Kapitola 13. a 14.
Kapitola 13.: Fenomén Slušovice
listopad 1990
Když jsem před nějakými pěti lety svým studentům v New Yorku
a v Dublinu zadával první dizertační práce a studie na téma
"Management Systém Slusovice" a pak pročítal a známkoval
jejich rozsáhlé rešerše světové literatury a hodnotil
jejich studijní zvídavost a neskrývaný obdiv k rodícímu se
novému evropskému systému řízení, pocítil jsem hrdost a pýchu,
že opět, tak jako již jednou předtím ve Zlíně se moje vlast
stala kolébkou unikátní schopnosti géniů – dát lidem dobrou práci,
přinést do oblasti prosperitu a uspokojit zákazníka,
spotřebitele i občana.
Moji američtí a irští studenti systému řízení Slušovice dodnes netuší (a nesmí ani tušit), že tak jako zlínští za Bati, tak i slušovičtí dnes se stali předmětem absurdní závisti a z ní pramenící instituční nenávisti a netolerance. Tak jako jsem se před pěti lety naším manažerským géniem loci pyšnil, tak se dnes za jeho nevysvětlitelné nepochopení a snižování stydím.
Závist a nenávist jsou jen dvě strany stejné mince, puncované neschopností pochopit. Jedinec sám nemusí být velký, moudrý, a schopný – ne všichni můžeme být génii – ale rozpoznat a pochopit velikost v druhých, když se s ní již jednou z vůle Boží setkáme, je minimum, které od nás život musí vyžadovat a spoluobčané očekávat. Jinak by to nebylo ono – a nejen to.
Jsme rituální vyznavači "žampionového efektu" malých států a malých duší: jen trochu zvedneš hlavičku, a už ti ji rychle zkosíme a to "hnací pole" si zase pěkně zarovnáme. Planýrujeme, srovnáváme, zarovnáváme a glajchšaltujeme hlavičky: nikdo přece nemůže být víc, umět víc, vědět víc či dokonce udělat víc, než co je oficiálně prohlášeno za nejvyšší.
A proto tvrdím, že ve Slušovicích i ve slušovických dnes máme něco velikého: úspěšně fungující model podnikového řízení evropské úrovně a světových možností. Nevím, čeho je dnes třeba více. Tak jako Japonci – jistě mistři podnikového řízení – obdivují náš systém Baťa. Tak dnes začínají (spolu s Američany a Angličany) obdivovat i Slušovice. Japonci se od nás chtějí učit, my samy od sebe ne.
***
Řídící systém Slušovice, i když ještě v intenzivním procesu zrodu a v mnohém asi "nedokončený experiment", se vyznačuje již dnes většinou základních prvků, ktkeré představují špičku světového organizačního a manažerského myšlení i praxe. Když vezmeme v úvahu byrokratické, dusivé a nepředstavitelně těžké podmínky, za nichž se tento disidentský ostrůvek kvality musel po dlouhá desetiletí vytvářet v moři prostřednosti, pak si snad uvědomíme význam pojmu "světová třída." Naše Slušovice, přeneseny do tržního prostředí Japonska, Kanady, USA či dokonce ( a doufejme, že k tomu nedojde) Malty, by se určitě staly důstojným partnerem v konkurenci světových podniků. Tak jako byl kdysi světovým i Baťa a jeho spolupracovníci.
I Baťa však nakonec podlehl dlouhotrvajícímu žampionovému efektu tehdejšího státu. Jejich podniky i lidé byli štváni do zahraničí již od třicátých let. Nic nového pod sluncem: co jenom zloby a nenávisti i takový Egon Erwin Kisch tehdy na Baťu a batismus navršil a jak necitlivě ponížil tvůrčího ducha této fascinující, ale trvale persekuované podnikatelské kultury moravsko-české. Musíme se již jednou z historie poučit a naučit se rozpoznávat velikost v druhých, ne pouze zveličovat malost v sobě.
