Co s nemoderním myšlením nemoderních lidí v nemoderním státě?
V ČSFR se ještě dnes setkáváme s ministerskými nálepkami
a nálepkáři, kteří označují moderní ekonomické myšlení,
moderní myšlenky a jejich nositele za nemoderní,
zastaralé či za nedostatečné informované a nekompetentní

Z úst lidí, kteří na Západě ani nevystudovali, ani nepracovali, ani se nepodíleli svým výzkumem či publikacemi na tvorbě světového ekonomického myšlení (seznamte se s jejich odbornými životopisy a seznamy mezinárodních publikací), z úst představitelů země, která ještě dnes hrdě "překládá Samuelsona" a za moderní považuje "Keynese anebo Friedmana", jakož i finanční byrokraty z MMF a Světové banky, z takových úst by "přelepování" jmen mezinárodních ekonomů znělo spíše zábavně – kdyby nebylo tragické a smutné. Následky této ignorance se týkají ekonomických životů prostých a dezinformovaných občanů této již nadměrně zkoušené a ztýrané země.

Nezbavujeme se dědictví

Pamatuji si na zcela upřímné zděšení v očích jakéhosi nově fórového, ale staromódně dlouhovlasého prorektora, které se mě naivně zeptal, zda jsem "za Keynese či za Freidmana", když jsem mu po pravdě odvětil, že nejsem ani za jednoho, protože jsou již oba, jak v USA, tak i ve světě, dávno passé.

Když už se musíme držet intelektuální staroby a tlení, tak ne proboha těch symbolických "protínačů křivek" Samuelsona, Friedmana či Keynese, ale spíše opravdových myslitelů typu von Hayeka, von Misese, Morgensterna, von Neumanna, Mengera, či Schumpetera, tedy myšlení svým původem středoevropského, i když uplatněním a realizací aglosaského. Takové myšlení má přece jen něco společného s naší kulturou, hodnotami a předválečnými zkušenostmi – nezbavujme se jich. Již je nikdy nezískáme zpět – tak jako tu Škodovku, dědictví otců, co jsme tak zbrkle "pustili". Jak lehce se naše vláda zbavuje vlády našich věcí, které ji (ale vůbec) nepatří!

Protože se dnes u nás moderní světová ekonomická literatura programově nečte a ignoruje, a protože profesoři moderních myšlenek sklízejí jen nepochopení a výsměch, dovolte, abych přeložil několik odstavců z The Frontiers of Management, práce jednoho z nejuznávanějších a neúspěšnějších amerických myslitelů a konzultantů v oblastech ekonomiky a podnikového řízení: Petera F. Druckera, tedy také Středoevropana, rodáka z Vídně.

Z keynesiánském systému jsou "symbolické ekonomie" peněz a úvěru "reálně" a skutečné zboží a služby pouze odvozené a na nich závislé – tedy jejich stíny. Makroekonomie – tj. ekonomie národního státu – je vším, zatímco jedinci a firmy nemají moc ovlivňovat, určovat či dokonce řídit ekonomiku, a již vůbec ne schopnost efektivně rozhodovat a vzdorovat silám makroekonomie. Ekonomické jevy, formování kapitálu, produktivita a zaměstnanost jsou prostě funkce poptávky.

My však dnes víme, jako Schumpeter věděl již před padesáti lety, že všechny a každá z Keynesových odpovědí je odpovědí chybnou. Přinejlepším jich lze použít jen za zcela specifických podmínek a ve velmi úzkém rozmezí platnosti. Vezměte, na příklad, Keynesův klíčový teorém: že finanční záležitosti – státní deficit, úrokové míry, objem úvěru a množství peněz v oběhu – určují poptávku a tedy i ekonomické podmínky. To předpokládá, jak Keynes sám zdůrazňoval, že rychlost obratu peněz je konstantní a krátkodobě nezměnitelná ani jedinci, ani firmami. Schumpeter ukázal již před padesáti lety, že veškerá dostupná evidence takový předpoklad neguje. A vskutku, kdekoliv byla Keynesova ekonomická opatření vyzkoušena, ať již v původní Keynesově či v modifikované Friedmanově verzi, všude byla poražena mikroekonomií podniků a jedinců, nepředvídatelně a bez předchozího varování, změnou rychlosti obratu peněz téměř přes noc.

Nejlepším překladem je, co se stalo v USA v letech 1981 a 1982. Pokus federálního státu o kontrolu ekonomiky skrze kontrolu nabídky peněz byl v podstatě zneškodněn spotřebiteli a podnikateli, kteří náhle a téměř drasticky přesunuli své vklady z úspor do tržně peněžních fondů a z dlouhodobých investic do hotovosti – tedy z nízké do vysoké rychlosti obratu peněz – až k bodu, kdy nikdo nemohl spolehlivě určit, co nabídka peněz (money supply) představuje a co ten pojem vlastně znamená.

