Funkce poptávky i nabídky jsou odvozeny pro dané ceny. Překvapivě asi pro mnohé v ČSFR, účastníci v plně konkurenčních tržních ekonomikách operují za předpokladu (trhem) daných cen, tj. funkce poptávky přechází v prostou horizontálu pro plně konkurující, nemonopolistický podnik. Chybu směšování funkcí poptávky a nabídky s požadovaným a nabízeným množstvím nám v USA dělají žáci středních škol poměrně často. Chybu odvozování k pohybu funkcí poptávky a nabídky od pohybu cen již méně často. Hospodářští ministři, kdekoliv na světě, by takové chyby neměli dělat vůbec: jde o lidské bytosti a jejich životy.

Cenová liberalizace tedy nesmí znamenat, že prostě povolí administrativní určování cen, ať již státu či státním monopolům, v naději ovlivňování funkcí nabídky a poptávky. Liberalizace cen bez předchozí privatizace je teoretický nesmysl a ekonomická sebevražda.

Mnozí věří, že potíže s liberalizací si vyřeší poptávka a nabídka sama. Absolutně ne! Pouze ministerské výhružné dopisy a nakonec i státní převzetí kontroly (jako za fašismu či nacismu) může monopoly donutit ke státem žádanému "chování". Povolíme-li ceny monopolu, nastane situace ilustrovaná grafem č. 3, popisující proces (ekonomicky správné) maximalizace zisku:

V ČSFR neexistuje žádná funkce nabídky, ale pouze funkce poptávky! Pro monopolní podniky není nabídková funkce vůbec definována. Ceny nejsou pro monopoly dané: monopolní ceny jsou určovány na základě zcela jiných principů.
Jelikož nyní neexistuje funkce nabídky, monopol pracuje s tzv. funkcemi marginálních nákladů a marginálních revenue . (Pro jednoduchost a porovnání jsme na obrázku ponechali přímky nezměněné.) Objem výroby (nabízené množství) je tedy určen průsečíkem nákladů a revenue, ale odpovídající cena je dána funkcí spotřebitelské poptávky (zůstává nezměněna). Výsledkem je vyšší cena a nižší objem výroby, než by byly za podmínek volného trhu a volné konkurence (průsečík funkcí marginálních nákladů a spotřebitelské poptávky).

V podmínkách ČSFR lze od tzv. "radikální" ekonomické reformy očekávat: Administrativní (tj. monopolní) zvyšování cen, pokles množství nabízené výroby, zvýšenou diferenciaci cen (pro monopol je výhodné prodávat různým spotřebitelům za různé ceny), snahy umístit nové výrobny v různých oblastech (geografické rozšiřování monopolu),, snížení možnosti konkurence nově vstupujících podniků (manipulací zvolené velikosti podniku a cen), atd.
Za podmínek monopolu je tedy určitá část výrobní kapacity nabídky "stažena" z trhu. Toto je dosaženo omezením výroby, snížením sortimentu a kvality, omezením pracovní síly (propouštěním zaměstnanců) apod. I ten nejhorší ekonom by se takovým "reformám" jistě zdaleka vyhnul.


Otevírání se světu

Za podmínek monopolů a státního vlastnictví malých i velkých majetků se nelze ani "otevřít" světu, ani se "navrátit" do Evropy, a už vůbec ne posílat vojáky do předem ztracených válek velmocí. Svět si přece vybírá ČSFR, ne ČSFR svět. My přece do ničeho nevstupujeme, svět nás, za určitých podmínek, do něčeho přijímá. My neříkáme druhým, co mají dělat, ale nasloucháme pozorně jejich radám, jak se chovat a co dělat. To není "podřízení se", ale zahraniční politika. Naše zahraniční politika je fatálně poškozen: je postavena na manifestovaném velikášství malého národa a jeho vměšování se do afér národů velkých – nejhorší to forma zahraniční politiky vůbec, vedoucí pouze k výsměchu, ignorování a úpadku. My se musíme učinit pro svět žádoucím a důležitým celkem svým vlastním úsilím a vlastními činy, ne slovy.