Systém řízení Slušovice
Základní charakteristiky jakéhokoli "systému" řízení musí splňovat kritéria komplexnosti, provázanosti a vícerozměrné integrace. Jinak by šlo pouze o izolované metody či techniky řízení – a to by bylo pro dnešní Evropu hodně málo. U Slušovic jde o následující charakteristiky:
? Široké a vzájemně se zhodnocující netradiční portfolio tradičních ekonomických činností: rostlinná výroba, živočišná výroba, průmyslová výroba, služby a obecní, přírodní i občanská ekologie. Čím širší a komplexnější, tím efektivnější.
? Pochopení zásady "jednoho trhu", tj. světového trhu jako jediného spolehlivého přístupu ke zvýšení prosperity místní oblasti. Tedy: "Myslit světově, jednat místně". Již dnes si lze představit výrazný pokles kvality života na Moravě, kdyby se Slušovice přes noc ocitly třeba na Maltě.
? Překonání úzké specializace a dělby práce směrem i integraci úkolu, práce i vědění: čím více funkcí můžeš zastávat, čím širší je okruh tvých znalostí a rozsah tvého vzdělání, tím pružnější se stává podnik v uspokojování potřeb zákazníka a v reakci na výzvy konkurence. Kolik prací umíš, tolikrát jsi člověkem.
? Pochopení principu zaměstnanec = vlastník (Baťovo "Každý dělník kapitalistou"). Tento princip se může legálně rozvíjet až nyní, skrze podílové účastenství zaměstnanců, vnitropodnikové podíly/akcie, zaměstnanecké akciové společnosti a předávání výrobních prostředků do přímého vlastnictví zaměstnanců, atp. Slušovice však nastoupily tuto cestu – pod různými disidentskými kamuflážemi – již před deseti lety (viz předávání výrobních prostředků do "socialistické" péče).
? Vytvoření podmínek pro zemědělskou a průmyslovou velkovýrobu skrze malé autonomní a hospodářsky nezávislé týmy či rozšířené rodiny pracující uvnitř podnikatelského komplexu. (V USA je dnes v zemědělství zaměstnáno jen 2,5% celkové pracovní síly – produktivní rozsah takové konkurence si lze jen těžko v našich podmínkách představit.)
? Mezilidské vztahy, založené na poctivé práci, spravedlivé odměně a prostoru pro iniciativu, jsou na nejvyšší světové úrovni. Takový systém netoleruje (a nesmí tolerovat) lenivce, propagandisty, politické aktivisty a hospodářské příživníky. Poctivá práce (dnešní i minulá) je základní hodnotou ve Slušovicích. Podnikání, inovace, hledání, soutěživost a vytrvalost jsou mravní hodnoty Slušovic, tak jako byly u Bati, a tak jak by měly být všude. Politická propaganda do podnikání nepatří.
? Služba veřejnosti. Slušovice aktivně vyhledávají neuspokojené potřeby – a rychle a kvalitně je uspokojují. Od kulturních a sportovních podniků, přes květiny, péči o důchodce a nemocné, obchody a cestovní kanceláře, až po vzdělání, trénink, výpočetní techniku a leteckou dopravu – vše, co měl dělat stát a nedělal – vše je konkurenční doménou Slušovic.
? Nepřetržitá snaha po nepřetržitém zlepšování kvality i kvantity výrobku a služeb: nikdy není a nemůže být konec podnikatelskému snažení. Kvalita, ne zisk, je základním principem podnikání. Slušovice poskytují výrobky a služby lepší, a to u zákazníků rozhoduje. Nepřetržitá snaha o udržení kontaktu se světovou špičkou, ve smyslu Baťova: "Nejlepší na světě nám úplně stačí".
Kapitola 14.: Bezradnost nad reformami v bývalé NDR
leden - únor 1991
Mnozí v ČSFR se možná ještě nedávno závistivě ohlíželi
po bývalé NDR: "Ti se mají, vždyť mají bohatého strýčka,
všechno jim půjde jako po másle." – Omyl. Peníze, dluhy, půjčky,
bohatí strýčkové, manažerská centra, nový "kapitalistický" jazyk,
vnitřní i vnější konvertibilita měny, atd. – nic neřeší!
Ani v bývalé NDR není situace o nic lepší než u nás.
Není třeba Němcům závidět.
