Pod hlavičkou radikální ekonomické reformy probíhá v Československu proces nekontrolované destrukce hospodářství. Chybně koncipovaná i prováděná reforma přivedla během necelého roku čs. hospodářství do krize, jejíž hloubka nemá v moderní mírové historii obdobu.

Průmyslová produkce byla v červnu t.r. o celou třetinu nižší než před rokem, v těžké krizi je zemědělství, stavebnictví, doprava, prostě všechna základní odvětví národního hospodářství. Pokles produkce je mnohonásobné rychlejší než vládní představitelé na počátku tohoto roku připouštěli. S časovým posunem se promítne i ve vysoké nezaměstnanosti a s ní spjaté sociální nestabilitě země. Neřeší se a zhoršuje se i ekologická situace.

Krize je mimořádná nejen hloubkou, ale i svým charakterem. Nejde o klasickou cyklickou krizi, kdy po krátkodobém poklesu produkce přichází zotavení a konjunktura hospodářství. Jde o rozjetí zhoubného pohybu po spirále poklesů produkce, růstů nezaměstnanosti, růstů cen, devalvací měny, zahraničního zadlužování, poklesů životní úrovně a úniků mozků. Jde o rozjetí procesu likvidace celých odvětví průmyslu bez náhrady, přičemž likvidována jsou především odvětví charakteristická pro vyspělé země, jako průmysl elektronický a další odvětví zpracovatelského průmyslu. Tato odvětví zaznamenala u nás v letošním roce nejvyšší pokles a struktura průmyslové produkce se začíná přibližovat struktuře výroby ekonomických kolonií. Zůstane nám jen jednoduchá, energeticky náročná a ekologicky škodlivá produkce s nevýhodnými ekonomickými parametry, nízkou mírou zisku a nízkou úrovní mezd.

V zájmu zastavení zhoubného vývoje doporučujeme ustavit výbor na stabilizaci a obnovu hospodářství složený z odborníků, který bude politicky nezávislý. Politický boj, který se rozpoutal, paralyzuje činnost vlád, zejména federální a české vlády, jejichž ministři se napadají již i veřejně. Výbor by měl být podřízen prezidentu republiky a předsedům parlamentu a republikových rad. Výbor by měl především zabezpečit:
1. Provedení inventarizace stavu hospodářství a organizaci objektivního zpravodajství o
podnikových výsledcích v souladu s principy tržního hospodářství. Zisk může být
vykazován teprve po příjmech z prodeje, nikoli po fakturaci výrobků a jejich odeslání
nesolventním zákazníkům, jak se děje dnes.
2. Bezodkladné řešení problematiky platební neschopnosti převážné většiny podniků,
která prudce roste a po dosažení kritického bodu povede k řetězovým bankrotům
podniků.
3. Opatření na oživení poptávky po čs. výrobcích, která byla na vnitřním trhu téměř
zničena kumulací restriktivní rozpočtové, měnové i mzdové politiky a navíc i plošnou
liberalizací dovozu v podmínkách nedostatečné konkurenční schopnosti většiny čs.
výrobků.
5. Zahájení a organizaci prací na uceleném programu hospodářské politiky. V jejím
rámci musí hrát podstatnou roli "průmyslová, dopravní, spojová, energetická,
zemědělská a surovinová politika", k čemuž se federální vláda ve vládním prohlášení
výslovně zavázala, ale svůj závazek neplní ani ve druhé polovině volebního období. Do
tvorby hospodářské politiky je nutno zapojit kromě pracovníků vrcholových státních
orgánů i odborníky z podnikové a bankovní sféry, vědeckých institucí, odborových,
spotřebitelských, podnikatelských a dalších svazů, i významné nezávislé osobnosti.
6. Plné a důsledné respektování ekologických hledisek hospodářské politiky.
8. Restrukturalizaci a normální fungování vládních orgánů, odstranění faktické
nadřazenosti federálního ministerstva financi ostatním ministerstvům, federálním i
republikovým. Provádění hospodářské politiky musí být založeno na rovnoprávných
vztazích všech ministerstev.
9. Zhodnocení příčin a osobní odpovědnosti za přivedení čs. hospodářství do kritické
situace. Výbor posoudí zejména míru a důvody koncentrace ekonomické moci v rukou
federálního ministerstva financí a ztotožnění celé čs. hospodářské reformy s jednou
osobou, k čemuž nedali mandát ani voliči, ani parlament a oficiálně ani federální vláda.