Jedinci a podniky optimalizují své zájmy a podle vlastních představ a interpretací reality si vždy najdou způsob, jak "porazit systém". Ať již, jako v Sovětském bloku, převedením celé ekonomiky na jediný gigantický černý trh, nebo jako v USA v letech 1981 a 1982 transformací celého finančního systému přes noc – navzdory zákonům, regulacím či ekonomům.

Jak Friedmanův monetarismus, tak i tzv. ekonomie ze strany nabídky jsou jen zoufalé pokusy o záplatování Keynesova systému tzv. ekonomie rovnováhy.

Peter F. Drucker, The Frontier of Management
E. P. Dutton, New York, 1986 , s 107 – 108

Znalostní zaměstnanci

Vzdělanec by měl znát většinu Druckerových prací, obzvláště Towards the Next Economics, The Unseen Revolution, The Age of Discontinuity, Management: Tasks, Responsibilities, Practices, Managing in Turbulent Times a hlavně tu nejnovější (1989): The New Realities, kde P. F. Drucker věnuje několik stránek i ekonomické tragédii Československa a odkazu (i příslibu) J. A. Komenského ve věcech znalostí a vědění. V této posledně jmenované knize Drucker na straně 174 píše: "znalosti a vědění se rychle staly základem ekonomiky a skutečnou formou kapitálu", tedy něco, co v ČSFR zřejmě nezná a nechápe ani prezident. Ještě jeden citát (s. 85) mi dovolte z této u nás nedostupné a nepřeložené, i když v USA bestsellerové knihy:

Novou realitou (v USA dnes, ve Zlíně již ve třicátých letech)… je společnost založená na "znalostních zaměstnancích", kteří nejsou ani vykořisťování, ani vykořisťovatelé, kteří nejsou jednotlivě kapitalisté, ale kteří kolektivně vlastní výrobní prostředky skrze své penzijní fondy a své úspory, nejsou podřízení, ale jsou šéfy sami sobě. Jsou jak nezávislí, tak i závislí jeden na druhém. Jsou mobilní. – Znalostní zaměstnanec je především kolega a spolupracovník, nikdy ne podřízený.

Tyto americké, německé a japonské reality jsou na hony vzdáleny tomu absurdně podivnému světu aukcí za hotové, kupónových privatizací, ponižování zaměstnnců, pronásledování podnikatelů, nesmyslného zdaňování zisků, Samuelsonových překladů a dobrovolného nerozlišování mezi penězi ukradenými, přidělenými a získanými účelnou a hodnotnou prací.

Co se té "modernosti" týče, rád bych prohlásil, a to s plnou odpovědností amerického profesionála, že moderní tržní ekonomika je, vždy byla a bude v dynamické nerovnováze. Žádné křivky se v ní tedy neprotínají a protínat nemohou. Ekonomika není uzavřený systém, jako třeba Newtonův vesmír či Keynesova makroekonomie. Ekonomika, obzvláště kapitalistická, se neustále mění, vyvíjí a rozvíjí – tak jako biologický organismus, ne jako mechanický "botostroj" plný koleček a kol ozubených.

Účelem této krátké exkurze do světa moderního myšlení bylo ukázat, že to, co se dnes v ČSFR vydává za kapitalismus, pravicovou politiku, tržní systém a modernismus, je v podstatě jen starý odvar státem kontrolovaného populismu, levicového spoléhání na všemocnost federálního státu, hospodářského fašismu a hlavně: neinformovanosti, ignorace a politické tvrdohlavosti netušených a pravděpodobně neomluvitelných proporcí.

Přímo nebo oklikou

V ČSFR se ještě dnes setkáváme s oficiálním ignorováním světových trendů v moderní ekonomii, v organizaci podniků a vlastnických vztazích. Jsou ignorovány, dokonce i zamlčovány principy soukromého podnikání a zdůrazňovány starobylé principy veřejného podnikání (ve smyslu veřejně vlastněných podniků akciových společností).

Tyto starobylé principy umožňují atomizaci a rozptýlení vlastnictví a kontroly, a tak připravují půdu pro státní holdingy, státní akciové společnosti a státní odprodej statků zahraničním spekulantům. Tzv. "vláda silné ruky" se tedy nechystá jen v oblasti politické, ale je připravována a plně podporována i v oblasti ekonomické.