"Svět" je řízen principy volného trhu, je tedy v podstatě v rukou individuálních investorů a podniků, kteří se, stejně jako čs. monopoly, nezastaví před příležitostí maximalizovat své zisky. Jestliže některý zahraniční investor či podnik převezme naše statky, bez ohledu na to, kolik zaplatil v úplatcích komunistické nomenklatuře státu, pak již žádné ministerské dopisy ani pláč nepomohou: chceme-li si jít hrát mezi vzrostlé, ostré hochy, musíme buď vyrůst nebo se pořádně připravit, či prostě dostat "přes hubu". Pouze tato třetí alternativa se zdá být oficiální ekonomickou strategií dnešní ČSFR.

Nejdříve je třeba privatizovat: do rukou zaměstnanců, manažerů a jejich penzijních a investičních fondů, s účastí obcí, ale bez účasti státu. Pak teprve, již jako pravoplatně a soukromě vlastněný podnik, může jeho demokraticky zvolená (ne státem jmenovaná) správní rada rozhodnout o zahraniční investici, spolupráci kooperaci či výprodeji. V žádném případě nesmí jakýkoliv odprodej provádět stát, kterému žádný podnik nepatří. Korupce, úplatky a "milenecké" dohody jsou pak nevyhnutelné a degradace pracovní síly na prosté námezdníky nevyhnutelná.

Monetární politika

Monetární politika je na Západě nástrojem "jemného dolaďování" plně vyspělého fungujícího tržního hospodářství. V ČSFR však není co "dolaďovat", protože zde není a v dohledné době ani nebude žádné tržní hospodářství.

Gorbačovova konfiskace padesáti a storublových bankovek je nesmyslným důkazem administrativní nekompetence. Důležité není peníze odčerpat, ale zamezit jejich dlouhodobé opětovné akumulaci a prosadit jejich aktivní investice. Na investice do podnikání nikdy nemůže být peněz "přebytek".

Podobně v ČSFR: zde probíhá konfiskace peněz a jejich umrtvování ve státní pokladně na základě aukcí za hotové, na základě podnikového proplácení tzv. investičních kupónů a na základě administrativního zvyšování spotřebních cen ("liberalizace"). Všechna tato opatření mají stejný konečný efekt jako Gorbačovova konfiskace měny. Jsou stejně nesmyslná, ale mnohem nebezpečnější, protože "neprůhledná". V prvním opatření investor platí vysoký poplatek státu za pouhé právo si pronajmout prostory a provozovat "business" v monopolních podmínkách, v druhém opatření státní podniky proplácejí veřejné kupóny do státní pokladny místo do vlastních fondů tvorby kapitálu, ve třetím opatření si spotřebitelé přímo a administrativně likvidují vlastní úspory, převádějí je do rukou státu a ne do investic a tak vytvářejí nové inflační tlaky.

V ČSFR se nedělá nic pro to, aby lidé měli možnost investovat a ne pouze akumulovat pro spotřebu bezcennou hotovost. Neprobíhá žádná skutečná privatizace, demonopolizace a ústavní zajištění podnikání tuzemců i cizinců. Nezvyšuje se ani produktivita, ani kvalita, výše mezd je (nesmyslně) regulována státem – proti všem principům svobodného podnikání. Důvěra v ekonomiku je minimální, o budoucnosti čs. ekonomiky se v ČSFR oficiálně lže, důvod pro podnikatelské investice rapidně klesá. Prostě odčerpávání měny nemůže a nebude pracovat.

I Milton Friedman říká, že jsou vedle

Profesor Milton Friedman se vyjádřil, že v Československu jsou pouze dva druhy ekonomů. Jedni, jako Václav Klaus a jeho stoupenci, chtějí, aby funkce poptávky a nabídky mohly fungovat okamžitě. Druzí, představitelé dubčekovské éry dodnes propagují trh "s lidskou tváří". Profesor Friedman tvrdí, že ani ti první, ani ti druzí intelektuálové nemají nic společného s vnitřní dynamikou růstových hospodářských zdrojů, jež vede k hospodářskému blahobytu a lidské svobodě. Friedman se obává, že přes všechny značné lidské a přírodní zdroje Československo nedosáhne hospodářského "zázraku" Německa, Japonska, Chile či Tchaj-wanu, a ustrne kdesi na úrovni průměrného jihoamerického státu.

