějaký externí supervlastník nebo jsme to vlastně my všichni? Při nastartování soukromého podnikání totiž není dost dobře možné, abychom si věšeli na krk hříchy vyvěrající do znační míry z nedostatků dřívějšího systému. Buď dáme lidem v tržním hospodářství šanci a důvěru nebo se musíme smířit s tím, že sami sebe označíme za národ zlodějů a šmelinářů. Dokonce si myslím, že v podpoře soukromé iniciativy, jejich morálních a etických aspektů, by tolik potřebnou státotvornou roli mohli sehrát vedoucí státní představitelé.

Často se setkáváme s otázkami typu: co se zadluženými podniky, v zemědělství například s úpadkovými družstvy, s pohraničními statky. Jak ty privatizovat, když o ně nebude zájem?
Zadlužené jsou komu? Státu? Nezlobte se na mne, ale tento stát se i po revoluci chová nemožně. Přitom zkonfiskoval lidem značné majetky. Ať už přímo nebo nepřímo tím, že vybíral vysoké daně a platil nízké mzdy. Jestliže vás někdo celá desetiletí bere na hůl, nenechá vás vydělat, získá značné bohatství. Připustíme-li, že stát jsme všichni, zadlužili jsme se sami sobě. Proč potom ty dluhy neodepsat? Jakou má cenu převádět neustále peníze z jedné kapsy do druhé? Tak podnikání skutečně neodstartujeme.

Vraťme se ještě na závěr k zemědělství. I zde vidíte budoucí vývoj v černých barvách?
I tady jsou určitá úskalí a nebezpečí, neboť existují vlivné politické skupiny, které se opět vměšují do věcí zemědělců a družstev a vnucují jim různá administrativní řešení. Mám za to, že stát by měl být natolik vyspělý, aby nechal družstevníky rozhodnout samy o sobě. Koneckonců právě oni, a nikoli státní úředníci, mají v rukou výživu národa.

Porovnáme-li však výsledky našeho zemědělství se západoněmeckým či rakouským, je to sportovně řečeno 5:0 pro malé celky…
Znovu opakuji. Nejsme špatní proto, že nemáme malá hospodářství, nýbrž proto, že lidem v družstvech chybí vlastnický vztah. Německé zemědělství se po celou dobu vyvíjelo v jiném směru, byl tu přirození vývoj. I tam se však prosazuje tendence k větším farmám, postupuje však pomalu, protože soukromovlastnické vazby jsou mimořádně silné. Jejich dnešní výkonnost nespočívá v tom, že mají malé farmy. Je v tom, že čtyřicet let soukromě podnikají a mají vytvořeny fungující služby, perfektní infrastrukturu. U nás je to opačné. Máme základ organizační struktury, k níž se i Západ chce dostat, chybí nám však hnací motor vlastnictví a zisku.

Možnost za čas konkurovat i zemědělcům na západ od našich hranic nevidíte tedy jako zcela nereálnou?
Vždyť už jim vlastně konkurujeme… není-li ovšem na místě hovořit spíše o podbízení se a výprodeji. Osobně si ale myslím, že československé zemědělství, až projde etapou vnitřní přeměny, může na evropském trhu najít své místo, že přední podniky budou už zakrátko schopny konkurovat Západu jak v kvalitě, tak v nákladech. Nesmějí se však vracet zpět, musí se za evropskou špičkou vydat takříkajíc zkratkou. Právě v tomto období se k tomu naskýtá jedinečná šance.
Zemědělské noviny, 20. 11. 1990