Již delší dobu se snažím vysvětlovat, že ČSFR má dnes vynikající příležitost a unikátní šanci přejít ze státního přímo na soukromé vlastnictví podniků, a to bez mezičlánků státních holdingů, státního diktátu, ministerské regulace a naturálních kupónů. Levicové myšlení ekonomického populismu a státní intervence dominují tzv. radikální reformě, která není ani radikální, ani rychlá, a už vůbec nevede k tržnímu hospodářství (společenskému či "nespolečenskému"), ale přímo a rychle ke státnímu kapitalismu a k centralismu hospodářského fašismu.

Jelikož v ČSFR zdánlivě nikdo neslyší, ani nereaguje (kromě ponižujících nálepek), dovoluji si opět citovat – jak je u nás zvykem – experty cizí a nám ani kulturně, ani zájmově blízké.

Adam Smith (pseudonym J. W. Goodmana) je jednou z nejznámějších amerických osobností v oblasti financí. Jeho televizní program "Adam Smith s Money World" patří v USA mez nejpopulárnější (PBS) a je dnes přebírán i v SSSR (Kanál 1) – i když zcela jistě ne v ČSFR. Adam Smith nedávno navštívil SSSR a leningradskou továrnu na tanky Kirov, která nyní "přechází"na traktory. Adam Smith píše:

Navštívili nás lidé z Massey Ferguson, Navistar, Ford a General Motors a poukázali na možnost výroby traktorů. Ředitel pan Semeněnko nám řekl, že Kirov se bude privatizovat. Jeho 50 tisícům zaměstnanců budou vydány akcie nebo poskytnuta možnost jejich nákupu. "Budete mít většinu akcií?" zeptal jsem se. "Upřímně v to doufám" řekl Semeněnko. "Musíme si udržet motivaci."

Popis výše uvedené privatizace (tedy té opravdové, do rukou zaměstnanců) by nebyl sám o sobě zajímavý, protože v USA je zcela běžný. Zajímavá je reakce Adama Smithe:

V osmdesátých letech jsme se v USA setkali s jevem, kdy C.E.O. (ředitel podniku) a jeho manažeři skoupili akcie veřejné společnosti – tzv. L.B. O., což je úvěrem podpořený výkup (leverage buyout). V Sovětském svazu tedy mohou vynechat celé jedno stadium kapitalismu a přejít přímo k manažersko-zaměstnaneckému L.B.O.

(Adam Smith, "Annals of Soviet Capitalism," The New York Times, 24. prosince 1990, s.23)

Naslouchat rozumu

Je skutečně absurdní, podivné a neodpustitelné, že naši takzvaní experti nerozumí ani tomu, co tento prostý americký Adam Smith pochopil okamžitě, během své první návštěvy. Já osobně v jeho poznámce cítím i určitou obavu: obavu z toho, abychom se nejen v zemědělství, ale i v průmyslu nedali cestou soukromých podílových podniků zaměstnaneckých, kterým, tak dobře rozuměl náš Tomáš Baťa a ke kterým se vyspělý svět dopracovává až v posledním desetiletí.
To by ovšem vyžadovalo okamžitou a bezpodmínečnou rezignaci většiny zastánců toho opačného, neuvěřitelně zastaralého a zcela neinformovaného myšlení z pozic vedení tohoto státu. Dnes již je zcela zřejmé, že nepochopili, nepochopí a pochopit nemohou.
Jeden z nejúspěšnějších podniků v SSSR je dnes Podnik slaboproudých zařízení v Moskvě, první akciová společnost v SSSR, vedený Y. S. Koroljovem. Od roku 1988 se tento soukromý podnik stal ziskovým, zavedl celou řadu nových výrobků a zvýšil mzdy o 65%. Není divu, že se stal "senzací" i pro americký tisk:
Je neštěstím, že není více podnikavých manažerů jako pan Koroljov a více škol, které by vyučovaly podobné metody. Jak dosáhl pan Koroljov tohoto úspěchu? Především získal povolení k převedení svého podniku, již i tak se nacházejícího v nebezpečné situaci, na zaměstnanci vlastněné družstvo. To mu umožnilo plné uplatnění svých podnikatelských vizí. Ale nejdůležitější je, že jeho původně laxní dělníci se nyní cítí plně motivováni – mají totiž možnost přímého podílu, na zisku. "Nejdůležitější je změnit postoj a přístup dělníků k jejich práci, strojům a zařízení," říká p. Koroljov.
(Steven Greehnouse, "A Rare Success Story in Moscow", The New York Times, 11.12.1990)
1600 zaměstnanců - vlastníků vydělává v průměru 380 rublů měsíčně (státní průměr je 260 rublů). Družstvo je postupně převáděno na podílovou akciovou společnost amerického typu. Dělníci nyní vlastní 25% všech akcií a zbytek (oni sami, ne stát!) prodávají bankám, místní obci a italskému investorovi. Zisk, produktivita a modernizace jsou základními kritérii a principy podnikání.
Zaměstnanci vložili každý kolem 500 rublů za podnik oceněný na 90 miliónů rublů. Motivaci zaměstnanců, podíly n a zisku, vysoké mzdy a nízké daně – tedy pravý opak "scénáře" v ČSFR – stojí za tímto "zázrakem"

Je v ČSFR situace beznadějná?


