Kapitola 9.: Scénář: Námezdní hospodářství, chudoba a stagnace?


Vládou předložený, s nadšením, jednohlasně a bez diskusí schválený politický balík byrokratických opatření (tzv. "scénář") může negativně ovlivnit kvalitu života lidí v Československu na několik generací.

Jeho hlavní dopady: pokračování námezdního poměru čs. zaměstnanců, fixace existujících struktur (po administrativní výměně osob), prohloubení již dnes neúnosné specializace a "dělby práce", dlouhodobé vyvlastnění většiny dnešních zaměstnanců, prudký růst statické (tedy dlouhodobé) nezaměstnanosti, další omezení již dnes nevyhovujícího systému služeb, atp.

Již od listopadu 1990, ale obzvlášť po 1. lednu 1991, se v Československu zrychlí procesy dlouhodobého poklesu a omezení sortimentu výroby i spotřeby, míry inflace až hyperinflace (tedy něco, na co čs. občané zvyklí nejsou) a vzrůstu nezaměstnanosti, který vzhledem k omezené mobilitě občanů nelze "řešit". Důsledkem budou zvyšování sociální i politické nejistoty, stávková turbulence, protesty proti administrativním zásahům do podniků, atp. - jako v sousedních zemích, které paradoxně a "sebevražedně" postupují podle podobných scénářů. Náš scénář se od jejich liší jen v detailech.

Kladným výsledkem nastalého "rozčarování" může být politicko-hospodářské vyzrání voličů a jejich parlamentních zástupců. Může pak dojít k posilnění demokratického pluralismu, hospodářské a politické samosprávy i konečnému omezení role státu. Negativně lze očekávat zvýšené volání po návratu ke komunistickému systému na základě dneškem vynucené pseudohodnoty, že "pořádek a jistota jsou lepší než chaos a neschopnost". Další, již tragická možnost, je otevřená společensko-ekonomická krize a nová, tedy druhá revoluce.

Není třeba provádět opatření rychle, nýbrž správně, a nejen správně, ale hlavně správně hned napoprvé, ne až na druhý či na třetí pokus. Je třeba si také uvědomit, že návrat vlády našich vrčí do rukou našich, není totéž co návrat našich věcí do rukou vlády naší. Naopak: jde zde o dvě zcela antagonistické koncepce společenského uspořádání.

S vlastním národem nelze ani experimentovat ani hrát politicko-ekonomické šachy, jak se dnes děje i v SSSR či v Polsku.

(Dovolte osobní poznámku. Jedno jsem v Československu dlouho nemohl pochopit: výraz "struktura" se všemi jeho temnými přívlastky. Strukturou se všude na světě rozumí soustava vztahů mezi komponenty, ne komponenty samé. Změna struktury tedy znamená změnu vztahů a ne prostou výměnu komponentů při zachování struktury. Dlouho jsem byl zmaten svou neschopností pochopit, o co vlastně jde: voláme po změně struktur, ale současně je posilujeme a znásobujeme, a přitom zdůrazňujeme personální výměnu "komponentů". Nyní již rozumím, ze strukturou se v Československu nemíní vztah, ale osoba. Měnit struktury tedy znamená zachování struktur při novém personálním obsazení. Proto jsem nemohl pochopit, proč "odstátněním" se zde rozumí založení státních akciových společností, a tedy vlastně "postátnění". Teď již je to transparentní, ale nebylo to na první pohled zcela zřejmé.)

Zmíněný balík opatření vůbec neruší, ale dál posiluje centrální struktury, které vznikly již po volbách, tj. ministerstvo hospodářství, ministerstvo pro hospodářskou strategii a dokonce i ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci. Účelem nové byrokratické "chobotnice" tohoto "ministerstva strachu" (viz R. Valenčík, Reportér, září 1990) je příprava ekonomického puče byrokracie a dosazení jmenovaných státních správců jak do státních, tak do veřejných (holdingových) akciových společností.