Problém socialistických ekonomik leží přece úplně jinde: nedostatek soukromých vlastníků, nedostatek občanské důvěry, nedostatek zaměstnanecké iniciativy a podnikavosti, nadbytek státní intervence a regulace, nadbytek znalostní arogance ministerstev, nadbytek řečí a symbolů, nedostatek akce.
Situace v NDR se neustále zhoršuje a vláda Helmuta Kohla konečně přiznala, že jsou "na nesprávné cestě". Málokdo na Západě totiž ví, jak převést socialistické příkazové hospodářství na volný trh. Žádné zázraky a la Erhart dnes neplatí, protože tehdy šlo o pouhé obnovení trhu utlumeného válkou a Hitlerovým diktátem. My v ČSFR, tak jako oni v NDR, jsme na tom dnes mnohem hůře. Ministerská prohlášení v ČSFR, že "trh již začíná pracovat", jsou absurdní.
Situaci v NDR analyzuje F. Protzman v New York Times, 13. února 1991 na titulní stránce. Helmuth Kohl totiž den předtím uvolnil měsíční výdaj, v hotovosti přes 3 miliardy dolarů, jen aby odvrátil jistou krizi. Přes 10.000 lidí, převážně mladých a vzdělaných utíká z bývalé NDR do západního Německa – každý den! Vědí už něco, co Čechoslováci nevědí?
Německé podniky mají sice nové vládní správní rady z bývalé NSR, ale řízeny jsou sítěmi starých komunistických manažerů, kteří kontrolují přes 90% státních podniků. Jediné, co se změnilo, je skutečnost, že Kombinat Wilhelm Pieck je dnes státní akciovou společností Mansfeld A. G.
Odhaduje se, že přes 3 milióny východních Němců ztratí práci jen v tomto roce. Již v lednu 1991 dosáhla nezaměstnanost 8,6 %, tj. 757.200 nezaměstnaných, a to dalších 1,86 miliónu lidí je na polovičním úvazku. Objem výroby samozřejmě poklesl na 50% objemu předchozího roku. Privatizace 8 000 státních podniků se v podstatě zastavila pro sabotáž komunistické nomenklatury.
Taková čísla působí v hlavách i srdcích německých ekonomů čirou paniku. Podobná masová nezaměstnanost přece kdysi přivedla v Německu k moci jakéhosi pána s knírkem a jeho pravicovou stranu. Je zajímavé, že v ČSFR, podle ministra hospodářství, by podobná čísla prostě znamenala, že reformy pracují, a že tedy mohou být politicky vyhlášeny za úspěch. Jako bychom v ČSFR žili v úplně jiném , nereálném, absurdním světě.
Privatizaci provádí vládní Treuhandanstalt (založený ještě komunistou Hansem Modrowem), který je sice veden západními Němci, ale úředníky jsou stále bývalí komunističtí funkcionáři, stejně jako v ČSFR. Mluvní Treuhandu Peter Schneider říká: "Většina podniků nepochopila, co je privatizace. Jejich reformní plány představují prostě modernizaci zařízení bez jakýchkoliv změn v managementu. Podávat si žádosti o dolary na modernizaci strojů přece nestačí."
Ředitel Treuhandu Detlev Rohwedder předpovídá, že celý proces privatizace (8000 podniků) bude trvat 40 let. Ano, čtyřicet let! V ČSFR, která žádnou privatizaci neprovádí, ale majetky prostě zestátňuje či zveřejňuje, stejně rozumní vzdělaní a upřímní představitelé mluví o několika letech. A obyvatelstvo jim to hezky "papá"
"Podcenili jsme dimenze celého problému", přiznává ekonomický ministr Jürgen Möller. Škoda, že se podobně nedají poučit ekonomičtí ministři v ČSFR: těm je vše úplně jasné. Hlavním problémem v NDR je vytváření pracovních příležitostí (tedy opak účelového zvyšování nezaměstnanosti jako v ČSFR), renovace infrastruktury, školení dělníků a manažerů, modernizace a mobilizace malých stavebních podniků. Tedy věci, o které se tzv. ekonomická reforma v ČSFR vůbec nezajímá.