Není. Snad už jenom ministři a někteří poslanci nenaslouchají hlasům rozumu: podniky se však začínají starat samy o sebe. Slušovický razantní příklon k podílovému soukromému podnikání zaměstnanců je všeobecně známý a získává za Západě potlesk (i od A. Smithe).

Vzniká soukromá akciová společnost Alfa plastíc Bruntál, podle amerických zkušeností a principů systému ESOP. Všichni zaměstnanci závodu se stanou jeho vlastníky. Vedení závodu a zaměstnanci budou současně zaměstnavateli i zaměstnanci, ve všech záležitostech budou rozhodovat společně.

"Chceme sociálně spravedlivou společnost", vysvětloval během výkladu filozofie vytvoření zaměstnaneckých akcií ing. J. Šajgal, CSc., ředitel bruntálského závodu. Kriticky se vyjadřoval o lidovém kapitalismu, kdy kontrolní balík vlastní jen pár lidí. Tím, že se zaměstnanci prostřednictvím akcií stanou vlastníky závodu, by se naopak měl zlepšit jejich vztah k tomuto novému majetku."

("Nechtějí lidový kapitalismus," Špígl, 26.listopadu 1990, s.2)

A víte, kdo to v Bruntálu celé tlačí? Odbory. Ano, právě ty naše odbory, které údajně nevědí, co se sebou mají udělat a které se dokonce dohadují s nějakým ministrem o zaměstnaneckém "bolševismu". Jen kdyby se raději probudily a začaly jednat!

A teď to porovnejte s principem lidového (přesněji veřejného) kapitalismu ministra T. Ježka (Profit, 16/90, s.5), který přiznává, že "vlastníci" veřejných akciových společností mají sice: "zeslabenou kontrolu nad řízením firmy, protože jsou rozptýleni a je jich hodně (sic). Ale kapitálový trh zpravidla zařídí, že se akcie soustředí u několika významných vlastníků, kteří jsou schopni kontrolní roli plnit.."

Taková je zhruba úroveň tzv. "moderního" ekonomického myšlení v ČSFR. Taková tedy musí být i úroveň debat a uměle naaranžovaných "svědeckých" depozicí v jeho parlamentech.

Dejte mi toho Bruntálského Šajgala, lenigradského Semeněnka, moskevského Koroljova a amerického Adama Smithe – kdykoliv a rychle – a pohneme světem, lidé!

Dělat business s podvodníky?

V ČSFR se i dnes lze setkat s velmi podivnými oficiálními názory na podstatu a hodnotu peněz jako kapitálu. V podstatě lze tento názor shrnout tak, že peníze jsou peníze a zda jsou čisté nebo špinavé, je buď jedno, nebo se s jejich "propíráním" nikdo zabývat nebude či nemůže.

Jakýsi vládní poradce mi to při jedné diskusi "vpálil" přesně a lapidárně: "Stovka je přece stovka, ať už jste ji dostali nebo vydělali vlastní práci." V té chvíli mi bylo jasné, že národ, jehož představitelé nejsou schopni ani základních mravních rozlišení, minimální obchodní a podnikatelské etiky, jakož i prostého ekonomického myšlení, to daleko dotáhnout nemůže.

Systém volného trhu je všude ne Západě založen na důvěře, na spolehlivosti, na etice a na "čistých" penězích. Porušení etiky trhu (které se samozřejmě vyskytuje, obzvláště na Wall Streetu) se trestá vězením, pokutami a tvrdým společenským postihem. Středoevropské "verze" volného trhu, založené na "špinavých"penězích a plně podporované ministerskými "scénáři", představují patologickou aberaci mravně slabého státu.

Nedávno jsme mohli číst v New York Times o pražských zkušenostech vídeňského podnikatele Seppa Leimgrubera. Analýzy a názory tohoto prostého podnikatele z Rakouska by se měly stát povinnou četbou ministrů v ČSFR – na západě jsou jeho názory samozřejmé:

"Problém je", říká Leimgruber, "že jediní lidé, kteří mají (v ČSFR) potřebný kapitál, jsou ti, kteří byli aktivní ve směňování peněz a v činnostech černého trhu. Nikdo, kromě těch největších podvodníků, nemá peníze," konstatuje pan Leimgruber. "Otázkou je, zda vy, jako slušný podnik, chcete dělat business s podvodníky."