Zajímavé, jak se "reformisté" v ČSFR hned přestali ohánět Friedmanem, když se jen trochu blíže seznámili s jeho názory.

Je třeba si uvědomit, že Německo dvacátých let, Argentina let osmdesátých, poválečné Erhartovo Německo, atd., byly plné tržní ekonomiky. Ne tak však nedotčený a nedávnou liberalizací cen a regulací mezd dále posílený státní monopol dnešní ČSFR. V Československu byly jen uvolněny procesy, které nemohou vést než k omezení výroby, ke spotřebitelským frontám, omezení spotřeby, dalšímu nedobrovolnému spoření a držbě hotovosti – tedy ke společenské krizi.

Chceme-li zhodnotit měnu, nesmíme ji odčerpat (zkonfiskovat), ale investovat. Místo vybírání poplatků v "aukcích za hotové" je nutné zaručit investování těchto peněz přímo do podniků. Místo jejich zaměření na spotřebu (kterou nelze pokrýt) je nutné zaměřit je na výrobu, která klesá.

Problémem v ČSFR nejsou tzv. rozkrádači, veksláci, lenivci a pijani: boj proti těmto "živlům" přenecháme Leninovi, Stalinovi a Gorbačovovi. Opravdoví zločinci už dávno mají svou hotovost ve zlatě, cizích valutách, bavorácích a kobercích. Ztrácejí pouze spotřebitelé a drobní podnikatelé, kteří platí aukční poplatky státu (ať již z hlouposti nebo ze zoufalé, primitivní naděje na rychlé obohacení).

Stejně trpí lidé na venkově, kteří nemají hotovost v bankách (kampeličky neexistují), ale ve strožoku. ČSFR nemá ani šekový systém, nemá tak doklady a potvrzenky o výdajích, dokonce i výplaty mezd jsou dodnes prováděny v hotovosti, v obálkách či sáčcích – z prázdných "krabic od bot". Žádná privatizace a žádné podnikatelství nemohou za těchto podmínek probíhat: je tu jen prostor pro korupci, neprůhlednost a ještě větší korupci.


Výprodej národního majetku

Protože nejde o majetek státní, ale vskutku národní, je výprodej tohoto majetku státem a jeho neo-ministerstvy (ať již do rukou bývalé nomenklatury, zahraničních spekulantů či tuzemských držitelů hotovosti)¨nelegální, neústavní a je jistým objektem budoucích "oprav", re-reprivatizací a soudních i mimosoudních řízení vůči dnes angažovaným rozhodovatelům a schvalovatelům.

Národní majetek může prodávat pouze národním referendem dezignovaný soukromý vlastník, nikdy stát. Porovnání s Anglií je nesmyslné: tam stát za znárodněné majetky vlastníky plně kompenzoval a jejich burzovní ceny plně vyplatil. Proto dnes může (a musí) prodávat. V ČSFR stát vše konfiskoval, a proto dnes nic prodávat nemůže (a nesmí).

Je proto zapotřebí urychleně zrušit všechna hospodářská ministerstva komunistického státu, obzvláště ta, která vznikla po 17. listopadu 1989 a stala se azylem a poslední nadějí komunistické byrokracie, bývalých komunistů, neo-nomenklatury a jejich nekompetentních přisluhovačů z řad absolventů VŠE a podobných institucí ekonomického "vzdělání".

Je třeba neprodleně ustavit Fond národního jmění, řízený radou jmenovanou prezidentem a schválenou parlamentem, a to bez jakékoliv účasti ministerstva financí či jiných ministerstev neorežimu. Po urychlené a fyzické reprivatizaci převede Fond národního jmění národní majetky do rukou zaměstnanců, manažerů a jini řízených penzijních a vzájemných investičních fondů. Všichni jednotlivci, ať již občané, zaměstnanci či manažeři, budou mít plné právo své podíly, nároky či kupóny převést (plně nebo částečně) do těchto investičních fondů. Kontrola podniků se tak bude koncentrovat v soukromých rukou, ale investice budou probíhat přes finanční investory penzijních a vzájemných investičních fondů.