21. února 1991 ministr Möllemann rázně odmítl chabou obranu německého ministra financí Theo Waigela, že vláda nepodcenila rozsah a obsah ekonomických problémů východního Německa: "Podcenili jsme ochotu a zájem investorů za západního Německa a Evropy, USA i Japonska investovat ve východním Německu. Nevěřili jsme také, že mentální struktury více než 58 let totalitního myšlení bude tak obtížné a tak zdlouhavě překonávat."
Cena rekonstrukce NDR je dnes odhadnuta na 1 bilión dolarů, 100 miliard je třeba investovat již v roce 1991. V ČSFR jsme však ještě ani nezahájili privatizaci – kromě toho "historického" vydražování krámů od zeleniny členům bývalé nomenklatury.
Hektická a retroaktivní opatření Kohlovy vlády ukazují, že tak jako Gorbačov ve své "perestrojce", tak jako ČSFR ve svém zcela nelogickém "scénáři", tak ani Němci neměli propracován dlouhodobý plán přechodu k tržnímu hospodářství. Nyní snad konečně nastane doba odborného ekonomického myšlení a správného řazení opatření za plné účasti hlavních hráčů, zaměstnanců, manažerů a občanů.
Harry Maier, profesor ekonomie na univerzitě ve Flensburgu a přední expert na východoněmeckou ekonomiku, prohlásil: "Vláda měla zcela naivní představu, že volný trh si vše vyřeší sám. Místo toho nastala katastrofa".
No a nyní si to vše porovnejte s citlivou, odbornou, informovanou a zcela neotřesitelnou politikou vlády ČSFR a její tzv. "Jedinou Možnou Cestou".
Manažerské školy v rukou nomenklatury
Při setkání západních bankéřů s novými manažerskými "zázraky" státních podniků se pan ředitel Mansfeldu Herr Rost snažil bankéře přesvědčit, aby mu poskytli půjčky na modernizaci zařízení, na vyhodnocení výrobního sortimentu a na uzavírání "joint ventures" se Západem. Herr Rost předložil klasický komunistický pětiletý plán vybavený pěknými, pevnými, specifickými výrobními, ziskovými a plánovacími cíli. K popisu plánu používá jazyka, který je v podstatě neodlišitelný od žargonu socialistického, centrálně plánovaného hospodářství. Náplň to však nemá žádnou, vzbuzuje to kroucení hlavami a posměch.
Mansfeld má být na příklad rozbit do tří "divizí": měď, hliník a "speciální výrobní služby". V roce 1992, předpověděl Herr Rost, dosáhnou zisky 47 miliónů dolarů. Jak si můžete být tak jisti, ptají se bankéři. "Když půjde vše podle plánu…" odpovídá (a prozrazuje se ) Herr Rost.
Obdobně, jak se dnes děje i v ČSFR, založil si Herr Rost své Mansfeld Training Center G.m.b.H. v Eislebenu (jako jednu z těch speciálních výrobních služeb). Při jeho prezentaci manažerských programů bankéřům se ozvalo: "Co se to chystají dělat? Školit manažery v tom, jak zruinovat Ekonomiku?" – uzavírá New York Times.
I v ČSFR se připravují podobná manažerská a trénovací centra, většinou připravovaná aparátčíky Jakešova režimu již od roku 1988. Vzdělávání manažerů je nesmírně důležitá, klíčová a rozhodující (po privatizaci) dimenze přechodu k tržnímu hospodářství. Příprava kvalitních programů, získání kvalitních učitelů a široká finanční podpora jsou prvořadou nutností jakéhokoli programu reformy.
Manažerské vzdělávací a tréningové instituce nesmí zůstat v rukou státu, ministerstev, bývalých komunistů, všelijakých československých "Herr Rostů". Nesmíme dopustit, abychom si "vychovávali" manažery, administrátory a úředníky, kteří budou kapitalismus napodobovat slovy, ale ubíjet svými činy. Zruinovaní podniků, a tím i celé ekonomiky, by pak bylo nevyhnutelné – leda, že by vše šlo "podle plánu" některého z těch nových ministerstvech, obsazovaných absolventy VŠE.
POKRACOVANI KNIHY
VYDAVATELSTVÍ ALTERNATIVY: WWW.SPOLUPRACE.CZ
BESEDA K OSOBE M.Z.
PRISPEVKY DO BESEDY