Dotyčná "ministerstva" jsou strukturálně či osobním vlivem podřízena ministerstvu financí. Dochází tedy k procesu postátnění (ve smyslu státních holdingů) a ne k odstátnění, jak je někdy mylně informována poslanecká i odborná veřejnost. Prostí občané tohoto státu informováni nejsou a v podstatě vycházejí z (bezmezné) důvěry.

Několik vět z "Návrhu koncepce procesu odstátnění a privatizace" osvětlí situaci, Například: zmíněné ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci bude "koncepčně řídit proces vytváření představenstev a dozorčích rad" a obhospodařovat Fond státního majetku, který "bude podléhat zvláštnímu režimu". Dále, "výkon privatizace bude v rukou představenstev státních akciových společností, která budou jmenována státem". Dále snad již neuvěřitelně: "předpokládá se, že předseda představenstva vykonává funkci ředitele". (Světová rarita!) Strategie tohoto "puče" je pak završena konečnou cementací jmenovaných aparátčíků: "Ambicí každého člena státem jmenovaného představenstva bude udržet se v představenstvu i po vzniku skutečných akcionářů a jejich valné hromady" a "v okamžiku privatizace budou mít členové představenstva předkupní právo na akcie této společnosti".

Sledujeme zde tvorbu typického státního holdingu fašistické Itálie let dvacátých, ale přežívající až dodnes.

Zajímavý je i pohled ministra pro správu a privatizaci (Reportér, září 1990, str. 6): "Aby proces privatizace vůbec mohl proběhnout, musíme dostatečně jasně a důrazně říci, že vlastníkem je stát a jen stát." Zde již není komentářů třeba: předchozí skupina státních správců bude zaměněna skupinou nových státních správců (bezúhonných?), pokud možno fórem lidí sobě přátelsky nakloněných či příbuzensky spřízněných. I cena populistických či maoisticky-naturálních kupónů v tzv. Velké (říjnové?) privatizaci má být předmětem "zvláštního režimu", do něhož bude spadat "zejména posouzení záměru vládou". Politika dnes v ČSFR zcela jasně dominuje nad ekonomikou.

Malá privatizace, která měla bez problémů proběhnout před rokem, je již také strategicky deformována. Veřejné aukce přivodí kritický a okamžitý vzrůst nezaměstnanosti, protože noví vlastníci budou zcela logicky likvidovat náklady existujících zaměstnaneckých týmů. Už tzv. zákon o pronájmu začal zbývající služby obyvatelstvu, obzvláště ženám a dětem, efektivně likvidovat. Čs. zaměstnanci se místo vlastníků a podnikatelů stávají námezdními dělníky bohatých tuzemských (i zahraničních) "aukcionářů". Volbou cesty balíku tedy volíme i cestu námezdní "banánové republiky" na několik generací.

Integrace služeb a výroby představuje tu nezbytnou komplexnost, která zajišťuje plnou spokojenost zákazníka a službu veřejnosti. Proč by třeba výrobce bot nemohl boty také prodávat, čistit, vyrábět kovové přezky, kožené opasky, ponožky, poskytovat pedikúru a podávat svým zákaznicím decku bílého vína? Proč nemůže být "řemeslem" komplexní péče o Člověka, jeho nohy a jeho pohodlí? Kde to vlastně jsme? A kam se to vlastně chceme?

***

-Nedávný skandál s n. p. Staviva (Profit, 6. a 13. září 1990) je dobrým příkladem; ministerstvo administrativně rozbilo podnik na osm podpodniků, a tím zničilo jeho jedinou výhodu: integrovanou národní distribuční síť, nervový systém k dosažení všech zákazníků. Distribuovat se budou (regionálně) pouze staviva, tedy ne dřevo, železo, plech, umělé hmoty, barvy, technologie a informace, jak by bylo ke zvýšení kvality služby zákazníkům potřebné.