Nerozdělené či nerozdělitelné majetky budou převedeny na vzdělávací nadace a sociální fondy přímou akcí parlamentů. Fond národního jmění bude likvidován do tří let – tím bude navždy likvidována i "podnikatelská" činnost státu v ČSFR.

Různé investiční fondy podniků,obcí a občanů budou mít možnost vzájemně obchodovat se svými akciemi, a tak položí základy pro funkci skutečné, ekonomicky založené a nutné burzy akcií. Všechny dosavadní pokusy o vytvoření umělé papírové "burzy" státem musí být s okamžitou platností zastaveny.

Zahraniční úvěry

Pro monopolní hospodářství a pro centrální stát a jeho státní akciové společnosti jsou zahraniční úvěry nesmyslné, protože vedou pouze k upevnění jak monopolů, tak státu. Pokud jde o politické úvěry Mezinárodního měnového fondu, jsou zaměřeny pouze na udržení společenské "stability" a udržení politické hegemonie dané vládnoucí garnitury. Představují vlastně rezervy pro případ nepokojů, hospodářských krizí či dělnických stávek.

Tyto úvěry tedy oddalují (nikoli přibližují) tržní hospodářství. Jediným cílem nadnárodních úvěrových fondů je urychlené a spolehlivé splácení úvěrů. Jejich požadavky jsou tedy explicitní: rychlá liberalizace cen, a tím zvýšené schopnosti odčerpávání peněz do státní pokladny, dále radikální omezení mezd zaměstnanců, omezení vnitrostátních úvěrů, zvýšení závislosti na vnějších úvěrech, omezování inflace státním diktátem (inflací se snižuje hodnota splácených úroků), omezení či zakázání stávkové činnosti zaměstnanců, utahování opasků (snižování životní úrovně) spotřebitelů, atd. To vše je cena, kterou ČSFR bude platit za tyto úvěry. Je to cena až neuvěřitelně vysoká, jak zkušenosti afrických a jihoamerických ekonomik plně opětovně dokazují.

Skutečné úvěry a opravdové investice soukromých podniků a soukromých bank, které jsou vystavovány přímo privatizovaným podnikům (ne státu) a vedou přímo k investicím, podnikatelské účasti, technologické renovaci a modernizaci, k manažerskému vzdělávání, v ČSFR nejenže neexistují, ale jsou stále aktivněji omezovány krátkozrakou politikou neorežimu.

Privatizace Redoux

V ČSFR si hrajeme na kapitalismus. Užíváme "kapitalistického" jazyka, protínáme křivky a žvaníme o "pružnostech" nabídky (funkce, která v ČSFR definičně nemůže existovat). Nabízíme lidem papírové kupóny, žetóny a talóny (jakož i veliké fotografie ministrů), mluvíme o papírové a ve státním monopolu zcela nepotřebné "burze", snažíme se učit staré manažerské psy novým trikům. Ministři nám mluví o mantinelech, o atletech na běžecké dráze, o šachových tazích, o kopané a Maradonovi, o kasinech, stranické linii a disciplíně – a už se ani nerdí. Je to vše nereálné a surrealistické, je to hra beze smyslu. Jen prostí lidé trpí. Přitom nikdo nemluví o ekonomice, provozuje se jen mluvení o ekonomice.

V ČSFR si na trh "hrajeme" jako malé děti, které dostaly nové slovní hračky a hříčky. Odpovědnost za ekonomický zločin, vyplývající teoretické nepřipravenosti a praktické nezkušenosti (když velkoryse vyloučíme přímý a plánovaný záměr), nepadá na hlavu strůjců a navrhovatelů "scénářů", ale na hlavu těch kteří rozhodují, schvalují a hlasují.