Steven Prokesch: "Dilemma of a Salesman in Prague",
The New York Times, 27. prosince 1990

Porovnejte Leimgruberův postoj s odprodejem v aukcích za hotové, který si tato vláda vymyslela pro takzvanou "malou" privatizaci. I cizincům je zcela zřejmé, do čích rukou se stát snaží obchody, prostory a podniky urychleně dostat.

Americký New York Times pokračuje, že pan Leimgruber se nenechal odradit a pokračuje ve svém hledání čestných podnikatelů, kteří se jen pomalu začínají ve východní Evropě (výraz "východní Evropa" se již dávno vrátil zpět do západního novinářského slovníku) vynořovat.

Jinými slovy: i kdyby se státu podařilo urychleně "zprivatizovat" do rukou bývalých funkcionářů nomenklatury, veksláků a podvodníků, a vyvlastnit tak všechny prosté a čestné zaměstnance v ČSFR, neexistuje žádná záruka, že západní podnikatelé, jako pan Leimgruber, budou chtít "podnikat s podvodníky"

Je smutné, že člověk musí "přednášet" o mravnosti a etice, které by dnes už měly být samozřejmostí. Například, že stovka vydělaná tvrdou prací bude investována zcela jinak, než stovka nalezená na ulici. Anebo, že kupón či žeton obdržený občanem zadarmo od státu bude investován zcela jinak než akcie zakoupená kapitalizací a vydřená pracovním úsilím dlouholetého zaměstnance. Nebo i tak prosté věci, jako, že by se nemělo lhát: Vláda ČSFR tajila před vlastními občany dokument "Strategie čs. ekonomiky do roku 1992", protože: "… vláda měla obavu, že by varianty možného vývoje čs. ekonomiky mohly vyvolat až paniku". (Hospodářské noviny, 10.12.1990, s.1.)

Takový postoj k autonomii a inteligenci voličů - občanů ČSFR lze jen těžko sloučit s dodnes vlající vlaječkou "Pravda vítězí". Nejen slovy, ale hlavně činy měřen jest člověk.

Ministr financí ČSFR tvrdí, že neumí identifikovat "špinavé" peníze a odlišit je od peněz čistých. Proč se tedy uchyluje k "aukcím za hotové", což je pro "špinavé" peníze ideální systém anonymního sebezhodnocení? Proč nelze na úrovních vlád a ministerstev identifikovat bývalé komunisty, členy nomenklatury a prosté oportunisty a podvodníky, zatímco na úrovních podniků, agrokombinátů, holičství a zelinářství lze rozpoutat vyloženou válku proti všem, kteří byli ve straně, šidili či rozkrádali nenáviděný stát? Nový stát musí lidi nechat na pokoji, nechat je podnikat a nechat je žít, ne jim do všeho mluvit jako nikdy předtím. Vždyť je to vše postavené na hlavu: ryby se přece kazí od hlavy.

V Americe dnes koluje velmi jednoduchý "česko-slovenský" vtip:

Představte si prezidenta Bushe, jak telefonuje do General Motors: "Podívejte, nějak se mi ten váš předseda správní rady nelíbí. Nejeví se mi býti dosti bezúhonným. Uvítal bych, kdybyste si jej vyměnili za Franka Zappu". Smích není třeba popisovat. Bush však vezme telefon znovu a volá ještě do jedné vísky v Texasu: "Ta pamětní cedulka, co jste si tam vyvěsili na škole, ta se mi moc nezdá. Není dostatečně smysluplná a ani ne hezká. Nemůžete si tam pověsit Zifčáka? Co? Oh, pardón, myslím Knížáka?"

To už smích přerůstá v chechtot, ale českému našinci dnes není v USA zrovna do smíchu. Jako by náhle "spadla klec".

Nejdříve je nutno vyčistit chlévy "nahoře" a teprve potom (a není zcela jisté, zda z mravního hlediska vůbec někdy) lze mluvit do věcí inteligentnějším a zkušenějším lidem "dole". Mravnost rafinovaně postavená na hlavu je jistě nemravnější, než přímá a průhledná jednoduchá nemravnost.

Čeho se východní Evropě nedostává?

V USA se dnes objevily nové hlasy: proč investovat do východní Evropy, když máme schopnější a výhodnější Mexiko na naší jižní hranici? Mexiko již privatizovalo přes 750 podniků a dnes zbývá pouze 400 státních podniků v zemi s 90 milióny obyvatel.