Prohlubování specializace, tj. zvyšování počtu mezičlánků mezi výrobcem a zákazníkem, by mělo být obzvláště u nás, tedy u Baťových a ne Marxových dědiců, již dávno minulostí. Americký investor, který chtěl do n. p. Staviva investovat cca 120 miliónů dolarů, již z této ministersky porušené dohody vystoupil a v dopise mimo jiné napsal: "Rozbití takového potenciálně hodnotného jmění v období, kdy se podniky ve všech západních zemích pokoušejí integrovat prodej a distribuci stavebních materiálů, nedává žádný smysl". Hle, zase nějaký uvozovkový "podnikatel", který by snad i v ČSFR chtěl vlastnit více než jedno řemeslo.

Nezaměstnanost je způsobena právě touto administrativní specializací, monokulturou a jednořemeslností: jakmile dojde k poklesu či výkyvu v poptávce, je třeba propouštět, protože žádné jiné (přidružené) výroby a činnosti neexistují. Podnikatelská víceprofesnost a komplexnost všude ve světě minimalizuje hrozbu nezaměstnanosti.
Aukce za hotové nezaměstnanost přímo masově produkují. Navíc jde o nezaměstnanost statickou a nepohyblivou, nikoli jako na Západě o stav dynamický a přechodný. V Československu je (a ještě nějakou dobu bude) poměrně obtížné naložit rodinu i psa ráno do auta, odjet si do nového města, ubytovat se v motelu, a příští ráno se poohlédnout po novém domku a po novém zaměstnání; pak se spojit se stěhovací firmou a agentem pro prodej nemovitostí.

Liberalizace cen bez předchozí privatizace je ekonomický nesmysl a politické faux pas: povede pouze k dramatickému zvýšení cen, snížení poptávky, snížení výroby, likvidaci kapacit a propouštění zaměstnanců - tedy ke zpomalení nebo i k zastavení ekonomického pohybu. Ze zaměstnanců se nám místo podnikatelů a vlastníků stanou dlouhodobě nekvalifikované námezdní síly či chudobní a státu zadlužení nájemníci k podnikání nevhodných prostor a provozů.

Podílové zaměstnanecké vlastnictví Baťova typu, dnes převládající forma podnikového vlastnictví ve všech vyspělých kapitalistických zemích, vidí právě v zaměstnancích a jejich znalostech základní podnikatelský kapitál. Vědění a znalosti jsou v "Nečeskoslovensku" základní formou kapitálu.

V Československu jsme dnes všichni zaměstnanci. Stanou-li se zaměstnanci podnikateli-vlastníky svých podniků, pak bude podnikat vlastně většina spoluobčanů této země. Je proto zajímavé, že se o zaměstnanecká práva, tedy o práva většiny z nás, nikdo vážně nezasazuje, a že konečné vyvlastnční zaměstnanců pomocí ekonomického "puče" ve jménu státních, státem jmenovaných a zcela externích akcionářů, probíhá poměrně klidně a bez debat.

V Sovětském svazu lze po pěti letech perestrojky pozorovat vzrůstající apatii nejen mezi lidmi, ale i mezi poslanci, zákonodárci a vládními představiteli. Zklamání, apatie a bezvýchodnost jsou společenské jevy nejhorší, protože otevírají cestu k diktatuře.

Občanské apatie se musíme v tomto období zásadních, dlouhodobých a nezvratitelných rozhodnutí obávat v Československu nejvíce.

Interview poskytnuté Rudému právu před návratem do USA po šesti měsících práce v Československu

Spory o ekonomickou reformu byly a jsou dosud často prezentovány jako spory mezi zastánci rychlé a pomalejší cesty k tržnímu hospodářství. K jaké skupině řadíte sám sebe?

Nejsem zastáncem rychlosti, ale správnosti. Představa, že k tržnímu hospodářství lze přejít rychle, je naivní. Zvláště proto, že se na rozdíl od socialismu nedá nařídit sebelépe vymyšleným dekretem.

Jak se z tohoto úhlu pohledu díváte na vládní scénář ekonomické reformy?

