V demokracii lze vždy pochybovat, vždy vyjádřit nedůvěru
a vždy odvolat ty, kteří neuspěli, zklamali či na to prostě nestačí.
Je vždy lepší změnit směr či vyměnit řidiče, třeba i v půli cesty,
než se prostě nechat zavést do propasti s pokřikem,
že jsme si to tak vybrali a zvolili "demokraticky".
K nutným a život ochraňujícím změnám dnes dochází ve všech
sousedních zemích bývalého socialismu a levicového tápání.

Rychlý pád T. Mazowieckého v Polsku představuje krach tzv. "šokových" reforem z pseudoekonomické kuchyně Klause – Balcerowicze. Ani u nás nelze protrpět ještě celý rok a půl klesající životní úrovně, stoupající cen a vzrůstající nezaměstnanosti. Je třeba jednat. Je třeba se domáhat lidí vzdělaných schopných a zkušených. I my můžeme, i my musíme.

Nám se prostě stalo, že jsme "zvolili" lidi nezkušené, neschopné a nespolehlivé. Není však třeba se za to stydět a již vůbec ne si pro to zoufat. Navíc: nevěděli jsme, neznali jsme je a oni se chovali tak mravně, tak cílevědomě a tak sebevědomě. Dnes již víme! Dnes již víme víc, než oni všichni dohromady: tohle není ta správná parta. Tato parta s komunismem neskoncuje a tržní hospodářství nezavede – neví totiž jak, a vlastně ani nechce. Krása a síla demokracie spočívají v tom, že chyby se dají napravit dokonce velmi rychle. Jen se nedat!

Nesmíme se nechat zavést "rychle a radikálně" do ekonomické propasti. Nemůžeme dopustit až programově ponižující jmenování bývalých komunistů a neschopných příbuzných a přátel do předních vládních, ministerských a diplomatických funkcí. Musíme pochopit, že i v demokracii lze volby manipulovat pomoci rozsévání strachu, nejistoty a nenávisti. Jako svobodní a nebojácní jedinci bychom sotva kdy volili "v zákrytu" tak, jak se nám stalo v červnu 1990.

Čtyřicet pět let jsme trpěli – a nyní bychom se měli znovu obětovat, mít se hůř, škrtit se vlastními opasky a páchat ekonomické sebevraždy? A to jen proto, že někdo něco neví, je v něčem nevzdělaný nebo chabě informovaný? Nebyla by to škoda? Stát, kterému nic nepatří a který nám všem vše zkonfiskoval, tento stát chce nyní prodávat naše věci zpět nám samým, ale hlavně zpět sám sobě a svým zahraničním soukmenovcům – a to v dražbě a za hotové. Lze si vůbec ještě představit absurdnější divadelní představení?

Povinností jedinců v přímé demokracii je nejen volit, ale i včas odvolat. Demokracie dělá chyby, ale chyby také opravuje: nepřetržitě tedy opravuje sama sebe. Také M. Thatcherová přežila svou dobu a byla rychle "opravena" – zde však šlo o dobrovolnou rezignaci vyzrálého demokratického politika, což u našich "zuby-nehty" představitelů zatím očekávat nelze. Nebuďme naivní a odsuďme nedemokratická hesla typu "Vždyť jste si nás svolili, tak co ještě chcete? Nechte nás být a držte …"

Taková vulgarita by neměla být přípustná ani v ČSFR.

Národ je společenství autonomních jedinců a ne stádo ovcí. Národ musí bojovat za svou svébytnost a užívat demokratických prostředků k prosazení svých zájmů. Občanská neposlušnost, stávka, vymáhání lustrací, zveřejňování a vysvětlování rozhodnutí, občanská referenda – to vše patří do arsenálu občanské účasti v demokratickém procesu. Nepatří tam, a to zcela jistě: mlčení, modlářství, kult, pasivita a odevzdávání se osudu. Všichni jsme dnes svých osudů strůjci.

Základním principem demokracie je napravování chyb a odvolávání těch kteří zklamali. Není čas na nepromyšlené experimenty a žádná éra "národní oběti" nesmí nastat. Oběti již byli, obětem musí být konec – nyní nastává práce, účast a život.
Republika, 12. 2. 1991


Únor 1991

Začala malá privatizace. První soukromý zelinář zaplatil aukci
Kolem 17. 000 dolarů, podle amerického New York Times
(27. ledna 1991, s. 10). Lidé přihlížející procesu vydražování
prý tleskali a ministr Ježek měl prohlásit, že jsme svědky
nejdůležitějšího mezníku celé naší ekonomické reformy. Některé
aukční ceny byly až padesátkrát vyšší než vyvolávací ceny.
Zcela nekvalifikované plánování a chaotický průběh
tzv. ekonomické reformy zde dosáhl svého vrcholu.