Nejsou to hlasy ledajaké: Profesor Robert H. Hayes je držitelem profesorské stolice "William Barclay Harding" na Harvardské univerzitě v oboru řízení, technologie, výroby a operací. Jeho argumentace jsou pádné a přesvědčivé, i když, příznačně, v ČSFR neznámé. Z nich pro nás nejdůležitější je rozbor lidských zdrojů ve východní Evropě a v Československu a důvody, proč tento "znalostní kapitál" dosud zůstává a dlouho zůstane nevyužit:

Často se říká, že jeden z nepřitažlivějších faktorů ve východní Evropě je záplava levné a přitom kvalifikované pracovní síly. Základní vzdělání je v této oblasti jistě velmi vysoké – vyšší dokonce, než průměr u lidí vstupujících do zaměstnání v USA. Tyto nevyužité schopnosti by mohly – správně mobilizovány a organizovány – vést k vysoké produktivitě v této oblasti.

Západní Evropa však nebude schopna těchto skrytých zdrojů využít ze dvou důvodů: nízká pracovní morálka a motivace … a téměř totální nedostatek jakéhokoli manažerského talentu či zkušeností (an almost complete absence of managerial talent or experience).

Programy dělnické participace a zaměstnanecké účasti, které plně využívají celkový potenciál pracovní síly podniku – a jejichž logika dnes zasahuje celý ostatní svět výroby a produkce – vyžadují přesně to, čeho se zemím východní Evropy nedostává".

Susan Walsh Sanderson and Robert H. Hayes: "Mexico – Opening Ahead of Eastern Europe", Harvard Business Review , September - October, 1990 s. 32 - 42

V ČSFR však vládní ekonomové považují dělnickou participaci a zaměstnaneckou účast za "bolševismus" a odbory to s nimi "diskutují". Neslyšíme nic o soukromém podnikání zaměstnanců, nic o znalostech a vědění jako kapitálu, nic o kvalitě výroby a služeb, nic o podílech na zisku a vlastnictví, nic o podnikové autonomii, nic o volných mzdách, nic o motivaci zaměstnanců, nic o kvalitních a moderních školách řízení a podnikání, nic o ničem. Pouze kupóny , příděly, poukázky, razítka, aukce za hotové, státní kontrola a regulace, odčerpávání kapitálu do státní pokladny, státní holdingy, centralismus, státní rozprodej podniků do zahraničí, "špinavé peníze", atd.

Žijeme v ČSFR v jiném světě: podnikatelská logika, která dnes "zasahuje celý ostatní svět" (viz profesor Hayes), nám plně uniká. Proč? - Není snadné to vysvětlit. Jen historici nám snad jednou objasní to nešťastné pokřivení a nepochopení téměř všech základních zásad volného trhu v Československu (a ve střední Evropě) na počátku devadesátých let.

Osobně se domnívám, že je to dáno tím, že naši hospodářskou politiku určují lidé, kteří celý život studovali pouze makroekonomiku socialistického a státního typu. Mají tedy přirozenou inklinaci přebírat pouze myšlenky makroekonomické státní intervence(keynesianismus, friedmanismus, atp.), tedy to, čemu se na Západě říká "jemné dolaďování" tržní ekonomiky. U nás však není nic k "jemnému dolaďování". My musíme zavést volný trh a k tomu se zatím nikdo ve vládě ČSFR nemá. (Liberalizace cen a regulace mezd za podmínek monopolu státních akciových společností není tržní hospodářství, spíše hospodářský fašismus).

Většina našich ekonomických ministrů a jejich poradců jsou odchovanci VŠE, EÚ ČSAV a Prognostického ústavu, bez jakékoli dlouhodobější praktické i teoretické zkušenosti na Západě. (Občasné půlroční stáže v cizině jsou spíše společenskou záležitostí, nikoli zkušenost formující názor či kompetenci.) Ať chtějí nebo nechtějí, tito odborníci se musí věnovat makroekonomice, státní regulaci a centralistické politice. Řízení, organizace, vlastnictví, kvalita, produktivita a motivace v podnikové sféře – tedy tam, kde bohatství vzniká (či spíše "nevzniká"), jsou pro ně zcela cizí a ve východní Evropě "totálně chybějící" (viz. prof. Hayes výše).

Lidé se často ptají: "Proč tedy někteří Američané naše opatření podporují?" - Nevím. Odpověď na to je složitá. Někteří Američané mají zájem na nákupu podnikových akcií přímo (tedy levně) od našeho státu: Wall Street, bankéři mezinárodní spekulanti, makléři, atd., a budou proto podporovat ty, kteří jim potřebné rozptýlení podnikového vlastnictví zaručí. Většina Američanů však nezná nic jiného, než plně fungující tržní hospodářství. Jako ryby ve vodě se umí tržně chovat, ale nemusí nutně vědět, jak trh vzniká a nezajímá je ani podstata trhu – tak jako rybu nemusí zajímat podstata vody. Trh prostě je. Tito lidé (za 25 let jsem jich měl jako studentů na tisíce) nemohou radit, jak tržní hospodářství zavést, pouze informovat, jak trh funguje a jak se v něm chovat. Dvě různé věci, nebe a dudy.