Jsem přesvědčen, že v jakékoli jiné zemi by parlament takový scénář vrátil jako zmatečný. Nemá totiž žádnou koncepci a při nejlepší vůli v něm nevidím nic jiného, než technický balík dekretů a opatření, které lze sice rychle vyhlásit, ale k prosperitě sotva povedou. Je zarážející, že poslanci, až na výjimky, nežádali o jeho přepracování do ekonomicky a společensky pochopitelné podoby, o zprůhlednění možných dopadů a důsledků.

Ale to, co kritizujete, je dnes často vydáváno za jedinou možnou cestu právě k hospodářské prosperitě...

Když jsem přijel, slyšel jsem často, že nepotřebujeme žádnou naši cestu, že ve světě je dostatek teoretických i praktických znalostí a že je stačí převzít. To byl hlavní argument pro to, aby se vlastně převzalo to, co se dělalo a dělá v Polsku a evidentně pochází z americké ekonomické kuchyně. Nyní, když i na Západě je chápáno, že polská cesta není tou správnou cestou, odmítají tvůrci naší ekonomické reformy varovné hlasy i z USA, a to, co převzali, vydávají za naši vlastní cestu. Má to logiku? Problém bude asi v tom, že zatímco na Západě se odborníci dokáží velmi flexibilně odvrátit od špatné myšlenky, ti naši se jí budou držet zuby nehty jen proto, aby neztratili svou společenskou nebo politickou tvář. To však může mít nedozírné následky.

Jaký program hospodářské obnovy by byl pro Československo, podle vás, nejvýhodnější?

Domnívám se, že optimální by bylo vyjít z tradic Baťova principu soukromého a neveřejného vlastnictví, z poznání, že vědění, a ne peníze (obzvláště ne zahraniční) jsou naší hlavní formou kapitálu, z pochopení, že vnitropodnikové podnikatelství a podnikání zaměstnanců se neslučují s diktátem státu, ať již diktátem kompetentním či nekompetentním.

Jaké připravované opatření z vládního scénáře ekonomické reformy ve vás vzbuzuje největší obavu?

To, že vláda je podle všeho odhodlána liberalizovat ceny ještě před dokončením Privatizace a vytvořením konkurenčního prostředí.

K čemu by takový krok patrně vedl?

Jakmile podniky v dané monopolní struktuře výroby dostanou možnost zvýšit ceny, zvýší je na maximum. Zboží by se potom sice objevilo ve výkladních skříních, ale zpomalil by se jeho pohyb, odbyt. Spotřebitelé by hledali levnější náhražky, životní úroveň by se snížila. Umrtvení poptávky by vedlo ke snížení stimulace výroby. Vbrzku by se výroba zpomalila či úplně zastavila. Nelze přece vyrábět to, co se válí po výkladních skříních. Podniky by začaly převádět své zdroje nikoli do další výroby, ale do zvýšení odměn na byrokracii, do rezerv cizích valut apod. Ekonomický život by pohasl, vysokého stupně by dosáhla nezaměstnanost. Pokud bude - jak se počítá - regulace cen doprovázena ještě regulací mezd a platů, tak se k tomu přidá demotivace dělníků a zaměstnanců, pokles produktivity práce a zvýšení nezájmu dělníků na účasti, podnikání a inovaci. Po krátké době by tato "hrobařská" kombinace volných cen a omezených platů způsobila úplné a nezvratné umrtvení ekonomického procesu.

Je pravdou, že by popsaná "šoková" manipulace hospodářství státem vedla ke snížení inflace. Kde není ekonomika, tam není inflace. Kde se podařilo úplně umrtvit a pohřbít výrobní proces, tam se netřeba obávat růstu cen. Jenže: co může mít spotřebitel z toho, jestliže někdo vtěsná inflaci cen, která by normálně trvala dva až tři roky, do jediného dne či týdne?

Shrnuto: liberalizace cen v současných podmínkách by patrně vedla k hluboké ekonomické krizi, jejímž vyvrcholením by byla krize společenská. A to mne skutečně zneklidňuje.

Podle ministra financí V. Klause však nemáme čas nejdříve demonopolizovat ekonomiku ...

