Nejsem kritikem reformy ani vůdcem "antireformy" (jak mě "zařadil" ministr Klaus). Jsem kritikem té zoufalé katastrofální cesty k reformě, tzv. Jediné Možné Cesty, která k tržnímu hospodářství v ČSFR nevede a nepovede. Zavádí pouze hospodářství trhovecké, kombinované se systémy státní účasti na podnikání a státně monopolního.

Ekonomické škody napáchané od ledna 1991 budeme jen těžce napravovat. To, že "lidem pletu hlavy", to asi lze připustit. Jak komunistům minulým, tak hlavně těm dnešním "bývalým", bylo a je tohle pletení hlav proti mysli. Nejraději by měli poslušné stádo OFcí, s hlavinkami čistými a propranými do běla.

Za to, že rozumím matematice a počítačům jsem se nikdy nestyděl: kéž by takových v ČSFR bylo víc – trochu logického a racionálního myšlení by vůbec neuškodilo. Na VŠE jsem vystudoval stejný směr jako dnešní ministr hospodářství ČSFR. Navíc mám graduaci vyjádřenou stavovským titulem Master of Science (M.S.) v systémové analýze a výzkumu a ekonomii z university v Rochesteru, jakož i 25 let praxe na institucích jako je Kolumbijská universita, Vysoká škola ekonomická v Kodani, Ústav pro vyšší studia v Bruselu atd. Jsem však již unaven z neustálého obhajování svého vzdělání proti lidem, kteří mají vzdělání pouze komunistické a jejichž zahraniční zkušenosti jsou tak povrchní, že jsou spíše ke škodě než k užitku této země.

V Československu ministři lidu předkládají všeliké grafické analýzy,které však mohou mít smysl pouze v plně vyspělém tržním hospodářství. Tyto teorie nemají k naší státně monopolistické ekonomice vůbec žádný vztah. Ukvapené a povrchní uplatňování učebnicových teorií ve zcela nevhodných podmínkách je výsledkem zmíněného neúplného a povrchního vzdělání a minimální zkušenosti. Například: nemá cenu stále protínat křivky funkcí poptávky a nabídky, když v monopolních podnicích funkce nabídky není vůbec definována: monopoly si přece určují ceny samy a nikdy se nezačnou chovat "tržně". Pohyb cen neovlivňuje funkce nabídky a poptávky, ale právě naopak: posuny v poptávce a nabídce způsobují pohyb cen. V našich podmínkách nemůže dojít k žádné rovnováze mezi poptávkou a nabídkou: v ČSFR je poptávka permanentně neuspokojena, žádná rovnováha nemůže existovat a prosté odčerpání peněz nic neřeší, protože výrobu nezvýší, ale naopak – drasticky a radikálně ji sníží, jak jsme dnes svědky. Když jsem se snažil na tyto hlouposti odpovědět, rovněž s použitím grafů, tak je Hospodářské noviny, Lidové noviny a vůbec všechny noviny (s výjimkou tuším Republiky) odmítly uveřejnit. Inu, nejsou grafy jako grafy.

Nemám nic proti volnému trhu. To, co se u nás "buduje", není však volný trh, ale státně zahraniční monopolistické hospodářství připomínající Itálii dvacátých let (státní holdingy) a Německo let třicátých (státní diktát). Do Evropy se nemůžeme vracet, protože tam, kam míříme, tj. do dvacátých a třicátých let – tam už Evropa přece dávno není. Maximálně se můžeme otevřít budoucnosti a s novou Evropou se v této budoucnosti jednou setkat, budeme-li moudří. Hesla jsou metlou lidstva, a ta naše hesla – ta patří již tradičně mezi ta nejhorší. "Když ne s námi, tak s kým?" – Brrr!

Monetární politika je vhodná pro jemné dolaďování (fine Tuning) plně vyspělého a vyzrálého tržního hospodářství. Studoval jsem monetarismus čtyři roky přímo na univerzitě v Rochesteru. Friedmana jsem musel znát nazpaměť, stránku po stránce. Jde o monetární formu známé keynesiánské státní intervence do ekonomiky. U nás se uplatňuje jako restriktivní měnová, úvěrová a finanční politika omezování poptávky – tedy jako čirý nesmysl. V ČSFR je třeba pravého opaku: stimulovat nabídku, zvyšovat výrobu, zvyšovat produktivitu, uvolňovat mzdy, zbavovat se svěrací kazajky Mezinárodního měnového fondu! Monetární politika nikde nepracovala, ani v Americe. Je třeba uplatnit verzi Reaganovy "supply side economics", tj. ekonomiku stimulace nabídky. Ale to je u nás jako házení hrachu na zeď…