Naši ministři a jejich poradci ještě dnes "dělají matematickou ekonometrii, mluví o pružnostech poptávky či nabídky a protínají křivky. Jen tak na okraj: president Bush nedávno jmenoval do Státní vědecké rady (National Science Board) W. Glenna Cambella, předního ekonoma z konzervativní Hoover Institution. Campbell se hned pustil tzv. "ekonometrických studií", které prohlásil za plýtvání penězi, protože jsou založeny na: "nereálných předpokladech za účelem získání hloupých závěrů" ("unreal assumptions to reach silly conclusions"). (Science, 21. září, 1990, S. 1375).

Celá naše československá "perestrojka" je dnes založena na makro-ekonometrii a mikro-ekonometrech, i když se v ČSFR mluví o modernosti, moderních názorech a konzervativních vzorech Hooverova Institutu.


Tyto odpovědi a úvahy však naše problémy neřeší. Nemáme prostě odborníky – ani našince, ani cizince. Právě proto je nutno uvolnit, rychle a bezpodmínečně, to jediné, co máme: iniciativu, myšlení, odpovědnost, inovaci, podnikání a podnikatelství miliónů našich zaměstnanců - od ředitelů a manažerů až po nádeníky a námezdníky - ve všech našich rodinách, podnicích, obcích, okresech a krajích.

Vůbec nejméně je nám dnes v ČSFR zapotřebí dalšího rozdmýchávání, rozšiřování a podporování zbytečných osobních ambicí, nerealistických pravomocí a zastaralých ideologií novodobých centralistů, dogmatistů etatistů a "bonapartistů".

Profit, 9/91 a 10/91, 27 .2. a 6 .3. 1991

Ministr financí ČSFR opět zdůraznil (v rozhovoru s časopisem
Hospodářské noviny 15. února 1991), že není třeba podniky
demonopolizovat před liberalizací cen, ale že:
"Je tomu přesně naopak, právě liberalizace je největším impulsem
pro provedení demonopolizace."

Toto šokující tvrzení, pronesené z platformy vrcholků ekonomického řízení, kdysi jedné z nejintelektuálnějších a nejkulturnějších zemí střední Evropy, ukazuje, že dnešní kontrola ČSFR není ani schopna přiznat své chyby a poklesky, ale je plně odhodlána překrucovat teorii, praxi i zdravý rozum ekonomického myšlení a zkušeností.

To, že kvalifikování ekonomové v ČSFR přecházejí podobná prohlášení bankovních úředníků a finančních expertů bez povšimnutí, se může jevit jako nevysvětlitelné a nepochopitelné, ale není tomu tak: jde o politiku, ne ekonomiku.

Ekonomové, i když se málokdy shodnou na čemkoliv, se shodují - všude na světě - v jedné věci: v otázce monopolů a jejich chování.

Především, monopoly nemají nabídkovou funkci: určují si totiž ceny samy. Ludwig von Mises (díle Human Action, Yale University Press, 1949 a 1990) píše:

"Za určitých podmínek mohou monopoly zvýšit své zisky omezením nabídky a prodejem za vyšší ceny za jednotku. Takto určené ceny, tj. monopolní ceny, představují hrubé narušení suverenity spotřebitele a demokracie trhu."

Monopolistický podnik, ve snaze maximalizovat zisk, omezuje svoji nabídku za účelem zvýšení ceny. Proto je celý civilizovaný svět dnes zajedno v omezování pohybu monopolních cen, aby k nežádoucímu omezení nabídky dojít nemohlo.

Jestliže se dnes ještě najde stát, který by legalizoval monopolní ceny úmyslně a programaticky (tzv."liberalizaci" cen), pak jistě nejde o opatření ekonomická, ale pouze o strategie politické. Liberalizace cen se nemůže nikdy stát "impulsem pro demonopolizaci", ale právě naopak: vede pouze k upevnění monopolů tím, že legalizuje jejich "hru" omezování nabídky při zvyšování cen. "Očesávání" kapacit, tj. propouštění zaměstnanců, vyplývá z omezování nabídky a nemá nic společného s "restrukturalizaci".Právě to země střední Evropy dnes potřebují nejméně. Von Mises uzavírá:

"Monopolní ceny jsou jediné ceny, za kterých je pro monopolistu výhodnější celkovou nabídku zboží omezit a ne ji rozšířit na vyšší míru umožňovanou konkurenčním prostředím. Monopolní ceny jsou výsledkem úmyslného plánu (deliberate design) vedoucího k omezení obchodu i trhu."