Nesdílím tento názor. A pak. Plná privatizace nemusí být procesem zas až tak zdlouhavým. Předpokládá to však odstranění různých mezičlánků, jakými jsou například kupónová privatizace či státní akciové společnosti. Tržní prostředí nevzniká liberalizací cen, ale působením svobodných podnikatelských subjektů, a těmi společnosti řízené státem sotva mohou být.

Jakou cestou by se, podle vás, měla privatizace ubírat?

Jsem pro to, aby podniky přecházely přímo do zaměstnanecko-manažerských rukou tak, aby každý zaměstnanec mohl dostat šanci být podnikatelem. Právě v tomto směruje v mnohém inspirující starý systém Bati z třicátých let. Baťův podnik, to byl soukromý podnik vlastněný zaměstnanci. Akcie firmy Baťa nebyly dostupné žádným "balíkářům" na nějaké burze. My jsme vlastně vykročili jinou cestou. Ve skutečnosti podniky takzvaně zveřejňujeme, takže si je může koupit kdokoliv, kdo má peníze. A to zahrnuje jak lidi z tuzemska, tak i ze zahraničí. Takový trend může vést k tomu, že se staneme místo prosperující zemí jakousi Bolívií ve střední Evropě.

Tvůrci vládního programu ekonomické reformy přiznávají, že jeho realizace povede k růstu nezaměstnanosti. Co říkáte hlasům, že je únosné, aby u nás bylo pět až deset procent lidí bez práce.

Kdo tohle říká, nechápe společenské souvislosti. U nás není dostatečný prostor pro pohyb zaměstnanců a jakákoliv nezaměstnanost bude velmi těžce pociťována.

Je možné nezaměstnanosti zabránit?

Je až zarážející, že o nezaměstnanosti u nás někteří ekonomové hovoří s jakousi láskou. Jako by to byl strategický nástroj ekonomického rozvoje. Faktem však je, že sama o sobe nemůže motivovat k převzetí odpovědnosti, ke zvýšení kvality, ale jen k plnění příkazů. I v našich podmínkách je možné jí čelit a omezit ji na minimum.
Moderní trend spočívá ve vytváření navzájem se doplňující škály výrobních programů. Nejschůdnější tato cesta je, když výrobci jsou přímo zainteresováni na zisku jako vlastníci a podílníci. Proto si myslím, že je účelné vytvářet privátní zaměstnanecké skupiny, které trh bude nutit z existenčních důvodů k aktivnímu chování a rozšiřování výroby, protože úzký sortiment nemá šanci. Tvůrci naší ekonomické reformy se však od tohoto trendu evidentně odvracejí.

Při svém pobytu v Československu jste kromě jiného studoval i zkušenosti našeho zemědělství. Jak se díváte na jeho úroveň?

Domnívám se, že je téměř perfektně připraveno na přechod k tržnímu hospodářství. Význačná část jeho struktury má světovou úroveň. Co však považuji za potřebné, to je převedení družstevního vlastnictví, kdy každý člen má jeden hlas, na soukromé, kdy jeden hlas bude odpovídat určitému podílu vloženého majetku či práce.

Na říjnovém semináři čs. ekonomického fóra v Praze jste měl přednášku, po níž vás jeden přítomný pracovník federálního ministerstva financí označil za marxistu. Co vy na to? Myslíte, že jste levicový, nebo pravicový ekonom?

Říkat o mně, že jsem marxista, je směšné. A pokud jde o to, komu straním, pak to není levice, ani pravice, ale především zdravý rozum. Mým hlavním zájmem je hledání optimálního, bohatství vytvářejícího ekonomického systému.

V době, kdy náš rozhovor v Rudém právu vyjde, budete už zpět ve Spojených státech. S jakými pocity po několika měsících v Československu odjíždíte?

Přijel jsem pln optimismu a snahy pomoci. Nyní neskrývám své zklamání. A je mi smutno z toho, že až přijedu zase příští rok, budu muset mnohým lidem patrně říkat: "Vidíte, já vám to říkal." Z toho radost opravdu mít nemohu.

Rudé právo, 4. 11. 1990