V Praze dne 28.8.1991

A. I. Simmon
M. Matějka
M. Zelený
V. Púčik

Podepsaní zástupci politických stran a hnutí se setkali s předními teoretiky i praktiky -ekonomy, A. I. Simmonem - americkým podnikatelem českého původu, M. Matějkou -profesorem VŠE, V. Púčikem - profesorem univerzity v Michiganu (slovenského původu), M. Zeleným - profesorem Fordhamovy univerzity (českého původu).
Jménem Československé strany socialistické, Československé sociální demokracie, Hnutí za samosprávnou demokracii - společnost pro Moravu a Slezsko, Hnutí zemědělců, Strany zelených a Zemědělské strany se ztotožnili s Prohlášením ke krizi v ČS. hospodářství a návrhem naléhavých opatření, které tito odborníci zpracovali.
Ing. Ladislav Dvořák, předseda CSS, JUDr. Jan Kryčer, předseda HSD-SMS, Aleš Svítek, tajemník Hnutí zemědělců, Ing. Miloslav Kejval, předseda Strany zelených Čech, prof. František Trnka, předseda Zemědělské strany, prof. Jiří Horák, předseda ČSSD.
Potrefená husa se vždycky ozve, jak jinak. Někdy i zajímavým či nečekané výmluvným způsobem. Místo věcné reakce totiž ministr financí a předseda ODS označil toto Prohlášení vzápětí "za zvláštní pokus o polopuč" (pozn. red.).

K hospodářské obnově Československa

Výkonnost, soutěživost a spolehlivost podniků je všude na světě - za předpokladu jinak srovnatelných podmínek - přímo úměrná míře oddělení funkce vlastnictví od funkce zaměstnanectví.

Čím větší propast existuje mezi zaměstnanci a vlastníky, tím nižší je motivace zaměstnanců, iniciativa manažerů a pružnost organizace.

Státem vlastněné, znárodněné a vládou řízené či regulované podniky jsou tedy na nejnižším stupni žebříčku efektivnosti. Oddělení vlastnictví od zaměstnanectví je za socialismu absolutní: nejenže se zaměstnanci na vlastnictví a kontrole nepodílejí, ale pravoplatný, zodpovědný a riziko nesoucí vlastník prostě neexistuje.

"Vlastnictví státem" je tedy vlastnictví abstraktní, anonymní a tudíž nikomu nezodpovědné - důležitá rozhodnutí zůstávají nutně v rukou nevlastníků: úředníků, byrokratů a politicky jmenovaných ředitelů. Jak kvalifikace, tak motivace těchto "místodržících" jsou pro podnikové řízení zcela nedostatečné.

Nejrevolučnější vynález ekonomické politiky
"Jak v rozvinutých, tak i v rozvojových zemích se privatizace ukázala být jedním z nejrevolučnějších vynálezů v nedávné historii ekonomické politiky."
(S. H. Hanke, Privatization and Development, ICS, San Francisco, 1987)

Privatizace prostě označuje převod výrobních prostředků a řídících funkcí do soukromých rukou. Způsob a podmínky takového převodu se ovšem budou lišit v Anglii, v USA, v Tanzanii či v Československu. Výsledky však jsou velmi povzbudivé na celém světě: soukromí zaměstnanci, manažeři a vlastníci jsou mnohem efektivnější, kvalita jejich výrobků a služeb mnohem vyšší, a výrobní náklady mnohem nižší než u kolektivního či státního vlastnictví, které dnes již "propadlo" na všech kontinentech.

Jediné, co může být horší volbou, je polovičatost, nerozhodnost, mixování systémů ("třetí cesta") a nespolehlivost opatření. Chystá-li se někdo přeskočit hlubokou propast pouze do půli cesty, pak je jistě lépe zůstat na straně socialismu a do projektů moderní Evropy se raději nevměšovat.