Ani teoreticky, ani prakticky tedy nelze rozbít monopoly tím, že by se jim prostě předalo cenové "hrací pole". Sehrají to s vámi rychle, razantně a radikálně. Jediným důsledkem musí být - a to nutně - méně zboží a vyšší ceny.

Žádný student ekonomie na kterékoliv americké univerzitě by nemohl přežít ani první ročník při podobné úrovni znalostí. Žádný ministr financí, kdekoliv, by nemohl přežít nejen důslednou akci, ale i prosté vyhlášení vládního programu faktické podpory monopolů. Volná tvorba cen jako "největší impuls pro demonopolizaci" zůstává jedním z nejabsurdnějších mystérií ekonomické vědy.

Jiným konzervativním ekonomem Nobelovy třídy je F. A. von Hayek, který píše (The Fatal Conceit, University of Chicago Press, 1988):

"Monetární instituce jsou ze všech spontánně vyrůstajících formací nejméně uspokojivě vyvinuté. Procesy výběru jsou zde omezovány více než kde jinde: výběr monetárních instittucí evoluční soutěží je zamezen vládními monopoly, které konkurenční experimentaci (competitive experimentation) zcela vylučují."

Tolik tedy von Hayek z Chichaga ve své nedávné práci "O chybách socialismu" (The Errors of Socialism). Nejenže tzv. "liberalizace" cen podporuje monopoly, ale sama může být prováděna pouze monopolními institucemi monetární politiky státu. Monopoly mohou vzkvétat pouze v silně centralizovaném státě a pod ochranou silně centralizovaných monetárních institucí.

F. A. Hayek pokračuje, dosti nemilosrdně:

"Historie vládního managementu peněz, kromě několika mála krátkých šťastnějších období, je historií ustavičného klamu (fraud) a podvodu (deception). V tomto ohledu se vlády ukázaly být mnohem nemorálnější než jakákoliv soukromá instituce poskytující peníze ve volné soutěži… vládní monopol peněz by měl být zrušen."

Monopol tedy podporuje monopol – a naopak.

Ministr financí ČSFR je tedy klasický etatista , centralista a ekonomický populista – ne "konzervativec" či "pravičák" Důležité je, co člověk dělá, ne co říká, že dělá: např. "očesávání" přezaměstnanosti dekrety z centra:

"Tady je obrovský úkol centrálních orgánů, aby se pokusily napomoci tím, že při očesávání, či lépe zmenšování ne nutných (sic) počtů pracovních sil anebo zastavení (!) některých ekonomických aktivit bude zachován ten zbytek… Doufám, že centrum to bude děla, teď už bohužel (!) ne centrum federální, teď už to výlučně dělají republiky."

Málokdy byly vyjádřeny ambice centrální státní kontroly zaměstnanosti a "ekonomických aktivit" (v Německu v 30. létech?) tak jasně, nesmlouvavě a neodvolatelně. Ministr zároveň potvrdil svůj zásadní nesouhlas s tzv. expanzivní koncepcí, zaměřenou na podporu potenciálně rozvojových programů, jako je tomu např. v (upadajícím?) Japonsku.

Je zřejmé, že ministr financí ČSFR je naprosto neschopen rozlišovat mezi krátkodobými a dlouhodobými časovými dimenzemi ekonomických problémů. Tím, že povyšuje krátkodobé chyby (porušování posloupnosti privatizace – demonopolizace – liberalizace) a nedomyšlená, uspěchaná mechanická "opatření" na jakési stavební kameny dlouhodobé strategie a tím, že odmítá své chyby, přestupky a poklesky napravit – a raději mobilizuje politickou mašinérii na zajištění jejich dlouhodobé nezvratitelnosti- tím staví sebe i své politické podpůrce na morální okraj respektabilního ekonomického myšlení i praxe.

To, že bychom si nechali vzít plzeňské pivo, to by bylo (podle ministra financí) bláznovství a nikoho by to ani nenapadlo. To, že jsme si již nechali, anebo vbrzku necháme, vzít škodovku, baťovku, jablonecké sklo, tatrovku, atp., to je zřejmě jen úžasně racionálním šachovým tahem venkovských "Chicago boys"?

Ministr financí uzavírá:

"Bohužel musím konstatovat, že taková osoba (tj. výrazně silný politik, který by chtěl vést, tvořit, budovat, řídit politickou stranu) tady není, a tím jsem vnucován do role, která mně ubírá času, klidu a všeho možného. Ale myslím, že jiné řešení prostě není."

Tím je zodpovězeno vše co zatím zodpovězeno nebylo.

Jako ekonom, exulant, Středoevropan a Američan, zůstávám věrný učení von Hayeka, von Misese , Mengera, Schumpetera a Druckera: distancuji se tímto od centralizovaného etatismu, ekonomického diletantismu a politické vulgarity.
Rudé právo, 5.3.1991