Světový ekonom Ludwig von Mises, opravdový konzervativec (ne samozvaný populista nové strany stalinského typu), píše v knize "Lidská akce":

"Co tito neosocialisté navrhují, je opravdu paradoxní. Chtějí se obejít bez soukromé kontroly výrobních prostředků, tržní výměny, tržních cen a konkurence. Současně však chtějí svou socialistickou utopii organizovat tak, aby se lidé chovali "jako když". Chtějí, aby si lidé hráli na trh tak, jako si děti hrají na válku, na železnici či na školu. Nechápou, jak hluboce se tyto dětinské hry liší od té opravdové věci, kterou se snaží imitovat."

Privatizace je skutečně primární. Bez privatizace není přechod na tržní hospodářství možný. Ještě v červenci 1990 se na FMF o privatizaci nemluvilo – považovalo se za něco "daleko v budoucnosti" (podobně se tam dodnes nemluví o vzdělávání podnikatelů, manažerů a zaměstnanců). Privatizaci nelze rozdělovat – jako strany – na malou a velkou. Privatizací nelze chápat zveřejňování a konečné postátňování socialistického majetku, ale pouze jeho plné zesoukromění. Tzv. liberalizace cen posiluje a trvale ustavuje monopoly, stát znemožňuje podnikání a podnikatelství (nesměšovat se spekulací!) a likviduje rozhodující roli zákazníka jako pána trhu.

V podmínkách ČSFR, kdy lidé jsou neschopni platit (či investovat), je třeba přistoupit k platbě pomocí úvěru a zaručení odvodu části příštích výkonů (jak pracovních, tak podnikatelských) do Fondu národního jmění – ne státu. Lidé platí nikoli státu, ale svým penzijním a investičním vzájemným fondům za své vnitropodnikové akcie a družstevní podíly. Stát nedostává nic, protože stát nepodniká. V civilizovaných zemích stát zdaňováním jedinců a podniků získává prostředky na udržování obranyschopnosti státu, efektivní ochranu občanů proti kriminálním živlům, ochranu soukromého majetku a sociální podpory vyžadované parlamentem či občanským referendem.

Veškerý majetek musí přejít do správy Fondu národního jmění. Odtud pak přejde do rukou bývalých vlastníků (reprivatizace) a do rukou správy zaměstnanců, obcí, občanů, investorů a jejich penzijních a investičních fondů (velká a malá privatizace). Existence instituce Fondu národního jmění musí být časově i personálně omezena, bez možnosti výjimek a odkladů.

Převod jmění do vnitropodnikových akcií, obecních akcií, penzijních a investičních fondů se děje na základě vkladů nominálních podílů, získaných rozhodnutím rady Fondu národního jmění, přímým vkladem peněz a přímým vkladem podílů získaných ve smyslu minulých i budoucích mezd a výplat. Každý podnik připraví pro Fond národního jmění vlastní privatizační plán, odrážející místní podmínky a vypracuje program urychleného přechodu na plně soukromý podnik. Rada Fondu národního jmění posoudí, zda navržený soukromý podnik je životaschopný nebo si vyžaduje další přípravy a reorganizace. Tak je v přímém zájmu zaměstnanců, aby se co nejvíce zapojili do privatizačního procesu svého vlastního podniku.

Jak úspěšně privatizovat

Nutné fáze úspěšného procesu a postupu privatizace, založené na dosavadních bohatých zkušenostech moderního světa, lze stručně shrnout do jakési posloupnosti:

1) Než vůbec začneme přemýšlet o vlastním plánu privatizace, musíme vytvořit ekonomické a společenské prostředí, vhodné pro soukromé vlastnictví. Začít je třeba s ústavou, separací moci, zákony, soustavou daní, zárukami a spolehlivou vládou demokratické koalice (ne vládnou jedné strany). Atmosféra důvěry, stability a rozhodovací kompetence je základem a předpokladem úspěchu.
2) Začneme s vážným a důkladným vzdělávacím projektem informací, názorných demonstrací a příkladů pro co nejširší veřejnost. Lidé musí rozpoznat přednosti privatizace a pochopit její plný dopad na jednotlivce, rodinu i podnik.
3) Zorganizujeme přípravu a výuku sborů nutných technických specialistů pro privatizaci, a to co nejrychleji a na co nejvyšší možné úrovni. Právníci, smluvní odborníci, finanční specialisté, daňoví experti, organizační poradci apod., jsou nezbytní pro úspěšnou privatizaci.
4) Zvolme některé cílové podniky a instituce, u nichž jsou problémy minimální a úspěch zaručen, pro urychlenou privatizaci. Soustřeďme se nejdříve na příklady a zkušenosti úspěchu a ponechme si největší, nejdůležitější a nejproblematičtější podniky na dobu pozdější.
5) Zvolme techniky a strategie, které nám umožní identifikovat a maximalizovat politickou podporu zájmových skupin. Vždy bude existovat skupina, která danou cílovou privatizaci podpoří, a tu je třeba využít, vliv odpůrců z řad nomenklatury je třeba neutralizovat, přesvědčit, nebo je prostě vykoupit.
6) Cílový podnik musí být k privatizaci připraven, případně i přímou výchozí investicí ze státní pokladny či z bankovní půjčky. Mnohé podniky prostě nejsou přitažlivé pro soukromé investory: je třeba je vylepšit a vytvořit předpoklady pro budoucí zisky, případně i ukázkou zaměstnanecké účasti.
7) Nespěchejme s ukvapeným zrušením zvláštních zaměstnaneckých privilegií a jistot existujících ve státních podnicích. Nepotřebujeme opozici a vzdor, ale dobrovolnou a kolegiální spolupráci všech zaměstnanců. Později bude možné zvláštní privilegia omezit či dokonce vyplatit.

Bohatství země vytvořili dělníci a zaměstnanci, nikoli stát. Navíc za toho bohatství již několikrát zaplatili v nízkých mzdách, vysokých daních a ztraceném zdraví. Stát tedy nemá právo žádné další platby vymáhat a ministři nomenklatury, kteří se o to pokoušejí, se budou muset zodpovídat před parlamentním soudem. Stát musí vrátit toto bohatství změt do rukou zaměstnanců, dělníků a občanů. Otázka je – jak.

Aukce za hotové jsou za těchto podmínek zcela nevhodný a nemorální mechanismus. Lidé nemají investiční peníze, neexistuje trh a neexistují ani rudimentární ceny. Tzv. aukční ceny jsou nutně cenami konfiskačními. Majetky nepřecházejí do rukou dělníků a zaměstnanců, ale zůstávají v rukou nomenklatury a jejích představitelů.

Rozdávání akcií obyvatelstvu, zadarmo či za nominální cenu, nemůže fungovat. Kdyby všichni vlastnili podniky, pak by je nikdo nevlastnil natolik, aby je mohl kontrolovat. Manažeři by si mohli dělat, co by chtěli. Jelikož si stát ponechává 30%, zůstávají akcie v rukou nebo pod kontrolou státu a státem jmenovaných manažerů. A to je nejhorší systém hospodářského fašismu, přerůstající zcela zákonitě v hospodářský nacismus.

Volné rozdělení majetku do soukromých rukou bez odpovídající soukromé odpovědnosti vede k trapnému manažerskému státu. Státem jmenovaní manažeři budou podepisovat nevhodné smlouvy se zahraničními investory – za úplatky a pro své vlastí obohacení. Manažeři musí pracovat pro akcionáře, tak jako na Západě, nebo se stát vlastníky a převzít odpovědnost za podnik.

Jak rozdělit naše velké podniky?

Takto: 30% zaměstnancům, 20% penzijním a investičním fondům, 20% občanům obcí, 10% komerčním bankám a 20% širšímu obyvatelstvu ve formě kupónů. Všechny takto rozdělení podíly musí být okamžitě převoditelné do vzájemných investičních fondů, které budou investice řídit a podnik vlastnit. Jednotlivci budou své podniky vlastnit buď přímo, přes vnitropodnikové akcie a podíly, nebo nepřímo, skrze vlastnictví vzájemných investičních fondů.

Rozhodování tedy bude v soukromých rukou finančních manažerů fondů a ne v rukou byrokratů FMF. Fondoví manažeři se pak mohou přímo obracet na zahraniční experty a zvát je k pomoci a konzultační účasti na řízení bez politických omezení a ambicí dnešního OF-ODS-FMF (příklad čs. pojetí separace moci)

Republika, 25. 3. a 2. 4.1991