O přednostech privatizace se dnes ve světě už nedebatuje, protože státní a kolektivní vlastnictví výrobních prostředků se ukázalo být spolehlivou cestou ke stagnaci, úpadku a společensko-politické apatii. Pro nás jsou důležitější otázky jiné: Jaký typ privatizace zvolit? Do čích "soukromých" rukou prostředky převést? A podle jakého programu?

Mnozí si pod pojmem privatizace představují jakési státní "odznárodnění" podniků a odprodej veřejnou nabídkou akcií a cenných papírů. Tento typ privatizace býval pro thatcherovskou Anglii. V USA, kde se státní vlastnictví a znárodňování neujalo, dnes probíhá vyšší stupeň privatizace: převádění veřejného vlastnictví akcionářů do rukou opravdu soukromých: tedy do rukou zaměstnanců, manažerů a podnikatelů. Ten druhý, americký typ, je tedy opravdová a úplná privatizace, zatímco typ anglický je prostě mezičlánek - poněkud opožděná a dnes již zcela zbytečná poklona veřejnému vlastnictví.

Neopakovatelná příležitost pro ČSFR
Procesy privatizace lze tedy znázornit následovně: státní vlastnictví -> veřejné vlastnictví -> soukromé vlastnictví. Naším úkolem v Československu, v zájmu zajištění prosperity, vlády našich věcí a kontroly rozhodování pro naše děti, je využít dnes zcela zvláštních a v podstatě neopakovatelných podmínek - vyhnout se onomu zbytečnému "prostřednímu článku". Československý typ privatizace tedy může (a proto i musí) probíhat takto: státní vlastnictví -> soukromé vlastnictví.

Již Joseph Schumpeter poukazoval na to, že ne všechny formy vlastnictví si jsou rovné ve svých schopnostech motivace, zaměstnanecké oddanosti a účasti a politické popularity. Veřejné vlastnictví, představované držbou vlastnických akcií a jiných papírů jednotlivci i skupinami nezaměstnanců, vede k motivaci a účasti mnohem nižší, než soukromé vlastnictví vlastního domu, vlastního podniku či vlastního zaměstnaneckého místa.

Privatizace a formy vlastnictví
Pro naše účely je důležité rozlišil tři základní formy vlastnictví:
1) Státní či kolektivní: vlastníkem je stát či kolektiv, tedy abstraktní veličina, která je zastoupena byrokraty, aparátčíky a jmenovanými představiteli, tedy opět nevlastníky a nezaměstnanci. Výsledkem je zkostnatělost, nepružnost, korupce, nerozhodnost, nezájem, neúčast a používání neekonomických kritérií.
2) Veřejné: vlastníky jsou specifické, právně definované soukromé osoby a skupiny - držitelé akcií. Akcie jsou volně dostupné a směnitelné na veřejných burzách cenných papírů. Vlastník tedy nemusí být - a typicky také nebývá - zaměstnancem. Výsledkem je dávání přednosti zájmům nepřítomných akcionářů před zájmy zaměstnanců, krátkodobost investičních cílů a záměrů a převaha čistě finančních a monetaristických kritérií.
3) Soukromé: vlastníky jsou převážně, a často i výlučně, zaměstnanci (manažeři, podnikatelé, účastníci, rodiny), jejichž akcie nejsou dostupné a směnitelné na veřejnosti skrze burzovní spekulativní trhy. Účastenské akcie a podíly jsou dědičné a slouží k přímému odměňování podle zásluh a výše individuálního i skupinového zaměstnaneckého kapitálu. Výsledkem je odstranění konfliktu mezi vlastníky a zaměstnanci (a manažery), rozhodovací pružnost v zájmu zaměstnanců a dlouhodobý zájem o prosperitu podnik u a místní společnosti.

Soukromé vlastnictví Účastenské zaměstnanosti je tedy jediné, které vlastnicko-zaměstnaneckou propast plně odstraňuje (vlastník < = > zaměstnanec).