Privatizace musí být přednostní, rychlá, spojená s demonopolizací a bez účasti státu. Privatizace nesmí znamenat zveřejnění vlastnictví pomocí zaměstnaneckých podílů spojených s výkonem. Privatizace nesmí být "malá či velká", jako nějaká strana, ale musí být komplexní, podle celých ekonomicky návazných odvětví a oblastí. Privatizace v ČSFR musí přitáhnout zahraniční soukromý a podnikatelský kapitál (nikoli státní půjčky, upevňující pouze státní aparát), ale zaručit postupný převod vlastnictví na naše zaměstnance a manažery. Je třeba vytvářet národní kapitál a národní kapitalisty. Toho lze dosáhnout pomocí OTC (ownership transfer corporations), ale i pomocí ESOP, LSOP a tzv. úvěrových privatizací, jak se snaží doc. Čuba ve Slušovicích. Zatím naráží jen na závist a nenávist, dva hlavní nepřátele tržního hospodářství, obzvláště v ČSFR.

Kupóny jsou bizarním nesmyslem maoistického či stalinistického naturálního rozdělování vlastnictví: "patří to nám všem, tak si na to rozdáme papírky". Ponechá-li si stát 30% akcií, pak kupónovým rozptýlením zbytku mezi co nejširší vrstvy obyvatelstva si vlastně garantuje plnou kontrolu takto podivně "privatizovaného" podniku. Držením kupónů se nevytváří vlastnický či zaměstnanecký vztah k podniku: většina lidí v tom bude vidět pouze možnost pro krátkodobou spekulaci. To, že každý občan bude mít v kapse papír, nic nezmění na volném pádu naší ekonomiky. Nejdříve jsem se domníval, že by to naši lidé neměli kupovat, že to nikdo nekoupí. Pak jsem s dozvěděl o rychlé úpravě: když se to nekoupí, tak nová pravidla zaručují urychlenou a neomezenou nabídku akcií přímo zahraničním spekulantům. Jde tedy o státní výprodej věcí, které státu nepatří – bez jakéhokoli referenda. Například odprodání Škodovky, symbolu naší zašlé hospodářské slávy, mělo být schváleno občanským referendem a ne osobním rozhodnutím několika ex-komunistických ministrů.

Liberalizace cen za podmínek monopolů není liberalizací cen, ale státním povolením administrativního zvyšování cen pro státní monopoly. Ceny zde nejsou určovány nabídkou a poptávkou, zákazník nehraje vůbec žádnou podstatnou roli. Přestanou-li lidé kupovat, monopoly nesníží ceny, ale omezí výrobu (zlikvidují kapacity, propustí zaměstnance, omezí sortiment, sníží kvalitu), aby mohly ceny dále zvýšit. Drobné, sporadické a dočasné snižování cen není výrazem fungování trhu či suverenity kapacity přes noc. Je smutné, že takové drobné cenové poklesy jsou zneužívány k propagandistickému pokřiku, že trh "již funguje". To je ovšem nesmysl. V monopolních podmínkách to ani jinak nejde. Monopol omezí výrobu a zvýší ceny – lidé sníží nákupy – monopol omezí výrobu a zvýší ceny – lidé sníží nákupy atd., pořád dokola. Ideální monopol by vyráběl jeden výrobek za biliónovou cenu pro svého jediného zbývajícího zákazníka – holdingový stát. Tím nechci říci, že nastane hlad. Lidé si najdou své cesty – černý trh, svépomoc, krádeže, paralelní ekonomiku, naturální výměnu atd. To je už ovšem rozvojová země třetího světa, ne vyspělá tržní ekonomika. Navíc, stát proti této zoufalé ekonomické sebeobraně spotřebitelů a občanů bojuje všemi prostředky, které má k dispozici.

Otázky půdy jsou velmi složité a nelze se k nim vyjádřit v několika jednoduchých větách. Jenom lidem vulgárním je všechno jasné, není pro ně co diskutovat a vše mohou řešit s prostým škrtem pera. Přes nebezpečí zjednodušení a nepochopení je můj postoj následující:

Především – otázka restituce půdy je nediskutovatelná a musí být jednoznačně zaručena. Na druhé straně otázky, co s půdou dělat (zda ji obdělávat, prodat či vložit do družstva), jsou výsadním právem jedinců a jejich maximálně svobodná volba musí být zaručena. Jinými slovy: otázky transformace organizačních forem jsou pravomocí jedinců a skupin a stát do toho nemá co mluvit. Půda bez lidské práce, lidských znalostí a lidského úsilí je ničím – prostým úhorem. Rozhodne-li se někdo půdu neobdělávat sám a nabídne ji k obdělávání druhým, pak musí přijmout členství v tomto společenství a uznat podílovou rovnoprávnost vkladů půdy, zařízení, práce, znalostí a peněz. Rozhodne-li se někdo půdu obdělávat sám, pak mu nesmí být bráněno v naturálních restituci, i když mu odpovídající finanční náhrada může být nabídnuta. Družstvo by mělo takové samostatné podnikání podporovat a uzavírat s drobnými podnikateli obchodní smlouvy, pokud je to výhodné pro obě strany. Pouze stát v tom NEMÁ co pohledávat a už vůbec ne dotovat "drobné rolníky" z politických důvodů. To je již absurdní divadlo.