Nelze zajisté rozprodávat prodejny, pokud nebyly dříve rozprodány nemovitosti, jejichž vlastníci jediní mohou prodejní prostory pronajímat. Nebo lze? Nelze "zliberalizovat" ceny, pokud nebyli ustaveni pravoplatní soukromí vlastníci a nastartovány alespoň počáteční procesy konkurenčního trhu. Anebo lze? Nelze začít ani přemýšlet o velké privatizaci, pokud nebyli stát, nová ministerstva a členové neobyrokracie totálně nenávratně vyvlastněni a zbaveni možností "podnikat".

Mělo by nám již být jasné, k čemu vedla a povede centralizace ekonomické, finanční, vojenské a policejní moci v SSSR. K čemu povede tohle stalinistické "dodržování stranické linie"? Systém ČSFR je přece stejný. Což se opravdu nepoučíme? Nelze ani oddělovat malou od velké privatizace: Malí soukromníci by neměli být hracími figurkami velkých státních akcionářů a kartelů nomenklatury. A tak dále: řazení, posloupnost a provádění ministerských opatření je v ČSFR postaveno na ekonomickou, politickou i etickou hlavu.

Za co zaplatil

Za co to zaplatil ten náš soukromý zelinář oněch 17.000 dolarů? Ne za podnik, ale prostě za právo pronájmu a provozu zelinářství po dobu dvou roků. Pronájem navíc bude platit státu, po dvou letech novému vlastníku, který zakoupí nemovitost v nové státní dražbě, tedy nejpravděpodobněji opět státu či státem kontrolovanému agentu.

Náš zelinář si obchodní prostory pouze pronajímá a měl by tedy platit pouze nájemné. Proč však platí poplatek 17.000 dolarů? Je to přece odvod státu za privilegium platit nájemné. Jinými slovy, kdo má nejvíc peněz v hotovosti, obdrží právo platit nájemné státu po dobu dvou roků. Jelikož po dvou letech se toto nájemné zmnohonásobí (ať již rozhodnutím státu či "nového" vlastníka, musí náš nový zelinář udělat vše pro to, aby svou "investici" získal zpět do dvou let. Jinak by byl blázen.

Jestliže někdo ví najisto, že po dvou letech ztratí státní protekci pronájmu, bude muset přijmout vyšší nájemné, ztratí jistotu užití, atp., pak nebude takový "podnikatel" investovat do krámu s vyhlídkou na dlouhodobou návratnost, není-li ovšem vyloženě hloupý – jak zřejmě FMF předpokládá. Navíc v bezkonkurenčních, plně monopolních podmínkách ČSFR tento zelinář investovat nemusí vůbec nic: zákazníci nemají možnost volby a musí přijmout liberalizovanou cenu a jakoukoli kvalitu. Pokud se ovšem nepostaví na odpor.

K čemu stát, kterému zmíněné zelinářství vůbec nepatří, jako ostatně nic v této zemi, potřebuje oněch 17.000 dolaru? Do jaké "černé díry" se asi tyto peníze vytratí? Nebylo by lépe investovat 17.000 přímo do zelinářství?

Nový soukromý zelinář může být bývalým zaměstnancem téhož zelinářství. Proč nelze prostě platit rentu pravoplatnému vlastníku nemovitosti? Proč nemůže investovat oněch 17.000 dolarů do svého "vlastního" podniku – a tak zvýhodnit zákazníky a spotřebitele? Proč stát neřekne: Okay, cena je 17.000, za předpokladu, že těchto 17.000 do svého podniku "vrazíš", řekněme do dvou let? Proč jsou tyto, pro podnikání tolik nutné peníze, prostě zkonfiskovány státní hrou na aukce? Nevlastník (stát) nikde nemá právo vydražovat ve veřejné aukci, co mu nepatří.

Ne příliš mnoho čs. občanů si může dovolit "investovat" 17.000 dolarů nebo ceny "padesátkrát vyšší". Pouze cizinci, veksláci, členové nomenklatury, jejich kartely, "tiché dohody" a různí kamuflážní "zástupci a představitelé". Ministr Ježek říká: "Zákazníkovi je jedno, kdo je vlastníkem obchodu". Ano, v USA je to v podstatě jedno. V ČSFR však po čtyřiceti letech státního vykořisťování, to jedno není. Bývalá nomenklatura nesmí být zvýhodněna.
Jde zde o špinavé peníze, vlastně zde jde pouze a výhradně jen o špinavé peníze. Pan ministr tvrdí: "Nejlepší způsob, jak špinavé peníze vyprat, je jejich investování." Jistě. Konfiskace aukčních tržeb státem však není investice, nikde na světě. Investovat do podniku, to znamená zaplatit za renovaci, technologii, vyšší mzdy, širší sortiment, legitimní renty a případně i vyplatit hodnotu nemovitosti pravoplatnému vlastníku.