Tento způsob privatizace je nebezpečný

Největší chybou je nedostatečné rozlišení veřejného vlastnictví od vlastnictví soukromého. Největším zločinem by bylo tento rozdíl úmyslně a vědomě národu zamlčovat. Masový odprodej státního vlastnictví státní veřejnou nabídkou akcií je v Československu nepřípustný z následujících důvodů:

1. Naši občané nemají dostatečné úspory směnitelných valut, aby se mohli transakcí přímo zúčastnit. Podniky jdou tedy přímo do rukou zahraničních investorů, spekulantů a bývalých členů komunistické nomenklatury.
2. Nabídky akcií na veřejném trhu jsou sice možné na Západě, kde takové trhy jsou spolehlivé a již dlouhou dobu existují. V Československu podobný trh cenných papírů prosté není a ještě dlouho nebude. (Z prostého "otevření burzy" ještě nevyplývá existence trhů s cennými papíry.)
3. Odprodej státního vlastnictví a nabídku akcií může z právního i mravního hlediska schválit pouze jejich pravoplatný vlastník. V případě Československa to může být pouze lid skrze přímé referendum; nikdy ne jmenovaní úředníci, dosazení ředitelé či samozvaní rozhodovatelé ve jménu státu.
4. Tisíce zákonných majitelů a akcionářů komunisty zkonfiskovaných a dnes tedy "státních" podniků a obchodů dosud žijí v zahraničí i doma. Bez účasti a spravedlivého vyrovnání s původními podílníky a vlastníky nelze nastoupit cestu k trvalé mravní obrodě národa.

Tendenci k odprodeji státního vlastnictví do cizích či neprávoplatných rukou budou projevovat hlavně skupiny, které je sice nevlastní, ale z různých důvodů dosud arbitrárně a neprávoplatně kontrolují. Oddělení vlastnictví od kontroly bylo vždy výsledkem bezpráví a většinou vedlo k ekonomickému či společenskému úpadku.
Neoddělovat kontrolu od vlastnictví

Za socialismu je vlastníkem stát (tedy nikdo), ale kontrolu mají politicky jmenovaní Úředníci. Toto je extrémní typ oddělení vlastnictví od kontroly. Fašismus sice soukromé vlastnictví zachoval, ale kontrolu převzal stát. Systémy, které ještě dnes experimentují s formami soukromého vlastnictví pod kontrolou a diktátem státu, mají k fašismu jen krůček a jejich proponenti by měli být okamžitě odvoláni.

Jugoslávie (v jednom z opravdu nelogických "experimentů" moderní doby) ponechala vlastnictví v rukou státu, ale kontrolu předala zaměstnancům: výsledky všichni známe a bode dlouho trvat, než se důkladně a rychle zruinované hospodářství vůbec vzpamatuje. Kontrola bez vlastnictví (tedy bez odpovědnosti a rizika) je prostě sebevraždou.

Jediné dva systémy, které neoddělují kontrolu od vlastnictví programově a ostře, jsou systémy veřejného a soukromého vlastnictví západního typu. Pouze jediný systém však -soukromé a Účastenské podílnictví zaměstnanců - spojuje vlastnictví a jeho kontrolu organicky a úplně.

Podílnické účastenství zaměstnanců a občanů místních společenství tedy představuje téměř ideální spojení vlastnictví, zaměstnanectví a kontroly spolu s účastí místních přírodních i lidských ekosystémů. Jde o systém s hlubokými středoevropskými kořeny, u nás úspěšně praktikovaný Tomášem Baťou ve Zlíně.

Je zcela samozřejmé, že proces účastensko-podílové privatizace nebude ani v Československu bez problémů. Proto je třeba, aby jej řídili lidé vzdělaní, znalí světových trendů a hlavně: znalí ekonomické vědy a praxe volného trhu.

Je v přirozeném zájmu příslušníků komunistické nomenklatury, ředitelů, administrátorů, "místodržících" a za komunismu "vzdělaných" ekonomů, aby se jimi Kontrolovaná státní vlastnictví prodala rychle a veřejně, protože pouze oni a jejich zahraniční poradci, partneři a mecenáši si pak mohou takové akcie zakoupit.