Nejraději bych v ČSFR viděl soukromé zemědělsko-průmyslové podniky autonomních a svéprávných jedinců-podílníků, jako je např. MOVA ve Slušovicích, tj. s plným právem osamostatnění (a tedy vystoupení) podle principu vzájemné ekonomické výhodnosti. Účelem všech by mělo být vyspělé a moderní zemědělství v ČSFR, ne ta či ona ideologicko-politická forma "návratu někam" – bůhví kam.

Týdeník Politika, 18.7.1991

Komedie plná omylů
aneb levice a pravice v ČSFR
Milan Zeleny

Dělení na pravici, levici a střed se v ČSFR stalo módou, vytržením, zaklínadlem – jako dělení na malou či velkou (privatizaci, zajisté) nebo dělení na erotiku a pornografii. Každý někam či do něčeho patří. V Československu stěží najdete politika či osobnost "bez zastřešení".

Smutné, ale i smutně komické je, že jde o komedii plnou omylů, protože dělení na pravici či levici se odvozuje skrze sebeproklamací a sebevyhlášení, nikoliv od činů, programů a zásadních filozofií. Postačí, zdá se, aby někdo vykřikoval, že je pravičák či konzervativec, a naše kritické sdělovací prostředky to přijmou bez dalšího přemýšlení. Křik je vším, myšlenka a čin ničím.

Na duhé straně stačí, aby se někdo vyjádřil humanisticky (např. ve prospěch nezaměstnaných, důchodců či sociálního zabezpečení), a už je levičák, nalevo či levák. Jako by pravice (rozuměj mimo územi ČSFR) neměla vysoce rozvinuté sociální a humanistické cítění!

V ČSFR lze zaslechnout leccos dokonce i o konzervatismu, což už je zřejmý intelektuální potrat, protože právě dnes toho moc ke "konzervování" není, ani v konzervárnách. Ozývají se to lidé, kteří nemají vlastní názor a jsou schopni je pouze přejímat ze zahraničí (kde ovšem už dnes jsou věci, které za "konzervaci" stojí).

O středu se vyjadřovat nebudu, střed je "marais", filosofie lidí prostředních, prostředníků a zprostředkovatelů. Střed totiž přijímá existenci a racionalitu Pravice a Levice, a tím se stává zbytečným manévrovacím parketem politických tanečníků.

Důvod, proč o levici a pravici v ČSFR píši, je ten, že sám jsem byl již nazván snad vším – a to lidmi údajně vzdělanými a informovanými – od bolševika, zbožňovatele socialismu, marxisty a neuspěvšího v zahraničí, až po technokrata, experta, ultrapravičáka a fašistu. Vše vlastně z úst jediného ministra a jeho nohsledů. Protože na rozdíl od ministrů své názory ze dne na den neměním, jde tedy o rozmanitou interpretaci jedné a téže věci, jednoho principiálního postoje. Takto demonstrovaná míra kvalifikace pravičáků v ČSFR při posuzování druhých vyvolává totiž silné pochybnosti o jejich schopnosti posoudit sami sebe.

Přes veškerý ten zmatek v Československu, přes veškerý ten křik, je podstata pravice a levice (mimo území ČSFR) v podstatě jednoduchá. Spočívá ve vymezení role státu: pravice, již tradičně, zdůrazňuje autonomii, soběstačnost a nezávislost ekonomicko-společenských aktérů, levice naopak spoléhá na stát jako nástroj řešení určitých problémů – vychází z toho, že aktéři jsou závislí, do určité míry bezmocní a zajisté "potřební".