Odvádění vysokých aukčních poplatků do státní pokladny není investice, ale konfiskace. Je-li toto skutečně cílem, pak by pro centrální úřady bylo jistě jednodušší (a morálnější) prostě zkonfiskovat všechny 500 a 1000 korunové bankovky a la Gorbačov a ne ohlupovat lidi hrou na tržní hospodářství a rozmarným tlacháním o mantinelech, šachistech a Maradonovi.

Náš první soukromý zelinář tedy jistě neinvestoval nic, žádné peníze mu nezbyly (pokud mu ve Švýcarsku neleží dalších 17.000 dolarů), ale zaplatil státu poplatek, který již nikdy nedostane zpět. Jeho jediným cílem bude vydělat během dvou let minimálně 17.000 dolarů. To se mu může i podařit, protože stát mu v tom pomáhá: ponechá nižší nájemné, ponechá všechny dodavatele ve státních rukou, dovolí vyšroubovat monopolní ceny na maximum, podpoří nomenklaturní kartely (nazve je státní akciové společnosti). Dále omezí či znemožní podnikatelskou činnost regulací zaměstnaneckých mezd, ustavením "cenových" skupin a zón a výrazným omezením konkurence. Pan zelinář do podniku nic víc investovat nebude, protože není zase tak hloupý, jak oni předpokládají.

Krátkodobě vydělá na dražbě pouze stát a pan zelinář, prodělá (hodně a dlouhodobě) zákazník, kterému nic jiného nezbývá. Po dvou letech si rozdáváme karty znovu a začneme nový licitovaný mariáš.

Stát v ČSFR dnes není vlastníkem, ale prostým konfiskátorem, vykořisťovatelem a pretendentem. Příjmy z aukcí jsou mrtvé peníze, nesmyslné peníze, odčerpané z podnikatelské sféry bezdůvodně.

Jediné užití takto "nabytých" peněz by mohly být vyšší platy byrokracie, podpory v nezaměstnanosti, bezpečnostní fondy, politické rezervy a náklady na prosazování pevné, jediné a nediskutovatelné stranické linie strany "nového typu". Stejná situace, v dosud nevídaném rozsahu, se v ČSFR bude opakovat při tzv. velké privatizaci: Stát (tedy kartely a ministerstva neonomenklatury) si ponechá 30% akcií, zbytek se pokusí prodat laickým občanům v hracích žetónech. Příjmy z prodeje akcií však podnikům neponechá (jak by se normálně myslící člověk domníval), ale také je zkonfiskuje! Podniky tedy budou "koncentrovat kapitál" vydáváním svých vlastních akcií – jako na Západě, ale příjmy z prodeje, tj. "kapitál", si ponechá stát a jeho ministerstva – jako na Východě. A poslanci tomu budou tleskat. Neuvěřitelné!

Slyšíme, že v ČSFR dnes v určitých kruzích převládá jakási euforie nad "úspěšným" zahájením malé privatizace. Ať je to pravda či ne, já nemohu jinak, než vyjádřit zklamání a překvapení nad tím, co se dnes v ČSFR odehrává: tržní hospodářství se nám rapidně a radikálně vzdaluje, státní monopoly se rapidně ještě radikálněji upevňují, absurdní kapela však hraje dál…

Co navrhuji?

Jako již tolikrát: Privatizovat (opravdu bez účasti státu), ustavit soukromé (neveřejné!) podniky soukromých vlastníků a zaměstnanců, nedovolit státní akciové společnosti, podpořit (ne omezovat) konkurenci soukromých podniků, zesoukromnit nemovitosti, a teprve pak pronajímat obchody, zastavit dražební konfiskaci peněz státem, a až po tom všem liberalizovat ceny, atd. Jednodušeji se to již asi vyjádřit nedá: je to vše starý, dobrý, český selský rozum – kterého máme v ČSFR tak poskromnu.
Buďto jsme zde svědky až ohromující nekvalifikace, neschopnosti a naivity, anebo plánovaného chytračení. Obojí je dnes pro občany ČSFR neúnosné.
Lidová demokracie, 13. 2. 1991