(Netvrdím, že všichni zahraniční investoři jsou "supi", kteří by chtěli našemu hospodářství uškodit - naopak, jejich zájmem je a musí být co nejrychlejší zhodnocení Jejich vlastních kapitálových vkladů. Spíše jim naši dosud kontrolující "supové" bývalé nomenklatury a jejich administrátoři předhazují národní sousta, která jim nepatří a která nikdy nevlastnili.)

Musíme přinášet oběti?

Tyto zájmové skupiny lze rozpoznat podle jejich opakovaného zdůrazňování nutnosti obětí (tedy obětí dělníků, rolníků a zaměstnanců), nevyhnutelnosti inflace a nezaměstnanosti (kdo bude propouštět?) a potřeby zavírání ztrátových provozů a podniků (kdo je bude zavírat?).

[Poznámka: politika "šoků", inflace, nezaměstnanosti a bankrotů vyplývá ze staré svěrací kazajky socialistického myšlení. Například, je-li podniku státem určeno vyrábět výhradně jen ledničky, pak se zdá přirozené, že v zájmu snížení nákladů a zvýšení produktivity je třeba propouštět. Tento nesmysl příkazového hospodářství je ve světě již dávno přežitý. Továrna jsou přece hlavně lidé a jejich znalosti, stroje, prostory a zákaznické vztahy: vlastníci-zaměstnanci se mohou přece rozhodnout vyrábět nejen ledničky, ale třeba i přenosné minichladničky do automobilů, plynové rošty pro vaření v přírodě apod. Pak již samozřejmě propouštět nikoho nemusíte. Obzvlášť ne na příkaz státu.]

Dalším problémem účastensko-podílové privatizace bude překonání dědictví socialistické nerovnosti a nerovného rozdělení výsledků práce. Prostí lidé v Československu přes čtyřicet let platili zbytečným úsilím, nízkou životní úrovní, zničeným zdravím a nízkými platy. Jejich přirozené podíly jsou tedy vloženy do všeho, co ještě má v Československu nějakou cenu či hodnotu.

Je tedy společensky a lidsky mravné, aby tyto zbytkové statky a hodnoty se dostaly do rukou cizích spekulantů, vulgárně bohatých přisluhovačů režimu a bývalých příslušníků nomenklatury? Jistěže ne.

Je však podobné spravedlivé a mravné, aby se tytéž statky dostaly do rukou zaměstnanců? Zde jde o otázky velmi složité a jejich řešení musí být komplexní. Všichni dělníci se podíleli (pomocí podpor, subvencí, daní a nízkých platů) na financování mnohých státních podniků a institucí: jistě by nynější přímí zaměstnanci nemčli získat všechny výhody podnikového vlastnictví výlučně.

V řešení tohoto problému se projeví pravá mravní hodnota národa. Privatizace musí být postupná (aproximativní, fázovaná) a založená na skutečné a dlouhodobé kapitalizaci úsilí a inovacích zaměstnanců. Jinými slovy, zaměstnanci se kapitalisty musí stávat postupně, podle výše a hodnoty svého úsilí a vkladů; ne přes noc a ne "zadarmo". Při výchozím rozdělení podílů se tedy musí vycházet z celkové doby zaměstnání a průměrné výše (hodinové) mzdy či platu odborných pracovníků.

Silně a dlouhodobě subvencované podniky s vysokým kapitálovým obsahem musí nabídnout odpovídající část svých akcií domácí, obvykle místní občanské veřejnosti. Zaměstnanecko-občanské koalice podnikového účastenství jsou nejlepší zárukou spravedlivějšího ekonomického rozdělení a současně i zárukou ochrany prostředí. Zaměstnanci a místními občany vlastněné podniky zaručí iniciativu a motivaci v rozvoji prosperity vlastního ekonomicko-společenského ekosystému.

Závěrem: Jak v privatizaci postupovat?