Pokusme se nyní, bez suchopárných definic, vymezit základní filosofické principy, tendence a dopady pravice a levice:

LEVICE spoléhání na stát centralizace státní zásahy do podniků a obcí přerozdělování majetku strany, stranické linie vysoké daně podniky s účastí státu ideologie experimentace s lidmi zaměstnanci námezdní silou obranné odbory kosmopolitismus důraz na práci dělba práce a specializace hospodářský federalismus nepotismus, partajníčkování restriktivní politika omezování poptávky ekonomické intervence podpory v nezaměstnanosti státní sociální systém podpora monopolů krátkodobé rozhodování zveřejňování podníků veřejně dostupné akcie důraz na mzdy podřízeni se stranické linii byrokracie koncepce lídra či fuhrera

PRAVICE spoléhání na jedince či rodinu decentralizace autonomie podniků a obcí tvorba majetku přímá demokracie občanů minimální daně stát nepodniká dialog konzervatismus zamestnanci kapitalisty (spoluvlastníky)* podnikové odbory národní zájmy důraz na vzdělání integrace a komplexnost hospodářská autonomie vláda odborníků expanzivní politika rozšiřování nabídky seberegulační procesy omezení nezaměstnanosti individuální volba podpora konkurence dlouhodobá strategie privatizace (zesoukromění) důraz na kapitál (spoiluvlastnictví) povznesení se nad stranickou linii samospráva koncepce veřejného služebníka

*) Senátor Russel Long, předseda Finanční rady U.S. Senátu, prosadil v roce 1984 v americkém Kongresu tzv. Employee Stock Ownership Act, zákon, který zvýhodňuje financování typu ESOP 50% snížením daně z příjmu pro banky, které financují projekty ESOP. Éru prezidenta Reagana nelze nazvat levicovou či marxistickou - ovšem tak jsou ESOPy nesmyslně charakterizovány novináři a ministry v ČSFR.

Z výše uvedeného vyplývá, že sebeproklamované pravicové strany v ČSFR (jako např. ODS) jsou de facto strany levicové, nebo ještě hůř, strany extrémně levicové, i.e. fašistické. I když se často fašismus vydává za pravici, svým důrazem na roli státu a svým popřením individuální a podnikové autonomie jde nutně o směr levicový (viz výraz "nacionální socialismus"). (Jinými slovy krajní pravice a krajní levice mají mnoho společného. D.N.) Kde socialismus kontroluje hospodářství zestátněním a kolektivizací, fašismus kontroluje státními holdingy (státní akciovou účastí) a přímým státním diktátem formálně soukromého hospodářství. V obou případech však jde o řešení v podstatě levicové, tj. etatistické.

Sám sebe tedy považuji za ekonomicky i politicky za pravicového, protože se hlásím k pravému sloupci uvedené tabulky.

Odmítám levicové manýry tzv. pravice v ČSFR:
- demagogii (Jedinou Možnou Cestu),
- překrucování (statistiky "lžou" nebo "takhle jsme to nemysleli")
- diletantismus (tzv. scénář ekonomické reformy)
- pseudojazyk (neumístění uchazeči o práci místo nezaměstnaní), atd.

Je-li tedy sebeproklamovaná pravice levicí, co je potom v ČSFR levice?

Většina levicových stran se vyznačuje důrazem na sociální tržní hospodářství, sociální jistoty a humanisticko-ekologické dopady. Pokud vidí svářešení ve státu, pak jsou skutečně levicové; pokud je shledávají v samosprávě a v soběstačnosti, pak přejaly výrazně pravicové prvky a své programy by měly vyjasnit.

Skutečnými pravicovými stranami v ČSFR jsou pouze Republikáni, Národní demokraté apod. Organizace typu ODS jsou levicí fašistického typu, komunisty tradičně nazývanými "pravicí".

Dělení na pravici a levici je dnes zastaralé, povrchní a neefektivní, jak ostatně komedie plná omylů v ČSFR jasně ukazuje. Toto dělení vzniklo jako odraz separace vlastníků (zaměstnavatelů) od nevlastníků (zaměstnanců). Najatá pracovní síla hájila své zájmy pomocí odborů a pomocí levicových stran vytvářením tlaku na stát. Pravice hájila zájmy kapitálu.

V moderní době (zahájené už Baťou) dochází k výraznému stírání rozdílů mezi vlastníkem a nevlastníkem, zaměstnancem a zaměstnavatelem, dělníkem a manažerem. Informační technologie, znalostní společnost, sebeřízení (self-management) a sebeorganizace umožňují naplnění baťova snu: "Každý dělník kapitalistou". Dělení na levici a pravici se stává bezpředmětným (tedy mimo území ČSFR), protože mizí zaměstnavatelsko-zaměstnanecký konflikt.

Moderní svět a moderní myšlení mohou jednou proniknout i do Československa – nebude-li se však vracet až příliš daleko do hospodářsko-politické prehistorie světa již dávno zašlého…

Srpen 1991

(Milan Zeleny, Ještě je čas/Obávám se o osud této země, nakladatelství Alternativy, 1. vyd. Praha 1991, 2. vyd. 1992)

---

"pravicové" a "levicové" postoje k makroekonomickým otázkám viz též
MANKIW I
MANKIW II
LEVICE-PRAVICE