Hlavní otázkou by zásadně nemělo být, zda pomalu či rychle nebo postupně či pomocí "šoků". Jediné, co platí, je, zda postupujeme správně a cílevědomě nebo nesprávně a chaoticky. Radikalismus a rychlost jsou nesmyslem na nesprávné cestě, stejně jako gradualismus. Jsme-li však na cestě správné, pak je nejlépe začít pomalu, přesvědčit sami sebe a všechny spolucestující spolupracovníky a spoluobčany, že opravdu na správné cestě jsme a že všichni víme, kam jdeme, proč a jak. Pak ale: plným tempem vpřed!

To vše jistě není příliš složité a vyplývá ze zdravého selského rozumu. Bohužel, zdravý selský rozum nám dnes ve střední Evropě chybí nejvíce. Nutné fáze úspěšného procesu a postupu privatizace, založené na bohatých zkušenostech moderního světa, si můžeme stručně shrnout do programu:

1. Než vůbec začneme přemýšlet o vlastním plánu privatizace, musíme vytvořit
ekonomické a společenské prostředí, které je pro soukromé vlastnictví vhodné. Začít je třeba s ústavou, zákony, soustavou daní, zárukami a spolehlivou vládou demokratické koalice: atmosféra důvěry, stability a rozhodovací kompetence je základem a předpokladem úspěchu.
2. Začněme s vážným a důkladným vzdělávacím projektem informací, názorných demonstrací a příkladů pro nejširší veřejnost. Lidé musí rozpoznat přednosti privatizace a pochopit její plný dopad na jednotlivce, rodinu i podnik.
3. Zorganizujme přípravu a výuku armády nutných technických specialistů privatizace- co nejrychleji a na nejvyšší možné úrovni: právníci, smluvní odborníci, finanční specialisté, daňoví experti, organizační poradci, atd., jsou nezbytní pro úspěšnou privatizaci.
4. Zvolme některé cílové podniky a instituce, u nichž jsou problémy minimální a úspěch zaručen, pro urychlenou privatizaci. Soustřeďme se nejdříve na příklady a zkušenosti úspěchu a ponechme si největší, nejdůležitější a nejproblematičtější podniky napozději.
5. Zvolme techniky a strategie, které nám umožní identifikovat a maximalizovat politickou podporu zájmových skupin. Vždy bude existuje skupina, která danou cílovou privatizaci podpoří, a tu je třeba využít; vliv odpůrců z řad nomenklatury je třeba neutralizovat, přesvědčit - nebo je prostě vykoupit.
6. Cílový podnik musí být k privatizaci připraven, případně i přímou výchozí investicí ze státní pokladny či z bankovní půjčky. Mnohé podniky prostě nejsou pro soukromé investory přitažlivé: je třeba je vylepšit a vytvořit předpoklady pro budoucí zisky, případně i ukázkou zaměstnanecké svépomoci.
7. Nespěchejme s ukvapeným zrušením zvláštních zaměstnaneckých privilegií a jistot existujících ve státních podnicích. Nepotřebujeme opozici a vzdor, ale dobrovolnou a kolegiální spolupráci všech zaměstnanců. Později bude možné zvláštní privilegia omezit či dokonce vyplatit.

Jedním z nejúspěšnějších podniků v USA je dnes Lincoln Electric Co. v Clevelandu (0hio). Jeho 3000 dělníků mají nejvyšší mzdy na světě, za posledních padesát let nebyl ani jeden zaměstnanec propuštěn, mezi dělníkem a ředitelem existují pouze dva stupně odpovědnosti a zaměstnanci sami vlastní většinu podnikových akcií. Podnik zaručuje trvalé zaměstnání a manažeři jsou odpovědní za vytváření a rozšiřování nových pracovních příležitostí pro zaměstnance. Nikdo nesmí být propuštěn z ekonomických důvodů. Dělník je vidy na prvním místě, zákazník podniku hned na místě druhém. Pak přijdou místní sousedství a jejich obyvatelé. Úplně nakonec přijdou nepřítomní akcionáři, kteří si koupili cenné papíry pouze za účelem pasivního příjmu a spekulace. Čistý to Tomáš Baťa! Je zřejmé, že jednou by každý podnik v Československu mohl vypadat jako americký Lincoln Electric. Kdyby!

Národní politika, září 1990 (mezititulky nakladatelství)